České národní listy listopad, prosinec 2013

Demokratická společnost nesmí dopustit revizi důsledků druhé světové války

říká profesor Václav Pavlíček, člen Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy v Praze.

Charakteristickým prvkem současných německých revanšistů je hledání viníků porážek Německa, ale mimo Německo. Zejména členové spolků po druhé světové válce odsunutých Němců se snaží falšovat výklad příčin, průběhu a důsledků dvou porážek Německa v obou světových válkách, jinými slovy přepisují dějiny. Nemyslíte, že to vážně narušuje česko-německé vztahy?

Snaha revidovat výklad příčin, průběhu a výsledků 2. světové války se nedotýká jen česko-německých vztahů, ale má evropský i globální charakter. Projevuje se i v jiných evropských státech. Československo bylo prvním terčem útoků sil, které chtějí učinit z podněcovatelů a viníků války, z válečných zločinců, kteří způsobili smrt milionů lidí, oběti této války. Ti, kteří položili své životy, aby ubránili v Evropě skutečně evropské hodnoty humanity, rovnosti, solidarity a svobody, mají být ukázáni jako zločinci nebo zatím alespoň spoluviníci válečných zločinů. Politická slepota některých jednotlivců z řad politiků a publicistů, u jiných zaprodanost cizím zájmům, započala omluvou za poválečný odsun a zpochybňováním Postupimské dohody a dalších dohod Spojenců z doby války a po ní. Představitelé landsmanšaftu i některé kruhy německé politiky tehdy varovali Českou republiku, aby se neodvažovala obrátit se na své válečné spojence ohledně jejich stanoviska k válečným událostem, jinak ohrozí členství ČR v evropských strukturách. Česká republika přes výhružky takový dotaz tehdy učinila. Vyjádřením Spojených států, Ruska a Velké Británie, jakož i Francie, bylo potvrzeno neměnné stanovisko bývalých Spojenců k poválečnému uspořádání.

Již tehdy se tyto německé síly snažily oddělit české představitele od Polska a vyhrožovat, že neuzná-li Česká republika svou »vinu«, bude v Evropě zcela izolována…

Vzpomínám si na jeden seminář v Poslanecké sněmovně v souvislosti s přípravou česko-německé deklarace. Německý politik Verheuegen a německý profesor tehdy působící v Plzni Boldt vyhrožovali z tribuny nedozírnými následky pro Českou republiku, neuzná-li v tomto textu svou odpovědnost, neboť údajně Německo, Polsko a Francie se o svých postojích dohodly, na rozdíl od ČR, která zůstane izolovaná. Tehdy proti takovým výhružkám se ostře postavil také poslanec Pavel Dostál s tím, že mu to připomíná jiné výhružky z minulosti. Brzo se ukázalo, že německá politika se uchylovala v té době k různým úskokům a bylo chybou, že Česká republika a Polsko nepostupovaly koordinovaně při obraně protinacistických pozic ohledně hodnocení důsledků války. Měl jsem možnost v některých diskusích, např. na platformě česko-německého diskusního fóra nebo jako host fóra žen v Bonnu upozornit, že v německých reprezentacích při vzájemných diskusích chybějí představitelé těch demokratických Němců, kteří byli pro své postoje za války vězněni nebo bojovali proti nacismu v emigraci. Naproti tomu v česko-německém diskusním fóru nechyběla nikdy početná delegace landsmanšaftu.

Landsmanšaft se však nikdy od henleinovské minulosti účinně nedistancoval, ani od politiky zločinů páchaných tímto společenstvím na Češích a demokratických Němcích…

Jejich zločiny byly takového druhu, že Hitler považoval za potřebné výnosem ze 7. června 1939 jim udělit amnestii, neboť sloužily k »udržení němectví«. Z hlediska českého právního řádu je tato amnestie nicotná a Česká republika by měla požadovat vyšetřování vražd, zavlečení do ciziny a dalších zločinů ještě před zahájením války. Chtějí-li být představitelé landsmanšaftu členy delegace Bavorska, jako zvláštní národní skupina žijící v Bavorsku, musí také přiznat svou odpovědnost za zločiny páchané při rozbíjení demokratického Československa, za řádění henleinovských ordnerů, za násilí na Češích, Židech, demokratických Němcích a emigrantech, kterým se Československo snažilo zajistit ochranu.

V některých kruzích se stále kritizuje čs. zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti boje proti nacismu, ačkoliv mnohé státy, jejichž představitelé se k takové kritice připojují, přijaly v téže době jako Československo obdobné předpisy, aby mohly dodatečně legalizovat legitimní boj proti nacismu a fašismu.

Nejdelší dobu takové beztrestnosti obsahoval např. rakouský zákon, neboť se vztahoval i na činy týkající se odporu proti klerofašistickému režimu nastolenému kancléřem Dollfussem v roce 1933. Československo ostatně v té době poskytlo azyl mnoha odbojářům, kteří se zbraní v ruce se proti tomuto režimu postavili a hrozila jim v Rakousku smrt nebo vězení. Je pozoruhodné, že němečtí historici si tohoto mezinárodního kontextu byli vědomi, proto zabránili tomu, aby studium těchto předpisů se nestalo předmětem srovnávací studie, jak bylo původně v rámci česko-německého fondu budoucnosti dohodnuto. Místo toho se prosadila problematika postavení menšin. Neznalost dějinných souvislostí vytváří prostor pro uplatňování nelegitimních majetkových nároků. Z těchto důvodů chápu i stanovisko prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě, domnívám se však, že takový postoj měla včas zaujmout česká vláda v koordinaci s vládou polskou, a uplatnit výhradu chránící výsledky protinacistických opatření. Podobně kdysi postupovalo Lucembursko při výhradě k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách.

Neměli bychom také zůstávat slepí a hluší k tomu, že v řadě států zejména střední a východní Evropy pod hesly antikomunismu jsou obhajovány nebo dokonce velebeny tehdejší spojenci nacistického Německa, kteří bojovali například v oddílech SS po boku německých vojsk na frontě, páchali pogromy na Židy, účastnili se vraždění v koncentračních táborech. Jejich oběťmi byli i českoslovenští občané. Za hesly antikomunismu se dnes také skrývá rehabilitace nacismu a antisemitismu. Změny ve složení evropských soudních institucí mohou přinášet judikaturu protikladnou principům poválečného uspořádání, neboť reprezentace některých nových členských států se nehlásí k protinacistickým hodnotám jako ke své prioritě. Tím by mohly vítězit hodnoty, o kterých se vítězové 2. světové války domnívali, že byly definitivně poraženy.

Strany CDU/CSU podporovaly v celém poválečném období spolky odsunutých Němců, a protože jsou obě strany zastoupeny i v nové vládě, pokračují v tom i dnes, zejména pokud jde o finanční podporu. Spolky to vracejí voličskou podporou. Kde vidíte hlavní nebezpečí jejich aktivit?

Landsmanšaft se od počátku snaží vzbudit dojem, že zastupuje veškeré německé obyvatelstvo, které mělo nějaký vztah k Československu, a to dokonce včetně těch, kteří zde ani nikdy nežili nebo žili jenom jako příslušníci okupačních sil. Takovou představu o reprezentaci všech Němců vytvářelo i Henleinovo hnutí za 1. republiky. Nebyla to pravda ani tehdy, a není to pravda ani v současné době, neboť vždy existovala dělicí čára mezi demokratickými Němci a odpůrci demokracie. Československo ve třicátých letech učinilo chybu, že Henleinovo hnutí včas nezakázalo, tak jak postupovalo předtím v souvislosti s jednorázovým zákonem ohledně dvou pronacistických politických stran. Landsmanšaft v Německu se snaží vystupovat, jako by byl pouhým kulturním a národopisným sdružením a mohl získávat z tohoto důvodu i různé dotace od státu. Svůj monopol v údajném zastupování sudetoněmectví si žárlivě střeží i vůči jiným sdružením. Pocítila to ostatně nedávno v ČR i skupina lidí, která pod jménem landsmanšaftu hodlá vystupovat a patrně získávat také dary a dotace, jak to prezentuje svými stanovami a proklamacemi i na svých internetových stránkách, a touží po publicitě. Demokratická společnost se však musí bránit a nepřipustit snahu o revizi důsledků 2. světové války. Tehdy bylo rozhodnuto nepřipustit obnovu žádné formy nacismu, fašismu a militarismu. I to bylo výsledkem politických dohod v Teheránu, Jaltě a v Postupimi a smluv, které byly posléze protinacistickými spojenci v tomto duchu uzavřeny. Jsme svědky toho, že takové nebezpečí neonacismu a rasismu je reálné.

Jiří Černý

K volbám

Vzhledem k tomu, že českou otázku chápeme i jako otázkou sociální, rozhodli jsme se podporovat strany se sociálním programem, a to ČSSD, KSČM, SPOZ (subjekty jsou řazené abecedně) a k pozornosti jsme doporučovali i Národní socialisty – Lev21, u nichž jsme však připomínali, že je určitá pravděpodobnost, že nepřekročí 5% hranici nutnou pro vstup do poslanecké sněmovny. Na FB a na webu jsme v předvolební kampani publikovali několik set článků, z nichž část jsme přejímali od uvedených stran.

TOP09, ODS jsme doporučovali, vzhledem k její asociální a protinárodní vládní politice, nevolit. Kritiku za dlouhodobou a soustavnou spolupráci se sudetskými Němci, proněmeckou orientaci a podílu na „výstavbě“ liberálního kapitalismu jsme k těmto stranám, i když s určitou lítostí, zařadili též KDU-ČSL.

Ve volbách překvapivě uspěla ANO, která silně kritizovala současný stav, zatímco sociální demokracie v tomto směru byla o něco méně slyšet.

Ve volbách byly poraženy ODS a TOP09. Všechny řeči o nějakém jejich úspěchu, jsou jen lživým sebeuspokojováním.

Voliči svými hlasy demokraticky, i když pozice politických stran ve volbách nebyla zdaleka rovná, například v možnostech financování volební kampaně, rozhodli o novém postavení politických stran.

Vítěznou stranou, i když s nečekaně malým ziskem hlasů, je ČSSD. Jejího představitele prezident republiky jmenuje předsedou vlády. V současnosti se mluví o koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Jaká bude koalice ve skutečnosti, ještě uvidíme. Zrovna tak si musíme počkat na to, jak bude vládnout. I když máme pochybnosti o budoucí vládě, domníváme se, že nebude horší než ta nečasovsko-schwarzenbergská, co nám ještě nedávno poroučela.

V průběhu volební kampaně celkově na FB a na webu jsme dosáhli maximální měsíční sledovatelnosti. Naše stránky navštívilo více než 33.000 čtenářů. Většinou jsme se však pohybovali v rozmezí 25-27.000. Na webu nás navštěvovalo kolem 10.000 čtenářů, na FB pak další.

V současnosti připravujeme k rozeslání přes 1500 brožurek.

Snažili jsme se a snažíme. České národní a sociální zájmy jsou nám vlastní. Věříme, že společně s vámi, vážení přátelé, v tomto úsilí budeme zdárně pokračovat i v dalším roce. Prosíme vás o další podporu. J. Kovář

Sprostý útok rakouských sudetů na pomník vyhnání Čechů v Plzni dějiny nezmění

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Superlež rakouského sudetoněmeckého landsmannschaftu o vyhnání 250.000 Čechů z československého pohraničí nemůže změnit prokázaná fakta dějin. Tito lháři by měli pohledět na fotografie vyhnaných. Nebyli to pouze úřednici ČSR, nýbrž v drtivé většině celé české rodiny rolníků, dělníků, učitelů a všech dalších obyvatel pohraničí. Rakouští sudeti popírají i starší dějiny osídlení československého pohraničí, kde žil zhruba jeden milion Čechů. Z nich asi čtvrtina byla vyhnána ihned po Mnichovu a ostatní zbyli v zabraném reichu a byli zbaveni všech občanských práv!

Způsob vyhnání Čechů z pohraničí po Mnichovu vyděsil dokonce i chladné Angličany. Kvůli tomu přijel do Prahy sám londýnský starosta Harry Twyford s humanitární pomocí českým vyhnancům! Jeho fotografii si mohou rakouští lháři prohlédnout v knize P. Finka Hnědá bestie, vydané roku 1945 v Brně. Tam jsou také otřesné fotografie zavražděných českých četníků a vyhnaných civilních Čechů se skrovným majetečkem na ručních vozících atd.

Dále si sudeti mohou prohlédnout fotografie děsivého vyhnání Čech ve sborníku ČSBS "Sudetští Němci a Česká republika“ vydaném v Praze 2007. Nešlo o žádné úředníky, ale o prosté lidi.

Mnichovský diktát vyhnal tisíce českých rodin - násilně, krvavě a s mnoha vraždami! Odbojáře nemůže nechat sprosťárna rakouských sudetů nečinnými. Za ČSBS Boskovice a doufám i za další organizace protestujeme proti sprostému útoku na chystaný plzeňský pomník a na nehorázné lži o mnichovském diktátu! Pomníky jako v Plzni by měly být na mnoha dalších místech v naší republice! Aby bylo jednou provždy jasno o sudetském lhaní o vyhnání Čechů. Krvavá historie sudetských ordnerů a tzv. freikorpsu (70.000 paravojenských zločinců, spadajících pod dekrety) vyvrací sama lži rakouských landsmannschaftů. Vraždili i nevinné ženy a děti, proto byly vydány předpisy k dekretům, které freikorps označily za zločineckou organizaci sudetů. Dále byly sudetské zločiny vyhnání Čechů po Mnichovu odsouzeny Norimberským soudem, kde žalobu za ČSR předložil československý zástupce gen. dr.Ečer

Co se týče tzv. Runcimanovy mise, její komise byla ovlivňována sudety již od počátku, československými fašisty jako byl kníže Hohenlohe, hrabě Buquoy, kníže U.F.Kinsky, a další Němci. Na Červeném hrádku dokonce byla demonstrace tří tisíců ordnerů před okny lorda Runcimana - řvali "Lieber Lord, befrei uns von der Tschechoslowakei". Opat Helmer, zuřivý pangermán, dokonce štval proti I.ČSR a negativně ovlivňoval jednání lorda Runcimana. Taková je historická nevyvratitelná pravda.

Za ČSBS Boskovice předseda dr.Jiří Jaroš Nickelli

Proti pomníku vyhnaným Čechům z pohraničí v r. 1938 se postavil nejen rakouský landsmanšaft, ale i Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKSČMS) se začalo formovat v roce 2009. U jeho kolébky stáli tři pánové: Tomáš Pecina, Jan Šinágl a Wolfgang Habermann, sudetský Němec s českými kořeny, otec sudetský Němec, matka Češka. Když jmenovaní vypracovali a předali Ministerstvu vnitra ČR stanovy SKSČMS, dočkali se překvapení. MV ČR organizaci odmítlo registrovat.

To pánům zřejmě tak dalece nevadí. Jan Šinágl, občanský aktivista, který navštěvoval komunistické akce s americkým praporem v ruce, často jsme ho mohli vidět v televizi, si občas zajede do Německa na nějakou akci Witikobundu, který, jak víme, je tou nejútočnější složkou celého landsmanšaftu. Tam pronese nějaký diskusní příspěvek ke spokojenosti přítomných. Jinak vede svoji webovou stránku, v níž v současnosti se hodně věnuje babišovcům. Vydává se také za publicistu.

Tomáš Pecina je dalším mužem vedení neregistrovaného SKSČMS. I on má svůj web. A právě z něho je článek „Pomník“, jehož podstatnou část dále uvádíme.

Pomník

Tomáš Pecina

Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného "smetiště dějin", je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.

Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala…

Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipól, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.

Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritizuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil.

Vést analogii mezi těmito dvěma událostmi je nemožné z řady důvodů: v r. 1938 nebyl – snad až na několik zcela ojedinělých výjimek – nikdo z odcházejících ani zabit, ani okraden, a to ani o nemovitý majetek, který v Sudetech čeští kolonisté zanechali (plány revidovat k Němcům nespravedlivou pozemkovou reformu ze začátku 20. let nebyly nikdy realizovány), a hlavně nikdo nebyl k odchodu nucen. Kdo chtěl, mohl zůstat, byť s tím, že by si musel najít novou práci, pokud by nebyl schopen nebo ochoten pracovat pro německý nacistický stát. O fakticitě "vyhnání Čechů z pohraničí" svědčí ostatně i zjištění, že na konci Protektorátu žilo v Sudetech více Čechů než před Mnichovem.

Jak probíhal "spořádaný a humánní transfer" sudetoněmeckého obyvatelstva po válce, víme: desetitisíce až statisíce mrtvých, téměř tři miliony lidí okradených o veškerý nemovitý a skoro všechen movitý majetek a zbavených domova i občanství, aniž by jejich vinou bylo v naprosté většině případů cokoli víc než nevhodný ethnický původ.

Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i "obětem" té první.

Poznámka k textu: Pan Tomáš Pecina není žádný troškař. Mluví o statisících mrtvých sudetů, o genocidě sudetoněmecké národnostní skupiny. Myslím, že překonal svými slovy nejen rakouský landsmanšaft, ale i ten kmenový, bavorský, se sídlem v Mnichově. Zatímco rakouský landsmanšaft dostal verbální záhlavce, o Tomáši Pecinovi nikdo ani nehlesl. Myslím si, že je to tak dobré. Ale pro úplnost informace si můžeme o něm říci alespoň těchto pás slov a seznámit se s jeho „dílem“ a pak hned víme, s kým máme tu čest. Připravil J. Skalský

Budeme stavět pomníky znacizovaným sudetským Němcům, esesákům a gestapákům?

Určitě většina z nás, natož pak pamětníci nacistických protektorátních poměrů, nesouhlasí s tím, jak se obnovují pomníky, pamětní desky, hroby sudetů, dokonce padlým Němcům i v uniformách SS či dokonce gestapa. Správně zřejmě tušíme, že za mnohým ústupkem ze strany našich úřadů je, jak jinak, peněžní dar či nějaký příspěvek. Ale málokdy se mi podaří získat tiskový materiál, vydaný sudetoněmeckým landsmanšaftem či Sudetoněmeckým krajanským sdružením v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKSČMS), či dokument. Ale přece se to podařilo. Je sice již starší, vydaný v červnu 2011 SKSČMS. Text je zajímavý i burcující. Je v něm uvedeno:

SKSČMS oficiálně představilo projekt, v jehož rámci hodlá postavit na 30 – 40 místech po celé České republice pomníky, označující místa, kde se odehrály největší poválečné masakry sudetoněmeckého obyvatelstva. Pomníky by měly připomenout násilné činy, o kterých se celých 65 let nemluvilo. Každý pomník by měl být opatřen pamětní deskou, uvádějící základní údaje o dané události. Nápisy se rovněž zmíní o tzv. amnestijním zákoně z r. 1946, jimiž byly tyto zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu označeny za souladné s právem a jejich pachatelům tak byla zajištěna doživotní beztrestnost.

Samotný podnik by měl být dílem moderního umění, jež s pietou a důstojně označí místa největších obětí na životech. Spolek hodlá stavět pomníky na pozemcích ve svém vlastnictví, takže nebude muset hledat kompromisy ani ohledně jejich provedení, ani pokud jde o znění nápisů.

Tohle je pro nás priorita, říká Tomáš Pecina, člen předsednictva sdružení: „Uráží nás, jaká deska byla umístěna třeba na postoloprtském hřbitově. Zcela neadresní, věnovaná jakýmsi anonymním obětem poválečného násilí. Kdo nezná podrobnosti toho, co se stalo, nedozví se, ani kolik lidí bylo v Postoloprtech násilně usmrceno, ani kdo byli jejich vrahové. Přitom oběťmi byli Němci, stovky naprosto nevinných lidí, jejichž vrahy byli Češi a všechny tyto vraždy pak byly zákonem amnestovány. To je potřeba jasně říci. Pravdu o poválečné genocidě sudetoněmeckého obyvatelstva nelze zamlčovat“.

Kdy budou jednotlivé pomníky instalovány, není zatím jasné. Záleží na tom, jak rychle se podaří shromáždit potřebné finanční prostředky a také na dalším vývoji sporu s ministerstvem vnitra, které spolek stále odmítá registrovat a dovolává se nedotknutelnosti tzv. Benešových dekretů. Výtvarný návrh provedení pomníků, na němž participuje jedna z předních českých uměleckých skupin, by však sdružení chtělo představit v dohledné době.Jistě bude vyhlášená veřejná sbírka a započne se s realizací pomníků v jednotlivých oblastech. Zvláštní pozornost by měla být věnována jejich odolnosti a robustnosti. Sdružení tak chce předejít tomu, co se stalo u Dobronína na Jihlavsku, kde neznámý pachatel dřevěný kříž, označující místo masakru, podřízl.

To je bohužel realita současné doby, říká Pecina a vysvětluje: Lidé se nemohou smířit s představou, že to, co se po desítky let ve školách učili a s čím se identifikují, je lež. Ostatně mnozí v nich dosud žijí v domech, které byly sudetským Němcům zabrány a potřebují proto najít morálně přijatelné zdůvodnění, proč mohou žít v ukradeném. Českým vládám to tak vyhovuje, protože se mohou stavět do role ochránců národních zájmů. Lidé si neuvědomují, že dobrá vláda je především taková, která hájí a prosazuje právo a hodnoty právního státu – a bezpráví nepřipustí, bez ohledu na to, komu se momentálně děje. To je náš prvořadý národní zájem a ten je společný všem Čechům a Němcům. Chtěli bychom, aby naše pomníky byly i v tomto směru mementem.

***

Tuto informaci o stavbu pomníků podepsali za SKSČMS pánové Wolfgang Habermann, Tomáš Pecina a Jan Šinágl. Nevím, co se jim za poslední měsíce podařilo uskutečnit. Je však třeba se ptát, jaký je postoj MV ČR k těmto i dalším plánům „českého“ landsmanšaftu. Není přece v souladu s našimi zájmy stavět uvedené pomníky. Legenda, z níž vyrůstají není pravdivá, možná dokonce lživá a provokační.

Jestliže se mají stavět pomníky, výše uvedené však v žádném případě, proč netrvat na instalaci pomníků těch, kteří po stovkách tisíc umírali v koncentračních táborech na území Německa nebo umístěných v době druhé světové války na území nám nacisty zabraném, či těch, kteří byli zavražděni na pochodech smrti. Neměli bychom ani zapomenout na instalaci pomníčků či pamětních desek Čechů, kteří byli sudetskými Němci zavraždění koncem léta a na podzim v r. 1938.

Požadovat postavení pomníků zavražděným československým vězňům německých koncentráku na území Německa je jistě zajímavá a nosná myšlenka. Cesta k její realizaci vidím však jako málo schůdnou.

Jsme uprostřed volební kampaně. Tak se ptejme předsedy Topky, co on k celé uvedené záležitosti má. Ptejme se i politiků ODS, kteří se znovu uchází o naši přízeň. Mějme ty i ony k tomu, aby se jasně vyjádřili. Je hanba, že pan Pecina z bémáckého landsmanšaftu, je Čech, jak sám říká, přesto však obviňuje lidi z pohraničí, že žijí v ukradeném.

Pro tři krále zřejmě neplatí ani Postupimská dohoda, která kromě dalšího rozhodla o odsunu Němců, ani Pařížská reparační dohoda, která opětně rozhodla o konfiskaci německého majetku a hlavně o německých reparacích. Československo bylo signatářským státem Pařížské reparační dohody. Byli jsme povinni německý majetek konfiskovat tak, aby se nikdy nedostal do německých rukou. To jsme také učinili. Že by henleinovšina, jejíž dědici jsou sudetští Němci se stala zprostředkovaně i dědictvím uvedených tří králů? Jejich pohledy na realitu v době poválečné se neliší ani moc, jak jsem přesvědčen, od těch echt nacistických.

Josef Sedlák, Plzeň

Ještě několik vět k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Slavné sdružení „českých vlastenců“ na webu mluví o svých plánech v rubrice Naše poslání. Nyní malou citaci z uvedeného textu:

„…Chceme se chovat odpovědně. Ačkoli se téměř nikdo z žijících lidí na bezpráví, které se odehrálo na území České republiky po válce, osobně nepodílel, nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká. Jsou to zločiny, které byly spáchány jménem – a pod ochranou – našeho státu a kořisti jimi získané se náš stát zmocnil a rozdělil ji mezi své občany.

Litujeme toho, co se stalo, a omlouváme se těm, kteří utrpěli újmu. To ale nestačí, toto příkoří je třeba odčinit a napravit.

Odmítáme násilné a zotročující totalitní ideologie, odsuzujeme nacismus stejně jako komunismus. Nemůže být proto ani řeči o tom, že bychom chtěli navázat na cokoli z toho, co tyto hrůzné ideologie v naší zemi způsobily. Je směšné, jestliže nás české státní orgány označují za extremisty – je-li extremismem slušnost, tolerance a úcta k tradici, pak ovšem jsme extremisty a s hrdostí se k tomu hlásíme.

Milujeme svou vlast a rozumíme proto sudetským Němcům, kteří ji museli proti své vůli a obvykle zcela bez viny opustit. Víme, že překonat 65 let trvající ztrátu historické kontinuity není jen tak možné, na druhé straně si uvědomujeme, že soužití českého a německého ethnika na území společného státu trvalo stovky let a mnohé z toho, co bylo za tu dobu vytvořeno, obnovit lze.

Toho, co jsme si předsevzali, nemůžeme dosáhnout sami, uskutečnit se to dá jedině spoluprací mezi Čechy a Němci. Proto nás velmi mrzí, že Sudetoněmecké krajanské sdružení se sídlem v Mnichově zvolilo místo dialogu s námi konfrontaci a možnost budoucí spolupráce tak prakticky vyloučilo. Přesto věříme, že se nám podaří nalézt na německé straně jiné, odpovědné partnery, protože i když je těžiště našich cílů v České republice a u české společnosti, tyto cíle nedokážeme naplnit bez součinnosti německých partnerů.

Střední Evropa, k jejímž ideálům se hlásíme a na jejíž odkaz hodláme navazovat, vzkvétala v době, kdy její ethnika spolupracovala, a tehdy, když pod vlivem nacionalistických a posléze totalitních bludů začali Středoevropané proti sobě bojovat, počíná její úpadek. Poučme se z minulosti a neopakujme chyby svých předků!“

Až na několik myšlenek vše vypadá, jako by bylo opsáno nebo parafrázováno z programu sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Stačí si uvedený text porovnat s materiály SL a víme, která bije. Dokonce i znak krajanského sdružení jakoby vypadl z oka orlice sudetoněmecké. Ukazovat na místa, kde sudetoněmečtí krajané v ČR snaživě se snaží přepisovat dějiny republiky i střední Evropy, je jistě zbytečně. Každý čtenář to pozná. Snad na okraj jednu poznámku. Pro nás, Čechy, je uvedený nepravdivý text urážlivý, slušně řečeno.

Jen litujeme funkcionáře a členy SKSČMS, že nedoznali porozumění, jak tvrdí, u SL. Pokud však Witikobund, který údajně je početně nejslabší složkou SL, ale zato nejvlivnější, je přijímá na svých akcích, nechá je mluvit, pak už tato fakta napovídají, že SKSČMS není tak úplně nechtěné dítě německých a rakouských landsmanšaftů, jak dojemně „čeští vlastenci“ o sobě píší. I jejich návštěvy na sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu jistě nemluví o konfrontaci, ale o zcela něčem jiném.

Ostatně, kdo z tříčlenného vedení, předsednictva SKSČMS, je vlastně sudetským Němcem? O sobě to nepíše ani pan Šinágl, ani pan Pecina, který je iniciátorem sdružení. Nezaznamenal jsem ani zmínku o jejich sudetoněmeckých kořenech. Zbývá tedy ten třetí, Wolfgang Habermann, nar. v r. 1944. Je německým a českým občanem. Po otci je sudetský Němec, po matce Čech. Sám žil téměř 40 let ve Spolkové republice, takže dokáže sudetoněmeckou problematiku posuzovat z českého i německého zorného úhlu, píše o něm „krajanský“ web. Jeho e-mailová adresa je wolfgang.habermann@sudetsti-nemci.cz. Z uvedeného lze odvodit, že pouze on je tzv. sudetským Němcem, jak to dokazuje i jeho uvedená e-mailová adresa. Že by kvůli němu sudetoněmecké krajanské sdružení v republice vzniklo, je nepravděpodobné, takže časem ze slov i skutků našich „vlastenců“ se můžeme dozvědět více. Ostatně nemůžeme ani nyní přehlédnout, že pan J. Šinágl vystupuje pod jinou vlajkou než americkou. Zatímco jím vystavovanou na odiv americkou vlajku, jsme přijímali, ta s orlicí se nám vůbec nelíbí. Vyvolává stále otřesné vzpomínky na nacismus, sudetské Němce a jejich zločiny.

Zatímco povinnou sudetoněmeckou úlitbou je heslo o čechizaci, z osudů řady jedinců můžeme odvodit opak. I za první republiky probíhala v našem pohraničí germanizace, sice omezená, ale přesto pohlcující řadu poločeských či českých jednotlivců. Svědčí o tom sám pan W. Habermann, zrovna tak jako K. Henlein, jehož matka byla také Češka. Z Vyškovska můžeme sloužit hned třemi černými ovcemi, o nichž podrobněji píše ve svém textu „Ze života jednoho tzv. sudetského Němce s českými kořeny“ ing. J. Mikš. Konkrétně jde o Karla Matzala, Johanna Drabka, příbuznost tohoto s exministrem Drábkem za TOP 09 jsme nezjistili, a Karl Janoscheka. Jakých zločinů se tito tři králové dopustili, zvláště pak Karl Matzal, na svých českých spoluobčanech, si můžete přečíst na webu ceskenarodnilisty.cz. Z textů, které jsou též na uvedeném webu, a to z údajů pocházejících z let 1945, 1946 a 1947, vyplývá, že tzv. sudetští Němci, kteří se dopustili zločinů, jež měly být trestány odnětím svobody na méně než 10 let, byli i z vyšetřovací vazby propuštěni na svobodu a zařazeni se svými rodinami do odsunu. Proti dalším, kteří byli v obdobné situaci, trestní řízení nebylo ani zahajováno. Takže platí známá slova prezidenta M. Zemana, v těchto případech modifikovaná: Odsun byl pro tyto propuštěné sudetoněmecké zločince menším postižením, než mnohaletý pobyt ve vězení.

Co však dosud postrádáme? Vyslovení lítosti těchto zločinců nad svými činy a poděkování Československé republice a jejímu lidu za udělenou milost. O této humánní tváři odsunu nebudou mluvit ani sudetoněmecké landsmanšafty, ani pánové z tzv. krajanského sdružení v republice. To se jim totiž vůbec nehodí do krámu. Pravda je nezajímá. Jedny lži nebo nepravdy kupí na druhé. A to je zase jejich skutečná tvář, jež s tolik proklamovaným smířením nemá nic společného. Jsem přesvědčen, že vztahy česko-německé bez zásahů sudetů, kteří jsou, jak uvádí dr. E. Hahnová, dědici henleinovských tradic, by se vyvíjeli mnohem zdárněji než dosud. Sudetský most není ničím jiným než cestou vedoucím do minulosti pro nás nepřijatelné. Dějiny ani jejich usilovným a opakovaným přepisováním nelze vrátit zpět! Odmítáme jakékoliv formy revisionismu i revanšismu!

Dr. O. Tuleškov

Pomnichovské dny prezidenta Beneše

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.

…Ihned po Mnichovu vyvíjel Hitler na československou vládu silný nátlak, aby prezident Beneš odešel z politické scény. Hitler ho považoval za svého úhlavního nepřítele. Ve svém projevu v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938: "Nehodlám nečinně a pokojně přihlížet, jak tento šílený Beneš se domnívá, že bude prostě týrat tři miliony lidí [tzn. sudetských Němců]. Německá trpělivost je u konce. Mohu říci již jen jediné: Nyní vystupuji proti sobě dva muži - tam je pan Beneš a tu jsem já ". Anglickému vyslanci pak Hitler oznámil, že, pokud nebudou jeho požadavky splněny do 28. září 1938 do 14, 00 hodin, dají se německé ozbrojené sily do pohybu a Německo zahájí proti Československu válku. Tyto Hitlerovy vyhrůžky se staly pro Francii a Anglii bezprostředním podnětem k svolání mnichovské konference. Zástupce Československa - prezident Beneš - byl z jednáni vyloučen. Jeho úporná obrana Československa, v níž celý rok křížil a paralyzoval Hitlerovy agresivní plány, byla zlomena.

Již následující den po podpisu mnichovské velmocenské dohody 1. října 1938 sdělil pak Göring oficiálnímu československému vyslanci v Berlínu, že okamžitým požadavkem Německa, je odstoupeni prezidenta z jeho úřadu. Göring naznačil, že pokud by prezident Beneš okamžitě nerezignoval, bude Německo postupovat vůči Československu při uplatňování mnichovské dohody s největší tvrdostí. Podobné prohlášení učinil i státní tajemník berlínského zahraničního ministerstva Weizsäcker. Stejné informace přicházely i z dalších německých oficiálních míst.

Pod stupňujícím se nátlakem z Berlína a ve snaze, aby nepůsobil obtíže nové československé vládě, prezident Beneš 5. října 1938 ze svého úřadu abdikoval. Ještě týž den se pak obrátil k československému lidu svým projevem na rozloučenou. V něm shrnul příčiny evropské krize vrcholící v destrukci československého státu. Upozorňoval na nebezpečí hrozící celému národu od nacistických agresivních plánů a varoval. že "vlast je v nebezpečí." Do smutku a beznaděje oněch chvil zaznívala však. i jeho slova útěchy, povzbuzení k znovuoživení republiky, národní kultury a demokratické tradice: "Koruna stromu naši vlasti je osekána, ale kořeny národa tkvi pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďte všechnu svou starou rodovou silu do nich, jak jsme to ve svých dějinách učinili již tolikrát.. A koruna opět po čase vyrazí novými ratolestmi".

Po své abdikaci odjel prezident do Sezimova Ústí. Zde se zotavoval z mnichovských dní, ale současně s nejužším okruhem svých spolupracovníků pokládal základy následujícího protiněmeckého odboje. Předpokládal, že v Sezimově Ústí prožije i 20. výročí vzniku republiky - 28. říjen 1938.

Ale právě tomu se Hitler snažil novými intervencemi zabránit. Berlínská vláda kategoricky žádala, aby okamžitě opustil zemi a také československá vláda vybízela prezidenta k odchodu ze země. Vyvstala otázka, jak odjede. Existovalo nebezpečí možného osobního útoku proti němu. Nereálnou se ukázala snaha vypravit pro prezidenta vojenské letadlo. Záležitost vyřešil prezidentův synovec Bohuš Beneš, syn prezidentova bratra Vojty. Ten přiletěl malým najatým letadlem do Prahy a v noci z 22. na 23. října přepravil prezidenta utajeně do Anglie a ubytoval ho ve svém domě na londýnském předměstí Putney (Patny).

NAŠI HERCI A VOLBY – LZE JEŠTĚ VŮBEC VĚŘIT PRAVICI ?

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Bezprostředně před minulými volbami radila voličům pohledná herečka a pohledný herec, aby podpořili pravici, svým známým vstupem „Přemluvte bábu…“ Ale jak ukázaly výsledky pravicové vlády z těch voleb vzešlé, radili jim blbě. Vláda zkazila co mohla, vystoupila docela surově proti těm nejslabším, ekonomiku země vůbec nezlepšila, naopak zhoršila, zapletla se do řady skandálů a korupcí, poškodila zdravotnictví a školství, náš státní dluh se výrazně a rychleji než dříve zvětšoval, přes surové restrikce, které nejvíce pocítili ti nejchudší a pak také vnitřní obchod. A strana T0P 09, která měla čtyři za toto velmi odpovědné ministry, slibuje dál a stále víc. Njegoš to ve svém Horském Věnci charakterizuje „Příště bych jim nic už neuvěřil, Ani tomu, mléko že je bílé…“ Lze dnes věřit vehementně se dopředu deroucí finančně předobře zajištěné nové pravicové straně, která proto ještě neměla čas si udělat ostudu?

Když jsme letos poprvé přímo volili svého prezidenta, vystoupil úspěšný a populární herec pan Svěrák a další z jeho cechu s nebývalou podporou pro pana Schwarzenberga. Tentokrát jim to, na štěstí, nevyšlo. Ale podařilo se jím zmobilizovat mnoho ještě školou povinné mládeže (televize, tisk, rozhlas), aby nutila své rodiče volit člověka, který ještě zcela nedávno (2008) zostudil českou diplomacii vynuceným uznáním Kosova za nezávislý stát, i když většina občanů byla proti tomu, i když to neschválil náš parlament, i když bylo vedení Kosova velmi zatíženo svou všeobecně známou těžkou kriminální činností.

I teď lobují známí herci za různé kandidáty pravice. Pochopitelně, mají na to právo. A snadno se jím to uskutečňuje, obzvláště když ten, za kterého lobují, má téměř nevyčerpatelné finanční zdroje. Ale mnohý občan České republiky může cítit určitou tíseň, snad až strach, když si uvědomí, že i ten nejbrilantnější herec je přece zvyklý ztvárnit a říkat jen to, co mu přidělí v jeho roli, co dostane napsáno, za co pobírá svůj plat.

Naši voliči jsou někdy nepoučitelní, jako pravdu berou to, co jim různí lidé naslibují, aniž by si uvědomili, že zcela nedávno příliš mnoho lidí během voleb volilo jako super nadějnou „novou“ stranu Věci Veřejné, dalo jí celkem dost hlasů – a trapné výsledky té tak „nadějné“ strany a jejich guru jsme zažili všichni, až do poslední chvíle. Stačí mít dost peněz na vhodnou reklamu, mít prakticky bez omezení přístup do medií (obzvláště když kandidátům dokonce jejich část i patří), do tisku, televize, rozhlasu, k významným redaktorům, novinářům - a důvěřivý volič poslechne halasné pokřikování dopředu se deroucí nové, finančně dobře zajištěné strany, aniž by si dostatečně uvědomil, aniž by se zodpovědně informoval, jak k tomu nahromadění peněz té dopředu se deroucí strany a jejímu vůdci vůbec došlo. Kdo ji představuje? Lze tomu dosud celkem veřejně ne dost známému panu Andreji Babišovi věřit? I zde, jistě, platí presumpce „neviny“, tedy presumpce poctivě nabytého majetku. Ale je to skutečně pravda? Nebylo by lepší držet se jedné z hlavních zásad francouzského filosofa René Descarta, že o všem je třeba pochybovat (De omnibus dubitandum est). Jak ke svým nemalým penězům přišli někteří kandidáti? Kdo je případně platí? Jsou jejich třebas i „líbivá“ hesla a sliby realistické, nebo je to to obvyklé, že slíbit lze cokoli, ale splnění už vůbec nemusí být jisté. Na Balkáně je známé rčení SLIBY JSOU BLÁZNOVA RADOST.

Voliči by si měli uvědomit, že i vítězná strana (vítězné strany) to nebude mít dnes snadné, dostat se z nelehké situace, do které Českou republiku přivedly teď už dvě pravicové vlády. Myslím, že je na čase, přerušit „vítěznou jízdu“ těch, kterým je hlavním motorem pro ně „kouzelné“ slovo ZISK, kteří poškodili, doufejme, že ne nenávratně, naše zdravotnictví, školství, kulturu a slušné mezilidské nazírání světa. Za dnešní situace je naší největší naději sjednocená levice, bez vnitřních antagonistických rozporů, s dostatečnou většinou.

Boj českých učitelů s Němci

Mezi prvními, kdo se nacistům postavil na odpor, byli češti učitelé. Němci moc dobře tušili, že u českých kantorů jim pšenice nepokvete a moc spojenců nezískají. Proto je hned zpočátku mělo gestapo ve hledáčku a pozorně jejich jednání sledovalo. Nemohlo tomu být jinak ani na Chodsku, ba právě zde odpor vůči nacistům byl ještě silnější. Umocněny i tím, že došlo k uloupeni a připojení k Říši části, byt zcela českých obci na Chodsku.

Učitelka Anna Jindřichová se jak ve škole, tak ve veřejná činnosti vždy snažila seč mohla o dobrý poměr našich lidi s Němci. Ale u sudeťáků v Hostouni se její snaha naprosto míjela s účinkem. A v době před Mnichovem se tu ještě více poměry zhoršily. Městečko bylo zahrnuto do záboru, musela ve spěchu odejit do Bukové nedaleko Přeštic a Merklína.

V pamětní knize obce o tom najdeme záznam, tedy o jejím dalším osudu a je opravdu úděsný. Rozhodla se zajet si pro nábytek a osobní věci. Ale již před cílem, na silnici nedaleko hřbitova v Hostouni bylo auto násilně zastaveno a učitelka z něj odvlečena. Uvrhli jí do místní věznice, kde byla surově bita a mučena. Je velmi smutným vysvědčením pro "nordickou rasu“, že se týrání na ní dopouštěly i německá ženy. Ve vězení po třech dnech zemřela. V říjnu 1938 německé úřady se z toho vyvlékly pustou lží - prý se oběsila… Tím se mělo zakrýt vše, co na ní bylo spácháno.

Za první republiky si učitelé svého povoláni velmi vážili. A naopak si jich vážila celá společnost. Ne nadarmo platilo na vesnici, že kantor, strážmistr, starosta a poštmistr, respektive pokud byl i farář - patřili mezi místní elitu. Za protektorátu ale mnohé z výuky zmizelo, zeměpis a dějepis byly patřičně upraveny, prioritou pak, i co do počtu hodin, byla němčina.

Učitel Jan Čáp v Postřekově u zdejších Němců nebyl oblíben, ba naopak. V této těžké době stačilo málo a život byl ohrožen, udáním se přikládala velká váha. Navíc, šlo-li o příslušníka inteligence, tedy o potencionálního nepřítele Říše. Nacisté přece ve svých dlouhodobých plánech počítali s její úplnou likvidací. Po atentátu na R. Heydricha zcela postačilo udání, že dotyčný tento akt schvaluje… Učitel Čáp byl původem Jihočech ze Soběslavi. Po ukončení studia sám požádal v Praze, aby mohl učit v pohraničí. Přišel tedy do Starého Postřekova. Místní Němci, když poznali jeho smýšlení, tlačili na něj, ať dá výpověď. Což on rezolutně odmítl. Hodlal vytrvat. Byl zatčen na základě udání v září 1944. Německý četník (s českým jménem Valenta) jej eskortoval do Klenčí. Učitel měl spoutané ruce, četník byl bdělý, ale tlačil kolo před sebou a tak tu a tam polevil. Čáp využil vhodné chvilky, srazil ramenem četníka a chtěl přes dvůr jednoho stavení uprchnout. Četník se vzchopil a začala honička. Když učitel přeskakoval nízkou zídku, zasáhla jej střela do hlavy. Nezemřel hned, až druhý den v domažlické nemocnici.

Jeho pohřeb 14. září 1944 na domažlickém hřbitově byl malou demonstrací, občané z Postřekova se dostavili v chodských krojích.

***

Už bylo zmíněno, že čeští kantoři to za okupace měli těžké. Byli nuceni vykládat a učit i to, co byla lež a výmysl, to se jim nutně protivilo. Na druhou stranu bojkotovat učivo znamenalo nejen ztrátu zaměstnáni, ale i kriminál... Vždyť v čele ministerstva stál největší kolaborant té doby - Emanuel Moravec. Sám mohu potvrdit, že výuka češtiny oproti německému jazyku byla v poměru 1 : 3, zeměpis byl vyhrazen zcela jen Velkoněmecku.

Učitelé se cítili být omezeni i na veřejnosti, platil přece zákaz vést rozhovory o politických tématech. Vše se neúměrně zhoršilo po atentátu na R. Heydricha. Vynášení rozsudků nad českými vlastenci bylo jak na běžícím pásu. Považovalo by se za zázrak, kdyby učitelé vše tohle nepocítili a mnozí z nich na to nedoplatili.

Někdo udal učitele Václava Šebestu z Puklic, na smrt byl poslán učitel Ladislav Ropp, stejně jako Josef Veselák ze Staňkova. Na Kdyňsku si gestapo přišlo pro ředitele měšťanské školy Maxmiliána Karase. Další oběti byl též ředitel školy z Pocínovic, Bedřich Kalvoda. U těchto obou postačilo obvinění, že údajně schvalovali atentát. Gestapáci z Klatov (tato služebna patřila snad mezi nejhorší u nás) je bez soudu sváželi s ostatními na popraviště v Lubech u Klatova. A tím jsem jejich počet z Chodska - nositelů vzdělání - zdaleka nevyčerpal.

Nezapomínejme na oběti těchto i dalších českých vlastenců, kteří v boji s Němci položili své životy! Z archivních materiálů připravil Josef Sedlák

Sociální demokratka Mgr. Michaela Marksová – Tominová a tzv. sudetští Němci

Ve dnech 26.-28.5.2012 se konal v Norimberku sraz tzv. sudetských Němců. Zúčastnilo se ho, podle vyjádření obou představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), F. Panyho a B. Posselta, hodně Čechů, z nichž však jen zlomek byl oficiálně pozván. Nevíme, zda mezi pozvanými byla také paní Mgr. Michaela Marksová – Tominová, ale faktem je, že se srazu zúčastnila.

Když přijela do Prahy, napsala paní Marksová – Tominová článek „Bojí se ČT Němců“, v němž lituje že naše televizní stanice o sjezdových jednáních nepřinesla, kromě několika kontroverzních údajů, potřebné informace. Ve svém textu též uvádí: „Projevy během celých tří dnů se nesly především v duchu smíření, výzvy k hlubšímu vzájemnému dialogu a kontaktům a dalším společným projektům – ať už se jedná o vybudování muzeí věnovaných několikasetletému soužití Čechů a Němců v Ústí nad Labem a Mnichově či o vzájemné výměny určené především mladým lidem. Řečníci také opakovaně zdůrazňovali nutnost hovořit o vlastním vyrovnání se s nacionálně socialistickou minulostí a výslovně zmiňovali také tragédii Lidic. Jak zmínka o Lidicích, tak osudy židovských spoluobčanů (včetně do němčiny přeložené výstavy Zmizelí sousedé vyrobené žactvem z českých škol o osudech jejich zmizelých židovských sousedů) byly součástí nejrůznějších výstav a informačních panelů, které se jinak samozřejmě věnovaly osudům odsunutých Němců či například historii zaniklých vesnic. V žádném z projevů nezaznělo nic o nárocích na majetek“.

Je sice pravdou, že referáty obou představitelů SL byly na tomto sjezdu verbálně i obsahově umírněnější, než kdykoliv předtím. Ale o tom, co tito pánové říkali, se můžeme přesvědčit z následujících výňatků jimi přednesených projevů.

F. Pany ve slovech chvály na bavorskou ministryni Christinu Haderthauerovou uvedl: „ Milá paní státní ministryně, srdečně vítejte na tomto sudetoněmeckém srazu. Jste po tři dni od pátku večera přítomna a k dispozici, jako v předešlých letech. Zastupujete naše zájmy s plnou váhou a přesvědčivě. V duchu práva a spravedlnosti říkáte jasně bezprávní vyhánění. Pranýřujete porušování lidských práv bezprávními dekrety a čelíte českým projevům proti sudetoněmecké národnostní skupině.

…Nic není namířeno proti státům, z nichž pocházejí vyhnaní Němci, kteří za druhé světové války sami přinesli největší oběti. Zůstáváme u napřažené ruky usmíření…

Já jsem potomek lidí, kteří bez osobní viny, jen pro národnost „Němec“, z ničeho nic byli vyhnáni z domova, byli svědky nepochopitelných zlých skutků proti dětem a starým lidem. V dobytčátcích putovali do nejasné budoucnosti. Jako syn muže a ženy, kteří neprávem pykali za skutky, které Evropané svým evropským sousedům způsobili…

My, sudetští Němci, patříme k národnostní skupině, která po 8 století ovlivňovala střední Evropu, což zanechalo stopy v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku… aby tento sudetoněmecký sraz byl posilněním a povzbuzením jako velká schůzka naší národnostní skupiny, jako místo dialogu a ochoty diskutovat, jako vstup do budoucnosti vzkříšením vlasti.“

B. Posselt ve svém vystoupení zdůraznil: „ A já jsem měl příležitost po položení věnců Horstem Seehoferem zmasakrovaným sudetským Němcům na mostě v Ústí nad Labem poskytnout české televizi rozhovor pro hlavní zprávy na téma nespravedlivé dekrety, jenž česká televize nezkráceně vysílala ve zprávách. Také to prokazuje novou otevřenost, z které mám radost

Jak však minulost odmítnout, když tato silně ovlivňuje přítomnost a samozřejmě také budoucnost.. Jsme žijící národnostní skupina v srdci Evropy, jsme jeden z obou národů českých zemí, jsme „Čtvrtý kmen“ Bavorska. Jako takoví jsme přirozený spojovací článek mezi Bavorskem a Čechami, mezi Bavorskem a českými zeměmi, mezi Německem a německým jazykovým prostorem a českými zeměmi. Jsme odhodláni se do všech témat sousedských vztahů dostat, a to ze žádného jiného důvodu, než právě z naší hluboké a neotřesitelné lásky k vlasti.

Důležitou zvláštností tohoto našeho sjezdu je přítomnost značného množství českých hostů. Jsou jich zde stovky, ale jen zlomek z nich byl oficiálně pozván….

…spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.

Před 14 dny se konal přípravný seminář sudetoněmecké rady v Mariánských Lázních. A na tomto ročním zasedání byli poprvé v dějinách všechny demokratické strany České republiky, tedy všechny kromě komunistů. To je bezprostřední důsledek obou cest, které jsme podnikli. Sudetoněmecká grémia navštívila Senát, parlament a ústředí českých politických stran, nikoli v doprovodu politiků, nýbrž jen sami členové sudetoněmecké delegace. Tam našli sdílné partnery k rozhovorům.

Když ty oficiální, nikoli soukromé, pověřence českých politických stran, kteří jsou na tomto sjezdu, sčítáme, pak představují podle nejnovějších výzkumů 60% hlasů v českém parlamentu. To musíme proměnit ve skutky. Mám radost z těchto hostů, jelikož oni jsou, jak se říká, následníky těch, kteří zde bývali již dříve jako pionýři. Oni jsou dnes skutečně oficiálními vyslanci svých politických stran. A já apeluji na jednu další demokratickou stranu, která zde ještě není zastoupena, která ale přesto byla v Mariánských Lázních, aby příště mezi nás určitě přišla. Kolegové ostatních frakcí jim sdělí, jak velkorysý je takový sudetoněmecký sjezd a co český politik vlastně postrádá, když není zde v naší společnosti…Tak konečně chceme zděděná zatížení strašných bezprávních dekretů, která nás kolektivně stigmatizují, dostat ze stolu“.

H.Seehofer se též připojil ke kritice vyhánění. Řekl: „Vyhánění je a zůstává bezprávím.“

Než se pokusíme o stručný komentář k uvedeným projevům, nechme říci několik vět o sjezdu německým novinám, Süddeutsche Zeitung. Tyto hned 29.5.2012 na str. 5 v článku „Generace sudetských vnuků chce stavět mosty, ale trvá na nároku na vlast“ napsaly: „Sudetských Němců je méně. Žádné statisíce lidí v sále norimberského veletržního prostoru, ale pouhých 20 000 návštěvníků.

Setkání menšiny se opakují, ačkoliv historická tvorba slov „národnostní skupina“, byla již dávno odhalena jako pojem „boje národního kmene“, který kdysi propagoval Adolf Hitler. Svaz vyhnaných (BdV) dnes mluví o 1,3 milionech členů, ač kdysi míval 2 miliony. Kdysi silná mládež sudetských Němců má 3000 členů. Každoročně bývá stanový německo-český tábor v Gaisthal v Hornofranckém lese. Někteří mladí lidé nechtějí být dorostem landsmanšaftu. Jako důvod uvádějí Witikobund…“.

O tzv. sudetských Němcích často mluvívá i PhDr. Eva Hahnová, historička, rodačka z Prahy. V diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem řekla: „Kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft, diskutujme o tom“.

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“

Pokud paní Mgr. Marksová – Tominová chtěla napsat článek o 63. srazu sudetských Němců, měla se dříve dobře seznámit s celou problematikou, skutečně prostudovat texty projevů na sjezdu pronesených, a pak psát.. To je obvyklý postup u autorů, kteří chtějí objektivně seznámit čtenáře s určitou událostí, myšlenkou. Paní magistra jej pominula a výsledek je takový, jaký je.

Takže jen menší komentář k výše citovaným větám pánů řečníků. Pany jasně mluvil o bezprávnosti a nelidského vyhnání sudetských Němců Čechy. Němci bez osobní viny, jen proto, že byli Němci, byli vyhnáni z domova, v dobytčátcích. Ne zlé skutky prováděli Evropané Evropanům, jak tvrdil. Tehdy to bylo zcela jinak. Znacizovaní Němci terorizovali český národ až do konce války. Též nikdy nelze mlčet k termínu sudetské Slezsko. Posselt mluvil obdobně o bezprávnosti vyhnání a bezprávných dekretech. Korunu všemu dal, když prohlásil, že sudetští Němci jsou jedním z obou národů českých zemí.

Kolem paní magistry tedy létaly termíny sudetské Slezsko, sudetští Němci jsou jedením ze dvou národů českých zemí, bezprávnost vyhnání, bezprávnost dekretů. Pokud je paní magistra zaregistrovala a ve svém výše uvedeném článku se o nich ani nezmínila, pak zřejmě je nepovažuje za důležité. Ovšem tyto a další problémy česko-sudeťáckých vztahů jsou průběžně osvětlovány z hlediska SL i v tiskových orgánech německého a rakouské SL, a to v Sudetendeutsche Zeitung a Sudetenpost. Tam se v řadě textů mluví o majetkových nárocích „sudetských“ Němců vůči nám. A nastudovala paní magistra program SL? Tam jasně majetkové požadavky jsou zakotveny. O oficiální novelizaci sudetoněmeckých programových dokumentů nám není nic známo. Zatímco Süddeutsche Zeitung mluví o nárocích sudetů na vlast, paní magistra o tom nic nepíše. Nárok na vlast je přece mnohem více, než nárok na nějaký peníz, že paní magistro? Zatímco dr. Hahnová mluví o tom, že kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft, a zvlášť zdůrazňuje, že bychom o tom měli mluvit, paní magistra o tom nepíše.

Otázkou pro nás je, zda v jejích stanoviscích hraje neznalost důležitou úlohu, nebo naopak paní magistra již přistoupila na smíření v „sudetoněmeckém duchu“, které může být dokonáno jen tehdy, až my, Češi, přejdeme na stanoviska SL a převezmeme jejich cíle i hodnocení českých dějin, např. budeme mluvit o vyhnání Němců místo jejich transferu, přesídlení, odsunu, o genocidě spáchané na sudetoněmecké národnostní skupině atd.

Ať je to již tak nebo onak, je jisté, že paní magistra na srazu mlčela, ač měla protestovat. Psala, ale ke skutečným kontroverzním otázkám se nevyjádřila. Pomlčela o nich. Zrovna tak mlčela o českých národních a státních zájmech. A to považujeme, mírně řečeno, za zvlášť hrubou chybu.

Ve dnech 18.-19. května 2013 se konal v Augsbirgu 64. sraz sudetských Němců. F. Pany v uvítacím projevu paní Mgr. M. Marksovou – Tominovou jmenovitě uvedl. Též B. Posselt o ní mluvil: „Ve svém projevu, v některých větách, se P. Nečas nedotýkal sudetoněmecké otázky. To se všech možných komentátorů dotklo. 90% ze svého projevu věnoval společné kultuře, společným dějinám, společné identitě a, co mne zvláště potěšilo, pevné křesťanské základně. Proto byl některými kruhy ve své vlasti napadán. Jeho projev byl nejen proněmecký, ale také silně křesťanský. Byl to projev křesťanského Evropana v tradici Roberta Schumanna, Konráda Adenauera a Alcide de Gasperi. Proto jsem potěšen, že křesťanští demokraté z ČR jsou zde zastoupeni oběma svými stranami. A také sociálně demokratická opozice v ČR má zde zastoupení paní Michaelou Marksovou-Tominovou, zač jsem velmi povděčný. Premiéra populisticky nekritizovala, nýbrž se za něj postavila. Věřím, že je jedinečná příležitost, že dochází k široké dohodě evropských demokratických kruhů dělat to, co Nečas uvedl na konci svého projevu a co považuji za mimořádně důležité. Neřekl dějiny přenecháme historikům – v tom smyslu se již dříve vyjádřil, ale jiní to říkávají ještě dnes. On výslovně uvedl, že je to začátek dialogu.“

Tak od pana B. Posselta jsme se dozvěděli, že ČSSD měla na 64. srazu své zastoupení, a to paní Michaelou Marksovou-Tominovou a ta, jak říká mluvčí SL, premiéra populisticky nekritizoval, ale naopak, postavila se za něj.

Co vlastně bylo vyjednáno mezi Horstem Seehoferem, bavorským premiérem, a Petrem Nečasem? „Kromě pravidelných jednání na naší úrovni považujeme za důležité zahájit a udržovat intenzivní parlamentní dialog, který by mohlo doprovázet ustavení společné parlamentní česko-bavorské skupiny. Chceme rovněž napomoci širšímu povědomí o společné duchovní tradici a kulturní sounáležitosti ve veřejnosti“, řekl náš premiér ve svém projevu před zemským sněmem v Bavorsku v 21.2. 2013. B. Posselt o tom mluví podrobněji: „Při setkáváni obou premiérů se mluvívá konkrétně. Bude bavorsko-české parlamentní grémium. My, sudetští Němci, máme příslib premiéra , že zástupci naší národnostní skupiny budou do tohoto grémia také začleněni. A právě toto grémium se stane platformou česko-sudetoněmeckého dialogu. To má pro nás zvlášť velký význam. Další důležitý závěr se dotýká muzeí v Hochstrasse a při Institutu Bohemicum v Ústí nad Labem, které tam vzniká kvůli dějinám Němců v českých zemích.“ Tak pro uvedené je paní magistra?

Závěrem

Pokud paní Mgr. M. Marksová – Tominová na svém sezení na 63. srazu nejen mlčela, ač měla protestovat, pak na 64. sjezdu dokonce, jak se vyjádřil B. Posselt, premiéra Nečase nejen populisticky nekritizovala, ale dokonce se za něj postavila, ač byla označena za zástupce ČSSD. O co šlo, velmi dobře vyjadřují výše uvedené výňatky z projevu P. Nečase a B. Posselta.

Padají uvedené nedostatky jen na hlavu paní magistry nebo i ČSSD? Pokud sociální demokraté ji na 64. sjezd vyslali jako stranického zástupce a neprotestovali proti počínání paní magistry, alespoň nám o tom není nic známo, pak lze jen politovat, že taková významná česká politická strana je, opět velmi slušně řečeno, národně bezbarvá a lhostejná. Jestliže přesto chyby, z důvodů nám neznámých, šly jen na konto paní magistry, pak ve vzduchu visí požadavek, zbavit paní magistru funkce stínové ministryně a do vlády ani do jiné významné státní a stranické funkce ji nevolit, nejmenovat. Česká vlastenecká veřejnost by si jistě zasloužila omluvu od paní magistry a v určitém případě i od ČSSD. Pokud ČSSD to neučiní, je možné předpokládat, že třeba dodatečně se s paní magistrou ztotožňuje.

I přes značný, můžeme říci i podstatný nedostatek, spočívající ve výše uvedeném, považujeme ČSSD za volitelnou. A přejeme ji nejen úspěch ve volbách, ale i posun do blízkosti českých vlasteneckých sil. Bez úspěchu ČSSD nebude úspěšná ani česká levice jako celek. Dr. O. Tuleškov

Jak nás krmí Lidové noviny a Mf Dnes báchorkami o panslavismu

Je zajímavé sledovat, jak se množí rozmanité kritiky slovanské vzájemnosti, nehledě k již průhledným pokusům o oslabení slovanského hnutí jeho rozštěpením. Ve sdělovacích prostředcích byly u nás nedávno publikovány dva články. Jeden nese název „21. srpen aneb přivinutí se k dubisku“ a napsal jej do Lidových novin (21. 8. t. r.) někdejší ministr kultury a později předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Milan Uhde, druhý pod záhlavím „Panslovanská veteš ekonoma Mládka“ pak komentátor MfDnes Karel Steigerwald (29. 8. 2013).

Článek prvního autora má v podstatě navodit názor, že „slovanská vzájemnost je zcela nemožná“ a k tomu účelu se autorovi hodilo začít od samotného Havlíčka, aby zaštítil svůj poznatek. Havlíček prý byl zklamán z pobytu v Rusku po svém návratu do vlasti. Škoda, že Milan Uhde nedodal ještě slova „jak jinak“. Vždyť tehdejší carský režim sledoval především své imperiální cíle a tomu měla posloužit i idea panslavismu jako spojení slovanských národů pod vládou ruského cara! S přihlédnutím k záporné roli, kterou sehrával tehdejší carský režim v ruské společnosti, bylo přijetí podobného řešení pro politické představitele české společnosti zcela nepřijatelné, i když Češi měli i v té době k ruskému národu blízký vztah. Uhde nezapřel ani ve svém článku dramatika. Zkratkovitě přešel ve dvou odstavcích přes první světovou válku, versailleský mír až k politice ústupků Velké Británie a Francie Hitlerovi. Pozoruhodné je jeho hodnocení:„ Básník mohl chování západních spojenců označit za zradu, politik věcně reflektující situaci však básníkovo hodnocení nemohl a nesměl převzít. Politika československé exilové vlády zaslouží z tohoto zorného úhlu hodnocení jako nezralá a nadále podléhající romantickým reziduím.“ Z Uhdeho poznatku lze vyvodit, že také Dr. Beneš byl spíše „básník“ než diplomat a v roce 1938 patrně celý náš národ se mohl řadit do klubu „přátel poezie“, když chování tehdy „spojenecké Francie a Velké Británie“ za zradu jednoznačně považoval! Škoda, že Uhde ve svém rozletu nestačil zhodnotit i úlohu Emila Háchy a jeho vlády, jistě by nás obohatil dalšími zajímavými zjištěními! V dalším textu Uhde však stačil ještě pokritizovat Košický vládní program používající prý starou slovanskou(!) rétoriku a poukázat na zhoubný(!) směr poválečného československého vývoje. Závěrečný otřes z poválečného přivinutí k dubisku pak prý představoval – jak jinak – 21. srpen 1968. V závěru ještě stačil ohodnotit nejen Brežněva, ale též dnešní směrování v Rusku. Svírají jej však i neskrývané pochybnosti a obavy nad administrativou USA, když píše o tom, že americký prezident se vyslovil pro zaměření své země především na Asii, a Evropu, včetně České republiky, mezi takzvané priority nezahrnuje. Plně lze v tomto směru vcítit se do Uhdeho nejistoty ke komu se tedy přivinout? Co kdyby, jak si postěžoval, NATO ztratilo na účinnosti a Evropská unie nevybředla z krize? Obnoví se pokušení – konstatuje Uhde – hledat politického příbuzného pro jistotu zase na opačné světové straně? Dokonce prý některé příznaky tohoto pokušení jsou zřejmé... Má to ve svých dramatických úvahách Milan Uhde těžké. Nedivme se, že i ve slovanské vzájemnosti spatřuje něco nekalého!

Další z článků, o nichž jsem se zmínil, a to Karla Steigerwalda, nezasluhuje tolik pozornosti. Snad jen jeho pozoruhodně kuriózní tvrzení o Janu Kollárovi, autoru Slávy dcery, „jeho panslovanské blouznění se stalo už tehdy předmětem posměchu“(!). Podle Steigerwalda se Kollár „stal osamělým podivínem“. Autor, který svůj článek coby komentátor MfDnes celkově zaměřil zejména proti ekonomickému expertovi ČSSD Janu Mládkovi, usoudil, že „Mládek jen rozvádí Kollárovu myšlenku o dubisku, k němuž se máme my, drobní Slované, přichýlit. To už není jen fantazírování neinformovaného ekonoma, nýbrž politický trend, který často vyjadřují i jiní levicoví politici, prezidenta nevyjímaje.“ Pozoruhodné je i další tvrzení o ruské civilizaci, která „je okolí nebezpečná, protože je nedemokratická a imperialistická“. K podobnému objevu lze dodat jen rčení „nevědomost hříchu nečiní!“.

Jsem však toho názoru, že i články a vystoupení zpochybňující slovanskou vzájemnost a sounáležitost slovanských národů mají jistý pozitivní aspekt. Svědčí nechtěně o tom, že naše úsilí směřující k prohloubení tradičních svazků mezi slovanskými národy má své pozitivní výsledky, které budí pozornost a znepokojení v nám nepřejících kruzích. Úsilí o slovanskou vzájemnost má své historické tradice a vždy posilovalo naše vlastenectví. Je přirozené, že nejde o „procházku růžovým sadem“. V minulosti se vyskytla i tíživá období, nedorozumění a překážky, které bylo nutno překonávat. Tak tomu je i dnes, kdy svět je obtížen složitými globálními politickými i ekonomickými problémy. Jestliže se nám podařilo rozvíjet u nás slovanské hnutí a získávat další příznivce slovanské vzájemnosti, jestliže už řadu let vydáváme pravidelně náš časopis Slovanská vzájemnost a účastníme se mezinárodního slovanského hnutí, a to vše i v době vyhraněně konzervativních pravicových vlád, pak pohlížíme s nadějí do budoucnosti po letošních blížících se parlamentních volbách.

Mirko Svoboda, místopředseda SV ČR

Slovanská vzájemnost č.169/str3, připravil Ing. P. Rejf,CSc.

Prezidentu republiky pomáhejme a braňme ho!

Nepatřím k těm, kteří bezmezně obdivuji Miloše Zemana. Je naším prezidentem, řádně zvoleným. Má řadu chyb, ale kdo je nemá. Kromě schopností u něj oceňuji, že drží slovo. Nejen občas je napadán za to, co řekl. Někteří novináři jeho výrokům dávají i jiný výklad.

Ing. Miloš Zeman se nikdy netajil svým názorem na osobu a úlohu sv. Václava. Svého času o této problematice se vyjádřil v parlamentu. Zřejmě i proto se letos jeho oslav nezúčastnil. Trávil volno v soukromí, měl narozeniny, ale přesto někteří „zasvěcenci“ tvrdí, že porušil tradici. Jeho předchůdci se zachovali jinak. Ani Havel, ani Klaus, pokud vím, tomuto svatováclavském kultu nefandili.

V těchto dnech se objevují úvahy o tom, jak roste brutalita mladých lidí, včetně děvčat. Krádeže, přepadávání, růst drogově závislých… Dokonce se vrhají i na policisty. Byl zaznamenán případ, kdy do policisty, který upadl, kopali, a to i do jeho hlavy. Laserem byl ohrožován vrtulník…

Zatím nikdo zřetelně nepoukázal, krom obecného horlení, že za to mohou i někteří politici, ale zejména tisk, televize. Ukažte mi stát, kde pod tak neomalenou palbou je hlava státu, jako nyní prezident republiky M. Zeman Pokud nejde viditelně o trestní záležitosti, především o korupci, tak nikde. Z „virózy“ se neustále vytloukal politický kapitál, ač prezident dodatečně osvětlil, že má cukrovku, která ovlivňuje i jeho chůzi. Sám se o tomto postižení dozvěděl od lékařů.

Prezident přijde na návštěvu, kousek opodál studenti nastaví řadu láhví od alkoholu, zvedají skleničky a pokřikují. Nedávno na prezidenta pískal muž, ač pozván k mikrofonu, odmítl a dul do píšťaly dál. Jeden deník potom napsal, že byl sražen k zemi. Kde je však nějaký dodatek o vážnosti prezidentské funkce, která nemá být zlehčována či dokonce špiněna. Nebo si přečtete v novinách článek „Cukrovkář Zeman přivezl dárek“. Je to opravdu vtipné? Nečetl jsem nikdy titulek „Kulhající Klaus zavítal…“a pokud jde o Havla, je známo, že holdoval alkoholu přes míru. Zapomnělo se na snímky, kde je řada sklenek a lahví, zatímco Dáše se bavila v sále? Vypráví se dokonce o tom, že v opilosti spadl do vody a kdyby nebyl včas vytažen, utopil by se. Jsou i další historky, které jsou dávány k dobru, a jejichž „hrdinou“ je V. Havel.

Je tu očividná snaha vmanévrovat diváky a čtenáře do pochybností o prezidentovi. Stojí to sice peníze a čas k získání ochotných lidí k tomu, ale dílo roste. Ono jezuitské „účel světí prostředky“ časem působí. Dobře to znal i nebožtík Goebbels. Kopnout do Zemana si pospíšil i Nečas po konzumaci bavorských vdolečků. Dle něj Zeman ještě nedorostl do úrovně 21. století, jak svědčil jeho vídeňský výrok o sudetských Němcích. To vyřkl moravský jura, který si liboval více v příšeří dámských ložnic, než v premiérském křesle, až najednou jeho milenka převzala nějaké premiérské funkce do svých vlastních rukou.

Kritikou nešetřil ani orlický pán, ač sám by měl být ve středu kritiky všech českých médiích. Jeho zahraniční ministrování bylo pohromou pro republiku. Fandil a dosud fandí Rakušanům, Němcům, a dokonce i těm sudetským, k nimž má zřejmě nejblíže. Jako horlivý křesťan se nadál Boží milosti. Ale ten na nebesích dobře ví, že Karlík křesťanství jen hraje. Je asi tak dobrým křesťanem, jako je dobrým Čechem. Proto ten nahoře usoudil, že Karel s čírem je na Hradčanech nežádoucí.

Článek v Lidových novinách, den před 28. zářím, mi doslova vyrazil dech. Jeho autor Kalvoda již pomalu upadl do zapomnění. Kdysi význačný politik s oslňujícím startem. Muž s neodlučnou dýmkou byl dokonce místopředsedou vlády a delší dobu také předsedou Občanské demokratické aliance (ODA), jež stála dokonce napravo od ODS. Když KDU-ČSL chtěla zpečetit svou „středovost“ v politickém spektru, usilovala o založení čtyřkoalice, jíž by, kromě ní, tvořila Unie svobody, Demokratická unie a ODA. Celý pravičácký projekt po čase ztroskotal na velkých dluzích, v řádu desítek milionů korun, které nasekala ODA. Kalvoda nedojel na obrovské dluhy, ale na to, že neoprávněně používal titul JUDr., kromě dalšího. A tak mu nezbylo nic jiného, než se začít poctivě živit. Je advokátem. Nyní patrně usoudil, že po tak dlouhé době by se mohl opět blýsknout. Zplodil text „Ztělesnění české šikovnosti“. Začal nenápadně s kauzou OKD. Zásadně k Zemanovi přičleňuje slovo „soudruh“ (soudruzi Čalfa, Dlouhý mu patrně nevadí). Zeman si podle něho hraje na „vůdce lidu“, což hned ironizuje, Obviňuje prezidenta, že vychází vstříc těm nejnižším pudům, ba neštítí se prý ani vydírání. Samozřejmě, že názor Zemana na řešení situace na Ostravsku odmítá a právně jej po svém rozebírá.

Když se vrhl do žlučovitých výpadů, že „zemanova parta vyhrožuje a chová se s asiatskou brutalitou“, diví se Kalvoda, proč mlčí akademická obec, asi v případě Putna, proč se neozve soudcovská unie.

Pan autor se rozmáchl ještě dále. V době, kdy se vzpomíná 75. výročí Mnichova a historici se shodli, že vzepřít se vojensky Hitlerovi, by byla národní sebevražda, konstatuje pan Kalvoda něco zcela jiného. Největším „šikulou“ u nás byl dr. E. Beneš, který dvakrát přivedl český národ do otroctví. Patřičně se opřel i do Dubčeka. A to nejhorší tkví v závěru tohoto jedovatého výplodu. Připadá mi to přímo jidášské. Když Zemana znectil, jak jen mohl, volá: zaplať pánbůh za to, Miloši, díky“ – aby po zatykání hned zopakoval zmínku o opilství.

Pan advokát Kalvoda zneužíval doktorský titul. Nedosáhl ho studiem, jen si ho „osvojil“. Na rozdíl od něj E. Beneš studoval poctivě, byl z chudé rodiny. Všechny tituly dosáhl díky obrovské píli. Uznávala jej i cizina. Pan Kalvoda zřejmě, i jako advokát, nepracuje za „malý peníz“. Tento jedovatý článek nevznikl za „hubičku“ či z čirého idealistického přesvědčení, navíc v době předvolební. Jde pravděpodobně o chladný kalkul zřejmě vyrobený na objednávku a příslušný honorář nebude počítán dle řádků. Časem by se možná dalo i vysledovat, kdo stál v pozadí.

Josef Sedlák. Plzeň

Trapná vzpoura rektorů

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.

Vzpomínáte si, jak jste byli na promoci? Jak za zvuku fanfár prošel průvod akademických hodnostářů v barevných talárech (rektor s hermelínovou pláštěnkou), birety na hlavách a zlaté řetězy na hrudích, pedelové se vztyčenými vzácnými insigniemi, symboly úctyhodné vznešenosti universitního vzdělání? Jak na vás dýchl středověk a doba Karla IV., který Čechům založil v Praze vysoké učení, první universitu ve střední Evropě, aby nemuseli za vzděláním do ciziny, aby je měli doma. Universita představovala středověkou obec učitelů a žáků, kteří společně hledají pravdu. Měla vlastní řád, který všichni museli zachovávat a samosprávu, která nad dodržováním řádu bděla. Po těch dobách jsme zdědili slávu promocí v historických kostýmech a honosné tituly děkanů (spectabilis, česky vážený, ctihodný, slovutný) a rektorů (magnificence, česky velkolepost, nádhera) a představu o nedotknutelných akademických svobodách. Universita dostala do vínku jistou autonomii, její členové měli mít svobodu bádat a umělecky tvořit a zveřejňovat výsledky své činnosti. Sama směla zčásti rozhodovat o svém působení a poslání.

Ovšem ani akademická svoboda nikdy nebyla absolutní. Ať již jako středověká, stavovská, pak jezuitská, osvícenská - nikdy se universita nemohla vyvarovat jistým omezením a jisté služebnosti. Vždycky podléhala dobovým vlivům, mocensko-politickým, konfesionálně církevním, občansko-ideologickým. Tyto vlivy lze spatřovat v obsahu i formě výuky i v charakteru vztahů mezi členy akademické obce. Není tomu jinak ani dnes, kdy se 47 evropských i mimoevropských států účastní Boloňského procesu s cílem zvýšit přitažlivost a kvalitu vysokoškolského vzdělávání a vytvořit společnou Evropskou oblast vysokoškolského vzdělávání. Relativita svobodného rozhodování akademiků je dána přirozeně jak vnějšími vlivy mimo universitními (dnes jde o europeizaci a globalizaci) tak vnitřními ohledy na společenské zvyklosti, tradice, mrav, cit, vkus a takt.

V krátké době jsme konfrontováni s dvojím sporem presidenta republiky s představiteli akademické obce, kteří neváhají presidenta bojkotovat. Bez ohledu na to, je-li presidentem Petr nebo Pavel, je nejvyšším představitelem státu a jako takový má přirozený nárok na respekt a úctu, je autoritou. K prvnímu sporu presidenta s představiteli akademické obce došlo kvůli profesuře osobnosti, která se nedůstojným způsobem na veřejnosti prezentovala. Před hodnotiteli stála tehdy otázka: Je sexuální orientace věc vážná nebo to je jen příležitost pro karnevalové skopičiny a nightclubové vylomeniny? Je to věc vážná nebo je to jen další příležitost, jak si dělat blázny z dosavadní kultury? President zaujal stanovisko, že jde o věc vážnou. Jeho odpůrci se prohlásili za ochránce akademických svobod. I profesor má podle nich právo účastnit se karnevalových výstředností pod heslem boje proti diskriminaci homosexuality. Druhý spor vypukl, když se jeho magnificence rektor rozhodl nepustit presidenta na přednášku pro studenty pod záminkou, že by prováděl politickou agitaci. Rozhodnutí rektora je tak nehorázné, že se vymyká zdravému lidskému úsudku. Nikdo nemůže tvrdit, že naši presidenti v minulosti byli apolitičtí. Ať Havel, ať Klaus, každý reprezentoval určité politické přesvědčení. Pokládal-li pan rektor vystoupení současného presidenta za politicky nebezpečné, (ale v čem?), mohl takovému nebezpečí čelit koreferátem nebo diskusí. Odmítnout presidentovo vystoupení se nesrovnává s funkcí akademického hodnostáře, který ví, co se sluší vůči hlavě státu a nadto je - nepochybně - demokrat, takže také ví, že demokracie je diskuse. A co učinili další rektoři, když se dověděli, že president zmíněného rektora nepozval na státní oslavu 28.října? Opět se odvolali na akademické svobody. Rektor měl svobodu presidenta státu do přednáškové auly nepustit a oni na protest proti presidentově odvetě budou oslavu bojkotovat. Nedostaví se. Co říci? Co můžeme očekávat od budoucnosti, když sami rektoři postrádají elementární soudnost, cit pro situaci, vkus, míru pro to, co je hlavní a co vedlejší, čemu dát přednost a co pominout?! Není dnes hlavní oslava 28. října a nemají jít žabomyší vojny stranou? Jaké politické úmysly, jaké provokace, jaké hrubosti a bezohlednosti má zakrýt zástěrka "akademických svobod"?

Srdjan Nogo - Běžte pryč od EU - říkám vám to

po zkušenostech Srbska

Vážení čtenáři, přinášíme překlad projevu Srdjana Nogy, člena vedení vlasteneckého hnutí Dveri srpske na konferenci v ukrajinském parlamentu, která se konala 13. října 2013. Ve zkratce vystihuje frustraci srbských národních sil ze současné politiky srbské vlády, včetně postupného vydávání jižních srbských provincií albánským teroristům a separatistům.

Vážení dámy a pánové, bratrský ukrajinský lide, pocházím ze Srbska, vám blízké pravoslavné slovanské země. Prosím vás, poslouchejte mne velmi pozorně, protože příklad Srbska by měl být varováním pro lid Ukrajiny.

Vy všichni víte, že Srbsko v průběhu devadesátých let 20. století prošlo velkými zkouškami - války, ekonomickými sankcemi a agresí paktu NATO. Po desetiletích odporu Srbsko podlehlo tlaku Západu. A od té doby, a to je víc než 13 let, v mé zemi pro politiky a veškeré vládnoucí elity nemá členství v Evropské unii jinou alternativu. Nicméně, namísto slibované hospodářské konjunktury a prosperity, bylo Srbsko přivedeno k pádu a do neokoloniálního postavení.

Zatímco pro naše politiky a tak zvanou elitu nemá Evropská unie alternativu, protože jenom oni získají vstupem do EU privilegia, ta stejná Evropská unie nám odtrhuje naše Kosovo a Metochii, duši srbského národa. Ale ani tím nekončí územní drobení Srbska a EU otevřeně pracuje na další desintegraci mojí země.

Srbsko jako nezávislý stát neexistuje, nemá svoji suverenitu. Klíčová rozhodnutí o našem příštím osudu se dějí v Bruselu, Berlíně, Londýně a ve Washingtonu a ne v Bělehradě, a už vůbec ne s ohledem na zájmy srbského lidu. V každé instituci srbské vlády sedí tzv. zahraniční odborníci, kteří zajišťují, aby se prováděla zhoubná politika přistupování k Evropské unii za jakoukoli cenu, kterou platí národ.

Jak nám byla s pomocí Evropské unie zničena ekonomika

Politika vycházející z teze, že Evropské unie nemá alternativu, přivedla Srbsko k hospodářskému zničení. To, co se s námi stalo pod diktátem Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu bylo pro srbskou ekonomiku víc zničující než desetiletí ekonomických sankcí, války a bombardování. Privatizované a zničené byly stovky domácích firem a stovky tisíc lidí zůstaly bez práce. Bankovní sektor, přírodní zdroje a celý vnitřní trh se přestěhoval do rukou západních společností, zatímco stát, zbývající podniky a občané byli přivedeni do stavu předlužení.

Rád bych zdůraznil, že veřejný dluh Srbska se za několik posledních let zvýšil 7krát. Zdůrazňuji i to, co vás asi zvláště zajímá: od té doby, co jsme před pěti lety podepsali dohodu o stabilizaci a přidružení k EU příliv peněz do státního rozpočtu z celních poplatků za dovoz z EU klesl na polovinu a v našich prodejnách vítězí zahraniční zboží, zatímco domácí ekonomika se pomalu tlumí a zemědělství se ocitá ve stále vážnější situaci, protože ostatní členské země EU - na rozdíl od nás – si našly způsob, jak chránit svoje zboží a trh svých zemí. My jsme většinu našich celních opatření na ochranu domácích výrobků a trhu zrušili a nyní se stále více dostáváme do pozice finanční závislosti na zahraničních půjčkách a vydírání ze strany EU.

Ponižování nemá konce

Kvůli politice „EU nemá alternativu“ srbský lid trpí národním ponížením, a jsou ohrožena jeho práva v jeho vlastní zemi. Likvidují se národní historie, kultura a vzdělávání.

Evropské unie se zacílila i na rodina jako poslední linii obrany srbského národa. Údery na ni jsou vícenásobné. Snižuje se role rodičů při výchově dětí, zcela se devalvuje profese učitele, podkopávají se veškeré autority a vytvářejí se zkažené generace. Současně čelíme záplavě vulgarity, prázdné zábavy, programům televizních reality-show a podpory sexuální svobody, interrupcím a osamělého života. A jako vrchol všeho se nám vnucuje ideologie homosexualismu jako teror jedné sexuální deviace proti drtivé většině lidí. Nyní jsou připraveny i legislativní návrhy, které umožní jakousi formu manželství osob stejného pohlaví.

Léta se v Srbsku vede boj proti gay parade, věnují se velké prostředky na propagaci homosexualismu mezi mladistvými. Zapojují se tisíce policistů, aby násilně potlačily odpor a násilím srbskému obyvatelstvu vnucovaly tuto nepřirozenou ideologii, která je nezbytnou podmínkou pro vstup do EU.

Otázka rodiny je zlomovým bodem. Pokud dovolíme zničení rodiny, pak už nejsme lidé, ale dav (sběř). Když místo státu a lidu máte dav na určitém území, pak s ním můžete dělat, co chcete.

Každá společnost a každý stát můžeme nejlépe hodnotit podle vztahu k rodině. Postoj EU k rodině je jasný: je třeba rozebrat všechny aspekty přirozených a tradičních komunit, abychom se všichni stali jedinci bez kořenů, bez vlasti, národnosti a identity, jako hmota vhodná pro manipulace spotřebitelské civilizace. Však se ale uvidí, jaká bude naše odpověď. Srbský národ ještě není připraven, aby Evropské unii zaprodal svoje rodiny.

Hnutí, ke kterému patřím, rodinné politické hnutí Srpske Dveri, se stalo součástí Světového kongresu rodin a obhajuje ukončení procesu přistoupení Srbska k EU a obrací naši zemi k euroasijské integraci. EU je v současnosti i v rámci EU rostoucím předmětem kritiků, kteří jsou nespokojeni s odcizením bruselské byrokracie. V Evropě každým dnem sílí euroskeptická politická hnutí, která prosazují jinou Evropu – podle vize generála de Gaulla jako Evropy národů!

Co tedy máme dělat?

Bratrský pravoslavný slovanský národe Ukrajiny, existuje mnoho podobností mezi našimi zeměmi. Vás i nás zradili politici. Srbská vláda ve volbách získala lidovou podporu proto, aby se rozešla s katastrofálním nasloucháním diktátu Bruselu, ale politici svoji politiku po volbách zcela změnili a zpronevěřili se vůli lidu. My i vy jsme proto vystaveni podobným výzvám.

Avšak volba, která je před námi se neděje poprvé. Dosud jsme ve svých dějinách dělali správná rozhodnutí a vždy jsme stáli na správné straně. I nyní na nás dolehl důležitý úkol, protože se rozhoduje o našich životech a osudu našich rodin. Nevím, jak se vy rozhodnete, ale prosím vás, až to budete dělat, mějte na paměti osud Srbska, jako varování a ukazatel směru.

Na vítězství a život našich národů a zemí!

V tom, co činíme, nechť nám pomáhá Bůh!

Zdroj: http://www.dverisrpske.com/, Kosovoonline

CIA rozeštvala v roce 1991 Bosnu

Bývalý agent CIA Robert Bear dnes žije v Kanadě

Bývalý důstojník CIA: Srebrenica je ovoce smlouvy mezi Washingtonem a Sarajevem

Robert Baer, bývalý vysoký vyslanec a důstojník CIA je také autorem mnoha prací, ve kterých podává informace o CIA a o administrativě Billa Clintona a George W. Bushe, kvůli kterým byl opakovaně zatčen a brán do vazby. Osobní přítel Mitt Waspurh, který pracoval v americkém Senátu, a který mu poskytoval jednotlivé informace, byl zabit v hotelu brokovnicí. Jako vysoký důstojník CIA působil na území Jugoslávie v období 1991-1994 a na Blízkém východě. Robert Baer se spolupodílel na několika dokumentárních filmech pro National Geographic, které obvinily prezidenta Bushe z války pro ropu!

Rozhovor probíhal před několika dny během mé cesty po Kanadě. Robert Baer v současné době v Quebecu představil svoji knihu „Tajemství Bílého domu“, Tam jsme také spolu rozmlouvali o pozadí války v Jugoslávii.

Když jste přijel do Jugoslávie, kde to přesně bylo a jaký byl váš první úkol?

Přiletěl jsem vrtulníkem s třemi agenty. Přistáli jsme 12. ledna 1991 v Sarajevu. Naším úkolem bylo dávat pozor na údajné teroristy srbské národnosti, kteří by mohli napadnout Sarajevo.

O jakých teroristech je řeč a proč měli provádět ty útoky?

O srbských. Byly nám předány počítačové soubory, ze kterých vyplývalo, že skupina s názvem "Nejvyšší Srbsko" plánuje provést pumové útoky na klíčové budovy v Sarajevu, protože Bosna toužila opustit bývalou Jugoslávii.

A taková skupina existovala? Co jste na rozkaz CIA přesně dělali v Sarajevu?

Taková skupina nikdy neexistovala! I nás centrála podváděla. Naším úkolem bylo varovat a šířit paniku mezi bosenskými politiky, jednoduše jsme jim plnili hlavy tím, že je Srbové napadnou. Na začátku jsme i my přijali ten příběh, ale pak jsme trochu divili. Proč zvyšovat paniku, když taková skupina evidentně neexistuje?

Jak a kdy byla tato operace ukončena a jaký měla název?

Pro mě to skončilo po dvou týdnech, pak jsem dostal novou práci ve Slovinsku. Jinak operace trvala po dobu jednoho měsíce a měla název "Pravda". Ačkoli to bylo všechno, jen ne tohle!

Říkáte, že jste odešel do Slovinska. Z jakého důvodu?

Tam jsem dostal instrukce, že Slovinsko je připraveno vyhlásit nezávislost. Dostali jsme peníze, několik milionů dolarů. Z těch peněz jsme financovali různé nevládní organizace, opoziční politické strany a různé politiky, kteří rozdmýchávali nenávist.

Co jste si myslel o té propagandě CIA a co si o tom mysleli vaši kolegové?

Pochopitelně, že se úkol od CIA neodmítá, obzvlášť ne v té době, protože všichni byli nervózní a náchylní k paranoie! Mnozí agenti a vysocí činovníci CIA mizeli jen proto, že odmítali dělat propagandu proti Srbům v Jugoslávii. Já osobně jsem byl šokován tou dávkou lží produkovaných naší agenturou a našimi politiky! Mnoho agentů CIA dělalo propagandu a ani si nebyli vědomi toho, co dělali. Prostě každý tehdy pracoval jen na části příběhu, a pouze jediný, kdo vyrobil celý příběh, znal pozadí, a to byli politici.

To znamená, že existovala propaganda výhradně proti Srbům?

Ano i ne. Propaganda byla zacílena na vyvolání rozepří mezi státy, a ty aby se oddělily od mateřské Jugoslávie. Museli jsme si vybrat obětního beránka, který bude vinen ze všeho. Někoho, kdo by byl zodpovědný za válku a násilí. Srbsko bylo vybráno proto, že v některých ohledech bylo pokračováním Jugoslávie.

Můžete jmenovat politiky, kteří v bývalé Jugoslávii platila CIA?

Ano, přestože je to delikátní. Stipe Mesić, Franjo Tudjman, Alija Izetbegovič, mnoho poradců a členů jugoslávské vlády, vypláceni byli i srbští generálové, novináři a dokonce i některé vojenské jednotky. Nějaký čas byl placen i Radovan Karadžić, ale pak přestal brát pomoc, když si uvědomil, že bude obětován a bude obviněn ze zločinů v Bosně. Byl zrazen administrativou USA.

Zmínil jste kontrolu a financování médií, jak se to přesně odehrávalo?

O tom se už ví, že někteří agenti CIA byli zodpovědní za psaní oficiálních prohlášení, která hlasatelé četli ve zprávách. Samozřejmě, že hlasatelé nic nevěděli, oni to měli od svého šéfa, a ten od svého, který byl náš člověk. Pro všechny byl stanoven úkol, a tím bylo, aby televize šířila nenávist, nacionalismus a přes ně zdůrazňovala rozdíly mezi lidmi.

Srebrenica, všichni o ní víme. Můžete nám něco o tom říci, pokud jste informován?

Ano. Od roku 1992 jsem byl opět v Bosně, ale tentokrát jsme trénovali vojenské jednotky, které reprezentovaly Bosnu, nový stát, který právě vyhlásil nezávislost. Srebrenica je přemrštěná kauza, ale bohužel mnoho lidí je zmanipulováno. Počet obětí je stejný jako počet zabitých Srbů a dalších, ale Srebrenica je politický marketing. Můj šéf, který byl kdysi i v americkém Senátu, tehdy opakovaně zdůrazňoval, že se chystá nějaký podvod v Bosně. Měsíc před údajnou genocidou ve Srebrenici mi řekl, že město bude oporou médií po celém světě a dal nám instrukce, abychom média oslovili. Když jsem se zeptal proč, řekl, „Uvidíš!“ Byl vydán rozkaz, abychom s nově vytvořenou bosenskou armádou udeřili na domy a civilisty. Samozřejmě to byli obyvatelé Srebrenice. V tom okamžiku zaútočili i Srbové. Pravděpodobně i je někdo podplatil a podněcoval!

A kdo by tedy mohl být vinen z genocidy ve Srebrenici?

Jednoduše, oběti ve Srebrenici byly způsobeny Bosňáky, Srby i Američany tedy námi! Ale všechno bylo přičteno na vrub Srbům. Bohužel, mnoho obětí bylo pohřbeno jako muslimové a přitom to byli Srbové a lidé z dalších národností. Před několika lety můj přítel, bývalý agent CIA a současný člověk v MMF řekl, že Srebrenica je výsledkem dohody mezi vládou USA a bosenských politiků. Srebrenica jako město byla obětována, protože poté, po údajném srbském zločinu, Amerika měl důvod k útoku.

Co si myslíte obecně, proč se rozpadla Jugoslávie čili proč vaše vláda měla v úmyslu tak učinit?

To je jasné. Lidé, kteří podnítili válku a přitom mluvili o míru, jsou nyní majiteli společností, které využívají řady nerostných zdrojů a podobně! Jednoduše řečeno, udělali z vás otroky, vaši lidé pracují za nic a produkt jde do Německa a Ameriky, a oni vydělají! A vy ještě nakonec musíte nakupovat a dovážet to, co jste sami udělali, protože nemáte peníze, musíte se zadlužovat, to je celý příběh o celém Balkánu!

Vy jste jako agent sice nepůsobil na Kosovu, ale zdalipak i tam byl nátlak ze strany Spojených států?

Samozřejmě! Kosovo bylo odtrženo ze dvou důvodů: zaprvé pro minerální a přírodní zdroje a zadruhé Kosovo je vojenská základna NATO! V srdci Evropy je to jejich největší vojenská základna.

Máte nějaký vzkaz pro lidi z bývalé Jugoslávie?

Mám. Ať zapomenou na minulost, byla inscenovaná a falešná. Jste zmanipulováni, oni získali, co chtěli a je hloupé, že se stále nenávidíte. Musíte prokázat, že jste silnější a že si uvědomujete, kdo to všechno spáchal. Za sebe se upřímně omlouvám! Proto už delší dobu odhaluji tajemství CIA a Bílého domu!

Překlad VK, Kosovoonline, zdroj: http://www.beoforum.rs/

Spojenectví Práce a Solidarity – tentokrát o sociálních

a lidských právech

Spojenectví práce a solidarity, které v minulém roce pořádalo pravidelné čtrnáctidenní přednášky levicových politiků a vědců k aktuálním tématům, po nichž následovaly bohaté diskuse, začalo školní rok 2013/14 v nové kvalitě. Ta spočívá v tom, že v předvolebním období jsou organizována čtyři témata, k nimž se vyslovují a na dotazy jako panelisté odpovídají významní představitelé, zpravidla stínoví ministři nebo činovníci odborného zázemí stran ČSSD, KSČM a SPOZ. První téma bylo zaměřeno k zahraniční politice: „Směrování české zahraniční politiky, její hodnoty, smysl i postoje ke konfliktním situacím.“ Druhé téma znělo: „Jakou daňovou, důchodovou a zdravotní politiku podporujeme“; třetí téma se zaměřilo na to, „Jak podporovat sociální a lidská práva“. Čtvrté téma, které se bude probírat den před zahájením voleb, 24. října, nese pracovní název „Co chceme udělat pro ekonomické oživení ČR a zvýšení zaměstnanosti“.

Důležité je, že panelisté, snad až na jednu výjimku, vystupují spíše jako partneři než jako soupeři, jejich postoje jsou si blízké a na dotaz publika zpravidla odpovídají, že tomu tak bude i po volbách.

Jako příklad lze uvést, že 10. října byla na pořadu otázka sociálních a lidských práv. Za ČSSD se dostavili Michaela Marksová Tominová, stínová ministryně, za KSČM Marta Semelová, bývalá poslankyně a lídr pražské kandidátky voleb do PSPČR, za SPOZ Michael Kroh. Podvečerní jednání moderoval Milan Neubert, mluvčí SPaSu.

Ve svém úvodním vystoupení všichni představitelé ostře kritizovali pravicové vlády za nelidské odbourávání sociálních a lidských práv. Představitelka ČSSD vyjádřila v krátkosti kritiku pravicových vlád s tím, že k lidským právům přistupují jako k jakési levicové úchylce a využívali přitom sociální diferenciace k tomu, aby postavili chudé proti ještě chudším. Vyjádřila naději, že nová vláda vnese do politického života novou rétoriku a nové postoje do sociální problematiky s tím, že půjde o to zlepšit situaci pro nejširší vrstvy lidí.

Po tomto poněkud obecně pojatém vystoupení představitelka KSČM v konkrétnosti ukázala, jaké devastace sociálních práv se pravicové vlády dopustily. Uvedla například, že 990 tisíc osob žije u nás pod hranicí chudoby, pětina dětí je ohrožena chudobou, mnohé z nich nemají ani dostatek jídla. Mluvila o 30 tisících bezdomovcích s tím, že jejich počet se rozrůstá a v dohledné době se může navýšit na sto tisíc. Tento sociální propad nemalé části obyvatel uváděla v souvislosti s prosazením důchodové, daňové, sociální a zdravotní reformy pravicovými vládami. Uvedla, že KSČM už delší dobu prosazuje přijetí zákona o sociálním bydlení a že je pro státní regulaci cen plynu, elektřiny, vodného a stočného, pro zrušení poplatků ve zdravotnictví. V současné době se rovněž zabývá financováním nemocnic a následnou rehabilitační zdravotní lázeňskou péčí.

Michael Kroh za SPOZ řekl, že se ztotožňuje s předřečnicemi a obrátil pozornost ještě na nepořádky ve vládním řízení sociálního systému a zdůraznil přitom zejména nedostatečné využívání evropských fondů.

Diskuse se potom rozvinula různými směry. Zastavím se u dvou problémů. Jako první problém nadhodil moderátor všem panelistům otázku rovnoprávnosti žen s muži a jejich postavení ve společnosti. Představitelka ČSSD na příkladu své přítelkyně, která se za minulého režimu provdala do SRN a volně cestovala mezi oběma zeměmi, přiznala, že se jako žena cítila rovnoprávněji zabezpečena v socialistickém Československu.

Dodala, že se domnívá, že postavení žen ve společnosti se po Listopadu poněkud zhoršilo. K podotázce týkající se normativního zastoupení žen v politickém, případně hospodářském a veřejném životě představitelka KSČM dodala, že takovouto berličku jako žena nepotřebuje; že však považuje za důležité, aby společnost vytvářela dostatečné materiální a sociální zázemí pro ženy, jako jsou například dostupné jesle a mateřské školky, které by jim dávalo více možností zapojit se do pracovního procesu, jakož i do veřejného života. V této souvislosti zvláštní pozornost věnovala matkám samoživitelkám.

Představitelka hnutí nezaměstnaných vystoupila v diskusi s tím, že na úřadech práce je evidováno nějakých 560 tisíc nezaměstnaných, přičemž počet nabízených volných míst je neadekvátně nízký, navíc u mnohých z nich je vyžadována speciální kvalifikace, na níž mnozí nezaměstnaní nedosáhnou. Představitelka KSČM dodala, že kromě počtu na úřadech práce evidovaných nezaměstnaných jsou každý měsíc z evidence úřadů práce vyřazováni tisíce, ba desetitisíce žadatelů o práci, kteří práci nesehnali. Z diskuse pak vyplynulo, že kromě toho ve společnosti, ve které ceny zejména nájemného skokově rostou, se nachází nějakých 250 tisíc důchodců, kteří hledají práci, aby mohli zabezpečit mnohdy holý život své rodiny a střechu nad hlavou.

S odkazem na to, že skutečná nezaměstnanost v současné době dosahuje pravděpodobně počtu nezaměstnaných v době nejhlubší krize třicátých let minulého století v celé Československé republice, se autor článku obrátil na všechny panelisty s dotazem, zda a jak hodlají zajistit naplňování článku 23 Všeobecné deklarace lidských práv, ve kterém se praví, že „každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.“ Tazatel se domnívá, že mezi právy obsaženými ve zmíněné deklaraci bylo právě právo na práci polistopadovými pravicovými vládami nejvíce pošlapáno a že jeho případná obnova bude záležitostí dlouhodobou, možná generační.

Odpovědi panelistů byly slušné a zajímavé. Odpověď, kterou podala představitelka ČSSD, byla opět v poněkud obecné rovině. Sdělila, že její strana má jako hlavní předvolební heslo „Prosadíme dobře fungující stát“, což podle ní předpokládá také péči o rozvoj ekonomiky a růst počtu pracovních příležitostí. Představitelka KSČM připomněla, že polistopadové vlády připustily, aby naše země opustila hospodářské styky s východními zeměmi a připoutala se k západoevropským trhům, zejména německým, což nám způsobuje četné problémy, a že KSČM bude usilovat o obnovu hospodářských styků s těmi zeměmi, ve kterých má ještě Česká republika dobrý zvuk z minulosti a především se zeměmi, jejichž ekonomika vzkvétá. Tím dojde k povzbuzení, novému rozvoji naší ekonomiky a k postupnému vznikání nových pracovních příležitostí. Představitel SPOZ se přímé odpovědi jaksi vyhnul, když namítl, že uskutečnění práva na práci zahrnuje v sobě mnohé složitosti, například také povinnost pracovat. Jaksi pominul, že v jednom článku zmíněné deklarace se také praví, že „každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost“ a že pravděpodobně ony statisíce nezaměstnaných by přijali tuto povinnost spjatou s lidskými právy raději než beznaděj, v níž se jako nezaměstnaní nacházejí.

V této předvolební kampani se mne často přátelé i zcela neznámí lidé ptají, koho budu volit. Stejně často dostávám otázku, koho doporučuji volit jim. Nemám ve zvyku odpovídat doporučením konkrétní strany. Nedoporučuji ani přečíst si programy stran, vždyť papír snese leccos, a před volbami dvojnásob. Navíc si nemyslím, že běžný občan, snad kromě politologů a dalších odborníků nebude přece číst programy 23 kandidujících politických stran a hnutí jenom proto, aby si ujasnil, koho volit. Nemyslím si také, že je vhodné hrnout se za nově vznikajícími politickými subjekty, které ještě žádné politické úspěchy neprokázaly, ale tlačí se do popředí s jakoby neotřelými návrhy, které však, jak později zjistíme, už předkládaly ve Sněmovně jiné politické subjekty před nimi.

Odkazuji své přátele či náhodné známé či neznámé osoby na jejich vlastní zkušenosti. Sám jsem se narodil – jako snad většina mých spoluobčanů ještě v Československé republice. To, že poslanci zvolení v létě 1992 přísahali věrnost České a Slovenské federativní republice a s koncem téhož roku ji bez referenda hodili do koše, aniž by kterákoli strana před volbami se tímto záměrem pochlubila, považuji za zradu a vážím si poslanců té strany, která se bránila rozdělení většího státu na dva malé. Neutěšují mne ani různé klausovské vychvalovačky, že k rozdělení státu, v němž jsem se narodil a za jehož obnovení za války lidé nelitovali obětovat své životy, došlo bez krveprolití. A slzy se mi hrnou do očí, když při mimořádné slavnosti, kde se hraje hymna, slyším hrát celou československou; potěšilo mne, když jsem se nedávno dověděl, že československé hymně dostála i slovenská reprezentace zde v Praze při významné její slavnosti. Nemohu volit ty, kteří se zpronevěřili odkazu zakladatelů ČSR, mohu volit jen ty, jejichž poslanecký klub odmítl rozdělení republiky.

Naše republika byla v druhé polovině minulého století ve světě známa svým vyspělým průmyslem, schopnostmi zkušených vyspělých dělníků a mistrů stejně tak jako vyspělých uměleckých těles (hereckých, hudebních apod.). Československá republika byla v té době schopna dodávat do zahraničí celé mnohdy sofistikované tovární komplexy a odevzdávat je tamějším objednavatelům takříkajíc „na klíč“. Mnohé z nich zůstávají stále našimi pomníky v zahraničí. Po Listopadu pravicoví představitelé dopustili demontáž světoznámých vynikajících průmyslových komplexů, jejich rozprodání či rozkradení. Od té doby jsme se žádnou takovou stavbou v zahraničí pochlubit nemohli. Naše republika byla z východního bloku nejméně zadlužená a měla velké pohledávky v zahraničí. Po téměř 24 letech je náš stát zadlužen téměř dvěma biliony korun, domácnosti dosáhly dluhu přes jeden bilion Kč, rovněž mnohé továrny se utápějí v dluzích. Nemohu přece volit ty, kteří způsobili toto ožebračení mé země, doporučuji volit ty poslance, jejichž poslanecký klub jednotně se stavěl proti privatizaci, zejména oné divoké, v jejímž propadlišti se naše ekonomické bohatství, na jehož vytváření se podílely celé generace mých předků, ztratilo.

Nemůžeme snad volit ty, kteří v minulosti prosadili antisociální zákony, takzvané reformy daňové, důchodové, zdravotní, školské apod., které vedou k rozevírání nůžek mezi bohatými, kteří dále bohatnou a chudými, kteří dále chudnou, k prohlubování bídy značné části našeho obyvatelstva, ale naopak ty, jejichž poslanecký klub všemi hlasy bránil těmto zvěrstvům, páchaným na lidských osudech.

Hlavně, vážená čtenářko, vážený čtenáři, vyjděme 25., případně 26. října do volebních místností, vezměme s sebou své přátele a známé a využijme svého volebního práva. Máme jedinečnou příležitost podílet se na potřebných změnách k lepšímu.

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.

Hitlerova myšlenka dovedená do konce

Adam B. Bartoš

Nerad se chlubím cizím peřím. Na úvod proto předesílám, že následující úvaha není má. Vyprávěl mi ji můj dobrý známý, kterého níže nastíněný problém velmi trápí, ale nemůže o něm sám napsat. Je totiž zaměstnancem tuzemské společnosti, která má německého vlastníka.

Jak se ta společnost jmenuje, je vlastně jedno. Je jich takových u nás na několik stovek a celoevropsky i několik tisíc. Problém, o kterém mluví, není jen specificky český problém, je to problém stejně tak polský, jakož i jiných zemí pod německým vlivem.

Německá kancléřka Anděla Merkelová se chlubí rozpočtovým přebytkem. Ještě v dubnu se hovořilo o tom, že by přebytku mělo Německo dosáhnout už v roce 2015. Překvapivě nepřekvapivě pak na závěr zuřivé předvolební kampaně, tedy na konci srpna, německá média oslavně hlásila, že přebytek je na světě už letos. Za první půlrok prý Anděla ušetřila až 212 miliard korun.

Oč více je v přebytku Německo, o to více jsme v deficitu my či Poláci.

Německý hospodářský zázrak je totiž postaven mimo jiné na vysávání filiálek německých firem v zahraničí. Tedy i u nás.

Češi pracují, zisk se u nás generuje, ale daně nejdou do české státní pokladny, jak bychom si mysleli a jak by to být mělo. Němci ho šikovnými triky odsávají do Říše.

Své by o tom mohli vyprávět pracovníci mnoha takových německých filiálek u nás, říká můj známý (firem s německou účastí je v ČR zhruba 1400, dodávám já). Sám to zná ze své práce. Upije ze sklenice piva a na prstech počítá, jakými způsoby Němci zisk z Čech převádějí do pokladny Merkelové.

Německé firmy u nás se snaží co nejvíce osekat výdaje na mzdy, mají málo zaměstnanců, vzájemně si pomáhají, kšeftují spolu, drží při sobě. Když už má německá firma něco prodat, protože si ukousla příliš velké sousto (celosvětová ekonomická krize přirozeně dopadá i na Němce), prodá to opět jen jiné německé firmě. Na zaměstnancích se šetří. Benefity, které ještě před několika lety existovaly, jsou tytam. Češi pracují za třetinové mzdy, než by firmu stáli zaměstnanci v Německu.

Zisk, který přesto vyprodukují, který není zanedbatelný a který by se u nás měl zdanit, putuje celý za hranice. Je ihned - už v průběhu roku - umořován pomocí fiktivních služeb, na které jsou najímány opět německé firmy.

Společnosti s německým vlastníkem si zvou německé poradce, německé manažery, německé školitele, experty, pořádají nekonečná školení s německými lektory, kteří přijíždějí do Čech, ubytovávají se v nejluxusnějších hotelích. Donekonečna radí, školí, poučují, komandují, Češi jim poklonkují. Nekončící stěhování, nekonečné výdaje, které mají budit zdání, že firma vlastně žádný velký přebytek nemá, protože co vydělá, vzápětí utrácí za tyto zbytečné a úmorné služby. Jenže vše je jen na oko. Peníze za tyto předražené a nepotřebné služby tečou opět --- do Němec.

České republice tak utíkají miliardy, které mají patřit do jejího rozpočtu. Ve skutečnosti plynou ale do rozpočtu Anděle Merkelové, která pak s nimi vyhrává volby.

Kalousek to ví, ale neměl odvahu s tím cokoli udělat, třebaže Němci své povinnosti vůči českým finančním úřadům povýšeně a okázale rok co rok ignorují.

Němci kašlou na daňová přiznání, vysvětluje můj známý. Pošlou finančnímu úřadu jen nějaké peníze, které uznají za vhodné, vyplňováním formulářů s daňovým přiznáním se vůbec nezdržují.

Když se finanční úřad dotazuje, ani se neobtěžují mu odpovědět, takže ten se už podruhé neozve. Je to arogance těch, kteří vědí, že nás mají ekonomicky v hrsti.

Čeští politici nemají odvahu s tím cokoli dělat. Zahraniční kapitál je plachá srna, říká se už roky omluvně na vysvětlení toho, proč se kolem zahraničních investorů chodí po špičkách - aby se náhodou ne-vedli a nešli někam dál, na východ. A tak chodíme po špičkách a necháváme je, aby potichu vyváděli kapitál domů. České firmy jsou naopak finančákem popotahovány za kdejakou maličkost.

Kdyby se finanční úřady skutečně podívaly německým firmám na zoubek, mohli bychom být o desítky miliard bohatší.

"Je to Hitlerova myšlenka dovedená do konce," říká známý. Netřeba válek, ovládají nás - a vlastně celou Evropu skrze EU - ekonomicky.

Zachmuřeni jsme dopili své sklenice.

Rozloučili se. Byla sobota. V neděli Anděla drtivě vyhrála volby...

www.prvnizpravy.cz

Naše politické vzory???

Je třeba zamyslet se nad našimi politickými předáky, kteří jsou nám dáváni protinárodními médii za vzor.

Mám na mysli takové předáky, jako je pan Schwarzenberg a pan Kalousek.

O panu Schwarzenbergovi psali kriticky myslící autoři jako pan Bělohradský, že je uměle vytvořené "simulakrum". Mně tane na mysli jiný termín na pana Schwarzenberga - je to "fetiš". Jisté kruhy na tohoto pána provozují dokonalou idolatrii - modloslužbu, hraničící s fetišismem. Tento muž z rodu, který byl staletým přítelem a služebníkem nenáviděné habsburské dynastie, je inkarnátem všeho nepřátelského českému lidu,českému národu, českým dějinám a české kultuře. Stačí jen uvést jeden jediný příklad - prince Felixe Schwarzenberga s jeho výrokem proti Husovi pomníku,že "husité byli jen banda lupičů a žhářů". To charakterizuje celého Schwarzenberga, který se kvalifikoval výrokem, že by "Beneš dnes měl být poslán do Haagu". A že "naši předkové nesou velkou vinu na vyhnání Němců". Když pominu vše ostatní, tento muž se tím navždy historicky znemožnil. Je to politický turista, absolvující ODA, Zelené a nakonec TOP. Je to muž hlásající tzv."Böhmovství", čili zemské němectví !!! Je to muž,který by nás málem zavlekl do válečného stavu s Ruskem instalací radaru !

Jediným jeho "kladem" je jeho otevřeně nepřátelský postoj vůči všemu "českému", čemuž on říká "čecháčkovství",stejně jako jeho instalátor Havel.

Na rozdíl od jiné temné postavy našich současných dějin, pana Kalouska.

Pan ing.Kalousek je rovněž politický turista - a navíc to, čemu soudruh Koba Džugašvili vtipně říkal "politický renegát". Je to zrádce své mateřské strany KDU, které navíc způsobil újmu odtržením starostů a vytvořením novostrany TOP. Je to stejný politický zrádce, jako byl Jan Ruml, který způsobil stejnou újmu ODS odtržením renegátské Unie svobody.

Všichni tři tito politikové způsobili své zemi nedozírné škody - majetkové, státoprávní, sociální,ale především morální ! Za normálních okolností by všichni patřili před mimořádné lidové soudy.

A toto mají být příkladní politikové české scény??? Patří všichni do politické žumpy. Za I.ČSR by se o nich zpívaly posměšné kuplety v pražském kabaretu "U politické mrtvoly"!

Totéž samozřejmě platí o padlém Petru Nečasovi, jenž se navždy deklasoval svým háchovským prolhaným projevem v Bavořích. Tragedií naší politiky bylo to, že padl nikoli za tento hnusný, vylhaný, znetvořený projev, jež sudetské stvůry vítaly ve stoje potleskem, ale padl za idiotskou aféru své tehdejší madam Pompadour, nyní zákonné manželky,která jednala v té věci jako římská kurtizána řídící pretoriána. Další hanba republiky !

Volit takové předáky je jen výrazem buďto naprosté ignorace posledních našich dějin, anebo výraz naprosté kolaborace s politikou bruselského otroctví, pangermánské poroby a všestranného kolonialismu ! JJN.

Putin vyzval v Ufe duchovných, aby pomáhali moslimským prisťahovalcom prispôsobiť sa životu v Rusku

Ruský prezident Vladimir Putin v utorok obvinil zahraničných protivníkov z využívania radikálneho islamu na oslabenie ruského štátu. Vyjadril sa tak deň po samovražednom bombovom atentáte v autobuse vo Volgograde, ktorý úrady pripisujú moslimke. Informáciu priniesla tlačová agentúra Reuters.

“Niektoré politické sily využívajú islam, radikálne prúdy v ňom… na oslabenie nášho štátu a vytváranie konfliktov na ruskej pôde, čo môže byť riadené zo zahraničia,” povedal Putin moslimským duchovným na stretnutí v ruskom meste Ufa. Prezident sa takto vyjadril približne 1000 kilometrov severovýchodne od mesta Volgograd, kde samovražedná bombová atentátnička z ruského, prevažne moslimského severného Kaukazu zabila v pondelok v autobuse šesť ľudí.

Ruský prezident neuviedol, ktorých zahraničných protivníkov má na mysli, a Rusko vykreslil ako silu presadzujúcu mier na Blízkom východe v období, keď sa tam do situácie miešajú iné krajiny.

Putin začal vlani svoje tretie šesťročné obdobie v úrade prezidenta a odvtedy často obviňuje krajiny, vrátane Spojených štátov, zo snahy zasahovať do ruských záležitostí. Tento mesiac došlo v Moskve k rasovým nepokojom a Putin preto vyzval v Ufe duchovných, aby pomáhali moslimským prisťahovalcom prispôsobiť sa životu v Rusku, čím by sa znížila pravdepodobnosť násilia. “Potrebujú počuť váš hlas,” povedal Putin. “Inak sa stanú terčmi propagandy rôznych fundamentalistických skupín,” dodal. Hlavné správy

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 448. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 29.10.2013

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz