České národní listy, květen-červen 2013

Přijetí členů „Vlasteneckého fóra“ prezidentem republiky

Dne 9. dubna přijal prezident republiky Miloš Zeman členy Vlasteneckého fóra na Pražském Hradě.

Setkání se zúčastnili zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, Sdružení Českého národního povstání, Sdružení zahraničních vojáků 2. světové války, Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých, Slovanského výboru ČR, Svazu vojenských veteránů ČR, Klubu českého pohraničí, Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, Rady seniorů ČR, Společnosti Edvarda Beneše, Českých národních listů, Křesťanskosociální hnutí, Společnosti Ludvíka Svobody, Masarykovy společnosti, Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí.

Na začátku setkání poděkoval prezident republiky Vlasteneckému fóru za odvahu, kterou projevilo před druhým kolem prezidentských voleb. Kromě jiného také zdůraznil, že české zájmy, které toto fórum hájí, nelze zúžit jen na prezidentskou kampaň, ale že jde o natolik závažné otázky, že je třeba se jimi zabývat soustavně.

Během setkání se mimo jiné diskutovalo i postavení důchodců v naší společnosti a o jejich životní úrovni v ČR. Dle prezidenta republiky je možné životní úroveň důchodců zvyšovat, stejně tak i minimální mzdu občanů ČR a přitom snižovat státní dluh.

Prezident republiky upozornil, že je naprosto nezbytné, aby se široká veřejnost dozvěděla o činnosti Vlasteneckého fóra. Rovněž také podotkl, že je nutné, aby se Vlastenecké fórum veřejně prostřednictvím nejrůznějších médií vyjadřovalo k aktuálním otázkám v naší společnosti. Během setkání se hovořilo i o osobnostech z našich a světových dějin. Přišla řeč také na Margaret Thatcherovou. Prezident republiky připomněl, že ať je na ni názor jakýkoliv, jde o významnou politickou osobnost, jejíž názory nutí i oponenty k zamyšlení.

Závěrem zdůraznil, že by uvítal, aby se zástupci Vlasteneckého fóra stali jeho neformálním poradním sborem v otázce obhajoby českých národních zájmů.

Za destabilizací systému sociálního zabezpečení stojí nejen J. Drábek, ale i K. Schwarzenberg

Jaromír Drábek, jeden z předních velikánů strany TOP 09, toho nedokázal málo. Kdo jiný se může pochlubit, že vyléčil a dále zdárně léčí, jistě ne však jako Ježíš, tisíce invalidů, kteří ztrácejí své invalidní důchody zčásti či dokonce zcela, ač jejich tělesné či psychické neduhy jim dále zůstávají. Kdo se zajímá o to, jak tito „uzdravení“ žijí? Ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdí, že postižení mohou se vůči „reformním opatřením“ odvolat. Jak dlouho takovéto odvolání bude trvat? Několik měsíců či dokonce rok? Z čeho budou lidé, kterým každá civilizovaná společnost se snaží maximálně a rychle pomáhat, ne však ta drábkovská, v tu dobu žít? Nebylo by lepší, lidštější a také i křesťanštější drábovské reformy zrušit a navrátit se k původnímu stavu? Pro „reformní“ strany jako je TOP09 jistě ne, ale pro obyčejné lidi ano! Okradeným lidem by měly být vráceny peníze, o které „reformami“ přišli.

Ministr Drábek dovedl upravit i dávky v nezaměstnanosti, které jsou poskytovány, ač nezaměstnanost vzrostla na více než 600.000 lidí, kratší dobu. Když však nezaměstnaný nesehnal ani poté práci, pak Ministerstvo práce a sociální věcí, pod jeho vedením, dalo nezaměstnaným nabídku, která se neodmítá. A tak postupně statisíce lidí pracovalo zcela zdarma na veřejných obecně prospěšných prací. Až nakonec se zjistilo, že takovýto postup ministerstva byl protizákonný. Ale zase se nic autorovi tohoto „progresivně zpátečnického opatření“, novodobé roboty, nestalo. Nebyly takto okradeny statisíce lidí za odměnu za práci, která jim náleží? Velký křesťan J. Drábek, pokud takových křesťanů bude ještě více, pak dovedou křesťanství svou asociální praxi zcela zkompromitovat až k nicotnosti, neshledává ve své praxi nic špatného. Copak pan Drábek, ani jeho stranický šéf, Karel Schwarzenberg, jenž se odvolá na svou katolickou výchovu a dává na odiv své křesťanské smýšlení, neví, že Ježíš jasně řekl, že dělník jest hoden mzdy své? Tito lidé, kteří byli nuceni pracovat na tzv. veřejně prospěšných prací zcela zdarma byli okradeni o finanční odměnu, která jim náležela. Bude hlásat pan K. Schwarzenberg i v jejich případech, že to, co bylo ukradeno, musí jim být vráceno? Nebo tato zásada se vztahuje jen na církevní a tzv. šlechtické restituce? Asi těch obyčejných lidí se to netýká, i když, jak někteří schwarzenbergovci nedávno tvrdili, že „kníže má k lidu blíže“. Tak to je ta blízkost lidu v praxi.

Drábkovi se povedl, vedle jeho léčitelských aktivit, jeden zvlášť významný kousek. Podařilo se mu rozvrátit celý systém sociálního zabezpečení. Zkrácené dávky jsou vypláceny často se zpožděním. Úřady práce zdaleka nefungují tak, jak dříve, atd., atd.

Filosofii pana Drábka je, že stát by se neměl zabývat systémem sociálního zabezpečení. Jak by to bylo krásné, kdyby sociální dávky, viděno očima drábkovců a schwarzenbergovců, „vyřizovala“ třeba Česká spořitelna, která ostatně je tak českou, jako ostatní „české“ banky. K tomu ostatně Drábek vymyslel i tzv. sKartu. Ale tady konečně Drábek narazil, i když před tím přežil korupční aféru svého náměstka, jemuž za dobré služby, v době, kdy tento byl již vyšetřován, nadělil asi 100.000 Kč. SKarta zřejmě bude zrušena. Kdo však náklady na její vydání ponese? Pan Drábek osobně nebo zase ten přehlížený a mnohými vytrvale dojený stát, potažmo každý občan republiky?

Už konečně by měli politici osobně odpovídat za takovéto „reformy“. Za zbytečně státem vynaložené peníze, za okrádání lidí, za jejich trápení.

Nejde jen o sociální dávky, ale i o naše zdravotnictví, které topovskými reformami pro změnu zase destabilizuje, jak to mnozí z nás chápou, pan ministr Heger O finance se topovsky stará ministr Kalousek.

Kdo za vše nese prvořadou odpovědnost? Jsme přesvědčeni, že je to pan Karel Schwarzenberg, předseda TOP09 a místopředseda vlády. Kdyby s uvedenými velmi málo zdařilými „reformami“, spíše hodně škodlivými, nesouhlasil, ani jeden z ministrů jeho TOPky by si nemohl počínat jako slon v porcelánu.

K. Schwarzenbergovi se v době volební kampaně povedl husarský kousek. Dovedl se jaksi od vlády a z její odpovědnosti za vše asociální a protinárodní, co spáchala, odtáhnout . Ano, on dul tehdy z plných plic: Já nic, já muzikant.

Ale ani to nemůže dlouho pomoci. Platí již dva tisíce let ono křesťanské: Podle skutků poznáte je. Ale jejich skutky ke křesťanství mají hodně a moc daleko. Křesťanství spíše kompromitují a znehodnocují. Takto lidem zprostředkovávané křesťanství vede jen k dalšímu růstu atheismu. Nelze se tomu divit, je to jen přirozené! J. Skalský

Proč premiér ČR lže českému národu o jeho dějinách

Ing. Jiří Krutina

Současný premiér Ne – čas se svým devótním sudetsko – katolickým výkladem českých dějin se nám snaží vnutit novou českou národní identitu v Bavorsku a tvrdí, že česká identita se dá hledat pouze v bavorsko-českých vztazích. Přitom premiér ČR celému národu lže do očí, když například tvrdí ve svém projevu před bavorským parlamentem, že původní obyvatelstvo společného území Čech a Bavorska byly Keltové - Bojové a to, že se odrazilo i v místních názvech jako Bohemia = Čechy a Bavária = Bavorsko. Pojmenování Bavária pro Bavorsko nepochází od Keltů – Bojů, ale od starogermánského kmene Bajuvari – česky Bavoři. Tedy žádný společný základ v jednom keltském kmeni Bojů, jak tvrdil český premiér před bavorským parlamentem a představiteli sudetských Němců. I na první pohled je evidentní, že Češi a Bavoři jsou svými základy opravdu dva kulturně odlišné národy. Naše historická zkušenost s naším západním sousedem nebyla jenom o „stýkání“, ale zejména slovy F. Palackého zejména o „potýkání se“ v trvalém obranném boji o samostatnost. Současně dodejme, že i přes desetinásobnou převahu český národ nezanikl a setrval ve svých historických hranicích a tomuto náporu přes celou historii odolal. Jako národ jsme přežili i takové okamžiky jako byla prohraná bitva Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278), prohraná bitva českých stavů na Bílé hoře (1620), či Mnichov 1938 a následná německá okupace. To byl okamžik vystupňování snah o likvidaci našeho národa a konečném osídlení našeho území Němci. Ani to se nakonec nepovedlo. To jen potvrzuje starobylou věčnou pravdu, že pravda je vždy nakonec vítězná – byť dodejme s Janem Masarykem, dá to někdy fušku a dodejme, stojí to mnoho utrpení a krve.

Rozhodně se tedy nejedná o národy si podobné a blízké svou mentalitou jako Češi a Slováci, jak nám vnucuje pogermanizovaný premiér Ne - čas. Lidové přísloví říká, že kdo lže, tak také krade. Proč premiér Ne-čas lže o českých národních dějinách při projevu v bavorském parlamentu, ať si každý zodpoví sám pro sebe. To pan Ne – čas neví, že si každý může jeho sudetsko-katolickou propagandu, kterou zřejmě převzal od svého kolegy z vlády, Schwarzenberga, a jeho přátel v Německu a Rakousku ověřit? To spoléhá na to, že Češi jsou všichni nemyslící ovce?

A dodejme, že všichni demokraticky a vlastenecky smýšlející Češi samozřejmě přirozeně stojí o dobré sousedské a přátelské vztahy mezi národy a jejich zeměmi nejen v Evropě, ale musíme odmítnout a důsledně odmítat falešné chiméry o naší identitě, která je v rozporu s naší národní historickou zkušeností a naší skutečnou národní identitu degradují. Mám za to, že Češi a Slováci mají trvat na své česko – slovenské (slovensko – české) identitě. Je to v jejich vlastním zájmu a prostředkem proti přijetí nám nepřátelského německého a katolického smýšlení, které v konečném důsledku nikdy nepřineslo českému národu nic dlouhodobě pozitivního.

Nové protektorátní pokoření

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Evropská historiografie nepopírá, že se germánské kmeny objevují ve střední Evropě až po závažných klimatických změnách v severní Evropě. V 19. a 20. století si Němci doplnili politickou argumentaci tvrzením, že Německo je tam, kde leží kosti německého (pruského) granátníka. Lze to poznat i z dnešní touhy zřizovat pohřebiště na cizím územÍ.

Vnitřní i zahraniční kolonizace přivedla německé osadníky, většinou na pozvání místních panovníků, například v Polsku a Českých zemí, aby se usadili na cizím státním územÍ. Pocit pozvaných hostů dlouho netrval a záhy se prohlašují za vlastníky, nejlépe privilegované. Dodnes je snadné získat potlesk, když povýšíte Bavorsko na úroveň suverénního státu. Bavorská administrativa se vymezuje i vnější formou a hranice s Rakouskem označuje za státní, k nám jen za zemské, dokonce jen za "stávající". Již to samo o sobě je varování pro budoucí vývoj. Po celou dobu protektorátní okupace se mělo tvrdit, že jsme nedílnou součástí říše. Čeští vlastenci umírali na popravištích jako zrádci a velezrádci (Německa), ač byli Češi.

V pohraničním území, kde se převážně usadili němečtí kolonisté, se dodnes tvrdí, že německé obyvatelstvo bylo násilím přinuceno stát se součástí Československa. Když se v minulosti rozšiřovalo Prusko, později Německo, nikdy se Berlín neptal na souhlas místního obyvatelstva. O právu na sebeurčení německé vlády nic netušily, ale po prohrané první světové válce, se tohoto práva uchopily a žádaly touto cestou, cestou připojením německých menšin za hranicemi Německa, ke zvětšení Německa. Když se rodila zásada a myšlenka na sebeurčení nikdo netušil zneužitÍ. Dnes získat sympatie i v Bavorsku je snadné, stačí podpořit pravicové, nedemokratické a protektorátní křivení české historie. Na opakovanou sudetoněmeckou lež, že pohraniční Němci, vyjma antifašistů, byli vystěhováni z Československa, můžeme jen uvést pravdivé skutečnosti.

Ve snaze po světovládě měli nacisté překážku, demokratické Československo, především jeho české jádro, hlásící se k humanitě a demokracii. Za rozbití této překážky dávali nacisté odměny formou vyznamenání. Vyznamenáním se stalo přidělení říšského občanství pro 2 152 256 Němců. 98% pohraničních Němců přijalo cizí státní občanství a s tímto státním občanstvím bylo vystěhováno z českomoravského a slovenského územÍ. Proti nacismu se postavilo jen 26 697 pohraničních Němců. Ti mohli zůstat v ČSR po roce 1945.

A další skutečnost. Za teroristické vraždění, napadání a špionáž bylo do 31.12.1940 poskytnuto pohraničním Němcům vyznamenání z označením "za osvobození Sudet". K udělení vyznamenání musel být souhlas místní organizace Sudetoněmecké strany (později nacistické strany) a nesmělo být vetováno územně příslušnou jednotkou SS. Uvedená vyznamenání byla svým faktickým naplněním soudně trestatelná, dokonce i podle mezinárodního práva. Byly tam vraždy, napadení cizího státního území, únosy, špionáž apod., také ničení českých škol. Vyznamenání za osvobození Sudet získalo 1.162. 017 sudeťáků.

Když si Hitler vynutil agresivním chováním v Mnichově odevzdání pohraničí, zůstal ještě stát s označením Druhá, pomnichovská republika s jménem Česko-Slovensko do 14.3.1939). I okleštěné české území překáželo a tak ještě dalších 134 563 Němců dostalo vyznamenání za likvidaci státu. Ironicky vyznamenání dostalo název "Pražský hrad" Mezinárodní právo bylo porušeno za situace, kdy státní hranice střežily jednotky Stráže obrany státu (SOS), složené z celníků, policistů, vojenských záloh. Zavražděno bylo do 15.1.1939 262 příslušníků SOS, na východní hranici proti Maďarsku padlo dalších 40 příslušníků a 316 mužů bylo zraněno. Nacistická zpravodajská služba oznamovala, že se tak stalo za pomoci německého civilního obyvatelstva. Také čs. úřady hlásily aktivní podíl Němců. A to ještě válka nebyla. A po roce 1945? I po datu kapitulace německá armáda, gestapo, jednotky SS, ilegální Vlkodlaci (Wervolfové) a nacistické podzemí vraždí, a opět s podporou německého obyvatelstva.

Pozitivní důvody ponechat si německé obyvatelstvo vymizely. Také jiné evropské státy se snažily německé páté kolony zbavit.

Nikdo z autorů práva na sebeurčení netvrdil, že se to týká každé menšiny za hranicemi vlastního státu. Právo menšin na samostatnost by omezilo právo celého národa, který byl dosud utiskován. Němci ani za habsburské monarchie nebyli předmětem útisku a ponižování. Důstojníci vítězných dohodových mocností sice cynicky, ale pravdivě sdělovali, nacistickým Němcům, že přece Dohoda nebojovala s cílem, aby poražené Německo bylo větší. Rozladění pohraničních Němců vycházelo z nejistoty, zda nepřijdou v nové republice o privilegované postavení. V tradicích německé propagandy je tvrzení, že tam, kde Němci nemají vedoucí úlohu ve společnosti, jsou utiskovaní. Proto také dnešní úvahy, zda Evropa nebude německá, či Německo bude demokratickou součástí evropského společenství. V německých dějinách najdeme také skutečnost, že ideologie, která podporuje germánskou nadvládu se okamžitě chytí, zejména se ji chytí Němci a prosazují ji za vlastní historické pojetí dějin. Bylo tomu tak s křesťanstvím, když Karel Veliký pochopil význam šíření křesťanské víry jako nástroj pro křižácké tažení. Obdobě tomu tak bude s nacionalismem a později s fašismem a rasovým nacismem jako lék proti krizovému kapitalismu. Dnes to jsou široké a zásadní myšlenky humanismu a demokracie. Když je budeme šířit a propagovat, můžeme se opět rozšiřovat. A proto agresoři nejsou útočníky a potlačované národy nejsou oběti.

Přes nelibé pochopení československého státu s demokratickým programem přece jen pohraniční Němci přijímají novou republiku. Potvrzuje to účast na obecních volbách v roce 1919 a ve volbách parlamentních. Zvolení sudetoněmečtí politikové hlasují přijetím funkcí pro sounáležitost s čs. státem, jinak by nikdo nešel k volbám. Hlasovat lze i nohama! Menšinová práva v ČSR nebyla malá, viz univerzita, vyspělá školství, kulturní instituce, existence německých politických stran. Český premiér získal pozitivní ohlas, když upozornil na staletou toleranci Čechů a Němců. Opomněl sdělil nadšeným revizionistům, že to trvalo jen do doby, kdy se A.Hitler ujal moci. Nacistickým podvodem se stala statistika obyvatel, kde se zjišťovala jen obcovací řeč. Znalost a používání němčiny se počítalo jako přiznání, že jsem Němec. Dokonce i Židé se znalostmi němčiny byli počítáni jako Němci. Stejně tak i české děti, navštěvující německou školu jsou počítáni k Němcům, když v místě bydliště nebyla česká škola. Na většinu pracovních míst byla předepsána znalost němčiny. O přezkušování nikdo neměl zájem, snadnější bylo hlásit německou obcovací řeč. Mnoho českých obcí bylo připojeno k Německu z důvodů strategických.

Ústav pro zkoumání totalitních režimů - zbytečná instituce

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Diskuze, která v současnosti probíhá mezi zastánci a odpůrci tzv. Ústavu pro zkoumání totalitních režimů, jen odhaluje zcela kontroverzní podstatu založené instituce. Poslanci, kteří žádnou totalitu de facto neprožili, jak například pan Marek Benda, tvrdí,že některé politické strany, jako například sociální demokracie, se snaží svou kritikou poměrů panujících v ústavu "zničit paměť národa". Pro celou debatu je rovněž příznačné, že jsou z ní vynecháváni zhusta sami odborníci - historikové. Vůdčí hlasy této diskuze tak náležejí různým publicistům, poslancům a politologům - kdežto historikové, sociologové a psychologové tu jaksi permanentně vypadávají "ze hry".

Pánové by si snad měli nejdříve ujasnit diskutované pojmy jako "totalita" a "paměť národa" .V žádné dosavadní diskuzi na toto téma totiž nikdy nezazněl ani náznak pokusu byť jen charakterizovat - když již ne definovat - pojem totality pro dějiny naší země! Nic na tom nemění ani vydaný zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který ovšem je pouhou deklarací bez účinných norem.

Nejdříve je nutno konstatovat, že moderní historie naší země měla dvě éry, které je nutno spojovat s termínem "totalita" a to v první řadě éru nacistickou, a teprve na druhém místě éru "komunistickou" (lidově demokratickou, socialistickou, dle starších terminologií jsme totiž vůbec žádný "komunismus" neměli,protože podle tehdy platné marxistické doktríny jsme tento režim nikdy nedobudovali !).

Zde celá diskuze začíná váznout na nepravém používání termínu totalita pro c e l o u é r u let 1948 až 1989 - což je zásadní historická nepravda, již masmédia, publicisté a politologové neustále zamlčují - nebo zkreslují !

Pojem "totalita" nebo "totalitní režim" totiž označuje takový stav společnosti, která je cele ovládána absolutní mocí. Absolutní moc je pak soudcem, věznitelem i katem celé společnosti. Tak tomu ovšem ani u nás v daném období let 1948 až 1989 zdaleka nebylo! V dějinách Evropy i světa najdeme vedle hitlerovského Německa řadu zemí a období, jejichž režimy a vlády je možno pokládat za mocenský absolutismus - totalitu v plném slova smyslu. byly to především režimy Hitlera a Franka, zatímco například Mussoliniho fašistický režim po celou dobu jeho trvání za plně totalitní považovat nelze. Rovněž tak jsou rozdíly mezi jednotlivými režimy hitlerovských vazalů - například je diametrální rozdíl mezi fašistickým režimem Horthyho (jenž určitou dobu nebyl plně totalitní!)a mezi režimem ustaši Paveliče, který byl totalitní od samého počátku do samého konce, stejně jako režim Francův! Už slyším nesouhlasná mručení jistých kritiků ! Tito pánové si ovšem musí uvědomit zásadní rozdíl mezi autoritativními a totalitními režimy. Režim Mussoliniho, Horthyho, Pilsudského, Antonesca atd.byl dle rozsahu persekucí a vraždění s jejich historickými pauzami v těchto zemích režimem autoritativním, a totalitní fáze dosahoval tedy,když došlo vskutku k totální likvidaci režimních nepřátel - Židů, levičáků, inteligence, bolševiků atd. Podle tohoto kritéria lze totalitní éru v těchto zemích započítat až poměrně pozdě - například v Itálii až po r.1943, v Uhrách po r.1943 až 44, v Rumunsku až po r. 1942 atd. Zato režimy Jako Francův,Paveličův byly totalitní od počátku až do konce - s cílenými genocidami odpůrců a s masovou emigrací obyvatelstva - např. 1 milionem obyvatel ze Španělska do Mexika a SSSR! Tím se ovšem nikterak nechválí ostatní autoritativní režimy! Toto kritérium lze vztáhnout i i na Stalinův režim, stejně jako na režim Pinochetův atd. Zde se rovněž období plné totality střídají s obdobími autoritativní vlády.

Z tohoto hlediska vzato i u nás lze za tzv. "plnou totalitu" označit období let 1948 až 1953 s vražednými procesy, mizením osob a totálním řízením mocenského aparátu. Poté po smrti Stalina nastává i u nás určitý rozklad totalitního mocenského aparátu a jistá štěpení na mocenské frakce s různými, někdy až protichůdnými mocenskými ambicemi. Tento proces se urychluje po r.1956, po chruščovovské likvidaci tzv. Stalinova kultu osobnosti, a vyzrává v letech 1965-1967 pádem novotnovského režimu. Ani následná krize režimu "pražským jarem" a následnou "normalizaci" nemůže vyhovět plně charakteristice tzv. "plné totality". Nanejvýše lze hovořit o "tuhém autoritativním režimu" prosáklém jistou opozicí a pasivním odporem.

V totalitním režimu by si žádná Charta prostě ani neškrtla, tím si mohou být páni diskutující jisti! V totalitních režimech lidé mizejí beze stopy, a je jedno, jestli jsou házeni krokodýlům z vrtulníků do La Platy, anebo mizejí v krematoriích,v propastech, nebo v masových hrobech! V tomto ohledu by nám mohli sdělit zkušenosti lidé, zvláště pozůstalí odvlečených a zmizelých třeba z tolik oslavované Argentiny Peróna a Evity... Také by nám něco o totalitě mohli sdělit Srbové z Kosova o jejich ukradených dětech rozřezávaných ještě na přelomu minulého a našeho století na orgány..O takové totalitě ovšem naši páni Bendové všech typů nechtějí pochopitelně nic slyšet. Již jen toto konstatování odhaluje naprostou kontraproduktivitu celé tzv. diskuze o "paměti národa" a o jakémsi blíže neurčeném "pokuse bourat ústav pro zkoumáni totalitních režimů".

Na margo činnosti tohoto ústavu lze pouze dodat - ústav za dobu své činnosti, pokud je známo, produkoval řadu poznatků o období "reálného socialismu" a řadou odhalení estébáckých struktur, ovšem nepředvedl ani zdaleka takovou intenzitu bádání a odhalování v případě plné šestileté totality nacistické okupace republiky ! Jestliže dokonce v diskuzi zazněl i hlas o tom,že by "zkoumání nacismu mělo být vyhrazeno historickému ústavu Akademie věd", pak se celá činnost ÚSTR míjí smyslem - ústav pro jednorázovou činnost je zbytečný, zcela nepotřebný - a je to jen vyhazování peněz z kapes daňových poplatníků. Nakonec jen poznámka - jestliže Ústav nechtěl připustit ve svém čele skutečné odborníky historiky, i přes jejich diskutovanou minulost - jako byl třeba docent PhDr. Jiří Pernes - a jestliže si volí do čela celebrity jiného typu, pak to jen potvrzuje názor o nejen nepotřebnosti, ale možná i o společenské škodlivosti takového ústavu. Podle mého názoru takové ústavy nepotřebujeme. Máme dosti vynikajících historických ústavů,které úkoly zachování paměti národa zvládnou stoprocentně - i bez vykřikování a provozování nejrůznějších zpolitizovaných afér, ve svém důsledku likvidujících nepohodlné odpůrce! Kladu si otázku - nebyl právě toto účel založení tohoto kontroverzního ústavu ??? ČSOL Brno

Zločin zůstává zločinem

(k výročí NATO agrese proti Jugoslávii)

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Zase přichází výročí neospravedlnitelné NATO agrese proti Jugoslávii v roce 1999, kdy se NATO stalo zločineckou organizací, protože jeho letadla, tj.letadla USA a členů Evropské unie, které stále dávají na odiv svoji demokracii, spravedlnost a mírumilovnost, 78 dnů a nocí ničila a zabíjela převážně civilní cíle, bez povolení Radou bezpečnosti. Je dobré připomenout, že bývalý generální prokurátor (attorney general) USA Ramsey Clarc, v rámci Mezinárodního tribunálu o válečných zločinech USA/NATO obžaloval 31. července 1999. v New Yorku Williama J.Clintona, vládu Spojených států, NATO a ostatní z 19. individuálních mezinárodních zločinů proti lidu Jugoslávie a z porušení mezinárodních i domácích zákonů, s následnou smrtí, ničením, zraněním a utrpením. Obžalovaní byli prezident J.Clinton, státní tajemnice M.Albrightová, ministr obrany W. Cohen, premiér Tony Blair, kancléř Gerhard Schröder, generální tajemník NATO J.Solana, vrchní velitel NATO generál W. Clark, každý NATO člen, který souhlasil s vojenskými útoky na Jugoslávii.

Mezi 19 body obžaloby je např. využití ilegálního ad hoc tribunálu v Haagu ke zničení a démonizaci srbského vedení; Vedení války proti prostředí; použití ochuzeného uranu, kazetových bomb; použití NATO pro vojenskou agresi a obsazení zemí, které to nechtějí; zabíjení a zraňování bezbranného obyvatelstva po celé Jugoslávii (mezi zavražděnými tak byla i 3letá Milica Ristić); zavedení sankcí prostřednictvím OSN, což představuje genocidní zločin proti lidskosti; ustavení dlouhodobé vojenské okupace strategických částí Jugoslávie silami NATO; Použití kontrolovaných mezinárodních medií k utvoření a udržení podpory pro agresi USA a pro démonizaci Jugoslávie, Slovanů, Srbů a Muslimů jako genocidních národů…Proč se o této obžalobě za zločiny proti lidu Jugoslávie stále téměř nehovoří? Proč se téměř vůbec nemluví o „Křišťálové noci na Kosovu“ 17.-18.března 2004 (název vznikl podle názvu pogromu Židů v nacistickém Německu 9.listopadu 1938), kdy bylo za přítomnosti mnoha tisíců vojáků NATO a mezinárodní policie (KFOR a UNMIK) vyhnáno 4000 Srbů a Romů z jejich vypleněných a vypálených domovů, 19 jich bylo zabito a přes 300 závažně zraněno. Zbaběle se zachovaly německé i francouzské jednotky, které tomu ničení a zabíjení měly zabránit v Prizrenu, kolem starobylého kláštera Devič z 15.století, který byl zničen chátrou. V Prizrenu bylo zničeno za ty dny více sakrálních budov, než se Turkům podařilo za několik století jejich vlády. Z Prizrenu byly vyhnány poslední zbytky srbského a romského obyvatelstva. Celkem za té kosovské křišťálové noci zničila chátra přes 30 starobylých klášterů a sakrálních objektů.

Proč se NATO alespoň nesnažilo zabránit tolika následným zločinům po NATO zločinecké agresi proti Jugoslávii? Co tomu asi říká pan ministr Schwarzenberg, který zajistil uznání suverenity Kosova 21.května 2008? Bude se snažit alespoň o odhalení celé pravdy, o alespoň nějakou kompenzaci obrovských škod, i když zahubené životy nelze kompenzovat.

Vzpomínka na Osvětim

Prof. Miloš Pick

„Ten režim velkozabíjení ale běžel dál, komíny kouřily dál, selekce, na kterých se vybíralo do plynu, běžely dál, to jsme zastavit nemohli. Na selekce jsme museli vždy znovu nastupovat, už ani nevím jak často. Tyhle další selekce byly proti té první, která byla na rampě hned při příchodu, o to horší, že každý už věděl, co mu hrozí. Když se při nich z původního pětistupu selekcí vytvářely nové dva - jeden, který odpochoduje na tu "dobrou", a druhý, na tu "špatnou" stranu - vždy z toho "špatného" pětistupu vyrazilo několik zoufalců, kteří se pokoušeli přeběhnout do toho "dobrého". Většinou je esesáci stačili chytnout, ještě než urazili těch pár desítek metru. Když se však některým - jednomu či dvěma - přece jen podařilo vmáčknout se do toho "dobrého" pěti stupu, esesáci se nenamáhali hledat, kdo to byl. Jen stejný počet "kusů" musel zpátky na tu špatnou stranu. Takže ani ten, kdo před chvílí selekcí prošel, neměl ještě vyhráno. Když jsme měli i tuhle zkušenost, tak každá pětice v tom "dobrém" pěti stupu, hned jak se vytvářela, zaklesla se do sebe pevně v podpaží, aby již nemohl být nikdo "vymáčknut". Nevím jak "Darwin", ale esesáci z toho měli náramnou zábavu.

Za zadkem nám stále šlehaly komíny a polykaly denně až deset tisíc lidí, jak jsme slyšeli od vězňů ze sonderkomanda, obsluhujícího jedno z krematorií. K tomu vlezlý, k zvracení nasládlý pach spáleného lidského sádla z jam, ve kterých dříve pálili hromady mrtvol proložené železničními pražci - ve "špičkách", když to nestačila pobrat krematoria -, jak nám říkali vězni, kteří to zažili. Jednou jsme táhli povozy do jiné části lágru kolem takových rybníčků se spáleným sádlem - esesákům z toho bylo taky zle a snažili se to překřičet řvaním na nás. Hnali nás do poklusu namířenými samopaly a řvali, abychom se tím směrem - k těm rybníčkům - neopovážili ani ohlédnout. Byl jsem bez sebe nejen hrůzou, ale i vztekem. Jak jsme s Pižim měli za vozem hlavy skoro u sebe, šeptl jsem mu: ´Ty k…. si nedají pokoj ani tady." Ale on, starší a moudřejší, se mi vysmál a sykl Jindrovi: "On se diví. Je jim taky nanic, musejí se odreagovat.´Ve dne i v noci, každý den, ne 24 hodin, ale každou z těch 86 tisíc vteřin jsme byli vlastně ve frontě na popravu. Tohle nepolevující vědomí bylo ze všeho nejhorší - tohle bylo pro normálního smrtelníka za hranicemi jeho psychických možností. Proto jsme z nabitých drátů odtrhovali i frontové plukovníky, kteří to nevydrželi a chtěli to skončit. Tady byl na Acheronu uragán, hnaný hučícími dmychadly krematorií. Všechno, co jsem jinde zažil, je s tímhle nesrovnatelné, i když i tam se zabíjelo. Je to snad jako rozdíl mezi pistolí a jadernou bombou. Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý - i poválečný - lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří. Hitlerova vyhlazovací "průmyslová velkovýroba" nebyla pouhým "řemeslným" vražděním dosud "dostižena".

Mezi tou vyhlazovací "velkovýrobou" a každodenním, jen ,,řemeslným" ubíjením lidí na blocích byl ještě jeden spojovací mezičlánek - deptání lidí věcmi. Všechno, co normálně slouží člověku, bylo nasazeno proti nám. Místo misek na supu jsme měli nočníky, vyřazené asi z nějakého vyvražděného ghetta, chlemtat jsme ji museli bez lžíce, protože i ta se tady považovala za zbraň. Měl jsem výjimečné štěstí, že v kapse kabátu jsem našel ze dřeva vyřezanou lžičku po někom, kdo vyletěl komínem. Spodky byly šité z židovských modlitebních šál a hrubé lněné prádlo dřelo kůži. Boty jsme museli na noc složit na zděnou římsu, která šla středem bloku, a ty nejslušnější si chodili vybírat kápové. Tak jsme boty od druhého dne pro jistotu nosili až k vršku zablácené, abychom je zachránili, protože špatná bota nebo dokonce dřevák a hnisající noha, to byl spo­lehlivý krok k jistému konci.

Asi po měsíci se v našem lágru objevil jeden známý - Holanďan - z Terezína s elektrikářskou brašnou přes rameno, který měl přístup i do ženského lágru. Od něho jsme se dozvěděli, že do sousedního ženského lágru přišla moje sestra Soňa, ale rodiče že šli do plynu. Krátké dohadování s ní přes drátěný plot a písemný vzkaz na stránce vytržené z modlitební knížky, kterou sem někdo i s perem propašoval. Jindra Staněk zabalil do té stránky kamínek a opatrně ji Soně přehodil, aby nás ze strážní věže nepokropili kulometem. Napsali jsme jí: "Hlas se dobrovolně do nejbližšího pracovního transportu do jakéhokoli jiného lágru - jen pryč od zdejších komínů." Pak už jsem ji neviděl. Až po válce v Jaroměři.

Jednou jsem v "sauně", tedy ve sprchách, potkal i strýce Vilíka. Přijel některým z podzimích transportů, ale víc už jsem ho neviděl a po válce se nevrátil. Po několika týdnech nás určili do pracovního transportu, který, jak se později ukázalo, šel do pobočného lágru Buchenwaldu. Při tomto "výběru" jsem si připadal jak na trhu otroků. Zástupci němec­kých fabrik chodili a na apelplacu si nás vybírali. Místo normální selekce do plynu přišli zástupci fabrik a vybírali si otroky. Předsta­voval jsem si, že asi takhle nějak vypadaly trhy otroků, jen s tím roz­dílem, že když si někdo koupil otroka, bylo to jeho určité vlastnic­tví, majetek, a proto se ho asi snažil ušetřit, kdežto tihle nadlidé měli spočteno, kolik měsíců otrok vydrží, pak si vyberou další a oddělají je také.

Pro nás to ale byla výhoda, protože od té doby až do odchodu transportu - mohl to být tak měsíc - už jsme při selekcích nastu­povali odděleně a selekce už se nás netýkaly. Jenže i pak jsme měli strach z blížícího se 28. října. Věděli jsme, jak to dopadlo s českým rodinným táborem, slyšeli jsme, že ho zlikvidovali 7. března,' v den Masarykových narozenin. Ty čtyři tisíce českých židů v plynových komorách doslova až do posledního dechu zpívaly revoluční, partyzánské písně a také "Kde domov můj". Přiznám, že při vzpomínce na to jsem dodnes na měkko a vybaví se mi tehdejší heslo "věrnost za věrnost". Dnes se nadto zamýšlím, zda měli čas a sílu dozpívat i "Nad Tatrou sa blýská", ale sotva je napadlo, že po půl století se najdou naši politikové, kteří i bez Hitlera republiku rozbijí. K "Poslednímu soudu" přijdou za svědky i tyhle tisíce "věrných" z rodinného tábora v Osvětimi.

Tehdy jsme ale měli strach, a když se blížil 28. říjen, tak jsme si říkali: "Je to doopravdy transport někam jinam, nebo se 28. října zopakuje 7. březen?" Proto jsme až do odjezdu byli stále vystrašeni. ( Z knihy Naděje se vzdát neumím, str. 50-53)

Poloviční pravda může být celá lež

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

„Richard Šulko je autorem příspěvku Přístup do Evropské unie a německá menšina v ČR. Hned na začátku klade otázku, zda je česká společnost vůbec zralá pro vstup do tohoto hodnotového společenství. To je téma, které zajímá jak politiky, tak prosté občany. Ještě dnes, 14 let po sametové revoluci, je vidět, jaké škody český většinový národ přivodil po roce 1918 a především po roce 1945 a 1948. Pryč od Říma, pryč od šlechty a jejích ctností, pryč od němectví: Výsledek nacionalistického myšlení je velmi smutný...My, německá menšina, jsme byli českým nacionalismem a tzv. bojem za svobodu silně poškozeni...". Šulko líčí dále, co nás čeká po vstupu do EU a poté konstatuje: "Příslušníci německé menšiny obdrží. po vstupu do EU velkou šanci. Mnozí díky své dvojjazyčnosti již dříve šanci využili. Díky návštěvám na Západě, díky sledování německé televize a mnozí i díky svému vyššímu životnímu standartu mají i evropské myšlení". Německou menšinu tak čekají po vstupu do EU lepší časy. Způsob myšlení se bude měnit u všech lidí. "Jestliže český národ nedokáže svou minulost sám přepracovat, tak členstvo EU mu jistě při tom pomůže".(Landes Zeitung č.4 z 18.2.2003, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

Když se některá média seznámila s doslovným zněním projevu P. Nečase před bavorským zemským sněmem v Mnichově 21.2.2013, věnovala pozornost vřelému přijetí, kterého se našemu premiérovi a jeho projevu dostalo. V odpověď na některé kritické reakce našich autorů, kteří odmítli text jako historicky nepravdivý /dezinterpretuje naše dějiny počínaje středověkem/, omezili se mediální pracovníci na období po 2. světové válce. Zdůraznili, že pan premiér pouze citoval Česko-německou deklaraci z 21.1.1997, a vyslovil lítost nad odsunem německých státních příslušníků slovy: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“

To ovšem je jen půl pravdy a nevím, proč se ani panu premiérovi ani médiím nehodila pravda celá. V Českoněmecké deklaraci totiž stojí i plnohodnotná omluva německé strany za historický vývoj vedoucí k Mnichovu, k rozbití Československa a k válce, a omluva za všechny zločiny na českém lidu. „Německá strana je si rovněž vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“

Proč pan premiér a oficiální média tuto rovnocennou část Deklarace zamlčují? Proč se stále hodí vytvářet dojem, že „ti zlí Češi“ byli vším vinni a stále odmítají „vyrovnat se s minulostí?“ Je to postoj nepravdivý, nespravedlivý a poškozuje jak české zájmy tak vztahy mezi národy. Komu je to vhod? Brno

Připomeňme si některá fakta - z Květnového a pražského povstání českého lidu

I.

V současnosti probíhá zostřující se bitva o minulost. Jde pouze a jen o to určit, kdo byl obětí a kdo agresorem v druhé světové válce. Jsme svědky zvrhlého přepisování dějin. Když čteme různé články na toto téma, když sledujeme naší televizi, můžeme nabýt i dojem, že obětí jsou Němci, zvláště ti tak zvaní sudetští, kdežto my, Češi, ostatně podobně i Slováci, Poláci, Rusové a Srbové, jsme váleční zločinci.

Pokud by prosazování těchto představ neuspělo v plném rozsahu, pak je v zájmu německých „válečných vítězů“ dosáhnout alespoň rovnítka mezi zločiny zvrhlého nacismu a určitými excesy národně osvobozeneckého boje okupovaných etnik, jinak řečeno: postavit agresora na stejnou úroveň jako jeho oběť.

Část německých mocenských elit, včetně funkcionářů a členů různých landsmanšaftů a „vyhnanců“, začíná stále viditelněji usilovat o plnou revizi poválečných pořádků a dokonce i o revanš. Drang nach Osten, i když jeho formy jsou nyní méně násilné a méně zřejmé, je již opět přítomností.

Situace je však o to nebezpečnější, že řada českých médií v zápase o výklad minulosti stojí víceméně na německé straně. Nelze se tomu ani moc divit. Vždyť převážná část českého tisku je v rukou německých vlastníků. Jak se v tomto směru zasloužil zvláště dr. P. Pithart, je obecně známo. Rovněž tak i řada českých politiků, jako např. Karel Schwarzenberg, v důležitých momentech hraje německou kartou. Hlavním exponentem proněmecké politiky v ČR, jak soudí značná část naší veřejnosti, byl V. Havel. Jeho lidé jsou v různých politických stranách, a to i ve vedoucích funkcích. Někteří jsou i v justici. Existuje též řada nevládních organizací, např. Člověk v tísni, Post bellum, kde je jeho vliv výrazný. Otevřeně se mluví o tom, že ČT 1 i ČT 2 jsou v „jeho rukou“. To ostatně potvrzuje i část jejich produkce.

Bohužel i katolická a evangelická církev se neustále „smiřují“. Při tom zčásti používají i terminologii SL a ztotožňují se s některými cíli landsmanšaftu. Někteří církevní činitelé, včetně biskupů, jsou vidět i na sjezdech odsunutých Němců z Československa. Zjednodušeně můžeme říci, že vznikla zvláštní koalice složená z tzv. sudetských Němců, katolické církve, několika šlechtických rodů a neokolaborantů, která sleduje, jak jsou mnozí přesvědčeni, cíle neslučitelné s naší státní a národní existencí. Jen „restituční nároky“ uvedených koaličníků dosahují asi půl bilionu korun.

II.

Jaké to jsou historické skutečnosti, které bychom neměli zapomínat? Především musíme mít na mysli, že to bylo nacistické Německo, které za účinné podpory tzv. sudetských Němců rozbilo Československou republiku, prosperující a od určité doby jediný demokratický stát ve střední Evropě. Zřízením „Protektorátu Čechy a Morava“ začala strastiplná cesta našeho národa, jež měla, podle plánů Němců, vést k jeho likvidaci. V průběhu druhé světové války, rozpoutané Německem, přišlo o život přes 50 milionů lidí, většinou Slovanů. Začala i genocida českého a slovenského národa. Přes 360 000 našich lidí bylo Němci zavražděno či padlo v boji proti zvrhlým nelidským světovládným plánům „panského“ národa, jehož součástí byli i tzv. sudetští Němci, kteří z protičeské páté kolony, s výjimkou řady desítek tisíc antinacisticky smýšlejících, se stali aktivními bojovníky za nacistické pořádky. Téměř 200 000 jich padlo v boji proti Spojencům. Mnozí naši bývalí „němečtí spoluobčané“ dokonce sloužili v jednotkách SS, SD, gestapu, v koncentračních táborech, v protektorátní správě. Z jejich řad vycházely návrhy na zrušení protektorátu a urychlené „konečné řešení“ české otázky. Tyto a podobné snahy dokonce odmítal i A. Hitler jako předčasné.

III

Porobené národy mají právo bojovat a povstat proti agresorům. Toto právo od března r. 1939 měl i český lid. Využíval jej. Němečtí okupanti se tvrdě mstili. Poslední dny války vztahy mezi českým národem a Němci byly, po dlouholeté teroristické německé nadvládě, velmi vyhrocené.

Květnové povstání českého lidu vypuklo 1.5.1945 v Přerově. V městě se ujal moci revoluční národní výbor. Bylo zahájeno odzbrojování německých vojáků, ustupujících přes město před Sovětskou armádou. Nacistům se podařilo za pomoci jednotek SS a gestapa povstání potlačit. 52 Čechů padlo.

Povstání v Přerově současně vyvolalo spontánní protiněmecká vystoupení v blízkém i dalším okolí. Např. partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády osvobodili 2.5. Velehrad, 3.5. Vizovice a 4.5. se podíleli na povstání ve Vsetíně, které zachránili útočící vojáci 1. čs. armádního sboru. Počátkem května proběhly stávky na Rakovnicku, v Nymburku. 2.5. Bylo proklamováno obnovení ČSR v Poděbradech. Povstání se začalo rozšiřovat i do severovýchodních a východních Čech, Mělnicka a Plzně. 5. května vypuklo i v Praze.

Německé jednotky, které táhly z Benešovska na Prahu, prolévaly českou krev již cestou. V Čakovicích Němci zajali 4 mladíky jako rukojmí. V lese u Radějovic je zastřelili. Esesáci u obce Psár zastřelili 13 zadržených. Nejmladší obětí bylo 16 let. Další esesáci cestou k Dolním Břežanům zastřelili několik lidí. V samotné obci zastřelili dvoučlennou povstaleckou hlídku. „Pak se rozeběhli po domech a všechny muže, které zastihli, vyvlekli ven a zastřelili. Celkem jim padlo za oběť 15 lidí.“ (Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945, Praha 2005, str. 144)

„K útoku na Prahu vyslal Schörner 6. května i 4. pluk tankových granátníků SS ´Der Führer´. Šlo o elitní frontovou jednotku, která ovšem měla na svém kontě i známý masakr v Oradour-sur-Glane. Tehdy, 10. června 1944, v odvetě za útok francouzských partyzánů, 3. rota 1. praporu povraždila celkem 642 lidí. Většina z nich, asi 500 žen a dětí, byla přitom zaživa upálena v místním kostele.“ (C.d., str. 152) V Chabrech tato skupina v boji zabila 25 obyvatel.

„Dosavadní neúspěchy Jörchelovy bojové skupiny se odrazily ve vystupňování teroru, jehož obětí se stávalo především civilní obyvatelstvo. Večer esesáci, většinou mladí rekruti ve věku 17 až 19 let, začali systematicky „čistit“ dobyté obytné domy a v průběhu této akce povraždili desítky lidí. Největší masakr se odehrál v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května). Šest esesáků… vtrhlo do sklepa domu čp. 255 a podle pozdější zprávy pražského policejního ředitelství zde rozpoutali hotové peklo: ´Bez veškeré výzvy počali do tam ukrytých obyvatelů stříleti. SS-Manni používali střelivo dum-dum, jak bylo později lékařsky prokázáno. Německá příslušníce Lenochová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-Manny a prosila je, aby ji jako německou příslušníci nechali. Avšak SS-Manni ji zavraždili také i s jejími dvěma dětmi. Když už se z postřílených obyvatel nikdo nehýbal, počali SS-Manni křičet: Auf, Auf, načež čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, ježto padla před střelbou, vstala a byla ihned SS-Manny zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho deset dětí ve stáří od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě byly těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se mezi nimi celkem 12 osob, které hned zpočátku před střelbou padly na zem a předstíraly mrtvé.“ (C.d., str.154)

Dalších šestnáct neozbrojených osob bylo postříleno na zahradě sousedního domu. Mezi povražděnými bylo i pět žen a šest dětí. Podle svědků, kteří masakr přežili, lehce zraněný desetiletý chlapec Milan Procházka si klekl a prosil, aby ho nezabíjeli. Esesáci ho však utloukli kolbami pušek. K popravám civilistů docházelo, byť v menším rozsahu, i na dalších místech. Obyvatelé z obsazených obytných bloků na Pankráci byli vyháněni z úkrytů na ulici a odváděni jako rukojmí do Krče. Desítky dalších esesáci použili jako živé štíty a nutili je, aby svými těly chránili dělostřelecké baterie a postavení těžké techniky. Byty pak byly vyrabovány a domy zapáleny.“ (C.d., str. 154)

Barbarský způsob boje, hnát před svými útočícími obrněnými kolonami civilisty, ženy a dokonce i děti, si Němci osvojili již v dřívějším období války. V Praze toto jejich počínání zdaleka nebylo tedy premiérou. „V dalším pronikání z Vysočan a Libně do Karlína pokusil se nepřítel, útočící po východním břehu Vltavy, vynutit si přechod přes řeku po libeňském a Hlávkově mostě. Na libeňském mostě byl útok zastaven barikádami a tuhou obranou. Při útoku na Hlávkův most hnaly německé tanky před sebou české muže, ženy i děti, aby jim otvírali cestu barikádami. Jen tak se opět zmocnili ostrova Štvanice. Když parlamentáři obrany Letné pohrozili, že na příští barikády budou uvázány německé ženy a děti, nepřestanou-li Němci s tímto barbarským způsobem boje, zastavily se německé síly na mostě a navečer se stáhly k Denisou nádraží. Tak byl uhájen i tento most.“ (Pražská květnová revoluce 1945, Památník Národního osvobození květen-červen 1946, str. 32)

7.5.1945 ve 12 hodin německá letadla provedla dva nálety na kasárny Jiřího z Poděbrad. Výsledkem bylo 60 mrtvých a 90 raněných, většinou z řad internovaných Němců. „Ve 14 hodin obyvatelstvo z Peterského náměstí a Truhlářské ulice bylo donuceno odstraňovat barikády Stejně i v Královské třídě v Karlíně, kde Němci hnali ženy před tanky, aby se tak kryla posádka před střelbou.“ (C.d. str. 34)

„Tak končí třetí den bitvy o Prahu. Únava obránců byla veliká. Jejich vůle a přesvědčení, že je nutno se bít – nezlomeno. Bestialita, s kterou se jednotky SS mstily na bezbranných, přesvědčovala i méně statečné. Vojenská morálka z německých řad mizela. I takové úkazy, jako je řádění Němců v dobytých čtvrtích, jsou příznaky, že vojáci zoufají sami nad sebou a svým dílem. Vrah není nikdy hrdinou. Noc ze 7. na 8. květen byla pro obránce Prahy opět nocí bezesnou. Po celou noc až do rozednění trvala střelba pušek a kulometů, po celou noc duněla děla.(C.d., str. 36)

IV.

V nedávných dnech se mi dostaly do ruky okopírované části knihy Šest let okupace Prahy, jíž v roce 1946 vydal Osvětový odbor hlavního města Prahy. Další údaje o publikaci, jíž mi poslal kolega z Londýna, dr. Ing. B. Kobliha, zatím neznám.

Její fotodokumentace je děsivá, hrůzná. Na jedné fotografii jsou např. dětské oběti z Úsobské ulice čp. 255. Bylo jich pět, pětiletý Václav Králík a šestiletý Rudolf Švejda a další tři malé děti. Z části nazvané „Poražení se mstí“ uvedu jen několik zvěrstev, jichž se dopustili Němci v době pražského povstání.

„Ze zprávy policejního ředitelství v Praze uvádíme: ´Podle hlášení policejního praporčíka Jindřicha Poláčka z 1. policejního revíru bylo usmrceno příslušníky SS v době od 5. do 8. května 1945 v Praze I, Na Františku, více mužů střelnou ranou do týla. Mrtvoly nesly stopy násilnosti, uřezání uší, nosu a modré skvrny po těžkých ranách, pravděpodobně od pažby pušek.“ (Poražení se mstí, str. 255)

„Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musely ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži byli pak seřazení do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy začaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SS-manů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se museli otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.“ (C.d. str. 256)

„Kryštof Eduard, svobodník v z., Michle, Budějovická 1106, vzal SS-manovi pušku. Druhý den na udání Němky přišla do domu prohlídka a SS-mani pušku našli. Kryštof věděl, co čeká obyvatele domu. Přiznal se, že pušku přinesl a že nikdo jiný o ní nevěděl. Odvedli jej. Byl nalezen na povrchu bahnitého rybníčka s hlubokou ranou v čelisti. Zahynul, ale ostatní zachránil.“ (C.d., str. 262) Položme si otázku, kolik pražských Němců takto udalo Čechy? Kolik se jich na nacistickém teroru v Praze přímo podílelo? Kolik jich střílelo ze zálohy na pražské povstalce?

Vztahy pražských Němců a českého obyvatelstva byli zatíženy zločiny, které Němci páchali na našem lidu. Připomeňme si např. návrh vedení NSDAP v Praze ke germanizaci českého obyvatelstva z 11. března 1942: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“ Leč praxe byla ještě drastičtější, zejména v období prvního a druhého stanného práva vyhlášeného v Praze. Denně se konaly popravy českých vlastenců. Jiní zase mizeli v koncentračních táborech, aby se nikdy již, a to většinou se naplnilo, nevrátili. Podle zpráv zasílaných českým odbojem čs. londýnské vládě, nenávist českého obyvatelstva, vyvolávaná především soustavnými nacistickými zvěrstvy, vůči Němcům rostla. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ta pak dopadla i na pražské Němce.

Celá uvedená část končí následujícím závěrem: „Toto jest zrcadlo německých vojenských ctností, vojenské cti a statečnosti ve světle pravdy.

To čeká opět svět, kdyby nacistický duch nebyl vymýcen z německého lidu až do kořene. … To vše činili nacisté a jest nutno vyvoditi z toho důsledky.“ Poslední odpor Němců v Praze zlomily sovětské jednotky. Asi 500 rudoarmějců sní svůj věčný sen na olšanských hřbitovech.

V.

„Podle všech zpráv přijede do Prahy jako první armáda maršála Koněva z Berlína. Asi kolem 4. hodiny dotkly se jednotky Rudé armády hranic Velké Prahy. Asi v 5 hodin vnikají čtyřmi proudy Dejvicemi a Holešovicemi do vnitřní Prahy. Zbytky Němců prchají v šíleném úprku z Dejvic na Letnou. Bezhlavě se vrhají na barikády na Letenském náměstí a hynou. A těsně za nimi projíždějí první ruské tanky barikádami, které tisíce ochotných rukou otvírají bratrským vítězům, zdolavším zbytek odporu těch Němců, kteří zůstali v bývalé kadetce a vojenském technickém leteckém ústavu. Ještě nikdy nikoho Praha tak nevítala. Praha jásá, šílí radostí. První voják, první tank spojenců, Slovan rudoarmějec prochází Prahou. … Bratře z šíré Rusi – vítězi nad nacistickým barbarem – vítej!... Kéž pražské povstání neupadne v zapomenutí… .“ (Pražská květnová revoluce 1945, str. 41 a 43)

V pražském povstání bojovalo přes 35 tisíc povstalců. Celkové ztráty činily téměř 5000 bojovníků, z nichž bylo 1961 zabitých. Škody způsobené boji v Praze dosáhly dvaceti miliard korun. Květnového povstání českého lidu se zúčastnilo asi 100 000 aktivních bojovníků, z nichž až 8000 padlo nebo bylo zavražděno.

Pražským povstáním však boj s německými ozbrojenými jednotkami neskončil. K jednomu z posledních střetnutí s nacistickou armádou došlo 11. 5.1945 v prostoru Milína a Slivice. Toho dne Němci zastřelili partyzánské parlamentáře. Boje se vyhrotily. Němci, přestože již nejpozději od 9. května věděli o oficiální bezpodmínečné německé kapitulaci, použili tanky, děla. Jejich odpor zlomily teprve jednotky Sovětské armády. Střelba ustála ve dvě hodiny v noci na 12. května.

VI.

Naši dědové a otcové, kteří bojovali proti Němcům, již nežijí. Nyní je na nás, abychom jasně řekli, že oběťmi jsme byli my, Češi, a Němci byli agresoři. Je nyní na nás hájit naše státní a národní zájmy. K nim patří především říkat pravdu o naší minulosti a nepřistupovat v tomto směru k žádným kompromisům. Na rovnítko mezi zločinci a jejich oběťmi nikdy nepřistoupíme. Asi nyní je ta vhodná doba, abychom i my řekli Němcům, že nám dosud dluží reparace zhruba za 360 miliard předválečných korun. Běžné úroky by tuto částku podstatně zvětšily. Podobné nároky vznášejí někteří slovinští politici. Jeden z představitelů současné řecké vlády připomněl, že Němci Řecku dluží peníze i za uloupené zlato. Odpověď Berlína, že na tento dluh poslal již několik splátek, byla nepřesvědčivá. Jak vyplývá z posledních zpráv z Řecka, nebyla ani pravdivá. Řecko na SRN požaduje reparace v desítkách miliard eur.

O smíření lze mluvit pouze tehdy, když bude založeno na spravedlnosti. Té se, bohužel, česko-německým vztahům stále nedostává. Nadto tyto vztahy jsou soustavně narušovány požadavky a protičeskými útoky tzv. sudetských Němců. Tvrzení, že česko-německé vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím, neodpovídá pravdě. Přesto o skutečně dobré sousedské vztahy s Německem musíme a chceme usilovat. Demokraticky smýšlející Němci byli vždy našimi dobrými přáteli. Očekáváme, že ze strany Německa budou učiněny reálné vstřícné kroky a že jeho finanční závazky vůči nám budou alespoň postupně uhrazeny.

U německé boudy, jak řekla ing. Jana Bobošíková, představitelka strany Suverenita, však uvázaní být v žádném případě nechceme. JUDr. O. Tuleškov

Naděje se vzdát neumím

„…Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru - byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera - došel až do Sudet a tam ho pověsili.

Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům - snad kromě Sokolova. A Lokte, kde nás místní vězení na hradě skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec - s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domů a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech.

Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.

Přesto si myslím, že po půl století dozrál čas k usmíření. Ne však s těmi, kteří jsou tak nenapravitelní, že by to celé chtěli znovu o víc než půl století vrátit zpět. S těmi to možné není. Ne kvůli minulosti - to bychom byli jako oni. Ale kvůli budoucnosti, kterou znovu ohrožují. Chtěl bych doufat, že v tom naleznu pochopení a souhlas i demokratické německé veřejnosti.

Vzpomínám přitom, jak mi Karel Kesek popsal rodinu, která jej ukrývala: matka s jednou dospělou a jednou desetiletou dcerou. Ty dvě dospělé jej ale nabádaly: Před tou desetiletou ani slovo - die ist noch "blöd" (je ještě blbá)! A přece právě z generace tehdy "desetiletých", kteří z velké části nevěděli, co se za Hitlera dělo, se ponejvíce rekrutují dnešní zatvrzelí. Pochopí lépe mladší generace než ta, která "nevěděla"?...

Ze stati prof. Alberta Pražáka „Květnové povstání roku 1945“

„… Za těchto podmínek zdálo se skutečně nejúčelnějším přiměti Němce ke kapitulaci a přiměti je k odchodu z Prahy. V tomto smyslu jednal zástupce Rady Dr. Kotrlý s velitelem Prahy Toussaintem a smluvil s ním na úterek dopoledne 8. května německou kapitulaci. Navzájem bylo ujednáno pro noc z pondělku na úterek i příměří, ale Němci je přerušili, sotva se zástupce Rady vrátil na své stanoviště. Noc na 8. května byla z nejhorších. Odnikud nezableskla ani jiskřička naděje na nějakou pomoc. Se všech stran Prahy zněla střelba, bojovalo se na barikádách zdvojenou silou, naši měli málo zbraní a začínal nedostatek munice…

Z předměstí ohlašovali, že Němci páší děsná zvěrstva na obyvatelstvu, že vyvádějí muže, aby je stříleli, že posazují ženy a děti na tanky a takto narážejí na naše barikády. (Naši lidé, včetně žen a dětí, starých lidí byli také hnáni před německými tanky k našim barikádám. Tento barbarský postup boje Němci zastavili až tehdy, když naše velení je varovalo, pokud budou takto „bojovat“, najdou na našich barikádách přivázané Němce. Pozn. red.)

Bombardéry byly nad Prahou v plné činnosti, a naše protesty u Červeného kříže a event. I u Toussainta byly marné…

Za těchto okolností bylo zahájeno dopoledne 8. května s generálem Toussaintem jednání o německou kapitulaci. Na výtku, proč přerušil Toussaint příměří, odpověděl, že již nevládne dostatečně vojskem na periferii, že v noci přibylo pět divisí Němcům ku Praze na pomoc…, ale s těmito divisemi nemá prý již dostatečného spojení, protože nevládne již telefonem a barikády ztěžují zásah na periferií. Toussaint upozornil na to, že má rozkaz maršála Schörnera srovnat Prahu se zemí a obyvatelstvo vyvraždit. Má prý k tomu všechny prostředky a dovede to. Revoluční Česká národní rada mu odpověděla, aby to jen zkusil. Pomsta je blízko a Rudá armáda mu udělá totéž, co chystá nám. Na to prohlásil generál Toussaint, že po prvé jako voják se vzpírá svému veliteli, neudělá to, protože krveprolití bylo již dost a beztak je blízký mír. Nechtěl jen uznati, že mír začíná o půlnoci z úterku na středu, kladl datum o den později. Byl ochoten ke kapitulaci, ale požadoval, aby byly zbořeny barikády a aby mohl protáhnout s vojsky Prahou na západ. Byl energicky odmítnut. Žádal ochranu Červeného kříže pro raněné, ženy a děti, byla mu slíbena. Slíbil vydařil těžké zbraně přímo v Praze. Žádal lehké zbraně po demarkační čáru. Slíbil zneškodniti nálože a poručiti konec nepřátelství. Nemohl se jen zaručit za SS-many, protože jednali již na vlastní pěst... Podepsal za přítomnosti presidia Národní rady a zástupců vojáků kapitulaci. Po jeho odchodu začali Němci skutečně opouštěti Prahu. Ustávalo i nepřátelství až na hnízda SS-manů, kteří ovládali Petřín, část Dejvic a Malé Strany. Noc na středu byla ještě bouřlivá, ale daleko klidnější než předchozí noc, naši měli nyní již i německé zbraně, střelivo a těžké zbraně.

S rozbřeskem rána ve středu 9. května došla zpráva od trojského mostu, že k němu dojely ruské tanky v čele s maršálem Rybaltem… Maršál Rybalko přišel se svými generály dopoledne kolem desáté hodiny do Národní rady v Bartolomějské ulici a vděčně uvítán….Zatím od časného rána Rusové čistili Prahu od SS-manů. Znamenalo to těžkou práci, protože SS-mani bojovali na život a na smrt. Po pražských ulicích rozlévala se po prvé krev Rudé armády a mísila se s krví českou na zpečetění věčného bratrství. Rusů padlo na čtyři sta.“ (Str. 10 – 11)

Zabíjení Němců Čechy na Bořislavce v r. 1945

je lživou fabulací

Jsem jedním z žijících účastníku odboje v Praze XIX., nyní Praze 6. Jedna z fotografií znázorňuje Bořislavku. Je to dnes mediálně velice známé místo. Na toto téma jsme opakovaně informováni jak z televize, tak z tisku, viz kniha Zabíjení po česku. V těchto místech jsem v inkriminované době žil, a velice dobře si pamatuji na uvedené časové období. A tak píši, vážení čtenáři, jak to v pětačtyřicátém roce bylo a co se odehrálo.

V ranních hodinách 9. května 1945 se předvoj 4. gardové tankové armády pod velením generála D. D. Leljušenka setkal u Bořislavky se skupinou lidí v civilním oblečení ve stáří 35 až 55 let. Ve skutečnosti šlo o vojáky a důstojníky wehrmachtu a také o příslušníky gestapa z nedalekého zámečku na Jenerálce.

Směřovali na západ k Američanům. Chtěli si probojovat cestu, to se jim nepodařilo a prchali po polích k Červenému vrchu. Skupinu v počtu 20 osob postříleli ze samopalů rudoarmějci. Žádná revoluční garda tento čin neprovedla ani provést nemohla! Byla totiž ustanovena zákonem až 10. května 1945. Z té doby se zachovaly fotografie, které dokládají, že Kladenskou ulicí projížděly do města tři dny tanky Rudé armády (380 tanků) a další podpůrné zbraně. Podklady, které použil autor vzpomínané výstavy a také autor knihy Zabíjení po česku nejsou a nemohou být autentické. Na pozadí tolik zmiňované fotografie zastřelených 41 osob jsou domy, jejíchž stavební profil vůbec neodpovídá dokumentaci dochované na stavebním odboru. Jde evidentně o druhý důkaz podvrhů.

Český národ válku nerozpoutal, zavražděných a umučených nevinných našich spoluobčanů bylo 360 000. Na to, jakou krutou smrtí mnohé oběti zemřely, se pomalu zapomíná a někteří lidé a historici by byli rádi, kdyby se zapomnělo úplně. Proč se možnými excesy při spravedlivém odsunu zabývají nejen historici, ale také někteří, mnohdy rádoby umělci až nyní, čtyřiadvacet let po listopadu 1989. Jestliže se někdo cítil jakkoliv poškozen, mohl se vyjádřit a otevřít tohle téma již daleko dříve po roce 1989. Lze říci, že přibližně čtyři roky jsme některými médii, ne vždy v českých rukách, masírováni zaručenými zprávami o českém násilí na Němcích. Neměli bychom se věnovat více naší vlastní historii a také osudům a pietě našich umučených, zabitých, popravených a zmasakrovaných předků?

Emil Šneberg, plukovník v.v., NO

E. Scheld: Český režisér obdržel Cenu lidských práv

Nadace proti vyháněním propůjčila 28. listopadu 2010 ve Frankfurtu n.M. Cenu lidských práv Franze Werfla. Porota rozhodla jednomyslně, aby cela byla letos propůjčena mimo dvouletý rytmus odvážnému českému režisérovi Davidu Vondráčkovi, jehož poslední dokumentární film „Zabíjení po česku“ byl rozhodující pro udělení ceny. Jeho film se opírá o originální, soukromý filmový materiál a ukazuje mimo jiné zastřelení četných civilistů v Praze krátce po skončení války, jakož i amatérské snímky masakru na Němcích v severočeských Postoloprtech, kterého se dopustili čeští milicionáři a vojáci Rudé armády.

Film televizního novináře Vondráčka (47) byl v květnu 2010 promítán veřejným televizním vysílačem v nejlepší vysílací době.

V projevu při předávání ceny zdůraznila Erika Steinbachová, předsedkyně nadace, že touto cenou byl odměněn muž, který rozvířil veřejnou diskusi v ČR o vyhánění. Rozsáhlejší chvalozpěv (laudatio) přednesl Petr Uhl, zakládající člen Charty 77, který ocenil „opravdu evropského novináře“ D. Vondráčka. Patří mu dík všech, že filmovým dokumentem prolomil tabu. Uhl je přesvědčen, že v současné české společnosti jsou v menšině ti, kteří proti tomu filmu polemizují. Zejména mládež se ptá, jak je to možné, že nám pravda o hromadné vraždě byla zatajena. S pohnutím D. Vondráček vyslechl slova P. Uhla, poté poděkoval za vyznamenání.

Landes Zeitung, tiskový orgán Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 14.12.2010, str. 9 přílohy.

Pozn. red.: S výše udělenou cenou obdržel David Vondráček, který, je dlouholetým přítelem B. Posselta, jak se tento sám vyjádřil, a jemuž sudetoněmecký landsmanšaft svěřil i nějaká témata, obdržel též odměnu 10.000 eur.

Jsou-li události na Bořislavce tak, jak je vylíčil D. Vondráček, nikoliv součástí pravdivého dokumentárního filmu, ale jen velkým podvodem a lživým obviňováním českého národa, pak kdo ještě v tomto podvodu jede? Kdo zamlčuje, že téměř dvě třetiny postřílených Němců na v Postoloprtech, byli esesmany?

Přepisování dějin místo pokání

Prof. Miloš Pick

Česká média k poválečné odplatě a vraždění Němců vedou již asi rok systematickou, ale podle mého názoru opět jednostrannou kampaň, která může hlubšímu porozumění spíš ublížit a alespoň opožděnou, tolik potřebnou, upřímnou sebereflexi spíš ohrozit. Chtěl bych proto těm, kteří chtějí dnes tyto tragické události hodnotit, připomenout některé okolnosti, které tomu předcházely nebo je provázely a se kterými jsem se zblízka setkal s obou stran.

Co předcházelo

Jako vězeň holocaustu jsem, po Terezíně, Osvětimi a pobočném lágru Buchenwaldu, v druhé polovině dubna roku čtyřicet pět končil v Sudetech tím, co dnes historikové nazývají pochodem smrti. Evakuace z uvedeného lágru po železnici na plošinových vagónech skončila v Kraslicích. Potom pochod, utekli jsme a znovu. Došli jsme až k Domažlicím. Za celou tu dobu nepotřebuji ani jednu ruku prstů, kdy jsme narazili na někoho, kdo měl pochopení.

Byli takoví lidé, ale byl jich zlomeček. Přesto právě o nich chci mluvit nejdříve, protože o to větší jim patří úcta i vděk. Když jsme dorazili do Kraslic, pustili nás z vagónů a nechali nás kolem nich, do toho bombardování, hloubkaři. Na peron nádraží se nahrnuli němečtí civilisti. Jen jediná žena říkala: „Já jsem Srbka“, a rozdávala tam pytlíky s bramborami. Před nádražím byly bramborové krechty. My jsme se tam tři dny vždycky plížili pro nějakou bramboru, ale hlídal to Volkssturm (domobrana) a střílel. A ona říkala: „Můj muž má službu tehdy a tehdy, nebojte, střílí do vzduchu.“ Tak to byl jeden případ. Dnes vím, co mi za své návštěvy řekl bývalý spoluvězeň Karel Kesek, od srpna 1968 lékař ve Švédsku. Skupinka vězňů tam zůstala v nádražní kůlně. Když jsme odpochodovali, tak vylezli, a mladá německá žena v jiném stavu se zeptala: „Můžu pomoci?“ Byla z vesnice Smolná a tam ho potom schovávali, a ještě jedna sociálnědemokratická rodina další vězně, schovávali je až do konce války. Matka s dvěma dcerami, touto dospělou, muž na frontě, a desetiletou: „Před tou ani muk“. Ale nás hnali na pochod a my jsme utekli, hned jak byla první příležitost. Do lesa, pak nás po třech dnech vyhnal hlad. Tak jsme si říkali: „Loupit nebo žebrat?“ A vidíme ženu, německou civilistku. To je jasné, žebrat. „Kousek chleba?“ „Samozřejmě, pojďte se mnou.“ Tak šla s námi, došli jsme dolů, k potoku, tam řekla: „Tady počkejte“. A přivedla na nás německé vojáky. Byly i další podobné případy, třeba v Doubí nad Karlovými Vary, kde se nás Volkssturm pokoušel předat esesákům, střežícím vymírající transport na železniční stanici. Eskortovali nás vesnicemi. (Miloš Pick: „Naděje se vzdát neumím“, Doplněk, 2010).

Tento můj obraz Sudet není z osmatřicátého roku, když tam přes devadesát procent volilo Henleina a pro Říši, ale z posledních dnů války. Na rozdíl od lágru v Altreichu (původní Říši), kde už i z té hrstky civilistů, co tam byli ve fabrice - a tam kromě esesáků byli jen mistři a civilní německé dělnice - se někteří začali chovat rozumně, tak tady to byla neproniknutelná hradba, s výjimkou těch, o kterých jsem mluvil. Já samozřejmě nevím, když jsme šli vesnicemi, co bylo hodinu předtím nebo hodinu potom nebo o kilometr dál. Ale to, co jsme v těch vesnicích viděli, tak jsem nenarazil na nějaké širší náznaky když ne pomoci, tak aspoň náznaky, že je konec.

V Čechách to bylo úplně naopak. V poslední německé vesnici jsme slyšeli: „Tamto už je hranice protektorátu“. Tak jsme zmizeli přelízkou mezi ploty. A teď v polích nějaká žena. Tak jsme si řekli: „Jestli je to zase Němka a práskne nás, pole je v dubnu holé, tam se neschováme, tak to je konec.“ Ale ta žena strhla šátek a začala Milanovi – jednomu z nás - obvazovat nohu, ještě než promluvila první česká slova: „ To je česká vesnice Štichov, tam už se o Vás postarají“. A starali se o nás až do konce, bez skrývání. To byl jiný svět.

V Sudetech naopak měli zřejmě strach z toho, co bude, tady se chovali opačně.

Odplata

Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce.

A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.

Druhý den jsem přišel na Spořilov k Milošovi Hájkovi, kterého revoluce zachránila před popravčí sekerou, k níž byl odsouzen za svou odbojovou činnost. V příštích dnech jsme se tam sešli s nejbližšími, kteří s námi začínali ve čtyřicátém v protinacistické skupině „Svět proti Hitlerovi“ a přežili. Většinou skončili v Předvoji, to byla koncem války největší protinacistická organizace. Přišel i Míša Preininger a přivedl asi 16-17letou německou půvabnou blondýnku Ilse, kterou jeho bratr Jirka, partyzán, s puškou v ruce vyrval rozzuřeným Pražanům. Bili ji a nutili ji dláždit ulici. A přitom holka z komunistické německé rodiny, táta v koncentráku. Tak to byl první případ. Druhý, když jsem se v šestačtyřicátém seznámil s Láďou Lisem. V šestnácti letech za nacistické okupace v komunistické ilegální organizaci v ČKD, za květnové revoluce byl s kulometem na barikádě. A potom, když na nádvoří ČKD chtěl rozzuřený dav lynčovat německé zajatce, tak s puškou v ruce jim v tom zabránil. Křičel na ně: „To bychom se zpronevěřili všemu, za co jsme bojovali.“

A třetím případem je příběh mého spoluvězně, Karla Keska, o kterém jsem mluvil. Při své návštěvě mi vylíčil poválečný návrat do rodných Českých Velenic. Při odchodu do transportu jejich rodina přepsala byt na německou služebnou paní Annu, která jim pak do lágrů posílala balíčky s jídlem. Po návratu však našel byt arizován, ale až po revoluci: „Tu německou svini jsme odsunuli“. Tak udělal bouřku na Národním výboru, vymohl pro paní Annu antifašistické papíry a došel si pro ni do Gmündu. Pěšky, to prý je kousek. A přivedl si ji zpátky a v jeho rodině žila až do smrti.

Nové sladké pověsti české? Ne, i v té nejhorší hysterii byli stateční lidé, kteří se proti ní postavili. I tyhle historky jsou součástí českých dějin a lidé mají právo je znát a nezapomínat.

Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal z obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátu udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje. Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat.

A ještě druhá lež, že ti povraždění byli všichni nevinní. Že to byli jen nevinní němečtí civilisti, kteří nic zlého nedělali, a teď se na ně vrhli kolaborantští a loupežní čecháčci.

Mohu uvést případ, který neznám ze svého, ale od historika Kurala z česko-německé komise historiků. Nejvíce se dnes připomíná případ Postoloprty. Téměř osm set exhumovaných pozůstatků. Kromě toho, že je dnes účelově zamlčováno, že to mělo tyhle příčiny, které to vyprovokovaly – mimo jiné okolím prošlo v posledních dnech války deset transportů smrti, teď se ukazuje, že z těch exhumovaných bylo taky několik dětí. To je patrně pravda, ale ne celá. Podle tohoto pramene ( M. Moulis, V. Kural: „Nacistické vlaky a pochody smrti v oblasti Žatec-Postoloprty“, Přísně tajné, č. 6, 2006. V. Kural, Z. Šamberger: „Závěr k polemice o českých excesech v Kauze Postoloprty“, Přísně Tajné!, č. 2, 2007) z těch téměř osmi set exhumovaných byly téměř dvě třetiny esesáků. A když Vám někdo řekne, že byli vyvražďováni jenom nevinní němečtí civilisti, tak taková polopravda je horší než lež a jednou to může vyvolat novou vlnu, kdy přijdou další historici a řeknou: „Takhle to nebylo.“ A zase začne nové přehodnocování, místo aby tyhle pozůstatky mohly už v klidu zůstat ležet.

Tato poválečná krvavá odplata byla podle mne byla nepřijatelná, zločinná, ale dnes se přelhává jak její motivace, tak i nevinnost všech těch povražděných. Místo odmítání kolektivní viny se hlásá kolektivní nevina. Nenadešel už konečně čas, říci pravdu celou? Ale každý, kdo ji chce znát a otevře Pandořinu skříňku poválečné odplaty, musí počítat s tím, že z ní budou vypadávat mrtvoly s obou stran.

Prof. Miloš Pick

Witikobund,

složka sudetoněmeckého landsmanšaftu

Witikobund (česky Svaz Vítků či Vítkův spolek) je organizace založená v roce 1950 sudetoněmeckými nacisty. Nacionálně šovinistická, početně nejmenší, avšak nejradikálnější součást Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Od roku 2001 je německou tajnou službou BfV považována za extremistickou.

Název Witikobund, jak jinak než kontroverzně, odvozuje organizace od románu Adalberta Stiftera "Witiko", jehož hlavní stejnojmenný hrdina je vylíčen jako bájný německý zakladatel českého rodu Vítkovců přibyvší do Čech z Bavorského Pasova.

Nacistické základy

Mezi zakládající členy Witikobundu patří:

Walter Brand, člen NSDAP od roku 1931, šéfredaktor propagandistických novin SdP Die Zeit, vedoucí úřadu Konráda Henleina, organizátor Sudetendeutsches Freikorps a Hauptsturmführer SA, předsedou Witikobundu 1950–1952;

Frank Seiboth, Parteisekretär SdP v Jablonci, Gauschulungsleiter v NSDAP a vedoucí výcvikového tábora, Hauptsturmführer SS, předsedou Witikobundu v letech 1953–1955;

Walter Becher, před válkou redaktor propagandistického deníku SdP Die Zeit, předseda Witikobundu v letech 1956–1958 a mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu v letech 1968–82;

Heinz Lange, člen NSDAP, příslušník SS u tankové divize Das Reich, která má na svědomí několik válečných zločinů, předseda Witikobundu v letech 1959–1983 ;

Walter Stain, bývalý člen Sudetendeutsches Freikorps, po Mnichovu členem NSDAP a do roku 1945 mládežnický velitel Hitlerjugend, předseda Witikobundu v letech 1986–1989;

Siegfried Zoglmann, vysoký činitel Úřadu říšského protektora a zároveň hlavní vůdce Hitlerjugend v protektorátu Čechy a Morava, v r. 1942 vstoupil jako dobrovolník do Waffen-SS, spoluzakladatel Witikobundu .

Kromě zakládajících členů i mají i další "Witikové" nacistickou minulost, která se neomezovala na pouhé členství v NSDAP.

Ernst Anrich, člen NSDAP, člen SS, ideologický historik a děkan nacistické Říšské univerzity ve Štrasburgu (budovala např. kolekci židovských koster, pěstovala rasovou anatomii a byla rozpuštěna spojenci v r.1944);

Konstantin Höß, člen SdP, za protektorátu oblastní šéf NSDAP v Praze, v Jičíně a Hradci Králové;

Franz Karmasin, zakladatel Karpatoněmecké strany, důstojník Waffen-SS, odsouzen v Bratislavě k trestu smrti, jemuž unikl;

Karl Kraus, hlava gestapa a SS-Obersturmbannführer v Bělehradě;

Albert Smagon, oblastní šéf NSDAP v Bratislavě;

Rudolf Staffen, oblastní šéf (Gauamtsleiter) NSDAP [8]; Dr. Walter Hergl, člen SdP, Agent SD a NSDAP-Hauptstellenleiter. SS-Hauptsturmführer, úzký spolupracovník K.H.Franka .(Údaje o stranické příslušnosti a funkčním zařazení výše uvedených jsme získali z internetových materiálů.)

Ministerstvo vnitra ČR o Witikobundu

Ve své zprávě o situaci v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti na území České republiky v roce 2004 uvádí Ministerstvo vnitra o Witikobundu následující

„Pozornost si rovněž zaslouží organizace bývalých sudetoněmeckých nacistů – Witikobund, který v prostředí landsmanschaftů šíří protičeské názory. Programem organizace je odstranění tzv. „zločinných Benešových dekretů“ a odčinění údajných válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě. Dále program obsahuje vymýcení tzv. lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování tzv. holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení. Kromě Bavorska je na německém území jeho nejsilnější složkou organizace v Severním Porýní – Vestfálsku.

Od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci. Působí též v Rakousku, kde provádí patrně nejostřejší protičeskou propagandu. Vliv Witikobundu ve Spolkové republice Německo v poslední době vzrostl.“

Aktivity v České republice a proti ČR: Přímo v České republice působí Witikobund nenápadně a to pod krytím Centra Adalberta Stiftera v rodišti autora románu "Witiko" v Horní Plané. Nezisková organizace sídlí v domě vlastněném společností Bohemia Komunikation s.r.o., jejímiž nejvýznamnějšími společníky jsou:

Horst Löffler jako největší společník, statutární orgán Centra, člen a funkcionář Witikobundu.

V roce 2002 proběhla českými médii zpráva, že Witikobund stojí za rozšiřováním letáků "Sudety byly a opět budou německé". Tyto letáky rozšiřovali čeští skinheadi, avšak jejich tvorbu údajně hradil právě Witikobund. Witikobund nařčení popřel.

Hans Mirtes, tehdejší předseda Witikobundu, podal v roce 2004 spolu s devadesátkou dalších krajanů vlastnickou žalobu na Česko u Evropského soudu pro lidská práva. Poté, kdy ji po roce soud odmítl, Hans Mirtes prohlásil: „Obrátíme se na OSN“.

Spor mezi Witikobundem a „mladými Witikonci“

Místopředseda celoněmeckého Witikobundu, Ulrich Kopp, k různým projevům pod označením „Mladí Witikonci“ (Witikonen) uveřejnil v listě Sudetendeutsche Zeitung následující prohlášení: Witikobund neschválil založení spolku pod označením „Junge Witikonen“ a od toho se jasně distancuje. V rámci Witikobundu neexistuje žádná další organizace. Mladí členové, kteří k Witikobundu patří, tvoří jen pracovní kruh bez právní formy. Celoněmecký jednatel tzv. „mladých Witikonců“ byl v únoru z Witikobundu vyloučen. Proto veškeré aktivity „mladých Witikonců“ nemají souvislost s činností Witikobundu. Víceméně se jedná o zavádějící zneužití našeho dobrého jména, které od bezprostřední poválečné doby zodpovědně hájí sudetoněmecké zájmy. Pokus bádensko-würtemberského zemského poslance Stephana Brauna obviňovat Witikobund z údajného pravicového extremismu je odsouzen k selhání. Witikobund jako vždy je pro družbu svobodných národů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pro obranu požadavků německých přesídlenců. V této své činnosti se nenechá rušit ani zmást ze žádné strany. (SdZ, 14/09)

Šedesát let Witikobundu: „K usmíření patří návrat“

Na svou výroční schůzi pozval Witikobund své členy do Hassfurtu (Bavorsko) na druhý zářijový týden 2010. Zastupující předseda Hans-Ulrich Kopp ocenil 60 let existence Witikobundu. Lidská práva nemají alternativu. Zcela scestný je pokus ČR zbavit se pomocí dodatečného protokolu k Lisabonské smlouvě uplatnění lidských práv. Spolkový sněm bude vyzván, aby tuto snahu odmítl.

Klíč k ochraně lidských práv pro německé vyhnance spočívá v článku 3,1 stanov landsmanšaftu a v ustanoveních o lidských právech. Vyhánění je genocida. K usmíření patří návrat. Evropa nesmí být odpadem pro podvody. Reálně existující evropské zásady jsou na míle vzdálené od Charty vyhnaných.. Jestliže si to bavorské vedení, stát neuvědomují, pak by premiér Seehofer měl být odrazen od návštěvy Prahy. Sudetenpost, 7.10.2010, str. 9

H. Kopp: Výroční schůze Witikobundu

Počátkem října 2011 konala se v dolnofranckém Hassfurtu výroční schůze Witikobundu. Předseda Roland Schnürch sdělil, že v uplynulém roce byla kriticky sledována sudetoněmecká vlastenecká politika. Zvlášť bylo důležité předběžné projednávání pražské cesty premiéra Horsta Seehofera, která má pro příští období řadu nápadů. Sudetoněmecké společenství musí mít národnostní uvědomění silnější než dosud, v tom jsou dosavadní deficity německo-českých vztahů. Lehkomyslné tvrzení, že prý cesta premiéra do Prahy znamená nějaký pokrok, bylo jasně zamítnuto. „Bezproblémovost německo-českých vztahů“ nemá nic společného se skutečností. Zasvěcení příslušníci obou národů dobře vědí, které mrtvoly leží v českém sklepu.

Překvapením na schůzi Witikobundu byl host z ČR Jan Šinágl, zakladatel a předseda občanského sdružení, vydávajícího se za „Sudetoněmecký landsmanšaft v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Podle Šinágla cílem jeho spolku je odčinění bezpráví, které vzniklo sudetským Němcům. Diskuse však ukázala, že jeho požadavky jsou nesrozumitelné. Nové založení místní organizace však dokazuje, že uvědomělá generace se prosazuje. Sudetendeutsche Zeitung, 25.11.2011, str.10

Výroční schůze Witikobundu, nový výbor

V Hassfutru am Main se od 5. do 7.10.2012 konala výroční schůze Witikobundu. Před tím, již 20.9.12, projednával Witikobund Benešovy dekrety. Na úvod výroční schůze byla přečtena zdravice od sudetoněmeckého biskupa dr. Gerharda Pieschla. Zvoleni byli tito funkcionáři: předseda Felix Vogt-Gruber, 1. zástupce Johann Slezak, 2. zástupkyně Erika Köcher, pokladník Friedebeert Volk, přísedící: Claus Hermann, Edmund Liepold, prof. E.E. Korkisch, Wolfgang Richter. Druhým referentem byl odpoledne „Böhmer“ Jiří Blažek, uvedl české stanovisko k evropským problémům. Sudetenpost, 8.11.2012, str. 6

Poznámka redakce: Zatímco Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde dodávají sudetoněmeckému landsmanšaftu (SL) členskou základnu, pak Witikobund, který je početně nejslabší složkou SL, má zřejmě největší vliv na jeho program. Sám Witikobund je považován za krajně pravicový subjekt.

Na jednáních A-G i S-G, které slouží jako výkladní skříň pro širší veřejnost, se občas ozývají i určitá přijatelná stanoviska, ale tato se zásadně neodráží v programu SL. Nic nevíme o „novelizaci“ tzv. sudetoněmeckého programu 20 bodů z r. 1961, který zřejmě platí v původním znění.

Německo dluží Řecku miliardy na reparacích, Atény si nechtějí Berlín rozhádat

Řecké ministerstvo financí sestavilo tajnou zprávu, podle které dluží Německo Řecku na reparacích 162 miliard eur, které by byly schopny vyřešit současnou dluhovou krizi země. Atény se ale bojí obrátit s žádostí o jejich zaplacení na zemi, z níž jim jde nejvíce peněz, uvedl v neděli list To Vima.

Článek vyčísluje možnou výši reparací, které by Atény mohly požadovat po Německu za škody způsobené během druhé světové války. Na osmdesátistránkové tajné zprávě pracovali experti ministerstva několik měsíců.

Podle listu To Vima komise dospěla k jednoznačnému a šokujícímu závěru: „Řecko nikdy nedostalo žádné kompenzace ani za půjčky, které bylo nuceno poskytnout Německu, ani za škody, které utrpělo během války.“Suma činí podle expertů ministerstva 162 miliard eur, což je 80 procent HDP.

Berlín ale nemá chuť nic platit a řecká vláda se bojí požadavek předložit, protože většina peněz, které Atény dostávají na řešení krize, jde z Německa. Vysoký vládní úředník řekl webu Spiegel Online: „Není doba na bitvu s Berlínem.“ Zprávu dostal v březnu premiér a ministerstvo zahraničí.

Tajemník ministra financí Christos Staikuras nedávno řekl, že Řecko zvažuje, že nechá tuto otázku otevřenou a „vyhrazuje si právo dovést ji k uspokojujícím závěrům“. Řecká veřejnost však podle listu čeká, že historickou povinností koaliční vlády je zveřejnit všechna zjištění a zaujmout jasný postoj v této citlivé otázce. Novinky.cz

Rudá nostalgie?

Radek Tůma

Hněvivé odmítání polistopadových poměrů a vzrůstající rudá nostalgie – nebo také ostalgie, jak se také říká, nejsou jen plodem ekonomické krize, ta je jen dalším polenem pod kotlem, pod nějž dvě desítky let přikládá tento režim svým cynismem, zkorumpovaností a prolhaností. Režim, který nečinně přihlíží gestapismu skupin, kterým krize vyhovuje jako krysám mor: lichvářů, exekutorů, inkasních agentur a na ně napojených advokátních kanceláří. Režim, který lidmi neskrývaně opovrhuje a degradoval je na bezohledně ždímaný dobytek, kterému se prostě zdraží voda, když s ní začne šetřit, píše Radoslav Tůma.

Myslím si, že již nelze paušalizovat způsobem, že onou nostalgií trpí jen ti, kteří jsou mravně zkažení socialismem, lidé, kteří odhodí svobodu, jen aby měli něco v misce. Ti neperspektivní a nepružní, kteří potřebují někoho, kdo by jim řídil život, kteří ze sebe nedokážou smýt stigma normalizačního života. Kteří by měli konečně vymřít, ať již tady máme ten správný kapitalismus. Ti, kteří se neustále podivují nad tím, oč větší zájem je o zločiny před touto demokracií než o zločiny této éry, zametanými pod koberec. Atd. Každému následku předchází příčina. Po listopadu 1989 bylo s vaničkou vylito i dítě, jak je pro náš stát typické. Doprava nebo doleva, čehý nebo hot, ale nikdy střední cesta. A tak byly, za jásotu davu, vedeného na ekonomický špalek, polistopadovou garniturou záměrně zničeny ty prvky socialismu, které byly humánní a dobré: Finančně dostupné bydlení – ano v těch „králíkárnách“, jak se velkopansky vyslovil V. Havel. Namísto dnešního hypotéčního otroctví na 20 – 30 let. Pro mnohé je dnes vlastní bydlení nesplnitelným snem.

Bezplatné zdravotnictví – namísto dnešního stavu, kdy se postupně nastoluje diferencovaná péče - zákroky a operace pro ty, kteří na ně mají a kteří ne. Nemluvě o farmaceutické mašinérii, pro kterou jsou lidé jen objekty zisku.

Půjčky byly koncipované tak, aby je člověk mohl splatit, dnes jsou mnohdy již od počátku cíleně nastavené tak, aby dlužníka připravily o střechu nad hlavou. Lichva byla trestná, dnes jen kvete.

Psychopati, ze kterých se dnes rekrutují politici a manažeři, žili v šedé zóně jako veksláci, zloději a šmelináři a jako takoví byli stíháni. Zločinci byli ve vězeních a pracovali, aby alespoň něco vrátili společnosti, které škodili. Slušní lidé se nemuseli bát o své životy a majetky. Dnešními hledisky nazíráno, tu byl policejní stát, na rozdíl od dnešního, který je ovšem jaksi policejnější k těm, co se nemohou bránit. Úzkostlivě jsou zkoumána lidská práva zrůd a oběti se jim ještě musí poníženě omlouvat. Kdo má dost peněz, nemusí se bát trestu. Pro slušného je soud zkáza, pro ničemu spása (čest výjimkám). Výrazným „příspěvkem“ k důvěře obyvatelstva ve své představitele byla i prezidentská amnestie. Kdo jí mimo okradených želí, jsou právníci, kteří si léta odlupovali svůj díl z nakradených peněz. Dovedu si představit frustraci policistů, kteří dopadnou a dopraví k soudu velkou rybu, kterou její právníci - lháři z povolání – vysekají z obvinění a zločinec je opět na svobodě. Ovšem na prostý lid musí být přísnost, takže v systému asymetrické vymahatelnost práva má státní aparát má bič jen na slušné, na ty druhé, jakoby zachvácen loajalitou k sobě podobným, nikoli.

Tehdejší zelené mozky proháněly občany na cvičištích a buzerplacech, a to jen po vymezenou dobu. Dnešní zelené mozky tahají lidem peníze z peněženky na obnovitelné zdroje.

Každý měl práci, na zaměstnance se hledělo jako na člověka, nebyl pouhý „lidský zdroj“, jak je tomu dnes. Pořídit si děti nebylo luxus, kdo celý aktivní život pracoval, měl zaručený důchod. Dnes jsme s naléhavostí, která dává tušit další organizovanou loupež století, lákáni do 2. pilíře (z kterého pak nejde vystoupit – pročpak asi?), spravovaného soukromými fondy.

Daleko menší závislost na dovážení potravin. Oproti dnešnímu stavu, kdy se velká část potravin dováží a našim zemědělcům se kvůli tomu, aby se francouzští zemědělci měli lépe a lépe, díky systému evropských dotací a kvót hospodaří hůře a hůře.

Můj kamarád, který také volil komunisty, říkává, že za „krutovlády“ jsme byli politicky nesvobodní, ale ekonomicky jsme svobodní byli. Voliči dostali jako dárek do tohoto roku zdražování (pokolikáté už?) a doporučení utáhnout si opasky (pokolikáté už?). Nejsou peníze na zdravotnictví, školství, policii, armádu, na důchody… Ti, co léta bezostyšně kradou, stejně bezostyšně tvrdí, že dluh je vina občanů, že to oni jej projedli. Ti občané, kteří nesedí v senátu a v parlamentu, v představenstvech a dozorčích radách, ti, kteří nemají konta v daňových rájích a nemovitosti všude možně – jak logické.

Každý parazit dbá na to, aby nezahubil hostitele, na kterém je závislý; tento instinkt už naši politici a s nimi spřízněné mafie dávno ztratili a krmí se nikoli krví, ale morkem daňových poplatníků. Stát ovládají ti, kteří by se jej za normálních poměrů měli bát; politika je kolbiště byznyspartají a s nimi spřízněných mafií v žumpě bezbřehého egoismu, korupce, hrabivosti a obludného rozkrádání veřejných peněz. Čili ten stav, který kandidátský prezident P. Sobotka s kouzlem nechtěného uvedl na svých poutačích: „Naše země, naše pravidla“. Čárku jsem doplnil, jeho kreativci pravopis neovládají. Občan je podoben zajíci, který kličkuje lesem rukou, snažících se mu dostat do kapes – bank, telefonních operátorů, státu, energetických společností, zločinců a podvodníků.

Hodně lidí by v listopadu 89 nezvonilo klíči a chránilo by socialismus vlastními těly, kdyby tušili, jaký režim jej vystřídá. Že budou platit účty za „odklánění“ zastánců volného trhu a za tlachání pravdoláskařů. Jak jsem rád, že jsem tehdy necinkal klíči a nyní se za to nemusím stydět – nebyla to ovšem nějaká má politická jasnozřivost, jen nemám rád dav a někteří přední protagonisté sametového podvodu mi byli od počátku krajně nesympatičtí – aby mi to usnadnili, velice záhy národu nestydatě lhali a některá jejich opatření nebyla hodná hospodáře, ale škodné.

Tento režim je zločinný, mafiánský a promyšleně zlý. To čemu se říká rudá nostalgie, je v našich poměrech touha důstojně žít. Za socialismu se člověk nemusel bát, že nebude mít práci, že přijde o střechu nad hlavou, že neuživí rodinu, že nebude mít žádný důchod. Takovéto přízemnosti jsou ale pod rozlišovací schopností krasoduchů, radostně křepčících s prsty do V, že tu máme svobodu a nezbytné banány. Britské listy, 26.2.2013, přišlo e-mailem

Němečtí vyhnaní opět provokují Poláky

Německý svaz vyhnanců (BdV) znovu zvyšuje napětí mezi Poláky a Němci. Navrhl svoji předsedkyni dr. Eriku Steinbachovou kandidátkou do Nadační rady plánovaného Střediska proti vyhánění v Berlíně. Polská vláda již před tím sdělila, že odřekne četné polsko-německé projekty, pokud dr. Steinbachová bude v grémiu. (NZZ, 40/09)

Sikorski: Steinbachová přišla s Hitlerem a s Hitlerem musela odejít

Polský ministr zahraničních věcí Radek Sikorski tvrdě vystoupil proti předsedkyni Svazu vyhnanců Erice Stainbachové, když na její adresu konstatoval: „…přišla do naší země s Hitlerem a s Hitlerem z ní musela odejít… nebyla žádným vyhnancem, jenom její rodina, jejíž otec, feldvébl Hermann,.. museli pláchnout, když vítězně postupovala Rudá armáda a Polské vojsko…“. E. Steinbachová se narodila v okupovaném Polsku, v kašubském městě Rumi, kde rodina měla byt v tehdejší Adolf Hitler Strasse. Sikorski také Steinbachovou vyzval, aby si vzala příklad z prezidenta Spolkové republiky Německo Horsta Köhlera, který se také narodil v okupovaném Polsku, ale nenazývá se vyhnancem. Prezident Köhler v kontextu činnosti Steinbachové v loňském roce řekl, že podle jeho mínění byli vyhnáni ti Poláci, v jejichž domě bydleli jeho rodiče. (Res publica). Erika Steinbachová opět kandiduje za CDUJiž po sedmé kandiduje vefrankfurtském 183. volebním okrsku za CDU proti dvěma kandidátům z jiných stran. Steinbachová je předsedkyní BdV (Svaz vyhnaných) a nositelem sudetoněmecké ceny Karla IV. Erika se narodila v r. 1943 v Západním Prusku na území Poláky zpět získaném. SZ, 25.1.2013, str. 1

Horo bílá, horo kletá

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Nesmiřitelné rozpory v boji o moc a bohatství mezi vládnoucími monarchy evropských velmocí, spory panovníků se zástupci šlechty a měst o účast na vládě proti nastupujícímu absolutismu, ideologické rozpory náboženské mezi katolicismem a protestantismem, následný spor o náboženskou snášenlivost proti příkazu vrchnosti vyznávat jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618-1648).

Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech protestantská, vyhlásila spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand II., kterého si osudnou chybou předtím sami dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit. Absolutní moc královskou chce mít nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní právo šlechty volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit. Stavovský odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením Karla Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani katolickou církev a jesuitský řád neminula odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy novému režimu nepohodlné byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let), stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka, Slováku Janu Jeseniovi, lékaři a rektoru University Karlovy, příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen. Sťaté hlavy pro potupu a zastrašení pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu a vidí: Konec českého boje o stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, zkázu, která ohrozila samu jeho existenci..

Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic. Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v závěru i legionářům vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28.října 1918. Po celá ta předchozí tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí. Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své provolání Národního výboru o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý. Tvůj odvěký sen

se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané přijali ta slova s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí. V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a symboly, oblékaly se kroje národní a sokolské, na nárožích vyhrávaly kapely, zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu, konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit . Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, skácel Mariánský sloup, který se tu týčil jako symbolický pozůstatek právě povaleného režimu. Pomník, dílo sochaře J.J.Bendla ( 1620-1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru, tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu. Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882-1947), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti právem v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce.

Ferdinandovo vítězství v „české válce“ bylo jen prologem k sérii dalších válek, v kterých proti sobě bojovaly země katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht z Valdštejna), přelévala se ze země do země a doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela. Evropa byla zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy téměř polovinu obyvatel. Pověstná „třicetiletá“ válka skončila politicky r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v M¨unsteru) a vojensky shodou okolností zase v Čechách, kde se právě potýkali Švédové s Pražany. Mírové smlouvy přinesly dílčí uspokojení většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili. Největší zisk z výsledků třicetileté války měla u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů“, a tu se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný obraz údajné ochránkyně katolíků byl poslán do Říma. Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen první vítězný Mariánský sloup a pak podobné sloupy byly stavěny po celé katolické Evropě: na oslavu české porážky. Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650, stržený 1918 a vymáhaný k znovuobnovení v našich časech. Má být vztyčen zase tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa popravy vůdců stavovského povstání. Chlácholí nás, že prý sloup vznikl na památku boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu. Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje, proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům, proti našim potlačovatelům. Znovupostavení sloupu nemá s patriotismem nic společného. Naopak. Bylo by projevem hrubé necitlivosti k dějinám a znovupokořujícím symbolem českého národního ponížení. Kam až se máme vrátit po převratu 1989? Opravdu až k Bílé hoře?

Nezradil V. Klaus, ale V. Havel

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Když mi dcera přinesla časopis "5+2 dny" (Babišův tisk), ze 14. března 2013, str.2, kde jsou otištěny připojená foto a článek o setkání presidentů Klause a Gašparoviče ve vile Tugenhat v Brně, nevěřil jsem svým očím. Kdo to tam stojí s transparentem "Hanba zrádcům Československa"? Jeden ze zakladatelů iniciativy postavení pomníku Dr.Edvarda Beneše v Brně, činovník brněnského Svazu letců ! Nebo mám vlčí mlhu ???

S takovým transparentem proti prezidentu Klausovi ?? Proti prezidentu,který sám hájil dekrety proti smečkám a tlupám odpůrců a obhájců sudeťáků ?? Který neváhal proti celé EU vydupat výjimku z ostudné Lisabonské smlouvy, která má chránit republiku proti nárokům sudetů ?? Podobně jako jiná výjimka chrání bratry Poláky ?? Tam se toto nenapadá - jen u nás v zemi "sudetského slabého článku" ano ! Pamatuji si velmi dobře historickou, navýsost pravdivou větu, kterou pronesl Vladimír Mečiar po rozdělení (pro mne rozbití) ČSFR : "Československo som nerozdelil ja, ani pán Klaus,ale Havel !"

Cožpak si už nikdo nepamatuje, jak to bylo ? Kdo první skutečně zradil ČSR svým podlým, vylhaným požadavkem omluvy sudetům ? A jak jásali všichni zločinci a nepřátelé ČSR, když toto Václav Havel vyhlásil ? Kdo první zahájil proti Slovákům tzv. "pomlčkovou válku", první útok na jednotu Čechů a Slováků,která psychicky rozložila parlament? Kdo první naváděl zrušit vojenský průmysl na Slovensku, což tak strašlivě ublížilo Slovákům ? To nebyl Václav Klaus - to byl Václav Havel !

Náš bratr s transparentem pláče na nesprávném hrobě. Měl s ním zajet do matičky Prahy na hrob tolik oslavovaného Václava Havla, jehož pohřeb mimo jiné i za vše, co způsobil pro pád ČSFR, byl megalomanskou odměnou hodnou velikého koryfeje Stalina. Tolik oslavovaného pana Havla, jehož dračí vejce - pan Schwarzenberg - stále tarasí kyslíkový provoz republiky a veřejně hanobí zejména prezidenta Budovatele, o jehož pomník tak usiloval bratr s transparentem A tento bratr vyzýval k volbě pana knížete místo pana Zemana ! Václava Klause mohou obviňovat - snad i oprávněně ? - z kupy různých chyb, nepravostí a možná zločinů. To rozhodnou dějiny. Ale jeden jediný zločin mu nikdo nemůže a nesmí přisuzovat - zradu ČSFR ! On do poslední chvíle usiloval o jednotu Čechů a Slováků. Byl jediný český politik,který veřejně jezdil na meetingy po Slovensku a přesvědčoval národy, aby se nedělily. On to byl, který veřejně hlásal, že rozdělení státu bude mít špatné následky nejen emotivní, ale i hospodářské a politické. Obviňovat právě jeho ze zrádcovství na jednotném státě není jen pláč na nesprávném hrobě - ale je to i účelová lež. Jsem sice názoru, že každý má svaté právo vyjádřit protest. Protest však musí být pravdivý. A tento protest na místě loučení prezidenta Klause je podle mne hrubá lež. ČSOL Brno

V Německu troubí do boje proti Euru

V Německu byla v únoru založena nová politická strana Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland, AfD). Na svém prvním sjezdu 14.dubna 2013 v Berlíně bylo rozhodnuto, že se strana zúčastní všeobecných voleb stanovených na 22. září. Ve svém volebním programu se dožadují "řádného rozpuštění" eurozóny. Zrušení Eura chce strana prosadit odmítáním nových podpor na udržení Euro-měny. Na zakládajícím sjezdu zvolilo 1500 účastníků Bernda Luckeho (50) do funkce předsedy strany. Bernd je hamburský profesor ekonomie, byl 33 let členem CDU.

Program bez rozpravy

Zakladatelé očekávali, že se na sjezd dostaví pestrá paleta nespokojených se zavedením Eura. Program byl proto dohodnut bez diskuse, aby se zamezilo názorovému tříštění a nekonečným debatám.

Euro by mělo být nahrazeno národními měnami nebo malými měnovými zónami. Znovuzavedení německé marky nesmí být tabu. Strana požaduje, aby si Německo zrušení Eura vynutilo tím, že bude vetem blokovat další půjčky a záruky předluženým zemím. Předseda Lucke byl odměněn bouřlivým potleskem, když ve svém projevu oznámil, že „svěrací kazajka tuhých a opotřebovaných starých stran" bude zlomena.

Zavedení eura byl historický omyl, který je nyní třeba napravit, řekl Lucke. Pokud euro selže, neselhává automaticky Evropa, jak tvrdí německá kancléřka Angela Merkelová. Selhává pouze Merkelová. Kdykoliv padlo jméno německé kancléřky, ozývaly se silné hlasy nespokojenosti. Vyhlídky na úspěch ve volbách byly sice zjišťovány anketou, sociologický výzkum ale zatím neexistuje. Podle ankety by novou stranu volilo 24 % oprávněných voličů. Počet členů prý narůstá mílovými kroky a od doby vzniku strany se její počet rozšířil na 7500. In Wut vereint vyšel 14. dubna na faz.net. Překlad Igor Tureček. Kráceno, Zvedavec.

Slovo redakce

Vážení přátelé, teprve nyní přichází skutečné jaro. Po něm bude následovat léto. Mnozí z nás vbrzku začnou jezdit na chalupy, chaty, zahrádky. V létě nastává doba dovolených. Čekají nás hezké měsíce. Odpočinek si jistě každý z nás zaslouží. Budeme tedy odpočívat. Nové zprávy, které ani dnes nejsou nijak radostné, budou na nás však stále silněji doléhat, budou se přímo vtírat.

Nezaměstnanost je velká a na podzim spíše ještě dále poroste díky škrtací mánii vlády tak řečeně rozpočtové odpovědnosti. Desítky tisíc lidí je nezaměstnaných již dlouhodobě, nejsou ani již registrováni jako nezaměstnaní. Nežijí, ale většinou jen těžko přežívají. Češi stále více upadají do dluhů, můžeme číst v našich médiích.

Odraz této společenské reality budeme vidět na zvyšujícím se počtu bezdomovců, žebráků. Někteří z nich nejen klečívají na pražské dlažbě, ale ještě rukama se opírají o zem. Prosí o každou korunu. Jiní, aby jejich žebrání nebylo očividné, hrají a zpívají. Bývá vidět jedna stará paní, ale i další podobné. malá, drobná, jistě více než osmdesátiletá, jak i v zimě na stále stejném místě nabízí květiny. Vše se v citlivém člověku vzpírá. Vždyť tato paní by měla být doma, v teple. Ne i v mrazu hodiny postávat s několika kvítky.

Většina důchodců je na tom špatně. Vše se zdražuje, důchody jim „křesťanská“ vláda valorizuje však jen jednou třetinou. Kolik z nich nemá peníze na léky, dostatečnou výživu, na vytápění svého bytu? Zvlášť těžké chvíle prožívají ti důchodci, jejichž životní partner zemřel. V obdobných podmínkách žijí rodiny s větším počtem dětí, nebo neúplné rodiny. Desítky tisíc lidí dělá za minimální mzdu, která již asi pět let nebyla valorizovaná, i když odbory a zástupci zaměstnavatelů mají zásadně shodné stanovisko, pan ministr Kalousek je proti.

Ano, je to především TOP09 v čele s Karlem Schwarzenbergem, která odpovídá za vše, ať již jde o snižování sociálních dávek, jejich odjímaní některým adresátům, o nucené práce, nazývané veřejnými, o snížení valorizace důchodů, o sKarty, církevní restituce, paktování se sudetskými Němci, zradu našich národních a státních zájmů, , atd., atd.

V příštím roce budou volby, především do poslanecké sněmovny. Mohou být však i dříve. Proto je nutné, abychom se na ně připravovali. Politické strany, které nám dnes „vládnou“ budou opět mlžit, slibovat. Nebudou chtít se vzdát moci. Nově se chystají ze zálohy vstoupit do parlamentní politiky i KDU-ČSL nebo Zelení.. Jistě i mezi nimi jsou lidé slušní. Ale nakonec by, pokud by získali zastoupení v poslanecké sněmovně, vše bylo nastejno. Vláda pravice by pokračovala. To nelze dopustit. Další vládu pravicových stran by náš národ jen těžko, velmi těžko přežíval. Proto již v současnosti musíme k lidem mluvit, nejen prostřednictvím elektronických médií, tiskovinami, ale také osobně a získávat je pro změnu.

V zájmu rozšíření demokracie z oblasti politické do oblasti sociální i hospodářské tak, jak to požadovali T.G. Masaryk s dr. E. Beneš, v zájmu ochrany a prosazování českých národních a státních interesů, se stává spolupráce všech vlasteneckých organizací nutností. Nemůžeme se nechat dále rozdělovat na levicové a středové subjekty. Budoucnost republiky vyžaduje akční jednotu. Přispějme k ní! Buďme solidární se všemi dalšími subjekty Vlasteneckého fóra! Nenechme je ostouzet!

Naše spolupráce v rámci ČNL může mít řadu forem. Čtěte naše texty, rozšiřujte je ve svém okolí, nejen mezi svými blízkými. Máte-li možnosti, dávejte je do vývěsních skříněk, kopírujte je. Naše překlady z německého a rakouského tisku jsou jedinečné. Pomozte je šířit. Rozšiřte naše řady. Přihlaste se ke spolupráci, napište nám, mailová adresa je uvedená. Naše aktivity jsou i ve Vašem životním zájmu. Společně dokážeme více, společně můžeme do určité míry ovlivnit současné i nastávající politické procesy. Pokud můžete, podpořte nás, prosíme, i finančně.

Pro úplnost sdělujeme, že vedle níže uvedené webové adresy, máme i facebokovou, na níž se dostanete z titulní stránky našeho webu. Dole vedle slova Kontakty je i text „Sledujete nás na FB“. Stačí, když zde kliknete a budete přímo na našem FB. Výhodou Facebooku je, že na něj vaše články můžeme umístit třeba i do hodiny po jejich zaslání. Tak můžeme vstupovat i do vnějších diskusí.

Redakce Českých národních listů

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 441. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 21. dubna 2013.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz