České národní listy

březen, duben 2015

T.G. Masaryk: „Pravá demokracie nebude nejen politická, nýbrž také hospodářská a sociální

…Úsilí o hospodářskou a sociální spravedlnost válkou není zeslabeno, je spíše zesíleno. To dosvědčuje již sám. vznik nových republik a demokracií. Demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty; ale vyslovil jsem se již, jednaje o ruském bolševismu, že žádoucí hospodářskou rovnost nevidím ideálně řešenu komunismem. Na tomto stadiu vývoje demokracie spěje k odstranění bídy a velikých protiv bohatství; demokracie ani v oboru hospodářském nesmí být nivelizací, nýbrž kvalifikací.

Tak zvaný kapitalismus není tolik pochybený svou výrobou, jako tím, že lidé nevyrábějící a dokonce nepracující mohou si nezaslouženě osvojovat výtěžky poctivé výsilné práce…

Nejsem proti socialízaci - socializaci, nikoli pouhé postátněni nebo státní dozor - v některých oborech: jsem pro socializaci železnic a, komunikačních prostředků vůbec, vodních sil, uhlí atd.; socializaci si představuji postupnou, vývojovou, připravenou vzděláním dělnictva a lidí, řídících výrobu a výměnu. K tomu je třeba přesného finančního hospodářství státu a přísnější a věcnější kontroly celého finančnictví, zejména také bank.

Ale především se musí dobudovat zahájené sociální zákonodárství - najmě zdokonalení a sjednocení sociálního pojištění a zvláště také pojištění proti nezaměstnanosti.

Naším speciálním úkolem je provedení reformy pozemkové; byl to již před válkou požadavek všech stran. Ukázal jsem, jak je podobna naše země pruskému východu. Velikou příčinou latifundií u nás byla protireformační konfiskace, vedená zištnými Hobsburky a cizáckou šlechtou. Naše země je bohatá - tím větší úkol naší demokracie v oboru hospodářském a sociálním.

Druhý veliký úkol specificky náš je, starat se pomocí státu, obci a všech institucí t. zv. humánních o fyzické a duševní zdraví národa, že v republice ihned zřízeno nejen ministerstvo sociální péče, nýbrž i ministerstvo zdravotnictví, je jistě důkazem, že představitelé lidu národní potřebu dobře postřehli…“

TGM, Světová revoluce, str.538-540

Edvard Beneš o demokracii

„… Po vítězství třetího stavu (měšťanstva) během XIX. století a po vytvoření a upevnění národních kultur a národních států v Evropě, hlásí se tudíž v každém státě a národě evropském o podíl na moci a nové lepší existenci stav čtvrtý: dělník, rolník, malý a střední pracovník rukou i ducha. Stává se to jednou ze základních politických otázek celé evropské společnosti ke konci XIX. století a na začátku XX. století. Otázka ta je pak zdůrazněna ještě více v nových formách světovou válkou z let 1914-1918 a postavena na první místo velikou ruskou revolucí. A po válce se opět  v nových formách důrazně klade ve státech diktátorských. Ty se sice staví s největší rozhodností proti všem formám politické demokracie, ale právě za cenu zvláštního zdůraznění problémů sociálních.

V tomto smyslu prožívá měšťanská evropská společnost poválečná svůj nový existenční boj obrovských rozměrů právě dnes. Je to boj o zachování jednak demokracie politické proti totalitním diktaturám pravým, je to však také boj o řešení sociálních problémů v duchu a se zachováním demokracie i vzhledem k diktatuře komunistické. Po mém soudu je to boj o přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.

Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, str.24

T.G. Masaryk o vině za první světovou válku

„ …Vinen jest - v Německu i v Rakousku-Uhersku - imperialismus a imperialistický militarismus. Německý imperialismus, jak v poslední době byl formulován a veden pangermanisty, byl v podstatě násilnický. V Německu a v Rakousku – Uhersku se provádělo násilí na neněmeckých národech bez všeho ostychu, celá vnitřní politika měla ráz násilnický; k tomu však, to třeba podle spravedlnosti vytknout, Evropa mlčela. Němečtí fIlosofové a historikové hlásali vyhubení Poláků (Ed. v. Hartmann) a že se nám Čechům mají rozbít lebky (Momsen). A obdobně vidět na politice vnější týž ráz a směr agresivní, bezohledný, pánovitý, pánovitě nedočkavý. Pangermanismus je výrazem skutečné praxe, a navzájem jeho učení o Herrenvolku řídilo celou německou a rakouskou.politiku. V tomto duchu němečtí filosofové a právníci násilnost povýšili na mravní a právní princip; Němci propracovali teorii, že právo vzniká z moci a násilí, nejpilněji a zároveň ji prakticky účinně a nejbezohledněji prováděli; kde bylo veřejné mínění tak získáno agresivním militarismem, kde se bezohledný pangermanismus stal krédem civilistů i důstojníků, kde vojsko bylo stále připraveno, tam se stát, a státem i národ, snadno vrhl do války, jakmile mu dána příležitost. A ta příležitost dána sarajevským atentátem.

Jestliže Treitschke a po něm všichni teoretikové německého "Drang nach Osten" nám vykládají, že Němci od samého počátku měli úkol kolonizovat východ a podmaňovat speciálně Slovany, tož tím agresivní výchova národa může být vyložena, nikoli však omluvena a dokonce slavena.

Že Rakousko a Prusko-Německo stále pomýšlelo na válku, dobře vidět z tajné vojenské smlouvy německo-rakouské z roku 1909, dávající Trojspolku pravý smysl (na tu smlouvu správně upozornil vídeňský redaktor dr. Kanner).

V zemích spojeneckých poněkud jednostranně všecku vinu připisovali Němcům; Rakouska tak neviděli, protože s ním přímo nebojovali. Avšak Rakousko má velikou část viny, a podle toho také dopadl jeho osud a trest. Rakousko mohlo (divným způsobem učinilo to poněkud pozdě) za Sarajevo žádat satisfakci; v tom souhlasily všecky státy; ale Rakousko má vinu, že přemrštěným požadavkem na Srbsko válku s Ruskem riskovalo a provokovalo; ve Vídni a Budapešti se po atentátu sarajevském proti Srbsku lhalo, že srbská vláda čin zosnovala. Protest srbské vlády zůstal bez účinku; srbská vláda dokonce varovala Vídeň a upozornila na možnost atentátu: to uvedl liž Denis ve své knize o Srbsku (byl informován ze srbské strany), a nejnověji zprávy bývalého ministra Bilińského a j. to potvrzují. Ale zahraniční ministerstvo Berchtoldovo proti Srbsku postupovalo touž macchiiavellistickou politikou, kterou jeho předchůdce prokázal falšováním protisrbských listin. Vídeň a Budapešť proti Srbsku přímo šílely. Srbsko mělo být zničeno. …“

T.G. Masaryk , Světová revoluce, str. 80-82

T.G. Masaryk: „Území obývané Němci, je území naše…“

„…Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi - to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.  Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spotu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále.

Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu.

Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu.

Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální…“                 

T.G. Masaryk, Poselství Národnímu shromáždění, 22.12.1918

Dne 18.2.2015 se konalo veřejné zasedání Rady ČT, na němž ing. Pavel Rejf, CSc., přednesl kritiku zpravodajství ČT

…Jsme přesvědčeni, že zpravodajství ČT neinformuje objektivně a vyváženě, ale překrucuje a lže. Je to nejen náš názor.

Mohu uvést  názor Prof. Oskara Krejčího, který se vyjádřil, že: „ČT je militantnější, nenávistnější než politické elity. U nás klesá důvěra v Českou televizi mimo jiné díky tomu, že je militantnější, nenávistnější, jednostrannější než značná část politické elity. Televizní postoje odpovídají více americké politické kultuře než politické kultuře Česka. Nerespektují téměř univerzální antimilitarismus a politický skepticismus české veřejnosti.“

Podobně expremiér Jiří Paroubek se vyjádřil, že ČT šíří takové lži jako: „ … separatisté v Doněcku, tedy ve městě, které mají plně pod kontrolou střílí šrapnely a snad i rakety na zdravotnické zařízení a školku, tedy proti civilnímu obyvatelstvu.“

MUDr. Ivan David se vyjádřil: „Kdysi jsem si myslel, že záplavy nepravd šířené médii jsou jistě zlomyslné lži. Zjistil jsem však, že jde nezřídka o plody blbosti jednotlivých redaktorů, kteří nerozumějíce tomu, o čem píší. Informace komolí podle svého odhadu, čím by se mohli co nejvíce zavděčit svým šéfům.“

Proč to tak asi je? Mohu uvést, že šéf Ředitelství speciálních sil ministerstva obrany Karel Řehka je názoru: „Pocit bezpečí je iluze, v podstatě jsme ve válce, varují odborníci.“

Zástupce náčelníka Generálního štábu Jiří Baloun říká, že:  „mezi specifika v bezpečnostních rizicích dnešní doby patří kromě globalizace hrozeb a kybernetických útoků také vliv médií, která podle něj nejsou pouhými svědky bojů, ale stávají se jejich aktivními účastníky.“

Pracovníci ČT si tedy musí rozmyslet, kým jsou. Jestli skupinou, která jedná v rámci zákonů demokratické společnosti, nebo vojáky psychologické války USA.

 Jeden ze současných  nejbrilantnějších západních intelektuálů – Noam Chomsky – říká, že:  „USA jsou světovým teroristickým lídrem. V západní politické kultuře je zcela přirozené, že takzvaný lídr Svobodného světa může být klidně darebákem a teroristou a dokonce může otevřeně o takových zločinech hovořit v médiích“.

Někdejší náměstek ministerstva financí v Reaganově vládě, ředitel svého Ekonomického institutu Paul Craig Roberts říká: „Nevěřte jedinému slovu, kterým k vám promluví vaše vláda. A uvědomte si, že ve 21. století se do vládních budov Washingtonu nastěhoval ďábel. Ten, který už zničil 7 zemí, zabil, zmrzačil či vyhnal z domovů miliony lidí a tak dokázal, že nemá svědomí, a že jediné, co dokáže, je předvádět hrůzu, kterou stvořil, jako svůj úspěch. Je zkrátka rozhodnut, že vládcem světa bude on – a jenom on – kterýmžto postojem vede svět k nevyhnutelnému zmaru.“ Neobjektivním a nevyváženým zpravodajstvím destruuje ČT jeden ze základních pilířů demokracie a válčí za „ďábla ze Západu“ proti našim občanům.

Léčba pro ČT - jen šokem?

Radě České televize

Kavčí hory, 140 70 Praha 4

V Praze, 12.2.2015

Věc: stížnost na ČT, na neplnění jejích povinností daných zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi, v platném znění;

ČT svou činností nenapomáhá k zachovávání mediální plurality, jak stanovuje § 2 odst.2, uvedeného zákona a je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 2. písm. a) uvedeného zákona, který stanovuje, že ČT má poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů.

I.

Informace, které podává Čs. televize, o probíhajícím konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny, narušují uvedená ustanovení zákona o ČT. Nejsou objektivní, ani všestranné a již vůbec ne vyvážené.

Straní viditelně Ukrajině, poškozují ty, kteří brání své rodiny a domovy v Novorusku a informace nejsou jen rusofobní, ale občas i až rusohostilní, jak se zmiňují i někteří naši politologové jako např. Prof. Oskar Krejčí nebo Jaroslav Bašta.

Tyto skutečnosti jsou notoricky známé, projevují se již v delším časovém období. Proto nepovažujeme za nutné dokládat tento bod své stížnosti dalšími podrobnostmi.

II.

Událostem na Albertově dne 17.11.2014, též protiprezidentským vystoupením téhož dne na Národní třídě a na Hradčanském náměstí. věnovala ČT značný prostor ve svém vysílání.

V přímé reportáži byli diváci svědky, jak Univerzitou Karlovou nahlášená pietní vzpomínka na studenty zavražděné Němci v listopadu 1939 a na listopad 1989, se mění v agresivní protiprezidentskou demonstraci. V jejím průběhu došlo k házení vajíček a dalšího na prezidenta M. Zemana, část vajíčka zasáhla i německého prezidenta Gaucka. V těchto souvislostech pachatelé, z nichž někteří vystupovali jako organizovaná skupina, porušovali nejen zákon o právu shromažďovacím, nýbrž i příslušná ustanovení trestního zákona, domníváme se, že šlo o spáchání trestného činu výtržnictví..

V médiích se objevily zprávy o tom, že v pozadí těchto demonstrací stojí některé české politické skupiny, jež od zvolení prezidenta M. Zemana v přímých demokratických volbách prohlašovaly, že není jejich prezidentem. Cílem jejich bylo a je údajně uvolnění prezidentské funkce a zvolení K. Schwarzenberga. Pokud byl a je tento cíl skutečně sledován, jak jej trestní zákoník hodnotí? V souvislostech s uvedeným se mluví o americké stopě, údajně nějaký bývalý zaměstnanec americké ambasády, pokud ne dokonce sama ambasáda, stojí v pozadí těchto snah.

Nebylo na ČT, aby o uvedeném mluvila a žádala orgány činné v trestním řízení o vysvětlení? Nevíme nic o tom, že ČT položila otázky a informovala o tom, jak svolavatel, jímž byla Univerzita Karlova, plnil své zákonné povinnosti, jak se pokoušel udělat pořádek na Albertově pořadatelský sbor svolavatele, zda svolavatel požádal o pomoc při udržení pořádku Policii ČR, jak zasáhla policie ČR, kdo připravoval červené karty, kdo zajistil vajíčka jako munici proti prezidentovi, kdo byl organizátorem a kdo stál v pozadí těchto akcích. O všem veřejnost mluvila, ale ČT neodpověděla ani na ty nejpodstatnější otázky. Údajně také proto, že byla a je jednou ze stran probíhající konfrontace. Lepší pozdě, než vůbec. Nebo již je vše zameteno pod koberec?

ČT v inkriminované době neupozornila na to, že uvedeným jednáním dochází k porušování právních norem. Měla tak učinit a opakovaně, poněvadž její zákonnou povinností je i přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky. Právní stát poskytuje občanům nejen rozsáhlá práva a svobody, ale také, v případě že jejich hranice jsou narušeny, pachatele sankcionuje.

ČT, pokud víme, nesledovala vyšetřování celé předmětné záležitost a nesdělovala divákům jeho výsledky, třeba byť dílčí,, ač byla, jak jsme přesvědčeni, povinna tak činit. Jde-li o útoky na prezidenta republiky, který je hlavou státu a prvním ústavním činitelem, je povinností činit vše potřebné pro udržení důstojnosti prezidentského úřadu.

Souhrnně řečeno v celé této rozsáhlé kause, která má ,bohužel, stále ještě svá další a další pokračování, ČT, jak jsme přesvědčeni, neplnila své zákonné povinnosti.

V příloze postupujeme některá naše podání, která se týkají této kauzy.

III.

O česko-německých vztazích neinformuje, jak jsme přesvědčeni, ČT již dlouhodobě v souladu se svými zákonnými povinnostmi. V některých případech se zdá, že ČT je spíše médiem tzv. sudetoněmeckým. Nepamatujeme si, že by komplexněji pravdivě informovala o programu a stanovách sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), o jeho cílech. Pokud SL nezmění tyto základní dokumenty, v nichž mluví o vyhnání „sudetských“ Němců, a jejich oloupení, o genocidě, jíž jsme údajně na nich dopustili, o náhradě škod, o návratu do své vlasti, o německé národnostní skupině jako o druhém státním národu v ČR, je zbytečné poskytovat jakýkoliv časový prostor pro představitele SL.

Někdy v r. 2011 poskytl pan Karel Schwarzenberg rozhovor jedné německé novinářce. V jeho průběhu jí dokázal sdělit, že není Čech, ale böhme. Svým voličům to však nikdy neřekl. Zeptejte se pana K. Schwarzenberga na to, informujte, prosíme, diváky.

Ještě úděsnější bylo jednání ČT, když 8. května ve 20 hod. uvedla tzv. dokument Zabíjení po česku. 8. května 1945 Němci vraždili v Praze, nejen muže, ale i ženy, dokonce i těhotné, a děti. Místo toho, abychom vzpomněli na tyto nevinné oběti německého barbarství, dostali slovo ti, kteří chtějí obrátit dějiny. Je to přímo ohavnost.

Právě v této vztahové oblasti pociťujeme, že dochází k přepisování našich dějin v proněmeckém duchu. Myslíme si, že ČT by již měla přestat napomáhat k revizi historie a pravdivě o naší minulosti i současnosti informovat.

Ne zájmy SL, ale zájmy naší republiky a českého národa by měla ČT hájit a prosazovat, vždyť i názvem je česká.

IV.

V demokratické společnosti hraje občan velmi důležitou roli. Aby ji mohl plně naplnit, musí být objektivně, včas, plně informován. Především ČT rozhoduje o skutečné úloze občana v demokratickém stranicko-politickém systému. My musíme říci, že ČT ani v tomto směru své zákonné povinnosti neplní. A tím se dotýká i základů našeho demokratického zřízení.

Dejte lidem včasné, objektivní, plné a pravdivé informace, jak zákon o ČT vám ukládá, a pak i rozhodování lidu v oblasti reprezentativní demokracie bude účinnější a bude přispívat k rozvoji demokratické společnosti u nás. Jen informačně náležitě vybavený občan může v přímé demokracii činit kvalifikovaná rozhodnutí.

Proto v žádném případě nelze, aby ČT podporovala útoky na demokracii, jako např. na princip vlády většiny a princip vlády na čas, jak to činí ti, kteří útočí proti prezidentu republiku. Tyto útoky jsou současně namířeny na demokratické základy naší společnosti. Jak tyto skutečnosti hodláte vysvětlovat divákům?

V.

Pamatujeme, že řada různých subjektů již více než 20 let se domáhá na ČT, aby plnila své zákonné povinnosti. Některých těchto dřívějších akcí jsme se zúčastnili i my. Z hlediska uvedeného časového nadhledu můžeme hodnotit i jejich výsledky. Bohužel však, převážně negativně, přestože jsme to my, co platíme ČT poplatky a tak ji umožňujeme činnost.

Nevíme samozřejmě, ani jak budete hodnot naše stížnosti či stejné nebo podobné stížnosti mnohých dalších. Velmi rádi bychom byli, kdyby již konečně ČT se vnitřně spřátelila se svou zákonnou úlohou a stala se skutečně českou televizí. Velmi rádi bychom byli, aby k tomu došlo.

Nedojede-li k tomu, pak hledejme, jak se dostat ze současné situace. Rada ČT i ČT vše vidí, jak jsme byli svědky i na veřejném zasedání Rady ČT dne 4.2.2015, snad v těch až nejlepších barvách. Značné části občanů proto již začíná docházet trpělivost. Více než 20 let stačilo, abychom se poučili. A proto navrhujeme následující:

ČT zakóduje své vysílání

 Kdo dobrovolně se rozhodne sledovat ČT, zaplatí příslušný měsíční poplatek a dostane dekódovací kartu. Tento postup je u některých soukromých televizních kanálů obvyklý a funguje.

Důsledkem bude, že řada dosavadních platících zákazníků ČT se podstatně ztenčí, příjmy ČT budou značně nižší a bude muset omezovat vysílání a propouštět. A tady může dojít, až po předcházejících hořkých zkušenostech, k bodu obratu. ČT nalezne sama sebe, odrazí nové poznání do vysílání a bude získávat postupně další diváky. Snad již jen tato léčba ČT šokem může být úspěšná.

Listina Základních práv a svobod v čl. 17 zakotvuje právo každého na informace, Máme právo svobodně vyhledávat informace. Nikdo nám tedy, pokud nechce vědomě omezit naše právo svobodně vyhledávat informace, by neměl stanovit povinnost, abychom ČT platili televizní poplatky. Pokud je nechceme platit, pak podle platné úpravy bychom se měli zřejmě zbavit televizního přijímače nebo jej viditelně a trvale vyřadit z provozu. Ale to je podle nás zcela chybný postup. Požaduje na nás, abychom platili ČT, která však neplní své zákonem stanovené povinnosti. Vymáhá plnění povinností jen na poplatnicích nikoliv však primárně na ČT. V důsledku toho, jak jsme přesvědčeni, je nám znemožněno svobodné vyhledávání informací.                     

Ing. Pavel Rejf, CSc., JUDr. Ogňan Tuleškov

Je to venku!!! ČT prý lže na příkaz EU!

Lubomír Man

Před časem jsem na internetu zveřejnil článek KDO JE TEN ČLOVĚK? Vyjádřil jsem v něm domněnku, že nikoliv kolektiv, ale jediný člověk musí stát za všemi lžemi, kterými nás zpravodajství naší veřejnoprávní a ze zákona nestranná a objektivní ČT oblažuje. Soudil jsem tak z faktu, že všechny ty lži tvoří tak jednolitý a mezi sebou navzájem logicky propojený a svázaný celek, jaký mohl vzniknout jedině z jedné hlavy, a nikoliv z hlav několika.

Samozřejmě, první byl tzv. na pácu ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal a méně už ředitel celé ČT Petr Dvořák. To proto, že zpravodajská redakce lhala i za předcházejícího ředitele, kdežto Šámal zahřívá ředitelskou židli zpravodajství snad už od sametu, ne-li ještě od ranějších dob. Takže prst ukazoval na něj.

Ale hle: VŠECHNO JE PRÝ JINAK. ČT prý vůbec nelže svou vlastní silou, ale lhát má nařízeno. A to dokonce z dnes snad vůbec nejvyššího místa, které bdí nad námi všemi – totiž z EU, protože ze světové OSN si dnes všichni spíš dělají šoufky. Vyjádřeno přesněji, lhát České televizi nařídila Evropská komise, skládající se z 28. komisařů (každou zemi EU zastupuje jeden komisař – za ČR je to t.č. Věra Jourová). A vyjádřeno ještě přesněji, nebylo té naší ČT nařízeno přímo lhát, ale má na věci a události, které se kolem nás dějí, právě tou Evropskou komisí určen ÚHEL POHLEDU. Což je totéž jako mít určeno lhát, ale zní to líp.

A odkud že se tahle špinavá, smrdutá a goebbelsovská voda vyvalila?

Stalo se tak ve středu 4. února tohoto roku na společném zasedání vedení ČT a Rady ČT, které projednávaly zprávu o činnosti zahraničních zpravodajů ČT za rok 2014. Samozřejmě v úvodním referátu místopředseda rady Jan Bednář zapěl na nestrannost a objektivitu zpravodajců ódy, ale atmosféru zchladila vzápětí členka rady Ivana Levá, když prozradila, že dle zjištění společnosti Sanep hledá většina domácí populace nestranné informace nikoliv na oficiálních médiích jako je ČT, ale na internetových zpravodajských serverech. V očekávaném zamlžovacím duchu na to reagoval zpravodajský ředitel Šámal, když se snažil objektivnost či nestrannost svého svěřeného úseku, (konkrétně ve sporu Rusko-Ukrajina), bránit tím, že mu prý jedna polovice diváků nadává za postoj příliš protiruský, a zhruba stejně početná polovice diváků zase za postoj příliš proruský. Tady bych si ovšem dovolil poznámku, že ona druhá polovinu diváků, nadávajích mu za postoj příliš proruský, je absurdita tak obludného druhu, že určitě nepochází z reality tohoto světa. Protože jak je možné nadávat někomu za něco, co neexistuje ani v nejnepatrnějším náznaku? A pokud pan ředitel navzdory tomu tvrdí, že za tento absolutně neexistující jev mu někdo skutečně nadává, měl by to nejspíš i doložit. Jinak nelze tenhle nesmysl považovat za nic než smyšlenku, kterou by neměla vyslovit snad ani paní, co ve vchodu do ČT umývá schody.

To všechno ale byl jen vánek ve větvoví, předcházející úderu hromu. To když povstal člen rady Michal Jankovec a takto promluvil: „Je to skutečně tak, že Česká televize má určený úhel pohledu. Má ho určen na základě doporučení Evropské komise, která povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo z daní pouze za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu a tradic evropského humanizmu a kritického myšlení. Česká televize se na to (myšleno dění na Ukrajině), nemůže dívat tak, jako kdyby byla součástí současného Ruska, které nikdy žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu nemělo. To bychom museli vystoupit z Evropské unie.“

Tak hleďme. Rusko podle pana Jankovce nikdy nemělo žádné humanistické tradice v evropském slova smyslu. Neslyšeli jsme už tenhle šílený žvást někdy? Nevtloukal nám jej do hlav Hitler, Goebbels, Moravec, Frank a všichni jim podobní, co chtěli abychom zapomněli, že Rusko kdy mělo Tolstého, Čechova, Gogola, Puškina, Dostojevského, Gončarova, Čajkovského, Musorského, Rimského-Korsakova, Šostakoviče, Chačaturjana, Repina, Ejzenštejna, Šaljapina, Pavlovovou a stovky a možná i tisíce dalších osobností, které ovlivňovaly lidské vnímání dobra a krásy ve světě možná víc, než umělecké osobnosti jakékoli jiné země? Kdo se to snaží takto barbarsky Rusko a jeho nesmrtelné umění a tedy i humanistické tradice z Evropy vystrkovat? Ano, dychtí po tom američtí neokonzervatisté a třeba i p. Schwarzenberg, to už víme, ale neměli jsme zatím tušení, že by po tomtéž prahla také Evropa. Až teď se cosi takového z povídání pana Jankovce dovídáme a je nám k tomu nabídnut i exkluzivní výběr: Buď budeme sdílet jím podaný (a zřejmě tedy i nový evropský) pohled na Rusko jako zemi hodnou zbombardování až do uhlíků protože je to země bez humanistických tradic, což je milionkrát větší lež, než snůška oněch lži, nad kterými se vedení ČT a Rada ČT měly onoho 4. února zamýšlet, anebo nás čeká vyhazov z EU.

Nuže, je-li nám dáván tak velkorysý výběr, jsem s výskokem a všemi čtyřmi pro ten vyhazov anebo odchod, to už je jedno, jak to nazveme. Protože jinou možnost jako národ vzešlý z humanistických tradic Jana Husa a Tomáše G. Masaryka ani nemáme. Pokud ovšem nejsme ochotni si zakalkulovat, že zatím bereme z EU víc, než do ní dáváme, takže co je nám po Husovi, Masarykovi, po cti a po páteři.

Ale pozor! Co když je všechno jinak a co když nám pan Jankovec a jeho ústy zřejmě takticky upozaděná zpravodajská redakce ČT předložili více či méně falešný obraz? Co když ve snaze ochránit její lživé zpravodajství nám o Evropské komisi a jejích požadavcích vyprávěl pan radní příběh v zásadě sice možná i pravdivý, ale možná též notně přibarvený? Protože kde je písemný záznam těch požadavků? To z nich pan Jankovec na zasedání předčítal? Anebo říkal to, co si z nich z dřívější jejich četby pamatoval? Anebo je to v EU zařízeno jak v třetí Říši? Že ty nejchoulostivější informace se sdělují jen ústně? Anebo skutečně platí ona už shora zmíněná eventualita, že pan radní Jankovec údajnými požadavky Evropské komise ať už celkově či částečně blufoval, aby tak už konečně utnul stesky veřejnosti na to, že televize ze zákona objektivní a nestranná ČT je neobjektivní a stranná, až se i kavky na Kavčí hoře červenají?  Tohle je třeba vědět. A podle toho jednat. A je-li informace pana Jankovce v zásadě pravdivá, pryč z toho spolku!

Jsou Česko-německé diskusní fórum a Česko-německý fond budoucnosti ještě skutečně česko-německými subjekty?

Jsme přesvědčeni, že nikoliv. V nejednom našem textu jsme poukazovali na personální složení jak německé, tak české části. A přišli jsme k závěrům, že v německé části obou subjektů je většina těch, kteří jsou členy sudetoněmeckého landsmanšaftu nebo bavorské CSU, strany jejíž vedoucí činitelé jsou patrony „sudetských“ Němců. Marně jsme hledali, a to i v průběhu několika volebních obdobích, nějakého antifašistu. V Německu přece existují různá antifašistická uskupení, např. Sdružení pronásledovaných nacismem - Svazu antifašistů (VVN-BdA), Evropské mírové fórum či jiná. Jejich zástupce v německé části předmětných subjektů jsme nenašli. A to proto, že zřejmě tam nejsou a zřejmě tam ani nikdy nebyli. A to je hrubá chyba.  Na německé straně stejně tak chybí zástupci levice.

Dopustil se jí, jak soudíme, především německý ministr zahraničních věcí, který německé zástupce jmenuje. Ovšem nedostatek vidíme i na straně českého ministra zahraničí, který o této naprosto nežádoucí situaci musí vědět, a pokud víme, nijak, samozřejmě přátelsky, nenaléhá na svého německého kolegu, aby zjištěný nedostatek odstranil.

Vydávat B. Posselta za antifašistu může jen ten, kdo má velký smysl pro humor, nebo, v tom nejhorším případě, chce zakrývat současný stav, který nás vede k závěrům, že obě uvedená tělesa jsou ve skutečnosti česko-sudeťáckou platformou, přičemž ta česká je složena z valné části ze sudetomilů a jejich stoupenců. A tak dialog, který má probíhat mezi Čechy a Němci, de facto se nekoná. S velkou radostí spolu jednají, zjednodušeně řečeno, jen sudeti se sudetomily, i za české peníze a s požehnáním obou ministrů zahraničních věcí. A právě tento stav značně poškozuje česko-německé vztahy. Pokud se budeme snažit je zlepšovat, musíme vyžadovat, aby na německé straně byli zastoupení i skuteční antifašisté a levicové subjekty, a na té české zástupci vlasteneckých organizací.

Sudetoněmecký landsmanšaft, který se někteří „hodnotitelé“ snaží idealizovat, velmi výstižně charakterizovala dr. Eva Hahnová, německá historička českého původu, která sudety dobře znala a zná. Sama po určitou dobu mezi nimi pracovala, např. v mnichovském „Collegium Carolinum“.

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány strikně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“(Diskusní příspěvek na semináři v Ústí /L, listopad 2011) Tak učiňme uvedené, jak zcela správně radí paní dr. Eva Hahnová, předmětem společné diskuse. To je cesta vedoucí k postupnému ozdravení česko-německých vztahů.                                                                                                          J. Skalský

Jak se budoval u nás kapitalismus

Šokující rozhovor expremiera Jana Stráského v Hospodářských novinách. Datum: 4. 5. 2014

Musela se uměle vytvořit vrstva bohatých, aby se rozjelo tržní hospodářství.

Bez toho to prostě nešlo. To dnes již ví každé malé dítě. Bohužel, ne každý mohl být ten vyvolený. Nešlo přeci udělat, aby byli bohatí všichni. Kdyby se to rozdělilo mezi všechny, což by byl zase jen socialistický model, nevznikli by kapitalisté, protože by zase každý nebyl až tolik bohatý. Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší a spravedlivější systém, podle kterého by vznikla vrstva bohatých, kteří by v ČR vlastnili majetek. Je téměř jistý předpoklad, že kdyby majetek či peníze dostala nějaká tupá socka se základním vzděláním a nebo vyučená, tak jej spíše prochlastá a prohraje na hracích automatech, nežli investuje a bude dále rozšiřovat.

Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách z osmého března ponechala téměř všechna média, a poněkud samozřejmě i celá politická scéna, bez povšimnutí. Jeho význam je přitom historický.

Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti letech konečně přiznal, že Klausova ideologicky navoněná "ekonomická reforma" byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého hospodářství.

Kuponovou privatizaci Jan Stráský popisuje jako cestu k urychlení zbohatnutí některých, tak aby si mohli další rozprodávaný státní majetek koupit.

"A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, "jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali".

Jan Stráský tak v rozhovoru nevědomky přesně popisuje těžko pochopitelnou nevzdělanost, chtivost moci, totální nezodpovědnost a ideologickou slepotu, s jakou se k odstátnění vlastnictví v tomto "mozkovém trustu ODS" přistupovalo.

Dovolím si na tomto místě připomenout výrok profesora Oty Šika z počátku roku 1990, který pronesl poté, kdy hovořil prakticky se všemi "otci ekonomické reformy" - "Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou ideologii - a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc". Ota Šik měl pravdu, a dnes krach Klausových teorií přiznává i Jan Stráský.

Sám dokáže rozlišit pouze čtyři způsoby privatizace.

První téměř nezmiňuje - restituce komunisty zabaveného majetku, které ale Klaus dlouho odmítal.

Druhý, kterým se zabývá nejvíce - prodej do českých rukou, ve kterých ale nebylo dost prostředků.

Třetí - prodej "cizímu, západnímu kapitálu" (všimněte si, prosím, tohoto termínu), jenomže to také Klaus odmítal, a to velmi ostře.

Čtvrtý - nechat hospodářství rozkrást s pomocí bankovního socialismu, kdy polostátní banky politicky spolehlivým soudruhům, přispívajícím té správné politické partě, rozdávaly veřejné prostředky s plným vědomím toho, že je nikdy nebudou muset vracet.

Jan Stráský to, při vší shovívavosti, poněkud opožděně, plně potvrzuje: "To tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard". Byly to pro ty správné lidi dobré časy.

Všimli jste si toho krásného termínu "našim lidem"? Kdopak je vybíral?

Informované banky, vycházející v transparentním tržním prostředí výhradně z tvrdé analýzy možné ziskovosti projektu a poskytující návratné úvěry a půjčky podle přesných pravidel a pod dozorem neúplatného bankovního dohledu? Anebo někdo polostátním a "politice" naslouchajícím bankám ze shora radil, a tak se mezi "naše lidi" dostali i Viktor Kožený, František Mrázek, Jan Gottwald, Antonín Charouz, pánové Stehlík, Šrejber, Pitr, Krejčíř, Junek, Šlouf, a celá ta generace dnešních stranických "kmotrů"? Kdo v té době vytvářel a udržoval vědomě neprávní prostředí, tak "aby nás právníci nemohli dohnat"?

Minimální odhad přímých ztrát z nedobytných bankovních úvěrů z doby "bankovního socialismu" je přes pět set miliard. Je podivuhodnou slabostí české politiky a novinařiny, že se k těmto otevřeně kriminálním dobám tak málo vyjadřují. Snad to nebude tím, že velká část dnešních novinářských es patřila v devadesátých letech módně mezi "klausovce". Nebo tím, že sociální demokracie móresy ODS rychle převzala a legitimizovala v opoziční smlouvě.

Stovky miliard korun zmizely. Právo je už na zloděje z dob privatizace krátké. Paměť je nepohodlná. Václav Klaus odešel v trapnosti a po zbytek života bude pokračovat v tom, co dělal celou kariéru v politice - obhajovat svoje "reformy a myšlenky". Žádné neměl, nutno však přiznat, že jeho styl útočné ideologizace jakékoliv diskuze, odmítající fakta, měla šmrnc marketingové geniality. O to podivnější je publikum, které mu to tak dlouho hltalo. Autor si neodpustí připomenout vlastní citát už z roku 1996: "Klaus se stal symbolem české přikrčenosti, která svobodu využila k otevření úst, namísto narovnání ramen".

Přišlo e-mailem

Jak se stalo Rusko našim "nepřítelem"?

Ještě tak před více než rokem obyčejný Čech ani Slovák netušili, že Rusko je jejich nepřítelem. Naopak vycházeli jsme z toho, že my a Rusové jsme Slované a že to byli Rusové, kteří nám v těžkých dobách již po staletí pomáhali. V druhé světové válce nás, Čechy, zachránili před likvidací a germanizací našich sídel. Ano, byl zde i rok 1968. Ale i v příbuzenstvu občas dojde k nějakým rozmíškám a těžkostem.

Když se začal rozhořívat kyjevský Majdan, byly to Spojené státy, NATO a EU, které topily pod kotlem. Janukovyč 21. ledna 2014 uzavřel dohodu s opozicí, jíž garantovaly podpisy ministrů zahraničních věcí Německa, Francie a Polska, a přesto bylo v průběhu nastávající noci vše jiné. Krvavé oběti z obou strana, Berkutu a demonstrantů, zostřily situaci tak, že Janukovyč, aby si zachoval život, musel z Kyjeva utéct. Dodržel rady Západu a neposlal vojáky dělat pořádek. Místo toho však se našli zločinci, kteří zřejmě za peníze zastřelili desítky, uvádí se obvykle přes sto, lidí.

Ukrajina se stala miláčkem Západu. Peníze do ní tečou proudem, těší se jeho snad nezměrné podpoře. A je vůbec jedno, že neofašismus v podobě banderismu a pravosektorismu prorůstá ústrojím ukrajinské společnosti stále více a hlouběji. Před krátkou dobou to byl batalion Azov, jehož příslušníci atakovali ministerstvo obrany. Jaroš, náčelník Pravého sektoru, známý terorista, který chodí na zasedání ukrajinského parlamentu s granátem v kapse, hodlá vybudovat vlastní generální štáb a slibuje, že to stačí za několik dní. Po Ukrajině se pořádají pochody s pochodněmi. Banderovci, ač byli zločinci, kteří zavraždili desítky tisíc lidí, jsou ukrajinskými hrdiny. Fašismus se v Ukrajině rozrůstá jako rakovina. Ano, je nebezpečí, že se přelije přes hranice a pustí se na cestu Evropou.

Zatímco Janukovyč nesměl použít armádu k nastolení pořádku, současná vláda kyjevská posílá desítky tisíc vojáků na jihovýchod Ukrajiny. Když opolčenci je drtí, hned se začne jednat o příměří. Ale ukrajinská armáda již z částí bojuje zbraněmi, které jí poslal Západ. Stovky "dobrovolníků" z Polska, USA a dalších zemích bojují proti opolčencům.

Tak jak je to s Ruskem? Samozřejmě, že nejdříve u nás musela zapracovat někdy až goebellsovská propaganda, která nám neustále a několikrát denně vštěpuje, že Rusové jsou zlí a že Rusko je právě tou říší všech nepravostí. Prostě vše obracet na ruby a podporovat rusofobii a rusohostilitu je snad tím nejdůležitějším úkolem „našich“ médií. Pravdivost a vyváženost informací je proto jen našim pouhým snem.

A co Rusové na Ukrajině? Je zřejmé, že v jednotkách domobrany jsou i Rusové. Je pravděpodobné, že i nějaké zbraně opolčenců pocházejí z Ruska. A to je právě ten zločin, který Západ nemůže Rusům odpustit. Trvá na tom, aby Rusové uzavřeli své hranice s Ukrajinou, ty však ve skutečnosti nebyly dosud vymezeny, a nijak do konfliktu v Novorusku nezasahovali. To je pro Rusy nemožné, zvláště když Ukrajincům Západ naděluje zbraně ve stoupající míře, cvičí jejich jednotky, kyjevské juntě posílá miliardy dolarů a vyváží na Ukrajinu dobrovolníky. Probíhajícími boji etničtí Rusové na Ukrajině stále více trpí. Rusové nemohou nic jiného dělat, než pomáhat svým v Novorusku. Kdyby někdo tak zasahoval proti německé menšině tak jako Ukrajinci proti etnickým Rusům, pak by Německo nic jiného nedělalo, a EU s ním, než by „svým“ poskytovalo všemožnou, a stále trvající ochranu. A svět by to přijímal s porozuměním. Když to však dělají Rusové, tak zasahují do vnitřních věcí druhého státu, atd. Prostě dělají vše špatně.

A přes vše uvedené se Západ velmi rychle z Rusů snaží vytvořit nepřátelé a z Ruska nebezpečí, které údajně hrozí zvláště státům sousedícím s Ukrajinou. A kdyby jenom to. Rusko ohrožuje Západ a celý svět, jak tvrdí natovci. A proto se musíme bránit. NATO je obranná organizace.

Ale jaká je skutečnost? Americké tanky jsou v blízkosti ruské hranice, Američané cvičí ukrajinské jednotky a jako žoldáci se účastní i bojů proti Rusku. Až budou Rusové se svými tanky 100 - 200 km od amerických hranic, pokud budou nějaký sousední stát USA podněcovat ke srážkám s Američany, budou jeho armádu ozbrojovat a podporovat i finančně, pak se může Rusko stát také nebezpečím pro mír. Nyní je to přesně naopak. Nadto si položme otázku, zda NATO se bránilo v Iráku, Libyi, Afghánistánu, Sýrii, nebo bylo agresorem? Vzhledem k tomu, že o vojenských akcích nerozhodla Rada bezpečnosti OSN, ale nějaké údajné "mezinárodní společenství", pak nešlo o žádné mise v těchto státech, ale o agresi.

A nyní k plíživé agresi NATO dochází i na východě Evropy. Rusko jí musí čelit, bránit se. NATO je před hranicemi Ruska. Rusko nezačalo ani první světovou válku, ani druhou. Nezačne ani třetí. Když NATO bude soustřeďovat k ruským hranicím stále větší vojenské síly, musí Rusko odpovědět protiopatřeními. A tak nejen Evropa, ale i USA se pomalu dostávají k prahu třetí světové války. Po ní by již nikdy ke čtvrté světové nemuselo dojít. Poněvadž lidstvo jadernou válkou by mohlo být vyhubeno a jeho zbytky by umíraly v nastalé jaderné zimě.

Nestojíme jen před otázkou, zda uchováme mír nebo dojde k válce, ale před problémem, jak zachovat život na Zemi.Jen šílenci proto mohou vyvolat válku. Proto jsme pro mír, proto všechny problémy, které současným světem hýbají, musí být řešeny jednáním a dohodami. Jestliže východní a západní svět se mohly přes silné antagonismy ve XX. století dohodnout na mírové koexistenci, pak bychom toho měli dosáhnout i dnes ve XXI. století.

Situace je však složitější, než by se snad mohlo zdát. Nejde o vnitřní ukrajinský konflikt, nejde ani o konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, ale především jde o geopolitické snahy USA zachovat si vedoucí postavení ve světě, jemuž vzdoruje právě především Rusko. Vývoj ve světě však pokročil dále. Nové mocnosti ve světě vedle USA se hlásí o slovo. Nejen Rusko, ale i Čína, Indie, Brazílie a další. se vyvlékají z kazajky unipolárního světa, který je těhotný novým geopolitickým uspořádáním. Multipolární svět se rodí v bolestech, těžkostech. Amerika odchází ze svého výsadního světového postavení, ale nechce jej vyklidit bez boje.

A tady je onen klíčový problém, který by měl vyřešit mírový vývoj, nikoliv však třetí světová války, od níž si Američané mylně slibují nejen zachování, ale i posílení své dominance. Proto usilují za pomoci NATO a EU srazit Rusko na kolena. Je otázkou, zda se rozhodnou tak učinit i vojensky. Nestojíme na straně unipolaristů, ale multipolárního a proto i bezpečnějšího světa. Vývoj k němu viditelně jde. Ani válka tuto geopolitickou tendenci nemůže zvrátit. Může probíhající proces snad jen na čas zpomalit, ne zastavit. A proto válka je nesmyslná a zločinná i z geopolitického hlediska.                                                                                                       J. Skalský

Politologové: USA chtějí válku a nechápou

že Rusko je schopno odvety

Nejsou žádné pochyby o tom, že politika USA pro eskalaci ukrajinské krize je nástrojem ve zprostředkované válce Washingtonu proti Moskvě rukama vojáků ukrajinské armády, soudí experti.

Američtí poslanci vystupující pro dodávky zbraní na Ukrajinu, neberou v úvahu katastrofální následky podobného rozhodnutí včetně možné odpovědi ze strany Moskvy, prohlásil ředitel programů pro výzkum Eurasie Carnegieho ústavu Eugen Rumer v interview pro Sputnik.

„Nejsou žádné pochyby o tom, že toto (eventuální dodávky amerických smrticích zbraní Kyjevu) je nástroj pro zprostředkovanou válku proti Rusku“, soudí expert. Podle názoru Rumera, zastánci dodávek vojenské techniky na Ukrajinu neberou v úvahu možné následky podobného rozhodnutí včetně odvetné reakce Moskvy, a soustředili se na hlavní úkol – vedení války proti Rusku rukama ukrajinské armády, která je pod dálkovou kontrolou Washingtonu Pracovník analytického centra Brookings Institution Jeremy Shapiro soudí, že podobná vojenská pomoc bude kvalifikována jako akt agrese Západu proti Rusku, který může mít katastrofální následky pro vztahy mezi oběma státy. „Připraveni jsme (USA – red. pozn.) na válku proti jaderné velmoci kvůli Ukrajině?“, pochybuje americký politolog.

Další spolubesedník Sputniku, politický pozorovatel George Kapopopulos soudí, že diplomatické urovnání konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny v rámci Minských dohod bude znemožněno, podpoří-li Barack Obama návrh zákona o dodávkách smrticích zbraní.

„Dá-li tak velký hráč, jakým jsou USA, přednost vojenské variantě, budou všechny ostatní státy zapojené do tohoto procesu následovat tuto linii a vzdají se diplomatických nástrojů“, prohlásil expert. Nicméně bude podobné rozhodnutí znamenat pro evropskou bezpečnost velké riziko, a úřady EU, kteří už udělali „neodpovědný krok“, kdy podpořili protesty na Majdanu, by měli střízlivě zvážit možné následky politiky vojenského zasahování cestou ozbrojování Ukrajiny.

Podle jeho názoru, plnění podmínek Minských dohod záleží na tom, do jaké míry jsou členové „normandské čtyřky“ schopny zapůsobit na strany konfliktu. Jestliže Rusko může ovlivnit politiku úřadů samozvaných republik, pak v případě kyjevské vlády není autorita Berlína a Paříže docela jasná, protože jsou možné také „směrnice“ od jiných států.

Číst všechno: http://czech.ruvr.ru/news

Pane Robertsi, proč jdete proti své vládě?

Zhruba takto položil za litevská média zvou otázku P.C. Robertsovi Kristoferis Woischka. Doslovně zněla jeho otázka takto:

"Jak se stalo, že jste ze své někdejší pozice náměstka financí v Reaganově vládě přešel na pozici otevřeného kritika vládnoucího amerického establishmentu i jeho zahraniční politiky?"

Dnešní vláda USA je něco zcela jiného, než byla vláda Reaganova. Reagan se staral o domácí ekonomické problémy a snažil se skoncovat se studenou válkou. Dnes – a to už od začátku 21. století - je americká vláda zaměřena na válku a na to, aby její finanční imperializmus získal vládu nad zbytkem světa. To je dramatická změna, která je samozřejmě nebezpečná nejen pro Američany, ale pro celý svět. Američané už válčí patnáct let, okupovali, rozbombardovali nebo napadli sedm zemí s následkem milionů lidí mrtvých, zmrzačených nebo zbavených domova. Nyní vyhlásili sankce Rusku, svrhli lidem zvolenou vládu Ukrajiny s cílem zastrašit a destabilizovat Rusko a zajistit tak americké hegemonii znovu vrch. Ty sankce ničí důvěryhodnost jakýchkoli ekonomických údajů a jde o akce čistě politické, které jsou bez vztahu k ekonomické realitě. Tím vším se americká vláda současná liší od americké vlády z osmdesátých let.

Rádi bychom se zeptali na váš názor k dění na Ukrajině v kontextu světové geopolitické situace i rostoucího napětí mezi Ruskem a USA, stejně jako na americký vliv při vzniku puče - tzv. Euromajdanu.

Američtí neokonzervatisté, kteří získali vliv po kolapsu Sovětského svazu, a též američtí liberální intervencionisté – tyto dvě skupiny dnes tvoří zahraniční politiku USA – jsou přesvědčeny o tom, že USA by měly být jedinou světovou velmocí a neměla by existovat už žádná jiná, která by byla schopna americké cíle a zájmy ve světovém dění blokovat. Takže vzestup Ruska a Číny se bere jako vážná výzva americké ideologii světového hegemona. Možná jste už slyšeli frázi, že Američané jsou výjimečný národ a že USA jsou nepostradatelnou zemí. To zní, jako kdyby to vyslovil Adolf Hitler. Protože jestliže jsme my výjimečný národ, co jsou pak národy jiné? Ano, znamená to, že jsou untermenschen, čili podlidé. A je to právě tato arogantní ideologie, která hlásá: Podívejte se, Rusko se za Putina zvedlo, a to jak po stránce ekonomické, politické i vojenské – tohle nemůžeme připustit. Takže co učiníme, abychom Rusku udělali vrásky? Ano, napadneme je skrze Ukrajinu!

A to je právě to, co se stalo. USA vrhly pět miliard dolarů na vytvoření nevládních organizací na Ukrajině, které povolaly lidi do ulic a vypěstovaly politické typy vhodné pro loutkovou vládu, která se pak v určený okamžik ujala úřadu a byla využita nejpodstatněji k tomu, aby svou existencí a činností hospodářsky i politicky odlomila Rusko od Evropy.

Hlavní funkcí sankcí není tedy Rusko sankcemi hospodářsky bezprostředně zasáhnout, ale přerušit ekonomické vztahy mezi Evropou a Ruskem. Protože ty se před ukrajinskými událostmi začínaly skutečně rozvíjet, až se na to USA odmítly dále dívat a řekly si: tohle by mohlo Evropany dostat mimo naši oběžnou dráhu, mohli by volit jinou zahraniční politiku, mohli by navázat nové vztahy s Ruskem a my bychom tak mohli ztratit svou výhradní vedoucí roli. Jelikož tedy hlavním smyslem sankcí je rozmetat rostoucí politické a ekonomické vazby mezi Evropou a Ruskem, nebude už napříště možné, aby nějaký evropský vazalský stát, jak se stalo v případě Francie, vyjádřil názor odlišný od názoru amerického. Protože v takovém případě se něco stane. Např. Charlie Hebdo.

Ať už šlo o skutečný teroristický útok nebo akci uskutečněnou pod cizí vlajkou, důležitý je výsledek akce. A ten je jasný: USA se podařilo stáhnout Francii na stejnou oběžnou dráhu, na které krouží ony. Od francouzského prezidenta tak už neuslyšíme, že sankce proti Rusku musí skončit, už nezažijeme, že Francie bude v OSN hlasovat pro Palestince a proti Izraeli a USA. Takže strategie, kterou USA proti Rusku vypracovaly, funguje, a ruská odpověď na ni je pozoruhodně neprovokativní. Ve skutečnosti Rusové údery nevracejí a všechny důsledky americké politiky nelze proto dnes ještě vcelku dohlédnout.

Je možné vyhnout se válce?

Lidé se musí probudit. Vlády, které vyprodávají své občany a staví je do jedné řady s Washingtonem, musí být kritizovány, lidé se proti takovým vládám musí postavit. Washington doufá, že Evropě nedojde, že její zájmy jsou odlišné od zájmů USA a že sankce Evropu enormně poškozují. Ale bohužel, Evropané se probouzejí velmi pomalu. Rychlejší v tomto směru jsou němečtí a francouzští průmyslníci, ale vlády nikoliv. Vlády se neprobouzejí. A když s tím některá začne, něco se stane. Např. Charlie Hebdo.                                                              Vybral a přeložil Lubomír Man

Rok po změně moci na Ukrajině: zbídačení obyvatelstva a vysoká úroveň zločinnosti

Rok po státním převratu, který měl přinést Ukrajině evropskou budoucnost a odpovídající životní úroveň, se tato zem stále víc propadá do sociálně-ekonomické krize. Za pouhý rok se propadl kurz národní měny, ceny stoupají, mnozí lidé přišli o práci, zhoršila se i kriminogenní situace.

Lidé jsou stále víc zklamáni eurointegrací na ukrajinský způsob, údaje sociologických průzkumů svědčí o tom, že víc než polovina obyvatel má strach ze státního bankrotu a očekává další zhoršení situace. Podle údajů průzkumu uspořádaného agenturou Research & Branding Group na sobě pocítilo tou či onou měrou 89% obyvatel vliv krizových jevů v ekonomice, přitom přes 60% pocítilo, že se jejich příjmy snížily. Takže je třeba stále víc šetřit, někdy se to týká i toho nejnutnějšího.

Hřivna padá do propasti…

Nejcitelnějším úderem zasazeným peněženkám Ukrajinců, se stala devalvace hřivny. Za rok, co je u moci nová vláda, byla národní měna znehodnocena víc než třikrát: kurz se zvýšil z 8 hřiven za dolar na 27 a dál se zvyšuje.

Dlouhou dobu se ukrajinská Národní banka snažila uměle udržovat hřivnu a omezila prodej dolarů obyvatelstvu. To ale mělo účinek naprosto opačný – hřivna se dál propadala a dolar se stal v bankách nedostatkovým zbožím. Zato začal vzkvétat černý trh, kde se dalo koupit jakékoli množství valut, kurz ale byl neúměrně vysoký. Lidé neměli strach dokonce ani z trestní odpovědnosti za podobné konání. Teprve v únoru roku 2015 se Národní banka rozhodla, že přejde k tržnímu kurzu a ve směnárnách se dolar v důsledku toho sice objevil, stál už ale 25 hřiven, jako na černém trhu.

To mělo za následek, že zdražilo zboží z dovozu, občané jsou nuceni vzdávat se zahraničních výrobků ve prospěch levnějších domácích. Zdražila i dovolená v cizině, dokonce zájezdy do Turecka a Egypta, které už byly v posledních letech pro Ukrajinu tradiční, si už mnozí nemohou dovolit.

Propad kurzu hřivny způsobil značné problémy i těm, kdo brali půjčky ve valutách. Pro ně to už byl druhý propad za posledních sedm let. Banky jsou ochotny v každém konkrétním případě projednávat otázku restrukturalizace dluhu, moc ochotně to ale nedělají, a každý podobné povolení nedostane. Koncem roku 2014 přijala Nejvyšší rada zákon zakazující odebírat nemovitost, kterou dlužník ručí za splacení dluhu ve valutě. Tento zákon ale nenabyl platnosti, protože ho vetoval prezident Petro Porošenko.

…a ceny dál stoupají.

Další ranou zasaženou životní úrovni obyvatel se stala inflace, jejíž tempo překročilo ty nejpesimističtější prognózy – za pouhé dva roky činil její růst z 0,5% v roce 2013 na současných 23,9%. Podle oficiálních údajů potraviny a nealkoholické nápoje za rok zdražily v průměru téměř o 25%. Nejvíc ale zdražila rýže a ovoce – o 56-77%, dále pak ryby, vajíčka, sádlo, těstoviny a cukr – o 23,37%.

Ceny za zdravotnické služby se zvýšily o 17-30%, růst jízdného činil téměř 42%. Automobily zdražili téměř na dvojnásobek, benzín víc než dvakrát. Nájemné a poplatky za elektřinu, plyn a vodu se zvýšily o 34,3%. A v roce 2015 ceny dál rostou. Podle údajů Národní banky se v souladu s programem MMF o poskytnutí Ukrajině finanční pomoci plánuje značné zvýšení poplatků pro obyvatelstvo – plyn o 280%, a teplo asi o 66%. Takže ke konci roku dosáhne inflace 25-26%. Přitom úřady už v roce 2014 zmrazily platy a důchody a kromě toho omezily řadu sociálních programů.

Lidé šetří…

Údaje státní statistické služby svědčí o tom, že průměrné nominální měsíční platy se zvyšují o 5,9% za rok. Nyní jsou na úrovni asi 140 dolarů podle současného kurzu. Dluh státu ve vyplácení mezd se za rok víc než zdvojnásobil: z jedné miliardy (asi 40 milionů dolarů) v roce 2013 se zvýšil na 2,4 miliardy (asi 96 milionů UDS) v roce 2014. Přičemž největší je tento dluh ve východních oblastech Ukrajiny – v Doněcké, Luhanské, Charkovské a Dněpropetrovské oblasti.

Natalja, která žije v Kyjevě a pracuje jako prodavač-konzultant v jednom z kyjevských supermarketů, nám řekla, že kvůli krizi musí její tříčlenná rodina – ona, manžel a syn, žák třetí třídy – přešetřovat svůj rodinný rozpočet.

„Naše příjmy se nezměnily. Můj plat je stejný jako dřív – 2 tisíce hřiven (asi 80 dolarů), manžel pracuje v ochraně a vydělává 2,5 tisíce hřiven (asi 100 dolarů). Zatímco dřív se na tyto peníze dalo žít normálně, teď musíme přemýšlet, jak přežijeme do konce měsíce, všechno zdražuje“, svěřila se nám žena.

„Za byt platíme skoro dvakrát víc, za třípokojový byt to dělá 1,3 tisíce hřiven (asi 50 dolarů) za měsíc, místo dřívějších 700 hřiven (asi 30 dolarů). Výdaje za dopravu se zvýšily na dvojnásobek, na rodinu je to asi tisíc hřiven (40 dolarů) měsíčně. Takže zbývají jen 2 tisíce hřiven na jídlo pro tři lidi. Na divadlo, kino nebo restauraci musíme zapomenout, nemůžeme šetřit ani peníze na dovolenou – na to také musíme zapomenout, doma se díváme na televizi“, řekla dále Natalja.

Na východě je humanitární katastrofa

Zvlášť těžká situace nastala pro Ukrajince žijící v Doněcké a Luhanské oblasti. Přestože oficiálně se to nepřiznává, je v regionu prakticky humanitární katastrofa. Lidé se nacházejí pod neustálou palbou, některá města jsou celé týdny bez elektřiny, tepla, vody a potravin. Záchranou je humanitární pomoc a volontéři. Podle nejnovějších údajů OSN přesáhl od začátku konfliktu počet obětí 5,6 tisíc, 13,4 tisíce lidí byly zraněny.

Kyjev stále doufá, že znovu získá kontrolu nad ztracenou částí Donbasu. Přesto ale od prosince roku 2014 zavedly ukrajinské úřady ekonomickou blokádu území, která nekontrolují, všem obyvatelům navrhli, aby opustili pásmo konfliktu a aby se odtud odstěhovali. Státní podniky a instituce byly spěšně evakuovány. Lidem, kteří nemohli nebo nechtěli odjet, přestali vyplácet mzdy a důchody.

Podle údajů OSN se v pásmu konfliktu stále ještě nachází asi 5 milionů lidí. Dnes jsou mnozí z nich bez existenčních prostředků a celé dny jsou nuceni se schovávat před dělostřeleckou palbou ve studených sklepech.                      http://czech.ruvr.ru

Předobraz budoucnosti Ukrajiny ?

Libye: Z nejbohatšího státu v Africe za Kaddáfího Afriky, k selhávajícímu státu po zásahu NATO

By Garikai Chengu Global Research, 22 února 2015

Na tento týden připadá tříleté výročí atentátu západní-aliance na bývalého prezidenta Libye, Muammara Kaddáfího, a pádu jednoho z největších afrických národů.

V roce 1967 plukovník Kaddáfí zdědil jednu z nejchudších zemí v Africe. Nicméně, v době, kdy byl zavražděn, byla Kaddáfím změněna Libye na nejbohatší národ z Afriky. Libye měla nejvyšší HDP na obyvatele a průměrnou délku života na kontinentu. Méně lidí žilo pod hranicí chudoby, než v Nizozemsku.

Po intervenci NATO v roce 2011, je nyní Libye zkrachovalý stát a jeho ekonomika je v troskách. Jako vládní kontrola proklouzla mezi prsty do rukou domobran bojovníků, produkce ropy se téměř zastavila.

Tyto různé milice - místní, kmenové, regionální, islamistické nebo kriminální, které sužují Libyi od intervence NATO, se v poslední době postavily do dvou soupeřících frakcí. Libye má nyní dvě vlády, a to jak s jejich vlastním premiérem, parlamentem a armádou.

Na jedné straně, na západě země, islamistické-spojenecké milice převzaly kontrolu nad hlavním městě Tripolisem a dalšími městy a založit vlastní vládu, rozehnaly parlament, který byl zvolen v létě.

Na druhé straně, ve východní části země, je "legitimní", vláda ovládaná anti-islámskými politiky, v exilu 1200 km daleko v Tobruku, a neřídí již nic.

Pád správy Kaddáfího vytvořil nejhorší scénář pro zemi: západní velvyslanectví všichna odešla, jih země se stal útočištěm pro teroristy, a severní pobřeží centrem migrantů a obchodování s lidmi. Egypt, Alžírsko a Tunisko uzavřeli své hranice s Libyí. To vše uprostřed pozadí rozsáhlých znásilnění, vražd a mučení, které dotvářejí obraz o stavu státu, který zahynul.

Garikai Chengu je výzkum učenec na Harvardově univerzitě. Kontakt ho garikai.chengu@gmail.com                                                  Zkrácený překlad: P. Rejf

http://www.globalresearch.ca/

Rusko se nepodřídí vůli Washingtonu

Paul Craig Roberts

Rusko nebo Čína se sotva podřídí vůli Washingtonu, z jejich úst neuslyšíme něco jako „dobře, budeme řízeným státem“, nebo „ať USA rozhodují o všem za nás“, soudí americký politolog Paul Craig Roberts.

Nynější napětí v mezinárodních vztazích je vyvoláno neochotou USA dovolit Evropě, aby jednala samostatně. Sankce proto Rusku, stejně jako konflikt na Ukrajině, jsou zaměřeny na zachování status quo mezi Washingtonem a jím řízenými vládami, odpor Ruska za podpory Číny však podkopává základy „washingtonského systému“, tvrdí americký politolog Paul Craig Roberts. Je toho názoru, že američtí neokonzervativci, kteří se ocitli ve středu pozornosti po ukončení studené války, jsou silou, která nepřijímá žádnou jinou ideologii, kromě koncepce výlučnosti a hegemonie.

„Rozvoj Ruska a Číny se stal výzvou jejich vidění světového řádu… Tato povýšená ideologie v duchu: „podívejte se, Rusko se obnovilo ekonomiky a vojensky, nemůžeme to dovolit. A co můžeme udělat, abychom způsobili Rusku problémy? Správně, můžeme na ně zatlačit pomocí Ukrajiny!“ – se realizovala v podobě 5 miliard USD vydaných na vytvoření nevládních organizací, které připravili protest na Ukrajině“, píše Roberts.

Zpočátku to vyvolalo znepokojení Moskvy, a pak USA zkomplikovaly Rusku život sankcemi, jejichž skutečný cíl spočívá v tom, aby byly zrušeny ekonomické vztahy mezi RF a EU, které nabývaly rozsahu pro Washington nepříjemného. Nelíbila se mu totiž samostatnost, s níž rozvíjeli evropští předáci vztahy s ruskými partnery, vždyť systém vzájemných vztahů mezi Washingtonem a Bruselem je vybudován na základě podřízení evropských zájmů americkým, a na tom se zakládá také ekonomická hegemonie USA. Svrchovaná politika, mj. obchodní a finanční, podkopává základy „washingtonského systému“ a odvádí Evropu ze sféry vlivu Washington směrem alternativních mechanismů, soudí Roberts.

Podle jeho názoru, finanční systém USA se zdá být trvanlivý jen do té míry, pokud se americkým úřadům daří zajišťovat jeho životaschopnost pomocí různých manipulací finančními nástroji, mj. úvěrovými ratingy. Avšak vznik alternativního politicko-ekonomického pólu, například BRICS, může napomoci realizaci ekonomických vztahů svrchovaných států mimo tzv. washingtonský systém.

„To, co nás má znepokojovat, je snaha USA o hegemonii… Nemyslím si, že Rusko nebo Čína se podřídí vůli Washingtonu, z jejich úst neuslyšíme něco jako „dobře, budeme řízeným státem“, nebo „ať USA rozhodují o všem za nás“ A nemyslím si, že se Rusové chystají vzdát“, soudí Roberts.

Podaří-li se zemím BRICS vytvořit platební mechanismus, jehož činnost se nezakládá na obratu americké měny, se bude světová poptávka po dolaru neustále snižovat. Když ztratí status rezervní měny, ocitne se dolar v situaci, kdy nabídka zabezpečovaná fungováním tiskárny, převýší mnohonásobně poptávku. Politolog podotýká, že americké úřady byly prozíravé v oblasti finanční politiky mimo vlastní hranice, mj. v Japonsku a v zemích EU, jejich emise peněžní masy zajišťuje životaschopnost amerického dolaru. „Japonsko a země EU jsou státy závislé na USA, jejich vlády plní rozkazy Washingtonu, a proto se může tento systém zachovávat ještě dlouho. S rozvojem BRICS se však bude vliv USA neustále snižovat“, uzavírá Roberts.                                                             http://czech.ruvr.ru

Zahraniční politika prezidenta Zemana je jeho silná stránka, ne slabina

Tak se nám opět vyjádřil místopředseda TOP O9 pan Kalousek k politice našeho pana prezidenta Zemana. A jako obvykle jeho vyjádření bylo snůškou frází a dogmat. V rádiu Impuls v Kauze dne tvrdil, že prezident Zeman "změnil kontinuitu zahraniční politiky republiky". My odbojáři a legionáři k tomu dodáváme - jestliže se tak stalo, pak zaplať Hospodin!

Jakou že to pan Kalousek měl na mysli zahraniční politiku? On sám to vyjevil takto: "Česká politika měla víc než dvacet let naprosto konzistentní priority zahraniční politiky, jejíž základy položili Václav Havel a Jiří Dienstbier starší a svým způsobem tu kontinuitu potom držely všechny pravicové i levicové vlády". Svatá Prostoto, pan Kalousek nemohl vyjádřit trvalou katastrofu české zahraniční politiky před prezidentem Zemanem lépe. Pan Kalousek ovšem cudně zamlčel iniciativy pana exprezidenta Klause,který se výrazně odchýlil od rektoalpinistického kurzu k NATO-EU vytýčeného pány Havlem a společníky. Pan Kalousek jako skvělý demagog představil veřejnosti černé jako bílé a naopak.

Ta část veřejnosti,která volila prezidenta Zemana, samozřejmě ve většině souhlasí i s jeho zahraniční politikou. S politikou, která ukončila bezbřehé lokajství k NATO a EU, a zejména k zámořskému hegemonu a pokouší se nastolit zahraniční politiku na racionálních, nikoli pustě ideologických základech. Podle nás zahraniční politika pana prezidenta Zemana sleduje především české národní zájmy v souladu jak s Evropou, tak s východními velmocemi. Podle nás není politika pana prezidenta Zemana politikou konfrontační, nýbrž politikou kooperativní. A toto nesmírně vadí a překáží expanzivní, doslova velkoimperialistické politice válečných štváčů, kterou u nás hlásají strany jako je například TOP 09, která by nejraději hned dnes vyhlásila křižácký marš proti nenáviděným Moskalům. Není divu - určitá vrstva lokajů NATO a EU se cítí vystrašena naprosto konzistentním postojem Ruské federace k útokům na její hranice a sféry vlivu.

V tomto světě totiž neexistují žádné fukuyamovské "konce dějin", jak o tom plácají různé kavárny salonních intelektuálů. V tomto světě funguje geopolitika neustále, i přes nejrůznější sametové, oranžové a jiné převraty, organizované cizí mocí a za cizí peníze.

A jakou že to politiku představovala kontinuita posledního dvacetiletí České republiky?? Politiku zahájenou vstřícností odsunutým Němcům. Politiku rozvazující všechny svazky se slovanskými státy. Politiku řiťolezectví do NATO a EU, které se postupně stávají hrobaři demokracie ve světovém měřítku. Politiku ničící sociální stát. Politiku umožňující zločinný útok na slovanskou zemi Jugoslávii, kterou NATO, EU a Washington počalo krmit bombami místo léků. Na zemi, která nikomu nevzala ani centimetr cizího území. A tuto válečně zločinnou asociální politiku dovršil náš "exministr zamini" Schwarzenberg, epigon pana Havla a jeho kancléř, schválením protektorátu NATO zvaného stát Kosovo.

Panu občanu knížeti patří Chamberlainův deštník ještě před panem Zaorálkem.

Kontinuita dvacetileté politiky Česka podle pana Kalouska je vpravdě kontiniuta politiky rozbití společného státu, poddanství, poroby, zrady a feudalismu, jaký vyhovuje restituční šlechtě, privatizátorům, sudetům, a Vatikánu, nikoli českému lidu. Takovou politiku snad jednou český národ a český lid defenestruje na smetiště dějin - a doufejme i s jejími zbylými nositeli. Jestliže prezident Zeman se pokouší provádět politiku samostatnější, politiku racionálnější, politiku nezaměřenou na ideologické a vojenské válečnictví, nýbrž politiku spolupráce se všemi zainteresovanými stranami, pak je to politika pro Česko a její lid konstruktivní - a nikoli destruktivní,jak by si přál pan Kalousek a jeho federáti.

Je známo, kdo a jak tu inscenuje různé zvací dopisy NATO - možná, že jednou se ukáží noví Bilakové Nro.II, jak to již dnes vykřikují veřejně jisté "celebrity". Máme se dožít opakování roku 68, kdy sem přijedou drtit dlažbu nové tanky, tentokrát s kříži místo hvězd?? Myslím, že až na houf zrádců, to většina českého národa nechce. I když - jak že to pravil pan občan kníže ? "Vždycky se najdou nadšení kolaboranti". I teď se našli - kolaboranti NATO a vojenských hegemonů. Možná z nich má pan Kalousek, pan Štětina a jiní pánové,radost. My je považujeme za lokaje - "Lakaitely", jak se říkalo za III. říše podle maršála Keitela, Hitlerova rektoalpinisty. Skončil v Norimberku...Je to výstraha?                      Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

A zase a znova a opět špinění prezidenta republiky

Jistě si každý z nás vzpomene na onen okamžik, kdy klíčnici, mezi kterými byl i prezident M. Zeman, otevírali tresor s korunovačními klenoty. Dobře si vybavuji okamžik, kdy prezident viditelně zavrávoral a těžko hledal rovnováhu.

A hned se ozvaly hlasy mnoha mudrců. Zaznamenejme alespoň jeden z nich. Opil se jako ruský mužík, prohlásil jeden světa znalá „křesťanský politik“ ve staří asi 30 let. Že prezident se opil a opilecky vrávoral, to naznačovala snad většina médií. Zasvěceně dodávala, jak pan prezident na ruském velvyslanectví trestal jeden stakan vodky za druhým.

A pak se ozval Hrad. Pan prezident je nemocný, má chřipku, asi v tomto smyslu. Úsměšky nad touto oficiální chorobou posilovaly ty první křivdy. Média opět hýřila svým důvtipem. Ale za určitý čas Hrad oznámil, že prezident má cukrovku a že mu odumírají nohy. To bylo nikoliv jen tvrzení mluvčího Hradu, ale konstatování lékařské zprávy.

Pan prezident tedy není zcela zdráv a čas může jeho nemocí posunout dále. Mohl by pan prezident, který již sám moc dobře ví, co je to nemoc, viditelný handicap, jehož se asi již nezbaví, který sám trpí nemocí, jež se přetěžko léčí, nějak znevažovat lidi, kteří nesou, třeba již od mládí, svůj kříž s nemocí, jež je navštívila a v nich zdomácněla? Mohl by, sám nemocný,  jimi pohrdat a nějak posměšně se vyslovovat? Každý logicky uvažující člověk taková a podobná tvrzení médií musí nejen odmítnout, ale také odsoudit jako jeden z dalších útoků na prezidenta. Prostě, kdo chce psa bít, hůl si najde. Ale tentokrát ti, kteří soustavně prezidentovi okopávají kotníky, šlápli vedle. Ne prezident, ale oni ztratili nejen svou tvář. Oni stále více ztrácejí důvěru obyčejných českých lidí, kteří svého prezidenta nedají.

Myslíte si, že ten „křesťanský politik“, který si dovolil mluvit o nemocném prezidentovi jako o ruském mužíkovi, se omluvil? Já nic o tom nevím, ale byl bych velmi rád, kdyby jeho omluva jen nedolehla k mým uším. Pokud tak však skutečně neučinil, pak je otázkou, nakolik je politikem a co je na něm vlastně křesťanského. Já nevím, ale rád se nechám poučit. U řady dalších jiných poťouchlíků sebekritickou reflexi ani ve snu neočekávám. Cítí se moudřejšími nad Šalamouna. Ale i u nich platí, že bohové, chtějí-li někoho zahubit, tak nejdříve ho oslepí.

Dr. O. Tuleškov

Přátelský vzkaz Přátel Ruska v ČR Vladimíru Putinovi

Tak Putin zlomí povstalce, aby ustoupili, i když je to pro ně nevýhodné a nedostane se mu ani slůvka ocenění. Sankce se naopak prohlubují. Budiž. Je to geopolitická válka mezi Západem a Ruskem (potažmo Východem) vedená hospodářskými zbraněmi a mediálními kampaněmi. Tato Evropa končí. Vyvolala podporou státního převratu krizi na Ukrajině a následně občanskou válku, protože východ Ukrajiny nechce mít nic s Kyjevem ani se Západem společného.Sankce měly směřovat proti těm ministrům a státníkům Západu, kteří týž den ráno potřásali ruce s Janukovičem a odpoledne hřímali mezi majdanisty pro odstranění korupčníka. Šlo o nejbrutálnější porušení zásady nevměšování a ostudnou roli v tom hráli i čeští zástupci eurokomisař pro rozšíření Štefan Fülle a ministr zahraničních věcí Jan Kohout. O bláznech typu Schwarzenberga, Stětiny či Kocába ani nemluvím.

Cicmající se Porošenko s Tuskem působí jako přízrak.

Chtějí hnát Evropu do války s Ruskem, a byli by šťastni, kdyby se rozhořela, ale Rusko jim na to nepůjde. Vladimíre Vladimiroviči, přestaňte alespoň na pár měsíců na Západ reagovat. Nemá to smysl. Dokud s nimi jednáte, oni mají pocit, že něco znamenají. Důsledně je ignorujte a uvidíte, jak bezradně nebudou vědět kudy kam. Jsem rád, že se přestane střílet, ale jinak je jasné, že zejména podrobná ujednání týkající samostatných oblastí Doněcka a Luhanska, včetně výrazných práv Kyjev nikdy nesplní.

Vladimíre Vladimíroviči, my, Přátelé Ruska v České republice, víme z historie, jak je Západ proradný, kolik válek započal a koho všechno včetně Československa zradil.

Jim se zalíbilo, že mohou světové velmoci ukládat sankce a – teď promiňte – Vy si to necháte líbit. Irán řekl, že dohoda o atomové energii bude, až sankce budou zrušeny. Řekněte totéž. A nebavte se s nimi. Nezaslouží si to.

JUDr. Jiří Vyvadil, zakladatel nejsilnější facebookové skupiny Přátel Ruska v ČR

Poúnorový čs. exil, Němci odsunutí z Československa a F. Peroutka

Nechci nijak hodnotit nedávné výroky pana prezidenta M. Zemana na adresu Ferdinanda Peroutky, ani pak se vyjadřovat k dopisu představitelů Společnosti F. Peroutky. Mým cílem je připomenout některé kroky a jednání tohoto politika a novináře, které se týkaly odsunutých Němců z Československa.

Čs. politici, kteří po únoru 1948 nalezli exil v Německu i v dalších západních státech, viděli, až na jednotlivé výjimky, v odsunutých Němcích velké nebezpečí, které hrozilo Československu po jeho osvobození od komunistické vlády. Proto Rada svobodného Československa (RSČ), ústřední orgán čs. zahraničního odboje, se problematikou odsunu, který považovala, s výjimkou republikána dr. J. Černého za nezvratitelný, zabývala nejednou. Jmenovaný politik přesto odsunovou problematiku vnesl na schůzi RSČ již 16. července 1949, aby upozornil na "nebezpečnou" činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající "nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. (Politici bez moci, Bořivoj Čelovský, nakladatelství Tilia, r. 2000, str. 103-125)

K projednávané otázce se předvídavě vyslovil dr. Lettrich. Zdůraznil, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. "Problém bude vleklý," řekl, "a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný.“ (C.d. str. 104)

Předsednictvo RSČ se problematikou odsunutých Němců opětovně zabývalo 28. května 1949. Dr. Zenkel  byl nemile překvapen, že se sudetským Němcům, zejména sociálním demokratům, poskytují možnosti k veřejným projevům proti odsunu a proti existenci Československé republiky. Stěžoval si na americkém ministerstvu vnitra, kde byl ujištěn, že vláda Spojených států "nehodlá měniti závazky, jež převzala v souvislosti s odsunem". Po diskusi Předsednictvo pak pověřilo Dr. Heidricha a Dr. Procházku sledováním činnosti odsunutých sudetských Němců a vypracováním memoranda pro vlády Spojených států, Anglie a Francie o stanovisku RSČ ve věci odsunu. Oblastní Rady v Londýně a Paříži byly požádány, aby sledovaly jejich činnost a v rámci svých možností jí čelily. Konečně bylo usneseno požádat Pavla Tigrida, aby "v dohodě s ostatními znalci sudetské otázky sledoval činnost sudetských Němců v Německu a Radu o ní soustavně informoval".

Rada byla však nadále rozhodnuta sledovat činnost odsunutých sudetských Němců. Tigrid její žádosti vyhověl a posílal do Washingtonu po dobu jednoho roku pravidelné zprávy; ty pak byly rozesílány všem členům výboru RSČ. Jeho první zpráva z 20. října udává jako pramen americký a německý tisk a soukromé informace. Prozrazuje zkušeného novináře a dotýká se všech důležitých bodů:

"Politická činnost Němců odsunutých po válce z Československa a z Polska a žijících nyní v Německu podstatně zesílila od ustavení bonnského parlamentu a bonnské západoněmecké vlády. Také ve východním Německu po ustavení separátní, satelitní východoněmecké vlády aktivita odsunutých Němců (a její význam) roste. Předvolební kampaň v západním Německu byla do jisté míry vedena ve znamení slibů všech politických stran (s výjimkou komunistů), že odsunutí Němci se jednou vrátí do svých domovů, že bezpráví bude napraveno, že majetek bude vrácen, že hranice na Odře a Nise jsou provizorní a tak podobně. Kromě toho zavázaly se všechny politické strany k vydatné hmotné a sociální pomoci uprchlíkům i odsunutým Němcům; jde především o vyřešení naléhavé otázky bytové, problému nezaměstnanosti (jež mezi odsunutými Němci je velká), nesnází spojených s tzv. Zuzug Genehmigung (povolením pobytu) atd. Politické strany prostřednictvím svých zástupců v bonnské vládě musí nyní prokázat, do jaké míry chtějí a mohou tyto sliby plnit." (C.d., str. 105)

 Když se na jaře r. 1950 objevila na uprchlické scéně Rádio Svobodná Evropa (RFE), prohlásil F. Peroutka na zasedání předsednictva RSČ 23.6. téhož roku, že „v souvislosti s činností RFE byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců.“ (C.d., str. 109)

Vysílání RFE se nacházelo pod silným tlakem německých novin, např. i Frankfurter Allegemeine Zeitung. Jeho vedení zdůrazňovalo, že západní Německo bude nějakým způsobem účastníkem v osvobození zemí východní a střední Evropy. Proto do budoucnosti by mělo být stanovisko RSČ pozitivnější ve vztahu k sudetoněmecké otázce.

Ovšem byla nastolena i otázka, co když po zažehnání komunistického nebezpečí Německo opět vzkřísí k životu germánský imperialismus? Pokud jde o RSČ pak je nutné zdůraznit, že stála na stanovisku, že odsun Němců z Československa je definitivní, nezměnitelný, rovněž tak jako státní hranice jednotného a nedělitelného Československa.

Takový postoj se nelíbil představitelům odsunutých Němců. Jednali nejprve s generálem Prchalou a jeho lidmi. Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hnasem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.

Ještě na 61. sjezdu odsunutých Němců mluvil B. Posselt o Wiesbadenské smlouvě jako o významném historickém dokumentu. Jistě velmi rád by zvláště její některá ustanovení vzkřísil živou vodou. Ale to se již dostáváme do říše pohádek, v niž jsou právě ty sudetoněmecké stále hojněji zastoupené.

Dohoda zakotvovala: „Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …

Simon pak položil otázku: „Jaké je Vaše stanovisko k návratu Němců?“ Peroutka: „ Řeknu Vám své stanovisko, ovšem nepřeji si, abych byl citován. „Moje stanovisko k návratu Němců je takové, že si bez něj nedovedu představit trvalé uspořádání poměrů… Řekl jsem vám, co je moje stanovisko. To ještě neznamená, že mohu toto stanovisko otevřeně v RFE vyjádřit…“ (Peroutkův vlastnoruční záznam v HI FFP, kr. 1)

Bořivoj Čelovský pak ve svém díle pokračuje: „Peroutka zašel příliš daleko. když se uchýlil ke kritice svých druhů v Radě před sudetskými Němci. Vypadá to, jako by chtěl vyloučit Radu jako partnera z z diskuzí se sudetskými Němci a že šlo o roli, kterou chtěl hrát on sám.“

Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. „…Je fantastické očekávat, že by Rada byla schopna dohodnout se s Němci o tak důležitých otázkách, jako je uspořádání budoucího státu.“ V závěru svého zápisu Peroutka napsal: „ Očekávám, že mé rozmluvy s panem Fialou budou pokračovat. Přislíbil mi poslat své návrhy a myšlenky.“ (Peroutkovo „přísně důvěrné“ memorandum pánům Eganovi a Galantierovi z RFE, leden 1955. Paul Fiala byl před válkou radou čs. vyslanectví ve v9dni a pak konzulem ve Spojených státech,c.d. str. 120-122)

Přestože Peroutka musel vědět, jakou bouři jeho stanoviska k odsunutým Němcům vyvolají v exilu i doma, poskytl rozhovor jedněm německým novinám, které byly vydávány v New Yorku. Prohlásil: „Jsem ochoten se /směrodatnými zástupci sudetského Němectva/ mluvit, ačkoliv nemám k tomu žádné oprávnění. Myslím si ale, že poctivá výměna názorů může být užitečná, vyjasňující a snad dokonce může přinést kladné výsledky.“ Tatam byla zásada tolikráte vyslovená exilovými politiky, že exil nemá právo vyjednávat cokoliv s kýmkoliv, a že toto právo náleží pouze domovu. (Hermann W. Gaertner, Die Geschichte von Bärenfell, Zum tschechisch-sudetendeutschen Verhältnis“, Staats-Zeitung und Herold, New York, 11.3.1956)

Když odpor proti jeho slovům publikovaným  ve zmíněných novinách sílil a rozšířil se po celé řadě nejrůznějších exilových organizací, vystoupil F. Peroutka s tvrzením, že redaktor Gaertner „mnoho věcí reprodukoval nepřesně“. Peroutka však přes obecně odsuzující reakce brzy nato publikoval v Československých novinách úvodník, v němž doporučoval smíření s odsunutými Němci.

V roce 1961 došlo k výměně dopisů mezi Peroutkou a bývalým čelným poslancem Henleinovy SdP dr. Hansem Neuwirthem (obhajoval v r. 1932 příslušníky sudetoněmeckého Volkssportu a po Mnichovu autorem memoranda admirálu Canarisovi s návrhem, jak se zbavit českého obyvatelstva v českých zemích. Po válce byl v Praze odsouzen mimořádným Lidovým soudem k 17 letům žaláře. V r. 1954 byl propuštěn.) V dopisu, adresovaném manželce F. Peroutky, byla jedna velmi zajímavá věta: „V těchto dnech jsem řekl našemu společnému příteli Firtovi, že by bylo na čase promluvit si s Vašim manželem o tom, zda by se nyní nemohlo u něho vytvořit pro nás několik míst pro vrátné.“ Neuwirth tím ovšem myslel přijetí sudetoněmeckých redaktorů do RFE. (C.d., str. 124)

Někdy v posledních letech svého života napsal F. Peroutka sudetoněmeckému Collegium Carolinum, jež patří k těm horším, tato slova: „ Jsme této instituci zavázáni největším díkem. Je to snad v cizině jediný ústav, který může zachránit – něco z minulosti národa. Doma je minulost denně pohřbívána a brzy může zhasnout i vzpomínka,“ (C.d., str. 125)

Z uvedeného jasně vyplývá, že F. Peroutka ve vztahu k odsunutým Němcům zaujímal zásadně jiná stanoviska, než držela Rada svobodného Československa. Postupem doby šel ještě dál a nejen připustil návrat odsunutých do Československa, ale dokonce tvrdil, že žádné trvalé řešení bez nich si nedovede ani představit. Zřejmě za největší jeho selhání můžeme považovat to, že, ač znal plány na vytvoření česko-německé federace,  tento zhoubný projekt pro Československou republiku neodmítl. Tímto se dostal až do samé blízkosti prchalovců, kteří byli považování čs. exilem za zrádce, s nimiž nikdo, kromě sudetů, nejednal. V různých prchalovských výborech byli i Vlajkaři, někteří z nich za kolaboraci s Němci byli po válce v republice odsouzení k trestu odnětí svobody. Prchalovci byli i z dalších důvodů na trvalém exilovém ošklivci. S lítostí můžeme konstatovat, že F. Peroutka v době svého působení v exilu prokázal, že jeho pochybná stanoviska po Mnichovu a později, tendující ke spolupráci s „novou realitou“, nebyla jen náhodná, ani nějakým taktizováním, nýbrž vyjádřením proměnlivosti jeho hodnotové stupnice. Pokud pan prezident M. Zeman chtěl poukázat na jakousi názorovou vnitřní nezakotvenost a labilitu F. Peroutky, pak, jak jsem přesvědčen, měl plnou pravdu. Představy F. Peroutky o česko-německém soužití jsou i v současnosti pro nás naprosto nepřijatelné.

Dr. O. Tuleškov

K problematice „Moravanů“

Moravané jsou neparlamentní moravská politická strana, která vznikla 17. prosince 2005 sloučením dvou politických stran Hnutí samosprávné Moravy a Slezska - Moravské národní sjednocení (HSMS-MNS) a Moravské demokratické strany (MoDS). Moravané jsou členem Evropské svobodné aliance (EFA), strany v evropském parlamentu sdružující zástupce nestátních národů a historických zemí. Ke straně je rovněž přidruženo občanské sdružení Mladí Moravané (vzniklo 2002).

Programový cíl strany Moravané je ve stanovách definován větou: S odkazem na tisíc let trvající územněsprávní historii Moravy a na základě evropským právem respektovaného práva národů na sebeurčení usiluje strana Moravané, jako politický reprezentant moravského národa, o obnovení zákonodárného moravského parlamentu a vlády na území Moravy.

Strana Moravané tak usiluje o obnovení zemského uspořádání českých zemí zrušeného komunisty od 1. ledna 1949 v podobě nově vytvořených spolkových zemí a chce z Česka vytvořit federální spolkový stát po vzoru Německa nebo Rakouska. Dále požaduje, aby zákon definoval občany moravské a slezské národnosti jako většinová národní společenství žijící v Česku a aby byla vytvořena moravská televize a rozhlas.

Moravané v zahraničně politické oblasti podporují přeměnu Evropské unie na federaci evropských historických zemí. Politický program strany hovoří o obnově zemského uspořádání v rámci Česka, nikoli o úplné nezávislosti. Od separatismu se v rozhovoru pro Parlamentní listy distancoval i někdejší předseda Jiří Novotný. Bývalý předseda strany, Milan Trnka, v rozhovoru pro slovenský časopis Dimenzie nicméně uvedl: „Jednou z koncepcí budoucí sjednocené Evropy je představa Evropy složené z tradičních historických zemí. Morava takovou zemí se svojí vlastní kulturou a dějinami je. Na mapě Evropy by mohla v budoucnu figurovat společně s dalšími jako samostatný útvar, podléhající pochopitelně společné evropské vládě.“

Do volební kampaně do Evropského parlamentu v roce 2009 strana vstoupila s programem Austropa, což je projekt politického svazku Moravy a historických regionů Rakouska, Slovenska, případně Maďarska a Slovinska.

V čele evropské kandidátky stál předseda strany Jiří Novotný, jednatřicetiletý podnikatel v oboru životního prostředí. Podle jeho názoru je pro Moravu výhodnější a přirozenější spolupráce s okolními státy, zejména Rakouskem

Při příležitosti summitu středoevropských prezidentů v Brně (24. května až 26. května 2007) uspořádala strana demonstraci za zřízení moravského parlamentu pod heslem Free Moravia (Osvoboďte Moravu).

Ve dnech 13.-15. února 2014 se ve slavném poutním místě Santiagu de Compostella, hlavním městě autonomního společenství Galicie, uskutečnilo Valné shromáždění Evropské svobodné aliance (EFA), politické skupiny Evropského parlamentu sdružující politické strany usilující o větší samosprávu autonomii a ochranu menšin tzv. nestátních národů v rámci Evropy.

Moravanům se společně s Aragoňany, Frýzy, Ålanďany, Bavory a Okcitánci podařilo prosadit deklaraci podporující decentralizaci v jednotlivých členských státech Evropské unie. Text zdůrazňující pokračující pošlapávání principů demokracie a samosprávy na Moravě a ve Slezsku vládou České republiky připravil Jiří Pelka, předseda Zahraniční komise Moravanů, a shromáždění jej představil Ondřej Hýsek, první místopředseda strany. Oba se rovněž účastnili bilaterálních jednání s europoslanci EFA a s partnery především z podobně zaměřených středoevropských stran. Další materiály schválené Valným shromážděním budou brzy zveřejněny na webu Evropské svobodné aliance.

Ve volebním manifestu Evropské svobodné aliance pro květnové volby do Evropského parlamentu, jichž se pod vedením Ondřeje Hýska bude účastnit i strana Moravané, jsou zdůrazněny tyto body: Právo na sebeurčení, vnitřní rozšíření (tj. rozšíření EU o země vzniklé „uvnitř“ z větších států osamostatněním „nestátních“ národů) a uznání tohoto procesu ze strany EU.

Z internetových materiálů připravil J. Skalský

Vážení přátelé,

jako obvykle dostáváte do rukou více než 10 našich brožurek. Předpokládáme, že v současné době, kdy dochází k vyhrocování celkové nejen politické situace u nás v republice, ale skutečně i na téměř celém světě, budete s texty, jež jste dostali  pracovat stejně, jak činíte, mnozí z vás již více než dvě desetiletí, a budete se snažit, aby články se dostaly do rukou maximálního počtu dalších čtenářů.

Nejen na Ukrajině, ale již i u nás, se můžeme setkat s projevy fašismu. Části některých politických stran, vyjadřovanými stanovisky a činy, výrazně hnědnou. K nim můžeme, s určitou pravděpodobností, započítat i některé činitele TOP 09 a dokonce i jednotlivce z řad KDU-ČSL.   Zvláště  jejich projevy na adresu Ruska, spojené s požadavky na vyloučení ruské kultury a její nositele z našeho kulturního života, naléhání na dodávky našich zbraní Ukrajině a podpora dalším a dalším protiruským sankcím, zavání nejen nepřátelstvím vůči Rusku, ale i rasismem. 

České národní listy, ve své tištěné podobě, jejich webové i facebookové stránky patří  k alternativním médiím, které napomáhají k narušování informačního monopolu  oficiálních médií. Podporujte nás, podpoříte tak i naše národně-státní zájmy. –red.

Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s  Křesťanskosociálním hnutím a Českým národním sdružením jako svou 493. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 25. února 2015

www.ceskenarodnilisty.cz,                                                             e-mail: vydavatel@seznam.cz

https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170