České národní listy, březen-duben 2013

Jako odbojáři máme poměrů ve státě plné zuby

Nejdříve zasáhla do našeho života velkoněmecká válka, pak se střídaly krátké přílivy demokracie s předlouhými odlivy autoritativního státu, který někteří nazývají totalitou. Sametový převrat přinesl nové vůdce, nové polopravdy a celé lži. A propast ve státě.

Exprezident na věčnosti nám tvrdil - nebude nezaměstnanost, nebudou vojenské bloky, nebudou rozdíly mezi mocnými a chudými, nebudou krize, naši vojáci nebudou bojovat v zahraničí. Tato tvrzení exprezidenta na věčnosti se ukázala jako obří nepravdy. Některá tvrzení - o vojenských blocích například - jako vyslovené lži.

Máme nezaměstnanost jako za velké krize, máme bezdomovce, máme sociální propast, o které se našim dědům ani nezdálo. Máme navíc republiku ohroženou sudeťáky, kteří jsou lživě vydáváni za oběti jakéhosi vyhnání.

Máme dokonce ministra zahraničí deroucího se na Hrad, který zhanobil před celým světem prezidentské dekrety, označil odsun za jakési vyhnání a naše otce obvinil z páchání zločinů na jakýchsi neznámých nevinných Němcích, kteří neexistovali. Našeho prezidenta Budovatele poslal dokonce pomyslně před soud válečných zločinců! To se ještě v žádném státě antifašistické koalice nestalo a nikdo tam by si to ani netroufl učinit!

Máme církevní restituce rozměrů takřka pobělohorských. Za čas snad ani nebudeme moci chodit do lesů, aniž by nám to církve nepovolily!

A máme i řád německých rytířů, který se drze a halasně rve o zabavené majetky následkem II.světové války.

Dnes jsme rozděleni vinou toho všeho, vinou zahraničních nepřátel a domácí páté kolony zrádců na dva smrtelně nepřátelské tábory.

Jako odbojáři a pozůstalí po odbojářích a obětech fašismu a nacismu, máme takových poměrů plné zuby.

Marně protestujeme proti hanobení II. odboje, proti hanobení našich prezidentů Beneše a Svobody, kterým mnozí dnešní politici nesahají ani po kotníky.

Máme dost věčných televizních a novinových lží o nevinných sudeťácích a o Češích jako novodobých zločincích. Marně žádáme orgány a vládu, aby tomuto neslýchaném řádění v republice učinila dle zákonů přítrž.

Snad neexistuje stát, kde by bylo dovoleno hanobit vlastní státníky a vlastní dějiny a vlastní odboj takovým hnusným způsobem, jak se to u nás děje už přes dvacet let! Kde by bylo dovoleno vynášet staletou porobu národa za vrchol kultury. Kde by bylo dovoleno vynášet dynastii, která byla navždy zavržena zakládací listinou státu - Washingtonskou deklarací! Kde by beztrestně působili emisaři zrádcovské kolony sudetů a hanobili stát.

Toho všeho máme jako odbojáři dost! Budeme podporovat jen takové vlády a takové orgány,kteří skoncují s těmito poměry. Všechny, kdo činí opak, budeme pranýřovat. Postavíme se proti nim,dokud tu jsme.

Za odbojáře Boskovicka Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Nový výchozí bod

(Dovětek k prezidentským volbám ČR 2013)

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha

Před volbami jsme konstatovali: Bismarck, nejsilnější z militaristické aristokracie pruských Junkerů a vedoucí ministr (1882) řekl, že kdo ovládá Čechy, ten vládne Evropě. Německo spojené pod vlivem autokratického Pruska nezapomnělo nikdy ve svých plánech na zábor Čechů. Prostřednictvím pátých kolon i přímo, přes Třetí velkoněmeckou říši až do dnešního EU paní Merkelové. S tím se setkáváme v naší zemi denně. Německo, jako moderní zájmová sféra USA, nehraje nějakou partnerskou roli, jak jsme si politicky naivně po „osvobození“ z komunistického jařma a vstupu do EU představovali. Naopak. Pokračuje autokraticky v dráze nastíněné sjednotitelem Německa Bismarckem.

Nejsme sami, komu se stále více komplikující situace, centralizace řízení a diktát eurem (€) nezamlouvá a prokazatelně neprospívá.

Dříve skutečně velmocenská a koloniální Francie je dnes v hospodářské krizi a je před finančním zhroucením. Její dluhy jsou prakticky rovny jejich ročnímu hrubému domácímu důchodu. Tam nepomůže „vykoupení“ jako u Řecka!

Angličtí občané žádají referendům o další participaci v EU či o výstupu z ní. Pochopitelně, že si nechtějí ve své svobodomyslnosti a z pozice světového bankovního centra nechat dále diktovat autokratickou paní Merkelovou.

EU se totiž stává BU, Bismarckovou Unií.

Pruský model sjednocování se pro neněmecký zbytek Evropy nehodí a je pro demokracii neúnosný. Konečně i pro samo Německo pruský politický marš nevynesl nic dobrého. To naprosto průkazně potvrdily dvě jejich prohrané světové války.

Poznání, kam by asi směřovala autokratická politika prezidentského kandidáta, Karla Schwarzenberga, patrně vedlo ruce voličů jiným směrem. Přece i člověk, který není v police příliš doma, viděl, že ministr, který sám (a o své vlastní vůli!) podepisuje negativní rozhodnutí o jiných, dokonce o spřátelených bratrských státech (Jugoslávie a Kosovo), v zájmu třetí moci, nemůže být užitečným pro naši státnost. Politik či dokonce ministr, který se svévolně (bez pověření vládou!) účastní seancí problematických spolků jako jsou Bilderbergové se službou nadnárodnímu velkokapitálu a Bankéřům světa, nemůže být státu prospěšný.

Proto musel zvítězit pročesky orientovaný Ing. Zeman. Jeho plány jsou ovšem odvážné. Prosadit nejnárodnější myšlenky jako je „na svém a po svém“, vzkřísit náš průmysl pro nás v úpadkovém autoritativním EU bude fuška.

Budeme-li ale chtít jít tímto směrem, musíme k tomu mít volné ruce. K tomu nám může pomoci neutralismus! Tedy brzké referendum o požadavku neutralismu/neutrality, a její projednání s EU. Následující referendum by mělo nabídnout nové spojení partnerů bývalého Československa, s výzvou pro znovu připojení Podkarpatské Rusi. Ta byla až příliš blahovolně postoupena naší poválečnou politickou garniturou generalissimu Stalinovi. Před prezidentem Milošem Zemanem je náročné dílo rektifikace všeho minulého, co nám neprospívalo a nastolit novou epochu dobrého. Londýn, 1.2.2013

Protičeská propaganda pokračuje

Ing. Jiří Krutina

Tato propaganda trvá dále, je třeba si uvědomit zřejmě na velmi dlouho, že zkrátka hlavní média, deníky i TV nejsou v rukách českého kapitálu, ale zejména německého. Nedělejme si iluze, že když půjde o tzv. „lámání chleba“, že se neuplatní ono známé zpívání písně toho, jehož chleba jíme. To jsme mohli vidět v případě mediální kampaně pro K.Schwarzenberga, kdy šéfredaktoři německých „českých“ deníku a serverů zcela otevřeně se vyjadřovali na podporu jim předloženého kandidáta K.S. V tomto si nedělejme naprosto žádné iluze, člověk se příliš nemění. Současný německý tisk se vyjadřuje o našem novém prezidentovi, že vyhrál díky „protiněmecké kampani“. Což je opět jenom pokračování „protičeské kampaně“

Všimněme si dobře: odmítnutí typické právní rétoriky představitelů sudetských krajanských sdružení v Německu a v Rakousku a přirovnání našeho druhého prezidenta k válečným zločincům K. Schwarzenbergem, nyní prezidentem Zemanem, je vydáváno a zcela otočeno jako Zemanova „protiněmecká kampaň“.

Dodejme, že téma odsunu a dekretů vytáhl sám K. Schwarzenberg a nikoliv Miloš Zeman.

Představitelé těchto organizací v Německu a Rakousku trvalé stojí na stanovisku, že dr. Edvard Beneše byl válečný zločinec a že poválečný odsun bývalých československých občanů německé národnosti, kteří mimo jiné rozbili demokratický stát ČSR jako Hitlerova pátá kolona, podíleli se na vraždění a vyhnání českých občanů z pohraničí v roce 1938, dále tvořili 50% potlačovatelského aparátu v protektorátu a získali říšské německé občanství Hitlerova Německa, bylo genocidní vyhnání. To je rétorika SL. Usilují o zneplatnění zákonů, které toto pokrývají tím, že samotný akt prohlašují za nelegitimní, protiprávní a usilují o právní překvalifikaci odsunu (v originálních dokumentech doslova „transfer“) na genocidní vyhnání. Tím se pak otevírá cesta k restituci. Zde není problém v tom, jak populisticky K.S ujišťoval v závěru své kampaně, že „nikdo nepřijde v pohraničí o své chalupy“ – ano, to by se nemohlo stát, ale šlo by prosadit finanční restituce, podobně jako v případě „církevních“, které mimo jiné také byly protlačeny zejména K.S., a dodejme, to K.S. nesdělil.

To, že postup K.S. do druhého kola voleb skutečně uvítali zástupci sudetoněmeckých krajanských sdružení, je opět pravdou, která byla opět otočena proti prezidentu Zemanovi. Dopustil se totiž formální chyby, kdy spojil tuto podporu s asi nejznámějším představitelem této skupiny, B. Posseltem. Byl to M. Hammer, zástupce „vyhnaných“ z Rakouska…

Zkrácený překlad hovoří zcela jasně:

Hammer toto považuje za povzbudivé znamení, že diskuse v České republice se dá opět do pohybu. Vítězství Schwarzenberga v prezidentských volbách by poskytlo historickou příležitost, že otázka odsunu sudetských Němců bude řešena, tato křivda oficiálně uznána a také přiměřeně kompenzována.

"Je to také další známkou toho, že v České republice evidentně bude větší počet těch, kteří se zde zajímají o seriózní zpracování této nespravedlnosti/křivdy.

Schwarzenbergovo vítězství by bylo tím také znamením, že sudetská otázka v České republice může býti řešena“, tak uzavírá Hammer.

Sdělení je opět zcela jasné. A dodejme, distancoval se od tohoto tvrzení představitelů rakouských odsunuvších K.S.? Nikoliv. Pouze využil formální a opravdu trochu zbytečné formální pochybení, které ale nezměnilo nic na podstatě věci: představitelé sudetských Němců přivítali postup K.S do prezidentské volby a jeho případný úspěch spojovali s možností vyřešení sudetské otázky prohlášením odsunu za křivdu s nutností je kompenzovat – restituovat.

Co psali německé noviny po zvolení Zemana:

"Lidový náruživý kuřák a milovník pálenky není mužem diplomatických floskulí. Když byl v letech 1998 až 2002 ministerským předsedou, postaral se o pozdvižení a zděšení provokativními výroky o sudetských Němcích jako o ´Hitlerově páté koloně´," poznamenala agentura DPA s tím, že tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder pak zrušil plánovanou návštěvu Prahy.

Poznámka:

Dodejme fakta. Zeman se tehdy vyjádřil opět zcela v souladu s historickou zkušeností a fakty a přesto současný německý deník to prohlašuje za „provokativní výroky“. Sudetští Němci se skutečně stali nástrojem A. Hitlera k rozbití Československa. Prováděli na našem území špionážní a záškodnickou aktivitu a to už od roku 1936. Vše je zdokumentováno například v knize Františka Moravce: Špion, jemuž nevěřili. František Moravec vedl československou zpravodajskou službu během 2. světové války a byl jedním z nejbližších spolupracovníků dr. Edvarda Beneše. O roli sudetských Němců jako páté kolony je možno získat stručný obrázek například zde: http://www.ceskenarodnilisty.cz

Španělský list El País píše, že Zeman triumfoval po tvrdé volební kampani poznamenané minulostí a kritikou Karla Schwarzenberga za jeho výroky o vyhnání "tří milionů Čechoslováků hovořících německy" po druhé světové válce.

Poznámka:

Zde jde zřejmě čistě o neznalost historických fakt. Nešlo právě o „vyhnání“ – to je opět právnický termín používaný odsunutými Němci, ale o „transfer“. To je první věc. Druhou věcí je, že nešlo o odsun Čechoslováků hovořících německy, ale v dané době o říšské občany Hitlerovi třetí říše, neboť právě toto občanství získali a tak ztratili nárok na československé občanství. V době odsunu tak byli odsunuti občané nám nepřátelského státu, který byl poražen ve válce spojenci a dodejme – ČSR stála na straně spojenců. Dokonce se naši zástupci účastnili norimberského procesu. Právě snahou představitelů SL je mlžit tímto způsobem, že byly zbavení občanských práv občané ČSR, což se považuje obecně za nepřijatelné a tedy jako další možný krok k prohlášení nelegitimity odsunu.

Vidíme tedy, že „sudetská otázka“ je živá v tom smyslu, že stále existují snahy v zahraničí u některých politicky organizovaných skupin za pomocí médií v zahraničí – ale co je horší i u nás, překrucovat historickou skutečnost i právní fakta ohledně poválečného uspořádání Evropy, odsunu Němců zpět do Německa a úsilí o restituce.

Proč a kdo má ve skutečnosti zájem na neustálé překrucování a přepisování této již historické skutečnosti do pozornosti české společnosti, přinášet „nové pohledy“ – jejichž celá „novost“ je starou nacistickou rétorikou a tak štěpit názorově českou společnost v základních státotvorných otázkách?

Opět byla tato „otázka“ otevřena zcela záměrně a navíc z úst „ministra zahraničí“ dost minimálně řečeno necitlivě a lživé. Proč má někdo potřebu o zcela již dávno vyřešených otázkách potřebu o nich lhát a uvádět nepřesně historickou skutečnost? Proč tvrdil K.S., že jsou dekrety neplatné? Pozdější mlžení, že šlo o nepřesné vyjádření, již neobstojí, neboť současně K. S sdělil několik dalších nepravd o tomto historickém procesu (Beneš jako zločinec, sudetští Němci nastoupili během mobilizace 1938, byl uplatněn princip kolektivní viny, apod.) a tedy je evidentní, že to nebyla otázka „nepřesného vyjádření“, ale vyjádření jeho dlouhodobého názoru a stanoviska. A dodejme je shodné s názory, stanovisky a rétorikou představitelů SdL, jak německých, tak rakouských. To si každý může ověřit sám.

Kdo skutečně projevil cit pro realitu a správně rozlišil v této předvolební rétorice K. S. snahu o přepisování historie a snahu vnutit české společnosti překroucený pohled na historické procesy staré 70 let a rétoriku, která je shodná s představiteli odsunutých Němců, nebyly ony „osobnosti“ intelektuálně-umělecké pražské fronty v čele s „osobnostmi“ , ale zcela obyčejní občané ČR – mimopražští. Tito pak byly těmi samými – médii a německými deníky obvinění s českého nacionalismu a Miloš Zeman z toho, že využil protiněmecké kampaně a proto zvítězil. Opět lež, překrucování skutečnosti přesně ve vleku předchozí protičeské kampaně.

Snaha o obranu proti přepisování a překrucování historických skutečností není českým nacionalismem, ale zcela přirozeným postojem na stanovisku pravdivosti a tedy i obrany národních zájmů, historie a kultury. Nenechme si vnutit, že jde o projev nacionalismu, či dokonce jak se média snaží nyní hlásat projev „protiněmecké kampaně“. Vždy si vzpomeňme na Mistra Jana Husa:

„Je mi milejší dobrý Němec, než špatný Čech.“

České přirozené vlastenectví není nebezpečný nacionalismus, který vznikl v nacistickém Německu jako příslušnost k jedné krvi a rase s postojem nadřazenosti k ostatním „méněcenným“ národům – zejména slovanským. Vlastenectví, národovectví je přirozená soudržnost na základě společného jazyka, kultury, historické zkušenosti i území. To nemá nic společného s nebezpečnými formami nacionalismu, jak jej známe z doby nacistického Německa. Jakákoliv snaha označovat obranu správných právních formulací dekretů, či ohrazení proti nařčení prezidenta Beneše, který vedl náš druhý protinacistický odboj a stál například za odstraněním R. Hendricha, za válečného zločince, za projevy českého šovinismu nebo nacionalismu, je právě onou protičeskou kampaní, kterou vedou některá média v zahraničí a bohužel i u nás. Naopak toto hájení stanoviska pravdivosti je právě oním přirozeným vlastenectvím – a dodejme – není na tom nic nepatřičného, ale naopak projevem skutečné úcty i vyjádření kolektivního smyslu pro společný stát.

To, že šlo skutečně o „historickou“ volbu dokazují i německá média když píší, že Češi prošvihli „historický okamžik“. Neprošvihli – ale rozpoznali.

S trochou nadsázky můžeme říci, že naše národní zájmy tak podrželi, tak jako mnohokrát v minulosti právě mimopražští občané zejména z vesnic a malých měst – oni plebejci a potomci oněch nevolníků, jak se je snažil urážet režisér Menzel ve svém klipu – ona VIP „celebrita“ – tzv. „osobnost“.

Prokázali daleko vyšší rozlišovací schopnost než zcela zmatená část „osobností“ pražského kulturního prostředí. Podobnost s obdobím husitství je více než zřejmá.

Zeman prý není jejich prezident. Náš zase není ministr Schwarzenberg

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Osobnosti vzkazují novému českému prezidentu, váženému panu Ing. Zemanovi, že prý "není jejich prezidentem". Dobrá - mají svaté právo vyjádřit svůj názor a manifestovat tak hořkou, doslova stalingradskou porážku svého kandidáta, muže středověku pana Schwarzenberga. My odbojáři zase neuznáváme - a to již drahnou dobu - morálně pana Schwarzenberga na postu ministra zahraničí. Neuznávali jsme ho již dávno, když byl kancléřem exprezidenta Havla. Nevím, zdali právě on byl otcem skandální Havlovy "omluvy tzv.sudetským Němcům" - zvláště, je-li známo, že pan Havel sám tento názor veřejně hlásal - a ještě to skandálně pokládal za "statečnost"! Ale máme za to, že když se jich mnohokrát veřejně zastal a v televizní diskuzi dokonce "poslal dr. Beneše i s vládou obrazně do Haagu", je to skandál. A když našim předkům stále vyčítá jakési "křivdy a uplatňování kolektivní viny na českých Němcích"- to je též skandál. Však také tento Schwarzenbergův skandál vyzvedl ze židle i pana prezidenta Klause, který mu to nikdy nezapomene, jak sám prohlásil.

Avšak zpět k panu Schwarzenbergovi. Ministr zahraničí, který veřejně odsuzuje dekrety jako bezpráví, křivdu a já nevím co ještě, nemůže vyjadřovat zájmy státu, jehož je ministrem. Opak je pravdou. Ministr, který nepřípustně zjednodušuje historii a obrazně posílá jednoho z obránců ČSR, státníka světového významu dr. Beneše na soud válečných zločinců podle dnešních měřítek, neexistujících v oné době, podle nás jde proti zemi, již zastupuje, a proti jejím dějinám. Ministr zahraničí slovanského antifašistického státu, jenž býval spojencem slovanské Jugoslávie, který uzná odtrženecký pastát Kosovo, rovněž dle nás jde proti zájmům země, kterou zastupuje. Proč nepíši - proti vlastní zemi ? Domnívám se, že tato země není panu Schwarzenbergovi vlastní, i když on tvrdí opak.

Ministr, který vyznává politiku jakési "radarové obrany proti nepříteli" - a my dobře víme, proti jakému nepříteli je radar ve skutečnosti zamýšlen !! - podle nás nepatří na náš post ministra zahraničí.

Zkrátka, ze všech i z mnoha dalších důvodu - počínaje jeho rodinným zázemím a konče historickou úlohou jeho rodu v naší zemi jakožto staletého služebníka nám cizích a nepřátelských Habsburků - nemůžeme nikdy souhlasit s jeho vysokou funkcí ministra zahraničí naší republiky.

Pro nás odbojáře, a myslím na všechny, kdož bojovali za republiku ve dvou světových válkách, v domácím odboji anebo byli oběťmi habsburské nebo nacistické zvůle, a dále pro nás všechny pozůstalé po bojovnících a obětech těchto válek - z morálního hlediska "seine Durchlaucht Fürst Schwarzenberg" ( on je podle vlastního vyjádření "Böhme") anobrž "Jeho Jasnost kníže" (což platí v zahraničí - u nás občan Schwarzenberg) je jako ministr nepřijatelný, bude nepřijatelný i jako premiér, pokud jej instalují, a byl by zcela nepřijatelný jako hlava státu.

Proto děkujeme Hospodinu na Výsostech, že hlavou státu se stal pan prezident Zeman, a nikoli muž středověku, pravý to muž dávné minulosti vytažené z muzea dějin jeho společníky. Muž koncepcí daleko zaostalejších, než je nejkonzervativnější ctihodný britský směr, muž politiky karbonského pralesa habsburské monarchie, muž, který se stal praprarybou "Latimérii podivnou české moderní politiky", vylovenou z pravěkých vod panem exprezidentem Havlem a jeho souputníky. Jistý německý i rakouský tisk mu klidně může dělat středověké orace - na nás to neplatí. Ostatně za nás všechny to pravil nejlépe náš vážený bratr generál Beer, hrdina bitev II.světové války, v jasném vojenském vyjádření o panu Schwarzenbergovi, když ho vyzval, aby odstoupil jako kandidát na prezidenta!

Pro to i my hlásáme své stanovisko - pro nás pan Schwarzenberg nikdy nebyl a není vhodný ministr zahraničí, pro nás by jako prezident byl katastrofou, a případně se stane katastrofou i jako premiér. Pokud bude opět pan Schwarzenberg cpán do nových vysokých funkcí jako špunt do láhve bez ohledu na národ, nikdy ho za svého nepřijmeme.

Pan Schwarzenber nebyl náš kandidát na prezidenta, není náš ministr zahraničí, nebude náš případný premiér jinak, než jen formálně.

Za odbojáře Boskovicka a Blanenska, autor je předseda OV ČSBS Boskovice

Svědectví odkrývá šokující slova Schwarzenberga

Hans Štembera

Týden poté, co prezidentský kandidát a šéf TOP 09 Karel Schwarzenberg sám v televizním duelu rozvířil debatu k sudetským Němcům a Benešovým dekretům, se objevilo svědectví muže, který byl v 90. letech u šokujícího výroku knížete, kdy nepřímo slíbil restituci majetku zabaveného šlechtické rodině, která kolaborovala s nacisty.

Schwarzenberg minulý čtvrtek v debatě s Milošem Zemanem na ČT prohlásil, že Benešovy dekrety už dvacet let neplatí a že za odsun sudetských Němců by tehdejší vláda s prezidentem Benešem dnes stanula před haagským tribunálem pro válečné zločince.

Na základě takto rozvířené debaty se redakci ParlamentníchListů.cz ozval muž, který byl svědkem podle svých slov šokujícího výroku knížete. Příběh se odehrál na začátku devadesátých let. Jiří Polanský byl tehdy ředitelem státního zámku Sychrov na Liberecku.

Setkání šlechtičny se Schwarzenbergem na Hradě

Rozhovor se měl odehrát na Pražském hradě v pracovně Havlova kancléře Schwarzenberga. Dnešní předseda TOP 09 tehdy rozmlouval s Margueritte, princeznou z Rohanu, hraběnkou Kottulinsky, dcerou Alaina von Rohana, který byl do roku 1945 vlastníkem zámku v Sychrově.

„Několik dní po 17. listopadu 1989 mi večer telefonovala paní Margueritte Rohanová - Kottulinsky, že s napětím a radostí sleduje události u nás v ČSFR, a že do konce roku 1989 určitě opět přijede na Sychrov. To se také v prosinci 1989 stalo. Byla velmi spokojená s vývojem událostí u nás a informovala mě, že vede jednání s vysokými představiteli Nadace Jean Paul Getty Jr. v USA, s nimiž je předjednána pomoc financování obnovy hradů a zámků v ČR za této nové situace. Vyslovila přání, že by o tom ráda osobně informovala pana Václava Havla,“ popisuje Polanský, co stojí v jí psaném dokumentu, který redakci poskytl. Ten dále zmiňuje, že přes svého příbuzného, který byl blízkým spolupracovníkem prezidenta Havla v Občanském fóru, se mu nakonec společné setkání podařilo předběžně domluvit. První setkání nebylo přímo s Havlem, ale právě s tehdejším kancléřem Schwarzenbergem.

Setkání, kterého se Polanský jako třetí osoba zúčastnil, prý proběhlo v přátelské atmosféře a jeho předmětem mělo být právě předjednání finanční pomoci od zmíněné americké nadace pro české památky. Kníže se podle Polanského nakonec s princeznou z Rohanu domluvil na tom, že se s prezidentem Havlem setká v květnu 1990 na sychrovském zámku.

„Lidi budou mít problém se nažrat…“

„Při loučení se paní Margueritte Rohanová - Kottulinsky na pana kancléře Karla Schwarzenberga obrátila velmi naléhavým a osobním apelem: Abyste při vší té práci nezapomínal na restituce,“ vzpomíná Jiří Polanský a upozorňuje, že majetek Rohanů byl v roce 1945 zabaven na základě Benešových dekretů pro jejich kolaboraci s nacisty.

Schwarzenbergova odpověď podle něho byla šokující: „Margueritto, buďte trpělivá. Přišla doba, ve kterou jsme vůbec nedoufali. Uteče pár let, lidi tady budou mít problém se nažrat, a pak jim bude jedno, co se komu vrátí,“ měl tehdy reagovat kníže. Po této události se už prý Polanský přestal k Rohan – Kottulinsky chovat s přehnaným respektem. „Přestal jsem se na ni dívat jako na člověka, který na Sychrově prožil nejkrásnější roky svého života, ale jako na člověka chladného a vypočítavého. Moje letitá vstřícnost a ochota skončila,“ uvádí.

Švagr se o navrácení majetku pokusil

To pro něho dle jeho slov mělo nepříjemné následky: „Nedlouho nato, na popud paní Margueritte Rohanové - Kottulinské, po intervencích pana Karla Schwarzenberga a Milana Uhdeho - tenkrát ministra kultury ČR, jsem byl z funkce ředitele státního zámku Sychrov odvolán.“

O samotné Margueritte Rohanové – Kottulinské, která loni zemřela, se v jisté době šířily informace, že ona sama o případné restituce nikdy usilovat nechce. To však Jiří Polanský v komentáři pro ParlamentníListy.cz vysvětluje jednoduše. „Její otec totiž ustanovil za jediného dědice manžela své starší dcery, tedy švagra Margueritte s dodatkem, že ten následně musí dědictví podělit i mezi ostatní. A její švagr se v devadesátých letech o navrácení majetku skutečně pokusil, i když neúspěšně,“ říká bývalý ředitel zámku Sychrov.

Postoj knížete k dekretům je zřetelný

„Pochybnosti o kolaboraci její rodiny jsou také neopodstatněné. Existuje několik svědeckých výpovědí pamětníků, že se u Rohanových za války na zámku scházeli nacističtí pohlaváři a například se tam pořádalo několik představení různých technických novinek, třeba televize, a toho se zúčastňovali právě nacisté, pro ně to bylo určeno,“ vysvětluje ParlamentnímListům.cz Polanský.

Samotné nedávné výroky Karla Schwarzenberga ohledně sudetských Němců a zlehčování jejich činnosti si vysvětluje následovně. „Jeho postoj k Benešovým dekretům je dlouhodobý a cílený v jejich neprospěch a jeho tehdejší slova k Rohan – Kottulinské to jen potvrzují,“ doplňuje závažná podezření.

Jiří Polanský, převzato z Parlamentní Listy, 25.1.2013

Schwarzenbergova veřejná lež dekrety nezruší

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Veřejná televizní debata obou postupujících kandidátů v presidentských volbách - pánů Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana v České televizi - měla bezesporu svůj ideový vrchol ve sporu o dekrety presidenta republiky a Národního shromáždění z let 1940 až 1946.

Zatímco pan Miloš Zeman zcela objektivně a historicky věrně definoval dekrety jako nedílnou a stále platnou součást našeho právního řádu, u pana Karla Schwarzenberga byl pravdou opak.

Pan Karel Schwarzenberg před miliony diváků tvrdil veřejnou nepravdu, že dekrety prý údajně "neplatí od momentu přijetí české ústavy a Listiny základních práv a svobod od roku 1993" (!). (Citováno podle Práva 18.1.2013,s,2, zn.rsk.) Dále se pan kandidát Schwarzenberg dopustil podle odbojářů velké urážky presidenta Beneše a jeho vlády výrokem "Vždycky jsem říkal, a na tom trvám, že to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně presidenta Beneše, ocitla v Haagu." (Dle téhož zdroje.) Pan Karel Schwarzenberg dále vyčetl našim předkům, že uplatnili "princip kolektivní viny, neohlíželi se, jestli byl někdo k republice loajální nebo se proti ní provinil, to vyčítám našim předkům."

Nelze předpokládat,že by tak vzdělaný a sečtělý muž, jako pan Schwarzenberg, neříkal tak nehoráznou lež bez důvodu. Sám musí - a jeho bývalá funkce kancléře a nynější funkce ministra zahraničí to přímo vyžadovaly - vědět a být dobře zpraven o tom, že výsledek II. světové války předurčil jak dekrety, tak odsun. Musí vědět, že odsun nevymyslil ani dr. Beneš ani jeho exilová vláda, ale spojenecké velmoci, především Velká Británie, jež dokonce uvažovala i o trvalém rozdělení Německa a zbavení Německa průmyslové základny navždy. Dále musí vědět, že dekrety byly obrazem závěrů Postupimi, zejména článku 13 této dohody velmocí o transferu německých menšin z okupovaných zemí - z Polska, Československa, Rumunska, Maďarska, Ukrajiny,Jugoslávie a z baltských zemí. Musí vědět, že velmoci nikdy pro tento akt nepoužily jiný termín než "transfer" - odsun, nikoli etnické vyhánění - zde pan Schwarzenberg buďto nevědomě mluví nepravdu - a pak je nekvalifikovaný ministr zahraničí ! - anebo záměrně veřejnosti lže. Místo vyčítání kolektivní viny Čechům by si měl prostudovat závěry Postupimské dohody, dále tzv. Pařížské reparační dohody, stanovící, že žádný konfiskovaný německý majetek - u nás majetek zrádců, kolaborantů a sudetských Němců provinilých proti ČSR! – nesmí být vrácen do německých rukou, a rovněž čs. žalobu proti sudetské menšině uplatněnou na Norimberském soudu! Tato žaloba byla Norimberským soudem nejen projednána,ale též přijata - a zasloužil se o to též generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, jediný zástupce malých států spojenecké koalice na Norimberském soudu !

Pan Swarzenberg svou lží smetl se stolu dějin i závěry Norimberského soudu o drtivé většině sudetských Němců - jest si přečísti v knihách dr.Ečera "Jak jsem je stíhal" a "Norimberský soud". Tam je celá stať o čs. žalobě proti sudetským Němcům. A to cituji jen českou literaturu - o Norimberku existují tisíce dalších titulů a mnoho kilogramů dokumentace jen ke zločinům sudetských Němců proti ČSR. A za toto by pan Schwarzenberg posílal symbolicky dr. Beneše s vládou do Haagu ?? Co je to za neuvěřitelnou drzost ? Vážený pan ministr kandidát presidentské funkce vážně myslí, že všichni Češi už natolik zhloupli a zapomněli na vlastní i na světové dějiny ?

Dále bych mu doporučil knihu Dr. Rostislava Kocourka "Svět žaluje v Norimberku", veškeré kapitoly o zločinech sudetských Němců. Norimberk přijal kolektivní vinu nejen sudetských Němců, ale i dalších skupin reichu, prohlášených za zločinecké - i když se tomu tehdy představitelé anglické justice bránili, avšak byli v té věci přehlasováni spojeneckými právníky U.S.A., Francie i SSSR.

V reichu pak byl vyhlášen spojenecký kontrolní zákon o kolektivních zakázaných nacistických organizacích č.2, podepsaný sovětským gen.Sokolovským.

Konečně pan kandidát Schwarzenberg pronesl naprosto historicky - a domnívám se i právnicky - nemožnou nepravdu, ne-li lež - o rušení dekretů přijetím Listiny práv od r.1993. Toto je pyramidální blud, který může poděsit jen neinformované. V Evropském právu je vyloučena tzv. retroaktivita nových zákonů vůči staršímu právnímu stavu. To znamená neplatnost nového zákona vůči zákonům starším (pokud je nová ústava nebo zákon vyšší právní sily, např. ústavní zákon neruší.) Listina práv vyhlášená r.1993 z principu nemohla vyrušit nebo zneplatnit dekrety z let 1940-1946!

Tyto dekrety se v otevřených kauzách stále užívají, zkoumá-li se právní stav tzv. rozhodné doby pro kauzy z let okupace a poválečného období.

Toto vše speciálně vzato však již nespadá do perimetru historického zkoumání, nýbrž do oblasti právní. Historik však může - a dokonce je povinen - na tyto aspekty otázky dekretů poukázat. zvláště, když někdo v zápalu politického boje tyto věci nepravdivě podává - anebo dokonce selhává. Historikové takovým výkladům říkají "falšované modernizace dějin" - pan Schwarzenberg se dopustil nepřípustného zjednodušování dějin vytržením jednoho faktu - odsunu, který navíc nepravdivě nazývá "hrubým porušením lidských práv" - z dobových souvislostí - tak nějak by to snad popsala emeritní ústavní soudkyně, dnes senátorka vážená paní JUDr. Eliška Wagnerová, není-liž pravda ?

Česká veřejnost se nemůže nechat donekonečna ohlupovat nepravdami a vyloženými lžemi o odsunu "Sudetů", jak jim dnes říkají naši mladí.

Je třeba otevřeně říci - vážený pane Schwarzenbergu nelžete o našich moderních dějinách ! Chcete-li lhát, běžte zpět do zahraničí. Tam Vám snad uvěří. Dost bylo lží o Sudetech !

Autor je předsedou ČSBS Boskovice

Z jednoho dopisu – srdečně děkujeme

„Sám se děsím, o co vlastně všechno šlo! Totiž já jsem si ani ve snu nepřipouštěl, že by "Karlíček" měl vůbec nějaké šance. Byl jsem zděšen, že nevypadl v prvním kole. Pro mne nepřipadalo myslitelné, že by ho inteligentní český volič uvažoval na funkci. Pro sebe jsem vůbec nepřipouštěl, že by voličova soudnost mohla být tak ovlivnitelná barnumskou reklamou vhodnou pro rozvojové země či prostoduché Američany. Jsem dosud otřesen skutečností, že dostal 45% a ještě více že mi vysokoškolsky vzdělaná příbuzná napsala že "bouchnou" šampus, když bude Karlíček zvolen atd...

Běhá mi doslova mráz po zádech. Jak je možné že lidé nevědí!!!

Tak mi promiňte mojí slepou důvěru v genia našeho lidu. Volba mi vysvětluje mnohé, na příklad že třeba ani moji příbuzní nečtou pozorně moje eseje, neberou moje vysvětlování vážně a nechápou naší posici vzhledem ke světu ani k nejbližším sousedů. Děsné...

Tedy tím více si vážím Vás, Vaší práce i všech vašich spolupracovníků. Jsme v situaci "Buditelství čís. II." Ing. dr. B. Kobliha, 11.2.2013, Londýn

Petice K. Schwarzenbergovi, ministru zahraničních věcí ČR

V Praze dne 3. února 2013

Vážený pane ministře,

v souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod a petičním zákonem se na Vás obracím s žádostí o vyjádření k dále uvedeným otázkám.

Ve Vašich projevech, které jsme měli možnost slyšet, studovat, často mluvíte o spravedlnosti, o právech a povinnostech jednotlivců, sociálních a národnostních skupin či subjektů mezinárodního práva. Hovoříte i o vyhnání a zločinech, kterých se naši předkové, jak tvrdíte, dopustili. Vyjadřujete se krajně urážlivě o poválečné československé vládě, zvláště pak o prezidentovi dr. Edvardu Benešovi. Dovolíme si zejména na uvedené navázat.

I.

Německá historička Barbara Tóthová v článku Kolibřík z Prahy (Cicero, 2, 2011, str. 48-51) píše, že Sudetským Němcům dělá dobře, když Schwarzenberg říkává o sobě německy, že je nejdříve Schwarzenberg a pak „Böhme“ (jak je uvedeno na str. 49 v časopise) a nikoli „Tscheche“.

1) Je pravdou, že se považujete za Bémáka („Böhma“) a nikoliv Čecha?

2) Pokud ano, proč jste o této skutečnosti neinformoval voliče, když, jak tvrdíte, Vaše kampaň byla čestná, nic neskrývající, otevřená?

II.

Častokrát jste opakoval, že tzv. sudetští Němci byli vyhnání, nikoliv přesídleni, jak to odpovídá Postupimské dohodě.

Jako ministr zahraničních věcí přece musíte vědět, že vyhnání je z hlediska mezinárodního práva jednostranný akt, za který nese odpovědnost vždy stát, který vyhnání uskutečnil. Z druhé strany takto vyhnaní mají právo na náhradu škody, která jim vyhnáním vznikla.

Jak tomu bylo v roce 1945 s odsunem tzv. sudetských Němců? O přesídlení (transferu, odsunu) německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska rozhodla Postupimská konference tří vítězných států, a to USA, Velké Británie a SSSR, které v tu dobu vykonávaly nejvyšší moc v poraženém Německu. O rozhodnutí velmocí jsme byli informování diplomatickou cestou. Souhlasně jsme toto rozhodnutí vzali na vědomí a diplomatickou cestou jsme tuto skutečnost sdělili příslušným adresátům.

Připomeňme si následující skutečnosti: W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." (Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Na samém konci války Němci své genocidní úsilí ještě vystupňovali. Na pochodech smrti, v železničních transportech vězňů a válečných zajatců, z nichž značná část procházela naším územím, zavraždili asi 250 tisíc svých odpůrců. V českých zemích v r. 1945 při Květnovém povstání českého lidu a povstání v Praze odpor proti okupantům zaplatilo svým životem přibližně 5000 našich lidí, další tisíce byly raněných. Někteří z nich před smrtí prošli ještě krutým mučením. Němci neživili ani ženy a děti. Praha hořela na několika místech. Materiální ztráty byly též velmi vysoké. Přesto mnohem menší, než kdybychom Němcům dovolili při ústupu zanechávat za sebou jen spálenou zemi a Prahu bránit před postupujícími Spojenci. Nezapomeňme na Varšavu a další tisíce menších či větších měst, co Němci barbarským způsobem zničili.

Prof. Miloš Pick byl jedním z těch mála šťastných, co se dožili osvobození z pochodu smrti. O svém příjezdu do Prahy vypráví: „A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.“ (Z textu Přepisují dějiny místo pokání, www.ceskenarodnilisty.cz , rubrika Publikace základní řada).

Praha, tak i venkov byl německým vražděním dohnán k silné nenávisti, která znemožňovala odlišovat nacisty od ostatních Němců. V osvobozené republice zatím docházelo i k jednotlivým projevům méně či více násilné msty. Těm nešlo zabránit, zvláště když jejich iniciátory se stali osvobození vězni z německých koncentračních táborů, z gestapáckých mučíren či lidé z postižených rodin. Přesto nebyly zdaleka tak krvavé, jak předvídal W. Churchill. Místo masového zabíjení Němců došlo již v květových dnech roku 1945 k tzv. divokým odsunům. Postihly desítky tisíc Němců. „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in. O české státnosti, str. 258, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004). Ano, divoké odsuny byly plodem své doby, byly důsledkem příčin, o nichž jsme mluvili výše. Nelze tedy na ně aplikovat dnešní měřítka a normy, ať již právní či morální.

Za provedení odsunu ČSR byla pochválena představiteli Spojenecké kontrolní rady v Berlíně, v souladu s jejichž pokyny jsme odsun německého obyvatelstva prováděli.

Vraťme se však k terminologii. O této problematice pojednává velmi důkladně a s plnou znalostí věci prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc, dlouholetý vedoucí katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě UK v Praze a expert na mezinárodněprávní otázky při naší delegaci u OSN, ve své stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“, obsažené ve sborníku „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“ ( vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996), zdůrazňuje: „…Mezinárodní právo zná institut přesídlení (transfer) části obyvatelstva jednoho státu na území druhého státu.…Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu : „transfer“ čtyřikrát, druhý termín „removal“ jednou a třetí obrat „expulzion“ rovněž jednou. Bylo to nedopatření nebo nepřesnost při formulování textu této části? Mám za to, že nikoliv! Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze transferu. ´Transfer´ jakožto operace záležející v přeložení, přemístění věcí nebo lidí, lze česky pro živé bytosti vyjádřit jako přesídlení. ´Removal´ značí česky odsun, odstranění, přemístění ale též přestěhování. ´Expulzion´ pak vyhnání, vyloučení ale právně i vyhoštění. Německá odborná terminologie má pro ´transfer´ výraz Umsiedlung nebo Überführung. Pro ´removal´ pak Abschaffung a pro ´expulzion´ termín Ausweisung.

Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové ´překládají´ autentický anglický termín ´transfer´ ve XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako ´vyhnání´.

Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“. Tolik pan profesor Potočný.

3) Proč při nutné znalosti výše uvedených faktů užíváte termín vyhnání a nikoliv odsun (přesídlení, transfer)?

4) Pokud na termínu vyhnání německého obyvatelstva z Československa trváte, souhlasíte s náhradou škod vyhnaným, přestože Pařížská reparační dohoda, jíž ČSR byla signatářem, ukládala signatárním státům německý majetek konfiskovat tak, aby se nedostal zpět do německých rukou a nadto zakotvovala naše reparace vůči Německu?

III.

Mluvíte o tom, že na základě kolektivní viny jsme Němce z ČSR vyhnali a při vyhánění jsme se dopustili zločinů.Jaká je však skutečnost? Desítky tisíc Němců z ČSR uprchlo ještě před koncem války ze strachu před trestem za zločiny, jichž se na našem lidu dopustili.

Němci, antifašisté, kteří do odsunu nepatřili, byli jich další desítky tisíc, dobrovolně do Německa odešli, za zcela jiných podmínek než byly stanoveny pro odsunuté Němce, aby se podíleli na výstavbě nových německých správních a jiných orgánů a institucí.

Po odsunu německého obyvatelstva zbyla v Československu německá menšina v počtu přes 200.000.

Pokud si ještě uvědomíme, že při posledních volbách v Československu v květnu 1938 volilo nacisty kolem 90% německého obyvatelstva v ČSR, pak můžeme říci, že výše uvedená čísla tomu odpovídají.

5) Přes uvedené skutečnosti trváte na tom, že jsme při vyhánění Němců uplatnili princip kolektivní viny?

6) Trváte I na tom, že jsme se při vyhánění Němců dopouštěli zločinů?

7) Proč nikdy se nezmiňujete o plánované a postupně uskutečňované genocidě českého národa, o dalších zločinech spáchaných Němci, včetně tzv. sudetských, na území tzv. protektorátu?

8) Vaše výroky v nás, značené části občanů ČR, vzbuzují silné domnění, že se solidarizujete více s tzv. sudetskými Němci, než s českým národem, lidem. Mýlíme se, nebo je to pravda?

Pane ministře, velmi děkuji za věcné a plné odpovědi.

Ing. Pavel Rejf, CSc, Sluštická 16, 100 00 Praha 10

Pozn.red.: Podle našich informací byla tato petice poslána na vědomí: Kancelář prezidenta republiky,, Petr Nečas, předseda vlády ČR, Petiční výbor PS PČR, ing. M. Zemanovi.

Vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938

Vzpomínky hraničářů, I.část

Motto:

„Autorem obsáhlého pojednání Následky lehkomyslnosti je dr. Alfred Schickel. Tou lehkomyslnosti je Česko-německá deklarace z r. 1997. Ale po pořádku: "Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit." Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo. Požadoval proto na ministru vnitra důkazy jeho tvrzení, které ale on pochopitelně nemohl dodat. (Sudetendeutsche Zeitung, 21.8.2002, O čem psaly sudetoněmecké noviny před deseti lety,Listy 15, str. 8, www.ceskenarodnilisty.cz, rubrika Listy)

Důkazem o vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938 nechť jsou i tyto a další vzpomínky našich hraničářů.

***

Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou - manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců - ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen při obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.

8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem k Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s nim nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo.

Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy,

pří ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu "Na spáleném" k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá "Prosím vás, nezabíjejte mne, mám doma dvě malé děti!" Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný křiž.

Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.

Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účastí anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže.

Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.

Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník. Marie Růžková, tehdy Kdyně

Poznámka redakce:

„Vyhnání Čechů z pohraničí r.1938 - ze vzpomínek hraničářů“, o němž mluvíme na předcházejících stránkách, je jen malou částí ze vzpomínek Čechů žijících v pohraničí. Další najdete na naší webové stránce www.ceskenarodnilisty.cz Text „Soužití Čechů a Němců na Znojemsku“, je na stejné webové stránce, a to v rubrice Publikace základní řada. Pokud si texty vyhledáte a přečtete, můžete jednoznačně říci, že k vyhánění Čechů z pohraničí po mnichovské dohodě došlo. Podle německých údajů bylo vyhnáno 200.000 Čechů.

Pátá kolona – znacizovaní Němci v Československu

„Proti Československu operovaly tři ústředny Abwehru. Jedna byla umístěna ve Vratislavi a zaměřovala svou činnost proti Moravě. Druhá v Drážďanech, operovala proti Čechám ze severu, a další v Mnichově, zaměřená na jižní a západní Čechy, se speciálním důrazem na průmyslové a vojenské středisko, Plzeň. Německé vyslanectví v Praze, německé konsuláty v zemi i německá universita v Praze byly všechny zapojeny do německé zpravodajské činnosti.

Německá zpravodajská služba pracující proti Československu těžila z vášnivého, přímo nepříčetného nadšení, které nacismus inspiroval v mladých lidech. Němečtí vysokoškoláci studující na německé universitě v Praze byli silně postiženi. Už v listopadu 1934 jsme zatkli dva studenty, kteří na sebe přivolali pozornost tím, že kladli podezřelé otázky vojákům ve vojenském táboře Milovicích. Byli to mládenci kolem dvaceti, ve špionáži úplně nezkušení; kteří se při výslechu ihned podřekli a učinili přiznání. Konstatovali pak, že jsou členy universitní organizace, která sbírá vojenské a hospodářské informace a posílá je buď německému vyslanectví v Praze, nebo přímo na různé krycí adresy do Říše.

Na podkladě výpovědi těchto dvou studentů bylo zatčeno asi 50 německých vysokoškoláků. Jejich výslech byl proveden v několika málo hodinách velmi jednoduchým způsobem. Rozsazeni u velkých stolů v jednom prostorném sále v hlavním štábu, studenti seděli a vypisovali podrobnosti své zrádné činnosti v groteskní parodii universitní zkoušky. Jejich zločin a jeho důsledky jim velkou hlavu nedělaly. Zato měli starost, zda jejich jména budou uveřejněna v novinách, neboť jim záleželo na tom, aby se lidé v Říši dozvěděli, jak oni pro Führera pracují a obětují se.

Postupně se ovšem ukázalo, že všechny naše úspěchy v dopadení velkých i malých vyzvědačů, byt' byly sebevětší, nemohou zastavit německou vyzvědačskou lavinu, která se na nás valila a jejíž intensita věstila nesporně blízkost válečného konfliktu. V roce 1936 bylo našimi soudy souzeno a odsouzeno přes 2.500 usvědčených vyzvědačů. Tato číslice byla sice enormní, ale my jsme si byli vědomi, že i tak představuje pouze zlomek skutečnosti. S postupem let třicátých se totiž vyzvědačství stalo přímo národním sportem sudetských Němců. Ani kapacita vojenského zpravodajství, ani kapacita policie a četnictva, a tím méně kapacita československých soudů a nápravných institucí nebyly s to obsáhnout a vymýtit tuto činnost, která v posledním údobí před Mnichovem byla prováděna téměř zcela nepokrytě.

Uvnitř Československa se teď začaly množit nepokoje. Činnost Henleinovy strany, zrozené v roce 1933 za Henleinova zapřísahání, že bude loajální vůči Československé republice, blížila svému vyvrcholení. Hitlerovy rozkazy Henleinovi jsou nyní známy ze zabavených dokumentů. Krátce po okupaci Rakouska si Hitler povolal k sobě Henleina a načrtl mu plán, podle kterého má postupovat. Postup se zakládal na dvou principech. Za prvé klást stále větší požadavky při jednání s československou vládou, ale nikdy nebýt spokojen. Zadruhé provádět zahraniční propagandu mimo Československo, hlavně ve Francii a Velké Britanii, ve které měl Henlein vystupovat jako bojovník za národní sebeurčení sudetský Němců a poukazovat na to, že československý stát se rozpadá a nestojí za to, aby byl zachován. Toto poslední tvrzení mělo posíleno a učiněno věrohodným tím, že Říše vyvine koordinovaný a zvýšený tlak na Polsko a Maďarsko, aby formulovaly své požadavky vůči Československu.

Už jsem naznačil, že sudetská otázka byla hned od samého začátku předmětem naší zvláštní pozornosti, a to jak z hlediska pátracího, tak i obranného. Musím říci, že informace, které jsme získávali a povolaným činitelům předkládali, byly tak úplné a vyčerpávající, že dávaly (a včas) přesný obraz toho, co se v tomto sektoru naší práce bude dít. Měli jsme spolehlivé prameny zpráv ve vedení sudetoněmecké strany, které nám dávaly informace o jeho úmyslech a konkrétních plánech, měli jsme v německých vládních kruzích informátory, kteří nás uvědomovali o oficiální finanční podpoře o sudetského separatistického hnutí a o instrukcích, které sudetské hnutí dostávalo od nacistického vedení.

Revoluční sudetské hnutí bylo hlavním tématem naší spolupráce s naším nejlepším agentem, A-54, v oboru politickém. Věděli jsme, že je řízeno, podporováno a financováno II. oddělením Abwehru (Abwehr Ausland). Byli jsme si tak velmi dobře a včas informováni o chystaných počinech a plánech podvratné činnosti Henleinovců, svými do. umístěnými vlastními prameny uvnitř vedení strany, a přínos agenta A-54 byl mimořádně důležitý proto, že tyto zprávy ověřoval a doplňoval. Nadto přínos A-54 osvětloval jinou podstatnou stránku věci, totiž dodával nám důkazy, že se tohoto spikleneckého hnutí aktivně účastní sousední velmoc.

To na jedné straně dokazovalo hrubé porušování mezinárodního práva, na druhé straně fakt, že spontánnost Henleinova hnutí není taková, jak byla později mezinárodnímu fóru presentována. Dokumentární a ústní materiál ze všech agenturních zdrojů jsme pak vhodným způsobem zpracovali, s ohledem na bezpečnost agentů, a předkládali vládě, hlavně presidentovi, jako podklad pro jeho postup a rozhodování. Ze zpráv z tohoto oboru jasně vyplývalo, že Abwehr Ausland je pověřen obdobnou přípravou německých menšin v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Pobaltských státech a v Jugoslávii, ledy ve všech zemích, které se měly v dohledné době dostat do sféry německé válečné expanse. To bylo organizování tak zvané páté kolony. Naše zprávy nám umožnily varovat ty, kteří byli našimi spojenci. Ostatní jsme varovali nepřímo.

Tyto zprávy ukazovaly jasně a dokumentárně, jak na rozkaz z Berlína byly uměle vyvolávány projevy nespokojenosti sudetského lidu s poměry v Československu. Byly nařizovány demonstrace v určitých místech a v určitém čase, byly nařizovány letákové akce (ukázky letáků jsme od A-54 dostávali několik týdnů před jejich rozšiřováním), byla nařizována místa, čas a způsob provedení nepokojů, které měly dokazovat utisk sudetských Němců pod československým panstvím. V těchto rozkazech se sdělovalo, že na určitém místě a I v určitém čase bude přítomen korespondent toho či onoho berlínského deníku, který hned druhý den přinese autentickou zprávu místního pozorovatele. Věděli jsme z těchto zpráv, jakým způsobem se opatřují fotografie raněných sudetských Němců označených za oběti československé soldatesky, uveřejňované v říšskoněmeckém tisku. Tyto zprávy byly tak konkrétní a přesvědčivé, že i naše ministerstvo vnitra, které bylo doménou agrární strany a v jehož čele stál později prominentní emigrantský politik, bylo nuceno sice váhavě a ne příliš energicky, avšak nicméně zakročit. Touto cestou jsme také poznali heslo "Es kommt der Tag" ještě dávno před tím, než se jím sudetští Němci začali hromadně zdravit. Věděli jsme, že této činnosti Abwehru se účastní i Sicherheitsdienst, zpravodajská centrála nacistická, vedená později u nás neslavně proslulým Reinhardtem Heydrichem. Věděli jsme také, že mezi Abwehrem a Sicherheitsdienstem dochází při provádění této akce k řadě rozporů. Jedním z nich na příklad byla otázka, komu přidělit vyšší roli ve vedeni sudetských Němců, zda mírnějšímu Henleinovi či radikálnějšímu a bezohlednějšímu K.H. Frankovi. Z našeho hlediska nestáli oba za nic.

Ze zpráv vyplýval jasný závěr, že účelem těchto Berlínem inspirovaných akci bylo dokázat mezinárodni veřejnosti, že Československo neplní závazky mírové smlouvy o ochraně menšin, že připojeni sudetského území k Třetí Říši a je živelným přáním všeho sudetského lidu, a konečně že pražská vláda není s to zajistit pořádek, bezpečnost a právní stav na území obývaném sudetskými Němci.

Ze všech těchto zpráv bylo možno sestavit podrobné, konkrétní a pravdivé pojednáni o celém pozadí sudetoněmeckého problému, který se postupně ze záležitosti vnitropolitické stal v roce 1938 otázkou mezinárodní. Všichni víme, že nám tato objektivní pravda nebyla nic platná. Proti této pravdě stál německý podvod a falešná propaganda, která nakonec zvítězila. Zvítězila proto, že, jak už se někdy v historii národa i v životě jednotlivců stává, pravda se musela podřídit tak zvanému vyššímu zájmu, za který bylo v té době považováno zachováni světového míru.

Všechny tyto zprávy vedly také k jasnému závěru, že Hitler je rozhodnut zmocnit se sudetského území stůj co stůj, i za cenu risika války. Věděli jsme, že všechna ta jednáni s politickým vedením sudetským nemohou vést k ničemu, že jsou jen propagačním prostředkem, majícím za účel oslabit československou národní prestiž. Věděli jsme, že všechny incidenty v sudetském území jsou nařizovány z Berlína časově i prostorově. To všechno jsme hlásili svým představeným, vojenským i politickým, kteří už dlouho před vyvrcholením krize museli vědět, že existuji jenom dvě cesty, kterými se krize může vyřešit: válka nebo kapitulace. Rozhodnuti pro jedno či druhé se mohlo udělat už dlouho před vyvrcholením krize. a ať už bylo jakékoliv, mohly a měly být učiněny včas náležité přípravy.

Od začátku května 1938 počala pražská centrála dostávat zpravodajská hlášeni. jež oznamovala neobvyklé soustředění německých vojenských jednotek v blízkosti československých hranic v Sasku a ve Slezsku. Byly identifikovány jednotky ze vzdálených německých posádek, včetně motorizovaných divizí z Hamburku a Brém. Ačkoliv květen byl normálně časem výcviku menších jednotek, konala se teď vojenská cvičení velkého rozsahu s jednotkami, jež vykazovaly počet značně vyšší než za normální mírové situace. Tato hlášení byla potvrzena zprávami, jež obdržela a nám předala zpravodajská služba anglická.

Konečně se německé úmysly projevily i v dalším faktu, že totiž policejní radiostanice používající šifry, které byly v našich rukou zásluhou A-54, začaly vydávat rozkazy pro soustředění policejních pluků k našim hranicím, tak jak se to stalo ve východním Bavorsku před vpádem německých armád do Rakouska.

V době, kdy docházela tato hlášení o pohybu německých vojenských jednotek od našich agentů-pozorovatelů, A-54 si vyžádal zvláštní schůzku v sudetském pohraničí. Uskutečnila se 12. května. A-54 nám na ní hlásil, že Němci připravují kampaň, sabotáže a agitace proti Československu, vypočítanou tak, aby vyvrcholila v protičeskoslovenský puč v sudetském pohraničí těsně před sudetskými volbami, jež se měly konat za deset dní, dne 22. května. Také hlásil, že jsou tajně přes hranice přepravovány zbraně, střelivo a výbušniny. Oznámil nám místa, kde je výzbroj shromažďována, a řekl, že jako další část příprav ke vzpouře jsou na našich hranicích soustřeďovány sudetoněmecké jednotky z Říše pod velením důstojníků SA a SS.

A-54 hlásil, že funkcionáři Henleinovy strany v Sudetech mají rozkaz čekat, až uslyší z radia heslo "Altvater", a pak začít sabotáže, ničení železnic, spojů a mostů a útoky na české celnice a policejní stanice. Řekl, že vzpoura je plánována tak, aby vyvrcholila 22. května, v den voleb, kdy sudetoněmečtí "mučedníci" mají požádat o pomoc "své bratry v Říši". - Tato výzva že zase bude signálem pro sudetoněmeckou legii, která je právě v Německu organizována, aby učinila vpád do republiky za podpory určitého počtu jednotek SS. Akce bude řízena Heydrichovou organizací Sicherheitsdienst.

Záležitost teď přešla z mých rukou do rukou šéfa hlavního štábu, který informoval vládu a presidenta. Dne 20. května, po vydání hesla "Altvater" německým rozhlasem, sešla se pražská vláda ve zvláštním zasedání a president Beneš nařídil aktivizaci k krytu a částečnou mobilizaci. V celku bylo vysláno do pohraničí 170.000 vojáků, aby udrželi pořádek a čelili jakékoliv nepřátelské akci. Všechny mosty a křižovatky v sudetském pohraničí byly hlídány, na silnicích byly rozestavěny překážky a vojáci obsadili pevnosti.

Tak se uskutečnila tak zvaná první československá krize. Reakce Prahy měla tehdy podporu Velké Británie a Francie, jejichž vyslanci v Berlíně, zřejmě pod vlivem informací dodaných britskou zpravodajskou službou, vyslovili oficiální protest proti soustředění vojenských jednotek na našich hranicích a prohlásili, že jejich země považují tuto situaci za velmi vážnou…

S příchodem vojenských jednotek demonstrace v Sudetech přestaly. Hulákající demonstranti, skandující "Sieg – Heil“, a pochodující husím krokem, plivající na policii a zahrnující ji nadávkami, zmizeli z ulic pohraničních měst. Britský vyslanec Praze oznámil Lordu Halifaxovi v Londýně, že se zdá, že rychlá akce pražské vlády překvapila sudetoněmecké elementy a za a zapůsobila na ně velkým dojmem.

Poněvadž tajné zpravodajské informace, jež ji předcházely, nebyly nikdy zveřejněny, byla tato akce nacistickými propagandisty několika národností charakterizována v té době jako československá "přehnaná reakce", jako "zkušební balónek“ vyslaný Prahou" nebo dokonce jako přehmat. Někteří pováleční autoři vyslovili otázku, zdali informace, které tehdy Praha měla k disposici, nebyly mylně ohodnoceny, protože zabavené německé dokumenty neobsahují žádné německé vojenské rozkazy ke květnovému útoku proti Československo.

Fakta jsou taková, jak jsem je tu popsal. Naše analýza situace a reakce naší vlády k ní byla víc než oprávněná: dokázala zastavit Hitlera. Pokus nacistů v květnu 1938 opakovat v Československu to, co udělali v Rakousku v březnu 1938, byl zmařen.

Hitlerova reakce na zkřížení plánu byla typická. Do Prahy byl poslán hněvivý protest, ve kterém se československá obranná opatření hodnotila jako nepřátelská akce. Aby tento postoj ještě více podtrhl, poslal Hitler věnec na hrob dvou sudetských Němců, zabitých českými četníky při květnové mobilizaci…

Pravda o německých mučednících právě tak jako o pohybu německých, jednotek se lišila od oficiální verse hlásané nacistickou propagandou. Za výjimečného stavu při mobilizaci - bylo to přesně ve 3.30 ráno dne 21. května - vyjeli na motocyklech ve vesnici blízko Chebu dva členové Henleinovy strany směrem k německým hranicím. Československá pohraniční stráž je vyzvala, aby zastavili. Místo uposlechnutí obrátili muži své motocykly proti československým orgánům a pokusili se je přejet. Byli zastřeleni. Jejich pohřeb byl organizován jako velká sudetská demonstrace, kterou sudetoněmecký tisk publikoval na prvních stránkách jako senzaci.

Poslal jsem tam dva důstojníky na pozorování. Moji pozorovatelé odhadli, že asi 20.000 lidí se zúčastnilo smutečních obřadů a vidělo, jak byl Hitlerův věnec s věnováním "Padlým hrdinům" - pokládán na hrob. Smuteční pochod byl spořádaný a byl proto povolen bez jakýchkoliv překážek ze strany české policie.

***

Hlášení našich agentů v létě 1938 nebyla ani trochu povzbuzující. Připravovalo se nové sudetské povstání. Němci pašovali z Říše spousty zbraní. Byly hlášeny nové pohyby německých jednotek a jejich soustředění na našich hranicích. V červenci na schůzce v Chomutově A-54 potvrdil tyto zprávy a přinesl nám dokumenty, které odhalovaly nový útočný plán pro použití německých sil.“ (Moravec, F., Špión, jemuž nevěřili, Praha 1990, str. 137-185) - red.

V rámci férovosti je nutno poukazovat na to, že existovala v Československu doba, kdy si občané komunistů vážili

Jan Čulík

Motto:

"Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. "

Ludvík Vaculík, "Dva tisíce slov". 27.6. 1968

„… Myslím si, že bychom si měli uvědomovat, že různé generace v České republice mají diametrálně odlišné vnímání historických i politických faktů a interpretace, kterou společnosti vnucují nevzdělaní mladí lidé z prodejných komerčních médií (do nich počítám i tzv. "veřejnoprávní" média, která zjevně, jak ukázala nedávná kontroverze ohledně Adama Drdy, naprosto netuší, co jsou to principy veřejnoprávnosti) zdaleka není jedinou možnou interpretací.

Rozumím tomu, že starší lidé, kteří smrt Jana Palacha i jeho pohřeb a národní jednotu, kterou tato smrt dočasně vyvolala (i když lidi neopustili své poraženectví) jsou dnešní protigrebeníčkovskou kampaní hluboce uraženi. Vězte, že existovala éra, kdy drtivá většina národa považovala většinu československých komunistů za slušné lidi, ano, za hrdiny. Byla to šedesátá léta.

Nemusím snad už opakovat, že Palach obětoval svůj život právě za zachování ideálů československého reformního komunismu - prostě proto, že žádná jiná debata v té době neprobíhala a žádná jiná alternativa nebyla. Samozřejmě, že už tyto ideály byly v lednu 1969 už asi ztraceny. Zdaleka to ale nebylo ještě jasné. A kromě toho, jak známo, Sovětům se Československo znormalizovat dlouho nedařilo, Brežněv vedení KSČ vyhrožoval novou invazí, pokud nedojde k žádaným změnám.

Palach se svou smrtí nemohl stát symbolem odporu proti totalitnímu komunismu, protože takový komunismus začátkem roku 1969 v Československu ještě neexistoval.

Je téměř stoprocentně pravděpodobné, že by Palach odsoudil husákovský normalizační režim, který vznikl po jeho smrti, a můžeme se hádat o tom, do jaké míry to bylo pod tlakem Sovětského svazu a do jaké míry tento režim vytvořili noví, počistkoví komunisté v KSČ od roku 1970 z vlastní iniciativy, protože jim svou konzumeristickou formou a nabídkou korupční moci nad druhými vyhovoval. Jenže to sakra bylo po jeho smrti, takže se to nikdy nedovíme na sto procent.

Pozn.: Brzy po 21. srpnu 1968, z obavy před možným dalším vězněním, jsem odjel do Vídně, kde jsem měl příbuzné. I když jsem měl práci a slušně jsem si vydělával, v zaměstnání mi dokonce udělali zajímavou perspektivu a nadto příbuzný, podnikatel, mi nabídl práci i s bytem u sebe, nemohl jsem nemyslet na republiku. Na československém velvyslanectví jsem si platnost výjezdní doložky prodlužoval. Několikrát jsem slyšel v radiu výzvu A. Dubčeka a L. Svobody, aby se lidé ze zahraničí vrátili domů, že je vlast potřebuje. Proto jsem se do Prahy vrátil. Když jsem jeden říjnový večer vystoupil na Hlavním nádraží, zmocnil se mi zvláštní pocit radosti. Byl jsem opět doma. Režim posrpnový, který zde vládl, byl jiný než ten dřívější, to jsem poznal rychle. Přesto jsem věřil, bylo nás mnoho, že v demokratických reformách, byť omezených, budeme dále pokračovat, příp. to, co jsme dosáhli alespoň udržíme. Věřil jsem silně v Dubčeka, a také i ve Svobodu. Věřil jsem však především v socialismus s lidskou tváří jako jedinou možnou alternativu československé budoucnosti. Ještě v létě r. 1969 jsme v Praze na Václavském náměstí, i jinde, demonstrovali. Nevzdávali jsme svou naději, značně však již předcházejícími měsíci okleštěnou. Víra v muže Pražského jara, alespoň v některé, v nás byla ještě dlouho, v Dubčeka nikdy neuhasla. (Podrobněji A. Benčík: Alexander Dubček, www.ceskenarodnilisty.cz )

Proto jsme po letech vítali listopad 1989. Věřili jsme, zpočátku, že je pokračováním Pražského jara. A. Dubček byl jedním z hlavních jeho postav. Podle tehdejších průzkumů návrat ke kapitalismu si přály pouhé 3% občanů republiky. A, hle, přestože V. Havel mluvil o sociální republice, o větších sociálních právech, vše se ukázalo jako klam. Žijeme v liberálním kapitalismu, ač jsme o něj nestáli. Nyní opět hledáme cesty, jak se z toho všeho dostat.

Podle reality konce 60. let, i vlastního tehdejšího cítění a přesvědčení, mohu říci, že poslanec dr. M. Grebeníček, když zdůraznil, že J. Palach svou smrtí neprotestoval proti totalitní komunistické vládě, poněvadž sám byl stoupencem reformních komunistů, mluvil pravdu. Je mi velmi líto, že k takovému pravdivému obrazu předmětné reality zřejmě dospělo jen málo poslanců. Jan Palach si jistě zaslouží zvláštní úctu nás všech..

Neměli bychom však zapomínat, že se upálili či spáchali sebevraždu i jiní lidé na protest proti rozdělení Československa, na protest proti nelidskému neoliberálnímu systému. Pravda není služkou nějaké ideologie či politického směru. Pravda a spravedlnost jsou fundamentální hodnoty, na nichž je budována naše civilizace.

Dr. O. Tuleškov

Scéna v lékárně

„Změna je nutná. Pokud budeme pokračovat dál stejným směrem, dopadne to s námi špatně. Pánové politici už nemají kde krást, tak okrádají ty kteří se nemají jak bránit. Uvedu jeden příklad. Stál jsem frontu v lékárně. U pokladny byla stará paní s receptem na léky. Doplatek činil 1850 Kč. Paní chvilku stála a pak řekla, že tolik peněz nemá, že by potom neměla na jídlo. Lékárnice samozřejmě trvala na uvedené částce a dodala, že bez těch léků paní nemůže být. V lékárně bylo ticho jako v hrobě. Paní se otočila a se slzami v očích odešla.

Uvědomil jsem si,že na jejím místě může být kdokoliv z nás. Měl jsem před očima pány Drábka, Hegera, Kalouska, Schwarzenberga a jejich kecy, kterými nás obšťastňují den co den. Cloumala se mnou bezmoc a vztek a honilo se mě hlavou, co můžu udělat, aby se něco takového už nikdy nestalo. Moc možností není, ale snad k něčemu bude i těch pár řádků“, píše 4.2.2013 v Britských listech pan Antonín Petrla.

Jiná genocida

Jana Hanzlíková

„Dali jsme přednost vhodnějšímu kandidátovi.“ Touto větou končí pro lidi kolem padesátky jakákoliv snaha o získání nového zaměstnání.

Splněná kritéria pro získání volného pracovního postu personalisté řeší pouze v případě optimálního věku. Datum narození bývá v profesním životopise hned pod jménem, a tak je každý starší uchazeč nemilosrdně odmávnut do rakve mladičkou dobře vyškolenou personalistkou dřív, než výběrové řízení začne. Děje se to vždy a všude, diskriminace se těžko dokazuje a státní instituce nemají zájem cokoliv měnit.

Pracovnice ÚP s možností, že lze vysokoškoláka po padesátce zaměstnat v jeho oboru ani nepočítají, protože předem vědí, že z pohovoru podepsanou pracovní smlouvu nedonese. Sebevědomí i síla situaci řešit vyprchávají úměrně k počtu odmítnutých žádostí a vytrácejících se finančních prostředků.

Stres, alkoholismus, nemoc, sociální vyloučení, bezdomovectví, smrt. Ne každý má rodinu, která vydrží seniora 10 let a více let dotovat. Jen státní kasa si mne ruce, jak zase ušetří na důchodových dávkách.

Jsou genocidy donekonečna omílané a o jiných mlčí dějepisné učebnice všech režimů. Demokratická genocida padesátníků probíhá právě tady, teď, potichu, natvrdo a její oběti rostou za tichého souhlasu českých státních institucí geometrickou řadou. Uvědomují si dnešní pětatřicátníci, kteří odkládají založení rodiny na poslední chvíli, že se mohou stát nezaměstnatelnými už v době, povinné školní docházky svých potomků? Zvědavec, 15.2.2013

Nechtějí nás. Již dlouhá léta jsou mladí lidé v Evropě

těmi nejméně úspěšnými na trhu práce

Podrobný popis příčin s příklady ze Španělska, Německa, Itálie, Francie a Polska. Aktuální studie Friedrich-Ebert-Stiftung analyzují stav a vývoj nezaměstnanosti mládeže v některých zemích Evropy

Dluhová a hospodářská krize sice v mnoha evropských zemích zvyšuje nezaměstnanost mladých lidí, není ale její strukturální příčinou. Z aktuálních vědeckých studií stavu a vývoje v jednotlivých zemích zadaných Friedrich-Ebert-Stiftung (FES) ve 12 evropských státech vyplývá, že stále vyššímu podílu mladých lidí se v EU již dlouhá léta nedaří plynulý přechod ze školy do zaměstnání na dobu neurčitou s řádnou odměnou za práci.

Namísto rychlého a trvalého uplatnění na trhu práce ztrácejí mladí lidé v celé Evropě cenná léta neuspokojivým tápáním mezi vzděláváním, nezaměstnaností a prekérními zaměstnáními, bez možnosti záruky realizace plánů profesního růstu a osobního života.

Je to masový fenomén: místo stálého pracovního místa nalézají mnozí 15-24letí na stále deregulovanějších trzích práce EU pouze nejistá zaměstnání na částečný úvazek, pomocná zaměstnání a pracovní poměry na dobu určitou. Jsou tak první, kdo při konjunkturálních výkyvech práci ztrácí.

Současná hospodářská krize je postihuje nejcitlivěji: v zemích EU je průměrně 22 procent mladých lidí nezaměstnaných, přibližně dvojnásobný počet než dospělých. Z části evropské mládeže se tak plíživě stala ztracená generace, jíž je vstup do profesního života stále více ztěžován.

Nezaměstnanost mladých 21,4%, celková nezaměstnanost 9,6 %

Pro období krizí je charakteristické: kdo byl zaměstnán jako poslední, musí jako první odejít. Jedním z nejkřiklavějších příkladů skutečnosti, že se konjunkturální krize na pracovním trhu nejvíce dotýkají mladých lidí, je v současné době Španělsko: tam byla bez práce v prvním pololetí roku 2012 více než polovina (52 procent) pracovních sil mladších 25 let. Podle Fernanda Rocha Sáncheze, autora studie FES o Španělsku, je zde po Řecku druhá nejvyšší míra nezaměstnanosti v EU.

Španělky a Španělé ve věku mezi 16 a 24 lety trpí nezaměstnaností dvojnásobně častěji, než jejich starší krajané. Práci jich ztratily téměř dva milióny…

Krize nezaměstnanost mezi mladými lidmi vyhrocuje, její kořeny ale spočívají v prekérním zaměstnávání. Krize tedy nezaměstnanost mladých ve Španělsku dramaticky vyhrotila. Z analýzy vývoje popisované situace – obdobně rovněž i v mnoha dalších zemích EU – ale jasně vyplývá, že hlubší příčiny slabých pozic mladých na trhu práce mají svůj původ jinde. Jejich základem jsou často reformy trhu práce, jimiž stát umožňoval neustálou deregulaci pracovních poměrů. Ta pak lidem na začátku profesní kariéry stále více ztěžuje cestu ke stabilní, spravedlivě placené a dlouhodobé pracovní pozici…

Současná konzervativní vláda se pokouší zvládnout nezaměstnanost ještě rozsáhlejší deregulací zaměstnaneckých poměrů. Dosavadní flexibilizující reformy pracovního trhu z posledních desetiletí přitom vznik většího počtu dlouhodobých pracovních míst nepřinesly, naopak přibylo více prekérních zaměstnání, uvádí Fernando Rocha Sánchez. V roce 2012 vláda dále v reakci na dluhovou a hospodářskou krizi zkrátila práva zaměstnanců v ještě vyšší míře, zejména pak práva mladých pracujících: změkčila práva spolurozhodovat a ochranu zaměstnanců. Změněné podmínky učňovských smluv potvrzují obavy, že učni budou místo přípravy na povolání často využíváni jako levná pracovní síla, píše Sánchez.

Již na počátku profesního života prokleti k nečinnosti:

španělská „generace ni-ni“

Obzvlášť často přicházejí všude v Evropě jako první o práci mladí muži. Míra nezaměstnanosti mezi nimi byla před krizí podstatně nižší než mezi mladými ženami. I ve Španělsku je více nezaměstnaných mezi mladými muži než mezi ženami – a 40 až 50 procent z nich je bez práce i rok a déle… V roce 2012 bylo součástí této generace „ni-ni“ (ni trabajan, ni estudian/ani nepracují, ani nestudují) 19 procent nezaměstnaných mladších 24 let a dokonce 27 procent nezaměstnaných do 29 let.

Německý přechodný systém je málo systémový

Oproti tomu se v Německu mladiství, kteří po ukončení školy nenaleznou učební obor nebo zaměstnání, ocitají přímo na ulici méně často. Takzvaný přechodný systém nabízí velké množství veřejně dotovaných opatření a výcvikových projektů, v jejichž rámci mají být zvyšovány sociální, školní a profesně-praktické kvalifikace.

V roce 2011 činil podíl mladých absolventek a absolventů škol, kteří v Německu nenalezli učební obor přímou cestou a ocitli se nejprve v opatření přechodného systému, téměř 30 procent, popisuje autorka studie FES o Německu, Bettina Kohlrauschová. Tito mladiství předně nejsou zahrnuti do statistiky nezaměstnaných a formálně nejsou jako nezaměstnaní evidováni. Zda jsou jim ale všechna opatření přechodného systému při vstupu na pracovní trh nápomocna, je mezi odborníky považováno za sporné. Přestože 9 procentní nezaměstnanost v Německu dosahuje pouze poloviční míry nezaměstnanosti většiny zemí Evropy, vyskytují se při integraci profesního dorostu na pracovním trhu závažné problémy i tam. Již od roku 1994 je nezaměstnanost mezi mladými lidmi pravidelně vyšší než mezi dospělými.

Přístup k duálnímu systému je základem úspěšného profesního startu

Přechodnému systému, jehož součástí jsou Job centra, odborné školy a soukromá zařízení, je vytýkáno, že mladistvým neposkytuje záruku přechodu na pracovní trh a především, že je málo efektivní: Účastníci opatření často nemohou zvyšovat své sociální a profesní kvalifikace cíleně, absolvují množství výcviků vzájemně na sebe nenavazujících, s nízkým nebo nulovým významem pro hledání další profesní kvalifikace. Značné množství programů nabízených přechodným systémem je proto kritiky považováno spíše za zbytečné cykly čekání, než za opatření skutečné podpory politiky zaměstnanosti. Na druhé straně kritizují zástupci zaměstnavatelů, že absolventi škol často nejsou dostatečně zralí a chybí jim základní, pro profesní přípravu nezbytné znalosti, a doporučují proto přípravné, všeobecné výcvikové programy.

Rozhodující pro plynulý vstup do profesního života je tedy v Německu přístup k duálnímu systému. Mladým mužům, mladým se špatným školním vzděláním, jakož i migrantkám a migrantům je nadprůměrně často nedosažitelný. Podle Bettiny Kohlrauschové by měla být páka v boji proti nezaměstnanosti mládeže nasazena především za účelem posílení duálního systému – a ne v dalším rozvoji systému přechodného…

Přechod ze školy do povolání v Itálii je jedním z nejdelších na světě

Zatímco je v Německu školní a profesní vzdělávání v převážných částech propojeno, v Itálii představovaly obě tyto oblasti dlouhou dobu oddělené světy. Přechod ze školy na stálé pracovní místo je tam již po desetiletí jedním z nejtěžších a nejvleklejších na světě: tato fáze trvá v Itálii cca. 50 měsíců, téměř dvojnásobnou dobu, než je evropský průměr, píše Francesco Pastore, autor studie FES o Itálii. Míra nezaměstnanosti mezi mladými stoupla v Itálii z 24 procent v roce 2007 na více než 39 procent v prvním pololetí roku 2012 – přičemž na jihu je třikrát vyšší než v centrální nebo severní Itálii…Více než 60 procent nezaměstnaných patří v Itálii do kategorie profesních začátečníků. V Itálii je navíc velmi vysoký podíl dočasných, atypických zaměstnání.

Obdobně jako v jiných středomořských zemích, kupříkladu Francii, Řecku, Portugalsku a Španělsku, je v Itálii zodpovědnost za dlouhý přechod k profesní samostatnosti připisována neflexibilnímu systému školství a vzdělávání.

Francie perspektivy zářné profesní kariéry: ani skvělé formální vzdělání není zárukou

Ve všech zemích EU patří mládež s přistěhovaleckou minulostí a mladí lidé s nekvalitním školním vzděláním k obzvláště znevýhodněným skupinám na pracovním trhu. Ale ani skvělé vzdělání nezaručuje mladým při startu profesní kariéry zářné perspektivy. Příklad Francie: mládež zde má značně vyšší formální úroveň vzdělání než generace jejich rodičů, pracuje ale – stejně jako italští absolventi univerzit – díky nedostatku jiných příležitostí často hluboce pod dosaženou kvalifikací, v nejistých zaměstnáních a za málo peněz. „Sociální žebřík, po kterém mladí šplhají stále výš, se naneštěstí postupně propadá ke dnu“, popisuje situaci autorka studie FES o vývoji ve Francii, Florence Lefresneová.

I Francie se potýká s hluboce zakořeněným strukturálním problémem integrace svého profesního dorostu na trhu práce: v uplynulých 30 letech neklesla ve Francii nezaměstnanost mezi mladšími 25 let pod 15 procent, běžně dokonce přesahovala 20 procent. V prosinci 2011 bylo bez práce 24 procent mladých lidí.

Zejména posledně jmenované postihl zánik 50.000 učitelských míst, se kterým se systém školství musel vyrovnat za vlády Nicolase Sarkozyho. Cílem Francoise Hollanda je nepříznivý trend obnovou zaniklých míst zvrátit, jak uvádí Florence Lefresneová. Dobré vysvědčení je sice stále ještě podmínkou pro nalezení dobré práce, před nezaměstnaností nebo špatně placenou prací však chrání stále méně…

Státní podpora zaměstnanosti mládeže žádný trvalý efekt pro nezaměstnanost mezi mladými za následek neměla, ta naopak setrvala ve 2 až 2,5 násobné výši oproti všeobecné nezaměstnanosti.

Polsko: pracující chudina s nejlepším vzděláním

Obdobně jako ve Francii je i v Polsku mladá generace formálně velmi kvalitně vzdělaná. 80 procent absolventek a absolventů škol disponuje vysvědčením, které je opravňuje k dalšímu studiu. Ale i zde mají 15 až 24letí již dlouhá léta enormní problémy s integrací na pracovním trhu. Zvyšuje se nezaměstnanost mezi mládeží, stejně tak i podíl prekérní práce, jakož i práce nezajišťující základní životní potřeby a vedoucí k chudobě, píše Michal Polakowski, autor studie FES o Polsku.

V roce 2008 postihla krize i Polsko, i když ne tak extrémně, jako země na jihu Evropy. V současné době zde činí nezaměstnanost mezi mládeží téměř 28 procent… V Polsku je 66 procent pracovních smluv na dobu určitou. V Polsku jsou extrémně rozšířeny časované pracovní smlouvy: v roce 2011 dosáhl podíl časově omezených zaměstnání 66 procent. Za takových smluvních podmínek pracují v první řadě mladí lidé s nízkým školním vzděláním. Časově omezené smlouvy jsou na denním pořádku především v průmyslu služeb a v maloobchodě, jejich podíl přesahuje 40 procent…Zvláštností polského trhu práce jsou také speciální pracovní smlouvy na základě občanského zákoníku („Civil Code Contracts“) s podprůměrným sociálním zabezpečením: na rozdíl od smluv v souladu se zákoníkem práce nejsou v takto vzniklých pracovních poměrech jednak ošetřena rizika vyplývající z nemocí, mateřství nebo nezaměstnanosti a respektována zde rovněž nejsou ani nařízení ve vztahu k minimálním platům a směrnicím zajišťujícím dodržování zákonem stanovené pracovní doby. Smlouvy podle tohoto vzoru uzavírají především mladí zaměstnanci.

Vysoké procento mladých Polek a Poláků se za profesním štěstím vydává do zahraničí: v roce 2011 pracovalo především ve Velké Británii, v Německu a v USA na dva milióny Poláků. Polovina z nich ve věku 20 až 29 let. Polsko se tak musí vyrovnávat ne pouze s fenoménem „Brain Drain“ (únikem mozků), ale i „Brain Waste“ (plýtváním mozky), kterýžto jev odborníci hodnotí jako plýtvání vědomostmi. Mnozí z mladých vystěhovalců jsou vysoce vzdělaní, v zahraničí však pracují hluboce pod svou kvalifikací. Pouze jeden z deseti migrantů s univerzitním vzděláním nalezne pracovní pozici, která odpovídá jeho kvalifikaci.

V Polsku převažuje v současné době díky předcházejícímu studijnímu boomu nabídka absolventů univerzit nad poptávkou. Mnohem bolestněji zde ale trh postrádá kvalifikované řemeslníky, ti zemi rovněž opouštějí.

Jen velmi malému počtu mladých Poláků je vyplácena podpora v nezaměstnanosti, protože nemohou prokázat 12 měsíců minimální doby výkonu zaměstnání za posledních 18 měsíců. Nástrojem, který je zamýšlen jako zdroj financování opatření pracovního trhu, je Fundusz Pracy, fond do nějž plynou 2,45 procenta hrubých příjmů všech zaměstnanců. Je zcela naplněn a mohl by být využíván pro potřeby aktivní politiky zaměstnanosti. Vláda však v rámci úsporných krizových opatření snížila právě výdaje z Fondu práce o polovinu…

Evropská „ztracená generace“

Nakolik různé jsou příčiny nezaměstnanosti mladých lidí v evropských zemích, natolik odlišné jsou i politické návrhy řešení, zdůrazňuje Hans Dietrich, autor závěrečné studie FES. „Nezaměstnanost mladých lidí v Evropě“, která předkládá souhrn situace v dané oblasti v celé EU.

Zatímco v zemích jako Řecko, Itálie nebo Španělsko dosahuje nezaměstnanost rekordní úrovně, v zemích jako Německo, Rakousko, Holandsko, Lucembursko nebo Malta se od roku 2007 snížila nebo zůstala stabilní. S extrémními rozdíly se setkáváme ale i v rámci jednotlivých zemí, kde je nezaměstnanost mladých rozdílně vysoká i v regionech.

Z celkového přehledu přes veškerá různá specifika vyplývá: fenomén „ztracené generace“ mladých lidí, která má závažné problémy při přechodu ze školy do profesního života, se v celé EU projevuje již léta. Konjunkturální krize postihují mladé lidi mnohem rychleji a citelněji než dospělé.

Sociální vyloučení: život nezačíná

Pravidlem pro mnoho mladých Evropanek a Evropanů již není přímá linie ze školy ke spolehlivému pracovnímu místu, jsou jím kariérní epizody: neustále tápou mezi vzděláváním, opatřeními pro přípravu na povolání, prekérními zaměstnáními, nezaměstnaností a praktiky…Mladí pociťují nezaměstnanost spíše jako sociální vyloučení než jako „chudobu“. „Život nezačíná“, popisuje situaci Dietrich. Nebýt v mladém věku integrován na trhu práce, je z psychologického hlediska ještě závažnější než nezaměstnanost ve věku dospělém.

Celoevropský problém vyžadující specifická řešení v rámci jednotlivých zemí

Závěrečné doporučení citovaných studií je jednoznačné: země EU se tímto vleklým problémem musí urychleně zabývat v jeho celkovém rozsahu, ne se pouze omezovat na stranu poptávky na pracovním trhu. V sázce je jejich budoucnost. Materiál Spojenectví Práce a Solidarity

Jde o neonacistickou propagandu?

Náhodně jsme se dostali na jeden „český“ web. Hned na první stránce na nás shlížel Adolf Hitler z obálky knihy Rolfa Kappa nazvané „Mírové dílo A. Hitlera“. Lukáš Beer, zřejmě redaktor nebo dokonce šéfredaktor tohoto webu, říká: „Nakladatelství guidemedia etc právě přichází s prvním titulem své nové knižní edice „Retro“.

Těm, jež mají alespoň nějakou představu a přehled o publicistické činnosti spadající do období Protektorátu Čechy a Morava, nezvoní v hlavě poplašné zvonky v momentě, kdy se seznamují s obálkou nového útlého titulu, který právě vydává brněnské nakladatelství. Jednoduše vědí, která bije. Laická veřejnost by při pohledu na obálku s vyobrazeným Adolfem Hitlerem a názvem útlého sešitu Mírové dílo Adolfa Hitlera mohla ovšem poněkud znejistit, ne-li se pohoršovat - jedná se snad o nějaký špatný vtip nebo o záměr mystifikovat čtenáře? Lze snad jméno člověka, který je dnes považován vůbec za největšího válečného štváče, agresora a ničitele lidských dějin, spojovat jedním šmahem s nějakým „mírovým dílem“?...

V tomto případě jde totiž pouze o dobovou propagandistickou publikaci čerpající z textu německého autora Rolfa Kappa, která měla protektorátním příslušníkům osvětlovat úmysly a záměry německého Vůdce, spočívající v mírovém budování Říše, kterémuž válka může jedině škodit.

Z projevů A. Hitlera se můžete dozvědět:

že Hitler mluvil o Češích s úctou a uznáním,

proč nechal zřídit Protektorát Čechy a Morava, jak si vážil Slováků,

že podle Adolfa Hitlera má každý stejné právo na život,

že Hitler odsuzoval metody vyhánění Čechů z Polska,

jak Hitler usiloval o mír a proč, jaká byla Hitlerova představa sociálního státu, jak zmizelo 7 milionů nezaměstnaných,

jaké zbraně hromadného ničení chtěl Hitler v rámci konvence nechat zakázat,

proč nepotřeboval zlato, a přesto byla marka pevnou měnou,

proč Adolf Hitler odmítal demokracii,

proč zákonitě selhává zodpovědnost politiků v parlamentní demokracii,

jak v demokraciích kapitál ovládá média a „svobodu slova“,

jak finanční elity drancovaly Německo,

že kapitál má sloužit prvotně hospodářství a hospodářství národu,

že v demokracii nevládne lid, ale kapitál,

proč demokraté nenávidí nacionální socialismus,

co je to národní pospolitost a proč je lepší než individualismus a sobectví,

proč se kapitalistický svět bál německého sociálního vzoru,

o Hitlerových představách spravedlivého rozdělení světa,

že si Hitler přál od začátku upřímné přátelství s Anglií,

o britském vyhlazování obyvatelstva v Africe,

kdo vehnal anglický národ do války s Německem,

kdo po staletí zotročuje národy, kdo vynalezl koncentrační tábory,

jaké velkorysé návrhy předkládal před válkou Polsku,

proč Hitler vpadl do Ruska, že neměl nic proti Rusům,

že Němci rozlišovali mezi národy nepřátelských zemí a jejich politickým vedením,

že Hitler věřil v Boha, o Hitlerových postojích k náboženské svobodě,

proč je rasová otázka klíčem světových dějin,

kdo stál v pozadí politiky amerického prezidenta Roosevelta,

jak Roosevelt záměrně předložil světu zfalšovaný dokument

o anglickém umění vládnout, o Hitlerově odporu k bombardování, něco o boji za Evropu a idealistické hodnoty, jaké měl Hitler představy o stabilním mírovém uspořádání v Evropě, co mělo přijít po válce, a mnohem více.

A to nejlepší nakonec. „Otázka našim českým čtenářům: Koho z následujících osobností považujete za našeho nejlepšího představitele od r. 1918?“

TGM 77 hlasů, 21%, E. Beneš 11 hlasů, 3%, E. Hácha 46 hlasů, 12%, Adolf Hitler, 113 hlasů, 31%, V. Havel 32 hlasů, 8%, V. Klaus 24 hlasů, 6%, M. Zeman 11 hlasů, 3%.“ V tabulce jsou uvedeni i komunističtí prezidenti, ale vždy se pro ně našlo jen několik hlasů. Našim nejlepším představitelem od r. 1918 je podle uvedené tabulky Adolf Hitler.

Ač jsme hledali, jak nám síly stačily, pozdrav Heil Hitler, který by se v uvedených souvislostech zřejmě „slušel“, jsme však nenašli.

Převzato z Náš směr, 15.2.2013, -red.

Jak se činí někteří bémáci či občané ČR německé národnosti?

H.J. Schmidt: Pokrytectví a lži doprovázely prezidentskou kampaň

Co se odehrálo mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby je podle mne smutná truchlohra, která není důstojná mé druhé vlasti. Mne se to také dotýká, jelikož jsem přivandrovalý Böhm, původně jsem Němec…. Ale Klaus a Zeman sází na krátkou paměť, na zapomnětlivost Čechů. A jednají tak, aby všichni Češi měli obavy o svůj domek, kdyby se Schwarzenberg stal prezidentem. V akci „Zabraňme tomu Rakušanovi“ se podílí celá Klausova rodina. Nejstarší syn obviňuje Schwarzenbergova otce z kolaborace s nacisty. A Livie Klausová, také ne pravá Češka, řekla, že by na Hradě mohla sedět první dáma, která mluví jen německy. Klaus chce za všech okolností „Havlovu muži“ Schwarzenbergovi znesnadnit přístup na Hrad. Bylo mi trapně… LZ, 29.1.2013, str.2

H.J. Schmidt: „Německá karta“, jak dlouho ještě přebíjí?

Večer u teplého čaje probíhal v Teplicích n/M volební boj: Klaus i Zeman slibovali, že budou ochraňovat :národní české zájmy“ proti hrozbám sudetů. Mají mít Češi špatné svědomí? Majetek po Němcích „zdědili“. Možná, že ve vsi měli několik bezesných nocí kvůli tomu „rakouskému, zdegenerovanému šlechtici Schwarzenbergovi“. Mohou být klidní, nikdo by jim nic nebral. Schwarzenberg to sám jasně řekl. Problém ještě dlouho nebude vyřešen. Bude to chtít několik generací a též jiné politiky než jsou Klaus a Zeman, kteří by nesázeli na starou nenávist vůči bývalým německým spoluobčanům, jako Masaryk, který říkával „naši Němci“. LZ, 29.1.2013, str. 3

M. Dzingel: Editorial

Vedoucí politici obou zemí opětovně nás ujišťují, že německo-české vztahy jsou lepší než kdykoliv dříve. Ale co znamená přátelství? Mé pochybnosti o německo-českých velmi dobrých vztazích vyplývají z reakcí četných spoluobčanů na kandidaturu K. Schwarzenberga na prezidenta. Mnohé argumenty proti Schwarzenbergovi a jeho rodině byly ubohé. V mnoha případech hrála úlohu antiněmecká nálada. Povrchnost, lži a pomluvy byly během voleb často v popředí. Místo čestné volební kampaně, kterou nám kandidáti slibovali, byli jsme po dva týdny svědky laciného štvaní proti K. Schwarzenbergovi.

LZ, 29.1.2013, str. 1 a 1 přílohy Forum

R Neugebauer: My, sudetští Němci, cizí ve vlastní zemi

V jedné diskusi během prezidentských voleb prohlásil K. Schwarzenberg, že Benešovy dekrety jsou neplatné. V tento lednový den 2013 jsme přestali být ve vlastní zemi nežádoucími hosty. V tento den skončila pro nás po 74 letech válka. Když řeknu „my“, myslím na nás sudetské Němce. Ti jsou nejen v Bavorsku, ale i v ČR. My se neoznačujeme jako „sudetští Němci“, spíše jako čeští Němci nebo Slezané. Pro českou většinu jsme často „náckové“ nebo sudeťáci. Náš slezsko-německý spolek chtěl postavit pomník pro opavské Němce. Opatřili jsme peníze, ale městská rada byla proti. Již po 12 let řídím společnost Bohemia Opava. 800 let žili Němci v Opavě, okolní vesnice bývaly smíšené, česko-německé. Za monarchie mělo město německý ráz. Z 50 000 jich zůstalo jen něco přes 100. Rodiče museli sloužit v českých staveních, každé dítě u jiného sedláka, aby se mohli snadněji počeštit. Od sametové revoluce uplynulo 23 let. Přesto se stále ještě nesmí říkat, že vyhnání Němců z dnešního hlediska byl zločin. Ještě stále jsme považováni za nepřátele, což nám připomněl nedávno proběhlý boj o funkci prezidenta.

LZ, 29.1.2013, str. 3, pozn. red.: Landes Zeitung žije i z našich českých peněz.

Vize konce jednoho systému

Vážený virtuální přítel a myšlenkový souputník (mohu li jej tak nazvat) PPK položil pod mým posledním kritickým článkem otázku, jak dále ze "zacykleného" systému. Nějakou dobu jsem nad odpovědí přemýšlel a nyní bych se pokusil o odpověď.

1) Myslím, že v současné situaci je již i největšímu optimistovi zcela jasné, že kapitalistický systém se dostal do prohlubující se krizové spirály, ze které žádný stávající konformní ekonom ani politik nedokáže najít a předložit nenásilné řešení. Co k tomu vede a proč tomu tak je, o tom je bezpočet článků (včetně těch mých z poslední doby) zde na OM, ale i na e-republice, Britských listech a jiných alternativních nemainstreamových médiích.

2) Z univerzálního protlačování škrtpolitik likvidujících sociální programy, cíleného zcizování veřejných služeb států občanům, všestranné podpory všech forem zadlužování obyvatel i celých států, zavádění všeobsáhlé a všudypřítomné kontroly, soutěže v předbíhání nejvíc znevolněné pracovní síly v "konkurenceschopnosti", nekonečného zdražování, ale i mezinárodního vnucování politik nadnárodních institucí (Bruselu, SB, MMF) je zřejmé, že současné "elity" odpovědné svým věřitelům - sponzorům a lobbistům - žádné smysluplné řešení mimo zaběhlé paradigma nehledají, resp. nedokáží nalézt.

3) Celková politická situace v kapitalistickém světě poměrně rychle spěje k meznímu bodu, kdy zbídačované a zadlužované masy bývalých podnikatelů a živnostníků, bývalých ale i stávajících zaměstnanců, lidí živořících na pomezí anebo v pásmu chudoby apod. se přestanou identifikovat s programy stávajících politických stran, se stávajícím systémem a jeho vyprazdňujícími se hodnotami, přestanou se účastnit volebního cirkusu a naopak bez ohledu na sociální rozrůzněnost a mediální manipulace se začnou "sebeuvědomovat" (uvědomovat si své vlastní zájmy, které jsou protichůdné předkládaným "řešením elit"), spojovat se a hledat alternativní řešení ve společném zájmu pauperizovaných 99 %.

4/ Řešení stávajícího systémového "zacyklení" je v zásadě možné ve dvou formách:

a) Evoluční - postupné politické a parametrické změny stávajícího systému, pokus o nalezení vybalancovaného a rovnovážného systémového stavu = nalezení ekonomického řešení současné situace a nalezení smysluplné životní perspektivy i pro spodních 99 % obyvatel. Osobně tuto formu reprezentovanou zejména sociálnědemokratickými politikami považuji za nereálnou a to hned z několika důvodů: politici těchto stran jsou účastni současného systému, jsou střídavě financováni těmi samými kapitálovými skupinami jako jejich zdánliví političtí oponenti a jako jejich dlužníci jsou povinni prosazovat zájmy těch, kterým vděčí za svou volební cestu k politické k moci. Tito politici reprezentují měkčí formu neoliberalismu, nenabízejí žádné skutečné řešení nakupených problémů a ve své podstatě se omezují pouze na parlamentní demonstrace a kritiku tvrdších forem neoliberalismu prosazovaných jejich politickými oponenty. V jejich řadách jsou obsaženi odborářští bossové dělající politickou kariéru v nejvyšších patrech politiky výměnou za pacifikování radikalizujících se mas, politikům těchto stran nevadí |(anebo je dokonce podporují) války ve tzv. třetím světě, nezřídka jsou účastni politické korupce podobně jako jejich politické protějšky, které vystavují parlamentní kritice. Dalším důvodem, který dle mého mínění vylučuje, aby tito politici mohli nalézt východisko ze systémové krize kapitalismu je ten, že kapitalismus vždy vede ke koncentraci a akumulaci kapitálu a v důsledku toho ke vzniku majetkových nerovností až nesouměřitelností, které se pak zákonitě obrážejí v koncentraci politické moci a nerovnosti před zákonem. Skutečné řešení problému tudíž musí spočívat v odstranění těchto majetkových nerovností až nesouměřitelností (kdy zanedbatelné 1% obyvatel planety doslova vlastní celý svět), zrušení různých elitářských výsad, privilegií... které zrovnoprávní všechny občany a umožní jim plnoprávně formou přímé demokracie a braní politiků k odpovědnosti trvale se formou referend spolupodílet na politické moci, umožní učinit ze zastupitelů služebníky svých voličů a nikoliv naopak, resp. znemožní z voličů dělat služebníky politických mecenášů.

b) Revoluční, které je dle mého mínění reálnější. Toto by pravděpodobně mělo proběhnout podobně jako všechny podobné revoluční změny v minulosti měnící řád neodpovídající nové realitě a nenacházející adekvátní řešení (naopak donekonečna prohlubující a rozšiřující)) nakupených problémů. Blízkost takovéhoto řešení je závislá na několika faktorech - míry (ne)udržitelnosti stávajícího systému a míry prosazení totalitních praktik s cílem prodloužit agonii systému. Dle mého osobního mínění revoluční systémová změna závisí především na prohloubení krize v epicentru kapitalismu - u jeho hegemona, tedy nejrozvinutější země určující pravidla s nejsilnější armádou. Pakliže dojde ke stavu, že pauperizovaná veřejnost v této zemi dospěje k meznímu bodu, začne masově revoltovat a stávající systémová a státní struktura, včetně dolaru jako mezinárodního platidla se začne hroutit, nastane odvislá řetězová reakce v celém systému. Pak záleží pouze na tom, jestli se uvnitř systému dokáže vyprofilovat systémová alternativa, a také na tom, na kterou stranu se postaví policie a armáda a nakolik budou ochotny plnit svou "vnitřní funkci" = likvidovat všudypřítomné "nepřátele, teroristy" a pod.. Zde existují 2 možnosti. Buďto obě silové složky nezasáhnou proti "svým", ke kterým (ze kterých sociálně vzešly, ve kterých mají své rodiny a ke kterým svými zájmy, např. váleční vysloužilci a invalidé) patří, anebo budou ochotny se podílet na zavedení fašismu.

5) Jaký by asi měl být budoucí systém? Podle mého názoru, bez ohledu na to, jak jej nazveme, by musel vycházet z vysoké úrovně výrobních sil, které umožňují při jiné organizaci ekonomiky a dělby vyprodukovaného bohatství zajištění relativně vysokého životního standardu, perspektivy a smysluplného života od narození až po smrt pro všechny obyvatele, včetně perspektivy pro příští (ještě nenarozená) pokolení. Základem by mělo být zajištění práva na práci a tím spolupodílu na vytváření společenských hodnot dle individuálních schopností daného jedince s adekvátní odměnou za práci, odpočinkem po práci umožňujícím každému regeneraci, věnovat se plnění rodinných povinností a volně časovým aktivitám a vysokou úroveň státem poskytovaných služeb a servisu. Systém hodnot jako je soutěž v konkurenceschopnosti (rozuměj stlačování ceny práce na minimum a omezování pracovních a sociálních práv) a požírání slabších silnějšími by měl být nahrazen hodnotami vzájemné kooperace, vstřícnosti a solidarity. Rozhodně by to neměl být systém komunismu ani kapitalismu s multimiliardáři, bez sociálního státu s pracovní silou pracující 16 hodin za "hrst rýže". Měl by to být systém maximálně omezující velký parazitismus - úžeru, různé zotročující formy podnikání jako je obchod s drogami, hazardní hry vedoucí ke gamblerství a iracionálnímu jednání, vysávání národních ekonomik, burzovní čachry, moc finančního kapitálu... Měl by to být systém eliminující majetkovou nesouměřitelnost, povolující pouze určitou přesně ohraničenou míru příjmové nerovnosti s významnou rolí státu - včetně státního plánování rozvojové strategie, zajištění maximální soběstačnosti, vysoké úrovně vzdělávací politiky, zdravotnictví a sociálních služeb...Share on linkedin Share on facebook Share on twitter Share on email More Sharing Services 2, převzato z Outsidermedia, 8.2.2013, autor neuveden

Srbsko - uranové náručí NATO

Anna Filimonová

Během bombardování Jugoslávie letectvem NATO v r. 1999 byly, jak známo, používány střely a bomby s ochuzeným uranem, který je vedlejším produktem při výrobě jaderných náloží a paliva pro jaderné elektrárny, a používá se v různých municích pro zvýšení jejich průraznosti. Bojové použití uranu má dva následky – chemické a radiologické zamoření, kdy poločas jeho rozpadu je 4,5 miliardy let. Největší nebezpečí pro člověka a životní prostředí spočívá v tom, že při výbuchu munice s ochuzeným uranem se uran mění na nepatrné částečky – vysoce toxický aerosol. Ve vzduchu rozptýlené částečky jsou volně unášeny větrem do širokého okolí. Když se dostanou do lidského organizmu, ničí především imunitní systém a způsobují mutaci buněk, v důsledku čehož dochází ke vzniku zhoubných nádorů a poškození chromozomů. Latentní období trvá roky. Kromě toho rostliny přes kořenový systém dobře absorbují radiační a toxické látky, které se tak dostávají do potravy – čímž dochází k druhotnému zasažení zvířat a lidí. A stanovit prvotní příčinu nemoci je téměř nemožné.

Takže proti Srbům byly použity jaderné zbraně. Hlavice raket, vyrobené v laboratořích Los Alamos v USA, patří do třídy „malé jaderné munice“. Pro likvidaci podzemních bunkrů a úložišť ropy Jugoslávie byly použity hlavice výkonem ekvivalentní 10 tunám TNT (mikro jaderná munice), jejichž výkonnost je 10 větší, než je výkonnost 2000 librových bomb, používaných v době války v Iráku. Pří ničení protivzdušné obrany se používaly rakety s hlavicemi s ekvivalentem 100 tun TNT (mini jaderná munice). Proti pozemním cílům byla použita malá jaderná munice – rakety s hlavicemi o výkonu 1000 tun TNT. V důsledku tak hromadného použití jedovatého uranu byla bojiště a sousední státy přeměny na zónu vysokého rizika vzniku onkologických a genetických nemocí (1).

Západní média, Světová zdravotnická organizace (WHO) a další mezinárodní organizace se problému následků použití uranové munice vyhýbají a tvrdí, že neexistují objektivní údaje o následcích jejího použití. Konkrétně zpráva WHO z r. 2001 říká: „Měření ochuzeného uranu v místech, kde byla použita munice s ochuzeným uranem, svědčí o přítomnosti pouze lokální kontaminace povrchu půdy (o rozloze několika metrů od místa zásahu)“; „Celkové monitorování nebo sledování možných následků na zdraví, souvisejících s ochuzeným uranem, u obyvatel žijících v oblastech ozbrojených střetů, ve kterých byl použit ochuzený uran, se nejeví být nutným“; „Jednotliví lidé, kteří si myslí, že byli vystaveni působení nadměrného množství ochuzeného uranu, musí projít prohlídkou u svého lékaře, jakékoliv symptomy musí být léčeny a pak musí absolvovat kontrolní vyšetření“ (2). To je vše, co ve věci použití zbraní hromadného ničení s neprobádanými následky dokázala říct uznávaná mezinárodní organizace. Soudě podle smyslu dokumentu, tak WHO přímo lobuje za zájmy NATO a vojenská tažení, protože zamlčuje ekologické, klimatické a genetické následky použití zbraní s ochuzeným uranem.

Nicméně údaje o následcích použití uranu na bojišti má Srbsko. Jen během bombardování Srbska svrhlo NATO 15 tun ochuzeného uranu. Těchto 15 tun se přeměnilo na radioaktivní prach, který vítr roznesl po celém Balkáně, kdy tak byla kontaminována půda, vzduch, rostliny a zvířata. Tento toxický radioaktivní prach zde zůstane navždy, a maxima radioaktivity dosáhne teprve až za 100 let.

Za dobu, která od té doby uběhla, se uran začal projevovat v plném rozsahu. V období 2001-2010 vzrostl počet lidí s rakovinou o 20% a úmrtnost na rakovinová onemocnění (především u leukémie a na nádory, jejichž výskyt v době míru nepřevyšuje 5ˇ% z celkových zhoubných nádorů), vzrostla o 25%. Výskyt rakoviny bude růst i nadále (3). Již v r. 2013 se očekává, že na území Srbska (bez Kosova a Metochie) se zhoubný nádor objeví u 40.000 lidí, kdy smrtící účinek se očekává u 22-23,000 lidí. To je v porovnání s r. 2010 o 3.000 více nově nemocných a o 1-2.000 více mrtvých. Tyto údaje uvedl předseda Srbské společnosti pro boj s rakovinou profesor S. Čikarič v původní senzační studii „Válečné zločiny – genocida v době míru“, zveřejněné v prosinci 2012. Jako bezprostřední příčinu hromadného výskytu rakoviny S. Čikarič uvádí munici a bomby s ochuzeným uranem, používanou letectvem NATO. Generál S. Petkovič poznamenává, že 44% náletů s municí s ochuzeným uranem připadlo na posledních deset dní bombardování, tj. po uzavření dohody o ukončení agrese.

Na tomto pozadí se nevysvětlitelným jeví fakt, že srbské úřady zastavily výzkum v oblastech kontaminovaných ochuzeným uranem. Ve všech předešlých letech stát platil výzkum půdy, vody a vzduchu. Nicméně v dubnu 2012 vypršela doba financování. Ještě několik měsíců probíhal výzkum bezplatně, díky osobnímu nadšení vědců. Avšak jde o velké náklady, únosné pouze pro stát. Takže byl zastaven program prevence nemocí (spuštěný v říjnu 2000), který zkoumal zdravotní stav místních obyvatel v oblastech, které byly bombardovány. Předtím se tohoto programu účastnila i vojenská lékařská akademie a další velká klinická centra. Generál S. Petkovič tvrdí: pro ukončení péče o lidi, kteří bránili svoji zemi nebo žili na kontaminovaném území, neexistuje ospravedlnění. Musí dostat odpověď, obzvláště nyní, kdy se objevily tendence dramatického nárůstu nemocnosti a úmrtnosti na rakovinu – jako důsledek bombardování ochuzeným uranem NATO (4).

Co pro NATO znamenají Srbové? Formální vojenská neutralita Srbska je pro NATO nepřípustná, byla by to „nebezpečná anomálie“ na cestě k reorganizaci regionu Balkán – k jeho přeměně na systém malých, roztříštěných, závislých a vazalských protektorátů USA a EU. Srbové – kteří tolikrát v historii dokázali obstát a zvítězit nad početnými nepřáteli a uměli si i v těch nejtěžších podmínkách zachovat svoji národní svébytnost, víru a jazyk – jsou trnem v oku aliance, živoucí výčitkou západnímu pseudo-demokratickému světu, který se před našima očima mění na nechvalně známou „civilizaci vykořeněných nomádů“. Srbové jsou „ruskou baštou“ na Balkáně, jediný ruský geopolitický spojenec v Evropě. Se Srby se západ vypořádával, a bude vypořádávat, všemi dostupnými prostředky, a neštítí se ani těch nejbarbarštějších a nelidských metod. A nemylme se: v plánech nadnárodních center není Srbsko na seznamu cílů určených k likvidaci zdaleka posledním. Pomoc Srbům dnes znamená vyloučit možnost spáchání podobných svinstev a zločinů v budoucnu kdekoliv jinde. Neboť malá země nemůže vlastními silami ustát tak totální útok, kdy i samotný národ je prohlašován za „nebezpečnou infekci“, se kterou je třeba bojovat všemi způsoby, včetně taktiky pomocí ochuzeného uranu spálené země. 31.1.2013, Zvědavec

Komu důvěřují lidé v Evropě

Josef Vít

Důvěra je důležitá věc. Když chybí důvěra, je to špatné. Ale naštěstí jak EU, tak národní vlády v Evropě na důvěru kašlou. Vlády nejsou na důvěře závislé. Klidně si vládnou, rozdělují si balíčky, škrtají a škrtají výdaje na chod státu. Musí škrtat, protože peníze nejsou. Nám Kalousek říká, že jsme všechno už prožrali. Přesnější by bylo přiznat, že ty peníze vlády prošustrovaly. Nacpaly je do chřtánu nenasytných nadnárodních společností. Veškeré problémy nastaly s vládou neoliberalismu, jejímž jediným cílem jsou nízké daně – tedy pro korporace. Lidé musí chybějící peníze nahradit. Proto naše vláda zvyšuje DPH a další nepřímé daně. A když to bude málo, vždycky si může půjčit u soukromých bank. Doby, kdy si vlády vlastní peníze tiskly samy, jsou také dávno pryč. Dnes si MUSÍ peníze půjčovat na mastný úrok.

A můžou potom čekat, že jí lidé budou věřit? Těžko, lidé jsou zatím sice jako ovce, drží hubu a krok, ale všeho dočasu, jednou se ucho utrhne.

Takže - jak je to s důvěrou lidí v Evropské unii? Na to si EU dělá průzkumy. Výsledky nejsou lichotivé. Dělá se průzkum důvěry v EU a průzkumy důvěry v parlamenty a národní vlády.

Průzkum důvěry lidí v EU má klesající tendenci. V roce 2004 mělo důvěru v EU 50% lidí. Poslední průzkum byl prováděn na konci roku 2012. Evropská unie má největší důvěru v Bulharsku – 60%. Kolem 50% důvěry má v Lotyšsku, Polsku a Estonsku. Tedy v zemích s nízkou životní úrovní. Tam ti chudáci stále ještě věří, že jim Evropská unie pomůže. Zajímavé je, vysokou důvěru má EU také ve Finsku, Dánsku, v Belgii a na Maltě. Tedy v zemích s vysokou životní úrovní. I to se dá vysvětlit. Lidé mají vysokou úroveň a jsou tedy spokojeni. V další velké skupině států důvěřuje EU okolo 30% lidí. S tím už se není co chlubit. Nejhorší výsledky jsou v Britanii a Španělsku – 20%. V Řecku je to 18% lidí. Na situaci, jaká v Řecku panuje, je to dost vysoké číslo.

Další institucí, jejíž důvěru průzkumy zkoumaly, jsou národní parlamenty. Nejvíce věří svým parlamentům lidé ve Švédsku, Finsku a Dánsku kolem 65%. Dobré výsledky jsou ještě v Nizozemsku, Rakousku a Lucembursku – okolo 50%. Potom už to jde prudce s kopce. Nedůvěra vzrůstá v rozmezí 60 až 80%. Ve Španělsku nevěří svému parlamentu 85% lidí. Primát drží Česko a Řecko, kde parlamentu nevěří 89% lidí. Ano, tolik lidí nevěří vlastním parlamentům. Je to trochu podivné, vždyť si lidé ty poslance zvolili. Že by je poslanci neposlouchali a dělali si co chtějí? Asi ano, vždyť ví, že lidé je budou opět volit. Specielně čeští poslanci mohou být v klidu. Vždyť volební průzkumy jsou stále optimistické.

Nakonec jsem si nechal národní vlády. Tabulka důvěry ve vlády je obdobná důvěře v parlamenty. Protože to jsou spojené nádoby. Největší důvěru mají vlády Finska, Švédska, Lucemburska – kolem 60%. Upřímně řečeno: nic moc – skoro polovina lidí jim nevěří. I důvody pro důvěru jsou stejné – vysoká životní úroveň. Přesto je zajímavé, že i v těchto bohatých zemích tolik lidí vládě nevěří. Že by i tam bylo 40% chudáků? Ve většině států Evropy – mezi nimi i Slováci - nedůvěřuje své vládě v průměru okolo 65 až 80% lidí. České vládě nedůvěřuje 88% lidí. A nejhůře je na tom řecká vláda, které nedůvěřuje 91% občanů. Řekové se bouří a protestují. Češi spokojeně přežvykují u žlabu a čekají, že to někdo udělá za ně.

Celý tento průzkum mluví o tom, jak se lidé mají a jak vidí svoji budoucnost. Je jasné, že bohatí se cítí dobře v EU, mají důvěru ve své parlamenty a vlády. Vždyť vidí, že slouží jim. Horší je to s chudými – ti nedůvěřují nikomu a vidí, že jejich parlament ani vláda jim nepomůže. V podstatě resignovali na svůj osud a trpně čekají, co přijde. Nechodí k volbám, protože nevěří, že by se mohlo něco změnit. A v počtech těchto nevoličů je právě ten zakopaný pes. Vládám nevadí, že více než třetina občanů nejde k volbám. Vědí, že kdyby ti lidé šli volit, byl by to jejich konec. Proto dělají všechno pro to, aby volit nešli. Dokud bude tolik pasivních lidí, bohatí se nemají čeho bát. Lidé by si měli uvědomit, že svým mlčením podporují vládu, i když s ní nesouhlasí.Počty nespokojených rostou, protože bohatí jsou nenažraní a chtějí stále víc a víc. Ale jednou hrnec přeteče. A když to bude papiňák, tak vybuchne. Bývaliť Čechové jinačí junáci. A defenestrace je to nejmenší, co by se mohlo stát. Czech free press, 9. únor 2013

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 434. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, 21. února 2013.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz