České národní listy, květen - červen 2012

Kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft, diskutujme o tom

„..Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“

PhDr. Eva Hahnová v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem

Hrůzný evropský hegemon. Německo

Alexander Tomský

Evropu obchází přízrak, a dnes už nejen v pravicových, konzervativních a populistických médiích nebo v řeckých demonstracích, kde občas vlají vlajky unie z hákovým křížem, ale dokonce i ve francouzské volební agitaci levice, která odmítá "fiskalunion" teutonské disciplíny. Hrůzný hegemon. Německo. Poprvé od války projevuje Německo (opět sjednocené) svou moc. A tak má Evropa znovu německý problém. Německo je pro evropskou mocenskou rovnováhu od pádu Francie příliš velké.

Francouzská levice má jasno. Německo má platit! Žádné nové dluhy, deflace, stagnace, recese, jižní státy z bryndy nedostane. Je to, jako by chtěl někdo hladovkou nabrat sil. Samozřejmě tak jednoduché to není. Seškrtání státních výdajů na rozdíl od zvyšování daní uvolní soukromý sektor, jedinou ekonomiku, kterou máme, a povede jednou opět k růstu. Taková je ostatně i německá ortodoxie, vždyť to kvůli nákladům na sjednocení sami Němci provedli a šlo to. A doporučuje to Americe i významný ekonom Kenneth Rogoff z Harvardu v knize o ekonomických krizích "Teď je to jinak" (This time is different), protože dluhy nakonec každého doběhnou.

Problém je v tom, že to dost dobře nejde u tak různorodých ekonomik v zajetí eura, které poškodilo nejen slabé státy jihu, ale i dynamiku severu (Finsko, Irsko, Slovensko, Pobaltí). Jak si může financministr Wolfgang Schäuble a německá kancléřka myslet, že dluhová deflace a zvyšování daní (Španělsku už zase rostou úroky z obligací) a razantní snížení deficitu navrátí konkurenceschopnost, jež se na jihu Evropy propadla na tak astronomické hodnoty v rozmezí mínus 20 – 30 % v porovnání s Německem? A to dnes za světové stagnace, německé průmyslové konkurence a fiskální protiinflační politiky Bundesbanky, která se už chystá předběžně, ze strachu z inflace, tlumit úvěry, aby zvýšila produktivitu. Jeden španělský ekonom to nazval dynamikou z pekla a předpovídá masivní emigraci (50 % mladých pod třicet je bez práce) a zhroucení hospodářství. Konspirativní teorie tvrdí, že si to Schäuble nemyslí, že jen nevidí jinou cestu, jak oklamat a donutit německé voliče k větší integraci – a proto nejdřív ta přísná pravidla fiskální unie a potom peníze, ostatně dají se tisknout. Ať tak nebo onak, je to fanatik.

V Německu opravdu panuje dlouhodobý eurooptimistický konsensus (dnes nejnižší nezaměstnanost za dvacet let) a na obzoru se opět rýsuje velká koalice. Domácí kritici sice žbrblají, že všechny limity, které si vláda předsevzala, byly porušeny (ECB nakonec "tiskla" peníze a nakupovala bezcenné papíry, Řecku byl dluh za německé ztráty v bankách snížen, euroval navýšen), ale koalice přesto drží a populistické anti-unionistické hnutí nehrozí. Usměvavá kancléřka na návštěvě v Praze vykládala, s jakou vášní dělá politiku a jak se všichni z krize poučili a jak je už konečně za námi. A zdůraznila: "Nezapomeňte, že pro nás je euro víc, než pouhá měna, je to symbol evropské integrace." Schäuble to řekl kdysi ještě tvrději: "Eura se nikdy nevzdáme, je to smysl naší politické existence." Opravdu? Ani za cenu dalších veřejných protiněmeckých sebevražd v Řecku (Dimitris Christoulas nebude možná jediný), rozvratu poloviny Evropy, všeobecné chudoby mimo Německo a poválečného míru a stability, do které Německo tolik investovalo?

A tady je podstata dnešní německé otázky i starého německého problému. Tenhle hegemon naruby, pacifistický, pronásledován strašlivými přízraky minulosti, má znovu velkou Ideu, uvěřil opět ve své historické poslání. A proto žádné pragmatické řešení eurokrize jako třeba rozdělení eurozóny na severní a jižní není v dohledu. Musí se dobudovat do hořkého konce.

Jak to kdysi trefně vyjádřil německý kancléř Willy Brandt, který strávil dlouhá léta ve skandinávském exilu a mohl srovnávat: "Bůh obdařil Němce všemi ctnostmi kromě smyslu pro uměřenost."

I dobrá vůle je nebezpečná, když neodpovídá realitě.

EUportal, 13.4.2012

Němectví mají Schwarzenbergové v krvi

„Pro podstatnou část vysoké aristokracie se stala naopak nosnou státotvornou myšlenkou idea všeněmecké říše, namířena proti českému národu a slovanstvu vůbec, formulovaná již v roce 1848 knížetem Felixem Schwarzenbergem, tehdejším ministerským předsedou s titulem kancléře a jeho švagrem knížetem a generálem Windisgrätzem.“ (Prof. V. Pavlíček, Předmluva k práci Josefa Bendy o restituci vlastnictví velkého pozemkového majetku a spory s českou státní ideou, str. 9, Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, Praha, prosinec 2009)

Už je na čase, vyhnat vládu Petra Nečase

Přemysl Votava

Přání většiny. Václavák byl opět plný, tak jako v roce 1989. Zkorumpovaná, asociální panská koalice, naplnila zcela Václavské náměstí. Žádná polistopadová vláda nepřivedla tolik naštvaných lidí do ulic Prahy. Přišli všichni, jak odboráři, tak důchodci, studenti, ale i občané, kteří dnes nemají na nájem, na léky, přišli i mladé rodiny, nezaměstnaní, ti všichni se dostávají do složité životní situace. Přišli, protože nechtějí jen nadávat, či ohnout hřbet a čekat na zázrak. Přišli i opoziční levicoví politici. Občané řekli svůj názor, dali „Stop vládě“. Demonstrace 120 000 lidí byla jasným vzkazem Nečasovi, Kalouskovi, tedy vládě, která nemá důvěru občanů ČR. Podle posledního průzkumu téměř 75% si přeje jejich odchod. Je jasnou výzvou k jejich demisi.

Pravicoví politici před volbami slibovali, dnes jsou zabarikádovaní ve svých parlamentních lavicích. Drží se svého korýtka. Sčítají pracně své poslední věrné. Vládou přitom zmítá jedna korupční aféra za druhou. Pro nové aféry zapomínáme na ty včerejší. Také divadelní představení, s rozhádanou stranou VV, bude i mít své pokračování.

Pravicoví politici, ale i jejich mediální spojenci, dnes nemusí sledovat svými kritickými pohledy demonstrace u sousedů, dnes si mohou zamést před svým prahem. Podívat se do ulic měst. Jejich dojemná starost o „pořádek u sousedů“, dnes může mít domácí mutaci. Je zcela také průhledné jejich farizejské strašení Řeckem, je to jen snaha odvrátit pozornost od jejich kmotrovského hospodaření v naší ekonomice. Tedy u nás doma v České republice.

V sobotu vládla jarní atmosféra, lidé se zdravili, usmívali se, potkávali jsme své sousedy, známé. Zažili jsme opět pocit občanské jednoty. I ta krásná česká hymna dala v sobotu připomenout naši každodenní občanskou povinnost, tedy nebýt lhostejný k dění kolem nás.

Václava Havla?! Ne!!

Ing. Mojmír Maršák, CSc.

Ve vašem deníku Metro (č. 46 z 5.3.) jste věnovali celou stranu 08 článku Ladislava Špačka („hradního ceremoniáře“) „Havel rovnal židle“. Všude se dnes proklamuje „Havel“ počínaje letištěm Ruzyně, přejmenovávání mostů, ulic, náměstí, škol atd. Říká se „o mrtvých jen dobré“, ale přesto mi nedá poukázat na jeho opravdickou politickou vyzrálost „jakožto svobodomyslnost a demokratičnost“ prvního českého prezidenta.

Dostaly se mi do rukou projevy Václava Havla:

Prosinec 1989: „…Já si představuji, že sociální jistoty by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem…“.

Novoroční projev 1.1.1990: „…Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, nemocných … žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují…

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy…“.

V dubnu 1990 ve veřejném projevu: „…jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!“

Tisková konference po přijetí zákona o volbách: „… Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, že jejím úsilím je, aby přechod … byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí… Žádní gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost…“.

Pan Špaček má „štěstí“, že si vybral jen 10 let svého působení na hradu. Ještě žijí lidé, kteří „to“ pamatují.

Takže?? „Václav Havel se zasloužil“, že jsme dnes tam, kde jsme, v politice i ekonomii. Ve skutečnosti byl jen střelcem na šachovnici, ovládané novodobým světovým kapitalismem.

Co jsou české národní zájmy

Václav Klaus

Mluvit o českých národních zájmech má smysl jen při přijetí jednoho důležitého předpokladu, jinak ne. Někteří z nás z něho vycházejí, jiní nikoli. Já tento předpoklad považuji za naprosto nezpochybnitelný (a téměř povinný) a cítím potřebu ho celý svůj život – i v současném světě politické korektnosti a apoteózy globálního (či evropského) vládnutí – obhajovat.

Tento předpoklad říká, že výchozí entitou života mého – ale i životů všech dalších lidí žijících na území České republiky – je právě ona Česká republika, a že je proto v přirozeném, samozřejmém zájmu nás všech, aby tato entita co nejlépe fungovala, aby v ní byla skutečná (nikoli pouze proklamovaná) svoboda a demokracie, aby země prosperovala nejen krátkodobě (abychom si ji udržovali i do budoucnosti) a aby byla suverénní, to znamená, aby mohla sama o sobě rozhodovat. To jsou zájmy obecné, ze kterých vyrůstají nejrůznější zájmy specifické.

Pokud by toto neplatilo, pak by celá naše minulost – přinejmenším od doby národního obrození, včetně celého 20. století – byla naprostým omylem. Pak by to byl souboj s minulostí.

Koncept národních zájmů nemá nic společného s patologií agresivního nacionalismu namířeného proti jiným národům. Tyto dvě věci ať nikdo neplete. Národní zájmy jsou projevem postojů občanů tvořících národní společenství, které existuje v každém skutečném státě, v našem případě v České republice. Slovo národní společenství není obsahově totožné s národem jako takovým, neboť do tohoto společenství patří i všechny další národnosti nebo menšiny, které stát společně sdílejí.

Realizovat naše národní zájmy je úkolem naším, vyžaduje to mnohé od nás samotných, ale předpokládá to i něco v podstatě nesamozřejmého od našeho okolí – respekt k České republice od sousedů a od celé Evropy. Tento respekt vyžaduje, aby byla Evropa seskupením rovnoprávných demokratických států, z nichž žádný není hegemonem, který by své zájmy prosazoval na úkor ostatních. Dnešní uspořádání Evropské unie sice na formální hegemonii toho či onoho státu není založeno, ale důsledkem absence demokracie v rozhodování Evropské unie je to, že je dnešní evropské uspořádání ve svém působení na Českou republiku v mnohém obdobné uspořádání hegemoniálnímu.

Vím, že hovořit o národních zájmech v éře politické korektnosti je nepovažováno za správné a že je obvykle nahrazováno pouhými frázemi, ale já jsem přesvědčen, že je to nezbytné.

Ekonom, 22. března 2012, převzato z Free globe

Kdo je Milan Horáček?

Uvádíme pouze několik zajímavých faktů, především z krácených a volných překladů z německého tisku, které se týkají života a určitých zajímavých činností pana M. Horáčka, současného politika Strany zelených v ČR. Necháváme především na čtenářích, aby uvedené sami zhodnotili.

Milan Horáček se narodil 30.10.1946 ve Velkých Losinách, vyučil se elektromontérem. Po porážce Pražského jara utekl do Rakouska. V Německu pak vydával exilový časopis Listy 68, které měly ráz jak politický, tak kulturní. Angažoval se v československé exilové kultuře a politice.

Byl zakládajícím členem německé strany Zelených. Za ně se dostal v r. 1983 do Spolkového sněmu a v r. 2004 pak do evropského parlamentu. V r. 1990 bylo mu Václavem Havlem navráceno české státní občanství a současně se stal členem jeho poradního štábu. V r. 1991 dostal do Prahy Nadaci Heinricha Bölla a od r. 2000 je účastníkem rozhovorů Německo-českého fora. Pro Havlovy vybudoval na Barrandově ekologický pavilon. Dáša Havlová nechtěla věřit, co dokáže bez hnojiv, nyní sama má ekologickou farmu a několik stovek ovcí. (A. Mostýnová: Prapůvod hnutí Zelených, Landeszeitung, 20.3.2012, str. 6)

Podívejme se, co o M. Horáčkovi napsaly o něco dříve Sudetendeutsche Zeitung z 28.října.2011 na str. 6. v článku „Moravský exdisident a politik Milan Horáček měl 65 let“:

„Milan Horáček o sobě tvrdí, že není Čechem, ostatně jeho matka byla Němka a on se narodil ve Velkých Losinách (okres Šumperk). Jako Moravan oslavil 30. října 65 let. Jako Čech se sudetoněmeckými a slovenskými kořeny vyzkoušel mnohé až utekl do Německa, kde byl uznán za vysídlence.

Pan Milan Horáček, poslanec EP za německé Zelené, je členem výboru EP pro menšiny. Podle jeho názoru humanitární gesto ČR vůči německé menšině mělo být uskutečněno již dříve. Vina je vláda ČR.“ Ano, můžeme jen konstatovat, že poslanec EP M. Horáček dovedně obhajoval zájmy německé menšiny v ČR a napadal jejího prezidenta V. Klause.

Někteří němečtí politici mají český původ. Nejznámější z nich je evropský a německý poslanec Milan Horáček (Zelení). ( LZ, 29.6.2010, str. 2)

Strana zelených se těšila značné přízni Václava Havla. I z této skutečnosti značně ve své době profitovala. V září 2005 se předsedou strany, díky i pomoci ing. Petra Uhla, stal dr. Martin Bursík. Od určité doby ve Straně zelených pracoval i M. Horáček. Bez zajímavosti jistě není následující článek „Jakou úlohu ve hraje SZ Milan Horáček, německý „zelený“ europoslanec a neformální poradce M. Bursíka?“

„Na tiskové konferenci M. Tichý, místopředseda SZ řekl: ´Mohu zmínit, že před touto tiskovou konferencí mě oslovil Horáček, náš člen, který říkal, že pokud budu diktovat něco proti panu předsedovi Bursíkovi, tak se podívají všichni na moji minulost.´ V předsálí po konferenci se znova střetli M. Tichý a M. Horáček. ´Z úst Horáčka na adresu Tichého zaznělo, že se z toho teď Tichý po……´. A to stáli obklopeni zaraženými novináři.“ (Právo, Vzpoura u zelených: v sázce rozpočet, s.1 a 2, 24.11.2007)

V uvedených souvislostech vzniká otázka, jak to Zelení s demokracii a ohlašovanou novou politickou kulturou tehdy vůbec mysleli?

Ale vraťme se k M. Horáčkovi, „neformálnímu poradci“ M. Bursíka. B. Posselt na sjezdu sudetských Němců v r. 2005 říká: „…jsem šťasten, že jsou mezi námi i evropští poslanci,…vítám svého milého kolegu, který se našich setkání již mnohokrát účastnil, zástupce frakce Zelených v Evropském parlamentu, pana Milana Horáčka. Tento náš milý kolega se vždy zasazoval o sudetoněmecko-český dialog a usmíření. V těchto dnech uvádí na veřejnost působivou výstavu o koncentračním táboře pro Romy v době protektorátu, který byl v boudách, kde se dnes nachází prasečinec. Právem přesvědčil pan Horáček Evropský parlament, že tento vepřinec musí zmizet a na jeho místě musí být vystavěna přiměřená vzpomínková síň… Děkuji proto panu Horáčkovi za to, co dělá pro sudetské Němce a taká za jeho práci pro jiné národnostní skupiny v Evropě.“ 56. sjezd, Augsburku, 14.-15.5.2005

Na zasedání sudetoněmecké rady v Mariánských Lázních byli jak sudetští Němci, tak i Češi zajedno, že éra Václava Klause předčasně skončila. Český prezident nemůže být již zvolen, je v cizině považován za outsidera a politického klauna. Vystoupení z ODS zmenšilo jeho vliv.

Milan Horáček připomněl vystoupení Václava Klause v Evropském parlamentu. Při jeho projevu řada poslanců na protest opustila sál. Bernd Posselt doplnil, že podle dobrozdání znalce mezinárodního práva Jochena Froweina „amnestijní zákon je nepřijatelný“. Miroslav Kunštát doplnil, že již v roce 1999 Jiří Gruša požadoval, aby tento zákon byl zrušen. Otto Paleczek požadoval odvolání Václava Klause z funkce prezidenta, což by však bylo možné jen při prokázání vlastizrady. Jaroslav Marek-Vejvoda to doplnil: důvodem pro odvolání nemusí být jen vlastizrada, ale i „pokročilá demence SZ, 26/09

“Na seznamu hostů 61. sjezdu odsunutých Němců, z Československa, který se konal ve dnech 22.-23.5.2010 v Augsburku,, byl uveden i Milan Horáček, poslanec Evropského parlamentu za německé Zelené, dříve poradce M. Bursíka. (Sudetendeutsche Zeitung, 28.5.2010, str. 2)

Na seznamu hostů 62. sjezdu odsunutých Němců z ČSR, roku 2011, byl uveden Milan Horáček jako bývalý člen Evropského parlamentu, Praha.

Milan Horáček je veden na webu německého velvyslanectví v Praze jako německý stálý host Rady česko-německého diskusního fóra.

V článku „Dialog bez tabu co nejdříve v Liberci“ jsou uvedeny zajímavé skutečnosti. „Zakončení semináře Sudetoněmecké rady v Mariánských Lázních bylo uvozeno větou zakladatele izraelského státu Davida ben Guriona: „Abys byl realistou, musíš věřit na zázrak.“ Podle příkladu skupiny z Moravského Berouna, lze se zániku bránit obnovováním kulturních památníků ve vlasti. „Vlast je tam, kde mám hrob“, řekl farář Karl Kindermann, který doprovázel při cestě do vlasti skupinu z Moravského Berouna. Cestování do vlasti, obnovování kostelů, to je náš zájem, ačkoliv kritici tvrdí, že si chceme předcházet Čechy. Obnovování je základní zajištění existence. Tomu odpovídá také místo naší kanceláře. Je v centru pražské parlamentní čtvrti. Jasně tak říká: „My jsme opět zde!“

Posselt požadoval vytvoření „Sudeto-české nadace“ k zachování kulturního dědictví, do které by každý něco vložil. Je neustále více Čechů, kteří vymírání pamětníků považují za ztrátu, jelikož neustále méně lidí jim může něco říci o minulosti. Posselt se také zmiňoval o počtu obětí sudetských Němců při vyhnání. Dva údaje nesouhlasí: ani 30 tisíc, ani 241 tisíc, jsou čistě dogmatické. Milan Horáček by chtěl v Liberci vytvořit grémium, které by vedlo „dialog bez tabu“. Sudeto-český dialog není dialog mezi mnou a mými oblíbenými Čechy.“ SdZ 28/09

Z článku Erwina Schulze „Fondy budoucnosti zasedaly v Liberci“ se dozvíme o panu M. Horáčkovi opět nějakou zajímavost. „Místo setkávání Spolku Němců v Liberci bylo 13. a 14. února 2010 místem zasedání podvýboru „Dialog bez tabu“, který stanovil cíl projednat bilanci německo-českého, případně sudetoněmecko-českého dialogu od r. 1989 a určit nové cesty dialogu.

V relativně úzkém kruhu (Ingrid Lottenburgerová, Bernd Posselt, Milan Horáček, Jaroslav Šonka, Anna Knechttlová, Irene Nováková, Raimund Paleczek, Erwin Schulz) byla snaha využít čas, aby hostitelka Věra Straková, jednatelka střediska místa setkávání, oficiální část – uvítání, provedení domem a zdravice vlasteneckého kruhu Liberec, vykonala hbitě, a pak se vzorně věnovala dalším povinnostem, zač jí bylo poděkováno. Výsledky jednání budou předloženy radě Německo-českého fondu budoucnosti. (LZ, 9.3.2010, str. 5)

David Vondráček, český filmový umělec, získal 29.11.2010 ve frankfurtském kostele sv. Pavla za své dílo „Zabíjení po česku“ cenu Franze Werfla, jíž uděluje Nadace „Středisko proti vyháněním“, jejíž předsedkyní je Erika Steinbachová. Cena je dotována částkou 10 000 euro (246 900 Kč). Ještě v předstihu se M. Horáček ptal D. Vondráčka, zda cenu příjme. Pro Vondráčka bylo důležité, že politik německých Zelených, Milan Horáček, levičák, člen poroty, se ho dokonce ptal, zda cenu přijme. Což mohu říci „ne“, říká Vondráček. David Vondráček přiznal, že ví, že E. Steinbachová je pro Poláky jako ďábel. Ale ona je členkou CDU, demokratické strany, řekl Vondráček. Podle něj za cenou stojí demokratická organizace vyhnaných. (Chvalozpěv na „Zabíjení po česku“ Prager Zeitung, 25.11.2010, str. 3).

Unie vyhnaných a vysídlených v Čechách pod vedením B. Posselta se třetí den svého pobytu setkala v Praze s českými politiky, „které zorganizoval vedoucí „sudetského úřadu“ v Praze, Petr Bartoň. Z vládní strany TOP 09 se se skupinou setkal poslanec D. Korte a referentka TOP 09 T. Radoměrská, za lidovce Pavel Svoboda, Václav Koukal, za Zelené Milan Horáček. K setkáním došlo ve význačných prostorách, např. v Kolovratském paláci, mluvilo se i o Benešových dekretech. Cyril Svoboda navštívil sudetoněmecký úřad v Praze.

(Sudetendeutsche Zeitung, 7.10.2011, str. 1 a 2)

Z uvedeného vyplývá, že Milan Horáček není Čech, snad je Moravan, ale zřejmě má české i německé občanství. Na jeho příkladu lze vidět, jak loajalita na jedné straně k českému a na druhé pak německému státu si vzájemně konkurují a někdy, jak jsem přesvědčen, i vzájemně se vylučují, pak převažuje jedna nad druhou.

Na 62. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal v r. 2011 v Augsburku, Bernd Posselt o cestě do Prahy prohlásil: „My jsme v pozadí začali rozhovory mezi námi a osobnostmi na nejvyšší úrovni, které bohužel v pozadí ještě musely zůstat, ale doufám, že jednoho dne vejdou ve známost a povedou k tomu, aby vše bylo konkrétnější.“

Nevíme, koho tím Posselt měl na mysli. Víme však, s kým jednal. Byli to politici z KDU-ČSL, TOP 09 a ze Strany zelených. Milan Horáček jistě patří k představitelům politických stran, kteří mají nejčetnější styky s tzv. sudetskými Němci. Pokud to takto vůbec můžeme říci. Víme z výše uvedeného, že M. Horáček, s německými kořeny, jak se nyní módně říká, byl po svém příchodu do Německa uznán za pozdního vysídlence.

Pokud někteří z těchto politiků mluví o demokracii a skutečně jednají za zády vlastního národa, pak můžeme mít nejen oprávněné pochybnosti o jejich demokratickém cítění, ale i o věrnosti k českému státu. Připravil: dr. O. Tuleškov

Zrádci českého národa: Masaryk a Beneš, tvrdí poslanec TOP 09

Ing. Jiří Krutina

Převzato z Parlamentních listů:

http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Zradci-ceskeho-naroda-Pry-jsou-to-tihle

Ve čtvrtek 15. března jsme si připomněli okupaci českých zemí nacistickým Německem. Na den přesně před 73 lety následně vznikl Protektorát Čechy a Morava. Vzpomínáme tak na dobu války a násilí, na koncentrační tábory i hrdinství obyčejných lidí. A připomínáme si také kolaboranty. Redakce ParlamentníchListů.cz proto oslovila české politiky s dotazem, koho napříč historií považují za největšího zrádce českého národa.

Většina odpovědí bylo klasických, od nejstarší zrady Miloty z Dědic, který zradil Přemysla Otakara II. na Moravském poli, přes Bílou Horu, vlády Francie a Anglie, které nás předhodily Hitlerovi v roce 1938, někteří uváděli Moravce, Gottwalda, Biľaka, apod. Vyjímám jednu opravdu mimořádnou odpověď:

Překvapiví zrádci: Beneš a Masaryk

„Vidím v našich dějinách tři zemské škůdce. Za prvé Josef II. – sáhl na soukromý, konkrétně církevní majetek; za druhé Tomáš Garrigue Masaryk – zradil císaře pána a sáhl na soukromý majetek prostřednictvím pozemkové reformy a za třetí Edvard Beneš. Byl to zbabělý a mstivý ctižádostivec, který zradil všechno a všechny, ´vylikvidoval´ české Němce, což byl jeho vlastní termín, sáhl na soukromý majetek – zestátnění a la lex Schwarzenberg a zaprodal zemi Stalinovi,“ vysvětlil svou volbu poslanec TOP 09 dr. Daniel Korte.

Nebudu k tomu psát dlouhý komentář historických faktů, ten čtenáři mohou nalézt v jiných článcích na Českých národních listech. Stačí se jen zamyslet nad tím, že politik – tedy představitel veřejného života v České republice, zastává tyto importované názory nepřátel všeho českého. Český politik, dokonce poslanec, považuje naše první dva prezidenty, za největší zrádce národa. Bez nich by ovšem nevzniklo samostatné Československo v roce 1918, ani by nebylo obnoveno v roce 1945, ale hlavně by bez nich ani tento poslanec dnes neseděl v parlamentu a nemohl by plivat po našich nejvýznamnějších státnicích.

Je dobré tyto názory zveřejňovat, neboť se podle nich pozná, s kým mají voliči čest. Pokud českému politikovi vadí, že náš první prezident „zradil“ císaře pána a rakousko-uherskou monarchii, pak se jedná zřejmě o člověka s nějakou zvláštní úchylkou, pokud sám náhodou také nemá německé kořeny. V habsburské monarchii byli vládnoucím národem rakouští Němci. Slovanské národy byly jimi utiskovány a po vítězné první světové válce, jak germánská elita plánovala, měly být bez jakýchkoliv skrupulí poněmčeny.

Uvedená věta o Benešovi je klasická. Takto jej charakterizovali i jeho již dřívější nepřátelé. Všem vadil jeho optimizmus, vytrvalost v práci, nezlomnost v morálních zásadách a neústupnost Hitlerovi. Nikdy nezradil principy, na nichž bylo budováno samostatné Československo. Pokračoval v masarykovské cestě. Proto po druhé světové válce vše dopadlo tak, že se jako prezident Osvoboditel vrátil zpět do Československa obnoveného v předmnichovských hranicích. Zbabělost je mu vyčítána právě pouze zbabělci či ignoranty. Znárodnění majetků šlechty kolaborující s nacisty vadí jenom těm, co by opět náš národ zradili, majetek nacirestituentům dali, kdyby přišla podobná doba. Alespoň víme, s kým máme tu čest. Zradu všeho, jak jsme přesvědčeni, mu vytýkají především novodobí zrádci.

Přesídlení Němců z Československa, byla historická nezbytnost. V zájmu zachování míru byly německé menšiny z několika států na základě rozhodnutí vítězných velmocí v Postupimi přesídleny do Německa. Že by pan poslanec tuto skutečnost neznal? Nebo snad dokonce zastává stanovisko, že dohody z Postupimi jsou neplatné, např. proto, jak svého času jeden německý politik prohlásil, že na jednání v Postupimi nebylo zastoupeno Německo?

Souhlas s přesídlením Němců z Československa po druhé světové válce byl v českém národě zcela jednoznačně převažující. Ani jedna politická strana se nepostavila proti odsunu, pro byli lidovci, sociální demokraté, národní socialisté i komunisté. Ovšem, to tehdy neexistovala přeudatná ODA, která zašla na ubitě, přestože v ní pan doktor Korte údajně snaživě pracoval. A pokud by tehdy nějakým zázrakem vznikla strana podobná dnešní TOP 09, pak by ji, jestliže by hlásala její současný program, musela střežit silná bezpečnostní jednotka, aby nedošla k úhoně. Její vedoucí činitelé, aby zmenšili nebezpečí, které by jim hrozilo, museli by chodit kanály.

Pokud v uvedené problematice pan poslanec tápe, pak by měl vědět alespoň to, že Lex Schwarzenberg přijala naše poslanecká sněmovna ještě v době předkomunistické a že sněmovní zpravodajkou pro tento zákon byla dr. Milada Horáková, národně socialistická poslankyně, která v době vlády komunistů byla odsouzena k smrti a popravena. Že by i ona sahala na soukromý majetek a tak ho znesvěcovala? Pan poslanec, alespoň to můžeme předpokládat, ví, že Lex Schwarzenberg připravil předsedu strany TOP 09, pana Karla Schwarzenberga, o majetek v hodnotě řady miliard. Tedy, že by „malá domů“?

Sudetendeutsche Zeitung z podzimu minulého roku nás informuje, že B. Posselt, mluvčí SL, se sešel nejen s představiteli KDU-ČSL, nýbrž i s panem poslancem Danielem Kortem z TOP 09. V této straně nic divného a neobvyklého. Kolikrát např. jednal pan K. Schwarzenberg, jenž o sobě prohlašuje, jak nás informoval německý tisk, že je Böhme nikoliv Tscheche, s B. Posseltem? Jistě mnohokrát! Pan poslanec také mluví o zemi, o zemských škůdcích. Je také zemským patriotem, cítí se také jako Böhme? Nebo je také, jako např. pan D. Vondráček, jak nám to o něm prozradil B. Posselt, dlouholetým partnerem sudetoněmeckého landsmanšaftu pro dialog? Když pan poslanec tak statečně a neohroženě bojuje s Masarykem a Benešem, kteří již před drahnou dobou zemřeli, jistě bude mít odvahu nám otevřeně odpovědět na vznešené otázky, abychom se nemuseli jen domýšlet.

Když se na některé názory pana poslance blíže podíváme, můžeme pochopitelně rychle a bezpečně zjistit, že nejsou nijak originální. Stačí občas nahlédnout do Sudetendeutsche Zeitung nebo Sudetenpost, orgánů německého a rakouského landsmanšaftu. Tam Masaryk a Beneš jsou velmi častá témata, kde kým, samozřejmě jen odborně, rozvíjena. Že Masaryk je představován jako zrádce podunajské monarchie a Beneš jako pohůnek Stalina, čtenáře uvedených tiskovin již nepřekvapí. Od landsmanšaftu toho či onoho nemůžeme nic jiného čekat, to již víme celá desetiletí. Když však někteří sudetoautoři naše první dva prezidenty pasují na válečné štváče, kteří div sami nevyvolali první a druhou světovou válku, a z Hitlera udělají téměř mírotvorce, jemuž válka byla vnucena, pak lze usuzovat, že tito revizionisté, nebo dokonce revanšisté?, se snaží se zpožděním pouhých několika desítek let zpětně vyhrát obě světové války, aby mohli ovládnout přítomnost a diktovat budoucnost. Jak by svět podle nich měl vypadat? Měla by to být svatá říše římská národa německého nebo dokonce německá Evropa? To i ono je pro nás však zcela nepřijatelné. Přesto někteří jednotlivci z našeho národa ke své hanbě tomu napomáhají. Zrádní novodobí Moravcové skončí jak Emanuel Moravec, jejich učitel a vzor!

Nezaměstnaní…

Ing. Petr Znojemský

„Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takovéto republice více než kdo jiný.“ (Václav Havel, 23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění)

Je první den v měsíci. Opět po 19 letech navštěvuji úřad práce. Sedím na chodbě a čekám až se nad dveřmi rozsvítí červené světélko s mým číslem. Čekají zde též dvě nezaměstnané prodavačky. Poslouchám jejich debatu.

„Dělala jsem dvanáctky za hrubou mzdu 10 000 měsíčně. Kdo se ozve, je propuštěn. Za socialismu to bylo lepší. Každý měl svou práci jistou. Když byl problém, byly na každém pracovišti odbory. Na ně se mohl člověk obrátit.“

I já jsem měl svou práci. Ale zaměstnavatel mě propustil. Zprvu jsem uvažoval, zda se mám s ním soudit. Ale jak obyčejný člověk může zvítězit nad větší cizí společností, která má své vlastní právníky. I pokud by se to povedlo, vrátil bych se na původní pracoviště? V konfliktních vztazích by se jen velmi těžko dalo normálně pracovat. A jak se říká, když „člověk“ chce psa bít, hůl si najde. A co se nezdařilo na poprvé, by se zaměstnavateli jistě povedlo podruhé.

Čekám a myslím si, kolik lidí trpí zvůli nehodných zaměstnavatelů, od platů málo větších než je mzda minimální, za níž se při stoupajících cenách potravin, energií i nájemného, vlastně snad všeho, téměř nedá žít, přes vyhrožování propuštěním až po práci na základě smlouvy na dobu určitou. O tom i dalších podobných praktikách se veřejně ví, ale přesto zatím nikdo proti tomu nic nesvede. Nebo není zájem určitých mocenských kruhů vrátit zaměstnancům jejich jistoty a „zhoršit tak podnikatelské prostředí“? Ale nejen to, životní podmínky pro lidi práce se pomalu, ale téměř soustavně horší. Kam až tato vláda „rozpočtové odpovědnosti“ chce dojít? Z průzkumů volebních preferencí je zřejmé, že většina lidí tuto vládu nechce. Jsou ještě současní mocipáni závislí na vůli lidu, vyjádřenou především v parlamentních volbách, jak tomu má být v každé demokracii? Zřejmě ne, poněvadž stále hudou svou. Počítají s tím, v případě „ztráty svého mandátu“, že budou odměněni mezinárodními institucemi nějakou výnosnou „trafikou“ za zásluhy o trhy, o téměř nelidskou snahu naplňovat pro republiku a obyčejné lidi zhoubná přání Mezinárodního trhu, Světové či Evropské banky. Neoliberální politika vede nejen k rušení škol, nemocnic, ale i celých výrobních odvětví, některých železnic, vybudovaných našimi dědy či otci, nýbrž i k masivnímu zadlužování jednotlivců i státu.

Tak jsem se konečně zaevidoval na úřadu práce a následně jsem udělal kroky, které musí učinit každý nově nezaměstnaný. Další úřednice mi dokonce nabídla dvě místa profesně blízká mému dřívějšímu zaměstnání. Kontaktuji je. Po zaslání životopisu a osobních údajů marně čekám na odpověď.

Ve vestibulu pracovního úřadu je na nástěnce další nabídka volných míst. Je zde místo i v realitní kanceláři. Elektronickou poštou se přihlašuji, postupně i na další nabízená místa. Odpovídá mi asi tak každý čtvrtý. A ti většinou píší, že mi dají vědět až po výběrovém řízení. Pak se neozývají a to dokonce ani po urgenci.

Po dvou měsících se opět dostavuji na úřad práce. Vše je vyřízeno během několika minut. Pracovnice se pouze ptá, zda jsem našel práci. „Nikoliv“, říkám. A tak mi do karty zapíše další termín návštěvy. A po stejné době se na pracovním úřadě opakuje to samé. V dalším termínu nás má být více, a proto „jednání“ bude probíhat v zasedací místnosti. Nelze říci, že časem se nic nemění. Po čtyřech měsících mi podpora v nezaměstnanosti klesla na cca 4 500 Kč. Obracím v dlani každou korunu. Topení plynem nepřipadá v úvahu. Od hajného jsem koupí získal bukové dřevo, které zůstalo v lese po těžbě. Připravil jsem si 12 m3 za celkový poplatek 475 Kč. Doprava však stála 1 800 korun. A tak si úsporně topím.

V deníku Právo se dočítám, že mohu být osvobozen od platby za TV a rozhlas. Na poště mi předali k vyplnění příslušný formulář. Proč mi to již dříve nesdělili na úřadu práce?!

A tak asi 20 se nás sešlo v jednací místnosti úřadu práce. Pracovnice nám předává list s kolonkami. Tam máme zapisovat jednání s firmami a jejich výsledky. Sedím v poslední řadě. Mimoděk poslouchám dva nezaměstnané muže, kteří se spolu baví Jednomu z nich je již 60 let. A právě tento říká: „Když při jednání s možným zaměstnavatelem řeknu svůj věk, tak se se mnou každý již přestává bavit. Nejednou mě nepustí ani z vrátnice k vlastnímu jednání. Zlatí komunisté! Nikdo nás z práce nevyhazoval. Alespoň tu lopatu jsme měli jistou. Dnes i tu nám berou!.“

A tak navštěvuji potencionální firmy, které by mi mohly „dát práci“. Dostavuji se i na jednání o práci domovníka, vzdálené od mého bydliště 45 km! Personalistka dodatečně informuje, že se zde pracuje i 4 hodiny v sobotu a v neděli. Auto nemám. Hromadnou dopravou o víkendech nemám spojení na určenou hodinu. Navíc se na tuto práci, jak mě laskavá paní informovala, hlásí 126 zájemců. Na dalších firmách jsem opět nepochodil. Často mě odkazují na jejich internetové stránky, pokud se nějaké místo uvolní.

S vyplněním archem návštěv u potencionálních zaměstnavatelů se vracím po dalších dvou měsících na úřad práce. Pracovnice je převezme a vůbec mu nevěnuje pozornost. Zapíše mi do kartičky další termín – za dva měsíce. Pokud si něco nenajdu, propadnu se do tzv. sociální podpory. A k tomu asi dojde. Je mi několik let přes padesát, jsem inženýr ekonom, ale pro zaměstnavatele, jako tisíce a tisíce dalších v tomto věku, nejsem již perspektivní. Statistické údaje jsou neúprosné. Práci nemá 41 % lidí ve věku nad padesát let. Zato máme třicetileté generální ředitele. V poslední době se mluví o tom, že vedoucí kolektivy firem by měly být složeny z pracovníků různého věku, tedy z mladších i starších, poněvadž tyto týmy jsou údajně nejvýkonnější.

Tak přemýšlím, co naše vláda „lidumilů“ vlastně sleduje, když zvyšuje důchodový věk. Již v současnosti jsou lidé nad 60 let téměř nezaměstnatelní. A tak, až budeme chodit do důchodu v 67 letech, bude jen více nezaměstnaných. Ale jenom to? Ne, nezaměstnaní pobírají dávky v nezaměstnanosti, které jsou podstatně nižší než důchod. Když takoví nezaměstnaný „nic nedělá“ několik let, snižuje se mu i jeho důchod. I tímto způsobem se dá „šetřit“. Takovým „šetřílkům“ zřejmě nevadí, co si takový nezaměstnaný, který by chtěl dělat, ale nemůže sehnat práci, za dva či tři roky užije. Kolik ponižování, útrap a někdy i vyšklebování nad sockou s prázdnou kapsou.

Stárnutí populace může být možná i důvodem pro zvyšování důchodového věku a vyprazdňování důchodové pokladny. Připomeňme si však, že v naší republice je delší dobu více než půl milionu nezaměstnaných. Kdyby tito „nemakančekové“ mohli pracovat, plnili by svými odvody důchodovou pokladnu a stát by ušetřil stamiliony, nebo dokonce miliardy, na dávkách v nezaměstnanosti či sociálním plnění.

Hodně se mluví o lidských právech. Jsem přesvědčen, že každý člověk má právo na důstojný lidský život. Aby jej však mohl žít, musí mít také právo na práci. Sociální republika v podání V. Havla je pouze hezkou pohádkou. Co se děje obyčejným lidem, Havel věděl dobře, ale pro nápravu nic neudělal. A tak žijeme v republice asociální. Jak dlouho ještě?

Kdy Poláci pochopili Čechy

Prof. Dr. Piotr M. Majewski

Dr. Majewski upřesnil, že se soustředí na období po roce 2002, kdy se začalo poprvé nahlas mluvit o "dokumentačním centru vyhnání" v Berlíně, v kteréžto otázce se velice angažovala "kontroverzní" (nenávistná) předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová. (Narozena v roce 1943 ve městě Rumia v Polsku, v rodině okupačního důstojníka. To, že zastupuje "vyhnance" bylo z polské strany považováno za provokaci - JK) Polákům se myšlenka takového centra v Německu nelíbila, varovali před možnou desinterpretací dějin ze strany "sudetských Poláků". Podle kterých bylo poválečné "vyhnání" Němců nejhorší dějinnou událostí hned po holokaustu. Poláci proto navrhovali, aby toto středisko bylo vybudováno ve dnes polském městě Vratislav (Wroclav, Breslau).

Dosud bezproblémové vztahy polské veřejnosti k Německu se zhoršily poté, kdy na srazu "Východních Prusů" v Lipsku vystoupil dne 23.6. 2002 bavorský premiér Edmund Stoiber. Ten upozornil, že zábory německého majetku "odporující právním pořádkům", proběhly nejen v poválečném Československu, ale i v Polsku. A tvrdil, že je v zájmu Polska, aby se rozloučilo se svými "dekrety". Toto pravil jako kandidát na kancléře, proto bylo jeho vystoupení v Polsku široce komentováno. Až po tomto vystoupení našlo polské veřejné mínění poprvé pochopení pro český pohled. Od té doby sedí Poláci na jedné lodi s Čechy, a to včetně obrany proti (sudetoněmeckým) požadavkům na odškodnění a návrat majetku.

V roce 2003 vystoupila Erika Steinbachová s tím, že "bolest Němců byla stejná jako ta polská", což Poláky velmi rozhořčilo. Bránili se proti takovému relativizování a přehodnocování dějin. Vznikla protestní akce polských intelektuálů, které se účastnili např. Marek Edelman (jeden z vůdců povstání ve Varšavském ghettu (1944) a účastník polského Kulatého stolu z roku 1989) a spisovatel Stanislav Lem. Podle nich bylo zlo, které spáchali Němci ve válce nesrovnatelné s tím, co je samotné postihlo po ní. 1. září 2003 pak následoval polský nesouhlas s tím, aby vzniklo mezinárodní centrum proti vyhánění v Berlíně.

Mezitím se jako následek aktivity E. Steinbachové začaly připravovat hromadné žaloby ze strany odsunutých Němců, které měly být předloženy před evropské soudy. Němečtí politici se od těchto akcí distancovali, nicméně podle svého vyjádření nemohli bránit individuálním návrhům svých občanů. Z polské strany se v protiakci ozvaly požadavky na vyčíslení válečných ztrát a vznesení nároků na válečné reparace. Věci se chopili polští politici, a to i ti, kteří dříve sami odsun kritizovali. Ukázalo se, že Poláci a Němci komunikují na různých vlnách.

Tento vývoj vedl k tomu, že se v roce 2005 stal postoj k odsunu součástí předvolební kampaně, ve které se posuzovala míra údernosti politiků a politických stran při ochraně polských zájmů. A to vedlo i k dvojnásobnému vítězství strany Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských ve volbách (v těch parlamentních i v prezidentských - JK). Vznikla vládní koalice "pravičáků", katolických nacionalistů (Liga polských rodin) s levičáckými levicovými populisty (Sebeobrana). Donald Tusk (středopravá Občanská platforma) byl bez šance, protože jeho "děda sloužil ve wehrmachtu" a on sám projevoval nepřípustné "okouzlení Německem"…

Z konference v Ústí nad Labem, kráceno, Jan Kovanic

Skoncovat s arijskými restitucemi!

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Pro současný celostátní marasmus naší republiky jsou typické tzv. nacirestituce. To jsou restituce vymáhané pohrobky protektorátu, zhusta pak z řad nečeské pobělohorské šlechty. To jsou restituční pokusy typu kauz Buquoy, Colloredo-Mansfeld, Dietrichsteinová, Harrach, U.F.Kinsky (neztotožňovat s ČSR loajálním Kinským ze Ždáru!), Möse, Thun-Hohenstein, Salm-Reifferscheidt-Schoellerová atd. Tyto tzv. restituce po desetiletí zatěžují stát, organizace, podniky a veškeré občanstvo trvalou právní nejistotou. Tato nejistota přivozuje blokaci majetků a jejich sanace, brání rozvoj i regionů, institucí a občanského podnikání, znehodnocuje miliardové majetky, škodí občanům uměle vyvolávanými následnými soudními spory, a nakonec i poškozuje mezinárodní prestiž republiky. Vzniklými milionovými a vyššími škodami se pak nikdo - včetně státu - vůbec nezabývá.

Restituce postavené na krádežích nacistické dokumentace

Dnes po řadě velmi otřesných zkušeností občanů i organizací nadále nelze zamlčovat fakt, že řada kauz tzv. protektorátních restitucí je postavena na záměrném rozkrádání nacistické dokumentace z institucí, úřadů a někdy dokonce i z archivů. Toto rozkrádání má velmi staré kořeny - již v poválečném revolučním chaosu let 1945-46. Tak tomu bylo například v případě tzv. "ztrát" nacistické dokumentace v kauze kolaboranta Des Fours Walderodeho. Je to popsáno například v publikaci Cui bono restituce II, Praha-­Blansko 2007, str.63-64. Následovaly další akce v letech 1967-1969, kdy se v zahraničí připravovaly restituce pohrobků protektorátu v návaznosti na tzv. obrodný proces v republice.

„Lurdský zázrak krádeží v Rájci"

Ty nejhůře reprezentuje kauza Salm, kde rozkrádání dokumentace a reálií dosáhlo takového vrcholu, že z majetku státu a národního výboru nakonec byly beztrestně rozkradeny takové reálie jako album místních nacistických veteránů (tzv. kriegerkameradů) a prapor této organizace ze zámku nacistického kolaboranta, válečného veterána I. světové války a srbobijce válečných front Šabace a Mariboru, knížete Salm-Reifferscheidta ! Přitom nešlo o žádné maličkosti! Samo album dnes by mělo sběratelskou hodnotu nejméně přes 120 ­160.000 (odhady specialistů) a prapor dle muzejních odborníků nejméně 200-250.000 korun. Dále byly rozkradeny dvě protokolní knihy, dokládající rovněž kolaborační činnost pana knížete, odhadnuté v hodnotě 340.000 korun. Ale po 6 letech a uzavření soudů náhle jakýmsi "lurdským zázrakem" byla jedna z protokolních knih „dohledána" a vrácena archivu (!!!). Netřeba zdůraznit, že předcházelo policejní šetření a trestní oznámení. Případy byly publikovány v tisku, například v Národním Osvobození č.14 -15, 2010. Jsou předmětem stížností a oznámení ministerstvu vnitra.

„Nacisté - vlastenci??“

Vrcholy drzosti představují případy žadatelů, jejichž přímí rodiče byli spojeni s Henleinovou stranou či s NSDAP. To jsou případy Dietrichsteinů, Kinskyho a Thuna-Hohensteina. Všechny tyto kauzy sice prozatím skončily ve prospěch státu, avšak tím více je alarmující fakt, že k nim jednak vůbec došlo, jednak, že žadatelé potomci mají tu odvahu vytvářet odvolání postavená na fabulátech o jakémsi „vlastenectví" a „protinacistickém smýšlení" jejich předků. Jak například pohlížet na tvrzení žadatelky o majetek Mikulovska, Edle Frau paní Olgy Marie de las Mercedes von Dietrichstein, příšlé jako U.F.Kinsky z Argentiny, že její otec byl "vlastenec antinacistického smýšlení". Když soudce přitom poukázal na jeho přihlášky do Henleinovy strany a do NSDAP?

My potomci a příbuzní popravených nacisty a zavražděných gestapem se tážeme - odkdy byli henleinovci, nacisté československými vlastenci ?? Dnešní tisk v zahraničních rukou šíří o otci Dietrichsteinové takové nesmysly, jako je fabulát, že se „proslavil tím, že zavřel Hitlerovi bránu mikulovského zámku při jeho příjezdu do města". Ani středověké spisy na oslavu svatých nešířily takové bajky. Co by se asi stalo s takovým nacistou, který by führerovi zavřel před nosem vrata? Jak říká můj právník, nedožil by poledne!

„Rozkradačky z profese a srbobijci"

Další specialitou těchto kauz je rozkrádáni archivů. Tak například z jednoho jihočeského archivu (informace pamětníka) zmizelo album fotografií K.J.Buquoye, doprovázejícího a tisknoucího ruku Henleinovi. Naštěstí byly k dispozici jiné dokumenty a potomek Buquoy byl zameten hned v I. instanci.

Takto se mělo zacházet se všemi těmito „žadateli" v republice - nikoli jim dávat podvodně občanství k restituci, jak to dokázali například pánové Bratinka a Ruml! Jistě si pánové vzpomenou na to, že dali například jisté madam Schoellerové občanství z důvodu "zlepšení obrazu mezinárodních vztahů ČR". Bylo to vskutku "zlepšení", když se prokázalo, že manžel madam Schoeller byl válečník wehrmachtu a kutý srbobijce, který nedostal metál Koruny krále Zvonimíra IV.tř. ve stříbře, udělovaný ustašovcem Paveličem, za hlazení Srbů sametem! A vedle toho měl tento Waffen SS 6. kozáckého pluku Pannwitzova XV. sboru čtyři další vysoké nacistické metály... Díky nálezů nás odbojářů fotografie její nacistické svatby dnes má i srbské velvyslanectví, i úřad parlamentu EU...Odhalování krádeží a utajování nacistických kolaborantů III.reichu v našem protektorátu má dnes podobu žumpy, u níž se utrhlo chabě přidrátované víko... Je jen na orgánech státu, a na soudech, aby konečně učinily přítrž tomuto restitučnímu "Drangu nach Böhmen"!

K nacirestitucím, ani ke zločinům nacismu a stalinismu nelze mlčet

My jako potomci legionářů a odbojářů, kteří všeobecně souhlasíme s konstatováním váženého pana Stránského, že se nikdo neomluvil popraveným a zavřeným, nemůžeme mlčet. Tak jako nelze mlčet k obětem stalinismu, tak nelze mlčet k obětem pangermanismu - fašismu a nacismu. Tak jako se dnes hanebně zamlčuje mezinárodní zrada na našich slovanských bratrech Srbech, jako se hanebně zamlčuje svinský Mnichov, dopuštěný z blahovůle demokracií na Kosovu, jako se trpí rozřezávání Srbska za živa a rozřezávání srbských dětí na orgány albánskou chátrou, (na rozdíl od slušných Albánců, kteří mnozí jsou též přátelé Srbů), tak se trpí také zločiny spáchané stalinismem a zločiny spáchané nacismem na Slovanech, a na nás Češích rovněž.

Mladá generace zbavená dějepisu, je ohlupována „JungFront Heute" a jinými tiskovinami, tak, jako by to byl Vökische Beobachter a a Stürmer nacistů. Je důležité, že vycházejí české Svobodné noviny, tak, jako je dobře, že vychází Národní Osvobození. V této souvislosti je nutno poukázat na fakt, že dnešní tzv. "kníževláda" stále dopouští zamlčování a falšování doby protektorátu a nacismu, tak jako se stále neodhalily všechny zločiny stalinismu. Jaký div, když ministr zahraničí, lavírující mezi prezidentskými dekrety jako slon mezi vejci - a který si za toto lavírování vysloužil označení jakéhosi "švejkomutanta" rakouských soukmenovců - se sám stal lžimnichovanem, který proti mezinárodnímu právu za přitakání "klokaního Haagu" odsouhlasil "Iažnu državu Kosovo", jak říkají bratři Srbové. Tento proces zamlčování, překrucování a doslovného lhaní bohužel zahájila „pravdolásková skupina" pseudohumanistů, kteří se starají o práva Tibeťanů a nestarají se o práva Arménů. Osetinců, Srbů, kyperských Řeků či Kurdů. A zvláště jsou jim jedno práva nás Čechů, kterým jejich chlebodárci a oni vymezili osud polabských Slovanů.

Soudy a doktríny

Jak pak mají soudy soudit nestranně a spravedlivě jménem republiky kauzy s vykradenou dokumentací! Lékem na tyto Auguášovy chlévy může být jedině politické řešení a následující zákonodárné akty. Je třeba uvalit zásadní moratorium na tzv. protektorátní, arijské restituce před rokem 1948. Je třeba skončit s ohlupující adorací nacistické a kolaborantské šlechty a dalších kolaborantů let 1938-1945. Je třeba hájit prezidentské dekrety jako stálou součást Ústavy a právního pořádku republiky a vypráskat z republiky všechny nacirestituenty, jako nepatřičné adepty příčící se Pařížské reparační smlouvě. Občané republiky nemají zapotřebí dezinformačního jedu o jakési „slavné čestné, elitní šlechtě" protektorátu, pocházející z pobělohorských příchozích.

Čtěme správně dějiny, a dozvíme se, že předek Walderodů jistý Mikuláš Walderode byl takový bezostyšný pobělohorský lupič, že se za něho styděl i český renegát a vojenský exekutor pokladny moravských stavů Valdštejn ! Jen ať si páni redaktoři přečtou dílo profesora Janáčka o Valdštejnovi. Jestliže pak jeho prapotomek Dr.Karl des Fours Walderode, se stal tlumočníkem abwehru a členem Henleinpartei, jaképak tedy měl nároky na čs. občanství a majetky?? Byl nutný úřední podvod, aby je získal! Je příznačné, že média o té naší české, pravé vlastenecké šlechtě, mlčí jako hrob. Nevyzvednou Bořka Dohalského, který byl spojkou mezi generálem Eliášem a dr.Benešem a který svůj odboj zaplatil hrdinskou smrtí. Nevyzvednou potomky Dačických z Heslova, kteří bojovali proti nacistům a byli vězněni v Breslau. Nevyzvednou hraběte Mensdorfa, který jako prohlášený Čech se postavil Němcům s rizikem koncentráku a podporoval skupinu Vela. Ne, budou pořád žvanit nesmysly a lži o Colloredech, o Dietrichstejnech, o Hohenbercích, chtějících Konopiště po zvířevrahu Ferdinandovi d´Este, o ostudných Salmech, ještě ostudnějších Schoellerech, neméně ostudných Thunech-Hohensteinech, atd.

Stokrát podle učitele Goebbelse budou opakovat dezinformace, čtvrtpravdy a dokonalé lži. Taková je pravá pozice našeho kolaborantského tisku. Kdybychom chtěli nějakou legitimní národní restituci, museli bychom jít až do Bílé Hory a říci - "vraťme majetky vyhnané české šlechtě a měšťanstvu, jejíž potomci jsou roztroušeni po celé Evropě a zámoří. Napravme pyramidální zločin Ferdinanda II. na českých stavech. Vždyť je známo, že původně mělo být popraveno rovnou 300 příslušníků českých stavů a ne „jen 27"!" To by řvali všichni ti lupiči českých statků - jen co je pravda. Nejvíc by řvali potomci Liechtensteinů pro své "moravské državy". Jejich Karel z Liechtensteinu byl císařským ředitelem těchto zločineckých konfiskací, jak to krásně a zejména přesně popsal Ernest Denis ve svých "Čechách po Bílé Hoře". Celá idea konstruovaných dnešních tzv. restitucí je již jen z těchto historických hledisek zparchantělá od samého kořene. Nakonec ke zločinům stalinismu a nacismu. Jakpak se mají dohledávat doklady k režimním zločinům, když stát svou hrubou nedbalostí trpěl a trpí rozkrádání státní dokumentace? Modelovým případem je rozchvácení archivu bývalé Komise pro válečné zločiny, svévolně zrušené Čalfovou vládou. Je publikováno Stanislavem Motlem, dokonce ve dvou knihách. Nic se neděje, nikdo není trestán. A co se týče stalinismu, kolik asi bylo rozkradeno svazků StB v letech státního chaosu 1989-1992 ? Jak by řekl seriálový komisař Berghammer : „Pravým viníkem je stát, který ovšem nemůžeme zatknout !"

Sudetomuzeum za půl miliardy pro 20 tisíc Němců v ČR. Pryč s ním!

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Když jsem v Historicko dokumentační komisi Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze na Legerově ulici pročítal na poslední schůzi koncepci stálé expozice dějin německy hovořících občanů v republice, která má být instalována v muzeu v Ústí nad Labem, mnohokrát se mi zatmívalo před očima.

Především se mi zatmívalo před očima nad koncepcí hlásající společný, jakýsi idylický "habsburský domov" Čechů a Němců. Jakoby tato koncepce zcela vymazala dějinná fakta o porobě, které se Němci v tomto soužití dopustili na Češích, a to nejen po Bílé Hoře, ale i v období od nástupu habsburské dynastie na český trůn. Nebyl žádný pokojný a poklidný "habsburský domov" ani pro Čechy, ani pro Moravany, ani pro Slezany. Nebylo žádné harmonické soužití Němců s Čechy. Bylo to neustálé potýkání o nadvládu a nadpráví. Německá nadvláda a nadpráví v českých zemích skončily až roku 1918 - a ihned tohoto roku se Němci postavili proti novému československému státu. Postavili se ČSR dokonce se zbraní v ruce - takzvanými Volkswehry. Němečtí poslanci rakouského sněmu vyhlásili nelegitimní odtržení čtyř "žup" od ČSR a jejich iredenta musela být řešena politicky Dohodou a vojensky ČSR! Koncepce této expozice naprosto pominula všechny zločiny habsburské říše na Češích, počínaje potlačením stavovského povstání 1547 a pak Bílou Horou, přes potlačování selských povstání,až po rok 1848, a poté léta 1860, 1867, a zvláště roky 1870 -1871, kdy mocnář věrolomně nesplnil korunovační sliby a nezrovnoprávnil Korunu Českou v monarchii. Zůstalo neustále nelegitimní germánsko-hungarské nádpráví.To vyústilo až ve válečné zločiny Habsburků na Češích v letech I. světové války, které nejvíce reprezentovalo strašlivé řádění habsburského arcivévody Bedřicha, jež stálo mnoho životů českých, moravských a slezských vlastenců. To vše autoři této koncepce "velkoryse" pominuli !

Dále se mi zatmívalo před očima nad záměrem zobrazovat jakési "staleté kořeny Němců u nás" a prezentoval je jako výlučné přinašeče kultury a civilizace do jinak nedotčených českých zemí. Jakoby neexistovala velkomoravská kultura a civilizace, jakoby neexistovalo východní křesťanství, doručené Konstantinem a Metodějem, jakoby všechny civilizační vymoženosti nám přinášeli výhradně "němečtí kolonisté" a to již od 13. století. Tato koncepce odporuje vědeckým poznatkům našich historiků, archeologů i etnografů. Kolonizace, kterou i naše nejnověji vydané "Dějiny českých zemí" (Jan Randák a kolektiv, Praha 2011, Euromedia Group, s.76-77) velmi správně rozlišují na kolonizaci vnitřní a vnější, nebyla ani jednolitá, ani soustavná - byla účelová, iniciovaná panovníky,vysokým klérem a šlechtou, a netvořila nic více, než specializované úseky našeho jinak rozvinutého hospodářství. Němci k nám nepřinesli výlučně ani kamennou architekturu, ani znalost rud, hornictví a slevačství, ani znalost sklářství ani jiné technologie vyspělého středověku aniž by je již Slované neznali a neovládali. Teorie tzv. " germánských kulturtregrů" jsou nepravdivé fabuláty.

Němci nikdy nevytvořili souvislé územní pásy ani v našem pohraničí, tím spíše ve vnitrozemí. Toto chtěli právě dokončit až nacisté za pomoci svých sudetských henleinovců ! Zapomněli autoři koncepce na úřední termín III.reichu "Streudeutsche" - "rozptýlení Němci", který se používal do r.1940, kdy až pak, co bylo rozhodnuto, že protektorát bude navždy germanizován, se od něj upustí ? Až do té doby platil. Používal se dokonce i v názvu nacistických organizací - "Kriegerkameradschaft - Streudeutsche" ( Doloženo u případu v Rájci). Autoři koncepce neznají Fridericiho, Frankovo, Neurathovo memorandum, ani Heydrichův projev k této otázce ?? České země měly být navždy germanizovány a Češi vyhubeni. Ostatně prohlásil to i sám Hitler v rozhovoru s Rausschnigem. On sám též začal používat název "Česko" (Tschechei). Šlo o plánovanou genocidu českého národa.

Koncepce tzv. stálé výstavy dějin německy hovořících občanů je pro český národ škodlivá a nebezpečná - a protichůdná české státní ideji. Český stát byl obnoven po 300 letech od Bílé Hory právě popřením státnosti habsburské dynastie a jejího tzv. deo gratia monarchistického principu na nadvládu nad českými zeměmi. Konstatuje to první zakládací listina československého státu - Washingtonská deklarace. Celá koncepce této expozice je de facto popřením principů Washingtonské deklarace.

Odbojáři a legionáři, kteří vybojovali svými legiemi českou státnost po roce 1918 a obnovili ji po roce 1945, nemohou tolerovat popření této státoprávní ideje tvorbou expozic založených na falešných koncepcích českých dějin a na falešných koncepcích soužití Čechů a Němců, popírajících objektivní německou nadvládu a nelegitimní usurpaci českého státu a českého národa.

Je nemyslitelné, aby se vyhazovalo otevřeným oknem 450 milionů korun - možno i půl miliardy za záštity ministerstev zahraničí a kultury (??) na projekt svou povahou protichůdný zájmům českého národa a českého státu. Příslušná parlamentní vyšetřovací komise by se měla zabývat otázkou mandátu k tomuto projektu a otázkou vyhazování obrovské částky na tento projekt.

Jestliže v současnosti se přihlásilo k německé národnosti v republice asi 20 tisíc občanů (údaj Českých národních listů, leden-únor 2012, str.7)., pak pro takovou menšinu vůbec není tento projekt vhodný. Naopak museli bychom připustit oprávněnost takového projektu nejen pro výlučně německou menšinu, ale pro všechny žijící menšiny na území republiky, pro menšinu slovenskou, polskou, ruskou, ukrajinskou,chorvatskou, srbskou, řeckou, rumunskou, maďarskou, (Romové své muzeum mají), atd. - a museli bychom připustit projekt "Musea - expozice menšin v ČR". Ovšem takový projekt by byl daleko pravdivější a potřebnější, nežli projekt výlučný pro německou menšinu. Nikdo "nevymazává z dějin" historickou existenci německé menšiny u nás - ovšem na výlučně našem historickém území českého státu, které Němcům nikdy nepatřilo !

Projekt "sudetomuzea v Ústí" totiž podle nás odbojářů má jediný cíl, který "čouhá dané koncepci jako sláma z bot" - ospravedlnit požadavky landsmannschaftů na majetkové a státoprávní nároky vůči republice ! Ospravedlnit požadavky na zrušení prezidentských dekretů z let 1940-1946 !

Odbojáři Boskovic - a doufáme, že nejen oni, ale i celý náš Svaz! - budou zásadně protestovat proti budování takové expozice nebo dokonce muzea, a to veřejně i v tisku.

Nelze připustit takové tendence podle nás proti dějinám a proti faktům, proti českým národním zájmům. Tak jako protestujeme proti trucmonumentům Němců v Novém Boru, v Dobroníně, v Pohořelicích a jinde, budeme protestovat i proti expozici Němců v Ústí nad Labem. Nepřejeme si takové sudetopamátníky, sudetoexpozice a sudetomuzea v České republice. Nepřejeme si propagaci ničeho, co zavání termínem "Sudety"! Takové památníky a expozice jsou postaveny na vylhaných tezích, na dějinných nepravdách. Tím škodí nejen Čechům, ale i samotným Němcům. Nakonec otázka - proč se Němci u nás nesnaží postavit památník nebo expozici německých antifašistů? S tím by každý český vlastenec souhlasil. Se sudetskou propagací - nikdy.

ČSBS Boskovice

Dopis předsedy ČSBS prezidentovi České republiky

V Praze dne 11. dubna 2012

Vážený pane prezidente,

obracím se na Vás s naléhavou prosbou o pomoc. Věřím, že po přečetní následujících řádků najdete pochopení pro znepokojení členů ČSBS a zejména bývalých odbojářů.

V současné době se v muzeu v Ústí n/Labem připravuje otevření stálé výstavy německy mluvících obyvatel českých zemí. Celkové náklady na chystané projekty jsou podle podkladů, které máme k dispozici, vyčísleny na 433 780 000 Kč. (Pro zajímavost, náklady na rekonstrukci budovy činily 365 milionů korun, přičemž investorem bylo město Ústí nad Labem.) Podrobnosti a koncepce expozice jsou uvedeny na webu Collegia Bohemica o.p.s.

Mimo jiné se zde píše: „Koncepce stálé expozice v Ústí nad Labem vzniká veřejně, byla předložena k diskusi na řadě prezentací v ČR, Německu a Rakousku, včetně prezentací před někdejšími německy mluvícími obyvateli českých zemí. Záměr vzniku stálé expozice bývá na české straně přijímán jako vítané doplnění historické paměti, na německé straně jako připomínka společného kulturního dědictví, na obou stranách jako vyzdvihnutí inspirativních stránek česko-německého soužití od třináctého do poloviny dvacátého století. Delegace sudetských Němců doprovázející bavorského premiéra pod vedením mluvčího sudetských Němců Berndta Posselta měla v Ústí nad Labem možnost seznámit se stavem prací na expozici…“

Rovněž zástupci našeho svazu loni na podzim Ústí nad Labem navštívili a jednali s ředitelkou Collegia Bohemica Mgr. Blankou Mouralovou a Mgr. Janem Šíchou. Závěry této návštěvy a poklady, které od nich obdrželi, projednala Historicko-dokumentační komise ČSBS, která se rovněž obrátila na naše přední historiky s prosbou o konzultaci.

Ze stanovisek vyplývá, že expozice je sestavena tak, aby sloužila především k propagaci někdejších německy mluvících obyvatel na českém území, přičemž neodrazí historickou skutečnost, především jejich zapojení do služeb nacistické ideologie a rozbití našeho státu, nezohlední objektivní dějinná fakta z pohledu všech obyvatel českých zemí, kteří se s českou státnosti ztotožnili.

Po konzultaci s našimi předními historiky byly vypracovány rozsáhlé připomínky, které jsme zaslali paní ředitelce Mouralové s žádostí o sdělení, zda a v jakém rozsahu budou do konečné podoby výstavy zapracovány. Odpověď jsme zatím nedostali. Za uvedených okolností nemůžeme souhlasit se zpřístupněním uvedené expozice. Považujeme ji za jednostranný pohled ze strany organizací odsunutých, který má za cíl zásadně přepsat naše dějiny. Podle našeho názoru jde o jeden z promyšlených kroků zaměřených k postupnému uskutečnění snahy odsunutých Němců dosáhnout restitucemi na jejich bývalé majetky a k nastolení podmínek roku 1938 včetně návratu na naše území.

Český svaz bojovníků za svobodu, který sdružuje dosud žijící zahraniční vojáky druhé světové války, účastníky domácího odboje a politické vězně nacistických žalářů, káznic a koncentračních táborů, se nemůže v žádném případě s takovou koncepcí expozice smířit. Je škoda, že ke spolupráci na ní byl vyzván opožděně. De facto v době, kdy koncepce a technické přípravy byly již v plném proudu.

Obáváme se, že pouze náš hlas, který by tvůrce expozice přiměl ji změnit, stačit nebude. Proto se také obracíme na Vás, vážený pane prezidente, jako na vlastence, jenž důsledně hájí zájmy naší vlasti a dějinnou pravdu, s prosbou o pomoc. Pomozte se vahou svého úřadu a svým jménem zasadit o objektivní přeměnu zmíněné expozice tak, aby široká veřejnost a školní děti získaly nezkreslený a historicky pravdivý obraz o naší minulosti.

Na webové stránce Collegia Bohemica se píše, že „hodnotami expozice v Ústí nad Labem jsou otevřenost, inspirativnost, komunikativnost“. Podle našeho soudu tomu tak může být jedině v případě, že bude vskutku objektivní a nebude zamlčovat historická fakta. Pokud se tak nestane, je ČSBS spolu ostatními vlasteneckými organizacemi připraven rozvinout kampaň k bojkotování této výstavy.

Vážený pane prezidente, upřímně Vám děkuji za to, jak hájíte zájmy naší země. Vašeho vlastenectví si nesmírně ceníme. Věříme, že našim obavám porozumíte.

S pozdravem Ing. Jaroslav Vodička

Připomínky ČSBS ke koncepci výstavy „o německy mluvících obyvatelích českých zemí"

1. Německé osídlení

Výstava vychází z představy, že dané území bylo osídleno německy mluvícími obyvateli nepřetržitě od 13. století, což je v rozporu s historickými výzkumy prof. Jana Kaprase, který výsledky své práce využil také jako expertní člen československé delegace při mírových smlouvách v roce 1919 a publikoval je např. ve své práci nazvané Přehled právních dějin zemí české Koruny (Praha 1921), nebo speciálně v Mapě poněmčování zemí Koruny české, (2. vydání 1919).

Na Ústecku ve Stadicích je památník vztahující se k bájnému Přemyslu Oráčovi jako symbolu české státnosti. Domníváme se, že ústecký region symbolizuje i tento aspekt českého státního práva, tj. ideu tradic české státnosti. Německé osídlení se uskutečňovalo v rámci české státnosti a bylo problémem loajality obyvatelstva k této státnosti.

Celá koncepce výstavní expozice je založena na scestné vizi tzv. německé kolonizace a kulturtrégrovství v naší zemi již od 13. století. Tomu ovšem odporují i samotné výsledky akademického vědeckého bádání.

Německá kolonizace byla dílem vládnoucí šlechty, byla jen částečná a účelová (hornictví a několik dalších oborů), nebyla souvislá. Celý středověk byly v tzv. německém osidlování velké hiáty - jak územní, tak časové. Popírá se vysoká vyspělost velkomoravské kultury a civilizace, jakoby neexistovalo východní křesťanství, doručené Konstantinem a Metodějem, jakoby všechny civilizační vymoženosti nám přinášeli výhradně němečtí kolonisté. Uvedená koncepce odporuje vědeckým poznatkům našich historiků, archeologů i etnografů. Kolonizace, kterou i naše nejnověji vydané Dějiny českých zemí (Jan Randák a kolektiv, Praha 2011, Euromedia Group,s. 76-77) velmi správně rozlišují na kolonizaci vnitřní a vnější, nebyla ani jednolitá, ani soustavná - byla účelová, iniciovaná panovníky, vysokým klérem a šlechtou. Netvořila nic více, než specializované úseky našeho jinak rozvinutého hospodářství.

Němci k nám nepřinesli výlučně ani kamennou architekturu, ani znalost rud, hornictví a slévačství, ani znalost sklářství ani jiné technologie vyspělého středověku, aniž by je již Slované neznali a neovládali. Teorie tzv. germánských kulturtregrů jsou nepravdivé fabuláty. Je ovšem zbytečné rozebírat jednotlivé atributy vývoje osídlení našeho pohraničí. Koncepce výstavy se příčí české státoprávní ideji, vyjádřené v dílech profesorů Dvorského a Kaprase. Pohraniční území dnešní republiky historicky patřilo vždy k českému státnímu území a v jednotlivých dobách bylo dokonce širší.

Němci nikdy nevytvořili souvislé územní pásy ani v našem pohraničí, tím spíše ve vnitrozemí. Toto chtěli právě dokončit až nacisté za pomoci svých sudetských henleinovců. Autoři koncepce zapomněli na úřední termín III. reichu „Streudeutsche“ – „rozptýlení Němci“, který se používal do r.1940, kdy až poté, co bylo rozhodnuto, že protektorát bude navždy germanizován, se od něj upustilo. Používal se dokonce i v názvu nacistických organizací – „Kriegerkameradschaft – Streudeutsche“.

2. Rakousko-uherská nadvláda

Pozastavujeme se také nad líčením „Habsburského domova“ jako harmonické, rovnoprávné domoviny různých národů. Rovnoprávnost byla omezena na Němce, Rakušany a Maďary, ostatní národy - zejména slovanské - byly potlačovány a germanizovány.

Rovněž koncepce hlásající společný, jakýsi idylický „habsburský domov“ Čechů a Němců není historicky správná. Tato koncepce zcela vymazala dějinná fakta o porobě, které se Němci v tomto soužití dopustili na Češích, a to nejen po Bílé hoře, ale i v období od nástupu habsburské dynastie na český trůn.

Neexistoval žádný pokojný a poklidný „habsburský domov“ ani pro Čechy, ani pro Moravany, ani pro Slezany. Neexistovalo žádné harmonické soužití Němců s Čechy. Bylo to neustálé potýkání o nadvládu a nadpráví. Německá nadvláda a nadpráví v českých zemích skončily až roku 1918 - a ihned tohoto roku se Němci postavili proti novému československému státu. Postavili se ČSR dokonce se zbraní v ruce - takzvanými Volkswehry. Němečtí poslanci rakouského sněmu vyhlásili nelegitimní odtržení čtyř „žup“ od ČSR a jejich iredenta musela být řešena mezinárodně politicky dohodou a vojensky v ČSR. Koncepce této expozice naprosto pominula všechny zločiny habsburské říše na Češích, počínaje potlačením stavovského povstání roku 1547 a později Bílou horou, přes potlačování selských povstání, až po rok 1848. Následovala léta 1860, 1867, a zvláště pak 1870-1871, kdy mocnář věrolomně nesplnil korunovační sliby a nezrovnoprávnil Korunu Českou v monarchii. Zůstalo neustále nelegitimní germánsko-maďarské nadpráví. To vyústilo až ve válečné zločiny Habsburků na Češích v letech 1. světové války, které nejvíce reprezentovalo strašlivé řádění habsburského arcivévody Bedřicha, jež stálo mnoho životů českých, moravských a slezských vlastenců.

3. Málo zdůrazněné aspekty výstavy

Není uveden postoj Československé republiky k německé menšině, i když z německé strany považovaný za nedostatečný. Tato menšina měla v ČSR zaručená práva shromažďovací a spolčovací, v letech 1926 do 1938 měla dokonce své ministry ve vládě, měla vlastní tisk, knižní nakladatelství, německé základní, střední i vysoké školství, na českých školách byla povinná výuka němčiny, byl uzákoněn německý úřední jazyk aj. V žádné jiné zemi v Evropě neměli Němci taková práva jako tehdy v ČSR, ani Německo neposkytovalo takový rozsah práv svým menšinám.

Nedostatečně je vysvětleno postižení demokratické části německy mluvících obyvatel českých zemí po nástupu nacismu v Německu.

Není zmíněno povstání ozbrojených německých jednotek v září 1938, tehdejší zabíjení Čechů, Němců a příslušníků dalších národností německými civilisty i ozbrojenci a rovněž zabíjení při transportech z koncentračních táborů na konci druhé světové války.

Nejsou dostatečně zdůrazněny plány a realita vyjádřená K. Henleinem ve známém projevu ve Vídni, který byl hojně komentován v tehdejším německém i britském tisku, což rovněž ovlivnilo postoje britských expertů při úvahách o vystěhování německé menšiny. Zde již nešlo jen o loajalitu vůči českém státu, nýbrž o plány na vyhubení českého národa a germanizaci prostoru. Tato skutečnost byla verifikována a předznamenána rovněž vyhlazením tradiční židovské menšiny ať již česko- nebo německo-jazyčné (viz práce česko-kanadského historika B. Čelovského). Takové plány vzniklé již před válkou v prostředí „sudetských Němců“ a připravované v době války nelze zlehčovat nebo obcházet, neboť s sebou přinesly konec soužití v poválečném období.

V expozici musí být zřejmý rozdíl mezi vysídlením a fyzickou likvidací obyvatelstva, která postihla Židy a byla připravována pro Čechy. Není zmínky o postavení československých občanů židovského etnika na odtrženém území, o křišťálové noci v listopadu 1939, vypálení synagog, např. v Liberci, K. Varech, Teplicích a mnohých dalších místech, o terorizování, rozkrádání majetku, věznění a deportacích, na nichž se v rozhodující míře podíleli německy mluvící obyvatelé bývalých českých zemí.

Není zmínky o postavení Čechů v odtrženém území po mnichovském diktátu, zrušení vyššího českého školství. Čech nemohl pracovat ve veřejném sektoru, byly zakázány české politické strany, až na jednu výjimku byly zakázány české noviny a časopisy. Češi byli vystěhováni ze svých domů a bytů a v říjnu 1938 vysídleni nebo podle německé terminologie vyhnání z odtrženého pohraničí. Tento úděl potkal až 160 tisíc Čechů, kteří zde museli zanechat téměř veškerý svůj majetek.

Koncepce výstavy neuvádí, že český stát byl také azylovou zemí pro německé obyvatelstvo v různém období. Bylo tomu přirozeně i naopak. Není zmínky o tom, že azylovou zemí bylo Československo pro uprchlíky před nacismem z Rakouska i Německa a chybí vztah německého obyvatelstva k těmto uprchlíkům.

V koncepci výstavy postrádáme vnitřní diferenciaci německého obyvatelstva a jeho postupný přechod k hitlerovskému nacismu.

Je třeba ukázat rovněž na odpor převážné většiny Němců v ČSR k státnosti země, v níž žili a považovali ji za svůj domov včetně násilných akcí jak při vzniku ČSR po roce 1918, tak akce „Freikorpsu“ v roce 1938. Rovněž je třeba uvést excesy Němců, žijících na odtrženém území po bezpodmínečné kapitulaci Německa, zejména pokud jde o tzv. transporty smrti, které procházely tímto územím, o působení Wehrwolfu.

Chybí rovněž zmínka o politice Neuratha a dlouholetém využití německy mluvící šlechty ke germanizaci českého prostoru. I tyto skutečnosti ovlivnily poválečnou politiku. Také v tomto ohledu by bylo užitečné přihlédnout k učebnici ústavního práva PF UK (V. Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, 2. díl, nakladatelství Leges,2011), kde je toto období zpracováno. V koncepci výstavy se sice uvádí, že bude věnována pozornost šlechtě, nikoliv však v jakém smyslu, protože i v této oblasti je nutná diferenciace.

Nelze také pominout zmínku o době německé okupace 1939-1945, jako plán na poněmčení, deportaci a likvidaci Čechů vyjádřený při nástupu R. Heydricha.

Měl by být rovněž vyjádřen současný postoj odsunutých Němců k Čechům a českému státu.

***

Ing. Karel Goldemund,, starosta města Vyškova

Vážený pane starosto,

z médií jsme se dozvěděli, že zastupitelé města se mají opět zabývat pamětní deskou bývalým německým občanům vyškovského jazykového ostrůvku s následujícím textem: „Na památku dřívějších německých obyvatel obcí Kučerov, Lysovice, Zvonovice, Rostěnice, Hlubočany, Terešov, Komořany a Čechyně, kteří po staletí až do roku 1945/46 s českým obyvatelstvem žili v poklidném sousedství.“

Jistě není bez zajímavosti, že výše uvedený text, jak jsme informováni, navrhlo samo německé Společenství vyškovského jazykového ostrůvku, aniž by kriticky reflektovalo zejména skutečnosti, které se udály v ostrůvku v první polovině 20. století.

Vzhledem k tomu, že jsme se nejen sami z redakce Českých národních listů, ale tisíce čtenářů naší webové stránky a tiskovin, seznámili, někteří z nás skutečně i prostudovali, se znamenitým dílem „Historie zrady – vyškovský německý jazykový ostrůvek 1918-1946“, jehož autorem je historik PhDr. Václav Šůstek, CSc., víme, že navržený text pamětní desky je v hlubokém rozporu s historickou pravdou a urážkou těch, kteří za osvobození Československa nejen na Vyškovsku nezměrně trpěli, bojovali, prolévali svou krev nebo dokonce položili své životy.

Pokud se zastupitelé města Vyškov s tímto dílem také seznámí, předpokládáme, že ve své velké většině nebudou hlasovat pro instalaci pamětní desky s výše uvedeným obsahem.

Povídaní o tom, jak bývalí vyškovští Němci jsou vstřícní, slušní apod., je pouze zakrýváním, ať již vědomým či nevědomým, další velmi důležité skutečnosti. Celý tento spolek, jak vyplývá z dostupných informací, je složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jaké cíle tato organizace sleduje, je snad nadbytečné pro zastupitele města Vyškova podrobněji uvádět.

Vážený pane starosto, velmi děkujeme, že s tímto naším podnětem seznámíte ještě před případným hlasováním zastupitele města Vyškov.

S přáním hodně zdaru ve Vaší práci pro město Vyškov

V Praze dne 15.3.2012

Josef Brhel, v.r., za redakci Českých národních listů

23. dubna 2012 na schůzi zastupitelstva města Vyškova došlo k hlasování a původní usnesení z roku 2001 o zřízení pamětní desky odsunutým Němcům bylo zrušeno. Z 27 zastupitelů hlasovalo pro zrušení 15 (8 sociálních demokratů, 6 komunistů a 1 nezávislý) proti bylo 10 (ODS, lidovci a ostatní ). 

Dobrá věc se podařila. Nesmíme však zapomínat, že vyškovští zastupitelé za ODS, v rozporu jak s historickou pravdou, tak s vlasteneckou politikou části ODS, hlasovali pro zřízení pamětní desky s lživým textem.

Pokud jde o současnou KDU-ČSL, tak i v celostátním měřítku je proněmecká a prosudetoněmecká. Proto od jejich zastupitelů se nedalo nic jiného čekat. Přesto je však otřesné, když hlasovali pro zřízení desky s textem, že německé obyvatelstvo vyškovského ostrůvku žilo s českým obyvatelstvem až do r. 1945/46 v poklidném sousedství. Copak lze barbarské pronásledování Čechů, včetně jejich vraždění, Němci na Vyškovsku považovat za žití v poklidném sousedství? –red.

***

Vážený pan Bc. Roman Onderka, MBA, primátor města Brna

Vážený pane primátore,

dozvěděli jsme se, že J. Grušovi byla udělena Cena města Brna za rok 2011 in memoriam. Byli jsme tímto velmi nemile překvapeni. Nechceme Vás unavovat svými stanovisky. Proto Vám postupujeme text prof. V. Olivové, jedné z nejvýznamnějších našich historiček.

Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.: Jiří Gruša, Beneš jako Rakušan

Kniha Jiřího Gruši vznikala po sametové revoluci, kdy byl autor jmenován prezidentem Havlem československým vyslancem v Berlíně. V úvodu autor zdůrazňuje, že „patřil k první generaci, která svůj azyl našla v západním Německu, jako sousedním státu, který nás nepřepadl... Vídeň a Bonn, nás v roce 1968 nechaly na pokoji. To ovšem stavělo na hlavu narativ našich otců, „dědičný nepřítel“ [tj. Němci – V.O.], ztrácel odpudlivost a národní báchorky sílu“.

Náplní práce je autorova snaha objasnit osobnost československého prezidenta Edvarda Beneše. (Gruša důsledně používá Eduard, ale většinou uvádí pouze Beneš). Grušovo stanovisko k prezidentovi je jednoznačně negativní, plné posměchu a despektu. Již v úvodní kapitole konstatuje, že „druhý prezident připomínal už jenom mouchu, na kterou stačí mít pořádnou plácačku“. Tuto tezi pak rozvíjí v dalším obsahu.

Podivný název práce má zřejmě zdůraznit, že se Edvard Beneš narodil v Rakousku. A právě tato skutečnost je pro autora základní spojnicí s druhým Rakušanem, současníkem a „rivalem“ – s Adolfem Hitlerem.

Autor uvádí na počátku etymologii jmen obou. „Beneš je počeštěný Benedikt a Benedikt znamená blahořečný. Zřídka se však někomu zlořečilo tak vydatně, jako tomuto menšímu mládenci z Kožlan.“ Jméno Hitler odvozuje autor od jména Hudler a tímto jménem nahrazuje – z nepochopitelných důvodů – v práci jméno Hitler. Někdy ho nazývá „říšským kancléřem“, příp. „fýrou“. .

Úvodem tlumočí Gruša základní postoje Hitlera k českému národu: „Češi mu nikdy nebyli samostatný národ! Povolit jim jejich heterogenní republiku bylo šílenství. Jako bojovníci se předvedli pouze jedinkrát, a to za husitů, ale i tenkrát coby lupiči a žháři. Podobně jako dnes bolševici. Spojenci ve Versailles tvrdili světu, že Německo nemá dost formátu, aby vládlo negrům. Současně však vydali tři a půl milionů Němců nejvyšší kultury a charakteru nadvládě druhořadého nárůdku.“ Pro Hitlera byl Edvard Beneš představitelem poválečného versailleského systému. A tento systém byl pro poražené Rakousko „šokem“, který neztělesňoval jenom porážku, nýbrž národní „potupu“. Jako výraz Hitlerovy nenávisti k Benešovi cituje Gruša ze známého Hitlerova projevu z 26. září 1938 (autor mylně uvádí datum 12. září 1938): „Já nebo pan Beneš, jeden z nás musí jít“.

Grušova práce není biografií Edvarda Beneše. Autor ji označuje za „psychogram“. V podstatě je to soubor autorových názoru a představ vyjadřovaných nezřídka značně obecnou, příp. „duchaplnou“ formou, která nahrazuje věcný výklad. Např. když již v úvodu mluví o Marshallově plánu, zcela pomíjí publikovaná prezidentova stanoviska a nahrazuje je floskulí o plánu, „který by byl Beneš chtěl, kdyby byl směl chtít své chtěnÍ. „

Gruša zcela opomíjí obsáhlou politickou činnost prezidenta, který byl předním evropským politikem a důsledným obráncem evropského míru proti připravované nacistické agresi. Charakterizuje ho naopak jako váhavého, nerozhodného, mstivého úředníka, intrikána využívajícího „špehounskou praxi“, horší než za Rakouska. Prý „neztělesňoval Švejka, ale působil jako Švejk.“ Staví ho dokonce do přímého protikladu k agilnímu Hitlerovi: „Jestliže Hudlovo dílo má titul Můj boj, musel by Beneš, kdyby chtěl do sporu v podobném rozsahu (?), předložit knihu Můj spis.

Gruša má současně vyhraněně negativní názor na celou první republiku. Zesměšňuje Masarykovo legionářské přízvisko „tatíček Masaryk“, spatřuje v něm formu intronizace a zdůrazňuje, že „se i oblékal panovnicky. Ve vídeňském stylu.“ Za svého nástupce pak předurčil Edvarda Beneše.

Gruša uvádí: „Druhý prezident je obecně napadán jako utlačovatel, který svým německým občanům zakazuje německý pozdrav a kárá je za jejich víru ve znamení rasy.“ V těchto slovech kritizuje Gruša prezidentem podporovaná československá opatření proti nacistické Henleinově straně, jejíž příslušníci nesměli nosit nacistické hnědé košile, používat nacistických odznaků a pozdravu „Heil Hitler“. To znamená, že se autor s postoji nacistů identifikuje.

Prezident Beneš se v Grušově pojetí postupně „z pražského hráče stává figurkou na šachovnici, které již nerozumí“. A mnichovské události Gruša v naprostém rozporu se skutečností komentuje: „Musel by do bitvy sám, a to není jeho obor. Proto si vyžádá dokument o tom, že byl opuštěn a opouští mlčící zemi. „

Za války charakterizuje Gruša prezidenta Beneše jako „akcionalistu“, který se snaží prosadit svou tezi o kontinuitě republiky. Zvrat do jeho postavení přinesl prý až atentát na Heydricha. „Bylo to také znovuzrození Eduarda Beneše.“ Další prezidentova cesta do republiky vedla přes Moskvu. Do Prahy, vstoupil prý tento „reprezentant národa bez dějin“ 16. května 1945 a chystal se promluvit na Staroměstském náměstí, na „adrese poprava oprav.“ Jeho návrat je současně odvratem od „západního světa“. Beneš „hraje vabank v kasinu, které chce proměnit v národní podnik“ .

V dalším výkladu se Gruša zabývá odsunem německého obyvatelstva. Jednoznačně ho odsuzuje. Uvádí, že je „problém udělat z představitelů Hochkultur (vrcholné kultury) vagabundy, protože chtěli >do Říše< „. Autor bez skrupulí připodobňuje odsun k německému Endlosung – k německému vyhlazování židů. To však svými masovými vraždami a systematickým plynováním mnohamilionových komunit patří k nejhrůznějších událostem celých lidských dějin. Rozhodně není projevem „Hochkultur. „

Ve čtyřech závěrečných kapitolách je pak zběžně načrtnut poúnorový vývoj: Tribunály. Výroba národa. Hádalo se tělo s duší. Pád. Všechny jsou jedinou obžalobou prezidenta Beneše.

Autor uvádí, že při prezidentově smrti „málokdo plakal“. Současně si však popletl základní události. Mylně popisuje protestní studentský pochod na Hrad, který se však konal v únoru 1948.

Závěrem se autor vrací ke své úvodní etymologii: „Z Beneše či Benedicta, je spíše maledictus neboli zlořečený muž“. Grušův „psychogram“ prezidenta Beneše se pro svou subjektivnost a neznalost konkrétní historické problematiky nemůže stát podkladem žádné seriózní diskuse. Přes to si získal zřejmě určitou popularitu v Německu i v Rakousku při autorových přednáškách v řadě měst. V nejbližší době vyjde i německé vydání práce. (Barrister & Principál, Brno 2011, s. 149)“

Velmi bychom uvítali, kdybyste mohl nám vysvětlit, proč Gruša, který podle mnohých zasluhuje spíše odsouzení než nějakou cenu, byl poctěn městem Brno?

Velmi Vám děkujeme za čas, který věnujete výše uvedenému textu a následnému vysvětlení.

J. Skalský, v. r., za České národní listy

***

Vážený pane Skalský,

děkuji Vám za Váš email ze dne 4. března 2012, jímž se obracíte na pana primátora ve věci udělení Ceny města Brna panu Jiřímu Grušovi. Dovoluji si Vás z pověření pana primátora informovat, že Cena města Brna v oblasti mezinárodní spolupráce se uděluje za šíření dobrého jména města Brna v zahraničí, za podporu mezinárodních aktivit a za celkový přínos v oblasti mezinárodní spolupráce pro město Brno.

Návrh na udělení tohoto nejvyššího městského ocenění za rok 2011 pro pana Jiřího Grušu in memoriam jednoznačně podpořila jak odborná komise, tak Rada města Brna i jeho Zastupitelstvo.

S pozdravem

Dr. Mojmír Jeřábek, vedoucí Odboru zahraničních vztahů, Magistrát města Brna, Dominikánské nám. 1, 601 67 Brno

Jiří Gruša in memoriam

„Spisovatel, překladatel, básník, politik a diplomat Jiří Gruša se narodil 10. listopadu 1938 v Pardubicích. Po absolvování filozofie a historie na Karlově univerzitě působil jako spisovatel a redaktor. Mimo jiné založil ideologicky nezatížený časopis Tvář. V roce 1969 mu bylo zakázáno publikovat. Za samizdatové vydání svého románu Dotazník byl vězněn a stal se také signatářem Charty 77. V roce 1981 odjel na literární stipendium do USA, odkud se nesměl do ČSSR vrátit, neboť byl zbaven čs. občanství. Roku 1982 se usadil v Bonnu. Po revoluci působil jako velvyslanec v Německu a Rakousku, s přestávkou v roce 1997, kdy se stal ministrem školství. V letech 2004–2009 byl prezidentem PEN klubu, v letech 2005–2009 vedl Diplomatickou akademii ve Vídni. Jiří Gruša byl v častém kontaktu s brněnskými disidenty a před listopadem 1989 inicioval v Brně vznik nezávislého nakladatelství Atlantis. Po revoluci se v Brně podílel na řadě kulturních projektů, např. Dialog uprostřed Evropy, spolupracoval s nakladatelstvími, časopisy, divadelníky i politology z Masarykovy univerzity. Jako velvyslanec v SRN se zasadil o navázání kulturních vztahů mezi Brnem a Bonnem a v téže funkci v Rakousku pak vztahů mezi Jihomoravským krajem a Dolním Rakouskem. Jeho životní dráha se uzavřela 28. října 2011 v německém Bad Oeynhausenu.“

To jsou tedy důvody, proč byl J. Gruša Brnem poctěn. Tečka a dost. Pro nás však velmi málo. Jsme přesvědčeni, že J. Gruša by v ČR nikdy neměl obdržet nějakou cenu, s výjimkou snad Ceny Emanuela Moravce.

***

Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.

Společnost nesouměřitelnosti

Pátý seminář Spojenectví Práce a Solidarity, 15. březen 2012

Během třiceti poválečných let finanční sektor sloužil průmyslu, ale současná globalizace vede reálnou ekonomiku do virtuálních otáček. Finanční kapitál přivádí lidi do finančního otroctví a sociální stát se rozkládá. Ale vše, co je lidským dílem, lze zvrátit!

Takto nalil aspoň trochu optimismu do žil sociolog, profesor Ostravské univerzity Jan Keller na přednášce nazvané »Společnost nesouměřitelnosti aneb Jak čelit rizikům sociálního vývoje«. Dělo se tak na půdě Spojenectví Práce a Solidarity (SPaS) ve čtvrtek 15. března 2012 v podvečer v Domě odborových svazů (DOS) v Praze.

Keller se zabýval »svým« tématem rozkladu sociálního státu ve vazbě na probíhající neoliberální reformy. Málokdo věří, že reformy mají sloužit k tomu, aby posloužily důchodcům k zabezpečenému stáří, k lepší zdravotní a sociální péči, k lepšímu vzdělání mladých lidí. Slouží něčemu jinému, uvedl s ironií. (Monika Hoření)

Přednášející nejdříve uvedl několik skutečností, které se týkají financování sociálního státu. V roce 1993 velké firmy v naší republice platily daně ve výši 55% ze svého zisku, v r. 2011 již o 2/3 méně. Dalším velkým plátcem daní byly nejbohatší příjmové kategorie, u nás čítají 5 až 10% obyvatel. V r. 1993 platili ze svých příjmů daň ve výši 47%, v roce 2011 již jen 23%, tedy necelou polovinu. Financování sociálního státu bylo tak během poměrně krátké doby silně zkráceno. Hlavním plátcem daní se stávají střední vrstvy, zahrnující zhruba kolem 60% společnosti. Tyto jsou vnitřně silně diferencované. Mezi horní vrstvy počítáme ty skupiny, které mají dvojnásobek nebo i trojnásobek průměrného platu. Spodní skupiny střední vrstvy se blíží příjmem i sociálním postavením k chudým vrstvám obyvatelstva, jež zahrnují asi 30% obyvatelstva, z nichž kolem 10% žije v chudobě. To jsou ti, kteří dosahují polovinu mediálního příjmu a méně.

Reformy, které probíhají, pokračují v hrubém krácení sociálních výdajů, zasahují střední vrstvy a zvláště pak nejnižší příjmové kategorie. Peníze jsou přesměrovávány i dalším způsobem k bohatým. Část z nich se těší i příjmům z korupce. Jen velký kapitál může dosáhnout na velké příjmy z tohoto zdroje, přičemž ani zdaleka nelze tvrdit, že každý velký kapitál o tyto příjmy usiluje. V celé republice roční rozsah korupce představuje asi 80 miliard korun. U velkých firem a bohatých jednotlivců v současnosti dochází tak k vytváření většího množství finančních prostředků, které v budoucnosti jsou určeny k privatizaci zejména důchodového pojištění, zdravotnictví a vzdělávání, tedy pojistných systémů, které se vyvíjely přes 100 let.

Podle výpočtu ekonomů odborových svazů nový průběžný daňový systém nejvíce zatíží ty, kteří mají kolem 10 000 Kč měsíčně. Zaplatí státu navíc o 600 Kč měsíčně. Střední vrstvy přispějí měsíčně asi o 100 až 200 korun více. Těm nejbohatší zbude měsíčně oproti současnému stavu asi 500 Kč. Důchodci, nezaměstnání již přímé daně neplatí, ale i je a další neoliberální stát kasíruje prostřednictvím vyšší DPH.

V posledních přibližně pěti letech, v důsledku osekání plateb firem a těch nejbohatších, vybírá stát asi o 200 miliard méně, než by potřeboval k zajištění své svých činností, zejména v oblasti sociální. Zhruba o 150 miliard korun ročně vzrůstá dluh státu a o 50 miliard se osekávají veřejné náklady. Tak může být postupně vykraden sociální stát a pak zprivatizován pod cenou.

Až dojde k tolik vytoužené privatizaci, pak střední vrstvy se stanou přímými plátci vlastníkům pojišťovacích fondů. Současně se však na středních vrstvách bude vyžadovat, aby přesto dále přispívaly na udržení zbytkových činností sociálního státu, na jakousi chudinskou péči pro nejslabší sociální vrstvy, aniž by přitom samy něco z toho měly.

Ekonomové spočítali, že naše planeta Země je, ve srovnání s rokem 1970, v současnosti přibližně dvakrát tak bohatá. 60. a 70. léta minulého století byla dobou velkých výkonů sociálního státu v Evropě. Přestože rostlo společenské bohatství, jednotlivé státy se začaly zadlužovat, i když postupně omezovaly sociální výdaje. Dnes nejvyspělejší státy západu jsou tak silně dluhově zatížené, že připomínají mnohé africké státy z 20. století. Bude-li tento trend pokračovat, pak zánik sociálního státu je nevyhnutelný. Jaké jsou důvody, které vedly k této situaci?

Především velké firmy nejenže platí státu mnohem menší daně, ale řada z nich nadto požaduje, aby vůbec začala na území toho či onoho státu podnikat, řadu pobídek, např. daňové úlevy, vybudování infrastruktury, příp. i peníze na zapracování pracovníků. Stát je též stále více ochuzován i o dřívější platby nejbohatších příjmových kategorií. Tak dochází ke zvláštnímu jevu, stále menší procento obyvatel vlastní stále větší bohatství, kdežto většina společnosti chudne. Lze také vypozorovat jednu sociální pozoruhodnost, a to čím bohatší je zlomek společnosti, tím rychleji se dále obohacuje.

Stále však zbývají střední vrstvy. Tyto v budoucnosti budou platit do soukromých důchodových fondů, zdravotní pojištění i na studium svých dětí. Tak budou sice mít zajištěné staří, zdravotní pojištění, ale budou dále finančně slábnout, diferencovat se, nižší střední vrstvy budou upadat do chudoby.

Současné střední vrstvy mohou ještě pomáhat svým dětem. Zajistit jim studia i start do života. Vysokoškolské studium však už nebude poukázkou na nějaké stabilní dobře hmotně zajištěné postavení. Stále více vysokoškoláků bude brát práci i na přechodné období, zajištěná doba kariér končí.

Více bude záležet i na majetku nejen jednotlivce, ale i rodiny, rodu. Rodiny s větším majetkem si mohou zajišťovat nejen vlastní bezpečnost, ale i bezpečnost všech těch, kteří jim budou sloužit, budou mít svoje chráněná sídla

V současné době se též mluví o tom, že jsme žili nad poměry. Otázkou je, kdo nad poměry žil? Nikdy se nemluví o tom, že by to mohli být i zbohatlíci, spíše autoři těchto výroků mají na mysli střední vrstvy a snad dokonce i chudé. Pokud jsme skutečně nad poměry žili v posledních 20 letech, pak je třeba říci, do které doby se máme vrátit. Do normalizačního období? Kam se mají vracet vyspělé státy západu, které jsou obrovsky zadlužené, a to mnohem více než Česká republika. Dosahovaly tyto státy vyšší životní úrovně svých občanů, než byla na východě právě tímto zadlužováním?

V USA dělaly určitý sociální průzkum a přišli k následujícímu velmi zajímavému závěru. V 70. letech v rodině s dvěma dětmi pracoval jen muž. Rodina přesto ušetřila ročně 11% z platu otce. V současné době, když v téže rodině dělají dva, tj. muž i žena, neušetří nic a ještě se zadluží.

Pokud u nás bude pokračovat proces zadlužování, dojde ke zhroucení předlužené společnosti. Jaké jsou tedy do budoucnosti možné scénáře?

1.Ten katastrofičtější říká, že postupně dojde k refeudalizaci společnosti. Ta bude probíhat, jak shora, dojde k osamostatňování elit, a to i oblasti bezpečnosti, rezidence, zdravotnictví, školství, tak zdola. Dojde k vytváření gangů, jejich boji o teritoriální působnost a nadřazenost.

Stát sice bude dále existovat, ale bude velmi slabý.

2. Optimističtější scénář pak vychází z toho, že střední vrstvy se postaví proti tomuto vývoji, zastaví proces refeudalizace a posílí sociální stát, aby i chudí mohli prožít důstojně svůj život.

Sami v rámci ČR bychom těchto cílů nemohli dosáhnut. Je nutné, aby i Evropa sledovala tento cíl. Pokud bude Evropa neoliberální, pak jako by ani nebyla. Neoliberálové zeslabují svými privatizacemi stát zevnitř, neoliberální globalizace pak zvenčí.

Co je nutné činit? Především je důležité oslabení moci velkých peněz, dále podpora našich podnikatelských firem, potravinová soběstačnost, rozšiřování samosprávy a jejích prvků.

Je nutné se též postavit proti osekávání sociálního pojištění. Naše vláda v tomto směru je velmi horlivá, ale vzhledem k celkové krizové situaci její kroky jsou značně nebezpečné. Snad ani neví, o co si tak koleduje.

Důležitou úlohu v tomto procesu budou hrát občanská hnutí. Jejich koordinace je nutná. Jinak nemají šanci se prosadit vůči politickým stranám. Občanská hnutí by měla ovlivňovat politické strany i jejich politiky, přístupné pozitivním změnám.

Všechny aktivity v tomto směru jsou významné. Pokud se nám nepovede zastavit probíhající proces, pak nerovnost přejde v nesouměřitelnost a naše děti budou žít ve feudalismu.(www.i-spas.cz)

Krácený a volný přepis přednášky prof. J. Kellera, připravil J. Skalský

Nová rubrika na Českých národních listech

Ing. Jiří Krutina

Pro čtenáře Českých národních listů (www.ceskenarodnilisty.cz ) jsme připravili novou rubriku E-knihy, která zatím obsahuje Poznámky k českým dějinám, které redigoval doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc. Tato kniha dosud v České republice nevyšla. V brožurkové podobě jsme ji vydali v r. 2007.

V současnosti připravujeme dílo PhDr. Antonína Benčíka, CSc,, Alexander Dubček. Zatímco tato kniha na Slovensku vyšla již před několika lety, v ČR, přes sliby nakladatele, dosud vydána nebyla. Jsme rádi, že toto dílo se souhlasem autora budeme moci vydat v elektronické podobě již v nejbližší době. Připomeneme si tak Alexandra Dubčeka, prvního muže Pražského jara 1968 a jednu z nejvýznamnějších osobností „sametové revoluce“ 1989, i 20. výročí jeho úmrtí po tragické autohavárii (7.11.1992) a nedožité 91. narozeniny (17.11.1921).

V této souvislosti je vhodné uvést, že A. Dubček nám po listopadu 1989 nabízel nekapitalistickou cestu vývoje, pro níž byla velká většina naší společnosti. Přesto se republika vydala jiným směrem. Ocitli jsme se najednou v kapitalismu, pro nějž se původně vyslovily jen asi 3% obyvatel. Kdo za nás rozhodoval? Kdo nás tímto směrem tlačil?

Budeme-li mít dostatek finančních prostředků, o jejichž získání se nyní snažíme, vydáme dílo Alexander Dubček též knižně. Můžeme vám slíbit, že o to budeme maximálně usilovat. Chápeme totiž, jak významný nakladatelský počin by to byl.

V dalších měsících se soustředíme na knihy, které k nám budou přístupným jazykem a pravdivě promlouvat o našich dějinách. Neopomineme ani díla Dr. Edvarda Beneše a T.G. Masaryka, jichž v elektronické podobě je zatím velmi málo. V tomto směru jsme již zahájili jednání s prof. dr. Věrou Olivovou, DrSc., předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše. S ní můžeme říci, že čím více dílo E. Beneše poznáváme, tím více si ho nejen vážíme, ale též obdivujeme.

Budeme moc rádi, když budete naší rubriku E-knihy navštěvovat a myšlenky v ní obsažené dále šířit. Boj o výklad našich dějin, který již delší dobu probíhá zvláště v proněmeckém tisku, je zápasem nejen o historickou pravdu, o minulost, ale i o přítomnost a budoucnost našeho národa a státu.

Prof. Dr.Rajko Doleček, DrSc.

Hlavní myšlenka pro květnové volby v Srbsku – pohled z Česka

Jako svou hlavní myšlenku a pravdu pro letošní volby, by veliká většina Srbů měla zcela jednoznačně vyjádřit, že DNEŠNÍ OFICIÁLNÍ EVROPSKÁ UNIE (EU), NATO A USA JSOU SKUTEČNÝMI NEPŘÁTELI SRBSKA. A všichni ti, kteří jsou v Srbsku dnes u moci a kteří je chválí a kteří jim otrocky slouží, a kteří jen tak mimochodem při tom zbohatli, ti všichni by teď měli navždy zmizet do propadliště dějin, ať je to kdokoli. Tato myšlenka není obyčejný výmysl nebo lež, to je realita pro Srbsko, pro Srby vůbec. Jí by se měli denně učit ve školách, číst ji v novinách a načmáranou na zdech, říkat ji jako první větu v rozhlase nebo v televizi. Copak ti, kteří je chválí a dávají je za vzor, si mohou přát, aby lid zapomněl na 78 dnů a nocí zabíjení a ničení během gangsterské agrese („humanitární války“) EU+NATO+USA v 1999 proti Srbsku (bomby tehdy zabíjely i o Velikonocích !), na základě výmyslů a lží, bez Rezoluce Rady bezpečnosti OSN?

Copak by se měla prodloužit vláda lidí, kteří mají slova chvály pro ty, kteří zrádně oloupili Kosovo a Metohiji, tedy část teritoria Srbska, staletími spojeného se vznikem srbského státu? A kteří se snaží koupit část medií, aby tvrdila, že je to většině národa jedno. Copak Srbsko tak kleslo, aby se jeho osud rozhodoval na různých velvyslanectvích a úplatky koupenými všelijakými nevládními organizacemi (kdo je všechno kupuje ?), aby ta koupená media dělala z poctivého a statečného srbského národa bandu hrdlořezů. Když Holanďané, Němci, Francouzi, Angličané, Američané, Kanaďané, atd. mluví o lidských právech, je dobré si vzpomenout, že zrovna oni a jejich letadla zabíjeli a ničili v Srbsku, na Kosovu a Metohiji. Co zbylo ze srbské armády, kdysi chlouby země?

Teď se rozhoduje o osudu celého národa, který přesně ví, kdo mu lže a kdo chválí jeho úhlavní nepřátele. Základními zájmy srbského lidu je rozvíjet existenci a bratrské vztahy Srbska a Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), obhajovat Daytonskou smlouvu (i když není bezchybná) proti centralizaci v BaH, rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1244, ústavu Srbska. Kosovo musí i nadále zůstat základní součástí Srbska. Cestu Srbska by jistě neměla vytvářet nějaká velvyslankyně v Bělehradě. Srbsko se přece nemůže spoléhat na ty, kteří mu tolik uškodili před a po roce 1999 sankcemi, bombami a pomoci lží. Jeho cestou by měla být politická a vojenská neutralita, spolu s energickými požadavky přes mezinárodní organizace (OSN, BRICS ?), aby mu byly alespoň nahrazeny škody (těch řádově 40 až 50 miliard US dolarů), vyvolané agresí EU+NATO+USA. Pravděpodobně by tu mohlo pomoct Rusko, vždy více méně prosrbské, jako vlivný člen BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Proč se nesnažit najít alespoň morální podporu u různých „nezařazených zemí“, pokud dnes ještě existují?

My jsme tady v Česku nebyli bombardování ve dne v noci po dobu 78 dnů, nebylo nám pobořeno přes 60 významných mostů, nebyl nám zničen veliký chemický, ropný i jiný průmysl, nebyly nám bombardovány naše teplárny a nemocnice, obytné čtvrti našich měst, a tak dále, nebyl proti nám použit ochuzený uran, nebylo zabito bombami přes 3 000 našich dospělých občanů a dětí a zmrzačeny tisíce dalších. Také u nás nebyla bombardováním vyvolána ekologická katastrofa – ale ani nám není vždy úplně nejlépe v té „veliké společnosti“ ve které jsme, tj. EU+NATO+USA, i když od EU něco i dostáváme, pokud posloucháme. Jen tak připomenu pár „drobností“: Česko bylo vždy velikým vývozcem cukru – dnes kupujeme cukr ze zahraničí. Některé naše moderní cukrovary koupili Francouzi a některé z nich doslova nechali zbořit – vyřešili tak otázku konkurence. Zatím co jsme do členství v EU vyváželi hodně vepřového, dnes ho dovážíme z Německa. Velmi se snížil náš stav skotu. Náš velmi rozvinutý mléčný průmysl (tč.výrazně zmenšený) zkupovaly různé mezinárodní společnosti. Naše slavná česká piva, kromě „Budvaru“, už nejsou česká, patří různým mezinárodním společnostem. Pro mnohé z našich domácích výrobků (různé lihoviny, uzeniny, sýry apod.) jsme museli bojovat s bruselskou byrokracií, abychom je mohli i dál vyrábět.

Naše armáda se zmenšila na žalostně nízký stav, snad kolem 30 000 „zaměstnanců“, včetně úředníků. Naši vojáci jsou skutečně skvěle vycvičeni, tč. „pracují“ jako NATO jednotky v Afghánistánu. Náš prezident Václav Klaus nemá EU příliš v lásce, euro pokládá za základní chybu – dosud máme svou českou korunu.

Budeme restituovat až do ekonomického rozvratu republiky?

Když jsem přečetl článek pana profesora Jana Rychlíka z Ústavu českých dějin Filosofické fakulta UK o fundamentalistickém přístupu k církevním restitucím, vzpomněl jsem si na jeden velmi zajímavý text, který přinesl tiskový orgán „Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČR“, Prager Volkszeitung, č. 31-32, 4.8.2005, z pera Hanse Gebe „ Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“.

„…Opakující se předloha“, o níž je tady řeč, humanitární gesto, nyní nabývá podoby „usmiřovacího gesta“ pro sudetoněmecké antifašisty, kteří v roce 1945/46, jako všichni Němci v zemi, byli vystaveni drancování, diskriminaci, vyvlastňování, nuceným pracím, vyhánění a jinému poškozování. To původně nemělo tak být a vyžaduje to proto odpovídající zjištění. …

Konečně již v minulých letech byly podávány iniciativní návrhy na „humanitární gesta“. Vzpomínáme na tehdejšího vícepremiéra Mareše… Také tehdejší ministr zahraničí Svoboda se připojil k této žádosti. Tyto iniciativy zanikly pod prudkým politickým odporem. Také z obávaného rozhořčení dalších skupin obyvatelstva. Němci sice byli rádi přijímáni jako peníze přinášející turisté a podnikatelé, ale ti Němci, kteří zůstali v zemi, byli mnohem dříve přijímáni jako „nemilovaná menšina“, jako přežívající část po onom vyhnání, které i po 60ti letech je schvalováno většinou obyvatelstva.

Jakou cestou jde Paroubkova iniciativa?

A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražená. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. …Pozn. red.: Větší část článku je obsažena v Listech č. 44, rubrika Listy, www.ceskenarodnilisty.cz)

Rádi bychom pana Hanse Gebeho doplnili, že na tomto miliardovém plánu, o němž s jistotou nevíme, zda byl již vytvořen a dnes je realizován, by měli profitovat nejen církve a sudetští Němci, tzv. vyhnanci i „zůstavší“ nýbrž dokonce cizácká a poněmčelá kolaborantská šlechta. Ta působila v naší republice jako beranidlo, namířené proti konfiskacím jejich majetku, založeným především na dekretech prezidenta republiky. Pokud by se někdo náhodou domníval, že šlo a jde o nějaké směšné částky, tak se hluboce mýlí. Nacirestituenti, jak jím někteří historici říkají, vymáhali a někteří dosud vymáhají na našem státu majetek v hodnotě desítek miliard, ale spíše stamiliard korun….

V ČR jsou bohužel síly, které s voláním, že vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno, myslí nejen na církevní „majetek“, nýbrž i na majetek konfiskovaný sudetům. Tomu se nemusíme ani divit, když náš ministr zahraničních věcí, Karel Schwarzenberg, se nepovažuje za Čecha, ale je, jak se sám vyjádřil, Böhme. Mluví o vyhnání sudetských Němců i o ukradení jejich majetků. Domníváme se, že hlavní silou, která restituce církevní i sudetoněmecké bude dále podporovat, přímo či nepřímo, je především TOP 09 a pravděpodobně také KDU-ČSL. I v ODS jsou jednotlivci, a skupiny, které uvedené restituce považují za správné. Jen si připomeňme, co pro ně dělá např. premiér P. Nečas a jeho suita.

Závěrem zdůrazňujeme, že s církevními restitucemi, zvláště s finančním plněním státu církvím, zásadně a zcela nesouhlasíme. Rovněž nesouhlasíme, z výše uvedených důvodů, s jakýmkoliv plněním ČR vůči tzv. sudetským Němcům. Naopak požadujeme, aby Německo, které zdaleka nezaplatilo ani reparace z první světové války, nám reparace v plné výši, stanovené Pařížskou reparační dohodou z r.1945, urychleně poukázalo. Výňatek z článku, připravil dr. O. Tuleškov

Vstoupili jsme do Spojenectví Práce a Solidarity

Jsme přesvědčeni, že SPaS „může zásadně přispět k zastavení hospodářského a sociálního rozvratu a k nastoupení cesty ke společnosti založené na solidaritě a odpovědnosti“.

V konzultaci s ing. Daliborem Plichtou, předsedou Nezávislé organizace Věrni zůstaneme, bylo dohodnuto, že součásti SPaS se stanou, vedle Křesťanskosociálního hnutí, i České národní listy. Budeme se snažit, abychom svými osvědčenými prostředky napomohli v rámci SpaS k nutným a nazrálým společenským změnám, vedoucím k tomu, aby lid se reálně stal zdrojem veškeré moci ve státě.

Vyzýváme naše příznivce a členy, aby v místech svého bydliště podporovali akce SpaS. Za KSH a ČNL: JUDr. O. Tuleškov

Česká televize „ sčítá“ sobotní demonstranty

Sobotní demonstrace Stop vládě se vydařila. Občané zvedli hlavy. Tisíce transparentů, účast občanských iniciativ, studentů, tak i opozičních politiků, zejména levicových poslanců a senátorů, to byla jarní atmosféra na protivládní demonstraci. Přišli, jak sociální demokraté, tak i národní socialisté. Korupční a asociální politika Nečasovy vlády přivedla je i občany na Václavské náměstí. Vysoká účast naplnila zcela centrum Prahy, tato demonstrace byla největší po listopadu 1989. Sdělovací prostředky ji tedy nemohly zcela pominout. Pravicové strany tvořící „ vládu panské koalice“, se ji snažily zpochybnit. Na pomoc jí přišli i vládě věrné sdělovací prostředky, zejména Česká televize. Ti všichni se snažili, jak samotné protesty, tak i vysokou účast poněkud zlehčit. Už v sobotu ty počty České televizi nevycházely. Jejich odhady byly totiž hluboko za skutečností. Všichni, co tam byli, konstatovali, že atmosféra jim připomínala listopadový Václavák roku 1989.

V jednom z následných komentářů ČT k sobotní demonstraci, její komentátor Jiří Petrovič při rozhovoru s jedním s odborových předáků, se snažil zamíchat čísla o účasti tak, aby i vysoká 120.000 účast se dala využit v prospěch vlády. Dle jeho slov, „ byla jen zlomkem všech našich pracujících“. Tedy, aby divák ČT dobře pochopil, na Václavském náměstí demonstrovala jen část odborových nespokojenců. Protože odborářů je prý asi 600.000 a přišel jich jen zlomek. V ČT zazněla demagogie hodná dřívějších vládců. Chtěl bych připomenout, že k parlamentním volbám, také chodí jen cca 60% voličů, někdy ještě méně. Ve volbách do Senátu je účast často hluboko pod 30%. Takže ty počty jsou velmi ošidné a neměly by se zneužívat. ČT by měla být objektivním zpravodajem, neměla by plnit jen přání vládní strany. Českou televizi platí občané a má tedy plnit veřejnoprávní povinnosti. A co se týče vlády Petra Nečase, ta má svých starostí nad hlavu. Vystačí si sama se svými problémy. Její dni jsou stejně sečteny. Každým dnem nabírá vodu. Dnes zalepila jednu díru, zítra bude lepit druhou. Již dnes má nejmenší popularitu ze všech polistopadových vlád. Její strašení Řeckem, či komunismem, je jen zástěrou její vlastní neschopnosti. Stává se směšnou.

Přemysl Votava, Praha

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz