Oč dnes jde v republice – Pohled odbojáře z Boskovicka
Výsledky krajských i senátních voleb zodpověděly otázku, kam se v současnosti přiklání většina občanů republiky. Současně zodpověděly otázku - proč tomu tak je? Odpověď současně hodnotí současnou politiku vládní koalice a jejich souběžců a spojenců ve všech úrovních občanstva.
Volby především potvrdily krach současné vládní politiky. Ta nesmyslně tancuje mezi rozšlapanými vejci obecné hospodářské krize - a to na mnohem delší dobu, než jsou ochotny vládní strany přiznat! - dále mezi narostlým sociálním nesvárem republiky, a konečně mezi neméně narostlou chobotnici korupční hydry.
Politici dvou vládnoucích novotvarů - stran TOP 09 a VV - evidentně nezvládli a dále nezvládají obhajobu privilegií, pro něž tyto strany vznikly, a jež v prvních volbách dovedně zakryly halasným řečňováním o potřebě "rozumných úspor" (cudně zamlčely - na účet lidu republiky!). Odlišná byla situace jediné pravicové strany, která kdysi vznikla s jiným cílem a obsahem, než jí dodali topolánkovští lobbysté a epigoni. ODS vznikla jako strana státotvorného pravého středu s Václavem Klausem v čele, a politikou blížící se baťovskému pojetí budování republiky si zpočátku získala mnoho slušných příznivců. ODS, která přežila i sarajevský atentát renegátů Unie svobody, se ovšem neubránila náporu lobbystů a politických manipulátorů, kteří ji nakonec zavedli do bažiny spojenectví se státobornou TOP (vzniklou kromě lobby za církevní a jiné restaurace mj. zcizením mandátů KDU-ČSL).
Současné v krajské volby tak lze charakterizovat podle Aristotelovy "Logiky" jako stav, kdy "výsledek je učitelem hlupáků". Topisté, kteří by - jak se zdá - nejraději viděli na místě České republiky nějakou monarchistickou kníževládu, což manifestují panem knížetem v čele strany a na význačném postu ve vládě, se rvou za pobělohorské církevní restituce jako křižáci ve středověku. Věci veřejné opět nabízely jakousi pseudorevoluční směs od perestrojky až po napoleonské řešení velkým spasitelem.
Všechny tyto "lektvary" na společenskou a hospodářskou mizérii republiky skončily v obecném srabu. Co se ODS týká, podle mne ta vedle prasklých nádorů dalíkismu a spol. doplatila zejména na přitakávání topistům a jejich restitučnímu šílenství. Je to možná škoda, protože strana podle mne měla zpočátku největší konstruktivní potenciál v celé pravici. Bohužel ve straně vzniklé s perspektivou baťovského konstruktivismu převládly trendy přiliš lobbystické a polofeudální. Odměna se dostavila nejen ve zformování opozice, kterou provládní média nazývají feudální terminologii - jako "rebely či vzbouřence" ( Otázka pro provládní novináře : "Jak daleko jsme prosím od zrušení nevolnictví a poddanství ? Máme tu "knížata a rebely" - nebo legální opozici ? Ve které středověké hlavě tato terminologie vznikla ??" Ještě chybí hák pro Jánošíka a Kladivo na čarodějnice od nějakého nového Bobliga pro paní Semelovou...)
Na levici a v politickém středu to sice zpočátku nevypadalo o mnoho lépe, ale vzhledem k naprosto nemožné vládní politice, jejíž zpupná asociálnost překročila všechny dostupné mantinely, si naše legitimní opozice mohla polepšit. A nejen to. Začalo se formovat i opoziční hnutí mimo tradiční politické strany - zesílily odborové svazy, jež oprávněně poukazovaly na stávající neřády v zaměstnanecké politice a na stále se zvyšující sociální nerovnost mezi zbohatlíky a střední a proletářskou třídou v republice. (Ať se to komu líbí, či nelíbí, převrat společenské třídy v republice nezrušil!). Snahy provládních komentátorů opisovat třídní rozpory v republice různými eufemismy ( jako "rozpory tripartity", "nesváry vrstev" atd.) jsou jen zbožným novinářským náboženstvím. Dále strany levice jak oranžové, tak rudé, lépe vystihly potřeby lidu, dokázaly analyzovat krizi republiky a předkládají svá řešení, jež mohou možná lépe reagovat na současné potřeby, než to (ne)dokázaly strany vládní. I když si musíme být vědomi toho, že ani žádná budoucí vláda - ať pravá či levá - nenapraví současný marasmus zlodějen, korupce, klientelismu a rozvalu státní struktury republiky totálně ( voliči by neměli být v tomto ohledu naivní). Máme tu totiž dědictví, jež se liší od reklamy na konzervu Májka - není totiž vůbec "zlaté", je smrduté ! Zde se často operuje, že naši voliči "ztratili paměť o hrůzách socialismu". Je tomu tak. Mladé generace žádnou paměť ztratit nemohly, protože o socialismu vůbec paměť nemají. Starší generace hodnotí socialismu z hlediska osobní zkušenosti, jež je velmi pestrá, od hrůzného postižení až k privilegovanému postavení. Takže opět nelze generalizovat. Politrucká odsuzování ČSSR en bloc - s výjimkou stalinských zločinů! - mají zhruba stejnou hodnotu jako goebbelspropaganda protektorátu. To říkám jako osobně postižený v letech 69-89.
Oč dnes jde v republice? Je to boj o charakter republiky. Je to boj o státní, hospodářskou, sociální podobu státu.
Vůbec nejde o pouhý boj politických stran, natož o nějaký "bolševický převrat", kterým neustále straší jak topisté, tak i jejich různí mimovládní souběžci na okraji politiky, jako třeba monarchisté. Tyto strany, když neví kudy kam, bubnují na buben antikomunismu, který má být universálním strašákem voličů. Tyto strany, které nic nezapomněly a ničemu se nenaučily, prostě v tomto sloganu starého hitlerismu vidí všelék na všechny neduhy současné republiky - a současně i náplast na svou krachující politiku. Z pohledu odbojářů se nabízí historická analogie. Za protektorátu, když reich dostával na frak od Spojenců a Rusové se valili do středovýchodní Evropy, tehdejší nacističtí politrukové vytrubovali heslo s plakáty s rudým pařátem a sloganem "Uchvátí-li tě, zahyneš!" Nebyl by to český národ, kdyby nereagoval.Na plakáty se spárem nad Hradčany, psali : "My tam nebydlíme!" Dnes je to obrazně stejné. Křičí-li topisté a jiní "Hrůza, valí se na nás bolševik", mohou občané říci "Ano, valí se do Strakovky, my tam nesídlíme !" (Apropó, ten vtip dnes v jižních Čechách má jinou variantu " Nad Orlíkem vlaje vlajka s rudým pařátem a heslem...Jihočeši píší: "My na Orlíku nebydlíme!" Tomu se ve folkloristice říká lokální varianta, zde varianta doslova knížecí.)
Každý jen trochu soudný politik si mohl spočítat, kam povede asociální pobělohorská politika vládních stran. K "novému roku 1918", k nové všenárodní revoluci, k nové všenárodní, lidové frontě, k postupnému sjednocování různých opozičních proudů a hnutí na základních cílech - opětnému sociálnímu vyrovnání společnosti, k novému bourání zpupného "mariánského sloupu církevních restitucí". Dnes už to nebude jen bohém Franta Sauer a skupina vlastenců, kteří v osmnáctém roce zbořili mariánský sloup, ne pro odpor Panně Marii, nýbrž pro odpor k hrůznému podstavci s chrliči ďáblů na české kacíře! Dnes proti církevním restitucím - pokud se uskuteční - půjdou nakonec statisíce našich občanů, kteří se nechtějí dívat na to, jak nás rozkrade pod záminkou "nápravy" cizí mocnost a její Francové z klášterů a far. Tady totiž nakonec nikdo neuspěje s "farskou republikou" - nebo s "farskou monarchií"! Tím méně pak s nějakými restitucemi tzv. německým rytířům!
Buďto to dopadne soudní válkou nebo lidovou válkou - nebo obojím. Navíc je tu zápas o koloniální podobu státu v rámci Velikého Souseda, jenž nás ovládl natolik, že důchodci bojují o košíky před řetězci hypermarketů, zlými jazyky kdesi přezdívaných Hitlerlandy... A nebudou to jenom ony restituce, budou to další asociální plány na ožebračování pracujících, dělníků, živnostníků, rolníků i inteligence, proti kterým se nakonec postaví široká nově sjednocená lidová, národní fronta - počínaje socialisty a komunisty, přes střed a konstruktivní pravici, až k sociálním křesťanům! Tento národ sice byl zglajchšaltován dvacetiletím propagandy a tunelismu, ale tento stav není věčný. Pokud bude pokračovat tato tichá válka vládních stran proti vlastnímu lidu, dočká se nakonec vyhlášení starého osvědčeného hesla francouzské revoluce "Mír chýším - válku palácům." A na tom pak nebude ani špetka demagogie nebo populismu.(Píše tyto řádky, očekávám bouři hněvu na svou téměř bezvlasou 63letou hlavu od všech, kdož nesnášejí socialisty, rudé a jež dělají nesmyslné rovnítko mezi rudými a černými....málem bych zapomněl na hnědé ! Ale to už tak na tomto světě chodí, že někdo musí dělat universálního viníka a plnit roli universálního hromosvodu. Jen mi vynadejte. V některých podnicích na Západě prý tuto roli plní fackovací panáci s hlavami velkých šéfů. To by se u nás občané asi utloukli...)
Nakonec jen tolik - píši ty řádky nejen za sebe, ale za drtivou většinu celé naší odbojářské organizace Boskovicka. (Jeden jediný vysoce vážený člen z naši organizace se mnou zcela nesouhlasí, pokud se komunismu týče. On na to má svaté právo, jako ti ostatní zas na svůj souhlas. Ale o to jde - demokracie dle TGM je diskuse.
On poukazuje právem na zločiny stalinistů, které i dle mne jsou neomluvitelné, a které zničily a poškodily mnoho rodin v republice. Ano souhlasím, v mém příbuzenstvu se to stalo rovněž i s uranem v Jáchymově. Ale nemohu házet všechny komunisty do jednoho pytle podle zásady kolektivní viny - zvláště, když dnes novou optikou kolektivní vinu odmítáme i u Velkoněmců, fašistů a sudetů ! Zvláště když dnes je tu nová generace levicové i části pravicové fronty...která nás dinosaury už uloží do muzeí starožitností vedle kolovratu a bronzové sekyry, jak psal i dnes aktuální Fridrich Engels, na něhož se zapomíná...Ale i my dinosauři, kteří - na rozdíl od některých vládních spáčů -nechceme tarasit kyslíkový provoz nové generace, jí možná můžeme přispět některými zkušenostmi a poznatky...
Zde končím tento exkurs, o kterém by nový badatel, jako byl geniální filosof Carl Jaspers v Německu, mohl napsat novou studii "Otázka viny", jako to učinil o Němcích. A zejména tam nesmím házet komunisty bojovníky proti fašismu ! Těm patří stejná čest jako ostatním !
Na závěr jen tolik. Pokud vládní strany nepůjdou do politické Canossy, neroztrhnou žíněná roucha sebezpytu a nevyvodí-li závěry ze svého pohrdání pracujícími - zkrátka lidem této republiky - podepisují si vlastní politický pohřeb, nebo alespoň politickou defenestraci. V té máme u nás tradici - a nemusí to skončit jen pádem do produktů metabolismu, jak se to stalo roku 1619 na Hradčanech Slavatovi, Maritinicovi a jejich písaři Fabriciovi. Tentokrát by ten pád mohl být daleko tvrdší...Možná je můj pohled a pohled ostatních bratří ČSBS z Boskovicka mylný. Možná se mýlíme jen v něčem a v jiném máme pravdu. Možná má pravdu ten náš bratr, který tvrdí zvláště o socialismu, opak. To je jako s lesem. Když vidíme mnoho stromů, neorientujeme se. Orientujeme se, až když letíme nad lesem a vidíme vše z vyšší perspektivy. Nebo alespoň vystoupíme na rozhlednu. Za pár let možná tu perspektivu budeme mít - ale nezapomínejme na Aristotela a na jeho Logiku! PhDr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSBS Boskovice
Prohlášení Spojenectví práce a solidarity (SPaS)
Za nás nemluví!
Důrazně protestujeme proti nátlakovým akcím hrstky studentů některých středních škol Jihočeského kraje, kteří se domáhají změny uzavřené koaliční smlouvy v Jihočeském kraji. Neustálé účelové změny jejich argumentů a zostřování požadavků vůči demokraticky zvolené krajské koalici hrubě překračují pravidla demokratické společnosti.
Odsuzujeme rovněž činnost některých sdělovacích prostředků, včetně veřejnoprávní ČT, které svým neobjektivním zpravodajstvím vyvolávají dojem, že hrstka náctiletých vedena několika dospělými a s podporou údajných "četných osobností" mluví za všechny, a tím manipulují veřejným míněním. Jménem koho vlastně ti mladí a média mluví? Naším jménem rozhodně ne!
Zcela kategoricky odsuzujeme chování některých politiků, kteří dokonce vybízejí protestující mládež, aby vytrvala, ba přitvrdila, ačkoli tito politici musejí vědět, že v demokratické společnosti se krajské rady koncipují výhradně cestou hlasů občanů v demokratických volbách a vznikem koalic. Je nebezpečné, že prezidentští kandidáti Z. Roithová (KDU-ČSL) a P. Sobotka (ODS) vyjadřují této hrstce protestujících svou podporu a přitom se ve volební kampani zaklínají ústavností a demokratickými principy. Tímto přístupem je však reálně pošlapávají.
Vyjadřujeme podporu a solidaritu jak zvolené radní Jihočeského kraje Vítězslavě Baborové, která se stala bezprostředním terčem cíleného útoku, tak hejtmanu Jiřímu Zimolovi za jeho rozhodnutí obhajovat i pod nátlakem závěry, které vyplynuly z výsledku demokratických voleb.
SPaS vyzývá všechny demokratické síly v ČR, aby se k tomuto prohlášení připojily! Prohlášení vzniklo na základě diskuse koordinační schůzky SPaS
Ilona Švihlíková, mluvčí SPaS, Alternativa zdola
Jan Kavan, mluvčí SPaS, Evropská levicová platforma ČSSD
Milan Neubert, mluvčí SPaS, Strana demokratického socialismu
Milan Taraba, SON
Lubomír Vacek, Klub společenských věd
Suzana Exnerová, Levicové kluby žen
Miroslav Prokeš, Sdružení zastánců dětských práv - česká sekce DCI
Eva Novotná, Václav Novotný, Ne základnám
Jiří Málek, Společnost pro evropský dialog
Milan Rokytka, AKORN
Nikola Čech-Čuřík, Nová antikapitalistická levice
Ivan David, Evropská levicová platforma ČSSD
Lubomír Ledl, Strana demokratického socialismu
Pavel Vachtl, Iniciativa za demisi vlády Praha 18. 12. 2012
Křesťanskosociální hnutí a České národní listy se k uvedenému prohlášení připojují. Rozšiřujeme rovněž petici hejtmanovi J. Zimolovi a Zastupitelstvo Jihočeského kraje na podporu Mgr. Vítězslavy Baborové. Uvedené kroky chápeme jako akci na obranu demokracie v ČR. – Předsednictvo ÚV KSH a redakce ČNL
Země z řetězu utržená
Martin Hekrdla
Kdyby se sešla "obléhaná" radní jižních Čech Vítězslava Baborová (KSČM) s rektorem Jihočeské univerzity Liborem Grubhofferem, který plně podpořil tamní antikomunistickou studentskou revoltu, nejspíš by se ukázalo, že se v ledasčem bez problémů shodnou.
Stále ještě zánovní akademický guru celého regionu - rektorský řetěz si navlékl teprve letos v květnu - předtím důrazně podpořil studentský Týden neklidu se slavnou Nocí univerzit proti reformám padlého ministra školství Josefa Dobeše, jemuž také KSČM nemohla přijít na jméno. Pan rektor i paní (soudružka) radní jsou příznivci technických oborů.
Loutkové divadlo
Oba mají za to, že vysokoškolských aspirací naší mládeže je možná až příliš. Po kampusech se pak roztahuje nadmíru těch, kteří dříve po právu volili "učňák". Alespoň z nich něco bylo. Absolvent, jenž kvalifikaci imituje a svůj obor nechápe, je méně než nic. Baborová dokonce mluví o Gaussově křivce, podle níž vlohy většiny populace charakterizuje průměrnost. Klaní se de facto přírodě údajná stoupenkyně světonázoru, podle nějž je člověk "souhrnem společenských vztahů" (Marx).
Věcné komuniké z takového setkání bylo by zajímavé. Nahozená témata by mnohým konvenovala, od jiných by oba odkojenci přírodních věd - ona je učitelkou matematiky a fyziky, on biologický vědátor, parazitolog se specializací na klíšťata - slízli celé věrtele kritických šlehů a museli jim čelit.
Není nám přáno.V době, kdy už opravdu všichni ohrnují nos nad "politizací věcných problémů" a nad "ideology", kteří šlapou na kruhy racionálních řešení, je právě z nějakého důvodu nutné znovu bojovat proti "komunismu". Skoro čtvrt století po jeho pádu a zrovna po svobodných regionálních volbách. Zeměpisář Martin Rosocha odstartoval 8. listopadu (v den výročí Bílé hory a aktuálního přijetí "církevních restitucí" sněmovnou) petici proti Baborové v čele školského odboru. Studenti demonstrovali 17. a 29. listopadu a půjdou znovu do ulic 18. prosince (v den prvního výročí smrti Václava Havla). "Lež má rudé nohy!". Pravda a lež. Dobro a zlo. Buď, anebo. Zjitřené city namísto rozvažování, pochyb a tolerance. Rozum oknem vyhozený. Možná paradoxně nikoli bez rozmyslu. "Pohádka pro děti, loutkové divadlo, tahají za nitky, nevyjdou na světlo." (Jaroslav Hutka).
Normální banalizace
Dějí se věci u nás normální. Zdá se, že má v postkomunistické zemi jakousi logiku, když celá jedna generace vyrostla v jistotě, že ve stádečku "demokratických" stran se nějakým úradkem božím stále motá jedna černá - vlastně rudá - ovce, "nedemokratická" KSČM. Všichni se vůči ní vymezují. I kandidáti na prezidenta; Jan Fischer avizoval, že z Hradu kabinet s komunisty - coby vládním údem či jen podpůrným pilířem - rozhodně nenajmenuje. Přemysl Sobotka by z téhož postu zvažoval demisi, pokud by komunisté po drtivém vítězství nárokovali politickou moc. A Zuzana Roithová se stala i jedním z rétorů jihočeské rebelie proti komunistům. Člověk nikdy neví, co mu nahrne hlasy...
Viděno ze Západu, kde je v každé zemi aspoň jedna legální komunistická strana, zpravidla však aspoň tři najednou (a další desítky politických subjektů, které se ke komunismu výslovně hlásí), je naše středoevropské blbnutí nepochopitelné. Ještě si nanejvýš řeknou, že prostě ti Češi zažili vládu jedné strany, a tak se z toho - a ze svého "třetího odboje" - holt asi pomátli. Lionel Jospin, socialista a premiér Francie v letech 1998-2002 odpověděl svého času na interpelaci: "Jsem hrdý na to, že komunisté působí v mé vládě." Nevěděl by, která bije, kdyby mu z češtiny přeložili, že je u nás normální srovnávat komunismus s nacismem a dožadovat se "norimberského procesu" s "rudými".
V pátek byly v českých denících k vidění nejméně tři čtenářské dopisy psané jako podle jediné šablony: umožnit Baborové funkci je prý totéž, jako schvalovat dohled nad školstvím členovi partaje, která posílala lidi do Osvětimi. Tohle normalizované uchopení "komunismu", blízkého v čase a ztělesněného v přítomnosti (zdaleka nejen Baborovou), je ve skutečnosti banalizací - v čase jakoby uzavřeného a dnes jen zdánlivě okrajového - nacismu. Antikomunisté fakticky takto banalizují - ať chtějí, nebo ne (jsem přesvědčen, že nechtějí) - nacistická zvěrstva, fašismus obecně.
Natahovací fronta
Vítězslava Baborová onemocněla. Tahle - tak tomu podivně říkají - "nemocenská dovolená" je zcela jasně psychický kolaps, výsledek hrubého nátlaku, jemuž je vystavena v této demokracii, v tomto právním státě, v typicky české tlačenici humanistů. Kdo si myslí, že její případná rezignace pomůže zchladit rozpálené hlavy, je vedle. Nejde totiž o Baborovou, ba ani o komunisty. Člověk nemusí být nezávislý politolog, aby věděl, co nápis "KSČSSD" v rukou dnešních demonstrantů přesně znamená: že u komunistů se energie této mobilizace nezastaví. Jde o útok na celou levici.
Nejenom to! Podle okamžitých taktických potřeb lze frontu - vždycky to tak bylo - rozšiřovat. Po komunistech a "kryptokomunistech" bývají na řadě liberálové. Ti, kteří se prvních zvolených terčů v souladu se svým přesvědčením zastali. I ti, kteří mlčeli a mysleli si kdovíco (však je známe). Pak přijdou na paškál pravověrní konzervativci. Ti, kteří nezamlčí, i ti, kteří si jen pomyslí, že všichni jsme boží synové a nikdo z nás nežije bez hříchu. Logika z řetězu utržené politiky je neúprosná.
Zase tu běhá strašák komunismu
Tomio Okamura
Každý novinář se ptá, zda bych jako prezident jmenoval vládu s podporou komunistů nebo v níž by byli komunističtí ministři. A já se ptám: "Myslíte kariéristy z normalizační KSČ, kteří jsou v našich dosavadních vládách stále, jsou premiéry nebo dokonce kandidují na prezidenta? Proč najednou ta starost?"
Nebo máte na mysli zástupce demokratické legální parlamentní strany KSČM, která nikdy nestála za miliardovými zlodějnami jako většina vládních stran? Myslíte tuhle stranu? Pak otázce nerozumím? Proč kádrovat lidi na slušné a neslušné podle stranickosti? Zná někdo důvod? Na výmluvy ohledně nedemokratičnosti strany a o chybějící distanci od zločinů komunistických diktatur nedám. Stačí se mrknout na web KSČM, a kdo chce, tak rychle příslušná usnesení najde. Komunisté se v nich nejen omlouvají všem obětem represí KSČ, ale také se od jakéhokoli násilí a diktatury distancují.
KSČ později KSČM žádali o podporu při zvolení oba polistopadoví prezidenti, přičemž prezident Havel byl jimi nejen poprvé zvolen, ale premiérem jmenoval přímo nomenklaturního člena ÚV KSČ Čalfu. Prezident Klaus žádal také v obou volbách KSČM o podporu a byl jimi v prvé volbě i volen. Což je pozoruhodné, ten, kdo varoval a mobilizoval před nebezpečnými komunisty, nakonec žádal o jejich spolupráci a pomoc. O podporu KSČM žádali oficiálně ovšem i jeho protikandidáti - včetně pana Švejnara.
Jak si to vysvětlit? Ono nebezpečí komunismu se vždy před volbami na nejvyšší míru nafukuje - přináší to hlasy jak pravici, tak kupodivu i ČSSD a středolevým stranám. Démonizovat KSČM se zkrátka vyplatí, politicky i finančně. Cílem je zblbnout veřejnost a urvat hlasy - jinak samozřejmě žádný z politiků nemá problém s KSČM spolupracovat a také to dělá. Ostatně v řadách i těch nejpravicovějších stran jsou a byli vždy normalizační komunisté a tyto strany také zakládali, spolu s mnoha agenty StB.
Kdo je to komunista?
Podívejme se do historie. Svým jménem se komunisté v původní podstatě hlásí - ač se to někomu nezdá - k asi nejdemokratičtějšímu systému, který svět poznal, to znamená ke komunismu ve smyslu komun, které například budovali komunardi v revoluční Paříži v 19. století. Komunismus v jejich pojetí spočíval ve svobodném federálním sdružení obecních komun, společenství svobodných a rovnoprávných lidí, kde už tehdy měli hlasovací právo všichni. Komun, v nichž žijí dodnes američtí indiáni, kde společně hospodaří a dělí se skutečně podle potřeb. A to pěkných pár tisíc let bez ohledu na Marxe.
Pokud máme dnes občanskou rovnost a svobodu, pak i díky komunardům, komunistům a socialistům a jejich pokračovatelům, kteří rovná volební a občanská práva prosazovali proti konzervativcům, navzdory tzv. pravici. Prosazovali sociální práva - osmihodinovou pracovní dobu, právo na stávku, bezplatné školství, důchodové a zdravotní pojištění. Vždy navzdory pravici. Za dnešní sociální a demokratický systém kdysi bojovali a umírali vraždění pravičáky výše zmínění "komunisté". Hlásit se k takovým lidem není ostuda. Je to čest.
Jsem proti kolektivní vině
Odmítám odsoudit plošně všechny vládní strany, třeba pro zločiny mnoha jejich příslušníků, které silně zdevastovaly ekonomiku, morálku, ale i právní prostředí téhle země. Odmítám odsoudit konzervativní či liberální myšlenky jen proto, že jejich hlasatelé v minulosti páchali masové vraždy, mučili, kradli, znásilňovali. Komu slábne paměť, připomenu občanské revoluce, zvláště tzv. Velkou francouzskou revoluci. Ve jménu občanských práv tu byl zavedený oficiální státní teror, politické procesy a masové popravy, které si vyžádaly dokonce první mechanizaci masových poprav - gilotinu.
Obhájci kapitalismu v časech pařížské komuny v několika dnech zmasakrovali až několik desítek tisíc civilistů, žen i dětí. Těch, co zavedli bezplatnou školní docházku, minimální mzdu nebo třeba odvolatelnost politiků.
Jen hlupák by dnes řekl, že myšlenka občanské svobody či volného trhu je odporná pro odporné zločiny těch, co ji hlásali. Teror spláchl čas, myšlenka občanských svobod a rovnosti se stala samozřejmostí. Stejnou cestou si prošlo křesťanství, víru v Boha zneužilo k vraždění mnoho fanatiků, zločinců. Také myšlenky komunismu se velmi často chytali stejní lidé, kteří zneužijí jakoukoli myšlenku k dobytí moci, teroru nebo obohacení. KSČ a později KSČM se od těchto lidí mnohokrát veřejně distancovala a omluvila za křivdy a zločiny, které ve jménu strany zločinci páchali. Vzdala se principiálně násilí a přihlásila se k liberální demokracii. Z KSČM se stala strana, která se demokratickou cestou snaží dospět k socialismu. Prosím všechny, kdo chtějí polemizovat, ať si nejprve přečtou dokumenty KSČM a nepapouškují hloupé floskule politiků, co z rozeštvávání společnosti těží.
Žádná z pravicových stran se neomluvila za zločiny spáchané jménem jejich ideologií nebo dokonce jménem demokracie. O nevídaných, genocidních zločinech páchaných kontinuálně po staletí ve jménu kapitalismu nebo demokracie by se daly psát stohy papíru. A to i v případě tzv. moderních demokracií - zločiny, které Francie páchala v Alžíru, jsou dodnes tabu. Zločiny USA ve Vietnamu snesou srovnání s jakýmkoli diktátorským režimem - děti, těhotné ženy spálené napalmem, vyvražďování celých vesnic, mučení, otravy a defekty způsobené Agentem Orange. Druhé použití jaderné bomby v Nagasaki, které bylo už jen pro "testovací" účely, protože po Hirošimě už bylo Japonsko na kolenou. Mučení a věznění lidí zatčených a vězněných bez soudu - které přetrvává v USA i dnes.
Ne nejsem antiameričan - jen vše vidím střízlivou optikou. To, že si někdo říká demokrat, neznamená, že jím doopravdy je. To, že je někdo komunista nikdy nevylučuje, že je demokrat. Nálepky jsou jen k ohlupování lidí a my se učme vidět vždy vše v souvislostech.
Nekádruji slušné lidi
Před senátní volbou jsem žádal o podporu přátele ze všech parlamentních politických stran. Někteří mě podpořili navzdory vedení strany. Renomované osobnosti z TOP09 a STAN, které mě dokonce podpořily v prezidentské kandidatuře, si následně prošly martýriem pohrůžek ze strany nechvalně známého Severy, Kalouskovy šedé eminence.
KSČM neměla problém. Nechala mého přítele starostu, lékaře a poslance Vojtu Adama, ať se svobodně rozhodne, zda podpoří kandidáta KSČM nebo se veřejně přihlásí ke mně. Je přece svobodný člověk a strana mu nehodlá diktovat názor. Tomu říkám demokracie.
O podporu a spolupráci jsem žádal a žádám všechny slušné lidi ze všech legálních a demokratických stran i jejich voliče. Navzdory Kalouskům, Dalíkům, Bartákům, Kopřivům, Severům nebo Kočí, vím o mnoha velmi slušných, čestných a renomovaných lidech z ODS, TOP 09, STAN, KDU-ČSL, ČSSD či VV. A i proto s nimi na dobré věci budu kdykoli spolupracovat. Nejsem komunista ani nesouhlasím se vším, co hlásají jednotlivé politické strany, ale jsem nezávislý nestraník a jde mi tedy v prvé řadě o podstatu řešení konkrétních problémů, jak je vyřešit ku prospěchu nás všech, nikoliv o stranickost. Požádal jsem v minulosti o podporu také KSČM a jejich voliče a žádat ji budu oficiálně a veřejně znovu. Nechci rozdělovat, chci spojovat. Není důležité politikařit, jestli trochu napravo nebo nalevo – já chci, abychom šli hlavně dopředu, už nemáme čas. Přičemž dopředu už dávno pro mě není jen ekonomický růst, vyrovnaný rozpočet a vyšší HDP. Cílem je šťastný člověk. Musím se smát, když kariérista, člen normalizační KSČ, je dnes zapáleným antikomunistou. Ale právě fanatici ve spojení s bezpáteřními kariéristy jsou jednou z příčin zneužití všech ideologií a ideálů. Opravdu - ne idea, ale gauner s ideou v hubě škodí. (Přišlo e-dopisem)
Proč se Miloš Zeman musí stát prezidentem? Jde o holou existenci českého národa
Dopis Valtra Komárka členům ČSSD:
Milí moji,
Před dvěma roky jsem zde mohl vdechnout vskutku přátelskou atmosféru plnou kuráže a optimismu. Mimo jiné jste mi projevili důvěru stoprocentní nominací na čestného předsedu strany. Ač starý otrlý kozák, jsem byl dojat, že těch 100 % mi bylo dáno i na samotném sjezdu, kde mladí chlapci zápolí alespoň o 50 % většinu. Už zapomněli, vyrostli, a teď otcovsky, ovšem velmi rozzlobeným tónem poučují, co smím a co ne.
Vaše konference probíhá v hektických podmínkách drsně odměřeného času a tak nebudu zdržovat dalšími pozdravy a přejdu rovnou k věci. Ostatně tušíte, oč jde. O volbu prezidenta. Jsme demokraté. Respektujeme ústavu a další zákony, jež zakotvily právo svobodné volby včetně prezidenta republiky. Nahrazovat je stranickým usnesením, které diktuje jméno, jež prý volit musíme, je odklonem od demokracie k bolševismu.
Přitom nejde o jméno pro jméno. Vycházím z toho, že žádoucí kandidát je v podstatě dán konkrétními historickými okolnostmi. Ty současné jsou velmi tvrdé. Skutečnost, že drtivá většina našeho průmyslu a 80 % našeho vývozu je soustředěna v rukou zahraničních investorů, začíná působit již velmi negativně. Jestliže v první fázi přinášeli zaměstnanost a ještě k roku 2000 si převáděli jen 20 miliard Kč dividend – dnes je to 220 mld. Kč, tedy trojnásobek vládou tak hrozivě líčených ročních splátek státního dluhu. S dalšími úroky a poplatky je to na 300 mld. Kč neboli 15 % celého našeho fondu spotřeby. Ten vývoz, to jsou především automobily a na této jediné niti je dnes zavěšen veškerý základ ekonomiky pro 10 milionů lidí. Nebude-li odbyt či přitvrdí-li konkurence, investoři začnou své podniky zeštíhlovat. Volkswagen třeba tolik ne, tam je spolupráce hlubší, ale u ostatních automobilek jsou vazby volné. Přitom nejde jen o přímé zaměstnance, statisíce pracovních míst jsou u našich kooperujících podniků. Zatím tyto zahraniční investory u nás drží jejich velké ekonomické výhody. Ve Wolfsburgu stojí dělník 46 euro na hodinu, u nás v Boleslavi jenom 12 eur. Obecně pak funguje pravidlo, že zatímco pracovní náklady u nich doma činí 4000 eur měsíčně, u nás nesmí na zaměstnance překročit 1200 eur. Ovšem v cizině účtují ceny podle životní úrovně, vysokými zisky od nás si přilepšují, proto tedy i naše platy jsou již dlouhodobě až třikrát nižší.
Naši lidé nejsou hloupí a ta nejistá budoucnost pracovních míst je skličuje. Zdaleka jim nejde jen o současné procento DPH, ale o nejistou budoucnost, kdy se bojí perspektivy velkých ztrát pracovních míst v zemi, s tím, že každá domácnost bude mít svého nezaměstnaného včetně mladých bakalářů s čerstvými diplomy.
Řešení je jen jediné: maximálně se osamostatnit a daleko více vsadit na český kapitál, české techniky, manažery a dělníky. Lidově řečeno, jít na jakousi novou batizaci ekonomiky. Tedy přejít k sebevědomé hospodářské expanzi vlastními silami, s důmyslem velkých manažerů.
Velmi vstřícně se nám přitom nabízejí východní trhy, kde si už od našich hranic dobrý zvuk českých výrobků stále uchovávají v paměti 200-300 miliónů lidí. Těm také nejde jen o stále větší těžby nafty a plynu, ale i o komplexní vize postupných cest k národnímu blahobytu. Tyto trhy zdaleka tedy nejsou vyčerpány, naopak se ve své dynamice a vnitřní bohatosti teprve utvářejí. Přitom zatímco ve vývozu do Německa máme velké přebytky, tady na východě všude dlužíme, roční ztráta obchodu s Čínou činí neuvěřitelných 268 mld. Kč.
Toto vše ovšem nevyžaduje jenom novou exportní politiku vlády, ale obrovské změny v celé naší ekonomické a personální politice. Nekompetentní omezenci a flákači, kteří dnes celý řídící okruh deformují, musí z kola ven. Takový je i imperativ doby pro nového prezidenta. Dané historické tažení může inspirovat neústupně i drsně prorážet jen mimořádně nadaný státník. Člověk vytrénovaný celou řadou let jak v domácí, tak v zahraniční vysoké politice a s vlastním hlubokým ekonomickým myšlením i praktickými zkušenostmi. Člověk, který bude obecně důvěryhodný tak, aby mohl do tohoto existenčního zápasu českého národa strhnout celou veřejnost a vrátit lidem naději v budoucnost. Podle mého názoru jeho jméno je tak přímo dáno. Je to Miloš Zeman. Ale jak již řečeno, nejde o jméno, nýbrž o schopnosti a zkušenosti, které skrývá. Je to historická šance, kterou by náš národ neměl propást. Ani ČSSD by si neměla zavírat dveře před budoucností. Jde o to, aby prokázala své státnické myšlení, možná jde o ní více, než o Miloše Zemana, který nesporně bude spolehlivým levicovým, ovšem i celonárodním kandidátem.
Děkuji za trpělivou pozornost a dalšímu jednání Vaší konference přeji třeba už té vánoční dobré vůle a novoročního optimistického odhodlání.
Váš Valtr Komárek Euportal, 13.12.2012
Předsednictvo ÚV KSH a redakce ČNL doporučuje našim členům, stoupencům, čtenářům, aby při volbě prezidenta republiky dali své hlasy ing. M. Zemanovi.
Jak utajit jeden a zveřejnit druhý čestný doktorát,
aneb Mraky nad moravskou metropolí
Onehdy jsem probíral starší zprávy deníku Metro. Ve zprávě z 13.dubna 2011 jsem zaznamenal vyznamenání našeho presidenta pana prof.Václava Klause čestným doktorátem Vysokého učení technického v Brně. Rektor VUT prof. Karel Rais (kandidát na senátora za TOP 09) vyzdvihl našeho prezidenta jako ekonoma a pedagoga se zdravě visionářskými názory, který prostě nezapadá do obyčejné šedi našeho občanského života. Jeho Magnificence pak sdělila, že náš pan prezident často zůstává se svými názory osamocen - a že mu čas dává za pravdu. V tom všem bychom se mohli s panem rektorem Raisem shodnout. I řada našich odbojářů zastává stejný náhled na pana presidenta Klause - jako jiní zase jeho éru velmi kritizují. To je přirozený stav věci.
Nepřirozená je pouze zpráva o tomto čestném doktorátu. Zpráva totiž vyvolává dojem, jakoby pan president Klaus byl prvním našim státníkem, který obdržel toto univerzitní vyznamenání. Opak je pravdou.
Pan prezident Klaus není prvním presidentem, jenž dostal čestný doktorát na Vysokém učení technickém v Brně - omyl, na Vysoké škole technické dr. Edvarda Beneše v Brně ! Pravý původní název vysokého učení, - potvrzený dokonce nezrušeným zákonem z r.1937 ! - nebyl doposud technice navrácen, přes veškeré úsilí brněnských vlastenců. Než k věci. Vysoké učení v Brně totiž udělilo čestné doktoráty - pokud se nemýlím ? - již předtím presidentu Osvoboditeli T.G.M, géniu Nikolu Teslovi, a poté Dr. Edvardu Beneši, načež byl přijat zákon o názvu Vysoké školy technické v Brně dr. Edvarda Beneše. Dr. Edvard Beneš nedostal čestný doktorát v Brně jen symbolicky. Dr. Beneš totiž sepsal pro studenty vynikající studii Sociologie techniky, která byla zařazena do učebního plánu vysokého učení. Ještě můj zesnulý otec ji jako student vysokého učení studoval. Ovšem dnes se jaksi Beneš nehodí do krámu našim epigonům. Proto i ve zprávě o čestném doktorátu presidenta Klause není ani zmínka o čestném doktorátu TGM a dr.Beneše.
Není divu, když se ve městě jisté kruhy zabývaly umisťováním pamětních lžidesek brněnským Němcům, když dva bývalí rektorové Masarykovy university vedli ohnivé filipiky proti Benešovu pomníku !, když na pomník v tisku naplili brněnští Němci se svou vůdkyní Gerdou Skalnik - nebo zneuctěním památníku rudoarmejců v Králově Poli! Což vyvolalo vpravdě mezinárodní skandál dotýkající se i Generálního konsulátu Ruské federace.Vše se děje v duchu hesla - "Srpobijci Pelánové - vpřed!" Šaškovsky mírný trest pro Pelána to jen dokazuje.
Vždyť i ten pomník dr. Benešovi v Brně stál pět let lítého boje a byl zaplacen ze sbírky z našich řad vlastenců, zatím co na pomník římského krále Jošta magistrát uvolnil rovných sedm milionů, nemluvě o hanebném orloji (legionáři mu říkají "habsburský pyj" ! - tzv. památce na boj se Švédy - jenž stál magistrát mnohem více ! Vše potom ještě doplňují habsburské orlice na znacích městské části Brno střed - za ně by se i mocnářství nemuselo stydět ! ( Ignoruji heraldický blábol o "převzetí z tzv.polepšeného znaku" zločinného Ferdinanda Habsburského městu a jeho zněmčelému patriciátu za boj se Švédy. Máme republiku a památky a nové symboly mají připomínat republikánskou symboliku a ne habsburskou zkamenělinu ! Dokud tu nevládnou monarchisté - pryč s takovými symboly na nových znacích!)
Zkrátka a dobře - v Brně, kde Beneš musel být umístěn mimo živý střed města, se to zahemží středověkem a habsburkismem. Oslavuje se zrádcovský hugenotský renegát Raduit de Souches ve službách Habsburka, oslavuje se vítězství brněnského patriciátu a jezuity Středy nad Švédy - které naposledy slavili náckové za protektorátu! Ještě aby byla vztyčena socha Wehrmanna - toho Germána, umístěného za I. války ve městě jako "ochránce vlasti" (a do něhož narazila brněnská "šalina" k posměchu porobených Čechů) - a bude to uplné ? Brněnští vlastenci mohou jen tiše zazpívat s písničkářem - "Středověk neskončil, středověk trvá !"
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno
Pozn. red.: Není se co divit, že v Brně to vypadá tak, jak to vypadá. Na Brněnsku vládne koalice ČSSD a KDU-ČSL. Asi pro pana hejtmana Haška, sociálního demokrata, je „programový průnik“ těchto stran nejvíce vhodný ve srovnání s jinými možnostmi. Má byt takovýto předobraz příkladem i pro možnou koalici v republice po příštích parlamentních volbách? Jde o kopírování rakouského vzoru „kooperace“ černých a červených, lidovců a sociálních demokratů, kteří se občas dělí o vládu v Rakousku? Pokud ano, pak, pane Hašku, děkujeme, nechceme! Silně antikomunistická KDU-ČSL, jak se domníváme, se nekřesťansky posouvá mimo hranice slušné politiky, zřejmě někam až k politickému rasismu. Od toho všeho nás chraň, pane Bože i všichni svatí.
Bémáctví je slátanina jako sudetismus
V současnosti se českými luhy šíří nesmysl zvaný "zemská příslušnost" zvláštního druhu obyvatel země České - "Böhmischů" podle pana Palaty z Lidových novin - nebo "Böhmů" podle pana Schwarzenberga. Sám pan kníže prohlašuje sebe sama veřejně za "Böhma". Historik a etnograf na toto musí říci - "Nihil novi sub sole", anobrž "Nic nového pod sluncem".
Pan Palata tímto termínem označuje de facto převážně tzv. "sudetské Němce", v menším rozsahu pak roztroušené vnitrozemské Němce, kdy vykládá jejich skvělý kulturní přínos pro zemi a lituje jejich vymizení. Jestliže termíny "Sudety, sudetský" lze v politickém a etnografickém smyslu naprosto odmítnout jako pavědecké, ideologické, politrucké, zkrátka vylhané! - v poslední době je takto skvěle, doslova vědecky vyvrátil pan plk. Emil Kulfánek ve vynikající studii "Sudety", v našem Národním Osvobození - pak termín "Böhme" užívaný panem Schwarzenbergem, je jen oprášený starorakušácký výraz pro nečeské obyvatele zemí Koruny České, dnes naší republiky.
Termín "Böhme" totiž vyhovoval zejména starorakouské tzv. "zemské šlechtě" různého historického a etnického původu, která se vojensky přiloupila (např. Buquyové, Colloredové, Piccolomini ), přistěhovala (např.Schwarzenbergové) nebo přiženila ( např.Salmové). Sám termín "zemská šlechta" však naprosto neodpovídá tomuto pojetí termínu "Böhme"! Zemská šlechta v českých zemích - v Čechách, na Moravě a ve v našem Slezsku - se totiž neskládala jen z cizozemců, ale též ze zbytků staré české šlechty vzniklé historicky v českém národě a v české zemi hluboko před bělohorskou katastrofou. Byla to ta šlechta, která zůstala v zemi, byla převážně z donucení rekatolizována, anebo to byla stará česká katolická šlechta. Staré Rakousko pak svou státní ideologií tzv. "breitere Heimat", anobrž "širší vlasti", zahrnulo do zemské šlechty všechny příslušníky tohoto stavu ( pro marxisty této společenské třídy).
Staré Rakousko totiž jakožto stát vládce katolického suveréna neumožnil jiné pojetí zemské šlechty než toto. Nakonec to dospělo tak daleko, že přistěhovalí a přišlí "Böhmové" zemskou šlechtu početně převážili a vytlačili - a skoro vymazali z dějin ! - starou zemskou šlechtu českou! Toto byl jeden z hrůzných projevů - dnes pečlivě utajovaných - pobělohorské rekatolizace, majetkové loupeže a etnické diskriminace českého národa, jak to výtečně zobrazil ve svých dějinách Čech po Bílé Hoře francouzský potomek hugenotů, přítel českého národa, profesor Arnošt Denis, na jehož fundamentální dílo se dnes účelově zapomíná. Toto "zemské chápání" státní, etnografické a geografické příslušnosti nakonec vydávalo kuriózní plody. Tak například za protektorátu se někteří šlechticové - jako třeba kníže Salm-Reifferscheidt - veřejně v tisku prohlašovali za příslušníka zemské šlechty "příchylné k moravskému národu", který již dávno neexistoval! ( Terminologický idiotismus.) I toto je příklad dokonalého změtení této problematiky. A pan Schwarzenberg dobře ví, proč užívá toho termínu. A proč na něj láká soukmenovce v zahraničí i u nás. On by chtěl nastolit stav "širší vlasti", který by nás Čechy pohltila opět do starorakouské náruče v novém hábitu. To si též toužebně přejí naši monarchisté pod zneužitou rouškou jimi chápané "Koruny České", ve skutečnosti opět nějaké starorakousky pojaté monarchistické kolonie. I tzv. Moravané, kteří stále křičí proti jakémusi neexistujícímu "pragocentrismu", a kteří si přejí jakási spojení s dolním Rakouskem nebo dokonce s Lichtenštejnskem (!) se ustavičně motají v tomto bludném separatistickém kruhu. Kruhu,který by ve svém důsledku nakonec zničil nejen republiku, ale i Moravany samé.
Ovšem nesmíme zapomínat, že pojem "Böhmischové" má daleko širší dosah (viz pan Palata ), než pojetí zemské šlechty. Je totiž vztahován i na příslušníky ostatních společenských vrstev ( tříd) obyvatelstva českých historických zemí. Ve skutečnosti lze tyto příslušníky zvláště od 18.-19. století rozlišit zásadně jazykově, i etnicky. A to jako Němce usazené v Čechách, dále Rakušany, Maďary, Poláky, Chorvaty, Italy, atd. Zkrátka a dobře - termín "Bohmischové" je zcela umělý název pro nejrůznější příslušníky evropských národů přibylých do českých zemí v pobělohorské době. Spojovat tento termín pouze s Němci, nadto s tzv. "sudetskými Němci" je nejen nesmysl - je to historická nepravda.
Používat termíny "Böhme" ( Boehme) a "Böhmisch" (Boehmisch) ve smyslu obranářském, zdůvodňujícím jakési "škody nastalé odsunem" tzv. "sudetských Němců" ( hovorově na Moravě zvaných "Sudeti") je pavědecké politructví. To nemá jakékoli historické ani sociologické, ani etnografické opodstatnění. Jde o účelové lkaní nad tzv. "kulturträgrovstvím" příchozích německých obyvatel v českých zemích, které má - naprosto nepravdivě! - dokazovat, že jen oni byli nositeli civilizačních trendů v zaostalém slovanském prostředí. Přitom jsou účelově vymazáni i další příslušníci evropských národů, kteří přibyli do Čech, a kteří v jednotlivých případech přispěli ke zdejší kultuře. Ovšem zcela se selhává a sprostě zamlčuje fakt, že zásadním způsobem vytvořili naši kulturu Slované a to již nejméně od doby velkomoravské! Je to pouze účelová forma tzv. sudetoněmecké politické propagandy, které nejde o nic jiného, než o revanš, a o restauraci předmnichovských poměrů, případně poměrů III. reichu.
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno, ČSBS Boskovice
Ambice bankéřů světa
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Kdo pozoruje svět pod zorným úhlem prosté logiky, musel být překvapen, když 6.11.2012 čtyřicátý čtvrtý prezident USA Barack Obama byl zvolen podruhé. Jak to bylo možné, když jeho "úspěchy" na poli národního hospodářství USA byly a jsou katastrofální, o "výdobytcích" v mezinárodní politice a "vítězstvích" na „válečných polích“ nemluvě? Základ k jeho znovuzvolení je prostě v tom, že při posledních volbách 5. listopadu 2008 míšenec Obama, vybraný jako první "černý" prezident, dostal tehdy v posledních pár týdnech před datem do volebních fondů náhle finanční injekci. Bylo to o čtyři sta milionů dolarů navíc než měl jeho oponent, republikánský senátor John McCain. Ten, kdo do něj vložil takové peníze, nezahodí přece léta budování svých pozic k dobývání světa jen tak. Naopak musí si šanci utvrdit. Na nejdůležitější post "Secretary of State" (po našem ministr zahraničí) byla přece prostrkána Hillary Clinton, choť věrného dřívějšího prezidenta Billa. Na druhou nejdůležitější funkci ve státě, totiž šéfa CIA, byl dosazen 19. února 2009 Leon Panetta. V červnu 2010 na nejzávažnější místo velícího generála byl vybrán čtyřhvězdičkový generál David Petraeus, "vítěz" nad Irákem, aby nahradil na válečném poli Afganistanu gen. Stanley McChrystala a měl čáku na velitele celého NATO..
Ke ctnostem Baracka Obamy se řadí, že vyhlásil věrnost Izraeli a ministerskému předsedovi Netanyahovi přislíbil, že po vítězných volbách vyřídí "nukleární" Irán.
Významnou roli v Obamově vítězství hrály bezesporu sympatie rasové (všichni černí a ostatní barevní), včetně vášní etnických (Hispanisti) a fakt, že (dle demografických předpovědí), v brzké budoucnosti nebude už rozhodující americký volič bílý. Konečně proto byl prostrkán v prvé řadě.
Konfigurace světa se mění, žijeme na přelomu
Pozorujeme, že následkem prosazování politiky bankéřů světa se USA nesmírně zadlužuje a ne všichni na tu jejich "světovládu" chtějí přispívat. V US parlamentu (House of Representatives) se poslanci vzbouřili proti Obamovi hned po jeho zvolení. Položili mu nůž na krk s tím, že musí vyřešit finanční útes/sraz ("fiscal cliff“), který ohrožuje v Americe všechny (viz esej "Peníze podložené válkou" z 24.9.2012). "Sráz" má Obama, dle republikánů, vyřešit do měsíce. Totiž prostor pro americké zadlužování („debt ceiling“ US zákonem stanovený) bude koncem roku vyčerpán. Jak ale zapravit dluhy a ještě si při tom nějak na nesmyslnou politiku dále půjčovat? To "jak?" je stále zapeklitější. .
K situaci si připomeňme manipulace bankéřů světa a "vládců vesmíru" Bilderbergů. V dřívější esejí "Zvůlí ke katastrofě" z 30.10.2012 jsme načrtli jednu z metod plánu Bilderbergů, jak se přes své "páky a převody" trvale snaží, aby svět byl průběžně vyváděn z rovnováhy, především umělým vystavováním občanů nezákonným nátlakům, což má vést či citýrovat občany přes fyzický, mentální a emocionální stres ke stavu permanentního vyšinutí a k desorientaci. To má vyústit nakonec v apatii občanů a vzdání se vůli/tahům "vládců vesmíru" - Bilderbergům, či bankéřům světa.
Pokud vůdcové, jednotlivci či státy se nechtějí vzdát, jsou tu pod nejrůznějšími záminkami vyprovokovávané "malé války" (ty zahrnují likvidování vůdců odporu atentáty). "Válčičkami" dochází k destrukcím a devastacím na celých rozsáhlých územích, zejména bombardováním. Akce slouží k tomu, aby ti, kterým zbyl jen holý život, se museli starat o střechu nad hlavou a o základní životní potřeby, a tedy nepřekáželi mocným tohoto světa v jejich projektech.
Velkorysí a charitativní bankéři světa samozřejmě poskytnou pak "pomoc" a rozsáhlé půjčky, k opravám i stavbám nových domů a sídlišť, včetně všeho co k tomu přísluší. Dodají laskavě ze svých zemí i odborníky na rekonstrukce, stavební a jiné firmy, pro které tak zajistí práci, odbyt materiálů i výrobků a roztočí kola svého průmyslu. Prostrkají zbídačelým i způsobnou vládu vazalů.
Celé národy se tak tou "pomocí" stanou závislí na. bankéřích světa a jsou z nich novodobí nevolníci. Příklady z nedávné minulosti potvrzující tyto praxe si každý může vyjmenovávat sám.
Nepohodlná situace rozkotává celý svět. V USA sloužit pod figurou prezidenta Obamy přestává být záviděníhodné. Nedávno provedl ve vládní sféře závažné přesuny, které svědčí o tom, že se chystá splnit své závazky k Izraeli a k bankéřům světa, což znamená další války na ty, co se nechtějí poddat.
Nadějného generála Davida Petraeuse povolal do místa náčelníka CIA a dřívějšího šéfa CIA Leona Panettu povýšil na ministra obrany ("Defence Secretary"). Má to svoji logiku. Pro moderní válku musí náčelník CIA sloužit především nárokům armády, a zároveň pro ministra války je výhodné mít znalosti z praktik a možností CIA.
Dřívější ministr obrany Robert Gates přestal být Obamovi pohodlný. Vůbec nebyl nadšený zavražděním Bin Ladena v květnu 2011 stylem kovbojských padouchů, ani nesouhlasil s požadavkem předání/dodávek nejnovějších US taktických raket s atomovými hlavicemi pro Izrael k zamýšlené destrukci Iránských podzemních nukleárních laboratoří.
Stav věcí po opakovaném zvolení Obamy přestává být vábný pro všechny jeho včerejší nejbližší spolupracovníky! Kdo chce do dalších válek? Kdo kdy chtěl být obviněn z válečných zločinů?
Paní Hillary Clintonová prohlásila, že po Novém roce rezignuje. To kamufluje tvrzením, že se chce připravit na prezidentskou kandidaturu v příštích volbách. Jako důvod k rezignaci je to O.K., ale čáku na prezidentku má spíše Obamova manželka Michelle, co pěstuje na záhumenku u Bílého domu zeleninu.
V této situaci se "příhoda" gen. Petraeuse s paní Paulou Broadwell velmi hodila jako důvod jeho rezignace. Ten případ račte všichni jistě znát. Mrs Broadwell byla podplukovníkem US reserv s ambicí...
Když Petraeus nahlédl do praxe CIA, asi nechce být dále zodpovědný za to, co tato organizace má sehrát a chystá. Podobně můžeme očekávat rezignaci ministra obrany Leona Panetty. Co ten si přistrojí jako důvod?
Nejsilnější trojka ve státě dánském bude tedy muset být nahrazena. Perných oříšků prezidentu Obamovi, ale i těm v zákulisí, přibývá. Londýn, 24.11. 2012
Je nutno usilovat o dvoustátní řešení
Projev k Mezinárodnímu Dni Solidarity s Palestinou dne 3. prosince 2012
Jan Kavan
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
jak samozřejmě víte, VS OSN rozhodlo svou rezolucí 32/40 již 2.prosince 1977 prohlásit 29.listopad Mezinárodním dnem solidarity s palestinským lidem. I proto jsem měl tu čest vystoupit jako předseda VS OSN 29.11.2002 s projevem, v němž jsem vyzval členské státy OSN, aby podpořily legitimní úsilí Palestinců získat svůj vlastní stát na základě Charty OSN, zásad mezinárodního práva a mnoha relevantních rezolucí OSN. Je pochopitelné, že jsem připomněl, že 29.listopadu 1947 VS OSN schválilo rezoluci 181, podle níž se Palestina měla rozdělit na dva státy, židovský a arabský, které měly být propojeny ekonomickou unií. Vyslovil jsem politování, že tato rezoluce nebyla nikdy do důsledků realizována, ale současně jsem vyzvedl skutečnost, že dvoustátní řešení bylo již v té době obecně vnímáno jako nejvhodnější základ pro vyřešení palestinské otázky, jak potvrdila i rezoluce RB OSN 1397 z toho roku 2002 a samozřejmě předchozí významné rezoluce 242 z roku 1967 a 338 z roku 1973, které zdůraznily princip „území za mír“ a potvrdily právo Palestiny na hranice z roku 1967. V té době také diplomatický Kvartet připravil tzv.“cestovní mapu“, která měla do tří let dovést Palestinu k její státnosti.
Bohužel, teprve nyní, o 10 let později, odhlasovalo VS OSN první symbolický krok k tomuto cíli a přiznalo Palestině statut nečlenského pozorovatelského státu. Toto de facto uznání státnosti, bohužel, neznamená plnohodnotné členství Palestiny v OSN, natož vytvoření demokratického, nezávislého, souvislého a životaschopného Státu Palestina, který by žil v míru vedle Státu Izrael zabezpečeného v jeho hranicích z roku 1967, jak si to představuje dvoustátní řešení. Je to však důležitý krok tím správným směrem. Jak všichni víte, státnost Palestiny svým hlasováním uznalo 138 členských států OSN, 41 se zdrželo, 3 státy se neúčastnily hlasování a jen 9 států hlasovalo proti. Mezi nimi byly pochopitelně Spojené státy a Izrael, dále Kanada a Panama a čtyři tichomořské ostrovní státy – Mikronésie, Marshallovy ostrovy, Palau a Nauru, které dohromady reprezentují jen 197 000 obyvatel. Bohužel, posledním devátým státem, který hlasoval proti Palestině, byla Česká republika. Ta samá Česká republika, která je nástupnickým státem ČSSR, která uznala Palestinu již v roce 1988 a od února 1989 v Praze nepřetržitě pracuje Velvyslanectví Státu Palestina. A v roce 2000 jsem jako tehdejší ministr zahraničí otevřel v Ramalláhu Styčný úřad ČR jako naše diplomatické zastoupení. Bohužel mí nástupci v této funkci zaujali odlišný postoj k Palestině, ale jsem přesvědčen, že příští česká vláda naváže na mou zahraniční politiku vůči regionu Středního Východu.
"Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než Českou republiku," řekl izraelský premiér Benjamin Netanjahu při květnové návštěvě Prahy. Ve středu přiletí znovu poděkovat premiéru Nečasovi za to,že ČR podpořila Izrael jako jediný stát z celé Evropy. V květnu Petr Nečas přirovnal situaci Izraele k předválečnému Československu. "Máme zvláštní pochopení pro situaci Izraele - malého státu obklopeného nepřáteli," řekl. Premiér Nečas ovšem nezmínil, že dnes má Izrael nepochybně nejsilnější armádu v celém regionu.
Aby nedošlo k nedorozumění, tak bych rád zdůraznil,že osobně jsem vždy podporoval existenci Státu Izrael, můj otec pocházel ze židovské rodiny, z níž většina zahynula v holocaustu a i to je důvod proč se celý život důsledně stavím proti všem formám diskriminace, rasismu či represe vůči etnickým, náboženským či jiným menšinám. Před rokem jsem na Václavském náměstí rovněž sdělil, že jako příslušník národa, který byl během posledních 70 let dvakrát okupován, jsem se vždy stavěl důsledně za práva každého národa bojovat proti okupaci jeho území, tak jak to definují i rezoluce RB OSN. Toto právo nelze upírat samozřejmě ani Palestincům. I prezident Obama prohlásil, že „sen o demokratickém židovském státě nemůže být splněn permanentní okupací.“
Okupace cizího území je v dnešním světě zcela nepřijatelná. Rád bych v této souvislosti připomněl, že v roce 2002 pod českým předsednictvím odhlasovalo VS OSN rezoluci o prevenci ozbrojených konfliktů, kde se výslovně píše, že „znovu potvrzujeme, v kontextu prevence ozbrojených konfliktů, nepřijatelnost získání území silou a akty kolonizace, a potvrzujeme potřebu ukončit okupace cizími vojsky v souladu s Chartou OSN a mezinárodním právem“. Prosadili jsme tenkrát i „právo na sebeurčení lidí, kteří zůstávají pod koloniální nadvládou a cizí okupací“. Je smutné, že se nyní Nečasova vláda postavila na stranu okupanta, jak konstatovala ve svém nedávném prohlášení Iniciativa za spravedlivý mír.
MZV ČR oficiálně vysvětlilo, že Česká republika hlasovala proti palestinskému návrhu na udělení statutu nečlenského pozorovatelského státu, s údajnou obavou, „že by mohl vyústit v další odklad obnovení mírového procesu“. A ministerstvo dodalo, že „Plně podporujeme legitimní aspirace Palestinců na plnohodnotnou státnost a jsme připraveni přispět k její materializaci prostřednictvím podpory přímých jednání v rámci mírového procesu“. Hlasování proti statutu, jímž Palestina získala stejné postavení v OSN jako má Vatikán, se mi zdá velmi zvláštní formou, jak podpořit legitimní aspirace Palestinců na plnohodnotnou státnost. Prohlášení MZV se mi zdá dost pokrytecké a domnívám se, že hlavní motivací českého hlasování bylo vyhovět přání USA tak, jak to učinily čtyři tichomořské ostrovy.
Velvyslankyně USA při OSN Susan Rice (pravděpodobná příští ministryně zahraničí USA) sice prohlásila,že „pokrok ke spravedlivému a trvalému dvoustátnímu řešení nelze učinit stlačením zeleného volebního tlačítka v hale OSN“, ale domnívám se, že významnější důvody lze najít v prohlášeních některých amerických i britských politiků, kteří vyjádřili obavu, že nový statut umožní Palestině se nejen účastnit debat ve VS OSN, ale i se ucházet o členství v Mezinárodním měnovém fondu, v řadě agentur OSN a především v Mezinárodním trestním tribunálu (ICC). Pokud by se Palestina stala členkou ICC, tak by toho mohla využít k obžalobě Izraele například z válečných zločinů a vznášet některé právní nároky vůči okupační vládě.
President Mahmoud Abbas sice ICC vůbec nezmínil, ale ministr zahraničí Riyad al-Maliki novinářům sdělil, že pokud Izrael bude i nadále budovat ilegální osady, tak se Palestinci mohou případně obrátit na ICC. A dodal, že „pokud Izraelci nebudou páchat zločiny, nebudou budovat osady a nebudou porušovat mezinárodní právo, tak nevidíme žádný důvod, abychom se někam obraceli“.
Zmínkou o osadách budovaných na okupovaném palestinském území jsme u jádra pudla. Všichni mají zájem o obnovení mírového procesu, ale Palestinci řekli jasně už před více než rokem, že nelze jednat o dvoustátním řešení za situace, kdy Izrael pokračuje v budování osad, které to řešení zcela znemožňuje.
Yousef Munayeer, výkonný ředitel Jeruzalémského vzdělávacího fondu v USA upozornil na skutečnost, že v letech 1967 až 1991 přibývalo každý rok 8000 nových osadníků. Během mírového jednání jich bylo již 20 000 ročně a nyní žije téměř půl milionu Izraelců v osadách, které efektivně rozkouskovaly celou Palestinu. Podle Munayeera byl mírový proces použit jako fíkový list pro zakrytí urychlené kolonizace palestinského území.
Jako zcela ilegální popsala tyto osady již rezoluce RB OSN 466 z roku 1979, která vycházel i ze Ženevské konvence z roku 1949 a pro kterou hlasovaly i USA. Okupační mocnost nemá právo jakkoliv měnit strukturu okupovaného území. I prezident Obama před třemi roky ve svém známém káhirském projevu odmítl jakoukoli „legitimitu pokračující výstavby izraelských osad“, které podle něj „podkopávají úsilí o dosažení míru.“
Nyní, krátce po hlasování v OSN, se izraelský premiér Netanjahua rozhodl schválit výstavbu dalších 3000 izraelských příbytků na palestinských územích. Uvítal jsem, že ministryně zahraničí Hillary Clintonová a britský ministr zahraničí William Hague ihned toto Netanjahuovo rozhodnutí stavět ostře odsoudili a poukázali na to, že osady poškozují šance na řešení dvou států i úsilí o mír v regionu. Uvidíme jak budou tato slova promítnuta do konkrétních činů. Jen konkrétní kroky, které povedou k urychlenému zastavení výstavby osad poskytnou naději, že bude obnoveno tolik potřebné mírové jednání. Vojenskými prostředky a násilím z kterýchkoli stran se tento konflikt nikdy nevyřeší.
Vůbec mne nepřekvapilo,že řada Izraelců výsledek hlasování v OSN uvítala. Uri Avnery, bývalý poslanec izraelského Knessetu a nyní aktivista Gush Shalomu (Mír nyní), prohlásil, že uznání Státu Palestina, který by existoval vedle Izraele v hranicích z roku 1967 měl být pro Izraelce dnem oslav. „Izraelská vláda měla být první, kdo podpoří tento krok místo, aby vedla beznadějné a nesmyslné úsilí tomu zabránit.“ Univerzitní profesorka Galia Golan, má kamarádka, která kdysi napsala dvě knihy, které nesmírně přesně zdokumentovaly Pražské jaro, okupaci a nástup normalizace v ČR, prohlásila, že tím, že Abu Mazen moudře vybral pro svou žádost právě 29. listopad, tedy datum rozhodnutí OSN o vzniku Izraele, donutil Netanjahua přiznat pokračující nespravedlnost. „Netanjahu žádá, aby Abbas uznal židovský stát, který existuje již 65 let, ale odmítá uznat palestinský stát. Odmítl dokonce i symbolické navýšení statutu Palestiny v OSN a tím přiznal, že jeho podpora pro dvoustátní řešení byl jenom blaf.“
Odpůrci nového statutu Palestiny mají pravdu v jednom: Každodenní realita Palestinců se v těchto dnech nezmění. Okupace Palestiny pokračuje. Kolonizace palestinského území pokračuje. Ale jak podotýká Yousef Munayyer: „ Důležité je, že se USA a Izrael a těch několik málo, velmi málo států, které hlasovaly proti tomu, jsou nyní ve skutečné mezinárodní izolaci“. A Palestincům se naskýtá možnost obracet se na mezinárodní instituce, včetně ICC. A snad takto jasně vyjádřené většinové stanovisko členských států OSN v čase přesvědčí i USA nevetovat budoucí rozhodnutí RB povýšit statut Palestiny na plnohodnotného člena.
Nejdůležitější však bude obnovení mírového jednání. I generální tajemník OSN Ban Ki-mun zdůraznil, že přijatá rezoluce jen podtrhuje potřebu obnovit smysluplná mírová jednání. Prezident Mahmoud Abbas vyjádřil svůj názor, že toto je „poslední šance jak zachránit dvoustátní řešení“.
I v žádosti, kterou VS OSN předložil prezident Mahmoud Abbas Palestinci vyjadřují jednoznačnou „urgentní potřebu obnovit a urychlit jednání v rámci mírového procesu na Středním Východě, postaveném na příslušných rezolucích OSN, principech z Madridu včetně principu výměny území za mír, na Arabské mírové iniciativě a cestovní mapě diplomatického Kvartetu, aby bylo dosaženo spravedlivého, trvalého a komplexního mírového uspořádání mezi palestinskou a izraelskou stranou, které vyřeší všechny dosud nevyřešené problémy, především otázky palestinských uprchlíků, Jeruzaléma, osad, hranic, bezpečnosti, vody a vězňů“.
Za sebe mohu jen dodat, že doufám, že se česká diplomacie nejpozději do dvou let bude schopná postavit po boku těch, kterým upřímně jde o zajištění míru v celém regionu Středního Východu a k tomu – o tom jsem hluboce přesvědčen - může dvoustátní řešení účinně přispět. Tím by aspoň trochu smazala ostudný dojem, který zanechala svým protipalestinským hlasováním.
Dovolte mi poslední poznámku jako ilustraci jak to tu nebudeme mít snadné. Dnes odpoledne jsem si vyslechl debatu prezidentských kandidátů o zahraniční politice. Všech se moderátor zeptal na jejich reakci na hlasování ČR ve VS OSN o Palestině. Na panelu byli Jiří Dientsbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman. Prostřednictvím videa se účastnil i Karel Schwarzenberg, který samozřejmě instruoval naši velvyslankyni při OSN, aby hlasovala proti Palestině. Ze všech přítomných se od tohoto hlasování distancoval jen kandidát ČSSD Jiří Dientsbier. I v tom vidím jistou naději, že se za dva roky česká vláda vrátí ke svému vyváženému pohledu na Střední východ z let 1998-2002.
Děkuji za pozornost. Projev přednesen v Praze, Městská knihovna
Zvůlí ke katastrofám
Eur Ing Dr Bohumil Kobliha
Mluvím především o zvůlích politických, uvozených idejí „…über alles…“.
Začátek moderních politických katastrof je vždy podložen nezdravou či rovnou zhoubnou ideologií, která se vyvyšuje a osobuje si právo nad druhými, ať jednotlivci tak etniky, národy a státy, ne-li nad světem. Nejmarkantnější pro nás v Evropě byla zvůle nacistická a nedávno komunistická.
Jedněch jsme se zbavili druhé nastupují. Dnes nebezpečně vystupuje Wolfowitzova doktrína pro nové americké století, aktivizována administrativou prezidenta George W. Bushe. Doktrína – jak jsme už několikrát diskutovali – si uděluje a přisvojuje právo (či dokonce povinnost!) zasáhnout všude a kdekoliv na světě, kde se vládní činitelé USA usnesou a se jim uzdá, či mají třeba jen „podezření“(!), že tam či onde interesy USA mohou být ohroženy.
Kdo vlastně je ten Paul Wolfowitz, který se v novém tisíciletí objevil dokonce jako zástupce US ministra obrany a je vedle jiného považován za novo-konzervativního („neocon“) architekta války proti Iráku (viz „Comments“ světového The Sunday Times (dále jen S.T.) z 20. března 2005 strana 19.) Podle Comments jeho „girlfriend“, arabská feministka, ho označila jako (cituji): „vůdčí osobnost (lídra!) sionistické konspirace a židovského neocona“.
V roce 2008 se Wolfowitzovo jméno objevuje jako účastníka na prezenční listině schůze Bilderbergů v Chantilly Virginia, USA, konané dne 5-8 června 2008. Je na tom cosi špatného? Vždyť na prezenční listině se objevuje i jméno minstra zahraničí České republiky Karla Schwarzenberga (ta čest, i když nebyl ČR pověřen). Suďme… Schůze se v USA konala přesto, že svojí podstatou je v kolizi s americkým zákonem („Logan Act“), který zakazuje, aby se na území USA konala setkání, která by mohla ohrožovat americké zahraniční zájmy. Wolfowitzovo jméno figuruje na seznamu prominentních osob zvaných na schůze Bilderbergů, a on ve funkci zástupce ministra obrany pro způsob řízení (Policy). Stálo ho pozvání nakonec jeho státní funkci?
Měli bychom se možná zabývat záměry a cíli působení Bilderbergů, aby vysvitly jejich intence. Řekněme prozatím alespoň, že se snaží mimo jiného přes své „páky a převody“, aby svět byl průběžně vyváděn z rovnováhy, především umělým vystavováním občanů nezákonným nátlakům, což má vést či citýrovat občany přes fyzický, mentální a emocionální nátlak ke stavu permanentního vyšinutí a k desorientaci. To má vyústit nakonec v apatii občanů a vzdání se vůli/tahům „vládců vesmíru“ – Bilderbergům, či bankéřům světa. Abychom vzpomněli alespoň jednu z pák (převodů) jmenujme – často v různých akcích citovaný – hlavní nevládní hybatel, totiž The Council on Foreign Relations (CFR). Tato „Rada“ je prakticky za všemi psycho-politickými operacemi.
Použití přímých vojenských zásahů a akcí, jako je stále vyšší užívání US drónů (teroristických útoků letadly bez pilota) a leteckými útoky na cizí území naznačuje, že nejsme daleko od velmi bolestivého světového vyhrocení. Nálet na továrny u súdánského Chartúmu (Khartoum), které prý vyrábí rakety Iránem konstruované a údajně určené pro palestinskou Hamas, je varováním! Izrael tyto cíle letecky bombardoval v posledních dnech října osmi F-151. Útok (dle S.T. z 28.10.2012) je prý generálkou na přepad Iránu.To už není jen hra s ohněm.
Londýn
Velezkušený novinář Petránek: Končí kapitalismus.
Všechno bude jinak
Vítězem víkendových voleb se stali komunisté. To je pro řadu Čechů nepříjemná zpráva. Jsou však skutečně na místě obavy? Na to se ParlamentníListy.cz zeptaly dlouholetého zkušeného novináře, zahraničního zpravodaje a komentátora Jana Petránka. Ten přiznal, že se naopak z výsledku raduje. Proč?
Po vyhlášení výsledků voleb jsem měl velmi radostný pocit,“ přiznal se ParlamentnímListům.cz dlouholetý zahraniční komentátor Petránek. A důvody radosti vzápětí vysvětlil.
„Kyvadlo civilizace šlo hrubě doleva – to je jasný symbol toho, že lidé nejen u nás – chtějí změnu. Ono se to kyvadlo zase bude vracet, ovšem jistým obloukem. Avšak znamená to, že Češi tímhle způsobem odsoudili, skoro jako jedni z prvních na světě, kapitalismus v podobě, která tu je. Je to dle mého skutečný průlom v myšlení - stejně tak, jako když lidé rozhodli v roce 1989 o pádu socialismu, nyní se blíží ke konci kapitalismus,“ říká Jan Petránek.
Konec jedné éry, Češi stojí na počátku nového systému
Podle něj to, co se o víkendu stalo v České republice, je odrazem problémů světové globalizace, která se ocitá v koncích. „Kapitalismus současného typu je odsouzený k zániku, stejně tak jako tomu bylo před více než dvaceti lety se socialismem, jak už jsem připomněl. Je nevyhnutelné, aby lidé hledali třetí cestu – a ta se před námi pomalu otevírá. Když nás Rusové v roce 1968 potrestali za touhu po socialismu s lidskou tváří, nyní jsme opět projevili snahu o nastolení změny – a to něčeho, co by bylo kapitalismem či zcela jiným systémem, ovšem právě také s onou lidskou tváří,“ připomněl dlouholetý komentátor i historické souvislosti.
Pokud by prý měl Jan Petránek ihned poté, co byly známé výsledky voleb, popsat, co se mu právě honí hlavou, pak prý by to byla známá slova: „Strašidlo komunismu obchází Evropou – tak, jak to napsali již jistí klasici dávno před ním. Zdůraznil však, že komunismus, tak, jak se ho mnozí obávají, strašidlem již být nemůže.
Totalitní komunismus již nehrozí. Lidé hledají východisko ze dvou totalit: „Není šance být partají, která by fungovala tak totalitně, jak tomu bylo v minulosti, to je již zažehnáno, přežito. Komunisté vědí, že nesmí a nemohou pokračovat v duchu jakékoli diktatury. Na druhou stranu si lidé opět nejen v Česku, ale na celém světě uvědomují, že nemohou nadále dovolit, aby ovládala životy jiná diktatura. A tou se stala v posledních letech neviditelná ruka trhu. I ta začíná být přežitá – proto lidstvo hledá cestu k civilizaci s lidskou tváří. Příklon k levici, jak už jsem uvedl, bude skutečně ještě nějakou dobu setrvávat a pravice to musí vnímat tak, že dostala velkou facku a jasný náznak toho, že je nezbytné hledat další vývojovou cestu. Tu třetí cestu, která bude dalším stádiem mezi dvěma jmenovanými diktaturami – socialismem a ovládáním všeho neviditelnou rukou trhu,“ uzavřel pro ParlamentníListy.cz svůj pohled na výsledky víkendových krajských voleb Jan Petránek.
Velezkušený novinář o konci kapitalismu a o tom, kdo skutečně vládne
Podle dlouholetého komentátora a zpravodaje Jana Petránka český národ v poslední době vnímá svoji bezmocnost. A také nevěří správě státu, policii, ani justici. Pokládá to však za kamínek do mozaiky toho, co se děje v Evropě i celém světě.
„Česká republika se dostala do mlýnského kola boje o to, kdo ovládne Evropu. První světová válka byla o Evropu, druhá světová válka taktéž, třetí světová válka se jmenuje Evropská unie. A opět tu je touha se prosadit jen jedné skupiny lidí. V první světové válce šlo o to, že Německo chce Evropu, v druhé světové válce opět Německo chtělo ovládnout Evropu a nyní? I v Evropské unii chce Německo poroučet…,“ připomněl hned v úvodu ParlamentnímListům.cz svůj pohled na budoucnost s přihlédnutím k historickému vývoji Petránek.
Dodal, že tím se neustále potvrzují geopolitické plány, jež podle něj spočívají v lidské povaze. A právě ta povaha se podle něj nemění v lidstvu už po staletí – i když by se tak mohlo zdát vzhledem k technologickému vývoji. Čechy nelze potom nechat v tomto ohledu stranou.
Nedůvěra v Česku i ve světě - špatný klíč k mezinárodním vztahům
„To nejstrašnější je, když mluvíme o současné České republice, že tu panuje a roste nedůvěra obyvatelstva ke státní správě, policii i justici. Bohužel, ve světovém měřítku je nedůvěra klíčem k mezinárodním vztahům. A tak Amerika nevěří Rusku, Rusko nevěří Americe. Zato se začalo hovořit často o nějakém strategickém partnerství. Co to ale je?,“ pokračoval dál Jan Petránek.
Vysvětlil, že je to určitá strategická ohlávka, kterou ten mocnější nasazuje tomu slabšímu. „A tak vlastně sobectví a nedůvěra formují mezinárodní vztahy. Když se řekne strategický partner, tak to opravdu nyní znamená spíše to, že se někomu dáváte do otroctví. Neexistuje rovnost, existuje nadřazenost a podřazenost. Ovšem pod hlavičkou strategického partnerství…,“ konstatoval pro ParlamentníListy.cz Petránek.
Je kapitalismus už opravdu někde na konci?
V poslední době se stále častěji objevují názory na to, že systém kapitalismu končí – je překonán a ztrácí dech. Ostatně i Karel Marx takové období předvídal. To nedávno připomněl v rozhovoru pro WallStreet Journal i americký ekonom Nouriel Roubini, který učí na univerzitě v New Yorku. Nutno podotknout, že je o něm známo, že není žádným marxistou. Přesto připustil, že právě Marx měl před více než sto padesáti lety ohledně kapitalismu a toho, že se sám zničí, pravdu.
„V jistý se okamžik se kapitalismus může sám zničit. Nemůžete neustále přesouvat příjmy z práce do kapitálu, aniž byste neměli nadbytečné kapacity a nedostatek agregátní poptávky. To se stalo. Mysleli jsme si, že trhy fungují. Nefungují. Jednotlivec může být racionální. Firma, aby přežila a prospívala, může tlačit pracovní náklady stále níže, ale pracovní náklady jsou příjmem a spotřebou někoho jiného. To je důvod, proč jde o sebedestrukční proces,“ uvedl Roubini. A do určité míry s jeho teorií souhlasí i dlouholetý český komentátor a zpravodaj Jan Petránek. Ten tuto teorii ještě doplnil.
Vymkla se kontrola ekonomické politiky
„Karel Marx analyzoval soukromé vlastnictví, které nějakým způsobem pak ovládá pracovní sílu. Ale to, co se potom vyvinulo, čemu Lenin říkal imperialismus, jako nejvyšší stádium kapitalismu, v tom se opravdu mýlil. Vše se vyvíjí dál, dnes to nazýváme globalizace. V praxi to však znamená, že se v kapitalistickém systému vymklo to nejdůležitější. Ten článek, kterému se říká finanční kontrola ekonomické politiky,“ domnívá se Petránek.
Připomněl, že o tom napsal již v roce 1903 ve své knize Andrew Carnegie. Zmínil tehdy, že poctivý obchodník je ten, kdo zjistí, co na trhu chybí, a to začne vyrábět. A v té oblasti se snaží, aby vyráběl co nejlevněji.
„V okamžiku když je někdo monopolista, diktuje si cenu. Američané si to uvědomili, a proto proti tomu bouřlivě bojovali. Jak je tomu u nás, nechť posoudí každý sám. Bohužel, následně ale došlo ještě k něčemu horšímu – totiž tomu, že se vymkly z rukou a kontroly banky. Zhroutil se poctivý bankovní systém. Přece banky mají shromažďovat peníze, aby je půjčovaly, aby měly podle Carnegieho jen svůj skromný zisk na rozšiřování služeb. Jenže tyhle banky začaly podnikat se svěřeným kapitálem a začaly uplatňovat něco, o čem se taktéž mluví jako o kasínovém kapitalismu. A to je špatné, velmi špatné,“ zopakoval ParlamentnímListům.cz svůj názor Jan Petránek.
Banky si koupily vlády - není návratu...?
A vysvětlil dál to, co ho k těmto úvahám přivedlo.
„Banky si koupily vlády. A ty vlády tedy nyní poslouchají kasínový systém, místo aby ty vlády ten kasínový systém zakázaly, aby měly tu moc. Nemluvě o tom, že už nemohou vlastně ani donutit ty banky, aby se vrátily k tomu svému původnímu poslání. Aby jim připomněly, že nemají právo na kapitálové spekulativní podnikání. Oni mají být služebníky normálního toku peněz…Jenže v okamžiku, kdy se tohleto děje, a my víme, že ano, není návratu jinam, než do pekla. Chceme-li se z té strašné bryndy dostat – a to hovořím ne o světě, ale samozřejmě i o nás a Evropě, potom musíme zjistit, kdo má skutečně v rukou moc a jaké má plány."
Co Bilderberg? A konspirační teorie..?
V důsledku slov, která Jan Petránek pronesl, se zákonitě nabízí otázka, zda by se tedy vše nemělo přisuzovat snahám jistých mocenských skupin, o kterých se hovoří v různých konspiračních teoriích – například Bilderbergu? Jan Petránek to nevylučuje a doporučuje zároveň to, aby lidé tyto teorie nepodceňovali, nezlehčovali.
Nová bezpečnostní architektura Evropy – spolupráce pro XXI. století
PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
(Shrnutí názorů anglického historika Johna Loughlanda na současný historický revisionismus.)
Dne 27. XI. 2012 se konala v poslanecké sněmovně parlamentu ČR konference „Nová bezpečnostní architektura Evropy“, na níž byla věnována také pozornost sílení konservatismu a pravicových tradic v současnosti v Evropě.
Velký zájem vzbudil referát anglického historika Johna Loughlanda, autora známé a do češtiny přeložené knihy Znečištěný pramen. Tento text má zhruba naznačit jeho hlavní názory.
Loughland se zabýval historickým revisionismem, zvláště těch států, v nichž se projevil silný aspekt fašismu a spolupráce s nacistickým Německem v období 2. světové války. Tato spolupráce se začíná předkládat jako aktivita namířená proti šíření sovětského komunismu. V Lotyšsku se setkal s názorem, že za 200 let se budou v Evropě stavět sochy Hitlerovy jako zachránci Evropy před sovětským komunismem. Zároveň se oficiálně začíná měnit terminologii, například pro existenci Lotyšska v Sovětském svazu se začíná používat termín, že bylo do r. 1941 okupováno Sovětským svazem, ačkoli ve skutečnosti bylo inkorporováno do Sovětského svazu za úplně stejných podmínek jako ostatní sovětské republiky. Rozdíl v právním obsahu těchto dvou pojmů je podstatný. Podobné revizionistické názory se objevují v celém Pobaltí, na Ukrajině a v Maďarsku.
Dalším tématem Loughlanda byla „ideologie westernismu“ (něco jako západnictví), která je ideologickým základem NATO. Jeden její aspekt, vztahující se k revisionismu historických přístupů, má odlákat pozornost od podstaty Mnichovské dohody r. 1938 a začíná se klást důraz na dohodu Hitler-Ribentrop-Molotov, jako významnější. Loughland se domnívá, že hlavním cílem Mnichovské dohody a z toho vyplývající „Policy of Appeasementu“ (politiky smiřování) byl záměr orientovat Hitlera na východ a vyvolat válku mezi Hitlerem a Stalinem. Evropským parlamentem byl též vyhlášen den obětí komunismu. „Ideologie westernismu“ odmítá brát v úvahu oběti 20 milionů sovětských občanů ve válce, kteří se zasloužili o porážku Hitlera. Účelem této nové ideologie je legitimizovat existenci NATA a Evropské unie, která je s NATEM propojena nedostatkem respektu pro existenci národů a států a z toho vyplývajících nedemokratických přístupů.
Vzhledem k tomu, že nacismus a komunismus bývá čím dál častěji ztotožňován, další část jeho projevu se týkala objasnění některých podobností a hlavně podstatných rozdílů mezi těmito dvěma ideologiemi a jejich praxemi. Podobnosti se týkaly toho, že obě ideologie postrádaly respekt pro existenci národů a států a přijímaly „koncepty chaosu“. V pozadí těchto přístupů byl pocit superiority a mocenské nadřazenosti států - nositelů těchto ideologií nad menšími národy a státy. Jejich podmínky, rozdíly a historii odmítají uznávat jako důležitou realitu.
Pan profesor Loughland se také vyjádřil i v tom smyslu, že Rusko je součástí Evropy a pokud má Evropa řádně fungovat a předcházet vážným budoucím konfliktům, musí si to uvědomit, zastavit kacéřování Ruska, jeho vnitřního systému a umožnit Rusku zaujmout v Evropě více kooperativní postavení. Přijetí Ruska do EU by Loughland považoval za nejpřirozenější.
V odpovědi na jednu otázku z plena týkající se historického revisionismu v českém prostředí, který se často soustřeďuje na nepodstatné jevy a nekriticky na nedemokratické aspekty českých a československých dějin a nedoceňuje nebo ignoruje jejich pozitivní stránky, zvláště práci T. G. Masaryky a E. Beneše, Louhgland odpověděl, že to souvisí s širšími tlaky znehodnocovat státotvornost menších národů a jejich osobností.
Rusko se nachází na spolehlivé cestě k vybudování demokracie, prohlašuje Gerhard Schroeder
Vjačeslav Filipov
Bývalý kancléř SRN to řekl pro noviny Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung. Schroeder je přesvědčený, že "vedoucí politici (RF) chtějí změnit Rusko v zemi, v níž budou vládnout principy právního státu, stabilita a demokracie." Bývalý kancléř se dále domnívá, že prvořadým úkolem prezidenta Putina je obnovit státnost a stabilizovat situaci v Rusku. "Vladimír Putin tento úkol splnil a je to jeho historický úspěch", prohlásil předseda výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG. Upřesnil, že "země má ohromné území, je složená z více než stovky národů a zápasí s islámským terorismem".
Schroeder poznamenal, že stabilita Ruska je v zájmu Evropy.
Listopad 24., 2012, převzato z News.mail.ru
Jsem Čech
Jsem Čech,/ a věřte, Čechové jsou/ dobrý, čacký lid./
A kdo to říká, na svůj rod/ že nemám hrdý být?
Jak jiní mám svůj rodný kraj,/ své matky krev a řeč.
Jak jiní umím držet pluh/ i kladivo a meč. J.V.Sládek
O české národní identitě, je-li jaká …
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Tu básničku, kterou Sládek v 90.letech 19.stol., ještě „za Rakouska“, zařadil do sbírky veršů pro děti „Zvony a zvonky“, měli za první republiky v čítance mladší školáci. Vybavuje se mi, jak se ji učí zpaměti a jak ji horlivě deklamuje můj bratříček. Rodiče s úsměvem naslouchají a celý obrázek vyzařuje pohodu domova, který necítí žádné ohrožení. Všechny zápasy, zdá se, odešly do historie, je dobojováno, jen v dětském učivu doznívá ozvěna minulých zápasů. Připadá nám samozřejmé, že máme od r.1918 svou republiku , těšíme se z toho a jsme jí zavázáni.
Celými tisíciletými dějinami našeho národa proniká úsilí o ustavení, udržení a rozvoj státu. Vytváří se lidské dílo, inspirované vyššími cíli než je pouhá existence národního společenství. Ta sama nestačí. Je zapotřebí zdůvodnit ji smyslem, ideou, něčím větším, než je sama, něčím, oč bude usilovat. Stát potřebuje egidu, která jeho obyvatele bude integrovat, motivovat, oduševňovat. Spolu s měnícími se podmínkami vnějšími i vnitřními nabývá idea české státnosti různé podoby. Jinou má za časů přemyslovských knížat, jinou jí vtiskl Otec vlasti Karel IV., jinou král dvojího lidu Jiří Poděbradský, jinou (nekorunovaný) Otec národa František Palacký. Historicky poslední ideový státní program formuloval president Osvoboditel T.G.Masaryk. Je to program prodchnutý ideály demokracie a humanity, ideou národní a sociální, tou, kterou hlásali (všichni svým historicky podmíněným způsobem ) husité i obrozenci, Palacký, Havlíček, Beneš, Čapek…ideou republikánské rovnosti, solidarity a spravedlnosti. Právě tyto ideje většinu občanů první republiky integrovaly a naplňovaly smyslem jejich každodenní život a práci. Nikdo by si tenkrát nedovedl představit, co bude dnes, za nějakých 70 let. Nikdo by nevěřil, že je možno upadnout do stavu dnešního morálního marasmu. „Česká republika nemá státní ideu“, konstatuje historik J.Jaroš-Nickelli. „Stát bez státní ideje nevzkvétá, hyne a zaniká“. Srovnejme bohatství idejí a symbolů první republiky s dezorientující a demoralizující ideovou prázdnotou dnešního českého státu. Budeme s autorem souhlasit: „Bez státní ideje republika zahyne“. Bez státní ideje nelze ani pozitivně ovlivnit národní identitu, vědomí příslušnosti k vlastnímu národnímu státu.
Slovo identita vyjadřuje jednak totožnost, shodnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost, stálost osobnosti (člověk je identický sám se sebou), jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od jiných a ztotožnění se s nimi.Identita se vyjadřuje jak slovem já, tak slovem my. Člověk se identifikuje s hodnotami skupin, ke kterým patří, ať již je to rodina, spolek, klub, politické, pracovní nebo volnočasové skupiny všeho druhu. Skupinová identita je neoddělitelná od osobní. Člověk se cítí jako příslušník té nebo oné malé nebo velké skupiny – současně se chápe jako neopakovatelné individuum. Výjimečné místo náleží identifikaci s národem. Národní identita spočívá v souhrnu elementů, které jsou pro ni charakteristické: jednotné území (ale jsou výjimky), společná řeč (ale neplatí vždy a všude), společné hospodářské a sociální instituce, vláda, někdy (zdaleka ne vždy) společné náboženství, jednotný dějinný původ, relativně shodná hodnotová orientace. Identita se vytváří jednak z faktů, uchovávaných v paměti, jednak z projektování budoucnosti. Stabilita identity je určena tím, co si lidé pamatují. Každý národní program (včetně státní ideje) předpokládá identitu národa, tj. vědění o vlastní orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůli ke kontinuitě generací, reflexi národního vědomí v čase, spojení tradice s inovací. Ve své identitě reflektuje národ spolubytí s jinými národy, hledá smysl vlastní účasti v mezinárodním a multikulturním celku lidstva, zkoumá prameny národní orientace. Příslušníci národa jsou hrdi na společné úspěchy, rmoutí je neúspěchy v minulosti i současnosti, spojuje je víra v rozvoj národa v budoucnosti. Vědomí národní identity se probouzí často v ohrožení, v konfrontaci s jinými národními skupinami. Rozhodující pro jeho zformování je, jak se zdá, faktor společné vůle. Tato vůle je u nás v současné době silně oslabena. Jaký je náš národní program na počátku 21.století? Obávám se, že vlivem soustředěného útoku většiny médií na všechno, co nějak souvisí s národem a jeho atributy, prožíváme krizi národní identity. Chybí uvědomělá vůle a statečnost občanů národní příslušnost prožívat a hájit. Bez toho nelze národní identitu vytvořit ani udržet. A my jsme, jak se zdá, ochotni přijmout bezmyšlenkovitě a bez odporu postoj, který protiřečí našemu dosavadnímu kulturnímu vývoji a naší národní filosofii. Situaci ovšem komplikuje, že samo utváření osobní identity je dnes ztíženo. Není snadné orientovat se ve světě prudkých změn a neprůhledných globálních souvislostí. Mnohost informací překáží vědomému zpracování fakt a rozlišení podstatného od nepodstatného. Zmenšuje se možnost spolurozhodovat na základě vlastních názorů, svět mediokratury člověkem manipuluje a nabízí mu falešné vzory, nové možnosti identifikace, sebepojetí a sebeprojekce. Jedince ohrožuje masová orientace na konzum, výstřednosti všeho druhu, odvrat od vyšších nároků ducha, pád kultury do primitivismu a brutality.
Láska k vlasti a hluboké národní přesvědčení byly v minulosti významnými hybnými silami nejen v osobním životě jedince, ale i v rozvoji celé společnosti. Hovořit o nich dnes znamená vydat se posměchu pro neuvěřitelné staromilství. Zatímco Masaryk o národním citu uvažoval jako o síle, která se může lišit nejen intenzitou, ale i kvalitou (cit může být ušlechtilý, krásný, méně krásný, surový), my jsme v oficiálních projevech slyšeli dogmatické teze o tom, že národ je příčinou neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu pak podřadná touha patřit k stádu či smečce. A vlast je „nora“ a „nevětraný pelech“. Říká se nám, že v integrované Evropě a v globalizovaném světě je národní svébytnost přežitkem. A tak zatímco ostatní národy světa trvají na tom, že jedinečná a neopakovatelná národní identita se nesmí potlačovat a pěstují vlastenectví jako společnou odpovědnost za společnou budoucnost, naše mládež se národnosti zříká. Prý nejsme Češi, Slované, ale Evropané. Mezi zástupci 29 zkoumaných zemí jen mladým Čechům nezáleželo na zachování národní svébytnosti. Vštípili jim, že láska k vlasti je extrémismus. A tak se nechováme jako uvědomělý národ, ale jako dav chamtivých konzumentů, prospěchářů a tunelářů bez historie, bez budoucnosti, bez svědomí.
V letech po rozdělení Československa (r. 1992) pořádal Česko-slovenský výbor pět odborných mezioborových konferencí k změnám, které nastaly v problematice české, slovenské a středoevropské, k polistopadovým bilancím a výhledům. (Poslední z řady sborníků je ještě na trhu.) Zvláštní skupinu mezi účastníky tvořili navrátilci z exilu v USA, kteří pociťovali „povinnost vůči vlasti“. Byli to Evženka Bujnová, spřízněná s rodem M.R. Štefánika, bývalá diplomatická zástupkyně Československa. Byl to profesor ekonomie Lubor J. Karlík, dlouholetý pracovník OSN, autor břitké kritiky spekulativního kapitalismu (Etika zisku) a autobiografie (Ikarův let), ústící v naději, že „jednoho dne zažehne jiskřička etos národa, v kterém bude převažovat pravda a spravedlnost.“ Byla to i historička Marie Neudorflová, která se vrátila z Kanady. Zasvětila svůj život studiu a výkladu Masarykových myšlenek. (T.G.Masaryk – politický myslitel). Důrazně odmítá potlačování naší národní identity, která není překážkou demokratické evropské integrace, ale která překáží bezohledným stoupencům tržní ekonomiky, chybně ztotožňovanou s demokracií. Připomíná význam osvícenského úsilí o nápravu společenských poměrů, ukazuje, jaký význam pro demokratickou orientaci, pro pocit občanské sounáležitosti, soběstačnosti a péče o uspokojení životních potřeb všeho lidu, pro veřejnou kontrolu vlády, pro vzdělanost, morální a kulturní úroveň má národní identita. Ukazuje, jak lehkomyslné zanedbání demokracie a privatizační honba za uchvácením ekonomické kořisti v uplynulých 20 letech přineslo obrovskou korupci, morální a sociální úpadek.
Navrátilec Erazim Kohák otázkám národní identity věnoval samostatnou knihu, Domov a dálava. Spolu s ostatními příchozími žasl nad domácími poměry, nad odvratem od celonárodního vlasteneckého nadšení r. 1968 k protinárodnímu nihilismu, který trvá dodnes, a jehož ideovým zdrojem je mnohostránkový hanopis Podivenův (P. Pithart, P. Příhoda, M. Otáhal). Ten se systematicky zabývá znevažováním, haněním a ostouzením dějin českého národa. (Ovšem přirozeně pod záminkou „léčení duše národa“.) Dovíme se tu, že se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje svaté říše římské německého národa. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky. Obrozenci jim vymysleli národ, vzkřísili zapomenutý jazyk, kterým mluvil už jenom vesnický lid a městská chudina, vyhlásili jazykové vlastenectví, místo aby přijali vlastenectví zemské a následovali tak zemskou šlechtu, která měla jasné heslo: „Nicht tschechisch, nicht deutsch, echt böhmisch, fest österreichisch, für Gott, König und Vaterland.“ Nebýt toho, nevznikla by ta „opovážlivá“ Československá republika, nebylo by Mnichova, nebylo by odsunu. A žádný disident by nemusel žehrat nad zmařenou příležitostí mluvit „velkým“ jazykem, mít „ode všeho pokoj“ a „pořádné peníze“. V tomto duchu se dnes přepisují dějiny, v tomto duchu se ve veřejném prostoru angažují všichni údajní oprávci a demýtizátoři, ve skutečnosti hanobitelé, vandalové,“ sprejeři“ a „harpyje“.
E. Kohák odešel z vlasti s jasným národním povědomím a nechtěl ani v USA ztratit svou kulturní totožnost, svou národní identitu. Nechtěl být Američan, nechtěl být ani Čechoameričan. Chtěl zůstat Čechem. Ale co znamená češství a příslušnost k českému národu, který je mu „společenstvím poutníků dějinami“? Víme, co znamenalo v minulosti, ale co znamená dnes, ve věku vlády mamonu a moci, ve věku „vševyprázdňující ekonomizace a globalizace“? Kohák přijal za svou Masarykovu filosofii dějin a víru v duchovní pokrok, v demokracii a humanitu, sociální spravedlnost a drobnou práci. Inspirující příklad a vzor v husitství a národním obrození. S touto výbavou se Kohák pustil do převyprávění našich dějin a klíčových historických momentů. Objevně působí jeho zjištění, že základem soudržnosti jak husitské tak předbělohorské společnosti nebyl názorový monopol, ale naopak názorová pluralita. Šlo přece „o svobodné slyšení slova Božího“, o názorovou svobodu a toleranci. A to platilo v době, kdy v sousedních zemích určoval víru poddaných feudální pán! Teprve po porážce českého odboje proti habsburské koalici v 17. stol. byl pod trestem tvrdé persekuce nadekretován jeden jediný náboženský světový názor a ritus. U našeho obrození sleduje autor napětí mezi osvícenským racionalismem a romantismem. Cení si toho, že se naši buditelé orientovali převážně na rozum, na vědomé úsilí při vytváření národa, nehlásali žádný mystický kult „kmenové půdy a krve“. E. Kohák užívá pěkného písmáckého sousloví pro označení humanitní inteligence. Jsou to lidé „myšlenky a slova“. Ti podle něho (a ve shodě se skutečností) vytvářeli, měnili a obrozovali naše vědomí vlastní totožnosti.
Národní identita může obsahovat i prvky antitetické, dialogické, kritické, opoziční. Do této kategorie patří Kohákovy úvahy o myšlenkovém díle E.Rádla. Ale stejně i dílo J. Patočky, kterého Kohák řadí vedle T.G.Masaryka jako druhého velkého filosofa našich moderních dějin, obsahuje ony antitetické a opoziční prvky. Masaryka charakterizuje Kohák jako filosofa věku rozumu, pokroku, důvěry, zatímco Patočka patří věku beznaděje. Patočka během 70 let svého života nabídl tři filosofické perspektivy smyslu naší národní existence. První koncepce byla demokraticko-socialistická v době „Československého jara“ šedesátých let. Dnešní Patočkovi žáci se o ní nezmiňují. Třetí koncepci představují dokumenty Charty 77. Prosvítají jimi ideje Kantovy a duch Masarykův. Za „pravou“ (druhou) Patočkovu filosofii jsou pokládány Kacířské eseje ze 70. let minulého století. Zde přechází Patočka od Husserla k Heideggerovi a Jüngerovi a pod jejich vlivem podává filosofii dějin z hlediska našich národních tradic velmi povážlivou. Jako naivní a povrchní odsoudil Patočka touhu po míru a optimistickou víru v budoucnost, když přece války jsou nejen nutné, ale i přínosné. 20.století je dobou Noci, války a smrti. Německo po Bismarckovi zvedlo boj proti danému stavu, a proto bylo revolučním elementem světové revoluce, zaslouží si ocenění. Patočka sdílel nostalgii po Svaté říši římské německého národa a sympatie k říším, které přišly po ní a které přejaly úkol „chránit západní civilizaci, kterou po pádu Byzance trvale ohrožuje ruský kolos.“ V českých dějinách vyzvedl velikost Přemysla Otakara II., který usiloval o impérium, Karla IV., který impérium vytvořil a – do jisté míry presidenta Masaryka, který založil československý stát. Poslední příležitost k dějinné velikosti nám podle Patočky přinesla mnichovská krize. Bez ohledu na objektivní danosti jsme podle něho měli projevit odhodlanost a vůli bojovat. President Beneš vůle k boji postrádal. Masaryk se sice osvědčil v konflagraci světové války, ale hlásil se k nedramatické filosofii Dne, ne Noci, míru, ne boje. Byl osobnost rozpolcená. Kohák pojednává o Patočkovi s ohledem a úctou. Neptá se, jak je možno přijmout aristokracii místo demokracie, sacrum imperium místo republiky, boje herrenvolku a oslnivá gesta jedinců místo poctivé práce prostých lidí. Na iluzivní představu o Patočkově ideové spřízněnosti s myšlenkovým odkazem Masarykovým, která se objevila po roce 1989, však reaguje jasně: „Evropa je světadílem Velké francouzské revoluce, avšak i konservativní tradice toho, co Patočka nazývá „sacrum imperium“. Je světem Alberta Schweitzera, ale i Friedricha Nietzscheho, Ericha Maria Remarqua, ale i Ernsta Jüngera – a také T.G.Masaryka , ale i Jana Patočky. Nelze je klást do jedné vývojové řady. Masaryk v žádném ohledu není Patočkovým předchůdcem, Patočka není jeho pokračovatelem.
Sám E.Kohák drží náš novověký ideál, Masarykovu filosofii dějin s hodnotami jako je svoboda a důstojnost člověka, právo a sociální spravedlnost, láska k rodné zemi, řeči, kulturnímu dědictví. Nově akcentuje odpovědnost k přírodě. Neláká ho dnešní hedonismus s heslem „užít si“, stupňovat spotřebu a nadspotřebu za cenu obrovského duchovního prázdna v člověku i mimo něj. Souhlasí s K. Kosíkem, který řekl: „Pohlcuje nás beztvaré Nic s maskou blahobytu.“ E.Kohák zdůrazňuje, že nepotřebujeme jiné ideály, než které nás inspirovaly a integrovaly v minulosti, dávaly našim životům smysl. Potřebujeme jen výchovu lidí, kteří by jinak ovlivnili současnou dobu, než jak ji ovlivňují všelijací baviči a manažeři. Dodejme, že potřebujeme, aby i dnešní školák (a nejen on) se uměl ohradit proti těm, kdo devalvují naši historii a kulturu: „A kdo to říká, na svůj rod že nemám hrdý být?“
Už se oslavují váleční zločinci?
Ing. Jiří Krutina
Německý deník Die Welt přináší zprávu o americkém historikovi a jeho knize „Německý způsob války“, kde sestavil žebříček deseti největších „géniu války“, jak jej sám nazval. Německý deník se však podivuje nad tím, že mezi největšími německými vojevůdci zcela chybí Rakušané. Tuto informaci, jako zřejmě důležitou zprávu přináší Luboš Palata v německých novinách vydávaných v České republice pod názvem Lidové noviny. Z jeho článku vybírám: „Habsburkové byli přitom do roku 1806 panovníky Svaté říše římské, k níž náležela většina dnešního Německa. Mnozí z německých vojevůdců ale získali slávu bitvami na českém území, a to při válkách s Rakouskem, s nímž militaristické Prusko vedlo dvě století trvající souboj o dominanci v německém prostoru.“
Pruští generálové se zapsali do dějin například díky bitvám u Prahy, Kolína a Hradce Králové. Jistý podiv vyslovuje pravicově orientovaný deník i nad tím, že mezi "génii války" není vůdce Třetí říše Adolf Hitler, oslavovaný přitom nacisty jako "největší vojevůdce všech dob".
Je zajímavé a až velmi nápadné, jak velmi často podobní pisatelé tohoto německého deníku, jako třeba pan Palata, píší jakoby nenápadně o českých zemích jako o německém prostoru. Ano, dnes se nacházíme ve fázi „odnárodňování“, kdy se do českého veřejného prostoru a povědomí české veřejnosti vnášejí „nové“ tzv. „moderní“ pohledy na české dějiny, které mají jedno společné: nejsou českým pohledem, za který se vydávají, ale starým známým prohabsburským, prokatolickým proněmeckým a prosudetoněmeckým pohledem. Kdo by náhodou chtěl hájit český pohled na naše dějiny – tedy pohled plně oprávněný a nezpochybnitelný, je a bude označován těmito „slouhy“ za nacionalistu a českého šovinistu nebo za komunistického propagandistu. Tomu pomáhají novodobí kolaboranti z řad pomýlených intelektuálů, kteří již přijali a plně se ztotožnili s německým a katolickým pohledem na české dějiny a pomáhají ho rozšiřovat v naší společnosti. Jsou pyšní na svůj „nový“ „moderní“ pohled údajně zbavený „českého nacionalismu“, jako kdyby vůbec šlo mluvit o nějakém českém nacionalismu. Pod slovy „nový“ a „moderní“ výklad českých dějin se oslavuje období Rakouska-Uherska jako ideálního státního útvaru pro Čechy, naopak ČSR, jediná demokracie v Evropě 30. let se nazývá „žalářem národu“, apod. Pan Petr Pithart, bývalý předseda české vlády, se dokonce nechal slyšet, že to bylo pěkné neštěstí to naše osamostatnění od Rakouska-Uherska, neboť dnes bychom už všichni dávno mluvili německy a mohli jsme se mít dobře. Toto jsou slova českého „intelektuála“, dřívějšího předsedy vlády, emeritního předsedy Senátu ČR a jistě v neposlední řadě i jednoho z představitelů „státotvorné“ KDU-ČSL! V těchto nových výkladech se útočí na vše ryze české a spojené s naší státní samostatností: od husitství, přes reformaci, až po vznik samostatného ČSR. Vše se zpochybňuje s jediným cílem vnášet do české společnosti „blbé nálady“, názorově ji štěpit a tak destabilizovat. K tomu slouží dnes nejen denní tisk, jenž je plně v rukách německého kapitálu, ale už i tzv. „česká“ veřejnoprávní TV, která i pomocí filmových ztvárnění cíleným způsobem vyzdvihuje okrajová témata druhé světové války jako třeba poválečný transfer Němců do Rakouska a Německa. Tyto věci se cíleně medializují, aby došlo ke změně vnímání celkových historických souvislostí a bylo českou veřejností přijímáno sudetoněmecké a katolické smýšlení. Přijetí jiného než českého pohledu na české dějiny je prvním krokem k destabilizaci české národa jeho soudržnosti a i schopnosti se bránit vnějším vlivům. Je iluzí si myslet, že Evropa nás očekává s otevřenou náruči, naopak pokud nebudeme důsledně hájit své české národní zájmy v Evropě, kam patří i český výklad dějin, tak se můžeme dočkat toho, že rezignujeme úplně na svou samostatnost.
Jinou alarmující skutečností plynoucí z celého článku a zprávy LN je fakt, že v onom seznamu „géniu války“ se objevili mimo jiné i 3 bývalí Hitlerovi nacističtí generálové: Erich von Manstein, Heinz Guderian, Eberhad von Mackesen. Manstein a Mackesen byli odsouzeni po porážce nacistického Německa jako váleční zločinci. Jinými slovy, kniha oslavuje jako „génie“ válečné nacistické zločince!!! Guido Knapp ve svém díle „Uchopení moci“, Mnichov 2009, cituje Fritze Sterna, německého historika: „Skutečnost, že byli zavražděni dva generálové reichsweru a reichswer již po šesti týdnech skládal přísahu vrahovi, jsem považoval za morální bankrot reichswehru. Tím pozbyl páteř“. Jak přísahal reichswehr? „Přísahám svatosvatě před Bohem bezpodmínečnou poslušnost vůdci německé říše a národa, nejvyššímu veliteli branné moci Adolfu Hitlerovi, a jako udatný voják za tuto přísahu kdykoli ochotně nasadím život“. Dodejme, že text této přísahy sám zformuloval von Blomberg, říšský ministr obrany a jeden z představitelů reichswehru, který nepatřil k nacistům. Němečtí generálové svou přísahou sami a dobrovolně vlezli do chomoutu, z něhož se dovedli osvobodit jen skutečně nemnozí. Ostatní následovali führera až do hořkého konce a v r. 1944 a 1945 hnali své vojáky do předem prohraných bitev. Ale nejen to! Některé jednotky wehrmachtu se dopouštěli i opakovaně válečných zločinů, tedy nikoliv jen esesáci! To je však již jiná kapitola dějin. O ní příležitostně více.
Pokud už se dá hovořit o lidském géniu v oblasti vojenství, třebaže to je dost odvážné, tak můžeme hovořit pouze o těch geniálních profesionálních vojácích, kteří stáli na straně obranné války proti válečným agresorům. Z druhé světové války se tak nabízejí jména jako sovětský maršál Žukov, nebo britský Montgomery, americký Eisenhower a další. Ti bojovali proti agresi za celý tehdejší demokratický svět proti plánům nacistického Německa na ovládnutí světa, jeho lidstva a učinit z něj otroky nacismu. Do oblasti lidského génia nepatří jenom mechanický válečnický um, ale také správné rozlišování, jistá etika. Nelze za lidského génia považovat člověka, který své služby dal do rukou hitlerovského nacistického Německa, hájil jeho státní nacistickou politiku a dokonce za ni bojoval. To není přeci projev lidského génia, to je obyčejný válečný zločinec! Za skutečné vojenské génie pak jistě můžeme vyzdvihovat například české husitské hejtmany, jako byl Jan Žižka z Trocnova, nebo Prokop Holý, zvaný Veliký. Ano, to byly skuteční vojenští géniové bez jakéhokoliv nádechu nacionalismu, ti dali své vojenské umění do služeb obrany tehdejších národních zájmů proti nevyprovokované agresi a zahraničním intervencím tehdejší celé katolické Evropy. Nebojovali pro statky, majetky, nechtěli zabírat cizí území, bojovali čistě na obranu svobody slova a praxe svého náboženství a v neposlední řade proti svému vyhubení. Bojovali proti mnohonásobné přesile v obranné válce a dodejme dlouho vítězně. To nemá v historii vojenství období. Oblasti vojenství jsem se dlouho zabýval na základní škole a gymnáziu a proto to mohu říci. Opět to není žádná český nacionalismu, ale fakta, která se dnes moc nehodí. Oslavovat ale válečné zločince a považovat je za génie v oblasti vojenství je obyčejný nepříliš skrývaný obdiv k nacismu. To je otevřený projev novodobého nacismu. Může nás to ale vůbec ještě překvapit, když víme, že například dnešní „demokratické“ Německo nevydává válečné zločince do jiných zemích, kde byly odsouzeni a vyplácí bývalým členům SS vysoké důchody? Alespoň jeden příklad. Vojáci tankové divize „Reichsführer eses“ 12.8.1944 v toskánské vesnici Santa Anna de Stazena zavraždili 560 lidí, z toho bylo více než 100 dětí. Itálie celá léta usilovala o vydání těchto esesáckých zločinců. SRN tak neučinila. Esesáci žili až do své smrti spokojeně jako „řádní“ němečtí občané, samozřejmě pobírali i odpovídající důchody. Italové se však nakonec rozhodli zločince odsoudit sami. Vojenský soud v La Spezia v r. 2005 odsoudil 10 ze 17 obviněných v nepřítomnosti k doživotnímu žaláři. Odsouzení však nikdy k výkonu trestu nenastoupili. Italové byli rozhořčeni. Německé úřady nakonec oznámili, že žádný z pachatelů již prokazatelně nežije. Německý vysoce postavený činitel v zahraničním úřadě SRN se následně snažil vysvětlit v Římě, že Berlín dělá vše, aby na Němci spáchané zločiny nebylo zapomenuto. Nevíme sice, zda italský vlk se nažral, ale jistojistě německá koza zůstala celá. A to je jeden z nepřeberného množství výkonu spravedlnosti po německy.
Pro úplnost však dodejme, že takových vesnic jako byla italská Santa Anna de Stazena bylo v Polsku, v Jugoslávii, zvláště pak na území Sovětského svazu tisíce a tisíce. Oběťmi nacistických zločinců, někdy to byly i jednotky wehrmachtu, byly statisíce nevinných lidí. Můžeme těmto krvavým katům, také třeba z gestapa, SD, strážců koncentračních táborů, stavět pomníky na jejich hrobech? Ne, to nelze! Znesvětili bychom památku jejich obětí. Jak by bylo krásné, kdyby Němci si své padlé „hrdiny“ odvezli do Vaterlandu a nechali je spočinout v německé zemi, kam patří. Nechť tam jim postaví i pomníky!
Nepřátelé českého národa
Ing. Jiří Vacek
Náš národ má velké a nebezpečné nepřátele, kteří v minulosti plánovali jeho úplné vyvraždění, které za války dokonce částečně uskutečnili.
V dnešní době část Němců, zejména sudeťáci, ve svém nepřátelství pokračuje a v podstatě tvrdí totéž, co Hitler: Němci pod Čechy trpěli. Převracejí pravdu a snaží se zvrátit výsledky zločinné války, kterou prohráli. Jsou zajedno s Hitlerem i ve své nenávisti k presidentovi Benešovi, který byl velkým Hitlerovým odpůrcem. Z nás, oběti, dělají zločince. Jak lžou, jsme ukázali.
Dalším našim nepřítelem je vedení katolické církve, pro které jsou zájmy papeže a Vatikánu přednější než zájmy vlastního národa. Ti také usilovně přepisují naše dějiny a podporují výše uvedenou část Němců. Tvrdí, jak nám bylo dobře, když nám vládli Rakušané a mají přátelské vztahy se sudeťáky, kteří neustále útočí nepřátelsky na náš stát a národ.
Máme i vnitřní nepřátele, Čechy, pro které je potěšením hanobit vlastní národ naprosto neslýchaným způsobem. Používají k tomu Němci vlastněné česky psané deníky a svůj vliv v televizi. Příkladů je mnoho.
Ze zahraničí přijede nějaká nicka, něco jí v metru nevoní a tito profesionální pomlouvači hned plní Lidové noviny titulky: „Češi smrdí“. Odsouzený kolaborant prohlásí, že pod fotbalovým hřištěm je hromadný hrob Němců a Lidové noviny hned lžou: „Češi hrají fotbal na hromadném hrobě“. Běžné je také naše velikány – třeba B. Smetanu prohlašovat za Němce. Vše, co jen trochu škodí vlastnímu národu, je jim v jejich nenávisti dobré.
Ve výčtu těchto nestydatostí, za které by se nemusel stydět i zrádce Emanuel Moravec, bychom mohli pokračovat dlouho. Mezi tyto pomlouvače vlastního národa patří i někteří naši přední politici. Pan Pithart straní sudeťákům. Jejich zločiny proti republice pro něho neexistují a jako Hitler a sudeťáci souhlasně tvrdí: „Češi jsou vinni.“ Pan Schwarzenberg, jako fundamentalistický katolík opět tvrdí, jak jsme se za Rakouska měli dobře a viní nás z toho, že jsme Rakousko rozbili.
Je příznačné, že tito lidé nemající vlastní národ ani v oblibě ani v úctě, by současně chtěli být našimi presidenty. Opravdu podivné. Co by v této funkci asi prosazovali, je snadné si představit. Co soudí pan Pithart o našem národu, jehož by chtěl být presidentem, nalezneme v následujícím článku. Je velmi poučný.
Senátor mluvil nad hrobem Havlíčka o politicích, kteří zrazují a špiní národ
U příležitosti 191. výročí narození národoveckého novináře Karla Havlíčka Borovského se v den vzniku Československého státu na pražských Olšanských hřbitovech konalo vzpomínkové setkání. Promluvil zde i senátor Severočechů.cz Jaroslav Doubrava.
Senátor Jaroslav Doubrava mluvil především s odkazem na dnešní politickou realitu. „Mně se při uplynulých projevech vybavil jeden okamžik, a ač nejsem takovým znalcem Havlíčkova života, myslím, že je správné to tu připomenout. Když se chystala volba prezidenta po Havlovi na rok 2003, tehdy jeden z mých kolegů v Senátu kandidoval a přišel mě o podporu kandidatury požádat. Já jsem ji odmítnul a řekl jsem mu, že nechci mít na Hradě někoho, u koho bych musel mít obavy z dalších vstřícných kroků vůči sudetským Němcům,“ řekl nad hrobem Havlíčka Borovského.
Kdo špiní vlastní národ, nemá na Hradě co pohledávat
„…Hlavně jsem mu ale řekl, že mám ještě jeden podstatně horší argument. Když se mi totiž dostala do rukou kniha Češi v dějinách nové doby, což je kniha, kde on jako spoluautor píše o tom, jak obrovskou chybou bylo naše obrození, naše osamostatnění se od Rakouska, protože teď už bychom prý mluvili německy a byli bychom silným Rakouskem. Označuje velké Čechy jako Palackého a další za ostudu našeho národa. Píše tam, že kdyby nebylo jich, kde už jsme dnes mohli být,“ vzpomínal Jaroslav Doubrava na zkušenost s dnes již bývalým senátorem Petrem Pithartem.
„Říkám mu tehdy, pane kolego, jestli někdo dokáže takovým způsobem pošpinit vlastní národ a poplivat velikány našich dějin, na které jsme právem hrdí, takový člověk nemůže mít právo usednout do sídla českých králů. Je tragické, když se i nyní v řadách politiků objevují ti, kteří pro vlastní prospěch nebo z cizích zájmů zrazují a špiní náš národ,“ kritizoval tvrdě Doubrava.
Karla Havlíčka podle svých slov považuje za jednoho z obrovských velikánů našich dějin. „A jsem opravdu rád, že jsme se tu u jeho hrobky mohli sejít a to zvláště v dnešní významný sváteční den,“ doplnil senátor.
Pramen: www.parlamentnilisty.cz, Radim Panenka
Kubiš a Gabčík – českoslovenští hrdinové,
poprava masového zločince R. Heydricha
R. Heydrich byl, jak o něm mluví i britské dokumentární pořady, krvavou bestií. „Bylo mu pouhých osmatřicet, když přišel do Prahy, ale patřil už mezi největší válečně zločince, které nacismus vynesl k moci. Inteligentní, ctižádostivý, lstivý a krutý, Heydrich byl v nacistickém policejním státu hned za Himmlerem. Bylo mu svěřeno konečné rozřešení židovského problému a Heydrich toto poslání plnil se sadistickým nadšením prostřednictvím svých Einsatzgrupp, vyhlazovacích jednotek. Deportace, pochody smrti, masové zabíjení židů a příslušníků různých podrobených národů byly jeho běžnou činností… .
Heydrichův život nás přijde draho. Řekl jsem to Benešovi, který pečlivě naslouchal mému zvažování všech důsledků, potom prohlásil, že jako vrchní velitel činí rozhodnutí, že tato akce, která bude stát české životy, je přesto pro dobro země nutná. Dal mi rozkaz, abych ji provedl…
Mojí první povinnostÍ byla vybrat pro operaci vhodné muže, postarat se o jejich výcvik a připravit je pro jejich úkol. První otázka, kterou jsem musel položit možným kandidátům, byla: ´Jste připraven zemřít pro svou vlast?´ Výcvik byl těžký a trval šest týdnů. Cvičenci byli drženi v izolaci od ostatního světa, cvičeni v používání malých zbraní všeho druhu, výrobě bomb, v jiu-jitsu, přežívání v přírodě na syntetické potravě, topografii a čtení mapa ve způsobech ukrývání.
Konečně jsem vybral dva poddůstojníky: Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Kubiš pocházel z Moravy, Gabčík byl Slovák. Oba byli .svobodní, neměli rodiče a žádný z nich nebyl v Praze. Gabčíkovi bylo 29 let, byl prostředně vysoký, silný a svalnatý, dobrý fotbalista. Osiřel v deseti letech, vyučil se zámečníkem a vstoupil do československé armády v roce 1932, když mu bylo dvacet. Jeho kulatý obličej s modrýma očima a hnědými vlasy byl nenápadný, jeho chování příjemné a skromné. Jen jeho nejbližší přátelé věděli, že v roce 1940, kdy sloužil ve Francii v československé armádě, byl vyznamenán francouzským Croix de Guerre. Během kursu Gabčík ukázal, že je nadaný a obratný a jeho veselá nálada ho neopustila ani v těch nejtěžších situacích. Byl otevřené povahy, srdečný, podnikavý a plný iniciativy. Byl to přirozený velitel, který prošel všemi úskalími výcviku bez stížností a s výbornými výsledky. Jeden z největších hrdinů, s jakým jsem se za dvou světových válek setkal.
Janu Kubišovi bylo osmadvacet, vysoký, štíhlý, tmavých očí a vlasu. Byl poněkud pomalý, ale důkladný a vytrvalý. Jeho učitelé hlásili jen chválu o jeho inteligenci a obrazotvornosti. Byl disciplinovaný, diskrétní a spolehlivý. Svou tichou povahou, reservovaný a vážný, byl v naprostém protikladu k veselému, společenskému Gabčíkovi.
Posledního úkolu, totiž vysvětlení, co je účelem jejich mise, jsem se ujal osobně. Řekl jsem, že než se rozhodnou, chci jim vysvětlit, jaké jsou šance úniku, a že v případě, že se jim poštěstí pokus o atentát přežít, budou mít dvě alternativy: pokusit se přežít uvnitř země, nebo se pokusit o útěk do ciziny a vrátit se na svou londýnskou základnu. Obě alternativy mají v důsledku očekávaných německých protiopatření jen velmi malou naději na úspěch. Řekl jsem, že největší pravděpodobnost je, že zahynou na místě činu.
Den před odjezdem byli oba parašutisti přijati presidentem Benešem. Zdůraznil historickou důležitost jejich akce. Věděl, že operace znamená jejich smrt, a já jsem viděl, že president je pohnut - tak jako já - heroickou prostotou, s jakou přijímají svůj osud. Když jim říkal sbohem, měl slzy v očích.
Před odjezdem na letiště jsem pozval oba na večeři. Jejich morálka byla vysoká. Jedli jsme v malé italské restauraci za' rohem od naší kanceláře na Bayswater Road. Pochutnávali si na jídle, vyprávěli vtipy a ani jedním slovem se nezmínili o své misi nebo o tom, že mezi vybavením, jež právě dostali, byly dvě kapsle rychle působícího jedu, jichž měli použít v případě nesnesitelného mučení. .
Na letišti RAF čekal letoun - bombardér typu Halífax se zkušeným českým pilotem, poručíkem Leošem Andrlem. Dali jsme si sbohem krátce a po vojácku. Potřásl jsem Kubišovi rukou a pozoroval ho, jak mizí v letounu. Pak jsem se obrátil ke Gabčíkovi, který mě předtím požádal, zda by mi mohl říci v soukromí pár slov. Udivilo mě, co by to mohlo být, po všech těch dlouhých rozborech. Letmo mě i napadla myšlenka, zda snad celou věc nerozmyslel, ale hned jsem ji zavrhl. Gabčík řekl: "Pane plukovníku, stydím se vám to říci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za mě vyrovnat? Mohl jsem jen kývnout. Gabčík napřáhl ruku: "Můžete se na nás spolehnout, pane plukovníku. Splníme své poslání podle rozkazu."
Slovo dodrželi. Heydrich na utrpěné zranění zemřel. Démon zla byl odstraněn. Lidice, Ležáky! Tisíce českých vlastenců padlo rukou německých vrahů. Šlo však jen o jednu z kapitol plánovaného vyvraždění českého národa. Celý svět se díval na Československo. Josef Gabčík a Jan Kubiš své poslání splnili. Zaplatili svým životem. Jsou to praví českoslovenští hrdinové, kteří nám všem jsou příkladem v plnění povinností vůči českému lidu a republice. (Zpracováno podle knihy generála F. Moravce „Špión, jemuž nevěřili“, Praha, 1990) Dr. O. Tuleškov
Vážení přátelé,
rok 2013 vytvoří pro většinu z nás složitější sociální situaci, než tomu bylo v období dřívějším. Právě proto bychom se měli důrazněji snažit, aby České národní listy, i jejich internetová a facebooková podoba, více pronikaly ke čtenářům. Za poslední měsíc jsme měli na našem webu asi 8.700 návštěv a na facebooku cca 2400. Ročně rozšíříme 7-8 tisíc našich samizdatových brožurek.
Redakce Českých národních listů nabízí i dalším subjektům, bez ohledu na jejich velikost a možnosti, spolupráci při obhajobě českých národních a státních zájmů, při obhajobě práva každého člověka na důstojný lidský život. Navažte, prosíme, s námi kontakt. Naše e-mailová adresa je níže uvedena. Prosíme i naše autory, kmenové i příležitostní, aby vytrvali ve svých aktivitách. Společně dokážeme více!
Apelujeme na naše čtenáře, aby podle vlastních možností napomáhali při rozšiřování našeho tisku, při šíření naši webové i facebookové adresy. Velmi bychom uvítali, abyste, pokud můžete, v terénu pracovali jako důvěrníci ČNL. Pište nám, podporujte naše akce, podporujte nás i finančně. V příštím roce připravujeme rozšíření naší činnosti. Těšíme se na další spolupráci. –red.
Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 425. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 26. prosince 2012. Kontaktní adresa: Dr. Ogňan Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha 6-Dejvice.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz