leden, únor 2014
Čtvrtý Reich
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Třicátého ledna 1933 převzal Adolf Hitler Říšské kancléřství. Dějinné záznamy uvádí, že se tak stalo po zákulisních intrikách bankéřů (ejhle), vojenských kruhů, junkerů a pravicových politiků.
Osmdesát let tedy uplynulo od rozvoje Třetí říše budované k nápravě historického ublížení Obermenschů První světovou válkou (1914 -1918) a jejich potupy mírem uzavřeným v paláci Versailles 28.června 1919. Tak to cítili Němci. Nápravu měl tedy přinést Hitler, ale ta znamenala jen další porážku.
Procitnutí z katastrofy Třetí říše v druhé světové válce (1939-1945), bylo velmi drastické. Návštěvník Berlína ještě léta po 8. květnu 1945 (VE Day, Den vítězství Spojenců v Evropě) mohl vidět trosky jejich Reichstagu a ulice lemované štosy starých cihel vyrovnaných vedle proluk po vybombardovaných a válečnými operacemi zničených domů. Vznešené projekty Alberta Speera, bezesporu nadaného Hitlerova vrchního architekta, a velikášstvím Adolfa Hitlera inspirované, zejména Germania: Hlavní město světa, skočily tam v ruinách hlavního města. Ne všichni chtějí být otroky velikosti někoho jiného.
Poválečná vláda Německa, vedená dřívějším starostou Kolína nad Rýnem dr. Konradem Adenauerem, nemohla jinak než dojít k poznání z vojenských porážek. Vyrazila nové heslo: "Prohráli jsme válku - vyhrajeme mír", Heslo jistě poutavé, povzbuzující. "Deutsland über Alles" mohl nadále zůstat i když trochu jinak, ale v srdcích Němců určitě stále tentýž.
Z trosek se Evropa dokodrcala, přes všechny dřívější zkušenosti, k evropské ekonomické spolupráci (EEC). Někomu to bylo málo a byli jsme dostrkáni k politické formě super státu, s hrdým jménem Evropská Unie (EU). Obrazy velké budoucnosti, bez horkých válek mezi evropskými státy, byly a jsou rovněž vznešené a přitažlivé. Kdo by nechtěl dobré a věčný mír?! V historii je spousta vznešených plánů o lepším světovém pořádku, jako ty Hitlerovy a Speerovy. Napoleon to myslel také dobře, chtěl spojit Evropu dokonce pod jednotnou měnou, jako dnes kopíruje německá vůdkyně paní Merkelová.
Po plánech a s plány velikánů přijde realita, jak věci změnit a jak to všechno udělat. Jak věci řídit, bez nárazů a úrazů. Při tom ale "síla" jedněch by neměla vyžadovat omezení ostatních. To nakonec ze superstrátu vytvoří "vězení národů", jak jsme si odtrpěli už za Rakouska? Realitu vždy zamíchávají staré touhy, představy a ideje. Vůdcové touží po vítězství. Oni musí vyhrát (vyhrát mír!). Jejich způsob života a jejich průmysl je přeci nejlepší, i oni sami jsou nejlepší (über alles)! Tu supermani, onde Obermenschové. Je zde dávná soutěž a někdy nekalá. Je zde vrozená agrese. Dnes dokonce podporovaná vším, sporty počínaje. Kde je naše české sokolské heslo "ni zisk, ni slávu"?
K agresi politické se připájí dravost obchodní pro uplatnění vlastní nadprodukce výrobků, které hledají uplatnění. V Evropě každý umí nějak průmyslově vyrábět. Musel umět, aby přežil a vytvořil si k tomu prostředky svými vynálezy. Supermani všech druhů, když chtějí protlačit a dodávat svoje, musí samozřejmě zatlačit/potlačit to původní. Trumfují uměle sníženými cenami, zřizují nablýskané obchodní sítě, kde prodávají především to svoje. V procesu "být úspěšným" dochází také k cílenému vykupování výrobních zdrojů "konkurentů" a často k jejich zničení, Aby nemohly soutěžit s technologií supermana a jeho zbožím.
Protlačuje-li superman své zboží a kupující se nechá unést módou, svoji touhou, libostí a reklamou (nebo se nákupčí dá zkorumpovat/podplatit), je snížena občanova soudnost. Pak je snadno vmanévrován do půjček, pod heslem žij dnes, plať zítra. A už je kupující na cestě k poddanosti a nakonec se stává nevolníkem a otrokem. To všichni známe z praxe. Který stát dnes není zadlužen!?!
Jenomže ono to vše je ještě složitější a horší než na povrchu můžeme sledovat. Člověk podobným "obchodováním" je zbavován svého občanského sebevědomí a prospěšné hrdosti, že umí pěstovat, že ví jak pro sebe vyrábět. Jak se o sebe postarat. Je také cizími oslnivými výrobky (jako kdysi černoši zrcátky) omračován, zbaven soudnosti a nakonec odlidšťován. Když je zbaven práce a neumožní se mu aby sám vyráběl lépe, aby v soutěži mohl obstát. V důsledcích je odnárodňován, deklasován. Zbaven svých zvyklostí a institucí (cechů, spolků výrobců a p.) a svých výrobních tradic staletí budovaných, je zbaven přirozené své ochrany. Státům jsou podráženy nohy a národní obrana občanů mizí.
Užitečné hranice jsou likvidovány nadnárodními entitami. Tento stav není pomyslný, ale je až nepříjemně reálný a denně zakoušený i velkými státy jako je Spojené království - Velká Britanie. Denně jsou zde problémy např. s neregulovaným přítokem "pracovních sil", často ilegálním.
Víme, že kdo vládne nad penězi vládne nad vším. Kdo je zbaven své národní cedulové banky, kde vydává své peníze dle své potřeby, je zbaven řízení svých věcí na území svého státu. EURO znamená konec samostatnosti. Jakýkoliv zisk pro občana, který by mohl z nezištné spolupráce vzniknout) je jako vždy v dějinách zmařen chamtivostí a hamižností "silnějších".
Z tohoto hlediska nemůžeme nevidět že německé heslo "vyhrát mír", znamená (bez horké války i v míru I), cestu agresivního obchodu (důsledky vidíme např. v Řecku), a finančních uměle vyvolávaných tlaků a nátlaků. Dle postupu politiků a "ekonomů", jako je paní Merkelová, vidíme paralely s diktátory horkých válek jako byl Napoleon a Hitler. Utvářet a opanovat Evropskou unii pro účely ekonomicky silného Německa, znamená hrozbu Čtvrté říše se všemi důsledky, jako bylo plánem té Třetí...Nejnověji cestu "tiché agrese" Německa potvrzuje článek nedělních Timesů z 24.listopadu 2013: German invasion cuts Britons of top jobs. V článku autor uvádí, že Německo zvyšuje svojí dominanci v Bruselu. Má zde současně skoro dvakrát tolik pověřenců v EU komisi než Britové.
Londýn, 26.11. 2013.
Příklad pro KDU-ČSL
Na XI. sjezdu české zemské organizace ČSL, konaném v r. 1937, pronesl A. Petr jménem 120 000 křesťanských odborářů významný projev, v němž zdůraznil, že práce pro chudé a utlačené, práce pro sociální a hospodářskou spravedlnost jest skutečným plněním příkazů Kristových a našeho programu. Následující slova sjezdové rezoluce jsou podnětem pro zamyšlení i v současné době. „Zabezpečili jsme svému lidu demokracii politickou, nevybudovali jsme dosud demokracii hospodářskou, takže náš hospodářský život úpí pod diktaturou kartelů, syndikátů a monopolu, které zhusta zapomínají, že zásady obecného dobra jsou neslučitelné s jejich výdělečným sobectvím. Nekontrolovatelné zisky těchto kolosů rostou z bídy nemajetných občanů a na troskách drobné a střední výroby. Tento stav… je trvale neudržitelný. … Není možné dále udržeti liberalistický řád, který umožňuje jedněm žít v blahobytu a druhým dává žebráckou mošnu. Není možné, aby v době nadbytku životních potřeb měl lid hlad. …“ –red.
Obrana hradu
Lenka Procházková
„Církev stojí na straně národa!“ Slib kardinála Tomáška z listopadu 1989 jeho nástupci zrazují, což poznáváme podle skutků jejich. Ty dnes směřují nejen proti zájmům českého národa, ale i proti základním principům české státnosti.
Nemravný a nespravedlivý zákon o takzvaných církevních restitucích vynucený zákulisními intrikami začíná nést své trpké plody. A není boha, který by to kořistnictví zarazil. To mohou dokázat jen lidé. Dokud si římskokatolická církev nárokovala „jen“ lesy, pole a oběživo, cítili jsme se „pouze“ okradeni, až nyní, když chce získat do soukromého vlastnictví i objekty Pražského hradu, si začínáme uvědomovat, do jak vysoké hry se pustila. Současně žasneme nad tím, že státní úředníci nemají dost chuti, aby svěřený majetek spravovali jako řádní hospodáři a bránili jeho zcizení, což jim ukládá zákon. Mravní ochablost ve věci, která vyžaduje plnou sílu a argumentační zdatnost pochopitelně nemusí být jediným důvodem, proč se zástupci státu chovají tak laxně.
Mě ale v této chvíli mnohem víc zajímají motivy římskokatolických „vyjednavačů“. Proč se tak dlouho a s tak obrovským vypětím, které občas vypění až k hysterii, snaží proniknout do výsostného státního území a získat v něm několik budov do vlastnictví? Odpustím si opakování jejich kolovrátku, že jde o technické zabezpečení k provozování ritu atd. Zabezpečení mají formou pronájmu už teď, ale přesto usilují o vlastnická práva. Stále obměňovaná mediální nit, kterou kolem toho spřádají, je ve skutečnosti provazem.
Pražský hrad je symbolem české státnosti. Pokud bude římskokatolické církvi umožněno zabrat si tam své claimy, bude to pro Českou republiku, která je definována jako demokratický a sekulární stát, pokořující akt. Naopak římskokatolická církev získá pozici, jakou od vzniku republiky v roce 1918 nikdy neměla. Pozici, která je urážkou zakladatelů suverénního státu a ponížením všech demokraticky a republikánsky cítících obyvatel. Mnoho občanů to takto asi vnímat nedokáže. Jsou dostatečně ponižováni starostí o vlastní existenci a nelze od nich chtít, aby v sobě našli energii na záchranu výsostného státního území. Od toho tu ale máme ty řádné hospodáře a politiky. Hájení Hradu je jejich povinností! Dnes už k jeho obraně nepotřebují jiné zbraně než cit pro historii, zdravý rozum a smysl pro zájmy státu. Tyto předpokládané vlastnosti se ve svém souhrnu projeví jako síla, vůči které budou hamižní církevní vyjednavači bezmocní. Je na čase, aby český stát jednoznačně uhájil svou ústavní pozici suveréna a nedovolil římskokatolické církvi hrát si na spoluvlastníka země! Žádná handlířská smlouva o výměně pronajatých budov za vlastnictví jiných v chráněné oblasti Pražského hradu nebude legitimní a každý kdo ji ze strany českého státu podepíše, může být trestně stíhaný za zneužití pravomoci úřední osoby a za porušení povinnosti řádného hospodáře...
Raději než vyhrožovat chci ale apelovat na čest státních úředníků a volených zástupců lidu. Nezapomeňte na to, že my, lidé z pražského podhradí a z měst a obcí vzdálených a dokonce i lidé, kteří svůj vlastní domov ztratili, my všichni stále vnímáme Pražský hrad jako vlastnictví své duše. Jako výsostné území, které jsme zdědili, milujeme a ctíme, protože svým významem přesahuje horizont našich životů.
Málokterý národ má tak pulzující symbolické místo, které spojuje mrtvé s živými. V dnešním světě, který skýtá čím dál méně jistot, je pro nás - Čechy, Moravany a Slezany náš Hrad pořád tou pevnou tvrzí, srdcem celého organismu. Nechat si odříznout skalpelem část srdce a předat ji římskokatolické církvi ? Kým budeme, až se po té zdařilé operaci probudíme z narkózy?
Pošetilost expanze
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Vykřičeným rysem kapitalismu je boj o zákazníky a zápas o trhy. Bankéř musí mít zajištěn odbyt na své "produkty", především půjčky z bohatství, které si natiskne. Nejvýhodnější vždy bylo a je vložit to šustivé tajemství do zbrojního průmyslu a zbrojení. Tam totiž občan nemůže nic namítat, musí se přece bránit! Politici udělají to, co jim bankéři a zbrojaři nařídí a občana přesvědčí. To přeci víme už dávno od G.B Shawa z jeho "Majorky Barbary" (1905).
Staré koloniální mocnosti mají praxi v dobývání a expanzi, a tak dokolečka i když v obměnách, pokračují v tom, co se děje od nepaměti. Pro nás suchozemce jsou hlavní nástroje rozšiřování panství těch, co mají moře, romanticky vzdálené. Bitevní loď, křižník, torpédoborec, ponorka a mateřská letadlová loď jsou pro nás záležitosti z filmů a televize. Protože jsem byl donucen panem Brežněvem rokem 1968 ochutnávat slasti bývalé námořní říše Britanie, napsal jsem pro nás vnitrozemce esej Námořní bitva (9.6.2008) a v návaznosti celou řadů informací, co se okolo "NAVY" tím směrem děje.
Každá bitevní loď může být nástrojem expanze, ale nositelka letadel nám přímo dokládá, že ten kdo je staví ,zamýšlí zasahovat vojensky ve velkém rozsahu někde jinde a daleko vzdáleně od své vlastní země. Většinou tam, kde může něco vyzískat. Bez obalů, kde si může přikrást.
Samozvaný policista nad dobrem světa (USA) má bitevních grup, kde jádrem je mateřská letadlová loď, čtrnáct. Prosím, policista musí mít pendrek, ale na co mají mít pendreky ti spřátelení jiní? Vývoz "pořádku" do zámoří stojí velké peníze. Nicméně z bývalé koloniální slávy impéria si Britanie vždy vydržovala nákladný skvost bitevního loďstva a v době aeroplánů s mateřskými letadlovými loděmi (MLL). Jak vývoj šel, a protože na vývoz pořádku bylo třeba pozemních zásahů, přestavěla své dřívější MLL třídy Invincible (z roku 1980) na helikoptérové lodi pro pohodlné výsadky námořní pěchoty. Asi se Britové ale trochu zastyděli před americkými přáteli, když vytáhli svoji poslední vlajkovou MLL Ark Royal na pomoc USA proti Iráku (5.srpna 2002). Saddam tehdy, jak si pamatujeme, ohrožoval světový mír bombou (kterou ani neměl).
A tak, protože Britanie nesmí být nijak pozadu, jsme se my, profesionální veřejnost, dozvěděli v měsíčníku "Professional Engineering" z 25.ledna 2006, že se budou stavět dvě nové MLL za celkovou cenu 2,7miliard liber. Každá z nich měla nést až 60 bojových letadel. 7.února 2008 jsme se opět o MLL dozvěděli a že budou stát 3,9, budou 283metrů dlouhé a 73metrů široké s výtlakem 75 tisíc tun. Rychlost měla být 30 uzlů, námořních mil v hodině. Říkalo se, že původní projektovaná délka byla delší, ale musela být zkrácena, protože americké MLL třídy Nimitz byly dlouhé 333metrů a bylo nevhodné trumfovat přátele. V The Sunday Times z 10.11.2013, jsme se v Magazinu nejnověji dočetli, že nové MLL budou stát více jak pět miliard liber, ale ušetří se na obsluze. U jiných MLL byla a je posádka kolem 5.000 duší, ale nové MLL třídy QE se jmény HMS Queen Elizabeth a HMS Prince of Wales budou mít posádku jen 1600 mužů a žen. Na stavbě MLL pracuje 10000 lidí. První QE bude plně v provozu roku 2020. Kola průmyslu se roztáčí. Ekonomické ukazatele ve statistikách jdou nahoru.
Kolik mohou MLL se svými bojovými grupami zabít po světě lidí nebylo uvedeno.
Londýn, 1.12.2013
Smiřování přes hrob po sudetoněmecku
V listopadu to bylo již pět let, co odešel na věčnost PhDr. Pavel Macháček, tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, jeden ze zakladatelů Kruhu. Byla to velká ztráta nejen pro Kruh.
Pavel hned po návratu z koncentračního tábora, přežil i pochod smrti, se vrhl s plným nasazením do veřejného dění. A vytrval v tomto úsilí až do své smrti. Hodně publikoval, zvláště pak o česko-německých vztazích. Dalo se tedy předpokládat, že vyvolá živou pozornost u svých odpůrců, především u tzv. sudetských Němců. Byl velmi dlouho terčem jejich útoků, nepřestaly ani po jeho smrti. Jeden z funkcionářů, kteří se točí kolem B . Posselta nebo G. Zeihsela, jakýsi J. Weikert napsal do Sudetenpost, nekrolog. Přesněji řečeno, bylo to plivnutí po mrtvém. Tvrdil v něm, že jeho nejvyšší zásluhou bylo, že zemřel. Snažil prý se, aby početně malou skupinu Čechů, kteří opustili Sudety, tedy „dobrovolně“, postavil na úroveň oněch 3 milionů Němců, kteří byli z Československa vyhnáni. Dalším hříchem, snad již smrtelným, bylo v jejich očích, že se z Kruhu snažil vytvořit rovnocenného partnera pro případné jednání se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL). SL však o jednání s Kruhem, přes velké úsilí M. Klena a P. Macháčka, nikdy neprojevil skutečný zájem. Dalším neodpustitelným faux pas P. Macháčka bylo, že soustavně usiloval o to, aby tzv. zastoupení SL v Praze, sudetoněmecká kancelář, byla zrušena.
Autor nekrologu ve svém textu cituje i z Macháčkova spisu – Cesta Čechů a Němců k dnešku. Uvádí, že …“ stanoviska sudetoněmeckého landsmanšaftu jsou ostudou pro Německo, což vzbuzuje obavy do budoucna..,.“. Dokonce se dr. Macháček údajně snažil vypátrat, proč severočeské pivo je označeno jménem Konrád. Nemá snad připomínat Henleina, který byl též nositelem tohoto křestního jména.
Už ten titulek byl jedovatý a zákeřný a jiný nebyl ani závěr. S velkou škodlivostí uvádí, že Macháček byl zraněn, když přecházel o berlích ulici poblíž Karlova mostu najelo na něj auto. Bídně, psal, „bídně zemřel“. Přesto však zakončil větou „o mrtvých nic než dobré.“ Jak pokrytecké!
Sudeti dr. Macháčku nemohli odpustit, že dlouhodobě usiloval o zrušení jejich „obchodní kanceláře“, i když u premiéra Topolánka a na dalších odpovědných místech narážel jen na nepochopení a vyhýbavé odpovědi. Už tehdy bylo jasné, že mnozí z úředníků byli buď neschopní nebo již tehdy kolaborovali. Češi odešli z pohraničí sami, v pokoji a míru. Jaké že násilnosti na nich byli páchané, jakže byli zvláště po Mnichovu pronásledovaní? Nějaký český Václav se nemůže rovnat německému Peteru Bartonovi, dříve Bartoňovi. Barton umí vše správně vysvětlit. A u toho se musí zůstat. Nebo…, nebo co? Snad zbývá dodat, kdo do tohoto tzv. „sudetoněmeckého velvyslanectví“ dochází. Jsou to politici, „čeští“, např. z TOP09, KDU-ČSL. Barton zase na oplátku dochází k nim, ale také byl přijat i kardinálem Dukou, který jemu a jeho sekretářce požehnal.
Vrátím se ještě k tomu cynickému výroku – bídně zahynul. Není to tak. Když byl poražen bezohledným řidičem, nezemřel. Dokonce jeho stav nebyl zdaleka beznadějný. Když však se přidala otrava krve, bylo rozhodnuto. Asi jsem byl jedním z posledních, který s ním telefonicky mluvil. Byli jsme si blízcí. Tykali jsme si a oslovovali křestními jmény. Pavel se ptal, jak se nám v Plzni vede, dával rady i informace. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že Pavla, bohužel, slyším naposled.
Za šumavskými kopci převládají katolíci. Jejich protičeská nenávist, jíž mnozí z nich dosud trpí, s křesťanstvím však nemůže mít nic společného. Stejně tak, jak nekrolog pana J. Weikerta. Ani požehnaný Peter Barton na tom nic nezmění.
Josef Sedlák, Plzeň
Poznámka: Pamatuji se, jak před několika lety pan J. Sedlák navrhoval, aby Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí zřídil pro své zasloužilé funkcionáře a členy medaili Pavla Macháčka. Bohužel dodnes jeho návrh, pokud vím, nebyl realizován.-red.
Je Ferdinad Porsche nacistický zločinec?
Pavel Hrstka, jak píše jeden web, se ve Vratislavicích zasloužil o odstranění pamětní desky a informačních tabulí o Ferdinandu Porschovi. Na místech tomuto konstruktérovi zasvěcených se dříve stavívali i členové organizací našich Němců, pokud přijížděli do blízkosti Liberce, aby mu vzdali hold. Věřím, že někteří z nich ani nevěděli, kdo vlastně pan Ferdinand Porsche byl. Statečnému P. Hrstkovi se jeho záměr zdařil. I ve Vratislavicích pochopili, že F. Porsche patřil k nacistickým zločincům. Nyní pan A. R. z Liberce se zasazuje, aby vše se vrátilo do původního stavu a obviňuje P. Hrstku z čirého pokrytectví. Jak jinak? Argumenty mu scházejí, tak musí volit i ostrá slova.
Prosím, aby čtenáři následného článku si udělali sami obrázek o F. Porschovi, a to ještě dříve, než podepíši nějakou pochybnou podstrčenou petici.
Nebudu se zabývat životopisem tohoto schopného konstruktéra, ale pouze jeho vztahy s vysokými nacistickými činiteli a jeho úlohou, jíž sehrál v průběhu druhé světové války. A aby nebylo pochyb o údajích, hned jasně řeknu, že jsem čerpal pouze z německých zdrojů.
Ferdinand Porsche, a tento údaj je málo znám, v roce 1932 dostal nabídku, aby pracoval v Sovětském svazu ve funkci generálního zmocněnce pro motorizaci SSSR. Nabídka byla lákavá. Nabízené luxusní životní podmínky i možnost seberealizace však znehodnocoval požadavek, aby konstruktér po celý další život zůstal v Rusku. A to byl pro Ferdinanda kámen úrazu. Proto nabídku odmítl, přestože v té době se jeho firmě nedařilo. Následný rok 1933 byl pro Porscheho zlomovým. „Hitler v čele státu – nic lepšího nemohlo Ferdinanda Porscheho a automobilový průmysl potkat… Sotva dva týdny po uchopení moci zahajoval Hitler v Berlíně automobilovou výstavu…završil svou řeč patetickým prohlášením. Automobily miluji nade vše, protože mi umožnily získat Německo!“ (Knopp Quido, Hitlerovi manažeři, Mnichov, 2004, Euromedia Group, k.s. – Ikar, Praha 2006, str.340-341)
Porsche nelenil a napsal A. Hitlerovi: „Doufám, že mně a mým spolupracovníkům bude i nadále a ve zvýšené míře umožněno dát německému národu k dispozici naše schopnosti a naše snahy…“ Hitler jej pozval do Berlína. Výsledky jednání byl pro konstruktéra vynikající. Pro Hitlera od té doby byl Porsche génius. Vždyť Ferdinand nejen poznal, ale i výslovně zdůraznil, že návrhy, poznámky svědčí o vysoké odbornosti Vůdce. A právě v této době začíná stále se prohlubující spolupráce Porscheho s nacisty. Zpočátku pracuje na konstrukci lidového automobilu, Volkswagenu. Když vypukla válka zájem nacistů se přenesl do zbrojní výroby. Závody Volkswagenu opouštěly schránky na torpéda, talířové miny, zápalné roznětky, pro SS dodal 14 tisíc kusů ozbrojené motorky. To byla zatím samá „drobnější výroba“. Pro Porscheho se však blížily tučné doby.
21. června 1941, tedy pouhý den před přepadením SSSR, se sešla tzv. tanková komise, která měla za úkol připravit nové typy tanků pro válku na východě. Komisi předsedal Ferdinand Porsche. Požadavky Hitlera byly vysoké. Nový tank měl být těžký a nezničitelný. Rozhodně měl být dokonalejším strojem, než byl sovětský tank T 34. Nový německý tank vyvíjel nejen Porsche, ale i firma Henschel. Když modely konkurenčních firem byly 20. dubna 1942 ve Vlčím doupěti předvedeny, Hitler byl tak nadšen Porscheho verzí, že konstruktérovi ihned udělil Záslužný válečný kříž první třídy. Podvozek jeho tehdy méně úspěšného Tigra byl přebudován na útočné dělo Ferdinand, které Němci užívali trvale. Až do konce r. 1943 zastával F. Porsche funkci předsedy tankové komise.
Již v březnu r. 1942 nechal Hitler soustředit veškerou výrobu vojenských osobních vozů ve Volkswagenu. Porsche získal čestný titul průkopník práce. Jeho vůz se osvědčil na všech frontách nacistického Německa. Od července 1942 měl závod dodávat 4000 vozů měsíčně. Tuto kvótu však nesplňoval, poněvadž mezi tím byl podnik vybaven pro výrobu součástí letadel. Vztahy mezi Hitlerem a Porchem byly srdečné. Albert Speer po válce vzpomínal na porady, na nichž Hitler vypočítával, za jak dlouhou dobu se německý kolonista na Ukrajině dostane Broukem do Berlína. Porsche horlivě Hitlera přesvědčoval, že Volkswagen trvale vydrží jet 100 km rychlostí za hodinu. A tak oba automobilový nadšenci vypočetli, že kolonista tuto vzdálenost ujede za 30 hodin.
Volkswagen též převzal výrobu letecké bomby Fi-103, která pod označením V-1 patřila k německých „zázračným“ zbraním. Vedle civilních zaměstnanců na této válečně důležité výrobě se podíleli „nasazení“ dělníci i heftlinci z koncentračních táborů. Jak se zahraniční dělníci získávali? Z Polska a Sovětského svazu šlo o zcela nezakryté násilné deportace. Tito dělníci pracovali ve VW za otřesných podmínek. Nedostatek jídla, špatné ubytování vedly k velké úmrtnosti. Nasazená Ruska řekla, že dozorci s nimi zacházeli hůře než se psy. V r. 1944 pracovalo v těchto podmínkách přes 10.000 dělníků, pracovníci ze západní Evropy se těšili lepšímu zásobování i lidštějšímu zacházení.
Nedostatek pracovníků vedl VW k získávání odborníků ze řad sovětských válečných zajatců. Ti však v zajetí umírali velmi rychle. Jejich stav byl tak ubohý, že často ani pracovat nemohli. Němcům v r. 1941 padlo do zajetí více než 3 miliony zajatců. Do února 1942 už byly dva miliony z nich po smrti, zastřeleni, umřeli hladem. Přestože H. Göring na popud Hitlera vydal 7.11. 1941 výnos, že každý zajatý Rus se musí dostatečně živit a udržovat při pracovní výkonnosti odpovídající jeho nasazení. V této souvislosti Porsche poukázal na bídný stav Rusů přímo Hitlerovi. Ten byl údajně rozhořčen. V táboře byli Rusové opět trochu nasyceni a léčeni. V kariéře F. Porsche jako nacistického konstruktéra je jeho uvedený krok světlým bodem. Je méně důležité, co bylo pro něj převažujícím motivem, zda výkonnost zajatců nebo humánní zájem šéfa VW, poněvadž ani jedno, ani druhé nelze zcela přesně dokázat. Pokud to byla jeho lidskost, pak zapůsobila na určitý časový okamžik, který byl překryt další zvířecí koncentráčnickou rutinou, aniž by F. Porsche alespoň ještě jednou na vyšších místech nacistické hierarchie protestoval.
V blízkosti ubytoven nuceně nasazených byl zřízen tzv. dětský tábor. Podle nařízení si nemohli dělnice nechat narozené dítě ve vlastní péči a musely je dát do „dětského domova“. Dětská úmrtnost svěřených dětí byla obrovská. „Stávalo se, že denně bylo z domova vyváženo několik dětských mrtvolek a v papírových krabicích zahrabáno na hřbitově v Rühenu.. V období mezi červnem 1944 a dubnem 1945 bylo zaznamenáno tři sta dětských úmrtí.“ (C.d. str. 380) Co tomu mohly říkat matky dětí? Nic! Byly bezprávnými otrokyněmi v podniku, jemuž šéfoval pan F. Porsche. Pokud o tom, jak by někdo mohl tvrdit, nevěděl, pak říkám, že měl vědět, jak se s dětmi jeho „zaměstnankyň“ zachází.
Již v r. 1942 se F. Porsche znovu obrátil na Himmlera, aby mu pomohl zajistit další pracovní síly. „Odporným aspektem dohody s SS bylo, že Porsche slíbil jako protislužbu za poskytnutí pracovních sil přednostní dodávky 4000 vozů zbraním SS.“ (C.d. str. 381) Po prvních heftlincích byli v r. 1944 převezeni do podniku VW další. Tři kilometry od závodu vznikl detašovaný koncentrační tábor Laagberg. Vězně zde vítal velitel tábora takto: „Tady už nejste lidé, protože nemáte jméno; jste zvířata a máte čísla.´ Tomu odpovídalo nelidské zacházení. I v závodě Volkswagen se provozovalo hubení prací.“ (C.d. str.382). I v dalších letech vedené VW spolupracovalo s Himmlerem. 4.3.1944 se F. Porsche opět přímo obrátil na Himmlera a požádal, aby: „závod na výrobu tajné zbraně, který je umístěn v podzemí a potřebuje 3500 pracovních sil, převzal jako podnik koncentračního tábora.“ … „Spojením s říšským vůdcem SS se Porsche stále silněji vázal na teroristický aparát nacistického režimu. Himmler ho povýšil do hodnosti SS-Oberführer a vyznamenal ho prstenem SS s umrlčí lebkou… Pochybné pocty neodmítl a stal se tak členem zločinecké organizace. Svými aktivními požadavky na přidělení vězňů z koncentračních táborů a nedůstojnými životními podmínkami i v závodě Volkswagen jim stejně byl.“ (C.d. str. 382 a 383).
Po válce byl F. Porsche vězněn Francouzi. Po jeho zhroucení v únoru 1947 jej jeho děti v srpnu téhož roku dostaly na vysokou kauci na svobodu. Byl to však již zlomený muž, který v r. 1951 zemřel.
Co k výše uvedeným konstatováním německých autorů, Knopp, Dreykluft, stati o Ferdinandu Porschovi, dodat? Z uvedeného textu jasně vyplývá, že Porsche zcela jasně věděl, v jakých podmínkách žijí a pracují, i pro něj, sovětští váleční zajatci. Téměř s jistotou lze předpokládat, že věděl i o tom, jak SS jedná s vězni z koncentračních táborů a přesto se dožadoval jejich nasazení ve VW, aniž by prokazatelně se přičinil o zlepšení jejich celkového postavení. Jako představitel VW také musel vědět o dětském táboru, kde zemřelo stovky malých dětí, které několik dní po porodu násilně byly matkám, nuceně nasazeným dělnicím, odebrány.
Nelze přehlédnout, že Porsche měl dlouhodobé úzké a snad až přátelské vazby i na Hitlera, s nímž se i stýkal. Nelze přehlédnout, že měl velké zásluhy i na vyzbrojování nacistické válečné mašinérie. Byl předsedou tankové komise, která se zasloužila o technické zdokonalování německých tanků. Jeho konstruktérským počinem byl útočné dělo Ferdinand. Němci jej užívali až do konce války. Podílel se i na vzniku tanku Tiger, který ve své době předčil všechny spojenecké tanky. VW se podílel i na výrobě dalších zbraní, především tzv. V-1. Tím vším značně přispěl k nacistickému zbrojnímu úsilí a úspěchu německých zbraní. Nepřímo proto nese odpovědnost přinejmenším za desetitisíce padlých spojeneckých, zejména ruských, amerických, britských, vojáků. Nacistickému Německu tak pomohl prodlužovat již dávno ztracenou válku i k vraždění všech antinacistů, zvláště pak tzv. podlidí tj. Židů a Slovanů. Na jeho rukou lpěla krev velkého množství nevinných lidí. Proto si dovoluji tvrdit, že Ferdinand Porsche byl nacistickým zločincem, a to nejen proto, že byl důstojníkem zločinecké organizace, jíž SS zcela jednoznačně bylo.
Dr. O. Tuleškov
Petice na obranu republiky a jejího právního řádu
V Praze dne 12. listopadu 2013
Vážený pan
Martin Pecina, ministr vnitra v demisi, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
Vážený pane ministře,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s návrhy a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.
V r. 2009 vytvořili pánové Wolfgang Habermann, Lubník 59, 563 01 Lanškroun, Tomáš Pecina, Slezská 56, 120 00 Praha 2, Jan Šinágl, Bratří Nejedlých 335 267 53 Žebrák, přípravný výbor Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení (dále jen sdružení). Vypracovali stanovy sdružení a 7. 8. 2009 požádali MV ČR o registraci. MV ČR odmítlo sdružení registrovat. Důvody spočívají např. i v obsahu stanov družení. Zejména v čl. 3 a dalších sdružení “odsuzuje vyhnání, genocidium a ethnické čistky, k nimž došlo po druhé světové válce na území střední a východní Evropy“. Osoby, které se tohoto jednání dopustily, považuje za válečné zločince. Sdružení odmítá a odsuzuje zákon č. 115/1946 Sb. O právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků a pokládá ho za legalizaci zjevného bezpráví.
Stejně tak považuje za bezpráví dekrety prezidenta republiky, jež se staly právním základem pro zločiny popsané výše. Sdružení uznává právo osob, jež se staly obětí výše uvedených zločinů, na náhradu škody a na satisfakci za nemajetkovou újmu, kterou utrpěly a na to, aby bylo jim nebo jejich dědicům obnoveno vlastnické právo k neprávem konfiskovanému majetku. Český národ se musí vyrovnat s dědictvím zločinu vyhnání sudetských Němců.
Sdružení se hlásí k cílům sledovaným a prosazovaným občanským sdružením „Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband, Sudetendeutsche Landsmannschaft in ‚Österreich“, „Sdružením Ackermann-Gemeinde“, se sídlem na adrese Vyšehradská 49, 12800 Praha 2, společnosti „SKS-Informační středisko Praha s. r. o.“.
Uvedená ustanovení, která otevřeně napadají a zpochybňují ČR, základy našeho právního řádu, vytyčují i cíle, např. poskytnout odškodnění odsunutým Němcům z Československa, právo odsunutých na vlast, jež jsou v rozporu též s Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační dohodou. Jsme přesvědčeni, že sdružení, třeba i v nepřímé programové i jiné spolupráci se sudetoněmeckými landsmanšafty, nejde jen o přepisování historie, v níž oběť je vydávána za zločince a zločinec za oběť, kdy oběť nacistické agrese nemá mít nárok na odškodnění za škodu vzniklou agresí, ač mezinárodní právo tuto povinnost výslovně zakotvuje, nýbrž naopak agresor má být odškodněn, přestože tento požadavek postrádá veškeré právní zakotvení, ale i o změnu ústavního pořádku republiky, jak o to programově usiluje i sudetoněmecký landsmanšaft, který se dožaduje práva na vlast, na náhradu škod a uznání sudetoněmecké národnostní skupiny za druhý národ ČR, plně rovnocenný českému národu.
Z uvedených i dalších důvodů žádáme, aby MV ČR, pokud ve věci dosud pravomocně zamítavě nerozhodlo:
I. s konečnou platností odmítlo registrovat sdružení,
II. prošetřilo činnost sdružení, kterou, ač neregistrováno, přesto vyvíjelo a vyvíjí, zda nenaplňuje znaky trestného činu nebo jiného protiprávního jednání,
III. obdobně prověřilo činnost současných členů přípravného výboru sdružení,
IV. zamezilo a sankcionovalo všechny eventuální následné pokusy o obnovu činnosti sdružení.
Petiční výbor: Ing. Pavel Rejf, CSc., v.r.
JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r.
Jménem petičního výboru je oprávněn jednat: Ing. Pavel Rejf, CSc.
Z odpovědi Ministerstva vnitra ČR
Ministerstvo vnitra ČR, odbor všeobecné správy, oddělení sdružování
Č. j. MV-148956-3NS-2013, Praha, 3. prosince 2013
Vážený pan
Ing. Pavel Rejf
Petice na obranu republiky a jeího právního řádu
Z pověření ministra vnitra, pana Ing. Martina Peciny, MBA, se zdejší útvar zabýval posouzením obsahu petice podané petičním výborem ve shora uvedené věci. Z hlediska zákonné kompetence Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") na úseku sdružovacího práva sdělujeme k uplatněným požadavkům souvisejícím s návrhem na registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení (dále jen "Sudetoněmecké krajanské sdružení") následující stanovisko:
Jak je Vám známo, obdrželo ministerstvo dne 12. 8. 2009 návrh přípravného výboru na registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V rámci řízení o registraci zamýšleného občanského sdružení dospělo ministerstvo na základě posouzení předložených stanov k závěru, že v daném případě jsou dány důvody pro odmítnutí registrace. Rozhodnutím ministerstva ze dne 24. 8. 2009 byla proto registrace jmenovaného občanského sdružení odmítnuta podle § 8 odst. 1 písmo c) zákona č. 83/1990 Sb. (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb.") a následně rozhodnutími ministerstva ze dne 28. 6. 2011 a ze dne 18. 2. 2013.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že v souladu s ústavním principem ochrany základních práva svobod je sdružovací právo jako jedno ze základních politických práv pod ochranou soudní moci. Dle § 8 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. mohou členové přípravného výboru podat ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace občanského sdružení žalobu k příslušnému soudu. .. V daném případě podali členové přípravného výboru žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „Městský soud“) proti každému z výše uvedených rozhodnutí ministerstva s tí, že o žalobě proti poslednímu rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení ze dne 18.2.2013 jmenovaný soud dosud nerozhodl.
Dle názoru ministerstva nelze podání návrhu na registraci občanského sdružení s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení hodnotit jinak, než jako zneužití práva, které plně odůvodňuje nezbytnost zásahu do výkonu sdružovacího práva. Ministerstvo má nadále za to, že v daném případě jde o zásah legitimní, mající v oporu v zákoně, opodstatněný a nezbytný…
Za stavu, kdy registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení nebyla ministerstvem provedena, mohou sdružené osoby působit pouze jako neformální uskupení mimo právní režim. … (Výňatek z textu petice)
PhDr. Ivana Odarčenková, vedoucí oddělení sdružování
Kdo je Vladimír Špidla
I. Dr. V. Špidla, jeho úloha při volbě prezidenta republiky v r. 2003, vládní koalice ČSSD s US-DEU a KDU-ČSL, program koaliční vlády
„Prezident Havel vyzval 17. 6. 2002 jednání o sestavení vlády Vladimíra Špidlu, předsedu ČSSD. Ten uzavřel koalici s US-DEU a KDU-ČSL! Místo aby sestavil menšinovou vládu s pomocí komunistů - a dalo se prosadit vše dobré pro lidi!... Vláda Miloše Zemana odstoupila 12. 7. 2002, tentýž den jmenoval prezident premiérem Vladimíra Špidlu a 15. 7. 2002 jeho vládu. Ta získala důvěru sněmovny 7. 8. 2002.
První kolo prezidentské volby bylo 15. 1. 2003. V žádném ze tří kol prezident zvolen nebyl. Ve druhém kole 24. 1. 2003 byli tři kandidáti: Klaus, Moserová a Zeman. Ten vypadl hned v prvním hlasování. Důvod: Špidla s Grossem zorganizovali spiknutí proti Zemanovi a získali 26 poslanců ČSSD, aby ho nevolili, přestože všichni poslanci ČSSD se písemně zavázali, že jej volit budou!! Byl to ten nejhanebnější čin v dějinách ČSSD - a doplatila na něj celá strana. Nejen puncem nedůvěryhodnosti, ale vnitřními vztahy a soudržností. Také řadou neúspěchů v politickém životě státu! Není se co divit, že Zeman zatrpkl a chtěl, aby tito zrádci ČSSD opustili!
Ve třetím kole prezidentské volby 28. 2. 2003 nominovala ČSSD Jana Sokola, o kterém se vědělo, že je nepřijatelný pro levici. Než došlo ke třetí volbě, chtěli se komunisti dohodnout se Špidlou o společném kandidátovi, ale ten to odmítl. Proto byl zvolen Václav Klaus i hlasy komunistů. Prý abychom už konečně měli prezidenta. Celý tento akt byl pochybný…
Špidla zklamal i v mezinárodních vztazích: 29. 6. 2003 v projevu na Evropském fóru v dolnorakouském Gottweigu vyslovil vůbec první českou omluvu za poválečné křivdy!“ (PhDr. Pavel Macháček, Jak mě prostrkovala životem velká politika, vydalo Křesťanskosociální hnutí, Praha 2007) Snad bude dobré ještě připomenout, že dr. Pavel Macháček byl přesvědčeným sociálním demokratem. Dodejme k tomu, že ve stranickém referendu, který uspořádala ČSSD, byl zvolen za stranického kandidáta ing. Miloš Zeman. Toto rozhodnutí však při volbě prezidenta ČR V. Špidla spolu s řadou dalších poslanců za ČSSD nerespektovali. A to je důvod, proč v r. 2003 nebyl M. Zeman zvolen prezidentem.
Připomeňme si dále kurz, který V. Špidla nastoupil, když se stal předsedou vlády ČR. Velmi výstižně o tom píše prof. J. Keller v textu „Úpadek pravice a šance levice“. Cituji: „V čem tedy spočívá šance levice? V tom, že se nezopakuje to, k čemu došlo za Špidlovy vlády. ČSSD tehdy dala před komunisty přednost koalici se dvěma pravicovými stranami. Bylo to v rámci tzv. modernizace sociální demokracie. Nic proti modernizaci, ale neměli bychom zapomínat, co bylo tehdy za modernizaci vydáváno. Bylo to v době (v roce 2003), kdy státní dluh činil necelých 500 miliard Kč, byl tedy oproti dnešku zhruba čtvrtinový. Modernizační program se tehdy jmenoval Reforma veřejných financí a jeho cílem bylo zabránit zvyšování tohoto dluhu. Recept vypadal následovně: Na příjmové stránce snížit daně firmám a zvýšit DPH. Na stránce výdajové snížit výdaje státu na čerpání nemocenské, ztížit podmínky pro pobírání podpory v nezaměstnanosti, snížit tempo valorizace důchodů. Základní filozofií modernizace bylo snížit daňové břemeno firmám a výpadek krýt jednak zvyšováním DPH, jednak sociálními škrty.
Tato forma modernizace středolevé vlády připravila půdu otevřeně asociálním vládám Topolánka a Nečase. Ty provedly „modernizační kroky“ s cynickou sociální bezohledností. Státní dluh mezitím vzrostl na čtyřnásobek.
Pokud by po letošních volbách následovalo něco podobného jako před deseti lety, druhou vlnu modernizace by už levice nepřežila“
Nebylo toto jednání vnitrostranickým pučem? Nebylo toto jednání zradou na M. Zemanovi a na voličích, jež jej za kandidáta na prezidenta v tajných volbách zvolili? Myslím si, že to byl dokonaný puč spojený se zradou.
II. Kdo je Vladimír Špidla
Brusel umí rozhazovat peníze! Ať žije EU! Špidla se vrací: V Bruselu si vydělal 33 milionů
Milan Šíma, redaktor
Nikdo z Čechů si v politice nevydělal víc než on. Alespoň oficiálně. Špidla (58), po více než pěti letech vyklidil v Bruselu kancelář eurokomisaře a v dresu ČSSD chce kandidovat do českého Senátu.
Bývalý dělník, archeolog a zaměstnanec mlékárny, který pak proslul jako lehce roztržitý socialistický premiér se slabostí pro maratónský běh, pomačkané obleky a nošení baťůžků, si jen během svého bruselského angažmá vydělal více než 33 milionů korun. A to byl před tím v Česku poslancem, ministrem a premiérem.
A až tenhle sociální inženýr, který chtěl v EU prosadit regulaci slunečního SVITU, půjde za sedm let do důchodu, stane se mužem s vůbec nejvyšší penzí v republice. Na základě předchozích zaměstnání v České republice dostane kolem 20 000,- Kč měsíčně - k tomu ale získá za pětiletou práci v Evropské komisi od bruselského úřadu další doživotní rentu v přepočtu 110 000,- Kč měsíčně ! (tedy dnes, bez budoucích valorizací).
To je podstatně větší příjem, než má prezident! Deník MF Dnes přitom spočítal, že pokud by se Špidlova penze vypočítávala podle českých zákonů, stačil by mu jeho bruselský plat (v přepočtu 528 000,- měsíčně) „jen“ na důchod 21 tisíc korun měsíčně. Mimochodem - dle údajů České správy sociálního zabezpečení - pobírá nyní nejvyšší penzi v tuzemsku nejmenovaný muž téměř 93 000,- Kč. (Více než 98 % všech důchodců má ovšem méně než 14 500,- Kč)
Post eurokomisaře má, kromě platu 528 000 korun měsíčně a nároku na vysokou doživotní rentu počínaje 65. rokem věku, ještě i další finanční výhody. Třeba příspěvek na bydlení ve výši 15 % platu, přídavky na děti 372 € (9 700,- Kč), příspěvek na relaxaci 607 € (15 800,- Kč), cestovné a další „sociální“ dávky.
Euro-úředníci přitom neodvádí z platu ve svých zemích žádné daně, z platu se jim strhává jen daň ve prospěch EU, která činí 4,64 % po odečtení nezdanitelného minima ve výši 2649 € (tj. 68 900,- Kč).
Každý končící komisař dostává navíc odchodné ve výši jednoho platu (528 000 Kč), a k tomu po další tři roky měsíční apanáž (podle počtu let ve funkci). U Vladimíra Špidly to bude dělat přes 280 tisíc Kč měsíčně. Tak tomu říkám zabezpečení na stáří! Tak s chutí do práce, ať si vyděláte alespoň na ten náš minidůchod! No, a kdo už jste v důchodu, tak si o tom Špidlovu příjmu nechte alespoň zdát...
A nezapomeňte – v rámci EU je třeba šetřit! Co myslíte – u koho se bude začínat? No přece u nás, občanů! Přišlo e-mailem
Dodatek
Když se V. Špidla vrátil ze své euromise zpět do republiky, neúspěšně kandidoval na senátora. To však nevadilo, aby nebyl přijat jako placený poradce M. Štěcha, předsedy Senátu ČR. To možná i vysvětluje některé zvláštní činnosti Senátu a pozici, jíž zaujal M, Štěch při nedávném lámání chleba v ČSSD.
I když dr. B. Sobotka znal politickou minulost V. Špidly, vzal jej do své stínové vlády. Germanofilství Špidly má kořeny někde v době, kdy vykonával funkci eurokomisaře. Na to lze usuzovat z toho, že ještě před tím se vyslovil v tom smyslu, že odsun Němců z Československa byl příspěvkem k míru.
Na jednom nepříliš dávném semináři V. Špidla dokonce prohlásil, v souvislosti s možnostmi řešení našich ekonomických problémů, že jedno z nich vidí v tom, že republika by se stala 17. zemí Německa, a že on by osobně nebyl proti tomu. Špidla je současnému předsedovi ČSSD, B. Sobotkovi, zřejmě politicky blízký. Ne jednomu z nás se V. Špidla jeví podobně jako Tony Blair Angličanům. I my můžeme konstatovat, že na zblairovatění ČSSD má značnou „zásluhu“ i V. Špidla. Tento proces má samozřejmě i další „sociálně demokratické“ zastánce, např. L. Zaorálek ještě v době, kdy probíhala volební kampaň, nabízel již KDU-ČSL vstup do budoucí vládnoucí koalice. Vzhledem k tomu, že US-DEU již dávno zašla na úbytě, dokonce neexistuje ani tolik „progresivně“ proslavená Čtyřkoalice, vzala ČSSD z nouze i Babišovce. Ať již bude tato strana jakákoliv, tak zřejmě pravicovosti US-DEU nedosáhne. Je otázkou, zda toto konstatování je pro Sobotku radostnou nebo nepříznivou možností. Problémem však je, jak levice a levý střed za takových podmínek přežijí dobu premiérování B. Sobotky, pokud i on, za pomoci V. Špidly, L. Zaorálka, J. Diensbiera a dalších, bude usilovat o „další špidlovskou modernizaci“ ČSSD. Připravil dr. O. Tuleškov
Václav Šára, český hrdina, zavražděný Němci
Mezi Spáleným Poříčím a Bílovicemi na jižním Plzeňsku se rozkládá vesnička Struhaře. Zde se jako syn rolníka 27. března 1893 narodil Václav Šára. Otec mu po vychození školy dopřál studium na vyšší reálce v Plzni. Maturoval rok před vypuknutím války. Díky tomu se octl až v Insbrucku ve škole pro záložní důstojníky. Odtud putoval na východní frontu k 16. pěšímu pluku. Dostal se do ruského zajetí. Odtud vedla jeho cesta do našich legií v Kyjevě. Byl účastníkem bitva u Zborova. Od pěšáků byl přeložen k dělostřeleckému útvaru. U Bachmače už velel našemu obrněnému vlaku „Orlík“. Téměř na sklonku války, v září 1918, byl zraněn. Léčení si vyžádalo delší dobu.
Jako kapitán dělostřelectva se vrátil do vlasti v r. 1920. Brzy od útvaru byl poslán na studium Válečné školy, tu ukončil v roce 1923. V armádě zastával různé posty. Ve Francii byl na odborné stáži. Několikrát navštívil služebně i Sovětský svaz. Po určitou dobu zastával funkci předsedy správní rady brněnské Zbrojovky (tehdy se, jak vidno, nedávaly tyto funkce jako politické trafiky). Na svěřených místech si vedl zdatně. V r. 1934 byl povýšen na brigádního generála. V dobách těžké národní zkoušky, před Mnichovem, se za mobilizace stal velitelem dělostřelectva u Hraničního pásma XI.
Nemohl se nikdy smířit s okupací svojí vlasti. Zapojil se do odboje v Obraně národa. Už v r. 1940 řídil v této organizaci zemské velitelství pro oblast Čechy. Nelenilo ovšem ani gestapo. Mezi jeho priority patřil boj s těmito skupinami. Neunikl jim ani generál Šára. Po zatčení v září 1941 následovaly kruté výslechy v Pečkárně. Gestapáci právem předpokládali, že ví mnoho a snažili se z něj vše vytlouct. Šára však vydržel, nezradil. Měl i tak smůlu. V té době přišel do Prahy R. Heydrich. Vyhlásil stanné právo. Z vězňů byli vybrán určitý počet k popravě. Mezi nimi se octl i generál Šára.
Vlast na něj po osvobození nezapomněla. In memoriam byl povýšen na divizního generála. Jeho jméno je uvedeno na pomníku padlých a popravených absolventů Vysoké školy válečné. Před ministerstvem obrany v Praze – Dejvicích. Další pamětní deska je i v Praze 7 na domě, kde do zatčení bydlel. A stejně tak i v jeho rodišti ve Struhařích je deska na domě. Pamětní deska je i na chrámu sv. Fabiána a Šebestiána v Praze – Liboci. Podle archivních materiálů zpracoval Josef Sedlák
Dr. Bělobrádek ochoten k dialogu se sudetskými Němci |
O tom i dalším píše Sudetendeutsche Zeitung, tiskový orgán sudetoněmeckého landsmanšaftu, ze dne 2.9.2013 na str.1. Nic však nového pod sluncem. KDU-ČSL je snad již od sametu velmi příchylná k „našim bývalým spoluobčanům německé národnosti“, které jsme po válce odsunuli.
Odvolávky na Československou stranu lidovou a její šrámkovskou politiku jsou však zcela falešné. Lidovecká politika v době před druhou světovou válkou až do r. 1948 se kromě dalšího vyznačovala vlastenectvím a sociálním cítěním. Dr. Šrámek, předseda čs. londýnské vlády stál věrně při Benešovi, republice, a to po celou dobu své politické činnosti. Stejně tak i další představitelé strany. Všichni souhlasili s odsunem Němců i s dekrety prezidenta republiky. Na všech příslušných ústavních, či jiných zákonech jsou podpisy lidoveckých představitelů. I jejich hlasy byl dr. Edvard Beneš znovu zvolen prezidentem republiky.
Brzy po instalaci Josefa Luxe předsedou strany se z ČSL stala KDU-ČSL. Lux na šrámkovskou politiku nenavázal. Ale opřel ji o vládní spolupráci s ODS a později i se stranami vyloženě pravicovými, např. s ODA, DEU a US. O vybudování kapitalismu bez jakýchkoliv přívlastků mají tedy své zásluhy i kádeuáci. To je historická skutečnost.
Podívejme se i na některé stránky činnosti této strany. Někdejší předseda KDU-ČSL, Cyril Svoboda, který byl také ministrem zahraničí, se zapsal rovněž do dějin. Díval jsem se do svých písemností a tam jsem našel článek, který byl vytištěný před několika lety. Autor, který je ze Sokolovska, píše: „Pan Cyril Svoboda se nám zase zviditelnil. Paní Anděle Dvořákové, předsedkyni Českého svazu bojovníků za svobodu, kde se sdružují váleční veteráni, političtí vězni a účastníci domácího odboje, jízlivě řekl: ´Paní předsedkyně, uvědomte si, že vaše biologické hodiny dotikávají a nemůžete tedy čekat od politiků ani veřejnosti nějaký zájem…“.Těmito slovy otevřeně přiznal, jak si asi váží odkazu Masaryka a Beneše, těch tisíců žalářovaných, mučených a padlých vlastenců, kteří neváhali dát vše všanc v boji za svoji vlast. To nebyla věru „vybroušená“ řeč prvního diplomata ČR, třebaže díky právě jim i on mohl žít a budovat svoji kariéru.“
Autor tohoto článku se dále tázal, kdo Svobodu k tomuto výlevu zmocnil a věří, že určitě ne všichni lidovci. Jenže, jak uvádí již tehdy, před několika lety, mnozí čelní funkcionáři této strany vyvíjeli mimořádnou aktivitu na různých setkáních se zástupci landsmanšaftu, jak z Německa, tak z Rakouska. Právě dr. Svoboda jednal v Německu i s Posseltem.
Dalším z čelných představitelů této strany, který se vyznamenal velkou vstřícnosti, u nás nezvyklou, k sudetským Němcům, je dr. Petr Pithart. Ten dr. Svobodu v jeho germanofilské politice časově předběhl. Je známo, že to byl on, kdo jako první poválečný politik vstoupil do tzv. Sudetoněmeckého domu v Mnichově a jednal s představiteli sudetských Němců, i když to popírá. Fotografie, jak jsem přesvědčen, uvedené dokazuje. Dr. Pithart se vyznamenal též jako spoluautor „velkého díla“ Podiven, v němž ve spolupráci s ještě dvěma dalšími, se snaží přepisovat naše dějiny v proněmeckém duchu.
Oba velcí kádeuáci měli zálibu zúčastňovat se odhalování různých pomníků. Dr. Pithart nechyběl v Teplicích nad Metují, kde na paměť „zavražděných Němců zločinnými Čechy“ v r. 1945, byl odhalen pomník. Dr. Svoboda zase nemohl chybět při odhalování sochy France Josefa, tuším že ve Františkových Lázních. Ale postavení pomníku dr. E. Benešovi na Hradčanech se urputně bránil. Dokonce odmítl, jak jsem informován, zúčastnit se jeho odhalení. Připomínky měl údajně i nejvyšší duchovní pastýř církve katolické. Oba jmenovaní politici dostali německá vyznamenání, Jistě si je zasloužili. Nepochybujeme o tom. České zájmy však zaplakaly.
Jistě dnešní vedení KDU-ČSL může namítnout, že dnes je již vše uvedené minulostí. Strana má čistý stůl. Jenže nová politika se dá těžko dělat se „starými funkcionáři“. A tak když nám televize ukazuje, jak srdečně si dr. Bělobrádek tiskne ruku s dr. Pithartem, jak kolem něj snaživě pobíhá Ing. J. Kasal a další známí „lidovci“, pak jsem na velkých pochybách. Když však nám nový předseda KDU-ČSL zvěstuje, že s komunisty nebudou v žádné formě spolupracovat, že lustrace a církevní restituce jsou nedotknutelné, tak se dostavují vážné pochyby o čistém stranickém stolu.
Naše pochybnosti skončí v okamžiku, kdy se seznámíme s již letitou spoluprací některých předních funkcionářů KDU-ČSL s bavorskou CSU a zvláště pak se „sudetskými“ Němci, na jejichž sjezdech v posledních letech nechybí ani zástupce této strany. Nyní již víme, kádeuáci se smiřují se sudety, ale válečnou sekerou mávají nad hlavami komunistů. Tak pomáhají k upevňování rozdělení našeho národa, jež slouží vyloženě jen a jen cizím zájmům. Žádná nová politika KDU-ČSL se nekoná. Je vše doposud, až na nějaké drobnosti, při starém. Dej, Bože, aby se mezi námi brzy objevil nový Jan Šrámek! J. Kovář
Výpis brněnských transportů smrti
(z knihy F. Nedbálka: Pochody a vlaky smrti přes české území v roce 1945 )
Motto: H. HimmIer: „Nikdo nesmi přežít "
Brno - Kaunicovy koleje - Svitavv - Česká Třebová - Praha - Plzeň - Flossenburg.
Dne: 23.1.1945 se z Brna vydal na cestu vlakový transport 893 politických vězňů za mrazu na západ, z toho přes 800 Čechů, dále ruští zajatci a jiné národnosti, v krytých uzavřených vagónech pak příslušníci SS. Z Kaunicových koleji nákladními auty na 5. nástupiště, kde stála připravena transportní-souprava. Bez jídla a pití, příjezd do KT Flossenbürg 28.1. S námi přijel i lidový soudní dvůr, který pak přímo v táboře pokračoval ve svém smrtonosném díle. Tragika tohoto transportu vyplyne v plné hrůze, když si uvědomíme ztráty, které ho postihly: mrtví na pracovních komandech a pochodech smrti sice podchyceni nebyli, nikdo se o to nezajímal, ale podle dochovaných záznamů bylo zjištěno: 152 mrtvých, 11 popravených. 45 odešlo na transport do Norimberka, 11 do KT Bergen-Belsenu, 36 do jiných KT. O dalších 350, kteří byli vybráni pro různé KT, chybí jakýkoliv záznam a zpráva. Přes 200 zůstalo v KT Flossenbürg, avšak museli při náhlé "evakuaci" 29.4.1945 do KT Dachau. Cestou zmizela více jak jedna čtvrtina: zemřeli vysílením, jen několika se podařilo uprchnout.
Brno - Kaunicovy koleje - Jihlava - České Budějovice - Mauthausen.
Dne 8.4. 1945 byl vypraven vlakový transport 227 - 240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunlcových koleji v Brně do KT Mauthausen, vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Jan Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4. 1945.
Podle zprávy ministerstva vnitra č.j. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.6.1947, které případ šetřilo, byl jejich osud následujici:
"V noci ze 6. na 7.4.1145 bylo ve velkém sále Kaunicových koleji shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byly přivezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu s asi 30 ženami z věznice na Cejlu navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrchní strážmistr Joksch 12 zaměstnanců brněnské policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.
Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazil 9.4. dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušované leteckým poplachem do KT.
Jak udal svědek Franz ArnoId z Vidně V., Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléháni Baara, který ve své výpovědi z 13.11. 1948 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně udal, že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené pro "Sonderbehandlung" (poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standarteführer, rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS-sturmbamführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím stáli vězni celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystaveni urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, mužl se museli vysvléct do naha. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný AmoId. Ostatní byli pokIusem zahnáni do bunkru.
Josef Čuhal z Brna, Pelicova 3, který byl tenkráte písařem v Aufnahmkommandu při politickém odděleni KT Mauthausen, ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně, o jejich osudu vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynováni mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je shlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna." Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.
Jmenný seznam tohoto transportu se nezachoval. Osud .lidi z brněnských Kaunicových koleji však potvrdil i rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové "Manky", odpověděl: „Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si měl ještě odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězňově odešli. Když jsem se od výslechu vrátit, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dověděl od ostatních vězňů, byli muži v plynově komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězňově usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem si stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu příjeli, že tam také zahynuli."
Brno - Kaunicovy koleje – Rájec - Jestřebí - Skalice nad Svitavou - Česká Třebová -Praha - Beroun - Mirošov.
Dne 9.4. 1846 v 8 hod. začali. Přišli na každou světnici, přečetli několik jmen. Rychle sbalit věci, přikrývku, šálek, chvatné loučení, teplý stisk ruky, na chodbě dvojstupy. Dvorem kolem popraviště do sálu, odevzdáváme přikrývky a pak i šálky. Čtou se jména, vydávají zadržené peníze a ostatní věci kromě nožů; ty zůstávají v krabici. Ženou nás znovu do sálu, přečetli jména a vracíme se na barák. Padají facky, aby nás tam vtlačili padesát. Oběd, opět do sálu a do řad. V zápětí kvílí siréna, poplach se protahuje. Pozdě odpoledne poplach končí, předčítají se jména, pak ještě jednou, dostáváme přikrývky a večeři; chléb, kolečko salámu a čaj. Kdy! jsme to zhltli, dověděli jsme se, že jsme si snědli příděl na cestu. Pak po sedmé předčítání jmen, tentokrát podle skupin: Rusové, Ukrajinci, Poláci, do šesté podzemní hnuti. Šeptá se, že KT Mauthausen je již dobyt, pojedeme prý do Mirošova - kde to je? Poplach, pak táhlý tón, poplach přece jen končí. Po chvíli nastupujeme do autotobusu - 70 lidi. Před Kauničkami světla jako ve dne. Špalír bachařů od domovních dveří až k dvířkám autobusu. Bylo nás 460-500 poIitických vězňů, vezou nás po Tivoli, Husovou, na přerovské nástupiště a tam 4 vagóny pro 600 lidi. Předtím zatlačili gestapáci nás, na něž se nedostalo místa v přeplněném autobuse, do známé "ponorky". Nebylo tam místa, nebylo světla, ale hlavně jsme se dusili nedostatkem vzduchu. Dvířka zapadla a jeli jsme k nádraží. Takřka u cíle zahoukaly sirény, slyšeli jsme zděšený křik německých děti a nářek žen gestapáků a pak rychle se vzdalující kroky. Všichni se asi šli schovat a nás ponechali osudu. Nedostatek vzduchu rostl každou minutou a nikdo nikdy si nepřál zbožněji konec poplachu jako my. Konečně "ponorka" znovu popojela, couvla a právě ve chvíli, když táhlý zvuk sirény oznamoval konec poplachu, zarachotil v jejich dveřích klíč. Dveře se otevřely a závan studeného nočního vzduchu nám připadal jako dar nebes. Avšak: Los, los ! - a znovu zapadají vrata dobytčího vagónu. Nebylo to radostné, ale mohli jsme aspoň dýchat. Egyptská tma, stojíme jeden na druhém, že se nemůžeme ani pohnout, počítáme se: 119. Je před půlnocí, někteří se pokoušejí sednout nebo alespoň dřepnout. Potom je generální zkouška posadit se jeden vedle druhého. Ale tři čtvrtiny se dusí na zbytku plochy, musíme vstát. Znáš přece dobytčí vozy, co je na nich napsáno: 8 koni nebo 40 mužů! Ve čtyři hodiny 10.4.1945 se vlak dává konečně do pohybu. V pohodlných vozech 2. třídy jede s námi 120 bachařů - asi jsme nebezpečnější než dynamit.
Transport zastavit na vedlejší koleji v Rájci-Jestřebí, kde jej předjížděl rychlík. Zpráva o nás se bleskurychle rozšířila po okolí, vzápětí přicházeli občané, přinášeli, co kdo mohl narychlo sehnat, a podávali to vězňům do vozů. Stráže ze začátku to trpěly, ale když zástup lidí na rampě vzrůstal a důstojník zpozoroval, že vězňům jsou podávány potraviny, zakázal to a vyzval k rozchodu. Lidé neuposlechli a snažili se dále pomocí železničářů vězňům různé věci podat, proto vystřelil z pistole do vzduchu, ale nikdo nebyl raněn. Transport pak odjel směrem na Skalici nad Svitavou, která byla telefonicky vyrozuměna, ale zde již nedovolil někomu něco podat.
Brno-Kaunlcovy koleje – Slatina – Rájec - Jestřebí – Čtyřicet Lánů - Česká Tfebová - Praha. Beroun - Mirošov.
Dne 17.4. 1945 jsou gestapáci na fakultě v uniformách a přilbách, mají zbraně, proč? Opět nálety, střelba v okolí fakulty. Vyslýchající občas odbíhají, o průběh výslechu nejeví zvláštní zájem. Byl vyslechnut vzrušující rozhovor manželky dozorce na fakultě. Maji dům rozbitý a manželka chce pryč, vše se připravuje k evakuaci Brna, "Schreklich, schreklich !" Oni mají strach a to je výborné, v noci jsou nálety, světlo jako v dne. V poledne odjíždíme z fakulty, gestapák veze kufry, na nich je nápis: Mlroschau bei Pllsen. V Kauničkách je pozdvižení, otvírání cel: "Alles mit und raus!", poklusem na chodbu, byla již plná vězňů, nechápavé, často vyděšené pohledy: transport, nebo poprava? Hned nás ženou dolů do sálu, který slouží k shromažďováni transportů i na popravy. My vlak dostáváme krajíček chleba, plátek salámu a deko margarínu. Vyhánějí nás na dvůr, další kontrola, sestavuje se transport a pod silnou stráži nás nahánějí do náklaďáků. Projíždíme Veveřim, KoIištěm, Křenovou, ulice jsou silně obsazeny a zastavujeme na slatinském nádraží. Jsou připraveny dobytčí vagóny, nás vězňů je 400 na 3 vagóny. 250 Čechů, 30 Slováků, stejně Rusů a Ukrajinců, zbytek členové ostatních evropských národů. Slyšíme kanonádu. mohutnou a sílící, fronta je nedaleko, sovětští vojáci jsou na prahu Brna a my? … V noci bombardovali Rusové letiště, naše nervy jsou nadranc, kdy to dopadne na nás? Druhý den se konečně dává vlak do pohybu. Hned za lokomotivou jsou 2 osobní vozy s rodinami gestapáků. Transportu velí SS-untersturmbarnführer Lange. Protože máme prostřílený vůz, lze dírou pozorovat okolí. Ve voze se organizujeme a poznáváme, že mezi námi jsou I němečtí vojáci. Jede s námi stařičký profesor Krafta ze Slovenska a je mu nevolno z nedýchatelného vzduchu. Vylamujeme pro něj otvor nad nárazníkem. I mně není dobře. neboť jsem vedle přítele, kterému uhnívá maso, tak byl ztlučen při výslechu. Profesor trpí a chce, abychom tlumočili veliteli transportu, aby jej raději zastřelil. Těšíme jej a dáváme mu cukr a kapky. V Rájci-Jestřebí stoji spousty lidi, v rukou baličky a kalíšky s pitím. Chtěli nám to dát, ale SS je k vagónům nepustili. Přebírají to však gestapáci a dají nám jen to, co chtějí. Celý další den jedeme do České Třebové. Děr a otvorů v rozbitém voze přlbývá a třl odhodIaní chlapci se rozhoduji v noci k útěku. Před Čtyficeti Lány, kde vlak jezdívá pomalu, seskakují. Němci dělají křik, v České Tfebové začíná výslech. SpoIuvězni z jejich okolí jsou odváděni a bohužel někteří Češi, ale není jich bohudík mnoho - drží s Němci a označuji ty, kteří spali vedle uprchlíků. Gestapáci nás kopou, biji a sousedy uprchlíků svazuji a odvádějí. V noci přijíždíme do Prahy. Z Prahy pak vedla cest. vězňů na Rokycany. do MIrošova. J. Skalský
Poznámka redakce: Kolik z nás ví o Kaunicových kolejích, o mučení, vraždění našich lidí v nich po celou dobu protektorátu, kdo ví o transportech smrti vyjíždějících z Brna? Vždyť poslední transporty opouštěly Brno ani ne dva měsíce před odsunem brněnských Němců. Proč o tom nepíše náš tisk, nemluví naši historici, proč o tom se nedozví naše děti ve školách?
Na druhé straně máme řadu Čechů – bojovníků za zájmy tzv. sudetských Němců. Ti mluví o „pochodech smrti“ brněnských Němců, tedy těch, z nichž mnozí se osobně zúčastnili pronásledování a kruté perzekuce českých vlastenců, německých antifašistů, těch, kteří mají velký podíl i na vraždění našich lidí.
Co dnes se dozvídáme o úloze, jíž hráli brněnští a vůbec moravští a slezští Němci za okupace, kolik jich bojovalo v německých uniformách za světovládu nacismu, kolik z nich padlo „na poli cti a slávy“? O jejich zločinech naši germanofilové cudně mlčí. O to více však mluví o zločinech, jichž jsme se měli údajně dopustit na Němcích. A o tom se dozvídáme poměrně často z našich médiích, česká televize nám dokonce přináší filmy o českých zločinech.
A tak jsme v procesu, kdy z obětí se dělají zločinci a ze znacizovaných zločinců pak oběti, nad nimiž máme plakat. Přepisování dějin je v plném proudu. Ne tedy agresor má platit náhrady škod, jež jeho oběti v důsledku agrese vznikly, ale agresor si nyní stále silněji začíná nárokovat odškodnění. Kdo dnes mluví o německých reparacích, které německo jako nástupnický stát nacistické říše je nám povinno zaplatit ve výši cca 360 miliard předválečných korun? Co dělají naši ústavní činitelé? Proč nenárokují reparace? Vždyť v přepočtu na dnešní kurz jde o částku minimálně desetkrát větší, tedy asi o 3,5 bilionů korun. Naši politici, než aby se statečně postavili a žádali na Německu zaplacení reparací, raději šetří na lidech starých, nemocných, nezaměstnaných, těch kteří se jen těžko mohou bránit.
A co politické strany? Nejvstřícnější k požadavkům sudetů je pravděpodobně KDU-ČSL, TOP 09, následují Zelení, jejích předseda ještě jako mládežník prosazoval v Brně omluvu města za vyhnání Němců. Někteří funkcionáři ČSSD, např. Špidla, Rouček, Marksová-Tominová, se sudetům omlouvají, zúčastňují se jejich akcí. Zřejmě představují germanofilní křídlo v ČSSD. Jací budou babišovci zatím nevíme, i když Stropnický se začíná již nepěkně vybarvovat. Smutné, že? Jedno je jisté, pokud by ve válce zvítězili Němci, pak český národ by již dávno neexistoval. A naši germanofilové se o tom zřejmě ještě nedozvěděli. –red.
Anketa Parlamentních listů: Jak s odstupem dvou let hodnotíte Václava Havla?
Největší osobnost našich moderních dějin: 6%
Hodnotím ho kladně: 5%
Nic moc, ale lepší než dnešní politici: 3%
Neuznávám ani jeho, ani Klause: 7%
Havla hodnotím hodně, hodně negativně: 79%
hlasovalo: 5564 lidí
Negativní hodnocení V. Havla jasně převládá, přesto jeho milci se snaží dále udržova jeho kult. Odvolává-l se někdo na zahraničí, že tam hodně pro republiku udělal, tak je nutné říci, že V. Havel byl tvůrcem termínu humanitární bombardování, že on to byl, kdo podněcoval i k válce v Libyii. Tisíce lidí tam zemřelo. Jak to tam dnes vypadá, všichni víme.
Václav Havel – padouch, nebo hrdina ?
Štěpán Forgáč
Tvrdím, že soubojem společenských formací v moderní společnosti nebyl a není souboj demokracie se socialismem, ale kapitalismu se socialismem. Demokracie je v tom nevinně. Není a nikdy nebyla souboje zúčastněna, pouze zneužívána. Z tohoto pohledu se mi Václav Havel jeví jako facilitátor návratu kapitalismu do Československa… Lid mohl zase vykročit a také to udělal, v čele se svým novým milovaným vůdcem, svému zmaru vstříc.
Konstatuji, že se záměr kapitalismu – návrat do Československa hladce podařil. Vtrhl do země pod škraboškou svobody a demokracie a za všeobecného nadšení naivního, obelhaného a zmanipulovaného lidu. Lví podíl na tom má právě Václav Havel. http://www.blisty
Spokojený občan děkuje Havlovi
Děkuji Havlovi, že přinesl svobodu, demokracii a kapitalismus.
Děkuji Havlovi, že jako jiní, nemohu kdykoli a kamkoli cestovat, protože na to nemám.
Děkuji Havlovi, že jako loutka rozdával svá „moudra a vize“ venku a doma nepřekážel mocným v plundrování republiky, vstupu do NATO a EU.
Děkuji Havlovi, že se podílel na rozbití Československa. Toto zneuctění díla a odkazu Masaryka a desetitisíců padlých, podílejících se na vzniku svobodného samostatného státu, dneska, nejen vládnoucí horda ještě z hrdostí vyzdvihuje jako Havlův přínos pro stát.
Děkuji Havlovi, že spolu s jinými, za pakatel nechal rozprodat 70% státního a národního majetku cizákům (ČKD, Škoda, Pilsner Urqel, bižuterie České sklo,Tatra, zbrojní průmysl, Mattoni, porcelán atd.)
Děkuji Havlovi, že pro jeho „světonázor a politický rozhled“ náš stát přišel o 80% světových trhů a odbytišť našich výrobků, (Asie, Afrika, Jižní Amerika, Rusko atd.)
Děkuji Havlovi, že nechal totálně rozpadnou a zkrachovat naše zemědělství.
Děkuji Havlovi a jiným za kuponovou privatizaci a tím zlegalizování možnosti rozkrádání toho, co ještě ve státě zbylo.
Děkuji Havlovi za nezaměstnanost, protože nemusím mrznou ve frontě na banány, ale stát v teple na pracáku, kde se poskytuje štědrá “sociální“ pomoci i těm, kteří nikdy nepracovali, nepracují a pracovat nebudou.
Děkuji Havlovi, že skoro 70% občanů za práci nedostává ani polovinu průměru celostátního platu.
Děkuji Havlovi, že za odpracování více jak čtyřiceti tří let, pobírám důchod ve výši třetiny průměrného celostátního platu.
Děkuji Havlovi za jeho slova o svobodném sebeurčení národů, pak schvalování a doporučování vysílání naší armády, po boku agresora, do Kosova, Iráku, Afghánistánu.
Děkuji Havlovi za jeho příkladné morální vlastnosti. Ještě neuvadly květiny na hrobě ženy, která se po celý život o něj starala v jeho deliriích, a už se pelešil s jinou. Děkuji Havlovi za jeho oduševnělou a smysluplnou dramatickou činnost. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí! Proto, že já nezapomenu! E-mail, připravil PŠ
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu
V Praze dne 3. prosince 2013
Vážený pane prezidente,
jménem Českého svazu bojovníků za svobodu se na Vás obracím s prosbou o podporu našeho odmítavého stanoviska ve věci prodeje výrobků s nacistickou symbolikou. (viz přiložené kopie dopisů ministru vnitra Martinovi Pecinovi)
Věřím, že se z titulu Vaší funkce zasadíte o prošetření dané záležitosti, která se našim členům mimo jiné jeví jako další pokus určitých kruhů otupit národní cítění a tím kousek po kousku omezovat naši suverenitu.
S výše uvedeným souvisí i další podnět ČSBS, s nímž jsme se na ministra vnitra Pecinu obrátili. (viz přiložená kopie dopisu) Týká se činnosti protičesky zaměřených organizací působících na území ČR. Důrazně žádáme přezkoumání jejich aktivit, neboť máme důvodné podezření, že rovněž ohrožují základy naší státnosti.
Vážený pane prezidente,
věřím, že naše aktivity se setkají s Vaším pochopením a že nás v našem úsilí podpoříte. S pozdravem Ing. Jaroslav Vodička
Slované a germanizace Evropy
Ewa Konečná
Česká otázka je nedílnou součásti slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit.
Když se podíváme na mapu Evropy, vidíme, že slovanské národy a hlavně myšlenka slovanské vzájemnosti se postupně rozplývají a slábnou. To, o čem snili pokrokoví slovanští myslitelé v podstatě ze všech slovanských národů, a to, co předchozí generace s úsilím vybudovaly, je postupně likvidované a ničené. Více než 300 milionů statisticky uváděných obyvatel slovanského etnika tvořilo do roku 1989 pět států. Byly to Sovětský svaz, Polsko, Jugoslávie, Československo a Bulharsko. Byl to mohutný blok s velkou politickou a ekonomickou silou. A zatímco západní mocnosti si byly vědomy, že tento útvar pro ně představuje hrozbu a omezení jejich imperialistických snah, samy slovanské státy byly méně obezřetné, dokonce až lhostejné. Výsledkem je, že se toto mohutné, a proto i významné slovanské etnikum v dnešní době rozpadlo na více než desítku států, z nichž pouze tři tvoří významnější celky. Rusko se 150 miliony, Ukrajina s 50 miliony a Polsko se 40 miliony obyvatel. Vznikly tři nové státy s necelými deseti miliony obyvatel, šest dalších sdružuje pouze od dvou do pěti milionů.
Bohužel všechny tyto státy a státečky v podmínkách dnešní globální krize zápasí s oslabenou a zdecimovanou ekonomikou. O skutečné politické a ekonomické síle tohoto rozdrobeného slovanského etnika nemusíme ani diskutovat. Jugoslávie zastřešující jižní Slovany v jednom velkém státě je dnes rozdrobena na několik menších celků a občané vedou mezi sebou nesmyslné, ale o to víc kruté etnické a náboženské války. V podmínkách, kdy se svět globalizuje, Slované slábnou a splývají s jinými etniky. Aby toho nebylo málo, často my sami tomuto rozpadu napomáháme tím, že vyhledáváme různé historické momenty, které pak jitří naše národní cítění a v konečném výsledku oslabují soudržnost občanů.
Zarážející nepřejícnost
Česká otázka je nedílnou součástí slovanské problematiky, i když si to v dnešní době někteří čeští politikové nechtějí připustit. Jejich postoje jsou často zarážející svou nepřejícností vůči jakékoliv slovanské problematice. Rozpad Československa v mnohém poznamenal doposud korektní vztahy Čechů a Slováků a otevřel prostor k pronikání vlivů německého a maďarského neonacismu. Omluva sudetským Němcům, kterou na své první prezidentské cestě do zahraničí vyslovil exprezident Václav Havel, vstup Karla Schwarzenberga na českou politickou scénu, postupné pronikání na české území různých německých spolků úzce svázaných s pohrobky odsunutých sudetských Němců, podepsání pro nás nevýhodné česko-německé smlouvy, to všechno se táhlo po celou dobu více než dvaceti let jak tenká, ale pevná nitka, jejíž konec držel ve svých rukou bývalý premiér Nečas, který za zády občanů jednal se zástupci spolkové vlády Bavorska více než vstřícně, Schwarzenbergova slova, že Benešovy dekrety již dávno neplatí a prezident Beneš by se měl zodpovídat před soudem v Haagu, právem pobouřila většinu národa.
Poválečný odsun občanů německé národnosti byl jen zákonitým vyústěním nacionální politiky hitlerovského Německa po mnichovské zradě.
Odvěké plány: lebensraum
Po likvidaci Československa a po zřízení protektorátu nastala situace, která umožnila Německu realizovat jeho odvěké plány vůči českému národu, ale i dalším slovanským národům. V podstatě nešlo o nic jiného než o likvidaci celého slovanského etnika, které v důsledku expanzivní politiky hitlerovského Německa mělo být vyhubeno a uvolněný prostor „lebensraum“ (životní prostor) měli obsadit příslušníci germánské rasy. Rasová a národnostní politika přitom vycházela z falešně interpretovaných historických událostí. Osídlování evropského prostoru západními Slovany probíhalo již od 6. století, v té době osídlování Germány nezanechalo v tomto prostoru žádné výraznější stopy a o Němcích, kteří tam žili, existují zprávy až od 10. století. V tomto období dochází v českých zemích k velkému množství politických, dynastických, církevních a hospodářských svazků. Nastává příliv německých kolonistů a tento stav je podporován panovníky z osobních a dynastických důvodů. V 10. století vznikl polský stát, v němž po sjednocení začala vládnout dynastie Piastovců. Již od samého začátku museli Polané čelit germánským vlivům. Samozřejmě i v tomto prostoru docházelo k různým územním změnám a k velké migraci neslovanských národů, jejichž kupci využívali obchodní cesty, hlavně známé jantarové cesty od Baltu k Černému moři. Nelze popřít, že tato migrace přinesla Slovanům mnohé výhody. Bohatli a sílili, i když museli čelit četným cizím vlivům a nájezdům, které ohrožovaly slovanskou kulturu.
Reakční charakter pojmu „sudetský Němec“
Historické pravdy nelze libovolně pozměňovat a upravovat. Vztahuje se to i na dobu před- i pobělohorskou. Nelze popřít, že to byla doba národního a náboženského temna, která vedla k obrovské germanizaci českých zemí. Koncentrací německého živlu v příhraničních oblastech začala vznikat silná německá menšina, která si úporně bránila svou řeč, zvyky a kulturu. Z politických důvodů byl potřebný společný název území. V roce 1903 bylo původní keltské slovo Sudety poprvé použito k označení pohoří dnešních Jeseníků. Název se ale neujal a až teprve Konrád Henlein použil pojem „sudetští Němci“. Poněvadž Hitler stupňoval své útoky proti Čechům a všemu českému, pojem „sudetský Němec“ nabyl ostře reakční politický charakter. Protičeské zfanatizování českých Němců dosáhlo vrcholu v roce 1938.
Češi byli v tzv. Sudetech ponižováni a ohrožováni na životech, byli vyháněni ze svých domovů většinou jen s tím, co unesli, jejich uvolněné usedlosti ihned obsazovali soukmenovci a z doposud klidně žijících česko-německých sousedů se najednou stávali nepřátelé. Liberální vládní garnitury první republiky se hlásily k německé kultuře, demokraticky solidarizovaly s německou antifašistickou a židovskou emigrací a Němce-nacisty považovaly za nepřátele.
15. březen 1939 dožilo Československo svou existenci samostatného státu. Již 16. března byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava a pro většinu českého národa byl doslova šokem. Přesto prezident Hácha neztrácel svůj optimismus v česko-německou budoucnost. Věřil, že české země uvnitř Říše budou mít vlastní rozsáhlou samosprávu, pobyt německých vojsk bude jen dočasný a opětovné přičlenění některých sudetoněmeckých oblastí přispěje k obnovení historické podoby českého státu. Následující roky nacistické okupace byly pro český národ hořkým zklamáním a rozpoutání druhé světové války odstartovalo protičeskou genocidu.
Rozkvět revanšismu
Soužití Němců s Čechy a Slováky skončilo po druhé světové válce legitimním odsunem z území Československa, k obdobnému procesu došlo i v Polsku. Úpravou státních hranic došlo k přičlenění území podél Odry, částečně oblastí Sudet a sporného Slezska, které, jak bylo historicky dokázáno, bylo územím slovanským. I když Německo tuto válku prohrálo, nemělo to vliv na změnu německé mentality. Agresivní cíle a nemožnost je splnit hlavně ve východní politice daly vzniknout staronovému fenoménu – revanšismu. Po převratech v Polsku, Československu a v dalších slovanských zemích v letech 1989-1990 došlo k novým podmínkám výhodným pro německý revanšismus.
Nejdůležitějším faktorem byla kapitalistická ideologie a společenské zřízení, které změkčuje přístupy k německému revanšismu a nepravdivě v jeho prospěch interpretuje některé klíčové momenty porážky Německa ve druhé světové válce. Jako houby po dešti začínají v Německu vznikat různé spolky sdružující ve svých řadách odsunuté Němce, s postupem doby i jejich děti a vnuky. Na srazech a krajanských setkáních se stále častěji a razantněji ozývají nepřátelské hlasy proti České republice a Polsku. Ve Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českem a SRN z roku 1992 se v bodu č. 5 skrývá spekulace s volným pohybem osob v rámci EU, což je v podstatě záměr posilovat početnost německé menšiny v ČR.
Cílevědomý výkup půdy v pohraničí
Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy, Slováky a Poláky bude uspokojivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace, a to bude údajně možné za předpokladu, že perspektivně dojde k usmíření mezi německým národem a jeho východními sousedy. Takzvané vstřícné počiny německé strany, různá gesta usmíření vyjádřená např. obnovováním kostelů, kaplí a hřbitovů na území, odkud byli Němci odsunuti, programy obnovy např. na Krnovsku, společné kulturní akce, ale i otevření tzv. Informační kanceláře v Praze, výkup zemědělské půdy v pohraničí zdecimovaném nezodpovědnou politikou pravicových vlád. Leccos z periodik a deníků v rukou německých majitelů, to je jen malý výčet pronikání německého živlu na naše, tzn. slovanské území. Tzv. krajanské spolky na území Polska již dosáhly toho, že názvy obcí a vesnic na Opolsku, odkud byli Němci odsunuti, jsou již několik let dvojjazyčné. Je proto až s podivem, s jak obrovským odhodláním brání Lužičtí Srbové svůj jazyk a kulturu. Je správné, že si stále více uvědomujeme nebezpečí pronikání německých vlivů na území, jejichž jádro tvoří slovanské národy. Zesílení těchto vlivů by znamenalo počátek nestability nejen v České republice, ale i v celé Evropě. Současná situace v Evropě dokazuje, že historie bojů slovanských národů za zachování a obranu slovanství nepoučila představitele neslovanských národů a států, aby nevnucovali Slovanům cizí způsoby a vzory života. Pokračují v cestě vytyčené A. Hitlerem – zničit Slovany s jejich kulturou a tradicemi a postupně ovládnout území, které Němcům historicky nepatřilo. Nepoučili se ani výsledkem druhé světové války, kdy je jasně prokázáno, že čtyři slovanské země – SSSR, Polsko, Jugoslávie a Československo se rozhodující mírou podílely na rozbití nacistické nadvlády, i když se tak dělo s obrovskými ztrátami na lidských životech. Ze států protifašistické koalice to bylo až 67 % a na celkových ztrátách všech národů až 52 %. Již i proto bychom neměli dovolit žádnou další germanizaci, ať již má jakoukoliv podobu. Slovanská vzájemnost č.171, str. 3
Znát pravda o minulosti svého národa
Historii píší vítězové. My jsme byli v 17. století, vinou své nesvornosti poraženi, elita národa vybita či přinucena k emigraci a naše země byla na tři století ovládnuta svými sousedy. Už z této vcelku známé skutečnosti se dá vyvodit, že mnohé v naší minulosti bylo jinak, než jak nám bylo a doposud je předkládáno a jak ke své vlastní škodě věříme i my. Domníváme se například, že jsme a vždy jsme byli malým, bezvýznamným národem, který byl ve srovnání se svými sousedy spíše na nižší úrovni. To je ale verze vítězů. Uveďme si zde některá fakta, která do tohoto obrazu příliš nezapadají.
Československé legie jako jediné dokázaly úspěšně vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet pod kontrolou značnou část ruského území. Turci, kteří po půl tisíciletí smrtelně ohrožovali Evropu, byli zastaveni za významného přispění našeho národa, který po více jak 200 let nesl hlavní tíhu boje proti tureckému nebezpečí. V době husitských válek jsme dokázali zvítězit nad armádami celé Evropy a navzdory tehdy všemocné katolické církvi jsme se stali první protestantskou zemí. Za vlády císaře Karla IV. a některých Přemyslovců patřilo české království mezi nejvýznamnější evropské státy a vícekrát se na našem území rozhodovalo o osudech Evropy.
A ještě dříve, kam už národní povědomí téměř nedosahuje, za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy – armády Franků. Děsivá porážka, kterou Frankové utrpěli u Wogastisburgu a po které se půl století neodvážili vstoupit na slovanské území, nemohla být dílem nějakého malého, teprve před nedávnem se zde usídlivšího kmene. Tvrzení, že naši předkové osídlili toto území až v pátém století našeho letopočtu, v době stěhování národů, je verzí germánských dějepisců a je to pravda jen zčásti. V pátém století do střední Evropy dorazily bojovné kmeny Čechů a Polanů, které později sehrály významnou roli při zadržování germánského náporu. První, mnohem početnější vlna slovanského osídlení však proběhla už před rokem 1000 př. n. l. Tento přátelský, mírumilovný lid vykácel pralesy, vysušil močály a proměnil je v úrodná pole a pastviny. V průběhu staletí postavil množství osad, hradišť. Vždy s otevřenou náručí přijímal příchozí a vždy tvořil na našem území většinu (i v době příchodu Keltů a Germánů). Jeho sídla se rozkládala na území od Alp až k Černému moři, od Baltu až po Jadran. Dokladem toho, jak velká byla oblast osídlená našimi předky a dorozumívající se staroslověnštinou je i fakt, že křesťanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přišli z oblasti dnešního Řecka, se bez potíží dorozuměli s místním obyvatelstvem.
Římany byl nazýván „Ethné megalá“ (převeliký národ). Existují o tom četné záznamy v římských letopisech a kronikách a byl oním národem, který zastavil římskou expanzi za Dunaj. Po dlouhou dobu nebyl centrálně řízen a vojensky organizován a jsa napaden, bránil se udatně, ale nevojensky. Teprve po pádu Říma, pod narůstajícím tlakem Franků (slovo Frankové ve staroslověnštině wranken, znamenalo vrahové) vytvořil centrálně řízené státní útvary (Sámova říše a Velká Morava). Jejich vyspělost dokumentují i dochované zápisky arabských kupců z 9. stol., kteří přestože procestovali celý tehdy známý svět včetně byzantských velkoměst, stanuli v úžasu před sídlem krále Svatopluka a nazvali ho „Doposud nikdy nevídaným hradem“.
Skutečnost, že tak málo víme o Velké Moravě i o tom, co bylo předtím, má několik příčin. Jednou z nich je i stavební materiál používaný našimi předky. Většinu svých staveb vytvořili ze dřeva, kterého bylo na našem území vždy nadbytek, a z cihel z nepálené hlíny. I vlivem této skutečnosti byl rozsah zkázy způsobený Maďary po pádu Velké Moravy obrovský. Popelem lehla většina sídel, hradišť, chrámů, tvrzí a spolu s nimi i vše ostatní. Další příčinou je nezájem vládců nástupnických států o pravdivou interpretaci minulosti. A tak dnes víme o Velké Moravě méně než o vzdálených říších zaniklých před mnoha tisíci lety.
Po pádu Velké Moravy vojsko českého knížete obsadilo malou část území zaniklé říše. Zbytek byl postupně poněmčen, pomaďarštěn, popolštěn, porumunštěn… Je doložitelné, že ještě za vlády Karla IV. existovala na severozápadě od našich hranic dvě slovanská území (Horní a Dolní Lužice), že přinejmenším polovina dnešního Rakouska, které ve středověku patřilo k zemím koruny české, mluvila slovansky, že i části Bavorska byly v té době ještě obývány Slovany. Také na území dnešního Maďarska, přes tvrdou maďarizaci, existovaly ještě v 19. a ve větší míře v 18. stol. slovansky mluvící vesnice.
Maďaři, když se s dovolením vládců Velké Moravy usídlili v Panonii, byli kočovným mongolským kmenem. Od svých hostitelů se naučili řemeslům, zemědělství i všemu ostatnímu. Odvděčili se tím, že když většina bojeschopných mužů hájila západní hranice před dalším nájezdem Franků, vpadli svým hostitelům do zad a tím způsobili zánik říše. To, že dnes vypadají jako Evropané a ne jako Mongolové, je díky skutečnosti, že do sebe v průběhu staletí přijali většinu slovanských genů (dnes mají Maďaři 70 – 80% slovanské krve).
Morava si po dlouhou dobu udržovala, vedle značné míry samostatnosti, i jazykovou, zvykovou a povahovou odlišnost od Čech, která doznívá ještě i dnes. Jazyk Moravanů a Slováků si byl po dlouhou dobu velmi blízký, protože vycházel ze společného základu – staroslověnštiny. Staročeština zase měla mnohé společné rysy se staropolštinou.
Dnes už jen málo z nás ví, že jsme spolu se Slovinci, Slováky, Slezany (i polskými) jedním z posledních zbytků kdysi velikého, vyspělého, bohatého národa. To, co se dělo po dlouhá staletí, kdy nám přicházející cizáci brali náš majetek, půdu, ženy, se v moderní obdobě děje i dnes. Našemu národu dokonce hrozí, že klesne na ještě nižší úroveň, než je úroveň někdejších agresorů, kteří ho o tolik připravili.
Po roce 1989 jsme se důvěřivě otevřeli světu. Dravé a bezohledné zahraniční firmy, banky i jednotlivci, jejichž hlavním cílem bylo urvat co nejvíc, se vrhli na naši zemi. Tehdejší političtí vůdci jim v tom nejenže nebránili, ale dokonce je povzbuzovali (V. Klaus: „Jen víc takových Kožených“) a asistovali jim. Výsledek je pro nás téměř tragický. Žijeme v zemi, kde nám toho už moc nepatří. Stát, přestože v krátké době rozprodal většinu majetku, má obrovský dluh. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života spojený s rychlým zadlužováním rodin. Lichva a prostituce už začínají být prezentovány jako normální způsob podnikání. Vychytralost už má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí.
Kdo zastaví tento úpadek? Duše národa volá o pomoc. Nenechme ji zahynout!
Slávek Popelka
Z. Brzezinski: „Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko“ alebo hlavný omyl ideológa rozpadu ZSSR
Daria Aslamovová, Alexander Grišin
Zbigniew Brzezinski sa nedávno dožil 85 rokov. Korešpondenti Komsomoľskej Pravdy Daria Aslamovová a Alexander Grišin si v nedávno uverejnenom článku zaspomínali na hlavné víťazstva a prehry jedného z najznámejších „nepriateľov Moskvy“.
Antikomunista? Áno, no na viac aj rusofób
Jeho rusofóbstvo má dávne rodinné korene. Otec – Tadeusz Brzezinski (odkaz na wikipediitu: http://en.wikipedia.org/wiki/Tadeusz_Brzeziński ) bol diplomatom ešte onoho „Pánskeho“ Poľska a presvedčeným spojencom Hitlera proti ZSSR. Podľa mnohých svedectiev menovite zbigniewov otec, ktorý v roku 1938 pracoval v Moskve, silne podporoval odmietnutie umožniť priechod sovietskych vojsk cez Poľsko na pomoc Prahe po Mníchovskej dohode a po vydaní Československa Hitlerovi. Súčasne si vtedy Poľsko odhrýzlo nemalú kus územia od rozdeleného štátu. Je prekvapujúce, že manželka Zbigniewa Emília, příbuzná nacistami zvrhnutého prezidenta Československa Beneša, zdieľala rusofóbne postoje svojho manžela. „Železný Zbigniew“, ako nazvali Brzezinského, zohral významnú úlohu v americkej zahraničnej politike v druhej polovici 20. storočia a na začiatku 21. storočia. Postačí pripomenúť, že jako profesor formoval postoje a názory svojich študentiek Madeleine Albrightovej a Condoleezze Riceovej, ktoré sa neskôr stali ministerkami zahraničných vecí Spojených štátov amerických.
Zaoberal sa aj Latinskou Amerikou, Blizkým Východom, no najviac zo všetkého hlavným nepriateľom Spojených štátov amerických (SŠA) – ZSSR.
Triumfátor
Menovite Brzezinski sa stal autorom tej americkej doktríny o vzťahu k ZSSR, ktorú je možné charakterizovať krátkym slovným spojením „uštvať ako koňa“. Vrchol svojej aktivity dosiahol za vlády prezidenta Jimmiho Cartera , ktorý z neho urobil svojho poradcu pre otázky národnej bezpečnosti. V roku 1998 sa Brzezinski priznal: „Carter podpísal prvú direktívu o tajnej pomoci protivníkom prosovietského režimu v Kábule 3. júla 1979“. A na otázku novinára (v tom čase už Taliban dominoval v Afganistane, no Al-Kájda ešte nezhodila veže WTC v NY), či nie je nebezpečné dodávať zbrane Bin Ládinovi, Brzezinski odsekol: „Táto tajná operácia bola výbornou myšlienkou. Jej cieľom bolo zatiahnuť Rusov do afgánskej pasce a vy chcete, aby som to ľutoval?... Čo je dôležitejšie z hľadiska svetovej histórie – Taliban alebo rozpad sovietskeho impéria?“
Momentom jeho triumfu sa stal rozpad ZSSR. Brzezinski prognózoval budúcnosť ZSSR ešte v roku 1988, konkrétne takto: „Dlhodobé neporiadky zatiaľ nevedúce k potrebným výsledkom... ďalšie ústupky a nepremyslené zmeny... reformy v ekonomike pravdepodobne zbavia sovietskych pracujúcich hlavných výhod, konkrétne zamestnanosti a stabilnej mzdy... zrod nacionálnych a regionálnych konfliktov uprostred národov ZSSR, vzrast separatistických hnutí“. Ako vidíte, všetko je popísané veľmi presne.
Rusko – neúspech
Nástupníckemu štátu ZSSR prisúdil Brzezinski veľmi špecifickú budúcnosť – vazala SŠA, ktorého veľkým šťastím je už tá skutočnosť, že mu vyššia moc dovolila vôbec existovať na svete. Dokonca, podľa Brzezinského stratégie sa malo Rusko rozpadnúť na niekoľko malých štátikov.
Tým, ktorí s tým nesúhlasili, americký politechnológ hrozil celkom jednoznačne: „Zničili sme ZSSR, zničíme aj Rusko... Rusko – to je celkom zbytočný štát... Je to porazená mocnosť. Prehrala zápas titanov. A hovoriť, že to nebolo Rusko, ale Sovietsky zväz, znamená únik od reality. Bolo to Rusko, ktoré sa nazývalo Sovietskym zväzom. Ono vyzvalo na súboj Ameriku. A bolo porazené. Teraz nie je vhodné prikrmovať ilúzie o veľmocenskej pozícii Ruska. Treba každého odradiť od takéhoto spôsobu myslenia... Rusko bude roztrieštené a pod dozorom.“ No skutočnou témou zahraničnej politiky Spojených štátov sa stal nasledujúci výrok Brzezinského:
„Nový svetový poriadok pod hegemóniou Spojených štátov amerických bude vytvorený proti Rusku, na účet Ruska a na ruinách Ruska“.
A spočiatku išlo všetko podľa týchto receptov. V plnej miere aspoň tak dlho, pokým bol pri moci Jeľcyn. Boli to časy šokovej terapie a „slobody“ („berte si toľko slobody, koľko len unesiete“).
Lenže potom, od leta 2000 „Brzezinského systém“ sa začal kaziť. Ak bude Rusko pokračovať v sledovaní euroazijských strategických cieľov, zachová si štatút impéria, lenže imperiálne tradicie je potrebné paralyzovať - varoval Brzezinski. Varoval, no ničomu už zabrániť nemohol.
Putinovské Rusko si začalo rýchlo získavať spojencov. Šanghajská organizácia spolupráce, Colná únia, Euroazijský zväz... To Brzezinskému účinkuje ako kosť v hrdle. Ďalšou takou kosťou sa mu stal kolaps jeho plánov na rozkol Ukrajiny s Ruskom. Plán bol privesť k moci v Kyjeve „oranžových“ (čo sa podarilo len dočasne), dostať Ukrajinu pod kontrolu NATO (krach), blokovať Černomorskú flotilu Ruska (krach), zaviesť vízový režim medzi Ukrajinou a Ruskom (krach). On zasvätil celý svoj život zničeniu ruského obra, no obor ešte žije. A toto je najstrašnejšia nočná mora Brzezinského.
Telefonát jubilantovi. Brzezinski pre Komsomoľskú pravdu:
„Milujem Rusko, ale...“
Bývalá šedá eminencia v administratíve prezidenta Jimmiho Cartera, dnes robí poradcu, pozorovateľa a prednášateľa. A k tomu vedie celkom aktívny spoločenský život, je stálym účastníkom každoročného plesu, ktorý organizuje v New Yorku Fond Kosciuzsko združujúci ľudí z Poľska žijúcich v Amerike.
Mnohí veria, že jeho názory vo vzťahu k Rusku sa nezmenili od čias Studenej vojny. Doteraz majú veľký vplyv na myslenie administrácie amerického prezidenta. Či radí priamo aj Barakovi Obamovi, nie je známe. No verejne svoje myšlienky vyjadruje takým spôsobom, že ich skutočný zmysel sa ukáže zrozumiteľným až po uplynutí určitej doby.
Čo si myslí teraz o našej vlasti? Zavolal som jubilantovi: „Blahoželám Vám k narodeninám, pán Brzezinski. Povedzte niekoľko slov pre KP. Aké pocity prechovávate k Rusku?“ On poďakoval za gratuláciu, no vyhovoriac sa na zaneprázdnenosť, povedal, že odpovie elektronickou poštou. A čoskoro prišla krátka správa: „Milujem Rusko tak silno, že chcem, aby Rusko bolo Ruskom.“ Nuž, chápte to ako chcete... New York. Alexej Osipov
Diabol strednej úrovne
Zvláštny korešpondent KP Daria Aslamova spomína ako robila v roku 2008 so Zbigniewom Brzezinskim rozhovor.
Urobil na mňa dojem ako diabol. Ako prešibaný diabol strednej triedy. Neuveriteľná energia v krehkom, chudom tele. Pichľavá irónia skrytá v kútikoch úzkych stareckých očí a nevysvetliteľný pocit nebezpečenstva. Je vari možné báť sa bezmocného starca? Áno, možno, ak jeho myseľ disponuje takou ničivou silou, v porovnaní s ktorou je atómová bomba len detskou hračkou.
Kedysi som cítila mladícku nenávisť k tomuto človeku, ktorý je ochotný urobiť všetko pre zničenie mojej vlasti, ZSSR. Brzezinski je autor celej ideológie „Boja proti totalite“. Bola to geniálna myšlienka – premeniť zrážku kapitalizmu s komunizmom na boj demokracie s totalitarizmom, čím vyjadril morálnu nadradenosť nad nepriateľom. Finančnému kapitálu potom nič nebránilo v tom, raziť myšlienku „všeobecného bratstva a solidarity“.
Časom moja nenávisť k nemu vyprchala. Dokonca som mu podala ruku so slovami: „Je príjemné potriasť ruku jednému z najvýznamnejších nepriateľov Ruska. Zvlášť, ak je nepriateľ inteligentný.“ pozrel sa na mňa opovržlivým pohľadom. „Je to pravda. Avšak, zlá taktika – zvyšovať množstvo svojich nepriateľov, ako to napríklad robí váš Putin.“
Prišla som k Brzezinskému s jasnou túžbou zistiť, čo by sme nemali robiť. Ako na to? Veľmi jednoducho. Vypýtať od neho radu, kam smeruje Rusko. A urobiť presný opak. Brzezinski okamžite začal hovoriť o federalizácii Ruska: „Rozvoju Ruska bráni mimoriadna centralizácia. Ak by sa v Rusku vytvorila spolupráca republík s centrami na Ďalekom východe, na Sibíri a v Moskve, všetky regióny by sa ocitli v oveľa výhodnejších pozíciách. Ak by USA boli centralizovaným štátom ako Rusko, nikdy by sme nemali Kaliforniu, ani New York.“ „ No USA a Rusko sú štátmi s celkom rozdielnou historickou realitou.“
Povedala som. - „V USA v každom štáte žijú ľudia rôznych národností a dokonca rás. Naopak, Rusko sa skladá z národných republík z ktorých každá môže ašpirovať na samostatnú úlohu. Federalizácia je prvým krokom k rozpadu Ruska.“ „Žiaľbohu, máte tendenciu považovať akúkoľvek kritiku za prejav nepriateľstva“ -povedal môj spolubesedník.
Z Brzezinského bolo cítiť podráždenie už zo samého faktu, že Rusko ako jednotný štát vôbec existuje. Čiže jeho celoživotný cieľ ostáva nesplnený. Áno, ZSSR je mŕtvy, no Rusko žije. To znamená, že ho treba zničiť federalizáciou, rozdrobiť na množstvo rebelujúcich, protestujúcich republík, utopených v krvi. Vtedy môže spokojne zomrieť. No on ešte stále žije. Vyzerá to, akoby sa nechystal nikdy umrieť. Akoby bol nesmrteľný. Ako stelesnenie nesmrteľnej idey vojny. Naozaj, vojny, studené či horúce, nikdy nekončia.
Preklad z ruštiny: PhDr. Jozef Mižák, Tibor Korečko
Putin: Rusko bude vzdorovat pokusům oslabit jeho vliv ve světě
Rusko důsledně upevňuje své politické a ekonomické pozice na mezinárodní aréně, podílí se na realizaci rozsáhlých integračních projektů v Eurasii. Země právě proto naráží na konkurenci a pokusy oslabit její vliv.
Prohlásil to ruský prezident Vladimir Putin na slavnostní recepci, věnované Dni pracovníka bezpečnostních orgánů. "A my musíme takovým pokusům vzdorovat," zdůraznil.
Podle ruského prezidenta to musí být prováděno i prostřednictvím upevňování spolupráce s partnery a spojenci Ruska v oblasti zpravodajských služeb.
czech.ruvr.ru
Vojislav Koštunica: EU využívá přístupové rozhovory se Srbskem jako prostředek pro rozbíjení a zbídačení země
Bělehrad – Předseda DSS Vojislav Koštunica uvedl, že „Rozhodnutí EU o tom, že v lednu zahájí přístupové rozhovory se Srbskem, představuje výrazně špatnou zprávu pro srbské občany, neboť Evropská unie rozhovory využívá jako hlavní prostředek pro územní rozbíjení Srbska a ekonomické ožebračení země,“ uvádí se v prohlášení Koštunice pro agenturu Beta.
Bývalý premiér dodal, že „léta nazpátek tvrdila EU, že Kosovo a evropská integrace jsou dva oddělenými procesy“, ale pak vyšlo najevo, že „plná normalizace vztahů Srbska s lžistátem Kosovo je nejdůležitější podmínku pro rozhovory Srbska s EU“.
„Začátek rozhovoru Srbska s EU se shoduje se závazkem Srbska, aby v souladu s dohodou o stabilizaci a přidružení výrazně snížilo celní poplatky na dovoz zemědělských výrobků, což bude mít devastující následky a může úplně zničit pokleslé srbské hospodářství,“ uvedl předseda DSS.
Dle jeho slov, vláda oslavuje začátek jednání, přičemž nenechává prostor pro otevřenou debatu o zhoubných následcích politiky EU, jejímž nyní už neskrývaným cílem je rozbíjení Srbska.
„Upozorňujeme, že Srbsko je vážně ohrožené, a že není čas na oslavu, nýbrž na zodpovědnou národní debatu o budoucnosti země. Vzhledem k tomu, že jde o budoucnost a osud Srbska, mohou jen jeho občané, nikoliv moc, ve svobodném referendu rozhodovat o tak dalekosáhlém kroku, resp. máme-li pokračovat v evropské integraci, nebo je pro Srbsko lepší vyhlásit politickou neutralitu,“ uvedl Koštunica.*
Ministři zahraničí EU včera rozhodli, že přístupové rozhovory se Srbskem začnou v lednu. Řecko jako předsedající země EU od 1. ledna, uspořádá první mezivládní konferenci se Srbskem plánovanou na 21. ledna.
V přijatém Rámci přístupových rozhovorů se uvádí, že před vstupem do EU musí Srbsko podepsat právně zavazující dohodu urovnání vztahů s Prištinou.
Kosovoonline.cz
* O politickou neutralitu se V. Koštunica zasazuje od roku 2008 po samovyhlášení nezávislosti Kosova a jeho uznání většinou států EU.
Válečný úder Západu na Ukrajinu - šíbr Karel ve službách kontrarevoluce
Zatímco v Evropě spousta lidí protestuje proti Evropské unii a žádá vystoupení z bloku, na Ukrajině probíhá opačný efekt - lidé protestují pro vstup do EU. To nám naznačuje, že se jedná o davovou hysterii s nádechem peněz od Západního revolučního a anti-ruského hnutí.
Už od počátků bylo evidentním, že protesty na Ukrajině nejsou ničím jiným než davovým šílenstvím v rozdělené zemi. Útok na tuto zemi byl napřed postaven na nejznámějším ukrajinském zločinci Julii Tymošenkové. Západní média odmítají zmíňovat fakt, že Tymošenková byla vyšetřována za uplácení soudců, zvýhodňování firem a zneužívání své pozice premiérky a vymazávání daní své firmy, místo toho je "obětí" rozhodnutí současného prezidenta Janukoviče, který ji "nechal zavřít za podezřelou plynovou dohodu s Ruskem." Seznam jejích obvinění je alespoň metr dlouhý. Další celebritou na straně tzv.revolučního hnutí je jako vždy celebrita - v tomto případě se jedná o ukrajinského boxera Vitalije Klička. Kličko se ve jménu svého hnutí UDAR v roce 2011 vydal do Washingtonu, kde se setkal s radikálním, šíleným a anti-ruským senátorem Johnem McCainem. Podle Klička "Ukrajina Rusko nepotřebuje." Sám McCain minulý víkend odcestoval na Ukrajinu a vystoupil před demonstranty na náměstí Majdan.
McCain je součástí predátorské sítě západního hnutí, po pádu komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989 si vzal na starost celý východní blok. Společně se současným ministrem financí Janem Fischerem kontroloval první československé volby a teď jezdí po celém světě navrhovat změny režimu, kobercové bombardování a barevné revoluce.
Podle dosavadních informací to také vypadá, že v další barevné "revoluci" na Ukrajině stojí organizace z České republiky a České Ministerstvo zahraničí. Náměstí Majdan navštívili hned tři známá individua - Michael Kocáb, bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a současný ministr zahraničí Jan Kohout. Zatímco Kohout se na náměstí "stavil" v rámci mítinku Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Schwarzenberg s Kocábem přiletěli na vlastní pěst.
Kníže prvně navštívil ukrajinskou televizi Hromadske, kterou založil jeden z nejpopulárnějších moderátorů země a Ukrajinec s afghánskými kořeny Mustafa Nayem. Nayemova stanice denně vysílá z náměstí Majdan živé záběry a podle Rádia Svobodná Evropa Hromadské TV "získala grant od International Renaissance Fund, ukrajinské nevládní organizace, Americké amabsády v Kyjevě na koupi vybavení a od nizozemské ambasády na provoz stránek." Jinými slovy, jedná se o televizi placenou stejnými organizacemi, které financují ukrajinskou opozici.
Kníže se pak vydal na náměstí Majdan a před demonstranty prohlásil: "Když jsem byl ministrem zahraničí, usiloval jsem svého času o to, aby se Ukrajina připojila k EU. Velice často se mě ptali, proč tolik chci, aby se Ukrajina k EU připojila, protože Evropané usuzovali, že to sami Ukrajinci nechtějí. Já jsem jim odpovídal, že to tak není." To, že Schwarzenbergova strana je silně anti-ruská dokázal v létě jeden z místopředsedů strany TOP 09 Petr Gazdík: "Jsme připraveni jít společně do boje proti tomu systému, který se tu nastavuje, proti levici, proti hlavní moci Miloše Zemana a proti orientaci na Rusko." (zdroj)
Schwarzenbergova podpora ukrajinské opozici je zdokumentována na stránkách české NGO Člověk v tísni. Člověk v tísni je velice pochybná nevládní organizace placená Georgem Sorosem, Fordovou nadací, Americkým Ministersvem zahraničí skrz National Endowement for Democracy a dalšími organizacemi z celého světa. Na svých stránkách organizace uvádí, že své lidskoprávní programy na Ukrajině provozuje specificky jen ve dvou částech země - na jihu a na západě. A přesně v těchto oblastech je ukrajinská opozice nejaktivnější:
"Člověk v tísni pracuje na Ukrajině od roku 2003. Jeho projekty se zaměřují na podporu občanské společnosti zejména na jihu a východě země. Během své desetileté působnosti na Ukrajině pomáhal Člověk v tísni vzdělávat novináře, místní samosprávu či nevládní organizace. Od roku 2008 pak soustavně působí na Krymu. V roce 2010 zvítězil v prezidentských volbách těsným rozdílem nad Julií Tymošenkovou Viktor Janukovyč. Ukrajina se od té doby stále více propadá do autoritářství, stále častěji jsou omezovány základní demokratické svobody a lidská práva. V roce 2012 začal proto Člověk v tísni více spolupracovat s místními lidskoprávními organizacemi a začal podporovat jejich veřejné kampaně. "
Skrz své Ministerstvo zahraničí sám Schwarzenberg kampaně na Ukrajině sponzoroval společně s Open Society Foundation George Sorose. V případě Ukrajiny si svou kariéru budoval i současný komisař Evropské unie pro rozšíření Štefan Füle. Když v roce 2011 propukly v Rusku protesty proti zvolení Vladimíra Putina, internetem se nesly informace o vnější podpoře ruského protestního hnutí. Ruští disidenti dostávali peníze skrz evropské zpravodajské služby, granty gruzínským nevládním organizacím a Füleho Výbor EU pro zvětšení a evropskou sousedskou politiku. Sám Füle sloužil jako český velvyslanec při NATO a velvyslanec v Londýně. Během sovětské éry studoval Moskevskou státní univerzitu mezinárodních vztahů, kdy si v Rusku vytvořil kontakty. Před ukrajinskými protesty se v médiích jeho jméno často objevovalo ve věci azylu pro Julii Tymošenkovou a jejího azylu.
Podpora ukrajinské opozice z české strany je zřejmá, Kohout a Schwarzenberg na náměstí Majdan nebyli náhodu. Ba naopak, oba dva ukrajinské opozici dávají, respektive dávali, peníze. Jenže zatímco je kníže za svou návštěvu kritizován, Kohout není. Stejnou podporu bychom měli také očekávat u následující vlády a následujícího ministra financí, protože se koaliční strany hlásí k NATO a EU.
zdroj:http://www.osud.cz
Petice na ochranu republiky
Vážený pan
Jan Hamáček, předseda Poslanecké sněmovny PČR, Praha
V Praze dne 21. prosince 2013
Vážený pane předsedo,
v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracíme s návrhy a žádostí o vyjádření k dále uvedeným skutečnostem.
Před několika měsíci jsme v německém tisku četli informaci, že má údajně být vytvořeno Česko – bavorské parlamentní grémium, kde vedle našich poslanců mají zasedat poslanci bavorského zemského sněmu, mezi nimiž mají být i reprezentanti tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny. Krátkou zprávu jsme o uvedeném zaznamenali i v českém tisku. Též Petr Nečas, tehdy předseda vlády ČR, ve svém projevu, proneseném dne 21.2.2013 před bavorským zemským sněmem, se letmo zmínil o vytvoření společné parlamentní česko-bavorské skupiny.
A právě toto parlamentní grémium se má stát, podle německého tisku, platformou česko-sudetoněmeckého dialogu.
Z uvedených informací vyplývají i následující otázky, připomínky a náměty:
1.Byla skutečně uzavřena dohoda o zřízení uvedeného parlamentního grémia?
Pokud ano, kdo ji uzavřel, kdo ji schválil, jakou právní formu tato dohoda má a kde byla publikována?
2. Pokud byla skutečně uzavřená takováto dohoda, pak si dovolíme poukázat na skutečnost, že bavorský zemský parlament je z hlediska mezinárodního práva subjektem s omezenou, tzv. fragmentární svrchovaností. Ta se viditelně projevuje kromě dalšího tím, že Bavorsko např. nemá ministerstvo zahraničních věcí. Zahraničně právní záležitosti patří do výlučné působnosti Spolku, tedy Spolkové republiky Německo, a nikoliv spolkových zemí jako je např. Bavorsko.
Ani v ČR nedošlo k takovému případu, že by např. Západočeský či jiný kraj uzavřel nějakou mezinárodní dohodu se SRN, jíž by podepsala A. Merkelová, německá kancléřka. Proto by se tak nemělo stávat ani naopak.
Z hlediska mezinárodního práva jsou partnerem ústavních orgánů ČR pouze ústavní orgány SRN. Poslanecká sněmovna PČR má z hlediska mezinárodního práva jiné postavení než Zemský parlament Bavorska. Proto je, podle našeho názoru, zcela nepřijatelné vytvářet nějaká grémia s tou či onou zemí SRN.
Byla-li takováto dohoda skutečně uzavřena, pak, vzhledem k uvedenému, navrhujeme, aby byla považována od samého počátku za nulitní.
3. Pokud tzv. sudetoněmecká národnostní skupina má vůči ČR nějaké požadavky, pak nech je vznese obvyklou diplomatickou cestou prostřednictvím příslušných ústavních orgánů SRN, které mohou dát kdykoliv podnět k zahájení rozhovorů mezi SRN a ČR.
Proto považujeme za zbytečné, abychom vytvářeli jakékoliv další orgány. Tzv. sudetoněmecká národnostní skupina není subjektem mezinárodního práva a ani se jím stát nikdy nemůže. Neposkytujme jí proto žádná privilegia!
V těchto souvislostech dodáváme, že žádné české občanské sdružení, jak jsme informováni, se nedožaduje přímého jednání s vládou či parlamentem SRN, nebo s nějakou zemskou vládou či zemským sněmem některé ze zemí SRN. Naše občanská sdružení ctí v tomto směru normy mezinárodního práva. Tak by měly v plném rozsahu postupovat i naše ústavní orgány.
Petiční výbor: Ing. Pavel Rejf, CSc,, v.r. JUDr. Ogňan Tuleškov, v.r
Jménem petičního výboru je oprávněn jednat: Ing. Pavel Rejf, CSc.,
A celkově v obecné rovině, co říkáte na dosavadní, řekněme dohady, nad počtem ministerských křesel pro KDU-ČSL?
J. Zimola, jihočeský hejtman: …To jsou tradiční tanečky lidovců. Já jsem si je zažil na krajské úrovni a i kvůli tomu, že jejich požadavky byly nepřiměřené s ohledem na skutečný volební výsledek, jsme my tady v Jihočeském kraji nakonec odmítli koalici s KDU-ČSL. Je vidět, že lidovci se svým volebním výsledkem se budou vždycky chovat stejně. Budou stát o vládu a současně si budou klást takové podmínky, aby z nich následně mohli ustupovat. Je to tak trochu turecký trh. Slovům pana Bělobrádka bych v tomhle nepřikládal žádnou váhu, protože vím, že lidovci se nakonec umoudří. … Z článku publikovaném na Euportal.cz
K úloze Německa v Evropě
Vitalij Kličko je často v Německu, byl mu tam i vystaven průkaz. Chodorkovskij hned po svém propuštění letěl do Německa. Tam byl okamžitě přijat H.-D. Genscherem. Dozvěděl se, že němečtí politici, včetně A. Merkelové, naléhali na jeho propuštění. Podobnou úlohu sehrávají i pokud jde o Julii Tymošenkovou. Na kyjevských náměstích se němečtí politici též objevovali. Jejich celkový tah na Ukrajinu je silný. Jde o novou formu Drang nach Osten, který má i v americkém zájmu přiblížit hranice západní společnosti bezprostředně k Rusku. Jde o strategický cíl nesmírného významu. V tomto směru si Němci a Američané notují.
Boj o směrování Ukrajiny ještě není definitivně vyřešen, i když její příklon k Rusku, které mu nabídlo mnohem lepší podmínky pro spolupráci než EU, je nyní již viditelný. „Barevná revoluce“ ještě se však nevzdala. Její představitelé ve svých snahách o západní ukotvení Ukrajiny, ať již za sebehorších podmínek, stále pokračují. Kancléřka Angela Merkelová jednoho z nich nedávno , a to V. Klička otevřeně doporučila do úřadu ukrajinského prezidenta. Těmto pánům je jedno, zda na náměstích se objevují i banderovské černočervené prapory a viditelní rusofobové. Pokud neuspějí, pak nelze vyloučit nějakou větší provokaci, která by mohla být záminkou pro nesrovnatelně větší zásahy Západu do života Ukrajiny, a to zcela bez ohledu na nevměšování se do vnitřních věcí suverénního státu, bez ohledu na mezinárodní právo. –red.
Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 455. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 25.12.2013. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz