Německo ohrožuje Evropu. O Evropské unii se rozhoduje v Berlíně. Proto by mělo Česko z EU vystoupit
Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc.
Dnes snad již nikdo nepochybuje o tom, že se o Evropské unii rozhoduje v Berlíně. Jinak řečeno, Evropu nyní ovládá německá kancléřka Angela Merkelová. Jak lze charakterizovat její evropskou politiku? Je německá, nebo evropská? Je svým způsobem obojí. Zde jde ale právě o povahu tohoto způsobu, směru a cílů.
Angela Merkelová v zásadě přejala hlavní ideologický a politický proud Evropské unie, o kterém jeho otec zakladatel Jean Monnet prohlásil, že nesmí připustit debatu o alternativách, tedy jiných evropských ideologiích a politikách, protože tím by mohl skončit. Monnetovo dogma zjevně patří k evropanské intelektuální výbavě německé kancléřky. Ale nepřipustit opozici znamená nepřipustit politiku, tím spíše demokracii jako takovou. To však znamená, že hlavní ideologie a politika Evropské unie a Německa je antipolitická a antidemokratická.
Vidíme-li Evropu jako místo zrodu politiky a demokracie, je nynější německá evropská politika, právě tak jako hlavní proud eurounijní ideologie a politiky popřením evropanství. Nynější drastická finančně fiskální, bankovní a ekonomická krize je přirozeným důsledkem této skutečnosti. Zásadním problémem a omylem je právě tak způsob, jak se Německo Angely Merkelové rozhodlo evropskou krizi léčit. Německá kancléřka v Monnetově duchu nedat slovo jiným řešením nyní prohlašuje, a na summitu Evropské rady chce prosadit výrazné přitvrzení dosavadní centralizační nadstátní podstaty Evropské unie, jež dnešní krizi způsobila. Jinak a konkrétněji řečeno, Angela Merkelová zásadně odmítá připustit, že viníkem dnešní krize EU není Řecko, ale měna euro, jež Řecku, a nejen jemu, nabídla cestu do katastrofy. Německá kancléřka si odmítá připustit, že hlavním problémem není nákaza či dominový efekt řeckého krachu, ale jeho příčina. Nejde o princip nákazy, ale o princip rozpálené pánve, na níž začíná praskat jedno kukuřičné zrnko za druhým (Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Irsko atd.). V eurounijní dogmatice je ale rouháním pohlédnout takové pravdě do očí a bez zábran říci: Euro jako logický důsledek integračního procesu je rozpálenou smrtonosnou pánví, kterou je třeba vypnout.
Nyní se Německu po dvou prohraných válkách nezdařil přesvědčivý návrat ke svým lepším myšlenkovým tradicím. Ukazuje se, že Německo v zásadě neopustilo neudržitelný ideál mechanicky centralizujícího politického materialismu, jenž postupně stvořil jeho politickou doktrínu v době po rozehnání Frankfurtského sněmu v r.1849. Jakou svou tradici tím Německo potlačilo a po svém katastrofálním vývoji na ni dodnes nebylo schopno hodnověrně navázat?
Mám na mysli tradici filosofického individualismu, z něj vyplývající respekt k mravní individualitě druhých z hlediska věčnosti, a takto věčných účelů lidstva a jsoucna, jako je svoboda a trvalá rovnoprávnost mravních individualit jako základních prvků řádu všeho, co jest. Tento významný proud německé filosofické tradice, reprezentovaný Leibnizem a Herderem (kteří byli významně ovlivněni Komenským), a poté Kantem Hegelem a Husserlem německá politika 19. a 20. století opustila. Místo ní se od bismarckovských časů obrátila k primitivní materialistické víře v přednost síly, násilí a na nich vystavěné moci nad právem, morálkou a spravedlností. Důsledkem německého politicko-filosofického obratu byly dva katastrofální válečné a politické pokusy dobýt a nedemokraticky sjednotit Evropu.
Po druhé německé válečné porážce v r. 1945 se v západní větší části Německa zejména USA zasazovaly, aby demokratické západní Německo opustilo dosavadní protievropskou tradici a místo ní přijalo demokratické zásady nedotknutelnosti základních práv občanů a na nich vyrostlé demokratické spravedlnosti. Po americkém vítězství ve studené válce, kdy do sebe v r.1990 demokratická Spolková republika Německa začlenila komunistickou totalitní Německou demokratickou republiku, nejen Evropa napjatě očekávala, jak se bude sjednocené demokratické Německo samostatně vyvíjet.
Německo od té doby čím dál zřetelněji upevňovalo již předtím se rýsující postavení rozhodujícího činitele evropské integrace. Plně si osvojilo, a ve svůj prospěch jednoznačně prosazovalo hlavní eurointegrační ideologii a politiku pokračujícího utváření nadstátního ovládání demokratických členských států Evropského společenství, a po přijetí Maastrichtské smlouvy od r. 1993 Evropské unie. Zavádění jednotné evropské měny přitom sehrálo klíčovou unifikační roli, a to bez ohledu na rozdílně politické a ekonomické tradice a realitu členských států eurozóny. Uniformně bezohledná podstata Eura tak stála u zrodu soustavně ignorovaných problémů, jež vyústily do nynějších katastrofálních důsledků.
Kdyby se Německo svými dějinami skutečně poučilo a vrátilo ke svým kdysi opuštěným, lepším myšlenkovým tradicím, nikdy by sebe a Evropu nezavedlo do nynějšího stavu, kdy je neúnosnost společné evropské měny a nedemokratické Evropské unie jako takové čím dál očividnější. Německo Angely Merkelové chce místo toho jím způsobenou evropskou krizi na nadcházejícím vrcholném setkání Evropské rady řešit ideologicky zaslepeným útěkem vpřed. Tedy dalším bezvýchodným oslabováním a likvidací demokraticky zodpovědných států EU ve prospěch centrálního, de facto německého řízení Evropy. Německo tak opět volí cestu evropského zhroucení a následné hluboké světové krize. Ze svých dějin se nepoučilo.
Česká republika by se německým pokynům a tlakům rozhodně neměla podvolovat. Měla by je naopak důrazně odmítnout s prokazatelným odůvodněním, že Německem vedená Evropská unie nemá budoucnost. Jako čím dál zřejmější nutnost se tedy ukazuje, aby Česká republika podle ustanovení Lisabonské smlouvy co nejdříve vystoupila z Evropské unie. Takový záchranný a evropsky výmluvný čin by neznamenal konec volného obchodu, pohybu osob, atp. Takový stav věcí totiž zaručuje smlouva o Evropském hospodářském prostoru a Schengenská dohoda, jejímiž členy jsou i evropské demokratické státy mimo Evropskou unii. A právě takovým státem by se měla stát i Česká republika. Čím dříve, tím lépe.
EUportal
Izrael zaútočí
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Svět roku 2012 je kolébán dovoleneckou atmosférou. Ve Spojeném království a zejména v Anglii, neřkuli v Londýně, se slaví Diamantové výročí královny Elizabeth II. na trůnu, a pro záplavy vlajkosláv jeden pomalu nevidí stromy. Peřejemi třepotavých praporků přeplul národ do Mistrovství Evropy v kopané a utopil zájem občana o věci závažné v tenisovém Wimbledonu. Mlaskání míčku o rakety a bouře potlesků vybičovává alej opojení k Olympiádě 2012.
"Chléb a hry"! A když chleba a másla ubývá, občan musí dostat silnější dávku v omamném sportu. Tak bylo ve starém Římě. Tak se odestálo i na berlínské Hitlerově Olympiádě roku 1936, kde můj klukovský sprinterský idol Jeese Owens zaběhl stovku za 10.3 vteřin. Ta zastřela sportovními výkony i moři vlajek skromné Vůdcovo heslo "ne máslo ale kanóny" a jeho nepokryté přípravy na válku. Ty sportem omámená Evropa nechtěla vidět..
Světový The Sunday Times (dále jen S.T.) z 24.června 2012 přinesl v zastrčeném koutku noticku (ve dvou šesticentimetrových sloupečcích ) bez uvedení jména autora) nazvanou "Izrael zaútočí, bylo řečeno Iránu" ("Israel will strike, Iran told"). Zprávička bez obalu shrnuje to, o čem ten, kdo čte, může vědět už od dob, kdy v Izraeli byl premiérem Ariel Sharon, tj. před jeho kolapsem 4.ledna 2006. Mrtvicí Sharona izraelské záměry nepřestaly být na tapetě. Na příklad S.T. už 7. ledna 2007 přinesl článek, fotoilustraci a mapku jak Izrael přes Sýrii a Irák letecky zaútočí na severní Irán, s označením míst cílených jaderných laboratoří v Natanz, Araku a Isfahanu. Leč k dnešku. V noticce S.T. ze 24.6.2012 jsme se navíc dozvěděli, že izraelský vyslanec v Moskvě varoval ruského ministra zahraničí, že rozhodnutí zaútočit na Irán bylo učiněno a útok je jen věcí časování. Následně prezident Putin měl mít schůzku s izraelským premiérem Netanyahu a měl mu (dle noticky) říci, že zaútočí-Ii Izrael skutečně na Irán, ponese on Netanyahu osobní zodpovědnost za chaos, který na Středním východě jako důsledek vznikne. O jednání nebylo nikde vydáno žádné komuniké a je zcela možné, že se plánovaná schůzka vůbec neuskutečnila.
V Sýrii, která je klíčová pro letecký útok Izraele na Irán, už dříve napadla tzv. "opozice" hlavní stan letecké obrany u Damašku. Sýrií sestřelený turecký letoun F-4E Phantom \I (made in USA) v posledních dnech června jen dokumentuje vyhrocující se situaci. Ruská media tvrdí, že Turecko na rozkaz NATO mělo odzkoušet prostupnost syrských vzdušných hranic. Některé Fantomy byly minulý rok vylepšeny zařízením pro vzdušný průzkum a fotografování pozemních cílů, vyrobeným v Izraeli. Turecký Phantom měl tedy nepochybně obstarat snímky o nejnovějším rozmístění pozemní i protiletecké obrany země.
Ruská federace, která má v Sýrii svoji poslední středomořskou námořní základnu, a má samozřejmě tedy zájem na tom, aby se tato země nedostala pod komando sil NATO (jako Černá hora s ruskou ponorkovou základnou), dodala Sýrii už dříve protiletadlové raketové systémy. V případě sestřelení tureckého Phantomu byla bojově ověřena připravenost a účinnost "baterie" vylepšeného SA22 "Greyhound" (Pantasir-S1) s 36 (třiceti šesti) vrhači.
Pro případ že Sýrie nebude včas poražena, dosáhl Izrael nejnověji dohodu se Saudskou Arábií, že dovolí tankování jejich útočících letadel nad Arábií!
Londýn, 4.7. 2012
30 zemí se setkalo v Teheránu jako alternativa útoku na Sýrii plánovaného Hillary Clinton
PressTV vedla rozhovor s dr. Websterem Griffinem Tarpleym, autorem a historikem, ve kterém tuto záležitost probíral. Následuje hrubý přepis tohoto rozhovoru.
PressTV: Francie je první zemí, která oficiálně vyslala své jednotky do syrské situace. Je to paralela s rolí, kterou Francie hrála v Libyi?
Tarpley: Prezident Hollande byl cílem velmi mohutných kampaní reakcionářů a kolonialistů ve Francii, lidí kolem Sarkozyho, včetně Sarkozyho samotného, kteří požadovali, aby Hollande byl hlavním agresorem v Sýrii. Myslím, že jde o jakousi zoufalou taktiku, aby se udrželo něco v chodu, když to nešlape.
Dnes Hillary Clinton navštívila Turecko. Na svém setkání s ministrem zahraničí Davutoglu mluvili o bezletové zóně, kterou se chtějí Spojené státy a Turecko, možná s dalšími zeměmi, nějak pokusit zřídit nad Sýrií, což by samozřejmě znamenalo válku.
Brennan, protiteroristický car Obamova Bílého domu, mluvil o bezletové zóně počátkem tohoto týdne na setkání CFR. Není jasné, jestli jsou to jen řeči, jestli blafují. Vzhledem k historii těchto lidí bychom to měli brát velmi vážně, skutečně.
PressTV: Na další frontě americká ministryně zahraničí Hillary Clinton přišla s výrokem, že Washington a Ankara pracují na podrobnostech vojenské a špionážní operace, která by měla přivodit v Sýrii změnu režimu. Myslíte si, že to bude fungovat?
Tarpley: Ne, myslím, že jde o poněkud zoufalý plán.
Myslím, že k velkému bodu zvratu došlo již včera. Připadá mi, že konzultační konference o Sýrii v Teheránu je mezní událostí naší doby. Sešlo se tam 30 zemí, řekl bych zemí národní důvěry a národní cti.
Nepříliš více, než toto, ale i to je v dnešním světě hodně, a zcela jistě je to organizováno íránským ministerstvem zahraničí za přítomnosti Ruska, Číny, Indie, Indonésie, Pákistánu, Kazachstánu, Venezuely, Súdánu a velmi důležitého výběru zemí z celého světa.
Očividně to ukazuje, že Sýrie není izolovaná tak, jak Hillary Clinton říká. Je to skutečně poprvé, kdy se konal tento typ věcně orientované proti-imperialistické konference.
Velmi zajímavé je, že zde ve Spojených státech média o ní neztratila ani slovo. Je tu totální výpadek. Díval jsem se do Washington Post, Wall Street Journal, na televizní stanice, nic tam o této konferenci není.
Myslím, že americké ministerstvo zahraničí šílí, protože je to obrovská porážka Hillary Clinton. Za co diplomacie Hillary Clinton stojí, když se 30 zemí, včetně asi poloviny světa, když na to přijde, sejde na pro-syrské platformě, platformě nezávislosti?
Připadá mi, že imperialisté začínají být asi zoufalí. Je to samozřejmě klasická doba, kdy se uchylují buď k nějakému incidentu á la Tonkinský záliv, něčemu vojenskému, nebo ke klasické operaci pod falešnou vlajkou, kterou jsme je viděli rozehrávat tolikrát.
PressTV: Samozřejmě, že Libye neměla takovou podporu v podobné situaci ve své době. Nicméně jak lze vysvětlit americký dvojitý metr u Sýrie v porovnání se svojí rolí v Bahrajnu a Jemenu? Proč západní veřejné mínění mlčí ke zvěrstvům páchaným na civilistech tak zvanou Svobodnou syrskou armádou, podle vašeho názoru?
Tarpley: Nemyslím, že je zde na západ naprosté ticho. Myslím, že existuje povědomí a toto povědomí roste. Očividně je odpovědí na první část vaší otázky pokrytectví.
Myslím, že se dostáváme nyní do situace, kdy musíte upřímně připustit, že existují dva bloky států. Imperialistický blok s USA, Británií, NATO, Izraelem a tak dále; ale pak je tu proti-imperialistický blok, který je velmi velký a celkem impozantní, když je tam Rusko, Čína, Indie, Pákistán, Indonésie. To je již obrovsky významné.
Dovolte mi také zaměřit se na pákistánskou ministryni zahraničí paní Khar, která myslím přišla s mezním oznámením: nyní je čas odmítnout, velmi kategoricky, jakoukoliv myšlenku na zahraniční intervenci v Sýrii.
To nechává USA ve velmi prekérní situaci. Uvidíme, jak se z toho dostanou, a mohla by přijít některá ošklivá překvapení.
Tarpley: 30 Nations Meet in Tehran for Alternative to Hillary Clinton’s Attack on Syria vyšel 12. srpna na Voltairenet.org. Překlad Zvědavec.
Cesta na Teherán vede přes Damašek
Na půdě OSN se déle než rok odehrává zápas o Sýrii v rámci nového velmocenského koncertu. Zadlužené USA ztrácejí pozici světového četníka, kterým byly posledních dvacet let. O toto postavení se Washington připravil sám v důsledku vedení nákladných a dlouhých válečných dobrodružství v Iráku a Afghánistánu. Prezidentský kandidát Ron Paul varoval, že více časově souběžných válek na vzdálených válčištích nakonec způsobí bankrot Spojených států.
Nové multipolární uspořádání světa se projevuje mimo jiné rostoucím vlivem zemí BRICS, které nejenže hrají významnou roli ve světové ekonomice, ale často zastávají shodné stanovisko i v zahraničně-politických otázkách.
Aktuálním jablkem sváru mezi USA, NATO, Saúdskou Arábií a Katarem na straně jedné a Ruskem, Čínou, Íránem a většinou zemí Latinské Ameriky na straně druhé je konflikt v Sýrii. Sýrie je strategicky důležitou zemí na křižovatce Blízkého východu, kde si již z doby studené války uchovává silný vliv Moskva.
Vše, co činí Západ, se děje za účelem přímého či nepřímého oslabení mocenských pozic Ruska. Tato geopolitická konstanta zůstala zachována i po pádu bipolárního uspořádání světa a v Kremlu to dobře vědí. Proto Rusko nikdy nedá ruce pryč od svého syrského spojence. Zároveň se blokováním protisyrských rezolucí v OSN a Radě bezpečnosti snaží vytvořit mechanismus, který by znemožňoval řešení analogických situací jednou skupinou států (USA resp. NATO či některých zemí EU v ad hoc koalicích s regionálními aktéry) bez ohledu na zájmy jiných států (Ruska, Číny a dalších významných „protizápadních“ regionálních hráčů). Moskva pragmaticky usiluje o to, aby systém mezinárodních vztahů nebyl v budoucnu zatěžován regionálními krizemi, jejichž “řešení“ by jen vytvářelo základy krizí příštích (Irák, Kosovo, Libye). Ruská ambice předejít v budoucnu opakování jednostranného útoku na Jugoslávii, Irák nebo zneužití rozhodnutí RB OSN o Libyi tak není za daného stavu bez šance.
Likvidace režimu Bašára Asada je pro Západ nezbytná v souvislosti s plánovaným americko-izraelským útokem na Írán. V připravované válce proti Íránu pod falešnou záminkou likvidace jaderného programu se bude hrát nejen o surovinové bohatství země s třetími největšími zásobami ropy na světě, ale i o hegemonii dolaru a oslabení Moskvy a Pekingu, které mají v Íránu své zájmy. Případný úspěch ruské diplomacie a udržení Bašára Asada u moci tak zkříží válečné plány amerických jestřábů, vytyčené neokonzervativci v plánu útoku na sedm zemí během pěti let. S nástupem Baracka Obamy do Bílého domu se mnozí radovali, že končí Bushova avanturistická válečná éra, která přivedla USA na pokraj bankrotu. Laureát Nobelovy ceny však optimisty velmi rychle vyvedl z omylu, když podpořil útok na Libyi a podepsal tajný výnos o pomoci syrským banditům. Tím dokázal, že mezi republikány a demokraty není v zahraničně-politické praxi mnoho rozdílů.
Washington a Tel Aviv vědí, že není možné mít v zádech nepřítele, který má s Teheránem uzavřenou smlouvu o vzájemné obraně v případě napadení jiným státem. Proto byl v Sýrii pod rouškou arabského jara rozpoután náboženský konflikt. Tam, kde není možné přímo dosadit americkou loutku, se alespoň rozdmýchá chaos a krveprolévání. Západ v tuto chvíli neřeší, že to, co se odehrává v Sýrii, je mezinárodní džihád v režii radikálních islamistů a teroristů z různých muslimských zemí. Podstatné je zbavit se Asada. Netřeba zdůrazňovat, že touto neprozíravou a vyloženě hloupou politikou, vycházející z bazální neznalosti poměrů v daných státech a regionech, si USA již mnohokrát zavařily (připomeňme nechtěný vzrůst vlivu Íránu v Iráku po svržení Saddáma Husajna). V případě, že by se v Sýrii dostaly k moci salafistické živly, je jen otázkou času, kdy se obrátí proti Západu a Izraeli.
NATO – ačkoliv to otevřeně nikdy nepřizná – se vyčerpalo neplánovaně dlouhou válkou proti Libyi. Očekávalo, že se slabě vyzbrojený Kaddáfího režim pod náporem humanitárních bomb zhroutí jako domeček z karet během jednoho týdne. To se však v důsledku masivního lidového odporu proti neokolonizátorům nestalo a z plánované bleskové intervence se stala vleklá válka, stojící americké, britské a francouzské daňové poplatníky miliardy dolarů. Syrská armáda je daleko lépe vyzbrojená než libyjská a odhodlání syrského lidu bránit svoji nezávislost je velké. Je tudíž vysoce pravděpodobné, že intervence NATO by opět nebyla krátkodobou, ale vleklou a nákladnou záležitostí. Takovou finanční zátěž si v době současné ekonomické krize nemůže dovolit USA ani EU, které situaci řeší dodávkami zbraní povstalcům a větším angažováním svých vazalů – Turecka a arabských monarchií. Zpracovat světovou veřejnost mají za úkol masmédia, která vedou proti Sýrii obzvláště nechutnou informační válku. I přesto stále častěji prosakují informace o nehumánním chování povstalců, kteří prý usilují o demokracii v Sýrii. Hromadné popravy prezidentových stoupenců kulkou do týla s následným zvoláním Alláh akbar, používání civilistů jako živých štítů, popravy válečných zajatců, objevené masové hroby a mnohá další zvěrstva již nelze zatajit. Přesto je mezinárodním společenstvím a rezolucemi OSN neustále pranýřován „režim“ a chování těchto banditů je blahosklonně přehlíženo. Po syrské vládě se žádá, aby stáhla armádu z měst a čekala se založenýma rukama, až ji ozbrojenci svrhnou. V různých zemích světa přitom probíhají demonstrace na podporu současného prezidenta (naposledy 7000 lidí v Sydney). Jsou kritizovány ruské dodávky zbraní syrské vládě (smluvně ošetřené na základě mezistátní dohody), zatímco USA dodávají zbraně povstalcům ilegálně přes třetí státy.
Vyhlídka masakrů etnických menšin v Sýrii po případném pádu sekulárního režimu evropské a americké sponzory syrských vzbouřenců příliš nezneklidňuje. Nechává v klidu i falešné humanisty a novináře ze „seriózních“ plátků, kteří tleskají rebelům bojujícím proti „diktátorovi“ a ve své omezenosti již nedokážou předvídat krvavý vývoj, který obvykle nástup nového režimu provází. USA se prezentují jako křesťanský stát, ačkoliv v Iráku i Sýrii byly a jsou na straně těch, kteří křesťany vyhánějí a vyvražďují. Osud křesťanů, alawitů, Kurdů, Arménů a dalších minorit je přirozeně lhostejný Saúdské Arábii a Turecku, jež usilují o dominanci sunnitů v Sýrii a sledují vlastní mocenské zájmy. Sunnitská Sýrie se poté stane bariérou šíitského Íránu a Iráku a dojde tak i k obnovení konfliktního potenciálu na ose Damašek – Bagdád, typického pro téměř celé období studené války. Postavení etnických a náboženských menšin v zemi bylo za vlády obou Asadů dlouhodobě uspokojivé, z čehož plyne i jejich podpora současnému prezidentovi.
Co může rozpoutat všeobecnou hysterii a zvrat v dosavadním vývoji jsou chemické zbraně, které Svobodná syrská armáda údajně získala od libyjských džihádistů (viz: ZDE). Budou-li povstalci zatlačeni do úzkých s vidinou válečné prohry, mohou tyto zbraně použít jako poslední „triumf“. Nepochybujme o tom, že použití chemických zbraní by bylo okamžitě připsáno vládě Bašára Asada, jehož pozice by se tak stala neudržitelnou a přispěla k urychlení jeho pádu.
Ondřej Kosina, zdroj: vasevec.cz, AC24
Reuters: Syrští rebelové se chystají propašovat do Sýrie chemické zbraně
Svobodná armáda Sýrie (FSA) získala chemické zbraně z Libye, uvedl reportér Reuters Khaled Qweis z Ammánu. Dříve se myslelo, že Kaddáfího zbraně byly zničeny, jejich využití libyjskými rebely ale prokázalo opak. Zásoby mají obsahovat horčičný plyn a sarin, dvě nebezpečné látky, které mohou způsobit smrt nebo pernamentní zdravotní vady ve velkých oblastech.
Tento nebezpečný vývoj nastal, když se veřejnost kvůli útokům na sunnitské kmenové lídry v Aleppu, ve městě, které bylo silným územím vládní podpory, obrací proti rebelům. Podle jednoho lídra rebelů, rebelové slíbili změnit město v “pohřebiště kmenů,” odveta proti klanu Berri, který aktivně bojoval s vládními jednotkami.
AC24, 4.8.2012
Válka na všech frontách
Paul Craig Roberts
Ruská vláda konečně pochopila, že její politická opozice je financována americkými daňovými poplatníky financovaným National Endowment for Democracy a dalšími nastrčenými organizacemi CIA/ministerstva zahraničí, pokoušejícími se svrhnout ruskou vládu a zřídit v této geograficky největší zemi na planetě americký loutkový stát, v jediné zemi mající dostatečný jaderný arzenál schopný odvrátit agresi Washingtonu.
Stejně jako na počátku roku Egypt vypověděl stovky lidí napojených na zahraničím financované „nevládní organizace“ (NGO) kvůli „organizování disentu a zasahování do domácí politiky“, i ruská Duma nyní schválila zákon, který Putin dle očekávání podepíše, nařizující, aby se politické organizace, které dostávají finance ze zahraničí, zaregistrovaly jako zahraniční agenti. Tento zákon je založen na americkém zákonu požadujícím registraci zahraničních agentů.
Většinu ruské politické opozice tvoří zahraničím placení agenti, a jakmile bude zákon schválen, hlavní elementy ruské politické opozice se budou muset zapsat u ruského ministerstva spravedlnosti jako zahraniční agenti Washingtonu. Zpravodajská agentura Itar-Tass 3. července oznámila, že v Rusku existuje asi 1.000 organizací, které jsou financovány ze zahraničí a zabývají se politickou aktivitou. Zkuste si představit ten povyk, pokud by Rusové financovali 1.000 organizací v USA usilujících o přeměnu Ameriky na loutkový stát Ruska. (V USA by měli velkou konkurenci z Izraele).
Washingtonem financovaná ruská politická opozice se schovává za „lidská práva“ a říká, že pracuje na „otevření Ruska“. Neloajální a vlastizrádná Washingtonem financovaná ruská „politická opozice“ „otevřením Ruska“ míní otevření Ruska pro výplach mozků západní propagandou, otevření Ruska pro ekonomické plundrování západem a otevření Ruska tak, aby jeho domácí a zahraniční politika byla určována Washingtonem.
„Nevládní organizace“ jsou velmi vládní. Hrály klíčovou roli jak ve financování, tak v řízení různých „barevných revolucí“, které etablovaly americké loutkové státy v bývalých částech sovětského impéria. NGO byly nazývány „stroje na státní puče“ a sloužily Washingtonu v této roli dobře. V současné době pracují ve Venezuele proti Chavezovi.
Samozřejmě, že Washington zuří, že jeho plány mající za cíl dosažení nadvlády nad zemí příliš nebezpečnou pro vojenské napadení byly ruským probuzením vykolejeny, po dvaceti letech, kdy hrozilo, že Rusko bude politicky rozvráceno Washingtonem financovanými NGO. I Washington požaduje, aby se ze zahraničí financované organizace zaregistrovaly jako zahraniční agenti (pokud nejsou financovány Izraelem). Nicméně tento fakt Washingtonu nebrání, aby nový ruský zákon odsuzoval jako „proti-demokratický“, „policejní stát“, bla,bla, bla. Načapán s rukama v rozvratných aktivitách nemůže Washington přijít Putinovi na jméno. Škoda je, že většina lidí západu s vypláchnutým mozkem lži Washingtonu sežere a budeme hojně slýchat o „gangsterském státu Rusko“.
Také Čína je v zaměřovači Washingtonu. Rychlý nástup Číny coby ekonomické velmoci je ve Washingtonu vnímán jako extrémní hrozba. Čína musí být zastavena. Obamův obchodní zástupce tajně vyjednával nejméně 2 nebo 3 roky Transpacifické partnerství, jehož účelem je vykolejit přirozené čínské ekonomické vedení v jeho vlastní sféře vlivu a nahradit ho vedením Washingtonu.
Washington také tlačí na vytvoření nových vojenských aliancí v Asii a na vybudování nových vojenských základen na Filipínách, v Jižní Koreji, Thajsku, Vietnamu, Austrálii, na Novém Zélandu a jinde.
Washington se rychle nacpal do sporů mezi Čínou a Vietnamem a Čínou a Filipínami. Washington se spojil se svým bývalým vietnamským nepřítelem ve vietnamsko-čínském sporu o na zdroje bohaté ostrovy Paracel a Spratly, a s Filipínami v jejich sporu s Čínou kvůli na zdroje bohatému Scarborough Shoal.
Tudíž stejně jako Anglie při zasahování do sporu mezi Polskem a národně-socialistickým Německem ohledně návratu německých území, která Polsko dostalo jako kořist v první světové válce, i Washington připravuje scénu pro válku.
Čína s Washingtonem spolupracovala, protože převedení americké ekonomiky do Číny bylo důležitým komponentem bezprecedentní míry růstu rozvoje čínské ekonomiky. Američtí kapitalisté dostali své krátkodobé zisky a Čína dostala kapitál a technologie na vybudování ekonomiky, která za 2 nebo 3 roky překoná potápějící se ekonomiku americkou. Převádění pracovních míst do zahraničí, zaměňované ekonomy volného trhu za volný obchod, vybudovalo Čínu a zničilo Ameriku.
Rostoucí zasahování Washingtonu do čínských záležitostí přesvědčilo čínskou vládu, že jsou nezbytná vojenská protiopatření, aby se neutralizovaly Washingtonem oznámené záměry zřídit si vojenskou přítomnost v čínské sféře vlivu. Názorem Washingtonu je, že jedině Washington, a nikdo jiný, má sféry vlivu, a sférou vlivu Washingtonu je celý svět.
14. července oficiální čínská zpravodajská agentura Xinhua uvedla, že Washington zasahuje do čínských záležitostí a způsobuje, že spory Číny s Vietnamem a Filipínami je nemožné vyřešit.
Vypadá to, jako by nadmíru sebevědomá americká vláda byla odhodlána vést války na třech frontách: Sýrie, Libanon a Irán na Středním východě, Čína na Dálném východě a Rusko v Evropě. To se zdá být ambiciózní agendou pro vládu, jejíž ozbrojené síly nebyly schopny po devíti letech okupovat Irák nebo porazit lehce vyzbrojený Taliban po jedenácti letech bojů, a jejíž ekonomika a ekonomiky loutek z NATO mají problémy a jsou v propadu, spolu s tomu odpovídajícím nárůstem vnitřních nepokojů a ztrátou důvěry v politické vedení.
War On All Fronts vyšel 18. července na informationclearinghouse.info. Překlad Zvědavec, 27.7.2012
Rusko. Země, která se nedá dobýt. Narazil zde Napoleon i Hitler
22.června 1941 vpadla nacistická armáda na území Sovětského svazu. Jejím cílem bylo, jak psal Hitler, „naprosté zničení životní síly Ruska“, dobytí jeho území a zotročení národa. Avšak fýrerův záměr, nehledě na snadné dobytí celé Evropy během dvou let, zkrachoval. Jeho plán bleskové války nepředpokládal takový houževnatý odpor. Přepadení Sovětského svazu bylo začátkem krachu Třetí říše.
Plán Barbarossa připravený wermachtem rok před útokem na SSSR, předpokládal rychlé rozdrcení hlavních sil Rudé armády. Do 2-3 měsíců chtěli nacisté dobýt Moskvu a Leningrad. "Čím rychleji porazíme Rusko, tím lépe. Operace bude mít smysl pouze v případě, že jedním rychlým úderem rozdrtíme celý stát,“ tvrdil Hitler. Ale jeho vojska narazila na hrdinný odpor. Klíčovou srážkou na cestě k Moskvě byla Smolenská bitva, jež trvala přes 2 měsíce.
A nakonec dorazil nepřítel k hlavnímu městu pouze pozdě na podzim 1941, vyprávěl doktor historických věd Andrej Sacharov: "Tempo bylo ztraceno. Vytrvalost a houževnatost Sovětské armády a lidu prakticky zmařily plán Barbarossa. Již tenkrát bylo jasné, že nás čeká úmorná válka, jejíž perspektivy byly pro Německo zhoubné."
Hitler nedocenil mobilizační možnosti Sovětského svazu. V mimořádně krátké době byla armáda zreformována, podniky evakuovány na Ural a Sibiř, byl vytvořen mohutný komplex vojenského průmyslu. 5. prosince 1941 byl zahájen protiútok u Moskvy.
Tato bitva přelomila průběh druhé světové války, pověděl doktor historických věd Michail Mjagkov: "Německá armáda měla takové ztráty, jež nepoznala dosud v žádné bitvě. Někteří němečtí generálové po bitvě u Moskvy prohlásili, že válečná porážka Sovětského svazu není teď možná zásadně, proto je třeba řešit všechno politickou cestou. Hitler propustil mnoho generálů. Byl podrážděn, nahněván: řada jeho velkých vítězství byla přerušena. Jeho armády byly zastaveny u Moskvy a pak i obráceny zpátky."
Po bitvě u Moskvy odsoudily hitlerovské vojenské soudy za útěk z pozicí asi 62 tisíce vojáků a důstojníků, poznamenal doktor historických věd Jurij Pivovarov: "Rusko je země, která se nedá dobýt. A Napoleon i Hitler jsou toho důkazem. Dokonce po porážce Rudé armády na začátku války, po tom, co Hitler dorazil do Moskvy, stejně nedokázal zvítězit. 22. červen 1941 a 9. květen 1945 jsou dvě data, jež navždy zůstala v paměti mnoha generací Ruska. Dělí je od sebe 1418 dní a nocí Velké Vlastenecké války, která si vyžádala přes 27 milionů životů vojáků a pokojných obyvatel Sovětského svazu. Za vítězství jsme zaplatili příliš vysokou cenu. Ale hrozná síla, která se ucházela o světovou nadvládu, byla poražena."
zdroj: http://czech.ruvr.ru/2012_06_22/78956946/, Hlas Ruska, 28.6.2012, EUportal
Hrobaři ekonomiky
Rating Německa se poprvé otřásl v základech. A není se čemu divit, když je jednou z nejzadluženějších zemí Evropy. Jak to ti Němci dělají, že mají třikrát vyšší mzdu a mnohdy o polovinu nižší ceny potravin, a přitom mají jednou takový dluh, než Češi?
Již delší dobu si lámu hlavu s tím, jak je možné, že německé hospodářství prosperuje i přes to, že jeho státní dluh již vystoupal na cca 82% vůči HDP?
V první řadě mě napadlo: asi tam nemají chemika Kalouska, současného nejlepšího evropského ministra financí, který by jim všechno zdražil, aniž by realizoval sebemenší prorůstová opatření, a tím postupně vykopal ekonomice hodně hluboký hrob. Možná, že němečtí zákonodárci nekradou tolik, jako ti naši, ale pořád to nemůže být hlavním důvodem jejich současného blahobytu. Němci mají také poměrně vysoké daně, a tak jediné, co mě napadá, je to, že Německo doposud profitovalo z obrovitého zadlužení ostatních a kompenzovalo zvýšené náklady na obsluhu svého dluhu tím, že půjčené peníze investovalo ve východních zemích, kde nakupují pracovní sílu podstatně levněji než doma a výnosy plynoucí ze získaných firem, hlavně z bank v okolních zemích, jejich ekonomiku, samo sebou na úkor druhých, drží vysoko nad vodou.
Němcům mimo jiné také s určitostí výrazně pomohly přitroublé investiční pobídky našich politických trumbelínů, které ve své podstatě způsobily obrovský úpadek českých podniků, neboť se staly nekonkurenceschopnými a zahraniční kapitál mohl ovládnout mnoho oblastí, které byly výsadou a dominancí Čechů. (Např. výroba cukru, energetika, automobilový průmysl, bankovnictví, a celá řada dalších oblastí). Z Česka se postupně stává montovna s převládající námezdní silou a ziskem putujícím za hranice.
Náš, ve srovnání s bohatým prosperujícím Německem „chudý“, stát subvencuje investice zahraničních vlastníků a na svůj vlastní národ kašle. Proč to, ksakru, dělá????????????
Jeden příklad hloupé neschopnosti (nebo možná zkorumpovanosti) za všechny: Naši evropští vyjednavači vyjednali podmínky vývozu a dovozu potravin tak hloupě, že na západ nevyvezeme téměř nic, ale pro německé výrobce naopak neexistují téměř žádné překážky vyvézt cokoli k nám.
Pojďme se blíže zaměřit na počátky nynějšího stavu a jeho velmi pravděpodobný scénář: Výchozím bodem byly různě výkonné ekonomiky. Nástrojem, jehož prostřednictvím došlo k odstranění překážek ve smyslu uplatnění hospodářské a obchodní převahy především Německa, bylo zavedení Eura. Jinak řečeno, ekonomicky „slabší“ státy byly kromě jiného připraveny, ve srovnání s těmi „silnějšími“, o výhodu nižších cen. Zároveň přišly o možnost devalvovat vlastní měnu za účelem regulace trhu. ECB se sídlem ve Frankfurtu držela úrokové sazby nízko, jelikož to tak vyhovovalo Německu, což pro „slabší“ státy s menší výkonností mělo za následek omezení přílivu zahraničních investic, a tím bylo stimulováno jejich hospodaření na dluh.
Dalším závažným faktem je, že nynějšími věřiteli „slabších“ států vlastně nejsou „silnější“ státy samotné, ale především jejich banky. Je pravdou, že si některé státy, např. z jižní části Eurozóny, nezodpovědně žily nad poměry, což lze ale přičíst především jejich politickému vedení, které je ovšem s tím ekonomickým (tj. bankami) velmi těsně spjato prostřednictvím korupce. Nicméně věřitelé - zahraniční bankéři převážně z Německa, Francie a Velké Británie - jim stejně nezodpovědně půjčovali a výnos z úroků neefektivně „rozfofrovali“, aby následně s překvapením zjistili, že své pohledávky od dlužníků nebudou schopni nikdy vymoci. A nyní nadchází okamžik, kdy se začne operovat širší solidaritou ve formě tzv. eurovalu, a to nikoli pouze v rámci zemí Eurozóny, ale dokonce i u těch, kteří do ní ještě nevstoupili. Zajímavé ovšem je ono pojetí solidarity ze strany „silnějších“ států- dluhy by chtěly rozmělnit mezi všechny členské státy EU, ale zároveň se vyhraňují proti začlenění svých pohledávek jakožto nákladů na vyrovnávání hospodářství ve společném prostoru, jinými slovy, že nejsou ochotny obětovat své pohledávky vzniklé nahromaděním úroků.
Zdá se tedy, že v současnosti je jejich jediným cílem vyždímat z občanů „slabších“ států veškeré dluhy včetně všeho příslušenství, které jim byly ze strany bank neefektivně poskytnuty, a to prostřednictvím politiků, kteří jsou s finančními institucemi korupčně propojeni, a čím více času na to budou mít, tím pro ně lépe. Podobný scénář byl naordinován také Islanďanům, ti si ale ve své zemi udělali s bankomafií razantní pořádek. Bankéře vyhnali a hlavní viníky z řad politiků zavřeli. A media po celém světě mlčí. Proč asi?????????????
Až se ucho utrhne
Jak se ale jeví ze současného vývoje, každý dluh, a to i ten Německý, má svoje hranice splatnosti. V minulých dnech snížila ratingová agentura Moody's sedmnácti německým bankám finanční spolehlivost z kategorie „stabilní“ na „negativní“ a Německu samotnému pohrozila snížením výhledu ratingu. Podobně dopadlo i Nizozemsko a kupodivu i Lucembursko, což je velmi zajímavé, protože pokud se podíváte na následující graf, je patrné, že Lucembursko je jednou z nejméně zadlužených zemí Eurozóny, a přesto se tato malá zemička, zřejmě vlivem spekulativního kapitálu, potýká s nátlakovou ekonomikou, která má za cíl jediné: zadlužit i tuto malou zemi stejně jako ostatní. Pokud si pozorně prohlédneme graf zadluženosti, je z něho zřejmé, že se k vysoce zadluženým zemím postupně krok za krokem blíží strašidlo neschopnosti udržet splatnost napráskaných dluhů. A tak se, s vědomím blížící se hrozby, snaží nalákat na falešnou ódu o vzájemné solidárnosti celou EU. (Viz. Euroval). Celé toto svinstvo nevzniklo jen tak z ničeho nic, ale bylo postupně vytvářeno na základě dobře naplánovaného scénáře (viz. výše) a já se ptám, co bude jeho konečným dějstvím, až Němci vlivem nastupující recese začnou stahovat výrobu z okolních zemí, aby posílili svoji vlastní zaměstnanost a ekonomiku? Co zbude z proklamací tupých politiků o nutnosti přivést do Česka námi dotovaný zahraniční kapitál? Kdo může mít zájem na možném celosvětovém dluhovém marasmu, který se vší pravděpodobností vyvolá kolaps mnoha ekonomik a bude spouštěčem řetězových reakcí? Kdo vždy vydělal a vydělává na finančních krizích a pravděpodobných nestabilitou vyvolaných válečných konfliktech a následné lidské bídě? Víte to? Znovu odpovím, jako již mnohokrát předtím: Jsou to banky a s nimi spolčený zbrojní průmysl. Tyto dva světy se utrhly z řetězů občanské moci a začínají ovládat státy. I náš stát a jeho zkorumpovaní politici jsou toho zářným příkladem. Většina hlavních kauz se točí kolem zbrojní mašinérie a s tím spojených dluhů. Zřejmě se naše malá země chystá někoho vojensky přepadnout, když modernizujeme tanky, kupujeme pandury, kulomety, Gripeny, letadla Casa a kdo ví, co ještě, a to ve chvíli, kdy se už léta potýkáme s nesplatitelným gigantickým dluhem, kdy chybí peníze na školství, sociální oblast, zdravotnictví a dochází peníze na důchody. Tak co, také se vám zdá, že ti naši politici jsou vlastně najatými hrobníky a ne státníky? A ještě se nestydí si zvedat platy.
Příklady selhání ekonomik
Názorným praktickým příkladem působení ekonomických hrobníků nejsou jen USA, ale např. i Irsko, kde v minulosti propukla šílená vlna nekontrolovatelného přidělování hypoték, která vedla k postavení 553 tisíc domů, přitom Irů je pouhých 4,5 milionu. I nepříliš zdatný ekonom by musel přijít na to, že takovéto dluhové zatížení, které v současnosti činí bezmála 105 % vůči HDP, nemůže ekonomika tak malého státu, jako je Irsko, unést. A také neunesla. K dnešnímu dni téměř 300 tisíc domů chátrá a zeje prázdnotou a stát poté, co je odkoupil od bank, hodlá začít s jejich demolicí. I toto je názorný příklad „práce“ hrobařů ekonomiky.
Bankomafie se cítí být beztrestnou
Jak dokazuje aféra „LIBORgate“, v jejímž průběhu došlo k odhalení mnoha alarmujících skutečností, mezi něž patří, kromě manipulace indexem LIBOR, např. i to, že banky perou špinavé peníze mafie, podvádí na burze, poskytují podezřelý bankoservis Sýrii, Iránu, Saúdské Arábii či Mexickým drogovým kartelům, více ZDE (vložit odkaz: http://www.outsidermedia.cz/Zlocin-stoleti-1.aspx ), bezprecedentní korupce je v rámci finančního sektoru na denním pořádku. Oni se cítí natolik neohrožení a silní, že již ani neskrývají své veskrze prohnilé úmysly a nekalé transakce. Jak je vidět, velké finanční domy, které mají obrovský vliv na globální ekonomiku, si z platných zákonů dělají pramálo a je jim zcela jedno, že již po několikáté vyvolali finanční krizi. Dle mého názoru je jedním z hlavních cílů bank inflace, která fakticky pohřbívá veškeré občanské úspory. Pokud se opět vrátíme ke grafu zadluženosti, klíčí ve mně podezření, že cílem je dosažení hyperinflace podobné těm, které proběhly v různých časových pásmech v Rumunsku, Jugoslávii, Bolívii, nebo Zimbabwe, ale také v Německu, Rakousku a Maďarsku. Nelze zapomenout ani na Rusko. Ve všech těchto případech hrály banky první housle při smutečním průvodu pohřbívání hodnoty peněz.
Jsme rukojmími globálního průmyslu
Z našeho venkova se zcela vytratil způsob samozásobitelství. Zmizely záhradky se zeleninou a ovocem, byly nahrazeny pěstěnými trávníky s bazény a okrasnými dřevinami. Na venkově se dříve sekala každá mez, aby bylo dostatek píce pro kozy, ovce, krávy a zajíce. Pomalu v každém domě měli vepře, slepice, husy, kačeny nebo krůty. Pro všechno si dnes bez problémů zajdete do supermarketu se zázračnou platební kartičkou. Problém je v tom, že drtivá většina všeho má značku „made in šmejd“ a dováží se kdoví odkud.
Naše zemědělství, ač mělo velmi dobré základy, bylo zatlačeno na okraj periférie vlivu a je nuceno produkovat to, co si přeje konkurent, nikoli to, co by si žádalo naše hospodářství, tedy místní spotřebitel. A já se ptám: proboha, kdo dopustil takovou lumpárnu, že vyřadil naše zemědělce z procesu vlády nad vlastním soběstačným potravinovým trhem? A jsme zase zpátky u našich slavných politiků. Oni zkrátka jsou ekonomičtí hrobaři. A nejsou bohužel sami. Němci a všichni ti, co jsou na grafu nejvíce zadluženi, použili úvěry, aby je posléze přetavili na dotace, mimo jiné i pro svoje zemědělce, tak, aby naši zemědělskou výrobu vyřadili ze hry. A to se jim do této chvíle dokonale daří.
V Evropě si není každý roven
Tu zásadní nerovnost lze vysledovat právě v níže uvedeném grafu. Všichni ti, kdo jsou neúměrně zadluženi, si v podstatě žili na dluh, který nejsou schopni nikdy splatit, a tímto jednáním nadhodnocovali svoji skutečnou státní produktivitu, a tak podváděli všechny ostatní a chytře profitovali na úkor těch poctivých. A právě toto svinstvo (nic jiného to totiž není) páchané hrobaři ekonomiky zavede dříve či později lidstvo na rozcestí, které se velmi rychle blíží a nebude z něj cesty zpět. Mám velké podezření hraničící s jistotou, že za projektem společné Evropy nebyly jen poctivé cíle jednoty evropských národů, ale také prohnaná spekulace, jak lehce vydělat na důvěřivosti nic netušícího východoevropana, který se stal nedobrovolným spotřebitelem uměle a dluhem dotovaných produktů.
Indikátorem ekonomické prosperity vždy byla, je a bude zaměstnanost
Podíváme-li se na další tabulku, tentokrát nezaměstnanosti, lze selským rozumem vydedukovat, že i zde je něco v nepořádku. Zaměstnanost, nebo chcete li nezaměstnanost, je tím nejspolehlivějším indikátorem skutečné prosperity státu a vysoká zadluženost země se, chtě nechtě, musí zákonitě promítnout do stavu nezaměstnanosti. Ponechme stranou, že se všechny státy, našeho nevyjímaje, snaží tento ukazatel výsledku hospodaření všemožně vylepšit (mnohdy obyčejným podvodem) ve svůj prospěch a položme si otázku, jak je možné, že Německo je, i přes svůj gigantický dluh, v nezaměstnanosti téměř na konci tabulky. To přece nedává žádný smysl. V médiích se neustále do nekonečna opakuje, že Německo je největším odbytištěm pro český vývoz. Ale už se neříká, že tento vývoz je z velké části realizován Němci samými, neboť oni jsou vlastníky stěžejních vývozních firem v Česku. Takže se jedná o vývoz ve vlastní německé režii (viz automobilový průmysl) a výhody z něj plynoucí. Co se asi tak stane, až na Němce dolehne dluhová past, ke které se blíží stejně rychle jako ostatní zadlužené státy? Češi budou tím prvním „na ráně“, na koho dopadne tíha blížících se problémů zadluženosti. Výsledky agentury Reuters nasvědčují, že Eurozónu čeká velký pokles spotřebitelského trhu, jenž bude provázen růstem nezaměstnanosti s hrozivou prognózou překonání 13%. A tak mě napadají zvláštní myšlenky. Německu se nepodařilo dobýt Evropu vojensky, tak to zřejmě zkouší ekonomicky. Doposud mu to za pomocí dluhů a na úkor celé Evropy vycházelo. Co ale bude dál ???!!!!!!!!!!!!
Nechci být nositelem špatných zpráv a strašně rád bych se mýlil, ale je docela pravděpodobné, že konec roku 2012, respektive začátek roku 2013 přinese na základě neudržitelného propadu celosvětových tržních mechanizmů paniku na celosvětové burze, a ta vyvolá následný burzovní krach. Co bude následovat dál, to nevím, ale jedním faktem si jsem zcela jist. Lidé přijdou o svoje úspory, tak, jak o ně v minulosti přišli již mnohokrát.
Petr Havlíček, CFP, 8.8.2012
Zářijové zamyšlení
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
„Už nikdy nesplyne s rtů Čecha tišší vzlyk: „ Za sto let možná, děti našich dětí
Je mrtev Hospodář, umřel nám Masaryk.“ svým dětem budou teskně vyprávěti
/V.Nezval/ o šedém ránu, čtrnáctého září, na věky označeném v kalendáři: To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“
„Ty zářijový dne, koho jsi nám to vzal? . /J.Seifert/
Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál,
Neb kotvil v Bohu svém a rukou požehnanou
zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou.“
/J.Hora /
„Až dnešek zastaví raněná srdce zvonů snad bude slyšet, kterak slibujem,
snad uslyšíš i Ty svých 14 milionů, , i jak přísahají pevně: TGM!“ /O.Scheinpflugová/
První president Československé republiky přišel na svět v předjaří, 7.března 1850, do prosté rodiny bez majetku, bez postavení, bez jména. Odešel s předzvěstí podzimu, 14.září l937, oplakáván svým lidem a svými básníky.Je tomu již 75 let, ale osobnost Masarykova, jeho život a dílo, jeho myšlenky jsou naléhavou výzvou, dnes snad naléhavější než v době jeho života.
Převrat 1989 vyvolal počáteční nadšení, naděje a odhodlání k nápravě společnosti. Ale brzy došlo k společenskému rozkladu, který můžeme označit jako stav anomie /beznormativnosti, libovůle a svévole/. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté občanské osvěty na veřejnosti a ve školách – posílily principy demokracie a humanitní morálky, objevilo se něco málo anarcho -intelektuálských utopií /neurčité snění o Evropě, o nepolitické politice, o občanské společnosti, o přesahování k transcendentnu .../ a k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua s cílem obnovit kapitalismus. Program obnovy soukromého vlastnictví a neřízeného trhu postrádal zákonnou normu právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, skrupulí či ohledů. Podnikavci osvědčili mediálně schvalovanou podnikavost a dravost a obsadili důležité politické a ekonomické pozice a funkce pomocí neregulovaných nebo přímo nezákonných prostředků. Původní silný společenský konsensus vyprchal spolu s nadějí vzkřísit ideály demokratických hnutí minulosti.
Společnost, tak jak ji modelují polistopadové vládní kruhy a mocná média, postrádá především autoritu, sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou nositeli vážnosti, respektu a úcty, a těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu prokazují. Takovou autoritu měl Masaryk. První president byl milován a ctěn jako nezpochybnitelná mravní osobnost, jako zosobnění idejí politické svobody, demokracie a humanity. Občané byli k němu vázáni citovým poutem láskyplného obdivu a dík tomu měl velký vliv na jejich činnost a chování. Kdo je dnes u nás důvěryhodným ručitelem poctivého životního zápasu, čistých úmyslů a nezištné ochoty angažovat se pro nadosobní cíle?
Od počátku své myslitelské tvorby věnoval Masaryk pozornost člověku, lidské bytosti. Proč žít a jak žít zajímalo jej víc než kterákoli jiná filosofická otázka. Ve veřejném životě i v krásné literatuře sledoval projevy krize moderního člověka, který ztratil náboženskou víru, a proto upadl do pocitů prázdnoty, vykořeněnosti, odcizení, nihilismu. /Viz spisy Sebevražda, Moderní člověk a náboženství./ Masaryk z duše neměl rád egocentrické „titánky“ své doby, kteří se zaštítili heslem „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Odmítal život egoistů, kteří žijí v sebeobdivu, bez závazků a bez nadosobního smyslu. I dnes, ba právě dnes je na místě důrazně varovat před kultem svobody bez odpovědnosti, síly bez začleněnosti, pýchy bez pokory.
Když ovšem Masaryk hovořil o náboženství a o víře, naprosto neměl na mysli vztah k tehdy vládnoucí katolické církvi. Přel se s jejími představiteli kvůli svobodné, na církvi nezávislé škole, kvůli svobodnému učení na universitě. Kritizoval církev za účast ve vládě ve službách habsburské monarchie /teokracie/. Za to ho 300 katechetů rakouských gymnázií žalovalo. On se však u soudu obhájil. Masaryk slovem náboženství nerozuměl kanonizovanou teologii /učení o bohu/, věroučná dogmata ani liturgické předpisy. Vnějškové obřadnictví nesnášel, „hluboký náboženský cit je církevnictvím urážen“. Šlo mu o vnitřně opravdový vztah jedince k světu a vlastnímu poslání v něm. Myslil na touhu lidské duše po zdokonalování, na úsilí o nové, vyšší hodnoty života. Zkušenost jej vedla k názoru, že člověk potřebuje niternou oporu, musí se „něčeho držet“, musí na „něčem viset“, a to „něco“ musí být větší a důležitější, než je on sám. /Spis V boji o náboženství./ Současné snahy předat církvi obrovský majetek by Masaryk odmítl jako nepřijatelný návrat k feudalismu. V nové době probíhala sekularizace církevního majetku nejen u nás, ale v celé Evropě. Zastával by linii zakladatelské listiny našeho novodobého státu, „Prohlášení československé nezávislosti“, zveřejněné ve Washingtonu r.1918, kterou sám koncipoval. Jsou tam požadavky odluky církve od státu, vyvlastnění velkostatků, zrušení šlechtického stavu, odstranění všech rodových a majetkových výsad. Nesouhlasil by s restaurací přežitých poměrů, které ohrožují demokracii.
V 90.letech 19.stol. napsal Masaryk řadu větších i menších spisů, které se staly základem politického sebeuvědomění a programu již obrozeného národa. /Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Otázka sociální, Problém malého národa, Ideály humanitní./ V těchto spisech Masaryk vyložil, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme.“ Koncipoval tak českou národní filosofii, zakotvenou v hodnotách nadosobního smyslu. Navázal na tradice české reformace a jejích vůdčích osobností, na kulturní snahy národního obrození, na dílo K. Havlíčka Borovského a F. Palackého. Hodnoty, které naše národní společenství dlouhodobě udržují, podněcují a oduševňují viděl ve víře v duchovní síly života a v usilování o vyšší hodnoty než je utilitární prospěch a materiální zisk. S těmito principy se jako vysokoškolský učitel i jako praktický politik účastnil každodenních bojů své doby. Popřel pravost Rukopisných podvrhů, odmítl antisemitskou rituální pověru, střetl se s klerikalismem. Hájil vždy pravdivé poznání, vystupoval proti předsudkům, předpojatosti, přízemnosti i povýšenectví a hlavně proti nespravedlnosti. Protivníkům čelil s neúplatností svého charakteru a s věrností svému přesvědčení.
Ve funkci poslance říšské rady ve Vídni prosazoval práva slovanských národů a úspěšně bránil Jihoslovany, proti nimž vládní administrativa zosnovala nebezpečnou intriku, procesy a hrdelní soudy pro 53 domnělých velezrádců, Srbů a Chorvatů.
Za první světové války dosáhl Masaryk, vůdce zahraničního odboje, s podporou věrných stoupenců E. Beneše a M. R. Štefánika neuvěřitelného úspěchu, osvobození z rakousko-uherského područí a ustavení samostatné Československé republiky. V boji „za naši věc“ ovšem Masarykovi vydatně přispěli i stateční legionáři na Rusi /“byl moloděc , báťuška Masaryk“/, ve Francii a v Itálii. /Spisy Nová Evropa, stanovisko slovanské, Světová revoluce./
Občané nově konstituovaného státu – ČSR – jej nejen zvolili /opakovaně/ presidentem, ale poctili jej i přídomkem – president Osvoboditel.
Kdo z dnešních kandidátů na presidentský úřad se těší byť jen zlomkem Masarykovy autority nebo předpokladem, že svou prací pro obecné blaho by ji mohl alespoň zčásti získat? Přímá volba presidenta. Jde skutečně ve světě propadlém tak nelidských silám a tak hlubokému rozkladu o naplnění demokratických práv a svobod?
Od první světové války se demokracie pokládala za úhelný kámen evropské civilizace. Masaryk byl jejím horlivým stoupencem, vyznavačem a uskutečňovatelem. Chápal ji jako politickou organizaci společnosti na mravním, humanitním základu. /Opakem je aristokracie, oligarchie, monarchie, vlády rodových privilegií a dynastických nároků, ne z vůle lidu, ale prý „z vůle boží“./ Pro demokracii musí být splněny určité předpoklady. Jen vzdělaný národ může být svobodný a bez výchovy k demokracii nemůže být demokracie. Demokracie není možná bez vědy, pokroku ve všech oborech lidské činnosti a zejména bez humanity. Stát a politika bez mravního základu neobstojí. Zákonodárství nestačí. Mravnost je samozřejmá a nezbytná součást demokratického života. Podstatu demokracie definují revoluční hesla Volnost-rovnost-bratrství. Demokracie spočívá na práci a diskusi, činorodosti a argumentech. Není to panování za kouřovou clonou voleb a jiných procedur. Demokracie uskutečňuje nejen práva politická, ale i sociální a hospodářská. A vůbec, nestačí demokracii jen vyhlásit. Známý je Masarykův povzdech z počátků republiky: „Tož demokracii bychom už měli. Teď ještě ty demokraty.“
Masarykova vážnost a úcta k zřízení, v němž se svobodný občan podílí na správě a samosprávě věcí veřejných, v němž má svobodu projevu i kritiky, v němž se neomezuje jeho právo na pravdivé informace a spravedlivý soud, se nesrovnává se současnou zkorumpovanou pseudodemokracií, která se proměnila v komerční podnikání v politice podle marketingových návodů, reklamy, lobbingu, podplácení a zastrašování a pro občana se redukuje na formální volební rituály. Ale pozor, i negativní skutečnost lze ukázat v příznivém světle přičiněním horlivých obhájců nastoleného kursu. Neboť kterási politoložka objevila, že Masaryk vlastně poškodil pojetí demokracie, protože ji zatížil přílišnými požadavky a nesplnitelnými nároky.
Jistě, stálé reformování společnosti ve smyslu humanitních ideálů ve srovnání s dnešním asociálním honem za maximalizací zisku nemůže obstát. Jiný vysokoškolský učitel přispěl s dalším objevem. Pojetí demokracie jako vlády lidu je prý „úzce politické“ a přežité. Dnes se jím rozumí účast jedinců v procesech rozhodování v organizacích, jichž jsou členy. A tak můžeme uplatnit svůj hlas nikoli ve věcech obecného zájmu /to je archaismus/, ale ve spolku zahrádkářů, ve sdružení vlastníků bytů nebo na zasedání rady akcionářů.
Autoritou se člověk nerodí, autoritou se stává . Stává se jí životem a dílem. Na leckterém náměstí v českých zemích můžeme dnes potkat Masarykův pomník. A ať byl autorem sochy Štursa nebo Gutfreund nebo jiný mistr, neunikneme pátravému pohledu muže, z kterého „dštila vznešenost a svoboda jako ze svého božského zdroje“, jak zaznamenal někdejší svědek. Opětujeme pohled muže z kamenného piedestalu a myslíme na jeho ušlechtilou moudrost, neochvějnou statečnost, vroucnost, laskavost – i přísnost. A zkoumáme kradmo, zda se na nás nedívá káravě a vyčítavě, neboť co jsme udělali s jeho republikánskou vizí? Je nám, jako by jej obklopovalo mravní a duchovní ovzduší, které kolem sebe za svého života šířil, a po kterém se nám dnes tolik stýská. Pokusíme se Masarykův odkaz oživit?
Mnichovské dny
Dr. Edvard Beneš
„Nedělali jsme si v této chvíli žádných iluzí o tom, že československý pangermanismus je definitivně rozhodnut jíti proti státu, proti jeho klidu, klidnému jeho vývoji, jeho integritě a vůbec jeho existenci. Zdálo se nám, že jsme o tom podali už dost dokladů. Západní velmoci toho bohužel ani v této chvíli nechápaly.
Oba poslové, které poslala Sudetendeutsche Partei k Hitlerovi do Norimberku se čtvrtým plánem, došli včas před jeho řečí ze dne 12. září. Řeč Hitlerova, výše už uvedená, byla odpovědí na čtvrtý plán: znamenala, že německá vláda chce podporovat československý pangermanismus k odloučeni se od republiky do důsledků, i za cenu války. Věcně, nikoli formálně naznačovala, že předpokládá, že se českoslovenští hakenkreuzleři odhodlají k otevřenému vystoupení proti Československé republice. Hitler, užívaje svých dvou hlavních nástrojů, Henleina a Franka nařídil sudetské straně v odpověď na dalekosáhlé koncese čtvrtého plánu, jimiž československá vláda na nátlak západních velmocí vyplňovala československému pangermanismu všechna jeho politická přání, aby se připravila na povstání.
V tom duchu akce našich Němců pak skutečně začala. Hned po führerově řeči se srotilo německé obyvatelstvo po náměstích a ulicích řady měst, městeček, vesnic a krajů obydlených německým obyvatelstvem, aby dalo průchod svému hakenkreuzlerskému a germánskému přesvědčení. Někde pořádalo lampiónové průvody, jinde jen zpívalo Deutschland, Deutschland über alles, Horst Wessel Lied, provolávalo slávu Hitlerovi a hanbu Benešovi, Hodžovi a Československé republice. Na všech budovách a význačných návrších byl vyvěšen hakenkreutz.
Brzy se však ani tím nespokojilo a počalo vybíjet české krámy, státní úřady, policejní, finanční i četnické stanice strážnice a týrati a pronásledovati české úředníky a české občany. S českými domy, krámy a občany trpěli všude především také židovské krámy a lidé.
Kde se demonstrace prováděly při státních hranicích, tam přecházeli demonstranti i hranice a přinášeli si z Německa do Československa zbraně i střelivo. Na několika místech došlo k přestřelkám a bitkám, když členové a ozbrojené formace Sudetendeutsche Partei počali násilím obsazovat četnické stanice, strážnice finančních úřadů a celní úřady. Jinde zase v pohraničí obyvatelstvo počalo vyvracet hraniční sloupy. V pohraničních městech vznikla panika. Někde německé obyvatelstvo počalo prchat do říše, protože kolovaly zprávy, že Německo poslalo Československu ultimátum a že se připravuje vpád do Československa. Byl vyvoláván všude dojem, jako by se začínalo německé povstání u nás vpád německé armády z říše na naše území.
České rodiny v pohraničí počaly se stěhovat; v jednom dnu vystěhovalo se např. jen z krumlovského pohraničí v jižních Čechách asi na 400 rodin. Strážní službu a pořádkovou službu na silnicích a cestách počali uzurpovat si ti tak zlověstně známí ordnéři Sudetendeutsche Partei. Počali obsazovat příchody do měst a míst. Kurýři strany svolávali německý lid z vesnic do měst k demonstracím. Řada českých lidí přišla o život, když se postavili na odpor ordnérům a hleděli znemožnit kurýrní službu sudetoněmecké strany. Československé policejní a četnické orgány zůstaly zpočátku dle rozhodnutí nadřízených úřadů, a pokud to bylo vůbec možno, koncentrovány na svých stanicích, aby nemusely užít zbraní a nevyvolávaly incidenty, na které se jen v mi čekalo a jež měly být krajně využity proti nám v Německu, v západní Evropě i v celém světě.
Demonstrace začaly ponenáhlu nabývat ráz povstání. Dne 13. září dopoledne napadl v Tachově dav hlídku vojáků, hlídajících okresní úřad. Došlo k bitce, v níž byli mrtví. Ve Schwaderbachu u Kraslic přepadl dne 13. září 1938 nacistický dav četnickou stanici a zmocnil se obce ležící na hranici. Odvlékl přitom několik českých celníků za hranice. Povstalci, bojující hlavně s ručními granáty a jsouce zároveň podporování střelbou z německého území, byli nakonec obklíčeni československými vojenskými oddíly. Drželi se po několik dní, protože československý oddíl musil jen s námahou opětovně dobývat této pohraniční obce, aby nevyvolal mezinárodní incident s Německem.
V Trinksaifenu u Nejdku byl poštovní úřad demolován, telegrafní a telefonní dráty přestřihány, vypáčeny zásuvky v poštovním úřadě a nalézající se tam peníze odcizeny; správce pošty byl zraněn. V Pernštejně u Kadaně ordnéři Sudetendeutsche Partei obsadili nádraží, přemalovali české nádražní nápisy a na hlavním stožáru, kde visela vlajka státní, vyvěsili vlajku s hákovým křížem, přednosta stanice s personálem byl nucen uprchnout. Podobné obsazení poštovních a železničních úřadů bylo hlášeno i z jiných míst severozápadních Čech. Řada českých úředníků a zřízenců a také německých sociálních demokratů a komunistů byla odvlečena do Německa jako rukojmí.
Den 14. září došlo k důležitější přestřelce v Chebu. Po vyvolání násilnosti ze strany demonstrantů došlo ze strany úředních orgánů k dobývání hotelu Victoria, kde se nacházelo ústředí sudetoněmecké strany. Československá branná moc musela tu postupovat energicky, měla-li znovu zavést pořádek. Dva oddíly policejní stráže doprovázené dvěma obrněnými auty dobývaly hotel, kde se sudetští hakenkreuzleři zatarasili, aby zabránili domovní prohlídce. Když byl hotel dobyt, bylo na ulici šest mrtvých, zastřelených tommygany z německého hotelu. V Habersbirku u Falknova vzali dne 13. září ordnéři útokem četnickou stanici. Zabili čtyři české dělníky a jejich ženy ztýrali. Celkem zde bylo zabito dvanáct osob. Vzpoury tyto začaly hned 12. září po řeči Hitlerově na sjezdu v Norimberku, denně se pak rozšiřovaly a počet obětí na zabitých a raněných se denně zvyšoval.“
(Mnichovské dny, Svoboda 1968, str. 230-233)
Pozn. redakce: Při výkonu vojenské služby za branné pohotovosti v r. 1938 padlo nebo zahynulo 262 vojenských příslušníků, zraněno bylo 316 osob, nezvěstných, tedy těch, kteří upadli do zajetí, bylo 45.
Civilní ztráty v době nepokojů německého obyvatelstva byly též vysoké. Do Německa bylo odvezeno jako rukojmí téměř 2000 osob, v tomto čísle jsou zahrnuti i němečtí sociální demokraté a komunisté, kteří Československé republice zůstali věrní.
Terorismus si říkal Freikorps
Poznámka redakce: Jak s námi žila většina německé národnostní menšiny do mnichovské tragédie, se můžete dozvědět i z následujících vět.
Základny v Německu, zbraně z Rakouska, bojiště v českém pohraničí. Velitelem Henlein, vojenského poradce poslal osobně Hitler. Rozkazy "přímo od vůdce"
Podle instrukcí z Berlína vytváří Sudetoněmecká strana 17. září 1938 svou vlastní vojenskou organizaci - Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor), jehož úkolem bylo provádět teroristické, diverzní akce v československém pohraničí proti státním objektům, zejména vojenským a policejním, ale i proti českému obyvatelstvu.
Velitelem "dobrovolnického sboru" byl Konrad Henlein, skutečným velitelem však byl německý podplukovník Köchling, kterého jako Henleinova poradce osobně poslal Hitler.
PRODLOUŽENÁ RUKA WEHRMACHTU
Dochoval se o tom záznam z jedné porady u Hitlera: "Minulé noci (17. září 1938 - pozn. red.) konala se konference mezi vůdcem a podplukovníkem Köchlingem. Trvání konference 7 minut. Podplukovník Köchling zůstává přímo podřízen OKW (vrchní velení wehrmachtu, německé armády - pozn. red.) Bude přidělen Konradu Henleinoví jako poradce. Obdržel od vůdce dalekosáhlé vojenské plné moci. Sudetoněmecký dobrovolnický sbor zůstává podřízen Konradu Henleinovi. Důvod: ochrana sudetských Němců a udržení nepokojů a srážek. Freikorps bude vytvořen v Německu. Vyzbrojen toliko rakouskými zbraněmi. Aktivita Freikorpsu započne ihned, jakmile to bude možné."
Generál Keitel, náčelník nejvyššího velitelství německé branné moci, vydává 28. září rozkaz č. 2310/38:
"Pro Henleinův Freikorps a jednotky jemu podřízené zůstává v platnosti zásada, že dostávají příkazy přímo od vůdce a že provádějí operace jen ve spojení s příslušným sborem hlavního štábu. [ . . . ]"
(Kniha "O")
"HENLEIN UMÍ ODPOVĚDĚT"
Náčelník štábu Freikorpsu podává (datum neuvedeno) zprávu o bojové činnosti nadepsanou Velitelství Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru:
"Pan Beneš rozpustil Sudetoněmeckou stranu a věří, že tím zničil jednotu sudetoněmecké radikální skupiny a zasadil smrtelnou ránu sudetským Němcům. Konrad Henlein umí na to odpovědět. Vydal rozkaz 17.9.38 pro formace Sudetoněmeckého Freikorpsu. Za několik hodin tisíce Němců stálo pod prapory podél hranic. Tisíce těch, kteří hořeli bojovat pro svou mučenou domovinu, byly ke svému velkému rozladění přinuceny zůstat na svých místech v práci, poněvadž bylo nemožné v tak krátkém čase opatřit výstroj a výzbroj masám nadšených dobrovolníků. V prvních několika hodinách po výzvě (pravděpodobně první okamžik v historii Freikorpsu) úderné jednotky Freikorpsu začaly s neobyčejně odvážnou operací, aby zabezpečily únik krajanům, kteří byli vyštváni ze svých domovů.
Od 19. září ve více než 300 posláních Freikorps splnil svůj úkol s překvapujícím útočným duchem... (slovo "útočným" opraveno na "obranným") . . . a s ochotou dosahující často stupně pravého sebeobětování. Výsledek prvé fáze jeho činnosti: více než 1500 zajatců, 25 kulometů a velké množství jiných zbraní a výzbroje, kromě těžkých ztrát na mrtvých a raněných, které nepřítel utrpěl (místo slova "nepřítel" nadepsáno "čeští teroristé") *.
Tisíce členů Sudetoněmeckého Freikorpsu stojí rameno na rameni na hranicích Německa. Jsou naplněni jediným přáním, jímž je svoboda domoviny uvnitř Velkého Německa Adolfa Hitlera." (Kniha "O")
STATISTIKA
Podle československých pramenů dosáhl Freikorps za dva týdny své existence nejméně 15 000 mužů, kteří ozbrojeni - přepadali čs. strážnice, obecní úřady, vojenské hlídky, školy, budovy finanční stráže apod.
Freikorps byl po mnichovské dohodě rozpuštěn.
Do 1. října 1938 Sudetoněmecký dobrovolnický sbor měl na svědomí:
na 300 záškodnických akcí a přepadů,
110 lidských obětí,
asi 50 lidí těžce zraněných,
přes 2000 občanů ČSR odvlečeno do Německa.
Byla to malá teroristická předehra k velké válečné tragédii.
. (Vysvětlivky v závorce podle anglického originálu knihy "O".)
Z knihy „Komu sluší omluva“, str. 25-27, Erika, Praha 1992
Pomnichovské dny prezidenta Beneše
Prof.PhDr. Věra Olivová, DrSc.
Na tomto každoročním slavnostním setkání u sochy prezidenta Edvarda Beneše bych chtěla letos ve svém historickém intermezzu připomenout prezidentovy pomnichovské dny roku 1938.
Ihned po Mnichovu vyvíjel Hitler na československou vládu silný nátlak, aby prezident Beneš odešel z politické scény. Hitler ho považoval za svého úhlavního nepřítele. Ve svém projevu v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938: "Nehodlám nečinně a pokojně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že bude prostě týrat tři miliony lidí [tzn. sudetských Němců]. Německá trpělivost je u konce. Mohu říci již jen jediné: Nyní vystupuji proti sobě dva muži - tam je pan Beneš a tu jsem já ". Anglickému vyslanci pak Hitler oznámil, že, pokud nebudou jeho požadavky splněny do 28. září 1938 do 14, 00 hodin, dají se německé ozbrojené sily do pohybu a Německo zahájí proti Československu válku. Tyto Hitlerovy vyhrůžky se staly pro Francii a Anglii bezprostředním podnětem k svolání mnichovské konference. Zástupce Československa - prezident Beneš - byl z jednáni vyloučen. Jeho úporná obrana Československa, v níž celý rok křížil a paralyzoval Hitlerovy agresivní plány, byla zlomena.
Již následující den po podpisu mnichovské velmocenské dohody 1. října 1938 sdělil pak Göring oficiálnímu československému vyslanci v Berlínu, že okamžitým požadavkem Německa, je odstoupeni prezidenta z jeho úřadu. Göring naznačil, že pokud by prezident Beneš okamžitě nerezignoval, bude Německo postupovat vůči Československu při uplatňování mnichovské dohody s největší tvrdostí. Podobné prohlášení učinil i státní tajemník berlínského zahraničního ministerstva Weizsäcker. Stejné informace přicházely i z dalších německých oficiálních míst.
Pod stupňujícím se nátlakem z Berlína a ve snaze, aby nepůsobil obtíže nové československé vládě, prezident Beneš 5. října 1938 ze svého úřadu abdikoval. Ještě týž den se pak obrátil k československému lidu svým projevem na rozloučenou. V něm shrnul příčiny evropské krize vrcholící v destrukci československého státu. Upozorňoval na nebezpečí hrozící celému národu od nacistických agresivních plánů a varoval. že "vlast je v nebezpečí." Do smutku a beznaděje oněch chvil zaznívala však. i jeho slova útěchy, povzbuzení k znovuoživení republiky, národní kultury a demokratické tradice:
"Koruna stromu naši vlasti je osekána, ale kořeny národa tkvi pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďte všechnu svou starou rodovou silu do nich, jak jsme to ve svých dějinách učinili již tolikrát.. A koruna opět po čase vyrazí novými ratolestmi".
Po své abdikaci odjel prezident do Sezimova Ústí. Zde se zotavoval z mnichovských dní, ale současně s nejužším okruhem svých spolupracovníků pokládal základy následujícího protiněmeckého odboje. Předpokládal, že v Sezimově Ústí prožije i 20. výročí vzniku republiky - 28. říjen 1938.
Ale právě tomu se Hitler snažil novými intervencemi zabránit. Berlínská vláda kategoricky žádala, aby okamžitě opustil zemi a také československá vláda vybízela prezidenta k odchodu ze země. Vyvstala otázka, jak odjede. Existovalo nebezpečí možného osobního útoku proti němu.
Nereálnou se ukázala snaha vypravit pro prezidenta vojenské letadlo. Záležitost vyřešil prezidentův synovec Bohuš Beneš, syn prezidentova bratra Vojty. Ten přiletěl malým najatým letadlem do Prahy a v noci z 22. na 23. října přepravil prezidenta utajeně do Anglie a ubytoval ho ve svém domě na londýnském předměstí Putney (Patny).
Pomnichovské dny patřily bezpochyby k nejtěžšímu období prezidentova života.
Zbídačení republiky pohledem doslova archeologickým
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
"Ostatně dovoz cizího zboží sám nezakládá blahobyt: je třeba mít něco na výměnu". Tuto prostou hospodářskou pravdu prosím nenapsal žádný ctihodný ekonom ! Napsali ji dva klasičtí acheologové pan profesor Jan Burian a paní doktor Bohumila Mouchová ve své skvělé populární knize o dějinách Etrusků z roku 1966. Po přečtení této věty jsem se podíval sám na sebe a shledal - co to, chlape, prosím tě, nosíš už přes dvacet let na sobě ? Samý vietnamský, korejský ale vpravdě ponejvíce čínský textil. Kdy jsi měl naposledy na sobě české boty, české rukavice, českou košili, české kalhoty, české džíny - ano prosím, vyráběli jsme velmi kvalitní džíny, zvané za socialismu "texasky", a kdyby z nich jeden nevyrostl, mohl by je dodnes nosit.
Myslím, že v darovaných českých texaskách dorostly dvě další generace...Jeden oblek mám pořád od prostějovského výrobce a dosud se ani neobnosil ani nerozpadl. Po otci jsem měl polobotky od Bati z roku 1939 a šly do popelnice až v roce 1997 !!! A nebyly poškrabané - pravda, otec na nich nosíval "psí dečky"!,tehdy móda - a nebyly nově podražené, tak byly kvalitní. Stejně tak jsem měl šité sako od brněnského krejčího pana Pitáka. Vydrželo od roku 1940 do roku 2004 (!). No comment...Pak jsem koukl na hodinky, budíky a hodiny. Kapesní cibule mechanické ruské, jdou velmi dobře. Vše ostatní je Asie. Manželka si v hodinářství pořídila mechanické PRIMKY,protože nesnáší na ruce elektricky poháněné hodinky. Sláva, české ruce objeveny. Na památku svého filmování mám dvě české ADMIRY. Byly nezničitelné a na rozdíl od dnešních přístrojů fungovaly v každých podmínkách. Zima ani horko jim nevadily.
Vzpomínám na česká kola Velamos a Eska, s nimiž jsem sjezdil v hrozných terénech půl Moravy. Vzpomínám na rádia, dalekohledy MEOPTY, fotoaparát FLEXARET, mikroskopy, na motocykly, skůtry, auta, pračky, vrtačky a já nevím co ještě. Zkrátka měli jsme své výrobky, které slušně sloužily po generace, daly se opravit -nemusely se hned po poškození vyhazovat - a třeba rádiím TESLA, kterým se někteří posmívali /"technicky slabší"/ se je třeba poklonit za jejich výdrž po dlouhá desetiletí, stejně jako magnetofonům a dalším výrobkům. Ale co bylo hlavní - byly to pro občany dostupné výrobky velmi dobré kvality a mnohé se vyvážely. Dnes, když Čína kopíruje náš malý motocykl PIONÝR, dobře ví, co dělá. V dějinách našeho průmyslu byly mnohé kapitoly, kdy cizina uloupila náš patent a pak jej výhodně vyráběla. Příkladem mohou být jak tryskové stavy, tak třeba kamera ADASTRA, kterou jsme s velkou slávou vystavili ve Švýcarech a pak patent okoukal japonský SECONIC a bylo po ptákách...
Před nedávnem toto vše shromáždil Etnografický ústav Moravského zemského muzea a uspořádal skvělou výstavu o našem designu - tam když člověk přišel, plakal radostí i vztekem. Viděl všechny ty věci od domácích mixérů až po motocykly a s hrdostí si řekl - toto všechno Češi vyráběli ve vysoké kvalitě a životnosti, a bylo to krásné ! A současně ho popadl malomocný vztek na současnost - to už jsme tak nemohoucí pitomci, že dnes nás zahlcuje cizí výroba na každém kroku a ve většině kvalitou šuntu ??? Měl jsem na toto téma rozhovor s jedním význačným architektem, jenž mi to vysvětlil takto - socialismus byl konkurenčně neschopný, museli přijít strategičtí partneři (??? - nebo strategičtí lupiči ?), naše stroje nestačily trhu Západu, naše země je zchudlá socialismem a proto se musí dát na turistiku a na služby,aby se naše suroviny moc nevyčerpávaly, atd. Tož nevím, nevím, "paní Müllerová". Položil jsem mu otázku - "A to vyžijem z těch služeb a turistiky ???" Co když bude jedno léto špatné ???
Upozornil jsem ho, ať se podívá kolem sebe - na ty rozkradené, rozbité fabriky,na odstavené vodní elektrárny, na jezy, které nikdo neudržuje,na lesy zachvácené kůrovcem z vůle fanatismu zaštítěného ekologií, na zemědělskou půdu zabíranou dálnicemi, na montovny a haly cizích výrobců majících u nás daňový ráj,na ta množství neuskutečněných projektů, o nichž dávno uvažoval Baťa. Proč není vybudován plavební kanál Dunaj - Odra –Labe, proč se budují u nás dálnice a chystá se obnova Hitlerovy dálnice ??? Proč je ZETOR ve slovenských rukou a ne v našich? Proč české sklárny musely propouštět a vyhlašovat úpadek? Proč celý český textil musel zahynout na asijský dovoz? Těch otázek může být bez konce. A co se týče našich pracovníků - měli jsme obory s vysokou kvalifikaci - slevače, zbrojaře, výrobce lokomotiv a automobilů, frézaře, elektrotechniky, turbináře - zde jsme byli světová špička! A jaké obory se mladým nabízejí dnes ??? Krupiér, barman, bodyguard, společnice, telefonistka, pracovnice charity, roznašeč letáků, výzkumník firemního trhu, a manažer, manažer, manažer ??? Vždyť toto je ten nejhorší úpadek oborů a zaměstnání ne od roku 89, ne od roku 48, ne od roku 38, ne od roku 1929, ale od roku 1918 !!!
Kolik generací bude muset tento katastrofální stav napravovat ? A napraví se někdy?
Abych zcela nevyvolal pohřební náladu, zakončím jinak. Nad hlavou mi občas léta letoun L-200 MORAVA. Taky jsem jím letěl. Když něco vydrží, tak dlouho v našich rukou, je třeba složit poklonu všem, kdo toto vytvořili. Na nádraží se setkávám s novými krásnými českými lokomotivami. Jednu nám chtělo zahraničí sebrat - nezdařilo se ! Máme spoustu nových vynálezů na brněnské technice a dokážeme vyvinout nanotechnologie, o nichž se zatím nikomu nesnilo. Jsme vynikající ve výzkumu. Ale kdo jej podporuje ??? Mám takové elektronové mikroskopy, že nás nikdo nepředstihne. Máme skvělé zemědělce - jen jim dát možnost vlastního trhu a nezahlcovat nás cizinou. Připomínám si hesla I.ČSR - "Český vlastenec jídá z české mouky !" - nestálo by zato přednostně kupovat naše výrobky ? Ve Slavkově u Brna je český textilní obchod, který hrdě hlásá, jsem v českých rukou a má naši vlajku nad vchodem. Chodíme jenom tam. Američané taky dávají přednost vlastním autům před cizími ! Ono to s námi nemusí být tak špatné, když nebudeme mít vládu, která dává přednost cizím zájmům, před zájmy republiky. Před zájmy nás všech !
ČSOL Brno
Zemský škůdce Schwarzenberg musí být z politiky v zájmu vnitřního míru a porozumění co nejdříve odstraněn
Češi a Srbové již od 19. století měli k sobě velmi blízko. Řada Čechů pomáhala při budování srbského státu. V době první světové války mnozí Češi z rakousko-uherské armádě přecházeli na stranu Srbů a bojovali v jejich armádě. T.G. Masaryk, když zůstal v zahraničí, aby mohl účinně usilovat o vytvoření samostatného čs. státu, jezdil po světě se srbským pasem. Měli jsme i tehdy společného nepřítele, jímž bylo Německo a Rakousko-Uhersko, i společné přátele, dohodové spojence, zejména Francie, Anglie a později i USA.
Po první světové válce ze Srbska vznikla Jugoslávie, která s námi a Rumunskem vytvářela Malou dohodu. I v druhé světové válce jsme byli na stejné straně. Byli jsme součástí spojeneckých států, bojujících proti Německu. Srbsko zaplatilo tento zápas mezi demokratickým a diktátorským světem nebývale vysokým počtem obětí na lidských životech a strašnými materiálními ztrátami.
Když nás v roce 1968 poctily armády Varšavské smlouvy svou dlouhodobou návštěvou, byli to opět Jugoslávci, kteří stáli na naší straně.
Celá desetiletí tradičně dobrých vztahů narušil pan Karel Schwarzenberg uznáním samostatného státu Kosova a Metochie, v němž vládli a vládnou kosovští Albánci. Srbové i jiné národnosti byli a jsou pronásledovaní, vyhánění a někdy i zabíjení. Statut plnoprávných občanů je pro ně nedosažitelnou metou. To však pravdoláskovci K. Schwarzenbergovi, jak je zřejmé, vůbec nevadí. Vždyť jde přece jen o Slovany, nikoliv o dobrou panskou krev Germánů.
Všichni víme, že již celá desetiletí několikamilionová ruská menšina v pobaltských státech je diskriminovaná. Mnohým z nich tyto státy dosud nepřiznaly ani příslušné občanství. Dokonce ruským menšinám nepřiznávají ani statut národnostní menšiny a práva z tohoto postavení plynoucí.
Když byl K. Schwarzenberg peticí upozorněn na tento stav, ve své odpovědi tvrdil, že daná problematika se studuje. Korunu všemu dal, když při následné návštěvě v jednom z těchto státu prohlásil, že otázka občanských práv, rozuměj pro ruskou menšinu, není na pořadu dne. Nestěžují si však jen Rusové, ale stále hlasitěji i Poláci, kteří též trpí diskriminací. Nadto v těchto státech jsme svědky toho, že bývalí esesmani slavnostně pochodují a jsou oslavováni. Ale ani to pana ministra nevzbudí z jeho bohorovného spánku k prozření a pochopení, že se zde děje něco, co nemá s Evropou demokratickou nic společného.
Je zajímavý i vztah pana K. Schwarzenberga k Rusku. Vzpomeňme si na to, jak v Poslanecké sněmovně nosil odznak s nápisem „Putine, ke mně! Mazej na místo!“ Když několik děvčat v únoru tohoto roku protestovalo v Moskvě v hlavním ruském pravoslavném chrámu kankánem spojeným s křižováním a voláním „Bohorodičko, vyžeň Putina!“, našli se i jejich obdivovatelé. Opět to byl i K. Schwarzenberg. Na speciální zdi v Praze napsal: „Velice vás obdivuji. Držte se. Rusko získá svou důstojnost a . svobodu. Všichni na vás myslíme.“
Pan ministr se velice mýlí. V dobrém na jejich taneční vystoupení v chrámu zdaleka všichni nemyslíme. Uráží cítění skutečných věřících, a to i když jde o pravoslavný kostel. Pokud někomu se zdá toto tvrzení pochybné, představme si, že by v pražském chrámu sv. Víta baletilo několik polonahých děv, vykřikovaly hesla proti nějakému našemu vládnímu činiteli a nenechaly by se od tohoto počínání odradit ani přítomnými věřícími. Jak asi by zareagoval na toto počínání sám pan kardinál Duka, naši lidé, včetně ateistů? Jak by se líbilo samotnému panu K. Schwarzenbergovi? Vyjadřoval by s aktérkami nadšený souhlas, tleskal by nebo by mravokárně zasáhl? Zřejmě by se od tohoto dobrodružství jasně a důrazně distancoval. A v tom případě by pak nechtěně doznal, že věci měří dvojím metrem. Ale to je o něm známé již předlouhou dobu.
Pan ministr jel na celoříšské zasedání Ackermann-Gemeinde, které proběhlo ve dnech 2.-5.8.2012 v Budyšíně. Jsem si jist, že na místě nebojoval za práva původních obyvatel Lužice, Lužických Srbů. V programu jednání to není. Jistě by to jinak věděl, poněvadž setkání této složky sudetoněmeckého landsmanšaftu se koná pod jeho záštitou. Na programu byly též návštěvy bohoslužeb, jedna je i v chrámu Panny Marie. Upřímně panu ministrovi přeji, aby před bohoslužbou nemusel spolu s ostatními z chrámu vyhánět nějaké spoře oděné ženy divoce tancující a vykřikující např. hesla „Pryč s landsmanšaftem, pryč s Posseltem, pryč a Ackermann-Gemeinde, dej Bože!“
Ve slovanském světě si pan ministr zahraničních věcí počíná jako slon v porcelánu. Rusku slibuje důstojnost a svobodu. Ať se spíše stará o důstojnost České republiky a míru svobody, v ní existující. Ale to ne! Sám se chová často naprosto nevhodně a tak poškozuje dobré jméno republiky. Jak tohle si může jen dovolit? Kde vlastně jsou meze jeho neomaleného a naprosto nediplomatického jednání? Jak je to možné, že není volán příslušnými ústavními činiteli k odpovědnosti?
Ano, abychom pochopili jednání pana K. Schwarzenberga musíme si uvědomit, jak sám nedávno v podstatě řekl jednomu, myslím, německému novináři, že není Čech ale Böhme. Kdo jsou další lidé, kteří se též považují za Böhme. Ano, samozřejmě to jsou tak zvaní sudetští Němci. Ti dokonce tvrdí, že jejich národnostní skupina je jedním z obou národů českých zemí. Stejně jako oni považuje pan Schwarzenberg dekrety prezidenta Beneše za bezpráví, stejně jako oni místo odsunu mluví o vyhnání. Jako ministr zahraničních věcí ČR se vyznamenal též tím, že souhlasil, aby s H. Seehoferem, bavorským ministerským předsedou, přijelo v rámci jeho doprovodu 20 sudetských Němců. To tu dosud nikdy nebylo.
A tak můžeme přijít k závěru, že není z nás, Čechem asi nikdy nebude a jako Čech ani jednat neumí. Pro jeho pochopení bychom mohli jen uvést, že jeho rod zřejmě pochází odněkud z Bavorska. Po bitvě na Bílé hoře se Schwarzenbergové u nás zakupovali a rostli i svými zásluhami vůči habsburskému panovnickému dvoru. Byli věrni Rakousko-Uhersku i katolické církvi. Při pohřbu Otty Habsburského, k němuž K. Schwarzenberga pojila silná a viditelná pouta, náš pan ministr zřejmě upřímně slzel. Jak by ne, vždyť s tímto zemřelým si byl tak blízký.
Karel Schwarzenberg se již nezmění. Našemu národu i České republice, jak se domnívám, škodí. Jen my, např. ve svobodných volbách, můžeme jeho stranu, TOP 09, i jej samotného poslat do výslužby či alespoň do politické nicoty. Tak se v demokratické společnosti odstraňují ti politici, kteří se zahleděli do dějin a chtějí postupovat proti proudu času zpět do minulosti. Udělejme to! Karel Schwarzenberg, jenž je svými postoji i skutky vlastně plným opakem Tomáše G. Masaryka, se jen nedopatřením a velkým omylem stal ministrem zahraničních věcí České republiky. Napravme tento faux pas a zbavme republiku jeho škodlivých aktivit. Mnozí z nás se dokonce domnívají, že Karel Schwarzenberg je předním zemským škůdcem, který v zájmu vnitřního míru a porozumění musí být co nejrychleji odstraněn.
J. Kovář
Tak už jde do tuhého
Generace podtřicátníků tenhle (z dnešního pohledu utopický) stav nezná, ale skutečně - bývaly časy, kdy nebylo možné na našich ulicích potkat zapáchající bezdomovce, narkomany, žebráky či po setmění nápadně postávající pouliční prostitutky nebo jiné asociální živly. Nebývalo ani běžné, že vás na ulici oslovovali úplně neznámí lidé a prosili vás „o nějaký ten drobák" a při ranním opouštění bydlišť jste nenaráželi na jedince, pohrabující se v popelnicích.
Neznali jsme chudobu. Tyhle věci jsme znali jen z amerických, britských, italských nebo francouzských filmů, které jsme sledovali buď v československé televizi (komunisté moc dobře věděli, proč takovéto filmy u nás procházeli cenzurou) nebo v těch sousedních „zápaďáckých".
Pravda, v okolí nádražních hospod a v prostranstvích lidových „bufetů" se to hemžilo někdy „divnými lidmi" už před rokem 1989, nicméně narazit na skutečného „bufeťáka", jedince prohrabávajícího odpadkové koše, si vyžadovalo notnou dávku štěstí a náhody. Já osobně jsem se s tímhle jevem za celou éru mého dospívání během komunistické éry setkal jednou jedenkrát a zanechalo to ve mne poněkud traumatické pocity. Husákovy děti chápaly svět kolem sebe v podstatě velmi rovnostářsky a kolektivisticky, všichni kolem byli součástí jakési domnělé velké rodiny, ve které nikdo zvlášť nijak nevyčníval. Jistěže, někdo z nás žil v obyčejném paneláku, jiný zase s rodiči v rodinném domku, jeden záviděl druhému od nepaměti, ale absolutní nepřítomnost sociálních a materiálních nejistot a absence každodenního existenčního boje, ve kterém se v dnešní době potýká více méně každý z nás, posouvala majetkové otázky jaksi na vedlejší kolej. Pozoruhodné je, že tohle rovnostářské a kolektivistické chápání světa, naočkované dorůstajícím generacím prostřednictvím působení komunistické výchovy na školách, neznalo státní hranice, ale vztahovalo se automaticky i na země „sbratřených" národů a jejich příslušníky. Stejným, upřímně řečeno i celkem příjemným pocitům se člověk neubránil ani při pobytu u přátel v bývalé NDR. Tak trochu jako jedna velká rodina. Výměnné pobyty se uskutečňovaly bez toho, aby rodiče dávali svým dětem kapesné na pobyt v zahraničí, vše šlo z kapsy hostitele. Nikomu to nepřišlo divné.
S rokem 1990 přichází postupný nástup individualismu a „kulturní šok" ve formě seznamování se s různými formami západního stylu života. Nebyli jsme nějakou zvlášť přecitlivělou generací, ale první setkání s druhou, tou stinnou stránkou života v západním světě nenechalo nikoho z mých spolužáků z gymnázia zrovna chladným. Většina z nás v prvních letech svobody cestování navštívila několik západních velkoměst a poznávala něco, co jsme znali doposud pouze z televize. Nebyly to - v tomto směru - zážitky příjemné, až postupem času se dostavila otupělost a odevzdanost, s jakou těmhle jevům čelíme dnes. Svého prvního žebráka jsem spatřil na vídeňské Mariahilferstrasse na samém jejím konci, v sousedství Západního nádraží. Ulice se tenkrát nacházela celá v dlouhodobé rekonstrukci a „zdobilo" ji docela hodně stavenišť a lešení a mezi nimi se právě povalovala na zemi lidská troska. Jako typického odchovance komunistického režimu mne tohle setkání emocionálně vykolejilo – nedokázal jsem si srovnat v hlavě, že člověk, jeden z nás, se do takové ponižující a neuvěřitelné situace vůbec může dostat, nechápal jsem lhostejnost a chlad kolemjdoucích, nechápal jsem, proč nikdo nepodnikne nic proti téhle hrůze, kterou jsem si nedokázal srovnat v hlavě, protože s něčím takovým jsem nikdy nebyl konfrontován. Pár týdnů na to ještě horší zážitek z Říma z jara 1990. Oddělen od ostatních ze skupiny se procházím v bezprostřední blízkosti Vatikánu po vedlejších ulicích a vidím na ulici sedět na chodníku žebrající ženu s malým dítětem. Ten pohled na žebrající „Italku" (tehdy jsem podle snědšího vzezření té ženy naivně usuzoval, že ona „Italka" bude asi někde odněkud hodně z jihu) s dítětem mnou tehdy doslova a do písmene otřásl. Zašťáral jsem ve své peněžence a předal ženě přesně 10 Kčs, protože Liry jsem si s sebou na výlet do Itálie tenkrát žádné na cestu nevzal. Člověk byl chtě nechtě více než kdykoliv předtím konfrontován s myšlenkou domnělé nespravedlnosti na tomto světě a byl nucen si to nějak srovnat v hlavě, protože život v „reálném socialismu" člověka před takovýmito jevy doposud chránil.
Následovalo pár dalších cest po evropských velkoměstech a člověk si na tenhle obrázek začal pomalu zvykat. Mezitím tento nový trend zasáhl i moravskou metropoli, kde se to na hlavní třídě pomalu začalo hemžit nejrůznějšími podivnými individui, ale člověk to zpočátku chápal a přijímal jako zpestření a náznak určité „světovosti", která začíná pronikat i k nám.
Na jaře 1994 pobýval v Brně jeden můj známý ze Salcburku, který ovládal obstojně češtinu. Oblíbil si češtinu zejména proto, že se zakoukal do jedné české au-pair dívky, ale i beztak měl tuhle zemi v oblibě a říkával: „U vás to je ještě v pořádku, vy tu ten Západ naštěstí ještě nemáte. Vy tu ještě nejste zkažení."Tehdy jsem opravdu nechápal, co tím vlastně myslí.
Běžela léta a člověk díky více méně každodennímu styku s realitou čím dál více otupoval a naučil se ovládat ten správný postup, jak ignorovat žebráky v místech, kde se před hypermarkety odkládají nákupní vozíky. Před třemi lety bylo období, kdy jsem se díky sportovnímu zranění kolena musel nedobrovolně na určitou dobu vzdát komfortu každodenní dopravy automobilem do zaměstnání. Byl jsem odkázán na to, procházet dennodenně místy, kde se v Brně shlukuje největší množství bezdomovců, žebráků a narkomanů. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že se město za uplynulých 15 let i v tomto směru plnohodnotně „pozápadnělo" – scenérie, která se divákovi nabízela, ale už dávno nevybízela k soucitu a neranila dříve tak intenzivně pociťované „rovnostářské cítění". Naopak – tyto pocity nahrazovaly čím dál více pocity otupělosti, naprostého nepochopení, pocity pohrdání a možná si skryté agrese a nenávisti vůči těm „zvláštním lidem". Rovnostářské vnímání světa se jakoby natruc a právě díky každodenní konfrontaci s těmito jevy přeměňovalo v tendenci, chápat fungování světa na základě přirozené nerovnosti lidí – možná to bylo jediné uspokojivé východisko k tomu, jak tyto otřesné jevy duševně zpracovat.
V té době jsem si byl přirozeně jist, že mne v tomhle směru nemůže už nic překvapit či rozhodit. Omyl. Před několika málo dny opouštím s nákupním vozíkem hypermarket, když mě nejdříve slušně osloví pětadvacátnice s dotazem, zda ji nemůžu darovat mou účtenku od nákupu. Prý dělá pro agenturu XY průzkum o průměrných útratách zákazníků. Odpovím ji popravdě, že si účtenky ukládám, a vymyslím si obnos „pět set korun" a blížím se posléze s úlevou, že jsem se zbavil zbytečného obtěžování, s vozíkem k zaparkovanému autu.
Právě když zavírám kufr, slyším za sebou postarší ženský hlas: „Pane, mohu Vás o něco požádat?". Otočím se, instinkt mi říká, že tenhle dotaz jsem při ukládání nákupu do kufru automobilu slyšel už nesčetněkrát v mnoha nepříjemných situacích, takže jako bych už tušil, o co mě paní bude žádat. Ale v tenhle moment mi něco nesedělo: před sebou jsem viděl asi sedmdesátiletou ženu, pěkně upravenou a oblečenou, která mi do očekávaného scénáře něčím hned na první pohled nezapadala. Svým vzezřením mohla být jednou ze sousedek nebo z důchodkyň žijících v protější čtvrti s rodinnými domky. Když mne však začala prosit o peníze, chvíli jsem se nevěřícně rozhlížel kolem sebe, jako kdybych očekával někde za rohem skrytou kameru. Nešlo mi do hlavy, že člověk tak „solidního" vzezření, reprezentující zdravou „střední třídu", se na mě s něčím takovým někdy vůbec obrátí. Paní se mi zdála i po duševní stránce očividně „v pohodě", dalo se ale vycítit, že její ponížení ve formě žádání o peněz na léky jí samotné nebylo dvakrát příjemné. Nedalo mi to, abych se neoptal na důvod, a otevřeně jsem jí řekl, že pokud je pravda, to co mi říká, nemám k tomu slov. Dáma mi povykládala, že je jí sedmdesát, že ale nemá děti a nikoho, kdo by se o ni mohl postarat, že jí peníze z důchodu nestačí na potřebné léky a někdy i na stravu. Díval jsem se na ní dosti nevěřícně, k tomu člověku mi žebrání prostě nesedělo. Nejsem naivní, ale zároveň jsem si vybavil zprávy z některých východoevropských zemí, kde do chudoby upadají i příslušníci střední vrstvy. To už u nás začínají žebrat i lidé, jako jedni z nás?, honilo se mi hlavou. Nechtělo se mi uvažovat, jestli se právě stávám naivní obětí podvodu, ale vyklopil jsem dámě všechny své mince z peněženky a popřál hodně štěstí. Ta mě ještě nabídla, že po mě ráda uklidí nákupní vozík s pětikorunou v zámku... se kterou se pochopitelně už nevrátí. Neprotestoval jsem.
Vracel jsem se ten den domů se stejným zvláštně nepříjemným pocitem, jako tehdy před 22 lety, když jsem se setkal s mým prvním bezdomovcem na vídeňské Mariahilferstrasse. A to jsem si byl jist, že mě v tomhle směru už nemůže nic překvapit. To už jde tak do tuhého?... Možná jen shoda okolností.
zdroj: http://nassmer.blogspot.com.ar/2012/07/tak-uz-jde-do-tuheho.html, převzato z Czech free press, autor Lukáš Beer
Čas občanských činů
Eur Ing. Dr. Bohumil Kobliha
Mnohé instituce, které mají sloužit občanům, selhávají.
Vlády (podle jména), vládci z celého světa se scházívají čím dále tím častěji, aby si potvrdili svoji důležitost, jinak ale totální neschopnost vyřešit ve prospěch lidí ty nejtriviálnější záležitosti, natož závažné problémy.
Občané se tedy musí začít dávat dohromady, aby připomněli politikům, že jsou zde především oni, lidé se svými životy, s pamětí, historií, se svým národem a jeho údělem - se vším čím jsou.
V Londýně 31. května 1992 odhalila Královna matka na westminsterské třídě White Hal! u Ministerstva obrany sochu leteckého maršála Arthura Harrise na paměť jeho zásluh na porážce hitlerovského Německa.
V rámci "nové" Evropy se to ale znelíbilo Němcům. Začali ublíženě vinit Harrise za to, že rozbombardoval 14.února 1945 Drážďany, při čemž zahynulo více jak 30 000 lidí. Nálet provedlo osm set RAF bombardérů typu Lancaster a 400 US B-17s. Proto Němci zažádali, aby byla socha odstraněna. To bylo někdy před asi sedmi lety.
Jak víme, jsou určití lidé, kteří by chtěli smazat všechno minulé, a ti dělají a doporučují dělat tlusté čáry za minulostí. Z vlastní československé zkušenosti všichni zažíváme jak to pak dopadá.
Nicméně vládní místa Britanie potichu přesunula sochu maršála Harrise (lidově ,,Bombarďáka") z turisty frekventované White Hall do koutku před zastrčeným kostelíkem RAF (Royal Air Force) Královských leteckých branných sil na londýnském Strandu, aby socha nepřipomínala německým vládním činitelům při návštěvách sídla britského premiéra minulost, a jistě také, aby německým turistům nesnížila okouzlení městem a nevzala chuť utrácet. Inu národ obchodníků...a vše pro obchod.
Ovšem jako vždy, skutečnosti nelze vymazat a celá historie a pravda často nebývá ani řečena. Tedy připomeňme!
Německou bombardovací kampaň pana Hitlera, která měla zlomit morálku Britů a připravit cestu k zamýšlené invazi Ostrovní říše, nastartovaly nálety na britská města rokem 1940. Ostrované se bránili v tom, čemu se dnes říká "Bitva o Britanii" (Battle of Britain).
11. května 1941, za kouzelné měsíční noci, německé letecké síly provedly 550 (pěti sty padesáti!) bombardéry svůj největší nálet na Londýn a proměnili město v hořící peklo. Zasáhli ve svém bombardovacím "koberci" prastarou Westminsterskou halu z 12. století, budovu parlamentu, bankovní čtvrt City a stovky dalších obytných budov londýnské části East End. Dochované snímky zničeného City působí otřesně a podobně jako ty o Drážďanech.
A byly další a další nacistické nálety. Při nich zahynulo dvacet tisíc britských občanů a nejméně dalších dvacet pět tisíc bylo zraněno.
Němečtí piloti plánovitě zasáhli dokonce starobylá města jako Exeter, Bath a Coventry s tamní skvostnou katedrálou.
Vůdce kulturního národa "kulturtréger" Hitler totiž prohlásil, že vyhladí všechna města z Baedekeru (tj. průvodce po městech).
V druhé světové válce jsme v jeho vyhlazování, jak dobře pamatujeme, byli zahrnuti také my, Čechoslováci.
27. května 1942 naši parašutisté provedli atentát na Reinharda Heydricha, vrahounského zastupujícího Říšského protektora. 10. června Němci nato vyhladili Lidice. Britští letci pak na některé bomby určené pro německá města psali "LIDICE". Pro vítězství Spojenců v Evropě bylo nezbytné zničit zázemí německých front, zlomit válečnou mašinérii i ducha fanatiků po všech stránkách.
Air Marsha\ Harris, který to dostal za úkol, prohlásil 25. listopadu 1943: "Berlín bude bombardován až do úplného zastavení srdce nacistického Německa."
Ovšem zastavení nacistického srdce nebylo zadarmo. Při bombardovacích akcích na Třetí říši zahynulo 55 573 členů posádek britských bombardérů, jak připomněla královna Elizabeth II. 28 června 2012 ve svém projevu při odhalování jejich nového leteckého památníku.
Zvěčněný dík Bombardovacímu velení (Bomber Command) leží na hranici známe Piccadilly a Green Parku sousedícího s královským sídlem Buckinghamským palácem. Impozantní dílo z bílého portlandského kamene dle citlivého návrhu architekta Liama O'Connorse je zastřešeno aluminiovou konstrukcí vyrobenou z trosek bombardovacího kanadského Handley Page Halifax III, sestřeleného nad Belgií 12. května 1944. Zahynulo v něm všech osm členů posádky.
Pod přetaveným Halifaxem unikátní bronzové sousoší, ztvárněné sochařem mistrem Philipem Jacsonem, připomíná drama návratů těch co splnili svůj úkol. Sedm postav v plné letecké výstroji, právě tak jak vysedli ze svého letounu, vzhlíží v doznívajícím napětí z boje k obloze, k vracejícím se bombardérům kamarádů: kdo přežil, kdo se vrací, kde je posádka tam těch... To všechno je vepsáno jak do tváří letců, tak do jejich postojů.
Bronzová těla, bez impozantních gest, snad stojí jako stráž budoucnosti...
Únava přežitého - stres se pomalu odplavuje, ale nezlomné odhodlání nedat se a zvítězit pro pravdu, svobodu a život sám zůstává. Vědí, že je boj a bude pokračování. Doslova z nich sálá pravé mužství - chlapství v nejlepším slova smyslu, hrdinství dne bez okázalosti. Sochař zdůrazňuje to, co bývalo pozitivní na Britech. Jsou v tom Kiplingovy Písně mužů a jeho příkazy "Když..."
Nadživotní mohutnost sousoší jen umocňuje velikost údělu a doby. "We will remember them"- My na ně nezapomeneme... říkají vděční.
Zasouvat historii nelze, ani nelze zapomínat na mrtvé, kteří pro svoji zem a své ideály položili život. Politici bohužel rádi vypadají jako velkorysí, chtějí se zalíbit a dělají "tlusté čáry" za minulostí, ale to často přináší další bídy a někdy si vyžádá životy i zcela nevinných.
Proto je tím více důležitá akce tradičního anglického deníku Daily Express, který se ujal lidové národní sbírky a podpořil všestranně vybudování tohoto Mementa pro nás i budoucí.
Je to takové výjimečné "Národ sobě" po anglicku.
Londýn, 4.8. 2012
Použitá literatura: Chronicle of the 20th Century, J.L, Intemational Publication, Chronicle Comunication Ltd., 18 Invincible Rd. Farnborough, GU14 7QU,1988. ISBN 1 872031 45 5, a deník DAILY EXPRESS z 29.6.2012.
Vyšla kniha Alexander Dubček
Měsíc listopad je měsícem výročí narození i úmrtí jedné z velkých postav nejnovější historie Československa – Alexandra Dubčeka. Narodil se 17.11.1921 a po tragické autohavárií 1.9.1992 zemřel 7.11.1992.
Byl to první muž Pražského jara 1968 a jedna z mála velkých postav opozičního hnutí proti normalizačnímu režimu G. Husáka a „sametové revoluce“ 1989. K jeho nedožitým narozeninám vydalo nakladatelství Krutina Jiří - Vacek druhé, podstatně doplněné vydání publikace historika PhDr. A. Benčíka, CSc.: „A. Dubček. Pražské jaro, normalizace, sametová revoluce.“
V prvých kapitolách zaznamenává autor poměrně stručně jeho roli jako vůdčí osobnosti Pražského jara 1968. V následujících kapitolách líčí jeho život a zápas v opozičním hnutí proti normalizačnímu režimu G. Husáka. A zvláště pak vyvrcholení tohoto zápasu v období příprav a průběhu sametové revoluce, jako její mezinárodně i na domácí půdě uznávané osobnosti. Autor zde na pravou míru uvádí i řadu různých legend kolem sametové revoluce a jejích „vítězů“.
Publikace, která je doplněna řadou dokumentů a fotografií, má pevnou vazbu a čítá 360 stránek. Cena výtisku je 350,- Kč, včetně DPH. Zájemci o knihu si ji mohou objednat na adrese jiri.krutina@reengine.eu, č. mobilu 777 788 077.
Kniha jim bude zaslána poštou. Objednatel po obdržení knihy zaplatí uvedenou částku a poštovné složenkou nebo bankovním převodem.
Křesťanskosociální hnutí, Nezávislá skupina Věrni zůstaneme i České národní listy podporují vydání uvedené publikace a prosí své stoupence o pomoc při distribuci díla. Děkujeme za účinnou spolupráci. JUDr. O. Tuleškov
Už je načase vyhnat vládu Petra Nečase
Současná vláda má v poslanecké sněmovně jen nestabilní většinu, a to ještě jen s pomoci několika přeběhlíků. Jde o obvyklý způsob vládnutí pravicových stran v ČR. Tedy nic nového. Určitý rozdíl však tu je, a to značný. Politika Nečasovy vlády, v porovnání s dřívějšími vládami této orientace, je výrazně asociálnější, nejméně citlivá k českým národním a státním zájmům. Republika od doby jeho vládnutí dokonce začíná ztrácet charakter právního a demokratického státu.
Připomeňme si některé skutečnosti, i když jsou obecně známé. V našem státě máme téměř stabilně kolem půl miliónu nezaměstnaných, desetitisíce bezdomovců. Pauperizace zasahuje nejen důchodce, zdravotně postižené, neúplné rodiny či rodiny s větším počtem dětí, ale také již i část středních vrstev. Nečasovým vládnutím je postižena větší část národa. Chudí dále chudnou, bohatí bohatnou. Stále více je ohrožen sociální smír, přestože se „naše“ média všemožně a úporně, zavile snaží dezorientovat své konzumenty a odcizovat je jejich vlastním zájmům. Není na důchody, nemůžeme je proto plně valorizovat, není na zdravotní péči, musíme proto snížit počet lůžek v nemocnicích o tisíce. Dokonce musíme rušit celé nemocnice. Není na školství, budeme rušit školy, propouštět učitele. „Optimalizujeme“ železniční síť, budeme rušit některé železniční tratě, železniční stanice a samozřejmě propouštět železničáře. Policistů, jak potvrdil i sám ministr vnitra, máme přespříliš, snížíme proto jejich počty. Redukovat musíme i naše hasičské sbory, počet záchranářů. I sociální služby musí zeštíhlet, a to nejen personálně, ale i rozsahem poskytovaných služeb. Rušíme dětské přídavky. Již dříve jsme úspěšně zlikvidovali celou síť jeslí, částečně i školek. Dnes se divíme, že ve školkách není místo pro děti zaměstnaných maminek. Pan ministr sociálna, jenž již dříve zázračně vyléčil snad i tisíce invalidů, vymyslel jakési dětské koutky, kde děti může ohlídat kdokoliv. Mnohé rodiny již nemohou vydržovat na vysokoškolských studiích své děti. Nemají na to.
Takto žijeme v republice. Jde to od deseti k pěti. Vláda „rozpočtové odpovědnosti“, která vytrvale a důsledně vytahuje zejména nemocným, invalidům, nezaměstnaným a důchodcům peníze z kapsy“, najednou chce dát církvím v rámci restitucí desítky miliard korun, přestože více než dvě třetiny občanů je proti tomu.
Proč tato vstřícnost vlády vůči církvím, když údajně nejsou peníze zhola na nic? Podívejme se blíže na tuto vládu. Je to vlastně slepenec dvou stran, ODS, která ke svému neštěstí v posledních letech ztopolánkověla a znečasověla, a TOP 09, jež je ještě tou výrazně odpudivější tváří vlády. Dovedeme si představit horší ministry než je pan Schwarzenberg, Kalousek a Drábek? Myslím si, že nikoliv. Muziku vlády tvrdí strana Lidem, liberální demokraté. Tyto za přeběhlictví z Věcí veřejných churavějící mocní pro své politické uzdravení odměnili i ministerskými křesly.
Tato „koalice“ stojí nyní před problémem: volbami. Preference vládních stran jsou nízké. Jak tedy získat nějaké další hlasy, aby lid nezjistil, že králové jsou nazí? Vzhledem k tomu, že Schwarzenberg, Kalousek, Drábek i Nečas jsou velkými křesťany „katolického“ ražení, řešení se nabídlo jaksi „přirozeně“. Církve, aby dostaly majetek a peníze v připravovaných restitucích, obzvláště tedy katolická církev, budou mít zájem, aby dárcovská vláda vydržela a mohla svůj slib splnit. Proto ve volbách zajistí hlasy řady křesťanů. A tak opětné dochází k soužití oltáře a světské moci. Tentokrát má liberálně-kapitalistický fundament, založený na penězích, majetku, z něhož vyrůstá moc. Samozřejmě nikoliv demokratická, z lidu. Obavy z vlády lůzy, o níž mluvil pan kardinál Duka, vedou k autoritativní vládě, která již vykročila proti proudu času, a jde dále k minulosti. Oporou nové moci může být i bývalá šlechta, pokud získá také nějaký majetek či podíl na moci.
Vzhledem k tomu, že zamyšlené restituce prolamují únorovou hranici r. 1948, pak za bukem je již připravený druhý „národ“ českých zemích, sudetoněmecký landsmanšaft. Co požaduje? Návrat do vlasti, náhradu škod, právo na sebeurčení až do případného odtržení i s „dědičným“ sudetoněmeckým územím od ČR.
Tak o toto vše se zřejmě v příštích volbách, a to i v těch podzimních, bude hrát. Proto bychom neměli volit TOP 09 ani ODS. Tak jejich nakročení k jinému stranicko-politickému systému a dokonání „převratu“ znemožníme. Nejde tedy o obyčejné volby. V sázce je nejen právní a demokratický stát, ale i republika a náš národ. Zamezíme-li svými hlasy započatý vývoj zpět, můžeme doufat i v to, že po dukovské tváři katolické církve uvidíme nějakého nového Tomáška. Dej, Bože!
Ještě jedno poučení z nedávné minulosti. Nemůžeme volit ani ty strany, které se zasloužily o vybudování liberálně kapitalistického systému u nás. Hrozí nebezpečí nové koalice ODS, TOP 09 např. s proněmeckou KDU-ČSL či proněmeckými Zelenými, a pokračování v dosavadní ultrapravicové zpátečnické politice, zahalené jen do jiného hávu. Perme se o masarykovskou republiku, o právní stát, o humanitní demokracii o budoucnost českého národa! J. Skalský
Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím jako svou 409. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, srpen 2012.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz