Vážení čtenáři,
na svých stránkách vás budeme především informovat o událostech, o kterých naše média částečně nebo zcela mlčí, či je líčí posunutě, polopravdivě nebo dokonce dezinformačně manipulativním způsobem. O objektivnosti českého tisku v německých rukou nemáme žádné iluze.
Budeme vás seznamovat s našimi i jinými samizdatovými tisky. Sami je již od ledna 1992 vydáváme. Věnujeme se v nich obraně českých národních a státních zájmů, naší kultury, českého jazyka, vztahům s ostatními slovanskými národy, otázkám křesťanskosociálním, česko-německým vztahům, vývoji na Balkáně, problémům globalizace, a samozřejmě i probíhajícím a chystaným válkám, agresím, podmínkám okupace národů zbavených své samostatnosti, i otázkám spravedlnosti, především sociální a lidských práv. Nejzákladnějším takovýmto právem je právo na důstojný lidský život, které je v rozporu s bezbřehým liberalismem, beroucím většině lidstva jeho důstojnost a milionům i jejich život.
Budeme se snažit, abychom ty nejdůležitější texty, které dáváme na naši webou stránku, vám zprostředkovali v tištěné podobě. Mnozí z vás nemají internet a jsou tak odkázáni na České národní listy, naše další brožurky, případně též i na jiné samizdaty.
Pokud s námi, vážení přátelé, souhlasíte, pokud vás oslovují alespoň některé teze našeho výše uvedeného rámcového programu, uvítáme vaší spolupráci. Její formu můžete si zvolit sami. Čím více lidí společně budeme schopni účinně oslovit, tím větší bude náš přínos při řešení společenských problémů v současné již přelomové době.
Redakční rada Českých národních listů
Pryč s antirusismem z české politiky
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
V posledním dvacetiletí jsme očitými svědky obrovského antirusismu nejen na naší politické scéně, ale i v některých kruzích společnosti. Zejména v těch kruzích, které převratem nabyly obrovské majetky, často velmi podivnými cestami na hraně zákona - nebo i za jeho hranou. Tento antirusismus je zhusta přikrýván praporem se sloganem "Antibolševismus!".
Hlasateli antirusismu jsou nejen kruhy takzvaných disidentů (dnes už převážně ve stádiu hibernace a politické nostalgie po časech Občanského fóra a následného Občankého hnutí), ale i kruhy politických stran, které jsou praporečníky současné společenské nobility a velkoburžoasie. Vedle parlamentní strany TOP jsou to i některé kruhy dříve konciliantní středostavovské ODS, z mimoparlamentních stran pak zejména KDU-ČSL a Koruna Česká, monarchisté. Proč to dělají. Z jednoduchého důvodu. Reprezentují stav restituentů, kteří nabyli majetky a obávají se, aby jim "ruští bolševici", kdyby se u nás změnily politické větry, "znovu neznárodnili jejich pracně vydobyté majetky". Mezi nimi se pohybují nejen podnikatelé a manažeři, ale i řada příslušníku bohaté restituční inteligence. Ti všichni pak podle hesla starého agrárníka Berana volí knížestrany a monarchostrany. Vždyť starší pamětníci dobře pamatují, co říkal agrárník Beran : "Hitler mi prkenici nevezme - bolševik ano !"
Média v Česku - česká media prakticky nemáme ! - tvrdí monotónně se opakující notu anobrž rovnici "Rus rovná se bolševik" . V tisku se setkáváme dokonce s fantastickými tvrzeními typu "Rusko - země vlkodlaků", kde se vymýšlejí zprávy o zaostalých individujích poskakujících po čtyřech a vyjících, neumějících mluvit, atd. Všimněme si, že fenomén Rusko je v našich zprávách opředen jen negativními informacemi. Buďto tam něco vybuchne, někdo někoho zavraždí, oligarchové trpí ve věznicích pod přehrozným Putinem. "Rusové budují ďábelské plynovody, aby drželi civilizovanou Evropu pod krkem", atd, lži do nekonečna.
Zvláštní námět poskytuje tomuto řádění našich médií osobnost ruského státníka Vladimira Putina. Zdá se, že pro český fašizující a áriský tisk je postava ruského exprezidenta a premiéra doslova permanentním terčem. Přitom všichni soudní politikové, kteří ještě nezhloupli z bruselsko-berlínských masáží, musí vidět, že právě Vladimír Putin to byl, který vyvedl současné Rusko z marasmu a hnoje jelcinovské éry, zaprodané bruselismu, pangermanismu a pentagonismu. Bylo přímo směšné, jak se havlopolitikové úporně bránili Putinově politické linii, která konečně začala srovnávat do latě ruské tzv. oligarchy a jejich řádění, jež přerostlo v systematicky rozval státu. Toto vše pan premiér Putin a jeho následník pan prezident Medvěděv velmi osvíceně zarazili.
A znovu postavili Rusko na nohy. Oni vrátili Rusku nejen čest, ale i postavení mezinárodní velmoci, které mu právem náleží.
V dnešním Česku jedním ze špatně skrývaných nepřátel Ruska je pan kníže ministr, který nevynechá žádnou příležitost, aby se o našeho slovanského bratra neotřel nějakým přemoudrým bonmotem.
Syndromem české společnosti, nahrávajícím této zblbělé iracionální náladě proti Rusku, je rok 1968. Proto pangermánská media ustavičně hrají na tuto starou notu a stále rozdmýchávají antiruskou nostalgii osmašedesátého. Přitom je nad slunce jasnější, zvláště pro nás pamětníky, kteří nejsme ovlivnění praním mozků jako mladší generace, o co tehdy šlo. Že okupantem ČSSR nebyl ruský národ, nebyli to ruští lidé, ale ideologičtí mašinisté. A že tito ideologičtí mašinisté, kteří organizovali tento vpád do ČSSR měli společníky - Polsko, Bulharsko a zejména tehdejší východní Německo - ano ty Volksgenossen, kteří u Stalingradu stříleli do vzduchu". Tak daleko tehdy dospěl Leonid Iljič Brežněv. Na ty jeho společníky Ulbrichty, Živkovy a další, dnešní propaganda v Česku ráda zapomíná.
Pro dnešní Česko je jen jediná cesta ze současného marasmu. Cesta navázání zpřetrhaných vztahů s Ruskem - vztahů, které náš národ sám o sobě nikdy nezpřetrhal, zpřetrhali ho nepřátelé Čechů, dočasně vládnoucí na politických trůnech. Našim zhlouplým mladším generacím je třeba připomenout, že od Mnichova Čechům prakticky nikdy nikdo nepomohl - jen právě Rusové, jen Rusové nás zachránili před hitlerovskou genocidou a dnešní antiruští pitomci ani nechtějí vědět, že za své holé životy vděčí právě Rusům a jejich dnes tak Evropou nenáviděnému J.V.Stalinovi.
Je nutno připomenout, že nevděčných západních Slovanů se vždy zastali jen Rusové - a ne zkorumpovaný Západ,který zná jen své vlastní zájmy. Znám Rusko a Rusy z vlastní zkušenosti, na rozdíl od různých kritiků jsem je navštívil od Moskvy a Petrohradu až po Bajkal. Rusové to byli, kteří se zastali pronásledovaných Srbů, když bylo nejhůře. Ruští výsadkáři zachránili Prištinu před útoky rasistů na Srby. Ostatně ti evropští politici, kterým zbyl mozek, se dnes snaží o nanejvýše přátelské vztahy s obrozeným Ruskem. S výjimkou našeho prezidenta, toto řadě našich takzvaných politiků stále ještě nedochází. Budovat českou politiku na antiruské notě je nejen hloupé, ale i sebezáhubné a zločinné. Ne snad pro lokaje zahraničních centrál, ale pro samotný český národ. A pro ty lokaje pak později též ! Rusové představují jedinou záruku přežití západoslovanských a jihoslovanských národů v nových kotlích, které jim chystá jak unie, tak pangermáni. Amerika je daleko a nemusí se jí vždy zdařit ochraňovat malé národy. Rusové však nikdy nezapomněli na to, že mají své slovanské bratry na hranicích Západu. Nenechme je urážet, nenechme je pomlouvat. Chraňme památníky ruských osvoboditelů z pětačtyřicátého a nenechávejme je chátrat. a napadat fašisty.
Vězme, že antirusismus má jen jedno synonymum - je to fašismus.
ČSBS Boskovice
Jak má Srbsko přežít americké impérium?
Thomas Fleming
[Vítání Nového roku v Banje Luce - největším městě Republiky Srbské]
Moderátorka televize Republiky Srbské (v Banja Luce) mi položila otázku, na kterou jsem byl od minulého týdne, kdy jsem přistál v Bělehradě, dotazován každý den: „Co si myslíte o šancích Srbska získat v dohledné době kandidátský status na členství v EU?“
Odpověděl jsem, jak odpovídám vždy: „Moc velké nejsou.“ O méně než hodinu později se moje prorocké schopnosti potvrdily. Chorvatsko: Da, Srbsko: Ne.
Nevím, kdo si skutečně myslel, že by Srbsko onen tolik vytoužený status získalo. Dokonce i srbský prezident Boris Tadić, jehož politická budoucnost závisí (nebo přinejmenším by měla záviset) na dodržení svého slibu, že ze Srbska učiní respektovanou součást Evropy, věděl, co přijde a celé týdny snižoval význam těchto vyhlídek.
Z Evropské unie se nakonec stala potápějící se loď, která je zatěžkána dluhy prostopášných vlád Řecka a Itálie. Jak ještě dlouho budou němečtí daňoví poplatníci snášet Merkelovou a její velmi nákladný Drang nach Süden? Neefektivnost a, ehm, nepořádky Tadićova prozápadního režimu činí z Itálie a Řecka cosi jako Švýcarsko. A přijetí takové vlády by poslalo EU ke dnu, což si ale zaslouží. (Mimochodem, zadlužené Chorvatsko, které onoho statusu dosáhlo, může způsobit to samé.)
Proč se Srbové chtějí dostat právě do tohoto klubu? Německo razilo cestu rozbití bývalé Jugoslávie. Německo a Rakousko po staletí pletichařily s cílem dostat Balkán pod kontrolu. Ačkoli byly za amorální bombardování srbských civilistů odpovědné hlavně Spojené státy, země EU proti tomu vznesly jen minimum námitek.
Důvod těchto pošetilých nadějí je zřejmý. Srbsko je demoralizovaná země. Srbové, kteří bývali pokrokovými miláčky východní Evropy, zakusili dvě desetiletí démonizace a ujařmení. Důsledky byly katastrofální: ztráta duchovního centra Srbska (Kosova) ve prospěch albánských islamistů, vyhnání Srbů z Chorvatska, odtržení věrolomné Černé Hory, které bylo podporováno Spojenými státy a EU. Dokonce existuje separatistické hnutí povzbuzované Maďarskem, které působí ve Vojvodině. Není divu, že jsou Srbové tak pesimističtí a sklíčení!
Nejzjevnější známkou srbské demoralizace je nízká míra porodnosti, která nedosahuje úrovně reprodukce. Když hovořím se studenty a mladými páry, tak jim říkám, myslete méně na politiku a vnořte se do vážnějších životních záležitostí. Proč si dělat hlavu z nepoctivých politiků a nenávisti světa? Srbové byli podrobováni, ujařmováni a ponižováni Turky po 400 let, ale přesto přežili, aby se na začátku 19. století vzchopili a pozvedli. Zachovali si svoji věrnost pravoslavné církvi, udržující při životě jejich historickou vzpomínku na lidovou poezii, a byli velmi plodní a duchovně živí. Ani komunismus je nedokázal zkrotit, ačkoli tamní kolektivizace zemědělství byla chybou. A Bělehrad byl světlem v temném světě za železnou oponou. Ale to, co nemohl zničit komunismus, podkopává americký konzumerismus a arogance.
Své argumenty jsem podal v kostce, když jsem hovořil s jedním pravoslavným episkopem. Pokud Srbové ztratí svoji víru, identitu a vůli žít a množit se, na politické budoucnosti Balkánu nezáleží, neboť tam již žádní Srbové nebudou. Když se navrátí ke svým tradicím a začnou mít opět děti, budou schopni vydržet jakoukoli formu ujařmení, kterou na ně americké impérium a jeho evropští satelity uvalí.
Srbové si rádi vyměňují pesimistické poznámky o problémech světa, ale zřídkakdy jsou tak zasmušilí, aby odmítli si dát rakiji nebo si zazpívat. Srbové, na rozdíl od Rusů a Němců, nemají žádné nabubřelé touhy po dobývání světa, jejichž selhání by zlomilo jejich duši. Domnívám se, že by stačilo málo, aby se opět zotavili: vlastenecká vláda, školský systém, který není určen k ničení povah a myšlení dětí, šance získat slušnou práci.
Jak málo stačí, je vidět, když jedete do Banja Luky. Rozdíl mezi Bělehradem a Banja Lukou není rozdílem mezi nocí a dnem, ale spíše mezi půlnocí a prvním ranním rozbřeskem. Srbové v Bosně a Hercegovině mají vyšší porodnost, a ačkoli jsou pochopitelně nervózní, tak působí dojmem, že mají poněkud větší důvěru v budoucnost.
Nahlíženo obecně, jejich opatrný optimismus není příliš opodstatněný. Jsou součástí svazového státu, jež zahrnuje bosenské Muslimy, kteří bosenské Srby nenávidí až do morku kostí a nikdy nepřestanou intrikovat, aby dosáhli včlenění Republiky Srbské v Bosně do Muslimy kontrolovaného státu. Bělehrad a Novi Sad byly bombardovány USA, ale to se nedá srovnávat s neuvěřitelným násilím a krutostmi, kterých se dopustily všechny strany konfliktu během občanské války v Bosně.
V Bosně jsem byl několikrát během války a těsně po ní. Kilometry a kilometry vypálených vesnic mi připomněly fotografie Německa z konce 2. světové války. Banja Luka nicméně vzkvétá. Starší srbský kostel je pěkně udržován a nová katedrála je, dá-li se to tak říct, senzační. Menším dojmem na mne působí dvě nové vládní budovy, na ty jsou ale v Bosně pyšní. Jedinou ohyzdností je jeden z nejošklivějších katolických kostelů na světě. Možná to zní nevěrohodně, ale vyjadřuji se jako katolík, který již viděl mnoho odporných kostelů. Ten šílený kostel musíte vidět a uvěříte. Myslel jsem si, že jde o zábavní park z 50. let, ale když jsem přišel blíže, tak jsem pochopil, že je to kostel.
Proč nejsou Srbové v Republice Srbské v Bosně tolik sklíčení jako Srbové v Srbsku? Myslím, že to částečně souvisí s malou rozlohou jejich území a poměrnou autonomií. Bosenští Srbové se musí smířit s vládou v Sarajevu a s řadou vměšování a záludnými Vysokými představiteli pro BaH, přičemž každý z nich je zjevně pitomější než ten předchozí. Tito vysocí představitelé neustále Srbům papouškují oficiální linii EU, OSN a USA: „Zapomeňte na Daytonské dohody a vše ostatní, co jste podepsali. Spolupracujte s námi na vytvoření Bosny a Hercegoviny, tj. jednotného, multietnického a sekulárního státu, který bude řízen lidmi, jež jsou potomky muslimů, kteří vás pronásledovali a okrádali po celá staletí.“
Kdo ví, jak to nakonec v Srbsku nebo v Republice Srbské dopadne? Spojené státy a Evropská unie mají v těchto dnech lepší věci na práci, než ztrácet čas a plýtvat zdroji na ničení Srbů. Byla to legrace, když to šlo, ale museli jít dál. Stále tu je nevyřešená finanční krize v Evropě a USA, islámské povstání na Středním východě, dvě nevyhratelné války v Afghánistánu a Iráku. Zmenšování počtu Srbů ve světě bude prostě muset počkat.
Zdroj: fleming.dailymail.co.uk, překlad: Karel Hyk, 2.1.2012, Kosovoonline
28 řeckých poslanců chce otevřít téma německých reparací:
Několik nezávislých poslanců a poslanců parlamentních stran PASOK, Nová demokracie a Radikální levicová koalice vyzývá řecký parlament k diskuzi o tzv.okupačním úvěru, který musela kolaborantská vláda zaplatit Německu během okupace za druhé světové války a o reparacích na odškodnění obětí nacistických zvěrstev a náhradu ukradených pokladů.
Poslanci odhadují, že sjednocené Německo dluží Řecku, které patří mezi vítěze druhé světové války, odškodnění ve výši cca 54 miliard eur.
Zdroj: http://www.stopcartel.net/2012/02/03/POLITICS/Twenty-eight_M.,
Zvědavec, 9.2.12
Pozn. red.: V nedávné době někteří němečtí politici se nechali slyšet, že Řecko by mělo být postaveno pod protektorát. Mluvili o evropském protektorátu, ale vzhledem k faktické situaci v EU by tento protektorát, jak jsme přesvědčeni, byl ve skutečnosti německým.
Němci by si měli uvědomit, že národy jimi podrobené v průběhu druhé světové války nezapomínají. Řekové si připomínají, že museli za německou okupaci i platit. Vzhledem k tomu, že Řecko bylo vyčerpáno i dřívější agresí Itálie, nemělo potřebnou hotovost. Němci si proto vyhradili značnou část produkce řeckých potravin. Důsledkem toho byl hladomor, který zahubil 250 tisíc až 300 tisíc Řeků. Řekové též vzpomínají na barbarské způsoby, kterými se Němci snažili potlačit odboj. Za život jednoho Němce bylo postříleno 10-50 Řeků. Stovky vesnic Němci bylo zničeno a jejich obyvatelé zčásti vyvražděni. Ztráty Řeků v průběhu druhé světové války činily téměř 800 000 zavražděných či padlých v boji. Tyto a další vzpomínky Řeků vedou k prudkému odporu proti současným německým praktikám vůči Řecku uplatňovaným. Mnozí z Řeků se domnívají, že skutečným vládcem v Řecku se stává opět Německo. Proto německé vlajky Řekové pálí, proto můžete v řeckých novinách vidět i A. Merkelovou v nacistické uniformě s páskou s hákovým křížem, proto Řekové bojkotují německé zboží.
Německo je důsledné i při své protisrbské politice. Vnucuje Srbsku, aby se zřeklo rezoluce RB OSN č. 1244 a uznalo Kosova. Vyhrožuje dokonce i použitím síly. Položme si otázku, co Německo opravňuje, aby požadovalo derogaci platné rezoluce RB OSN, jíž může zrušit opět jen RB OSN a ta tak neučinila. Proto rezoluce č. 1244 je platná a všechny členské státy se jí mají řídit. Je v hrubém rozporu s mezinárodním právem, když Německo, dokonce ústy kancléřsky A. Merkelové, toto požaduje. Už opět Německo se staví nad mezinárodní právo? Co k tomu pan Karel Schwarzenberg, „český“ ministr zahraničí. Mlčí jako vždy, když jde o Srbsko nebo nějaký slovanský stát, či o občanská práva silné ruské menšiny v pobaltských státech, které etnické Rusy hrubě diskriminují, zatímco členové SS jednotek jsou oslavováni jako účastníci odporu proti okupaci.
Problematika eurozóny
I. Švihlíková, která je docentkou ekonomie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, i pro laiky přístupným způsobem načrtla možnosti řešení, jak z bryndy zadluženosti eurozóny ven. Právě populární vysvětlení palčivých otázek současnosti si organizátoři vytkli jako základní předpoklad těchto podvečerních setkání s veřejností, která se budou konat v dvoutýdenních intervalech.
Jak vznikl dluh
Eurozóna byla zformována asymetricky, čímž bylo založeno na nyní vyhřezlé problémy. Na jedné straně silné Německo, na druhé slabší Řecko, Portugalsko, Španělsko, k tomu odmítnutí fiskálních redistribucí. Německo za přebytky svého exportu kupovalo dluhopisy ostatních zemí eurozóny, mj. i Řecka, a tím problém znásobilo. »A teď se to vrací jako bumerang,« uvedla. Hlavními věřiteli Řecka jsou právě německé, a také francouzské banky.
Dosavadní »řešení«, po kterém sahají vlády evropských zemí, tj. drastické škrty, nic neřeší, naopak »destruují ekonomiku i společnost a ekonomika se dostává do smrtící spirály,« vysvětlila dále. Ostatně, i na internet uniklý dokument tzv. Troiky (MMF, Evropská komise a Evropská centrální banka) dokládá, že škrty řecké zadlužení ještě zvyšují!
Skutečným systémovým řešením může být buď rozpad eurozóny, tedy návrat jižního křídla k národním měnám, nutností se pak jeví odepsání dluhů a převzetí bank státem. Nebo vznik skutečné hospodářské a měnové unie s jednotnou daňovou a mzdovou politikou, ale i jednotnými sociálními standardy, míní ekonomka. »Společná měna si vyžaduje federalizaci Evropy postavené na solidárních základech,« dodává.
Chceme Evropu sociální a demokratickou
Mají však současní evropští lídři na srdci solidaritu? Vždyť i debata o eurozóně je černobílá. Jde o to, jakou Evropu chceme. »My chceme Evropu sociální, soudržnou, demokratickou. Vždyť občané už se dostali mimo zájem politiků, což vidíme na různých konferencích a summitech, kde se hovoří jen o číslech, nikoli o lidech,« je přesvědčena Švihlíková.
Monika Hoření, 31. leden 2012, Haló noviny
Spojenectví práce a solidarity, v čele s mluvčím Janem Kavanem, je silou, která inklinuje k transformaci v politické hnutí. Principy, na kterém je založeno a z kterých vychází ve své činnosti, jsou nám blízké, např. požadavek na zavedení referenda. „Spojenectví práce a solidarity (SPaS) upozorňuje na to, že ani po 21 letech demokracie naše republika dosud nemá v přímém rozporu s Ústavou ČR zákon o obecném referendu. My se však domníváme, že už nadešel čas začít zavádět prvky participativní demokracie, že lidé jsou dostatečně způsobilí k tomu, aby se mohli významným způsobem účastnit rozhodování o společných záležitostech.“
Pokud máte možnost, podívejte se na stránky SpaS, www.i.-spas.cz
Masakry v Sýrii jako irácké zbraně hromadného ničení? (a čínské a ruské veto v RB OSN)
Tereza Spencerová
Sýrie se po několika dnech a týdnech relativního nezájmu světových médií znovu dostává do středu pozornosti, a to hlavně kvůli zprávám o masakrech, kterých se mají dopouštět vládní jednotky na civilním obyvatelstvu. Dneska to lítá opravdu hodně: izraelský Haarec píše o 200 mrtvých, Al Džazíra o „stovkách“ (to vše s odvoláním na jakési záběry z YouTubu) a Literárky dokonce o více než třech stovkách…
Pro pochopení toho, co že se to vlastně odehrává, je potřeba se vrátit trochu zpět. Liga arabských států, která je do značné míry pod vlivem Saúdské Arábie a Kataru (a dalších zemí Rady pro spolupráci Perského zálivu, GCC), v prosinci vyslala do Sýrie pozorovatelskou misi a opoziční Syrská národní rada (SNC) sídlící v Turecku a Francii (tedy státech NATO) tento krok nadšeně uvítala, očividně v naději, že mise splní své zadání a odsoudí Bašára Asada coby největšího padoucha pod sluncem.
Když ale 160 pozorovatelů po měsíci připravilo svou zprávu, ukázalo se, že její znění neodpovídá zadání, tedy že Asad není největším zlem pod sluncem a že až tolik svých občanů zase nezabíjí. Zprávu byla na ministerské úrovni LAS schválena, přičemž ji jasně podpořily Alžírsko, Egypt, Súdán a troufl si i člen GCC Omán, zatímco jasně proti byl jen – Katar, který předsedá LAS, přičemž si rotující předsednictví koupil od Palestinců. Zpráva samotná ale zapadla – pro Západ se nehodila ani v nejmenším, a většinu arabských médií zase ovládá rodový klan Saúdů, a těm se nehodila také, a co víc, šéfa mise, súdánského generála Mustafu Dabího začala arabská (tedy vesměs saúdská a s nimi pak i ta západní) média diskreditovat coby válečného zločince, byť si ho šéfové LAS předtím sami vybrali. Netvrdím, že je generál ze Súdánu zrovna čistý jako lilie, ale v rámci LAS mu může jen sotvakdo něco s čistým svědomím vyčítat. Nakonec pak zpráva pozorovatelské mise ani nebyla přeložena z arabštiny do angličtiny a nezjevila se na webu LAS, jak je tomu jinak zcela obvyklé.
Ve finále ale zpráva monitorovací mise na veřejnost přece jen unikla a je to opravdu pozoruhodný text. Konstatuje, že neexistuje organizovaná a smrtící represe syrské vlády proti pokojným demonstrantům. Místo toho upozorňuje, že za stovky obětí z řad civilistů (a za více než tisícovku zabitých syrských vojáků) nesou zodpovědnost blíže nespecifikované ozbrojené skupiny, které mimo jiné z těžkých zbraní ostřelují civilní autobusy, vlaky s cisternami plnými pohonných hmot, policejní autobusy, mosty a ropovody.
Ocitáme se tak v situaci, kdy NATO a GCC popisuje situaci v Sýrii coby lidové povstání brutálně potlačované kulkami a tanky, zatímco Rusko, Čína a drtivá většina rozvojových zemí mluví o tom, že Asadova vláda čelí po zuby ozbrojeným zahraničním žoldákům. Zpráva LAS dává kupodivu za pravdu spíš těm druhým.
SNC a její odnože, které do světa vysílají informace o počtech obětí režimu, jsou dnes už ve skutečnosti filiálkou syrského Muslimského bratrstva placeného hlavně ze Saúdské Arábie a Kataru, a ortodoxním islámem těžce zatížená Syrská svobodná armáda má sice ve svých řadách dezertéry z armády řádné, ale i mnohé žoldáky vyzbrojené z GCC, obzvláště saláfisty ze širokého okolí. Přesto, nebo spíš právě proto NATO a GCC odmítly svou vlastní zprávu a chystají se osvědčeným způsobem šířit „demokracii“ do Sýrie bombardováním a sesazením nenáviděného diktátora, který by jim za jiných okolností vlastně ani tak nevadil, protože LAS i NATO jsou plné podobných „nadšených demokratů“ (zvlášť to platí pro „demokraty“ vládnoucí v Saúdské Arábii a Kataru), jen kdyby se ten Asad tolik nekamarádil s ještě víc nenáviděným Íránem. A cestou k tomuto cíli je Rada bezpečnosti OSN, neboť tam už se „to“ podařilo v případě Libye. Začal se proto používat obrat „Araby vedená snaha o pokojné ukončení deset měsíců trvajících represí“ v Sýrii a USA, Británie a Francie ze všech sil – a jménem „mezinárodního společenství“ – na všechny strany slibují, že se v RB nebude jednat o mandátu k bombardování jako v Libyi. Hillary Clintonová dokonce mluví o „cestě k politickému přechodu, který zachová syrskou jednotu a instituce“. Rusko a Čína takové rezoluci v RB OSN nevěří, a stejně tak ani další členové BRICS Indie, Jihoafrická republika a s nimi třeba i jaderný Pákistán.
Situace v RB se tak zdá být komplikovaná: Čína a Rusko rezoluci opravňující Západ a GCC k vojenské agresi proti Sýrii vetovaly, ale rozpory přitom panují třeba i v postojích Turecka, USA, Saúdské Arábie a Kataru, protože všichni jako by chtějí sice totéž, ale z naprosto jiných, individuálních důvodů, a tak to vlastně vůbec totéž není. A proti jakékoli „změně režimu“ v Damašku se navíc staví i syrský soused Irák, který mimochodem už informoval Spojené státy, že si bere výjimku z jejich embarga na obchod s Íránem. Nicméně, k zesílení hysterie je třeba médií, nadsazení počtu odpůrců režimu, podhodnocení počtu jeho stoupenců a navrch stovky mrtvých -- na jednu stranu se tím vytvoří zdání naléhavosti a na stranu druhou se tím všichni odpůrci agrese postaví do hyenistického světla. Přesně tak to přece fungovalo i před rezolucí o agresi do Libye: tehdy prý Kaddáfí zmasakroval dokonce 50 tisíc svých občanů, jejichž těla ale nikdo nikdy (a dodnes) neviděl (a schválně, kolik kdo viděl mrtvých těl z aktuálního „masakru“ v Homsu???).
Zkrátka, pokud si smím šťouchnout, nevylučuju, že „Homs jednou vejde do dějin tragédií“, ale tipnu si, že do dějin tragédií typu iráckých zbraní hromadného ničení nebo tonkinského incidentu. Není přitom zvláštní, jak snadno tenhle princip vylhaných záminek funguje dál, i když byl už tolikrát odhalen? Fakt divný…
PS. Vším výše zmíněným nijak netvrdím, že by Bašár Asad byl nějaký osvícený demokrat a mírumilovný dobroděj. Koneckonců, i kdyby jeho armáda a policie opravdu nezabily tolik lidí, jak západní média bez jakýchkoli důkazů uvádějí a jak rozporuje zpráva pozorovatelské mise LAS, nese za všechny mrtvé zodpovědnost, protože jeho režim a nikdo jiný musí chránit životy svých občanů. Jen mám zkrátka silný dojem – podložený fakty a hlavně neblahou zkušeností – že z nás ze všech zase někdo dělá… co vlastně? Hlupáky, nebo rovnou budoucí spoluviníky?
A i kdyby ke „změně režimu“, tedy vybombardování Sýrie, nakonec došlo, co pak? „Demokratické“ volby k moci vynesly už Hamas v Gaze, Hizballáh v Libanonu, Ahmadínežáda v Íránu, Muslimské bratry a saláfisty v Egyptě a hlavní silou „pokojné“ syrské opozice je také Muslimské bratrstvo… Fakt chceme poměrně sekulární a na poměry v regionu vysoce vzdělané Syřany ztrestat nuceným návratem do středověku jen kvůli vazbám vůdců jejich režimu na Teherán? To není jiné cesty?
A není divné, že vše se cílí jen na Asada, zatímco skuteční vládci země, zůstávají bez povšimnutí? Literární noviny 4.února 2012
Bývalý ruský generál: Rusko je připraveno použít vojenskou sílu
k obraně Iránu a Sýrie
Bývalý člen ruských spojených náčelníků štábů, generálplukovník Leonid Ivašov se objevil v televizi Russia Today, aby směle ohlásil, že Rusko „chrání celý svět před fašismem“ Následuje výňatek z interview s Ivašovem na RT z 1. února 2012. Překlad poskytli neustále bdělí lidé od MEMRI:
Dotazující: „Dr. Leonide, myslíte si, že tyto přípravy a velice rozsáhlé manévry, které Rusko brzy provede, znamenají přípravu na válku, nebo je to spíš vojenský úder proti Iránu?“(…)
Leonid Ivašov: „Tyto manévry a cvičení předvedou připravenost Ruska použít vojenskou sílu k obraně našich zájmů a k posílení jeho politických pozic. Manévry ukáží, že Rusko nechce, aby se proti Iránu nebo Sýrii vedly jakékoliv vojenské operace. Předpokládám, že lidé na Západě a v Izraeli, kteří vykonstruovali tato spiknutí pro velké geopolitické operace v širší oblasti Středního východu, vyvozují přímou souvislost mezi situací v Sýrii a v Iránu. A opravdu tyto dvě země jsou spojenci a obě jsou považovány za zaručené partnery Ruska. Je tu tedy jediná otázka, kterou z nich zkusí jako stabilní zemi zničit první: Sýrii nebo Irán. (…)
„Úder proti Sýrii či Iránu je nepřímým útokem proti Rusku a jeho zájmům. Rusko by ztratilo důležité pozice a spojence v Arabském světě. Obranou Sýrie tudíž Rusko brání své vlastní zájmy.“
„Rusko navíc brání celý svět před fašismem. Každý by měl uznat, že na naši planetu pochoduje fašismus. To, co udělali v Libyi, je téměř identické s tím, co Hitlerovy armády udělaly proti Polsku a potom Rusku. Rusko tudíž dnes brání proti fašismu celý svět.“
Napsal uživatel Miroslav Pavlíček, 7. únor 2012, AC 24
V případě ohrožení Rusko může použít jaderné zbraně
Ozbrojené síly budou mít právo použít jaderné zbraně, pokud bude ohrožena územní celistvost země,
oznámil ve středu náčelník generálního štábu Nikolaj Makarov.
„Samozřejmě, nechystáme se bojovat proti celému NATO. Takové cíle a ani úkoly nemáme. Naše doktrína ale naprosto jasně definuje, kdy máme právo použít jaderné zbraně. Toto právo vzniká v okamžiku, kde existuje hrozba územní celistvosti státu a pokud taková situace nastane, jaderné zbraně i použijeme,“ prohlásil Makarov. Doplnil, že Rusko sousedí s řadou nestabilních států, kde ale v případě konfliktu není jaderných zbraní potřeba. V těchto případech jsou nutné dobře připravené, silné a mobilní Ozbrojené síly.
Hlas Ruska, 15.02.2012
Hans Meiser: Češi jako váleční štváči - Tschechen als Kriegstreiber
Převzato z blogu: http://monarchiacatholica.blog.cz/, který propaguje tradice katolicismu a rakouského monarchismu.
„Rádi bychom české čtenáře upozornili na knihu Češi jako váleční štváči - Kramář, Masaryk, Beneš - Ničitelé Evropy z pera Hanse Meisera, kterou vydalo nakladatelství Grabert - Verlag v Tübingen (www.grabert-verlag.de). Hovoří v ní o třech předchůdcích-revolucionářích V. Havla. Autor v ní ukazuje, že nejenom Hitler a Stalin byli válečnými štváči, ale i pánové Kramář, Masaryk a Beneš. Zvláště Masaryk, který se tolik obdivoval bolševismu a Beneš, který se oslavně vyjadřoval o Hitlerovi. Autor ukazuje jejich nacionalistické postavy, šovinisty, kteří byli katholisch und deutschfeindlich (katolicismu i Němcům nepřátelští). Tito lidé nechápali menšiny, nechápali, že Československo je mnohonárodnostní stát, že je třeba ho minimálně budovat po vzoru švýcarského modelu, který by byl přizpůsoben poměrům v tomto prostoru a vytvořili v centru Evropy jeden z prvních totalitních režimů, hned vedle ruského bolševismu, německého nacismu a italského fašismu, který omezoval řeč menšin, jejich školskou soustavu a obíral je o půdu, případně do nich střílel. Ukazuje, že Podunajská monarchie byla záměrně zničena těmito ničiteli, aby se otevřel prostor pro Nový světový řád popsaný nádherným způsobem v Masarykově Světové revoluci. V jejich životech se naplnil onen zhoubný světový názor anarchického pojetí svobody, totalitarismus lidských práv, který byl synonymem pro nacistickou německou rasu, komunistickou dělnickou třídu a třídní boj.
Tito ničitelé zhanobili symbiózu soužití 16 národů v pravé unii založené, ať už chceme nebo nechceme, na katolickém pojetí vlády. Poukažme na to, že výše uvedení revolucionáři rozdrtili toto soužití národů svými názory, svými "obrozeneckými" a romantizujícími idejemi panslavistického anebo pangermánského smýšlení ještě hluboko před I. světovou válkou, kterou autor (pozn. redakce MC - podobně jako například Alfons Kníže von Clary - Aldringen) nazval sebevraždou Evropy. Nacionalismus a Revoluce pronikla do centra Evropy.
Autor detailně poukazuje na situaci Československa, které nakonec nespravedlivě vyhnalo miliony německého a dalšího obyvatelstva, aby nakonec bylo samo předhozeno na zlatém podnosu k obědu šelmě z Východu - Stalinovi. O tom se dnes ve školách neučí a záměrně mlčí, protože jsme v další fázi totalitarismu. Zpolitizované dějiny se vykládají tak, aby to lahodilo sluchu té či oné propagandy, která zrovna vládne. Liberální demokracie je pouze jinou formou světonázoru, který má bohužel totalitní aspirace. A tak se pořád dokola pokračuje v dalších a dalších blamážích, v jednom velkém dějinném revolučním mýtu, podobně jako vyzněl pohřeb občana Havla, světlonoše nového světového řádu, chcete-li rytíře světla v podání Igora Chauna.“
***
Podle použité rétoriky jenom recenze této knihy a i sama publikace přímo napadají představitelé naší státnosti i první republiku. Naši prezidenti Masaryk a Beneš jsou stavěny do jedno roviny s Hitlerem a Stalinem. Jediná demokratická země ve střední Evropě v 30. letech minulého století - ČSR, kterou nakonec její spojenci předhodili Hitlerovi, té doby je označovaná za jeden z prvních totalitních režimů, který dokonce střílel na své menšiny a upíral jim právo na vzdělání!!!
Mimochodem, co se týká práva na vzdělání je prokazatelný fakt, že Němci v Československu vzhledem k přepočtu obyvatel měli více vysokých i středních škol než Češi. Byli to Němci, kteří bránili otevírání českých menšinových škol v pohraničí a dokonce i v jazykových ostrůvcích.
Ti, kdo v období před Mnichovem a po něm zabíjeli, nebyli Češi, ale zradikalizovaní tzv. „sudetští“ Němci. Jejich zločiny a počty mrtvých Čechů jsou známy. Opět se používá pojem „nespravedlivého vyhnání“, který zavedli sami sudetští Němci. Ve skutečnosti šlo o „transfer“ na základě závěrů mezinárodních dohod vítězných mocností.
V současnosti se vede doslova „křižácké“ tažení proti učební látce týkající se Masaryka a Beneše na akademické půdě. Proč asi? Právě tito naši politikové už dříve odhalili snahy všech těchto katolicko-německých snah o „sjednocování“ Evropy.
Masaryk je údajný ničitel symbiózy 16 národů v Rakousko-Uhersku, jak hovoří uvedená recenze. Můžeme mu být jedině vděčni, že on spolu s dalšími a legiemi vybojoval Československo.
Jak tato symbióza ve skutečnosti vypadala si můžeme ještě nyní připomínat. Stačí se projet po malých vesničkách a takřka v každé najdeme pomníček se jmény mladých mužů, kteří padli ve světové válce 1914-1918 za spolužití 16 národů pod nadvládou Němců rakouských. O tom se již autor nezmiňuje.
Co o tom říká sám TGM? „Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše…
Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců, ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám.V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu…
Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni…
Bylo absurdní, aby rakouští Němci, mající necelou polovinu obyvatel v říši, měli politicky i ekonomicky privilegovanou pozici na úkor ostatních. Zdůrazňoval, že říši tvořily malé a větší národy, s různými jazyky, historií, úrovní i potřebami, a tyto skutečnosti bylo nutné reflektovat v politickém systému a úsilí… Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit…
Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat…
Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných“. (PhDr. Marie Neudorflova, Ph.D., TGM a Rakousko-Uhersko, www.ceskenarodnilisty.cz )
Masaryk ještě než se rozhodl pro odjezd z Rakouska v r. 1914, aby bojoval za nový osud Čechů, zjišťoval, jaké plány má monarchie, pokud jde o český národ. Dozvěděl se, stručně a zjednodušeně řečeno, že po brzké vítězné válce budou dosud vydobytá práva Čechů anulovaná, a říši bude germanizovaná. O tom svědčí i pozdější vyhlášení, které rakouští Němci přijali na Velikonoce v r. 1915. V memorandu, které se v jedné kapitole týká „české otázky“, je uvedeno:
1. Dosavadní království a země na Říšské radě zastoupené budou se pro budoucnost jmenovat: Císařství rakouské.
2. V rámci Císařství rakouského dostanou Halič, Bukovina a Dalmácie zvláštní postavení… ostatní země Předlitavska pak vytvoří jednotné, uzavřené území se samostatným zákonodárstvím a správou (Západní Rakousko).
8. Pro Císařství rakouské ustanovuje se státní řeč německá. Zákonem třeba ohraničiti území, na kterém mají kmenové bydliště neněmečtí národové a v nichž ve vnějším styku služebním státních úřadů… může být užíván vedle státní řeči také jazyk jejich.
10. Poměr národa německého a národů ostatních je třeba říditi tak, aby bylo neustále zachováváno a zajištěno státní a kulturní vedoucí postavení německého národa.
Tak měla vypadat ono vychvalovaná symbióza národů. Germanizace a vedoucí postavení Němců!
Jak vypadalo toto mírové soužití národů v 19. století v našem pohraničí? Sledujme pozorně následující text. V Žatci byl vydán tento leták, který dostatečně zřetelně dokazuje tehdejší nafoukanou nadřazenost českých Němců.
"Stále nesmiřitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící národ na německém území...Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Tento barbarský národ již prolil i krev našich německých bratří, chcete se ještě horších věcí dočkati od této polocivilizované hordy?
Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž, že vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a že žádný Němec nesmí jim popřáti přístřeší. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem." (Politické dějiny, Adolf Srba, Praha, 1901)
Protičeské manifestace se konaly 28.11.1897 také např.ve městech Ústí n.L., Jablonec, Broumov, Most, Bílina, Cheb. Češi byli vypovídáni ze zaměstnání, z bytů, pronásledováni za to, že mluvili česky, že posílali své děti do českých škol, pokud v místě vůbec nějaké byly, prostě za to, že byli Čechy.
Jak vypadala sociální situace za Rakouska-Uherska, znám z vyprávění své prababičky, která prožila obě světové války. Vychovala 6 dětí. Všichni žili v bídě. Obyčejný hlad byla běžná součást života v českých zemích za oné rakousko-uherské symbiózy. Jednoho syna ji zabili ve válce a druhého zastřelili při Rumburské vzpouře. Z jejího vyprávění si pamatuji její časté opakování, které nám říkala: „Němec zůstane vždy Němcem, nikdy jim nevěřte!“ Zemřela v 93 letech ve spánku s úsměvem na tváři.
Tak kdo vlastně zničil Rakousko-Uhersko? Byli to rakouští Němci, kteří usilovali o nadvládu nad „méněcennými slovanskými národy“ a jejich germanizaci, a to i za pomocí mocenských prostředků. Za těchto podmínek nebylo možné slovanským národům dále zůstávat v Rakousku. Slovanské národy nechtěly dále sloužit německému „panskému“ národu.
Zejména ve světle těchto skutečností, kdy se vydávají knihy v zahraničí, které nejen, že překrucují historii a dějiny Evropy a jejích národů, ale již přímo útočí na svrchované státy a jejich představitele, se ukazuje nutnost psát články, vydávat knihy, které tuto propagandu alespoň částečně vyrovnávají. Když se opakuje lež, musí se pakovat i pravda, aby jednou nebyla lež považována za pravdu.
Ještě jednu skutečnost bychom měli znát, a to že výše uvedenou publikaci dodává též sudetoněmecká služba médiím Stříbro – Plzeň, pošt. přihrádka 112, 91524 Dinkelsbühl, SRN.
Zdá se vám také, že jejich, jak říkají, stále nabídnutá ruka ke smíření je přátelská? Podle skutků je poznáte! Z publikace a z mnoha dalších tiskovin sudetských Němců přímo prosakuje špatně skrývaná nenávist. A někdy i, jak z uvedeného vyplývá, je neumně halena rouškou katolicismu.
Pane Bože, prosíme, chraň nás od všeho zlého, především od katolických monarchistů, jimž milostivě dej, velmi prosíme, alespoň obyčejný lidský rozum. Nám pak otevři naše mysli, abychom rozpoznali rozdíly, které jsou mezi katolickými monarchisty a sudetoněmeckými landsmanšafty, pokud vůbec existují. Blízkost těch i oněch ukazuje i upoutávka na 63. sjezd Němců odsunutých z Československa umístěna na webu monarchiacatholica.blog.cz/ Ing. J. Krutina
Češi se musí postavit kolektivně sudetské lži
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Český národ je po více než dvacetiletí intenzívně napadán ze jak zahraničí, tak i z domácí páté kolony zrádců, pro jakési nikdy neprokázané kolektivní zločiny na bývalé německé menšině v českých zemích, která si od dvacátých let 20. století počala říkat "sudetští Němci". Přitom je evidentní, že sám pojem tzv. "sudetských Němců" je vymyšlená konstrukce z konce 19. století, kdy ji začal jako jeden z prvních v tomto smyslu používat poslanec říšského sněmu Georg von Schönerer, zuřivý pangermán, jenž se proslavil známým výrokem v rakouské sněmovně "Kéž bychom už jen patřili Německé říši !" Pojem "Sudety" je zneužití starého antického názvu pro pohoří "Sudéta" a "Gabréta", které starověký zeměpisec Klaudius Ptolemaios použil pro území středoevropského "Hercynského lesa", kde měly žít Keltové, Germáni, a kam měli přicházet Slované - Vendové - Antové.
Historická zkoumání, kdo jako první u nás požíval termín "Sudety" ( hovoří se o některých novinářích a publicistech kolem let 1903 až 1911), jsou pro naši otázku nepodstatná. Podstatné je první politické prohlášení tzv. "menšiny sudetských Němců", bez ohledu na to, že vlastní tzv. Sudety na severu Slezska zahrnovaly pouze malou část nárokovaného území.
Toto politické prohlášení sudetismu provedl jako první Lodgman von Auen v Nových Hradech na panství známého fašisty K.J.Bucquoye. Bylo to 11.3.1923, kdy zde pronesl štvavou řeč "Přítomnost a budoucnost sudetských Němců". Není divu, že to bylo právě Novohradsko, které se stalo epicentrem sudetského šovinismu. Majitel novohradského panství, původem z pobělohorské lupičské šlechty přišlé zabrat staré české majetky za Ferdinanda II., potomek habsburského generála Karla Bonaventury Bucquoye, byl ideálním partnerem těchto sudeťáků. Novohradská vrchnost již koncem 19. století zesilovala tvrdý národnostní útlak zdejších Čechů, jak to dokázal i historik Zikmund Winter, který v té době Novohradsko navštěvoval. Již tehdy vrchnost vyhrožovala Čechům, že je vyhodí z práce, nebudou-li posílat své děti do německých škol. Odnárodňování pohraničí, které trvalo již dříve, tehdy masivně zesílilo.
Při vzniku Československa se buquoyská šovinistická správa panství snaží odtrhnout Novohradsko od Čech a připojit je k tzv. Šumavské župě v rámci německé iredenty čtyř území požadovaných Němci z českého státu - Sudetenlandu, Südmähren, Böhmerwaldgau a Deutschböhmen. Tato čtyři území chtěli Němci již roku 1918 odtrhnout od ČSR a vtělit do svazku s Rakouskem či Německem. Teprve po vojenských zásazích mladého státu - známý je například boj o Kašperské Hory - a politických zásazích Dohody zůstala původní historická pohraniční území českému státu. I tyto legitimní vojenské zásahy pak čeští Němci donekonečna vyčítali českému státu - a vyčítají je neoprávněně dodnes. Na Novohradsku - stejně jako v jiných částech historického českého pohraničí - se tehdy dokonce vytvořily paravojenské trupy zvané "Volkswehr", které zabraňovaly připojení tohoto území k ČSR. Obsazovaly nádraží, kontrolovaly silnice, odzbrojovaly české vojáky vracející se z fronty I. světové války domů, bojovaly se Sokoly, kteří byli vysláni bránit pohraničí. Bucquoyská správa těmto volkswehrům nejen platila mzdu, ale opatřovala jim a vydávala i zbraně! Takové nepřátele českého státu jsme měli od počátku ČSR jako zrádné státní zmije na svém území ! Nejinak to vypadalo i na jiných územích - nechvalně proslul v tomto směru například Liberec, jimi zvaný Reichenberg, kde bylo ihned po zániku monarchie vyhlášeno Deutschböhmen. Rovněž Znojemsko mělo být odtrženo od Moravy až po Pohořelice ( to pak nastalo po 15. březnu 1939, kdy záměry těchto sudeťáků uskutečnil Hitler).
Novohradsko pak stejně jako jiné podobné části pohraničí - Liberecko, Krnovsko, atd. - zůstalo po celou dobu ČSR jedním z ohnisek německého šovinismu a iredenty. Proněmecká propaganda zde slavila odporné hody. Tak například plnomocník hraběte Bucquoye dr. Feyerfal celou dobu existence ČSR agitoval proti českému školství a dokonce sliboval těm, kdož přehlásí děti do německých škol, jako odměnu dříví za poloviční ceny. Takto se kupčilo s národnostním uvědoměním na Novohradsku. Čechům již od počátku ČSR se na Novohradsku vedlo velmi špatně. Českým učitelům byla vytloukána okna bytů. Němci jim stále vyhrožovali a nadávali. České školy byly umísťovány často v ruinách. Dokonce i tehdejší úřední zprávy doznávají, že "česká menšina tu strádá, neboť kapitál je v německých rukou" a "lid je vysazen na pospas vrchnosti" (V.Kulíř, Pohledy do historie Nových Hradů..,Nové Hrady 1979,s.p.) Jediné positivní aktivity vyvíjely česká sdružení jako Sokol, Národní jednota pošumavská, Baráčnická obec a některá další. Všechna však pracovala v extrémních podmínkách národního útlaku, šikany a otevřeného nepřátelství se strany vrchnosti a německého obyvatelstva.
Jak sudeťáci dělali propagandu ? Všemi možnými způsoby. Zneužívali dokonce i rolnických tradic selského stavu. Tak například Svátek selského stavu patřil fašistovi Bucquyovi, roku 1935 vyhlášenému za "nejstaršího usedlíka kraje" (!). Za nejstaršího "rolníka" tu vyhlásili zakládajícího člena Henleinpartei, potomka pobělohorského vojenského lupiče - přivandrovalce. Tuto historickou pravdu je nutno neustále předestírat našim sudetským nepřátelům, a zejména jejich českým obhájcům - našim domácím zrádcům. Všem těm, kdož propagují dnes nacistickou šlechtu a jejich kolaborantské trabanty, můžeme předvést další příklad z éry novohradského pána. Tak v červnu 1938 za napjaté krize podniká sám Konrad Henlein na Novohradsku propagační cestu. Navštěvuje Bucquoye, pobývá na jeho loveckém zámečku Žofíně a odtud zajíždí na Terčí Ves, Bělou, Pohoří a další obce. Přitom Bucquoy financuje Henleinův pobyt i stranu. Po mobilizaci ČSR však vedoucí sudeťáci i s Bucquoyem prchají do Rakous. Vracejí se až za II. republiky. ( V.Kulíř, 1979,o.c.) Je zbytečné podrobně líčit osudy novohradského panství za okupace, kdy hrabě fašista nastoluje pracovní režim DAF, organizuje zajatecké tábory a studuje ve Vídni vysokou nacistickou školu pro pracovní vůdce. Vše končí osvobozením Novohradska a fanatickým vražděním sudeťáků v SS, kteří ještě po 5. květnu 1945 popravují na silnici u Rejty 10 ze 60 českých rukojmí ! Další tři Čechy sudetští fašisté 8.5.1945 popravují v samotných Nových Hradech za strhávání nacistických symbolů. A pak že nebyly zločiny se strany českých Němců !
Z Moravy z mnoha příkladů uvádím vraždy 20 českých zajatců na koupališti v Letovicích zavraždených Sonderkomandem esesáka, sudetského Němce od Krnova Herberta Kuky. Ten po jejich vraždách ještě 7.května na náměstí opilý řval, že prý "neprolil kapku české krve"! Ze samého Brna pak masovou vraždu 14 Čechů na letišti Brno-Medlánky ještě v den osvobození Brna 26.4.1945 ! Lhali tehdy - lžou i nyní.
Tyto vybrané příklady jsem jen předestřel pro ukázku obrovské sudetské lži, které se musí kolektivně postavit všechny vlastenecké organizace, nejen organizací legionářů a odbojářů. Bylo by zapotřebí jejich odpor, který je nyní roztříštěný, koordinovat a ustavit "Kongres vlasteneckých organizací", který by vyhlašoval společné akce a podněcoval k odporu proti masové sudetské lži.
Kde všude se šíří sudetská lež ? Především v televizi, která si ještě dnes z neznámých důvodů říká Česká televize. Sem by měl směřovat největší nápor vlasteneckých organizací - protože tento veřejnoprávní sdělovací prostředek by měl být vázán zákony státu, Listinou práv a svobod a ochranou demokratických práv.
Zdá se, že zatím mají navrch právě opačné tendence, protože filmy typu "Habrmanův mlýn" a" Zabíjení po česku", publicistické pořady o Dobroníně, Postoloprtech, Pohořelicích, ústí atd, jsou dezinformační, dehonestující český národ, dehonestující zakladatele ČSR a dehonestující prezidentské dekrety a způsob odsunu českých Němců po r.1945.
Přitom dnes se ukazuje, že právě případ Dobronína je goebbelsovskou manipulací s historií. Tamní vraždy mají na kontě údajně jistí Kreuzingerové a jistý Pohlreich, což nebyli v žádném případě Češi. Páni režiséři pak ve zmatku vymýšlejí nedokazatelné teorie o "Němcích pod českým vedením" (!!! Vhodné pro Absurdárium "Neviditelného psa". Historii nelze oblbovat cimrmannologií !). V Dobroníně šlo o všechno možné, jen ne o masový český zločin. O tom však noviny typu Mladé fronty Dnes, které rozpoutaly tuto dezinformační kampaň, mlčí jako hrob. Dále jsou jednostranně ukazovány jen tzv. zločiny Čechů na Němcích, a vůbec nejsou prezentovány zločiny Němců na Češích, čehož názorným příkladem je právě jmenovaná cenzura vražd Čechů v Letovicích roku 1945. Je třeba, aby vlastenecké organizace vyvíjely stálý tlak na Radu České televize, aby zajistila kontrolu a dohled nad objektivním a národnostně neznevyhodňující prezentací dějinných událostí roku 1945. Dále, aby se ukazovaly zločiny Freikorpsů a Ordnerů v letech 1938 a 1939 na Češích, které česká televize soustavně zamlčuje, aby se ukázalo masové vyhnání 250.000 Čechů z pohraničí ČSR, za které se styděla i londýnská vláda a sám londýnský starosta byl nucen přijet do Prahy ,aby pomáhal humanitární pomocí uprchlíkům. Toto vše tzv. česká televize soustavně zamlčuje ! Zamlčuje se i vyhnání 100.000 Čechů z vnitrozemí, již za okupace (Neveklovsko, Sedlčansko, Benešovsko, Drahanská vysočina, Vyškovsko).
V případě neplnění požadavků vlasteneckých organizací by měl nastoupit občanský bojkot České veřejnoprávní televize, a demonstrace před televizními studii pořádané vlasteneckými organizacemi. Možná by byly vhodné i letákové akce proti lžím typu Dobronín nebo Postoloprty.
Konečně je nutno vyvinout obrovský tlak na Ministerstvo kultury a Ministerstvo zahraničí k zastavení obřího projektu Sudetomuzea tzv. německy hovořících občanů v Ústí n.L, kde pod rouškou objektivní historie se buduje obří sudetská propaganda za 450 000 000 korun z eurofondů a fondů ministerstev. Za peníze českých poplatníků se buduje sudetská superlež o harmonickém soužití v "habsburském domově" !
Toto vše je nutné, protože zatímco sudetské trupy na Čechy podnikají soustavné útoky za pomoci českých kolaborantů a páté kolony vlastní české televize, Češi sami se brání jen nesystematicky a jejich obranu soustavně podvracejí salonní humanisté pravdoláskaři, kteří mají média otevřena dokořán. Myslím, že jsem názorně ukázal stav sudetské lži u nás, i některé cesty, jak se jí bránit. Očekávám diskusi na toto téma. Za boskovické odbojáře i za brněnské legionáře vítám každý nápad z vlastenecké strany,který přispěje k obraně Čechů proti sudetské lži.
ČSBS Boskovice - ČSOL Brno
Státnost česká a československá, tradice a kontinuita
Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc.
„Při vzniku Československa jeho zakladatelé si byli vědomi, že jde jen o prvý krok na cestě k moderní státnosti. Mnohem obtížnější mělo být tento stát udržet jako jednotku vnitřně konsolidovanou a trvalou. Vedle faktoru času - alespoň padesátiletí společné státní existence, shodných státních osudů a kulturních tradic i faktoru hospodářského, měla integrující roli sehrát státní idea - republikánská idea československá, místo monarchistické a teokratické ideje státu rakouského, která ztroskotala.
Státnost v sobě obsahuje aspekty objektivní i subjektivní - tedy i vůli občanů po státu a jeho udržení. Státností lze v současné době rozumět především existenci a trvání samostatného státu a ztotožnění se jeho příslušníků s tímto státem a s jeho hodnotami. V nich projevují vůli k identitě odlišné od identity jiné. Státnost vyjadřuje kontinuitu mezi minulostí, přítomností a budoucností státu. Vychází z vědomí o trvání a trvalosti státu a z odhodlání jej udržet a rozvíjet i nadále v zájmu ochrany jeho obyvatel, národa chápaného spíše v politickém než jazykovém pojetí. Státnost zahrnuje i státní vědomí a úsilí lidu, národa o zachování existujícího státu nebo obnovení státu ztraceného. Český národ po roce 1918 bezpochyby ztotožnil svou státnost se státností československou a jeho státní ideou byla demokratická idea československá. Nepodařilo se mu však dosáhnout, z důvodů mezinárodněpolitických i vnitropolitických, aby takové vědomí státnosti bylo přijato všemi občany i jiných národností a existující stát trvale integrovalo. Zejména se nepodařilo získat německou menšinu, která vznikem Československa ztratila své bývalé privilegované postavení. Naproti tomu zcela pozitivní postoj k Československému státu mělo židovské obyvatelstvo, jež bylo v demokratické republice i reálně zrovnoprávněno.
Pojetí národa nebylo založeno na zdůraznění "kmenové příslušnosti", jako v prostředí německém, ale na individuální volbě jednotlivce a na jeho odpovědnosti se s touto ideou ztotožnit.
O významu národa, státní ideje a společných tradic jako státotvorných elementů se přesvědčujeme i v současnosti. Jejich nedostatek je příčinou kmenových válek v Africe, jejich existence je stimulujícím faktorem původně značně odlišných skupin přistěhovalců v Izraeli. Státnost je hodnota, za kterou občané pokládají i svůj život. Bez tohoto odhodlání a takových obětí nebudou žít svobodně. Zničit definitivně stát zevnitř znamená rozložit státotvornou ideologii, zbavit občany ideje státnosti nebo ji zcela zdevalvovat.
Ukazuje se, že znovu jsme svědky razantních pokusů toho dosáhnout, Prostředkem k tomu jsou opakované útoky některých publicistů na tradice a demokratičnost státní ideje československé a trvalé zpochybňování významu demokratické státní ideje české. Sloužit k tomu má i hanobení zakladatelů československého státu, aby se tím snížila i hodnota československé státnosti pro český národ i evropskou demokracii.
Masaryk podobně jako řada právních teoretiků zdůrazňoval kontinuitu české státnosti jako výraz její stability a samozřejmosti. Státní idea československá měla být zakotvená v této tradici jako idea demokratická "odrakouštěná". Vítězství pokojné revoluce v roce 1918 mělo napravit neúspěch českého státu po bitvě na Bílé hoře, zakotvený v míru westfálském. Tímto mírem skončily naděje na návrat J. A. Komenského a dalších českých exulantů, kteří z důvodů víry a svědomí museli z vlasti uprchnout. Svoboda myšlení a svědomí (byť relativní) založená i na obecné vzdělanosti, jež byla tehdy poražena, se měla stát po tři sta letech již plně nosnou ideou nového státu. Ideály americké a francouzské revoluce měly se stát idejemi československými. I výročí tohoto westfálského míru letos vzpomínáme a to jako aktu učiněného na úkor české státnosti, českého exilu a reformační vzdělanosti. Podobně se velmoci dohodly na úkor české demokratické státnosti i v roce 1938. Tato výročí mají symbolický význam pro českou státnost.
Pro někoho jsou symbolem porážky, ponížení a potupy. Pro jiného jsou příležitostí přiklonit se k právu silnějšího bez ohledu na osud národa a jeho nosné hodnoty. Při staroměstské exekuci byli popraveni vedle odbojných politiků i představitelé výkvětu české vzdělanosti, kteří se pro českou státnost angažovali. Za jazyk nebyl přibitý jen rektor Univerzity Karlovy Jesenius, jak o tom psal v době opět pro českou státnost těžké prof. UK J. B. Čapek, ale svobodný duch univerzitní vzdělanosti. Od té doby několikrát se opakoval týž obraz i na Univerzitě Karlově - perzekuce těch, kteří odporovali hubitelům svobodného myšlení a kultury, uskutečňovaná za pomoci fanatiků nové víry i bezohledných kariéristů toužících po moci a bohatství. Po takových porážkách svobody ducha a humanismu se otevřel prostor i pro denunciaci kolegů, lísání se k nové moci, ať již domácí či cizí a posléze – různě dlouhá období devastace vzdělanosti. Vztah politické moci k vzdělanosti národa – k univerzitnímu i obecnému školství a ke kultuře je rozhodujícím ukazatelem charakteru moci.
Na rozdíl mezi vzdělaností reformační a stavem pobělohorským symbolizovaným popravou bývalého rektora Univerzity Karlovy Mistra Jesenia ukazoval po Mnichovu historik a politik profesor UK dr. Kamil Krofta ve své knize Nesmrtelný národ. Ve shodě se Zikmundem Wintrem dokládal, že doba pobělohorská znamenala nejen nucenou emigraci českých vzdělanců, ale i drastické omezení nižšího českého školství. Upadal i český jazyk, na jehož ochranu přijal český sněm zákon ještě v roce 1615.
Po Mnichovu i dnes probíhá spor o význam české vzdělanosti, českého jazyka, o problémech demokratizace školství a jejím vlivu na českou státnost, o roIi vzdělanosti reformační i o rekatolizaci pobělohorské. Tento spor o hodnoty se promítá i do úvah o historii Univerzity Karlovy…
Tradice a symboly vyznačují státnost, vyjadřují její obsah. Projevuje se to ve státních symbolech, státních svátcích, státních vyznamenáních i v aktech představitelů státu. Profesor UK J. Pekař ve svém projevu na Univerzitě Karlově v roce 1935 ukázal na symbolický čin T. G. Masaryka, když odmítl vstoupit do katedrály sv. Víta a navázat tak na tradice monarchistické a akt státnosti československé založil na nových principech demokratických. Pekař tehdy objektivně ukázal rozdíl mezi svým a Masarykovým pojetím smyslu české státnosti: "Masaryk měl myšlenku národní, v níž já spatřuji nosnou sílu našeho dějinného života, za princip kulturně méněcenný, na rozdíl od ideálu nábožensko-humanitního, jejž měl za původní a osnovnou vzpružinu našich dějin - ale byl to právě Masaryk, jenž ideálu českého nacionalismu pomohl k vítězství v míře před tím nikdy nerušené.“
Výňatek
Sudetští Němci mají novou strategii
Dr. Eva Hahnová, Dr. Hans Henning Hahn
Sudetoněmecký politický život se modernizuje a jeho současní představitelé hledají nové metody a nové obsahy své činnosti. Začali sázet na celosvětový trend historického revizionismu, který jim otevírá nový úhel pohledu na druhou světovou válku.
Jednu ze změn zviditelnila nedávná návštěva předsedy rakouské pobočky Sudetoněmeckého landsmanšaftu v doprovodu skupiny vídeňských poslanců v Lidicích a Ústí nad Labem. Až donedávna byly totiž v sudetoněmeckém prostředí vzpomínky na nacismus zamlčovány. Dnes je rakouský list Sudetenpost hrdý na novou linii svého vedení a dává ji za příklad Česku. Návštěva Gerharda Zeihsela v Lidicích byla podle něj gestem usmíření spojeným s nadějí, "že vláda v Praze podanou ruku příjme". Takový "zázrak na Vltavě" lze však do příštích voleb těžko očekávat, dodal komentátor listu se zdánlivým porozuměním, ale i s tradičním rozhořčením nad údajnou hrubou necitlivostí českého národa, který si stále ještě troufá stavět pomníky Benešovi: "Není ksicht tohoto muže stejně urážlivý pro pocity sudetských Němců jako karikatury Mohameda pro Muslimy?" (26. 3.)
Pro historicky vzdělaného pozorovatele nabízí Sudetenpost často překvapující obrazy minulosti. I nejnovější vývoj naznačuje neobvyklou formu vzpomínání: fotografie z nového putování po památkách minulosti českých zemí byly totiž doplněny informacemi o tom, že v Lidicích bylo vzpomenuto "českých obětí masakru z roku 1942", zatímco v Ústí byla vzdána čest "sudetoněmeckým obětem pogromů roku 1945". Užití singuláru a plurálu je výrazem tradiční sudetoněmecké představy, že zatímco Češi prožili válku v údajném protektorátním blahobytu narušeném pouze jedním masakrem v Lidicích, stali se sudetští Němci obětí mnoha podobných zločinů: "Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali ,Lidice` vůči sudetským Němcům tisíckrát," napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger.
V průběhu minulých dvou let dospěli sudetoněmečtí politici k závěru, že dřívější zahraničněpolitický nátlak na ČR nebyl úspěšný. Jejich nová strategie hledá podporu mezi mladou generací českých občanů s cílem transformovat česko-německé konflikty do vnitropolitické kontroverze v Česku.
Podle sdělení svého mnichovského listu Sudetendeutsche Zeitung z 25. 11. 2005 se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodl, že v roce 2006 uspořádá tzv. celostátní kampaň k vyhnání sudetských Němců. Za tímto účelem vyzval své spolkové a zemské organizace k veřejným demonstracím ve velkých městech. Cílem je informovat média o tom, že se sudetští Němci stali před šedesáti lety obětí genocidy. Jednotliví členové byli vyzváni k účasti na centrálně organizované poštovní akci, v jejímž rámci budou rozesílány letáky s informacemi o "Benešových dekretech, o ztrátě domova, o německých obětech a o požadavcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu k zahojení ran způsobených bezprávím vyhnání". Výrok "vyhnání je genocida" se stal heslem roku 2006.
V rámci této kampaně se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu obrátil nedávno na Českou republiku s novou výzvou k tzv. přímému dialogu. Jeho cílem má být uznání odsunu za zločin genocidy, kterým se v rozporu s mezinárodním právem provinilo Československo a kterému údajně padlo za oběť 250 000 lidí (odkazy na mezinárodněprávní legitimizaci odsunu Postupimskou konferencí a zjištění společné česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30 000 Němců, jsou stále ještě zamlčovány). Parlament a vláda ČR byly vyzvány, aby se distancovaly od odsunu stejným způsobem, jakým německé státní orgány odsuzují nacistické zločiny. Dále byl zopakován požadavek zrušit Benešovy dekrety a vyslovena výzva k tzv. bezpodmínečnému vyjednávání o vyřešení údajně otevřených majetkových otázek. Novým tématem těchto požadavků se stala ochrana tzv. německých uměleckých děl především z doby gotiky a baroka, která údajně chátrají na území ČR. Státní orgány a elity ČR mají prý navíc vzdát svoji politiku "blokády" a začít vyjednávat se zástupci sudetoněmecké národnostní skupiny v tzv. evropském duchu.
Ve slovinské metropoli Lublani se návštěvník muzea dějin 20. století setká s neočekávanými obrazy dějin 2. světové války. Dramatická líčení poválečného zacházení se slovinskými kolaboranty zastiňují příležitostné zmínky o roli Německa v letech válečných. Novým sloganem se stal verbální obraz "Hakenkreuz a Titova hvězda", který reprezentuje slovinskou variaci nového trendu, zamlžujícího rozdíly mezi zločiny nacismu a komunismu. Ve Slovinsku jej podporuje nová pravicová vláda, pod jejímž patronátem bylo lublaňské muzeum reorganizováno. Pokusy rehabilitovat bývalé kolaboranty s okupačními úřady nacistického Německa a stavět partyzánský odboj na roveň nacismu vzbudily protest mnoha slovinských historiků. Podobně jako českých debat o odsunu účastní se slovinských debat živě i německá média, která ani v kauze Slovinsko nereferují o kontroverzích, nýbrž podporují pouze jednu stranu.
V Česku známý korespondent německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, Karl-Peter Schwarz, napsal např. 5. 12. 2005 v článku o "poválečných zločinech" ve Slovinsku, že "většina zločinů, po jejichž stopách se dnes jde, se odehrála před více než šedesáti lety", že byly poté tabuizovány a jsou teprve dnes odhalovány. O tom, jak slovinští historici o odplatě v poválečných letech bádají a píší, sice čtenáři informováni nebyli, ale údajné staré mýty o válce a partyzánech prý již udržitelné nejsou. Schwarz se netají svými sympatiemi pro revizi dějinných obrazů a prezentuje slovinské historiky jako zaslepené levicové odpůrce kritického dějepisectví…
Jestli má být Beneš, východní či celá Evropa postavena na pranýř, sice není jasno, ale východní části kontinentu bývá každopádně připisována zodpovědnost za zločiny, které prý postihly 30, někdy 50, a často dokonce prý 70 milionů Evropanů. Jako oběti jsou uváděny nejrůznější národy, např. Arméni, Řekové, Inguši či Tataři, ale zahrnovány jsou i židovské oběti holocaustu. Za nejpočetnější skupinu obětí údajného scestí evropských dějin ve 20. století jsou vydáváni Němci, takže by se po úspěšném naplnění cílů současného historického revizionismu dostalo Německu po dvou světových válkách 20. století konečně uznání obětního beránka moderních evropských dějin, které pro sebe reklamovali již nacisté.
… konstruují dnešní zastánci historického revizionismu obrazy dějin tzv. etnických čistek, přesídlování, vraždění a všestranné perzekuce německého národa a kolaborantů s nacismem jako obětí jakéhosi moderního spiknutí na evropském kontinentě 20. století. Na ideály liberální demokracie, které stály u zrodu nového evropského pořádku po první světové válce a teprve na konci 20. století byly na (téměř) celém evropském kontinentě prosazeny jako vůdčí hodnoty politického života, nebývá v dnes novém historickém revizionismu vzpomínáno. Především se ale vytrácí vzpomínka na specifické rysy nacismu a společné úsilí milionů těch Evropanů, kteří se zasloužili o osvobození většiny evropských národů od brutálních nacistických pokusů o hegemonii na evropském kontinentě. Dnešní spory o dějiny odsunu Němců z Československa nejsou jen regionálně specifickou česko-sudetoněmeckou kontroverzí. Na pozadí jejich souvislostí se současným historickým revizionismem se i v nich ukazují daleko závažnější a zdaleka ne nové problémy historického vědomí.
Ani sudetoněmecká kampaň za označení odsunu za genocidu není nová. Již v poválečné době srovnávali bývalí nacisté - jako např. známý sociolog Eugen Lemberg – odsun Němců z území, která patřila v letech 1939–1945 k Velkoněmecké říši a po válce k Československu a Polsku, s holocaustem: "Čeho se dopustili Němci na Židech, toho se dopustili Češi a Poláci na Němcích." Dnes se však těmto pokusům o revizi obrazů dějin druhé světové války a zastínění nacistických zločinů připomínáním ojedinělých příkladů brutálního násilí z poválečného světa dostává široké podpory v celosvětovém trendu historického revizionismu.
Odsun československých Němců jako závažný předpoklad demokratické a mírové Evropy
Miloslav Bednář
Text příspěvku z mezinárodní konference „Odsun Němců z Československa – 65 let poté,“ pořádané Univerzitou J. E. Purkyně 29. listopadu 2011 v Ústí nad Labem.
Letošní šedesáté páté výročí poválečného, spojeneckými mocnostmi mezinárodně-právně rozhodnutého a následně provedeného řádného odsunu většiny československých Němců z Československé republiky do Spojenci okupovaného Německa je dobrou příležitostí zamyslet se nad příčinami, důsledky, celkovým smyslem, nedávným a nynějším významem této události.
Rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska padlo na Postupimské konferenci vítězné velmocenské spojenecké koalice, tedy vrcholných představitelů Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu, a to v podobě mezinárodní smlouvy vydané 2. srpna 1945 v německé Postupimi. Odsunem se zabývá čl. XIII uvedeného závěrečného dokumentu třístranného spojeneckého summitu, nazvaný Spořádaný odsun (v anglickém originále transfer –MB) německého obyvatelstva.1
Uvádí se zde, že spojenecká konference dospěla po prozkoumání této otázky třemi zúčastněnými vládami k dohodě. Podle ní tři vlády klíčových spojeneckých velmocí „uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“2
Mezinárodně právní spojenecké rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z území tří států na východ od Německa do Německa má významný mezinárodně právní precedens. Je jím Lausannská smlouva z 24. července 1923, jež po první světové válce pod záštitou Společnosti národů rozhodla o organizovaném přesídlení obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, a tím znemožnila pokračování probíhajících násilností na civilním obyvatelstvu.3
V zásadě tentýž bezprostřední důvod a účel mělo na zřeteli i postupimské mezinárodně právní rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva do Německa. Nebyl to ale jen tento nepochybně podstatný důvod. Rozhodnutí Spojenců k takto závažnému kroku mělo v první řadě geopolitické strategicko-preventivní opodstatnění. Mělo zajistit, aby Německo v budoucnu již nikdy nemohlo využít početných německých menšin ve státech na východ od svých státních hranic k uskutečňování svých tradičních dobyvačných a politicko-kulturně destruktivních záměrů pro Německo dějinně geopoliticky klíčovým, tedy východním strategickým směrem. Tradiční mocenské silokřivky Evropy tak měly v případě Německa doznat významnou preventivně omezující změnu. Posuzujeme-li tento mírový geostrategický účel Spojenci rozhodnutého a následně provedeného odsunu německého obyvatelstva např. z Československa retrospektivně, lze v dané souvislosti konstatovat, a rovněž tak extrapolovat následující skutečnosti a dějinné možnosti:…
Lze si tedy celkem snadno představit mnohem akutnější ohrožení státní existence České republiky v hypotetickém případě existence mnohem početnější (asi 3 000 000 obyvatel) německé menšiny na jejím území po konci studené války, kdy došlo ke sjednocení Německa a dodnes pokračujícímu intenzivnímu vzedmutí německého velmocenského nacionalismu. …
To znamená, že německé obyvatelstvo odsunuté podle Postupimské dohody z Československa do západních okupačních zón Německa mělo, na rozdíl od Němců odsunutých z Československa do sovětského okupačního pásma, podobně jako jejich noví němečtí spoluobčané, po dlouhý vícegenerační časový úsek dobrou příležitost osvojit si demokratickou hodnotovou orientaci, kterou dosud z valné části nesdílelo. Jejich odsun do Německa byl proto v souvislostech poválečné demokracie Evropy nepochybně příznivou skutečností.
Důležitou otázkou nicméně zůstává, jak bylo, slovy Postupimské dohody, jejich „vlastní úsilí pevně zaměřeno k tomuto cíli.“6 Posuzujeme-li z tohoto hlediska stanoviska organizací někdejších československých Němců ve Spolkové republice Německo, stojíme před závažným problémem.
Ve Stanovisku k sudetské otázce ze 7. května 1961, přijatém Sudetoněmeckou radou a Sudetoněmeckým landsmanšaftu a jinak známém jako „20 bodů“, se Spojenci odmítnutá Mnichovská dohoda z 29. září 1938, rozbíjející pod nátlakem nacistického Německa státní celistvost demokratické Československé republiky, označuje jako „osvobození sudetských Němců z české nadvlády.“7 Mezinárodně-právně založené spojenecké rozhodnutí Postupimské dohody odsunout německé obyvatelstvo z Československa do Německa se ve stále platném Stanovisku k sudetské otázce označuje takto: „Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je…porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.“8
Začlenění odsunutých československých Němců do demokratického západního Německa se ve stanovisku popisuje takto: „Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení“ sudetské otázky, Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je dnes účast německého národa na sudetské otázce širší než kdykoliv předtím…Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ ve svém celku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich po staletí trvající domoviny…nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat.“9 Právní nároky odsunutých německých obyvatel z Československa vysvětluje uvedené stanovisko následovně: „Naše politické úsilí se zakládá na právu na domovinu a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na domovinu). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své domoviny a na nerušený život právě zde v souladu s právem na sebeurčení. Poměry v Evropě…mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno. Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“10
Z uvedeného, stále platného stanoviska Sudetoněmeckého landsmanšaftu zřetelně vyplývá, že politická reprezentace Němců odsunutých z Československa zneužila demokratickými Spojenci zajištěné svobodné liberální poměry Spolkové republiky Německa k faktickému veřejnému odmítání právoplatnosti mezinárodně-právního rozhodnutí Spojenců o odsunu německých obyvatel z Československa do Německa. Z uvedeného významného dokumentu je rovněž patrné, že organizace někdejších československých Němců zneužily liberální demokratické poměry v Německu a v demokratické Evropě k aktivnímu nedemokratickému nadřazování kolektivních práv a domnělých kolektivních nároků nad individuální práva občanů, jež jsou základem a smyslem existence demokratického státu.
S demokratickými civilizačními principy a spojeneckou Postupimskou dohodou jako jedním ze základních kamenů poválečného mezinárodního práva neslučitelné zásady Stanoviska k sudetské otázce z r.1961 byly po 30 letech přejaty i do nového znění Stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu z února 1991. Účelem Sudetoněmeckého landsmanšaftu je podle něj „prosadit právní nárok na domovinu, její opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení (sudetoněmecké-mb) národní skupiny; obhajovat nárok národních skupin a jednotlivých krajanů na náhradu za uloupený majetek a odtud vyplývající nároky na odškodnění…; hájit zájmy národní skupiny v domovině.“11
Lze tedy odůvodněně konstatovat, že politicko-organizační struktura Němců odsunutých podle postupimského spojeneckého ujednání do Německa soustavně konzervuje a šíří politicko-právní principy, jež jsou v zásadním rozporu se základními principy demokratické civilizace a poválečným mezinárodním právem, tedy s principy, jež po druhé světové válce zaručily obnovu politické demokracie v polovině Evropy, a po ukončení studené války na většině evropského území.
Proto je na místě otázka, jak se k protidemokratickému zaměření a působení politicko-organizační struktury odsunutých Němců, nyní občanů Spolkové republiky, staví jejich nynější spolkový německý stát. Německý Svaz vyhnanců jako střechová organizace všech sdružení odsunutých Němců včetně Sudetoněmeckého landsmanšaftu má výraznou a výslovnou podporu německé státní reprezentace. Jím pořádané každoroční shromáždění, nazývané Den domoviny, letos 27. srpna v Berlíně pozdravil spolkový prezident Christian Wulff a spolková kancléřka Angela Merkelová. Předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová, jež zároveň působí jako mluvčí spolkové parlamentní frakce CDU/CSU pro lidská práva a humanitární pomoc, vystoupila ve své letošní berlínské řeči se stanoviskem, podle nějž nelze historické souvislosti vedoucí k poválečnému odsunu německého obyvatelstva do Německa spojovat s počátkem druhé světové války. Jeho kořeny podle předsedkyně Steinbachové sahají až do poloviny 19. století.12 Předsedkyně spolkového Svazu vyhnanců tím měla v českém případě zjevně na mysli na demokratických principech a ideách založené české národní obrození, jež následně ve 20. století vyústilo do vzniku demokratické Československé republiky. Neslučitelnost politického zaměření vrcholné politické organizace odsunutých Němců v jejich nynějším domovském státě, tedy demokratické Spolkové republice Německo, s demokratickou názorovou orientací, jí odpovídajícím pochopením dějin a z ní vyplývajícím politickým jednáním je v letošním oficiálním stanovisku předsedkyně Svazu vyhnanců, jež je zároveň významnou celoněmeckou poslankyní, krystalicky průkazná.
Ba co víc, střechové organizační uskupení odsunutých Němců na německé politické reprezentaci výslovně požaduje, aby na státy, jež s demokratickou civilizací neslučitelné politické cíle odsunutých Němců odmítají, tedy na Českou republiku a Polsko, působila „důraznou silou“, tedy vyvíjela na ně nátlak.13
V kontextu současné německé politiky nejde jen o ofenzivní rétoriku organizací do Německa odsunutých Němců. Sociální ministerstvo německé spolkové země Hesensko zaslalo letos v červenci na vlastní náklady do 450 školských institucí včetně studijních seminářů a večerních gymnasií brožuru nazvanou 50 tezí k vyhnání14. Tvrdí se v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy. 15 Z toho podle jejího autora vyplývá „absolutní zákaz uznání také přitom uskutečněných vyvlastnění… A proto je třeba v politické oblasti zintenzívnit hledání schůdných cest spravedlivého vyrovnání.“16 Ve zřetelné souvislosti s odsunem se v publikaci dokonce tvrdí, že široce rozšířená představa o násilném německém tlaku na východ je neudržitelná. Spíše prý existoval „pozvolný tlak Slovanů na západ.“17 Československý prezident Edvard Beneš, jak tvrdí autor, „usiloval o čistě slovanský český národní stát zcela analogicky k ideologii německého nacionálního socialismu.“ Nebyla to tedy podle autora nacistická genocidní válka, nýbrž poválečný odsun Němců, jenž rozbil po staletí vyrostlé soužití Slovanů a Němců. Podle této hesenskou vládou školám doporučované a šířené publikace, když západní spojenci souhlasili s odsunem, počítali vzhledem k neutěšené zásobovací situaci v Německu „s nebezpečím masového vymírání.“18 Měli tedy podle autora této publikace svým rozhodnutím o odsunu na mysli genocidní záměr. Dále se v brožuře tvrdí, že užívání mezinárodně-právního spojeneckého termínu odsun (transfer) místo v Německu zdomácnělého, emotivně hanlivého termínu vyhnání je zlehčováním odsunu, a je tedy porušováním lidských práv. Autor této hesenským ministerstvem donedávna systematicky šířené brožury se v extrémně nacionalistických německých médiích vyjadřuje ještě otevřeněji. Českoslovenští Němci prý byli odsunuti „z rasistických důvodů“ a jedná se proto o „genocidu.“¨
Uvedené skandální jednání hesenského sociálního a kulturního ministerstva, resp. hesenské vlády, není ojedinělým výstřelkem. Je pouze nejnovějším projevem již deset let souvisle uskutečňované hesenské vládní politiky. V jejím rámci hesenská vláda například převzala patronát nad nadací nanejvýš problematického celoněmeckého Centra proti vyháněním, jež je prvořadým projektem Svazu vyhnanců, a jeho hlavní výroční akci, tvz, Den domoviny, oficiálně zavedla a etablovala jako součást jí pořádaného každoročního Dne Hesenska. Zástupci Svazu vyhnanců dokonce získali zastoupení v rozhlasové radě Hesenského rozhlasu a v Zemském úřadu pro soukromý rozhlas. Hesenská zemská vláda nyní rovněž klade velký důraz, a to více než kdykoliv předtím, na významné umístění organizacemi odsunutých Němců soustavně dezinterpretovaného tématu odsunu do školních osnov. Hesenské ministerstvo kultury proto zaslalo materiály Svazu vyhnanců hesenským médiím, aby je dala k dispozici školám.20
Ze všech výše uvedených skutečností vypovídajících o vztahu Německa k odsunu československých, a nejen československých Němců do Německa po druhé světové válce je patrné, že odmítání oprávněnosti, a odtud možné německé úsilí o zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem způsobené druhé světové válce, je živou součástí německého politického a národního vědomí. Tato skutečnost znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující. A to byl důvod, proč někdejší spojenecké mocnosti vydaly v r. 1996 v zájmu demokratické a mírové budoucnosti Evropy stanoviska, jež výslovně potvrzují stálou platnost závěrů spojenecké Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva, a rovněž tak jejich striktní založení v mezinárodním právu.
Poznámky:
1 Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, Benešovy dekrety- Sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002, s. 72, 2 Tamtéž
3 Srv. Václav Houžvička, Návraty sudetské otázky, Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, s. 248-249, Miroslav Potočný, Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa, v: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 16
7 Stellungnahme zur Sudetenfrage („20 Punkte“) v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 171
8 Tamtéž, 10 Tamtéž, s. 172
11 Satzung der Sudetendeutschen Landsmannschaft, tamtéž, s. 190
12 Srv. Wahrheit und Dialog – Schlüssel zur Verständigung, Rede der Präsidentin Erika Steinbach MdB zum Tag der Heimat in Berlin, 27. August 2011
13 Tamtéž
14 Alfred de Zayas, 50 Thesen zur Vertreibung, Londýn-Mnichov 2008
15 Tamtéž, 16 Tamtéž, 17 Tamtéž, 18 Tamtéž
20 Vom slawischen Drang nach Westen, http://www.german-foreign-policy.com/de/fulltext/58142
21 Stanoviska USA, Velké Británie Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě z r. 1996, v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 161-162
Euportal,16.1.2012
Strassburgská náplast restitučního křižáka Kinskyho a sudetská lež
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Život tropí hlouposti. I ve Strassburgu. Známý argentinský příchozí do Čech Franz Ulrich Kinsky, přepisovaný na Františka Oldřicha Kinského, posmrtně uspěl u Strassburského soudu pro lidská práva "pro nespravedlnost českých soudů" (??). O jakou nespravedlnost a jaká pochybení českých soudů šlo, se nedozvíme.
Ják známo, Kinsky podal na republiku asi 157 žalob pro určení majetku. Někde uspěl, více však neuspěl. Ohrozil řadu majitelů realit, kteří nabyli majetky v dobré víře ve stát a dekrety. Naštěstí několik osvícených soudů zarazilo Kinskyho křižácké restituční tažení, které by pohltilo i Národní galerii v Praze na Staroměstském náměstí. Sluší podotknout, že teprve když Kinskyho restituční povodeň dotekla až do Prahy, až tehdy se počaly věci hýbat správným směrem. Jak je u nás zvykem - po katastrofě.
Tehdy se do Kinskyho pustil i zesnulý ministr Dostál. Jako vždy, když někdo něco oprávněně kritizuje, i tento osvícený ministr se dostal do palby prorestitučních médií.
Celý právní kolotoč zarazilo až osvícené usnesení Ústavního soudu ( a ode mne, jemuž Ústavní soud nevyhověl ve vlastní věci, je to dvojnásob objektivní konstatování !), že dekrety mají přednost před určovacími žalobami. Toto zásadní průlomové usnesení Ústavního soudu dalo nový směr chaosu v protektorátních restitucích. Již předtím toto respektovaly některé osvícené obecné soudy v kauze Kinskyho. Samozřejmě Ústavní soud si za to vysloužil zcela neoprávněnou kritiku obhájců Kinskyho, jak zesnulého advokáta rodů Walderode a Salm dr. Nevřely, tak i všech ostatních, včetně obhájce Kinskyho, dr.Capka. JUDr. Nevřela tehdy dokonce prohlásil usnesení Ústavního soudu za "lumpárnu".
Kinsky nakonec neuspěl a majetek údajně po svém dědovi a pradědovi nedostal. Jak by jej také mohl dostat potomek rodičů říšských Němců, otce SAmana a bojovníka fašistického Freikorpsu, a matky, členky NSDAP člen. číslo 6566899 ! Toto číslo zveřejnil již perfektní, skutečný investigativní novinář Ondřej Nezbeda v článku "Čéska šlechtic, tópra šlechtic" (MS 04/2004,str.46-49 s ostatními archivními dokumenty o národnosti, říšském občanství a přihlášce podporujícího člena SS NSDAP, atd.)
Je tragikomické, když Strassburg hovoří o jakési "nespravedlnosti soudů" v případě nezletilého občana, který odjel z reichu do Argentiny se svou matkou nacistkou a tudíž nemohl nikdy odjet z reichu na čs. pas, jak lže advokát Capek (!). Novinář dokázal, že odjel na říšský pas Mathildy Kinsky č.15 vydaný říšským úřadem tehdy říší zabraném Děčíně matka říšská Němka. SAmann Kinsky zemřel roku 1938, avšak ještě stačil ve slavnostní zvláště pro ten případ šité uniformě SA vítat Hitlera v zabrané České Kamenici. Tuto fotografii Kinskyho otce v uniformě SA zveřejnil jiný výborný investigativní reportér Miroslav Šiška v Právu 1.6.2002 v článku "Kauza Kinský a hra o miliardy", na str.19.
Nemá smysl rozebírat celé peripetie nacistické minulosti této větve rodu Kinskych (na rozdíl od velmi vzdálené větve ždárské, větve naprosto vlastenecké a oddané ČSR, jejíž hlava byla autorem prohlášení loajality k presidentu Beneši roku 1938 !). To učinili již výše jmenovaní skuteční novináři výzkumníci i další badatelé. Sluší zde jen ocitovat dopis otce Franze Ulricha Kinskyho - Ulricha Ferdinanda Kinskyho, henleinovce, freikorpse a SAmanna, poslaný členu Runcimanovy mise dne 29.9.1938 z hotelu Bellevue v Drážďanech. Text telegrami Kinskyho otce Ashtonu Gwatkinovi zni:
"Se vzpomínkou na Vaši milou návštěvu společně s lordem Runcimanem v mé hájovně v Balzhütte Vás zapřísahám, abyste nasadil celý Váš vliv k tomu, aby sudetské území bylo okamžitě okupováno německou armádou, protože je toto jediná cesta, jak okamžitě zastavit ukrutnosti, další devastaci a žhářství prováděné českými jednotkami a rudou lůzou, většinou už pod vedením ruských bolševiků, kteří přijeli z Moskvy v minulých dnes stop Vše je prováděno ve stylu horším, než byl husitský duch ve středověku či Rusku v roce 1918 stop Pan Beneš a jeho nenávistní Češi se úplně zbláznili stop Přestali se ovládat stop Nechápu, proč by tento národ měl požívat ochrany světa ohledně oprávněných nároků jiných národů, které byly natlačeny do tohoto státu proti svému přání a své vůli a kteří nyní nepředstavitelným způsobem každým dnem trpí stop Ať se ani jeden krok o vteřinu neopozdí při zastavení reálného bolševismu,který již čtrnáct dní vede svoji vlastní válku v srdci Evropy" (Originál - Státní ústřední archiv v Praze).
Takové byli rodiče Franze Ulricha Kinskyho, říšského Němce žádajícího o miliardové majetky v republice ! Podle starého českého přísloví - "ve Strassburgu patrně měli na jednom oku cink a na druhém břink", když z neznámých důvodů naznali "českou nespravedlnost soudu na Kinskym".
A na margo telegramu SAmanna sudeta Kinskyho staršího. Sudetí prý "byli do ČSR natlačeni proti své vůli a proti svému přání". Tak ať dnes táhnou zpět, kam je srdce a mysli táhly odedávna a netarasí kyslíkový provoz republiky !
My, odbojáři Boskovicka, postiženého s dalším regionem vyhnáním 40.000 Čechů z vnitrozemí českými Němci z příkazu reichu, si nepřejeme žádné návraty landsmannschaftů, žádné pomníky českým Němcům ,žádné Dobroníny, žádné Pohořelice, žádné Nové Bory, protože se čeští Němci většinově přidali k Hitlerovi a ohrozili bytí Čechů a páchali i masové zločiny na Češích! Jediná slušná expozice tohoto typu, expozice, která by přicházela do úvahy, by mohla být "Expozice německých antifašistů v ČSR". Tu však sudeti jaksi cudně sami nechtějí - usvědčovala by je totiž z jejich vlastních zločinů !
Nechceme žádné výstavy a sudetomuzea v Ústí nad Labem. nechceme žádné výmysly o pokojném soužití s Němci od 13.století o jejich kulturtrégrovství a o jakémsi výmyslu společného "habsburského domova" jak to lživě a nesmyslně projektují v Ústí nad Labem. Vážená paní ředitelka muzea by se snad ještě jednou měla zamyslet nad zvráceností a de facto protistátností celého projektu, který popírá celou československou státní ideu. My máme budovat Muzea české státnosti, muzea obrany proti Drang nach Osten, jak to například navrhl bratr Ing. Zoufal z okresní organizace ČSBS Benešov a ne jakási sudetomuzea německy hovořících obyvatel Česka, oslavujících německé feudály, římskou církev a habsburskou monarchii !
K požadavku na výstavy či muzea německy hovořících obyvatel podotýkáme, - stejná práva mají obyvatelé hovořící slovensky, polsky, ukrajinsky, rusky, srbsky, chorvatsky, romsky, vietnamsky, čínsky a japonsky, protože ti všichni zde žijí- a to jsem nejmenoval další. Proč jen německy hovořící mají mít jakési nadpráví svého kulturního stánku ?? Kdyby se mělo postupovat demokraticky, muselo by tu vzniknout za ty strašné peníze 450 milionů vyhozených na projekt sudetomuzea v Ústí "Muzeum,( památník, expozice) všech národních menšin českých zemí" - a to by se asi sudetům vůbec nehodilo do krámu ! Ale především - jsme stále ještě český stát a máme propagovat českou státní ideu, nástupníka československé státní idey ! Ať si budují sudeti své památníky a expozice jinde a ne na území republiky ! My také nebudujeme proti vůli národů muzea české menšiny v Německu, Argentině, Kanadě, Austrálii, USA a jinde, kde všude jsou naši krajané.
Jako okresní odbojáři Boskovicka a Drahanské vysočiny budeme vždy protestovat proti budování památníků, expozic a dokonce muzeí českých Němců, nazývaných sudetští Němci. Jejich menšina byla a je vymyšlená menšina - jsou to de facto říšští Němci, přechodně usazení v Čechách, kteří nikdy neusilovali o nic jiného, než o uloupení pohraničí a pak i celé české země do velikého Reichu ! Taková a jediná je celá pravda o sudetských Němcích. jejich útoky, lži a výmysly na ČSR, na prezidenty Masaryka a Beneše se už nám v tom česky psaném cizím tisku a v česky vysílané cizí televizi příčí číst a poslouchat. jako odbojáři budeme až do smrti proti takovým útokům a sudetské lži protestovat. To oni lžou o našich dějinách, to oni nás urážejí jako národ, o oni zde vytvářejí "blbou náladu" strachu z jejich takzvaných lžirestitucí a majetkových lžinároků ! Pryč s nimi z republiky ! A budeme protestovat proti všem, kdo je podporují, jako proti zrádcům národa - byť by to byla i vláda !
ČSBS Boskovice
Německá Evropa, nebo evropské Německo
Frankfurt novým srdcem Říše
Před pár dny jsem četl článek „Wir alle sind EU. Evropu asi čekají reformy po německu" a okamžitě jsem si vybavil debaty z 90. let 20. století. V té době jsme ještě nebyli členy EU a mnozí z nás vzhlíželi k Západu s jistým respektem a obdivem. Vzpomínám si na diskuse v Liberálním institutu, kam přijelo několik zapálených mladých členů německé CDU, kteří nás ujišťovali o konci nacionalismu a tvrdili, že německý nacionalismus se „rozpustí" v evropském prostoru.
Říkali to s nefalšovaným nadšením a skutečně v to věřili. Uplynulo nějakých patnáct, dvacet let a možná že právě tito členové CDU jsou dnes součástí aparátu kancléřky Angely Merkelové. Možná je někdo z nich poslancem Bundestagu či ministrem.
Jak říká stará pravda, když nejde o život, jde o …. My si tuto pravdu přetransformujeme: když nejde o peníze, jde o …. A nyní jde o velké peníze. Kdo drží kasu, rozhoduje. A kasu drží Němci.
Ony utopistické vize 90. let o společné Evropě se rozplývají ve své dětinské naivnosti. Dějiny se pohnuly a Němci, ať se jim to líbí, či nikoliv, ať jsou na to připraveni, či nikoliv, budují novou Franskou říši, novou Římskou říši národa německého. Je v tom jistá symbolika: sídlem současné moci není ani Brusel, ani Berlín, ale Frankfurt, sídlo Evropské centrální banky. Témuž městu bylo českým králem a říšským císařem Karlem IV. roku 1356 přiřknuto královské a císařské korunovační právo. Jak záludné a paradoxní!
Máme my Češi revidovat svou historickou paměť? Jsme jen zbloudilým germánským kmenem, který se znovu přimyká k Říši? Palackého odmítnutí jet do Frankfurtu na Všeněmecký sněm roku 1848 bylo zřejmě omylem. Celé české národní obrození v 19. století bylo omylem. Což nejlépe naznačuje fakt, že náš ministr zahraničí Karel Schwarzenberg umí lépe německy než česky. Jazykové školy by měly co nejdříve přehodnotit své zaměření, protože jazykem Evropy bude němčina. Nebude to ale evropské Německo, jak si naivně mysleli mladí nadšení členové CDU, ale německá Evropa, jak jsme se již tehdy my Češi v Liberálním institutu obávali.
Existuje ale jiné řešení než německá Evropa? Jestliže čeští obrozenci v čele s Palackým, měli alespoň austroslavismus, naše současná zahraniční politika je buď otevřeně „eurohujerská" (proněmecká), nebo pouze kličkuje a oddaluje nevyhnutelné. Což nejlépe ilustruje úřednicko-vyčkávací postoj premiéra Nečase. Žádná skutečně jiná strategie tu není.
Moc peněz je dnes mocí mečů; nemusíte území nutně dobývat, jak činil wehrmacht, stačí si je koupit nebo (ještě lépe) svázat reglementy, předpisy a nařízeními. Přesně to nás čeká s dalším odebíráním pravomocí demokraticky zvolených parlamentů. Kancléřka Merkelová to v Davosu řekla jasně: „Učinili jsme kroky, které nás přibližují k fiskální unii. Můžeme to ale dělat rychleji a rozhodněji." Jinými slovy: „OK, chcete německé peníze? Pak budete muset respektovat německá pravidla." A má pravdu. Jsou-li Němci nuceni okolnostmi platit za ostatní, ostatním nezbývá než následovat (evropské) Německo.
John Laughland ve své knize Znečištěný pramen: nedemokratické počátky evropské ideje již v roce 1997 varoval: „Kdo platí muziku, rozhoduje, co se bude hrát." Kdo ho ale poslouchal. Mnoho našich současných „eurohujerů" (Pehe, Sedláček a spol.) často poukazuje na fakt, že je to „čecháčkovství", co Čechům brání docenit koncept společné Evropy, nadchnout se pro její ideu. Zdá se však, že onen evropský rozměr nebude ničím jiným než novým požadavkem na české lokajství, tentokrát nikoliv vůči Vídni, ale vůči Frankfurtu. A lokajské „čecháčkovství" se bude Frankfurtu hodit. Stejně jako spisovná němčina našeho ministra zahraničí.
David Hanák, Revue politika, 2/2012
Pozn. red.: Pro ČNL je nepřijatelná jakákoliv forma evropské integrace, v níž bude dominovat Německo. Zatímco současné evropské normy jsou výhodné pro SRN, tak pro ČR znamenají např. znevýhodnění našeho zemědělství v rámci EU. Vstupem do EU začala zemědělské výroby ČR stagnovat či klesat. Ani v současnosti nám dosud nejsou přiznány stejné dotace jako v tzv. starých evropských zemích. Předseda Agrární komory ČR, ing. J. Veleba, jasně říká, že naše zemědělství je konkurenceschopné, ale naši politici konkurenceschopní v EU nejsou. Na našem webu můžete se seznámit s článkem Historie a budoucnost českého zemědělství, jehož autorem je ing. J. Veleba.
Kupujte české zemědělské výrobky! Pomůžete tak i zvýšit procento soběstačnosti naší zemědělské výroby.
Německá politika nesmířenosti
Ing. Dalibor Plichta
Podíváme-li se na německou politiku vůči nám úhrnně a bereme-li v úvahu fakta a ne pouze příležitostná hezky znějící, většinou jen slavnostní prohlášení, nemůže v nás vzbuzovat pocit důvěry. A to mluvím o politice oficiální a ponechávám stranou vysloveně nepřátelskou politiku krajanského sdružení bývalých českých Němců.
Nic na tom nemohou změnit slova o dobrých úmyslech, nic na tom nemění ani čilost vzájemných hospodářských styků, nic na tom nemění ani sympatické vystupování mnohých Němců, setkáte-li se s nimi v soukromém rozhovoru.
Německá oficiální politika vůči nám je totiž celý čas záměrně neurčitá (pokud nedojde k nějakému "úletu" nebo uřeknutí), neprozrazuje své dlouhodobé plány a důsledně si nechává otevřená zadní dvířka pro vznášení nových požadavků, nastane-li pro to vhodná příležitost. Stále využívá pro své cíle činnosti takových spolků, jako je krajanské sdružení bývalých českých Němců. Navenek se s jejich stanovisky namnoze neztotožňuje (třebaže i k tomu v posledních letech ve stále větší míře dochází), ale také se od nich a jejich požadavků neodtahuje - zatím hlavně proto, že si jejich otevřenou podporu s ohledem na mezinárodněprávní závazky v této chvíli nemůže dovolit.
Nutně to působí tak, jako kdyby tu byla mezi oficiální politikou spolkové vlády a neoficiální politikou "revizionistů pro svobodu" jakási tichá dohoda, podle níž by neoficiální politika "revizionistů" připravovala a otevírala manévrovací prostor politice oficiální, až nebo v případě že pro ni nastane příhodná chvíle. Vypadá to, jako kdyby ve vztazích mezi Čechy a Němci z německé strany pořád všechno záviselo na okolnostech a na okamžitých německých možnostech, kam až bude moci německá politika zajít, jaké požadavky bude moci vyslovit, jak některý z klíčových pojmů ve svůj prospěch nově definovat.
Ukázalo se to při Kinkelově pokusu posunout výklad závazků plynoucích pro Němce z "Postupimské dohody" k nezávaznosti. Jinou ukázkou byla záludná formule "nulity s omezením", další ukázkou je německé žonglování s pojmy menšina a volksgruppe: Jednou, když se to hodí, není mezi nimi rozdíl, jindy, když se to hodí, jde o dvě věci podstatně odlišné, neboť zatímco menšina je povinna loajalitou ke státu, v němž žije, a musí respektovat jeho územní celistvost, s pojmem volksgruppe Němci spojují právo na odtržení. Ještě dalším příkladem je německá snaha vnutit nám termín "stávající hranice" tam, kde je zcela samozřejmě na místě termín "státní hranice". O houževnatosti, s jakou Němci prosazují užívání slova" vyhnání" tam, kde originální znění "Postupimské dohody", na jejímž základě k odsunu došlo, nikdy takovéhoto termínu neužilo, je zbytečné se šířit.
Za všemi takovýmito na první pohled malými nebo nepatrnými významovými posuny se vždycky skrývá německá snaha od dobývání nových pozic. Nejde tedy o nevinné odstraňování chyb na kráse, jde o otvírání nových možností, z jejichž využití pak vyplynou velice hmatatelné důsledky. A to jaksi samozřejmě a logicky, protože "když jste řekli A, tak teď musíte říci také B. - Když se omlouváte za odsun, musíte také říci proč. A když víte, proč se omlouváte, musíte také svou vinu napravit".
Takováto politika vychytralosti, svízelnost všech politických jednání s Německem, včetně vleklých rozhovorů o tak zvané "deklaraci", se ovšem velice špatně snáší s vyhlašováním dobrých sousedských vztahů a přátelské spolupráce.Společným jmenovatelem všech rysů německé politiky vůči nám (ale ovšem i vůči Polákům) je prostě vnitřní nesmířenost německé společnosti a její rozhodující politické reprezentace s výsledky druhé světové války, s porážkou nacistického Německa a jejími důsledky.
Pokud jde o nás, o Českou republiku, pak je to nesmířenost s tím, že Česká republika přestala být státem dvou národů, že "binationales Böhmen" a "böhmische Nation" jsou minulostí a že tím skončila i ona podle nich "blahodárná symbióza" Čechů a Němců v Českých zemích.
Ona "symbióza", která ve skutečnosti byla po celou dobu urputným zápasem a jehož poslední dvě století z německé strany "nebyla ničím jiným než úsilím proměnit náš stát ve stát německý, v němž by Češi byli jen politicky bezmocnou etnickou většinou", jak napsal V. Bělohradský v LN 14. 6. 1995.
Tato nesmířenost, nesmířenost s tím, že jsme nezůstali německou kořistí, je nejhlubším zdrojem německé nesmiřitelnosti vůči nám. Přitom se u nás stále znovu objevují "smiřovatelé", kteří nás vyzývají, abychom se s touto německou nesmířeností smířili. Je to u nich poraženectví, oportunismus, nebo ještě něco horšího?
Německé nesmířenosti nasvědčuje nejen dravý, německou vládou podporovaný nástup německého kapitálu do našeho hospodářství a snaha získat zde co nejsilnější postavení, ovládnout hospodářskou oblast a na základě toho moci působit na naši politiku. Ještě průkaznější je, že se Němci plánovitě zmocnili převážné části našeho tisku jako politického a ideového nástroje, který jim umožní vytvářet naše veřejné mínění v duchu a ve prospěch svých zájmů.
Dostali jsme se tak znovu do postavení, kdy bychom měli znovu začít jako v polovině minulého století, za Havlíčka, usilovat o vlastní tisk, v němž bychom mohli psát a číst o otázkách, které jsou pro nás důležité, a v nichž by se o těchto otázkách mluvilo z hlediska našich zájmů. Samozřejmě nejde jen o tisk, jde o hromadné sdělovací prostředky vůbec.
Jestliže je v jádře nesmířená s výsledky druhé světová války (pokud jde o nás) politika oficiální, pak to tím spíše platí o politice například krajanského sdružení bývalých českých Němců a organizací v něm sdružených nebo dalších organizací, které pokračují v tradiční protičeské německé politice.
Ty soustavně vykonávají vliv na německé veřejné mínění a ve stále větší míře prosazují v německé oficiální politice svoje stanoviska nebo připravují půdu pro její případné posuny, až nebo pokud to mezinárodní poměry nebo stav v sousední zemi umožnÍ.
Není možno přehlédnout, že oficiální kruhy Spolkové republiky nechávají "revizionisty pro svobodu" halasně pracovat na cílech, které jsou neslučitelné s mezinárodněprávními závazky přijatými SRN, a dokonce na toto jejich působení přispívají penězi ze státního rozpočtu.
Obvykle slýcháme, že revisionismus nesmířených Němců není jevem, který by nás měl znepokojovat, že jde o něco, co není třeba vůbec brát v úvahu. Odbývá se to poukazováním na skutečnost, že SRN je dnes demokratický stát s demokracií pevně zakořeněnou a vevázanou do demokracií západní Evropy. Poukazuje se na to, že "revizionisté" a různí snílkové o německé hegemonii v Evropě představují v Německu jen poměrně malou část obyvatelstva, že dnešního řadového Němce tyto věci nezajímají, ten že o landsmanšaftech a jejich funkcionářích ani neví a chce se jen mít dobře.
Je to možná pravda. Ale v každém případě pouze poloviční. K plné pravdě by bylo nutno dodat, že bohužel na těch řadových Němcích, kteří se hlavně chtějí mít dobře, ani v dnešním demokratickém Německu nezáleží tolik, jak bychom si přáli. Hybateli německé politiky vůči nám rozhodně nejsou. Navíc všichni, kdo chceme vědět a vidět, víme a vidíme, že radikálně konzervativní tendence v Německu jsou na postupu a že síly, které si představují Evropu jako svůj statek, cítí se tam z řady důvodů povzbuzeny.
Nehodláme nevidět, že SRN má přičiněním vítězných mocností demokratickou ústavu a že podle této ústavy žije. Ale ústava není všechno. Nová německá identita, nová podoba němectví, je dosud ve stavu zrodu. Není možno ani ji předvídat, ani o ní tvrdit, že bude opravdu nová.
A nejsou vším ani ti početní Němci, kteří jsou dnes hluboce demokratičtí, mírumilovní a bez myšlenek na odvetu nebo na zvrat stavu, do něhož se Německo svými výboji samo dostalo. Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Fénix, Praha 1996, str. 28-32
PhDr. Eva Hahnová konstatovala:
„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány strikně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse! (Konference o odsunu Němců z Československa – 65 let poté, Ústí n.L. , listopad 2011)
Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.:
„V roce 1973 (v době navazování diplomatických styků s SRN - JK) proběhlo jednání o odškodnění, které Německo odrazilo poukázáním na to, že vznese své požadavky na poválečné škody. Hlavním bodem však bylo jednání o neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku (ex tunc). Britská diplomacie vedla v roce 1968 jednání, na jejichž konci mělo být toto posouzení Mnichova, ale po srpnu 1968 své vyjádření odložili Britové do šuplíku.
Ohledně posuzování Mnichovské dohody nejde dnes o to, že by byly zpochybněny naše hranice, to už je zasmluvněno jinak. Po sjednání česko-německé deklarace (1997) nepřipadá v úvahu ani náhrada škod, které Československo vinou Mnichova utrpělo. Nicméně, z české strany jde o schovávaný protiargument. (Připravený pro případ uplatňování dalších sudetoněmeckých požadavků. Tento protiargument například už použilo Polsko. JK)
Požadavky na nápravu válečných škod jsou Pandořinou skříňkou. Dnešní "nevyřčený kompromis" mezi Českou republikou a Německem je lepší než pokusy o její otevírání.“ (Konference o odsunu Němců z Československa – 65 let poté, Ústí n.L. , listopad 2011)
Podle prof. JUDr. Václava Pavlíčka, DrSc., česká strana může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků a žádat na německé straně jejich plnění. Pokud jde o výši reparací, udává prof. Pavlíček částku přibližně 347 miliard předválečných korun. Z ní nám Němci zaplatili jen zcela nepatrnou částku. (Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou, z rozhovoru redaktora Práva Jana Kovaříka s prof. Pavlíčkem, Právo, 1.10.2004, str. 5)
Pozn. red.: Naprosto nesdílíme výše uvedené stanovisko pana prof. Kuklíka. Řada českých expertů na majetkoprávní otázky ve vztahu ke SRN zaujímá jiné stanovisko než prof. Kuklík. K otázkám reparací se vrátíme pravděpodobně v příštím čísle ČNL.)
Karel Kramář o Slovanstvu jako hrázi proti Němcům
"A když budeme dělat skutečně dobrou politiku zahraniční a když budeme spoléhati na to, co je u nás jedinečnou silou, totiž na sílu Slovanstva, které zase bude jednou veliké a silné, když nebudeme se bát němectví, které se nikdy nebude moci hnout, když bude Slovanstvo lepší a zdravé, což, když všechno toto víme a cítíme, musíme stále se tetelit strachem? Je toho potřeba? Máme my stále míti předválečné myšlení, že Němci jsou pány světa a světových sympatií?"
11.2.2012, EUportal
Celý současný systém je třeba zbořit a začít budovat nový, řekl včera v polské televizi legendární předák odborového Solidarita a nositel Nobelovy ceny míru Lech Walesa
Podle legendárního vůdce Solidarity a bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy může v blízké době Polsko zažít revoluci. „Jistě, nejdůležitější je hospodářství. Celý současný systém je třeba zbořit a začít budovat nový," řekl bývalý šéf Solidarity. Důvodem pro takové tvrzení je skutečnost, že velké korporace a „kapitalisté" si neváží obyčejného člověka. „Stroj je dneska důležitější než člověk. Kapitalisté jsou k tomu, aby lidem dávali práci. Jestliže neumí nalézt práci, ať tedy staví pyramidy," říkal včera večer v pořadu "Fakta po Faktech" zpravodajské televizní stanice TVN 24 Wałęsa. Připomínal také, že současná doba je „epochou intelektu, globalizace a informatiky", ale musíme se podle něho zabývat také těmi, kteří jsou „průměrní" a
jimž se nedaří.
V souvislosti se zájmy obyčejných lidí se dotkl také procesů probíhajících v současnosti v Evropské unii. „Celý problém spočívá v tom, že sjednocujeme Evropu a vůbec nemáme připraveny programy a struktury, ani trochu nejsme na tyto procesy připraveni," soudí a dodává, že je třeba změnit pořadí procesů. Navíc se podle jeho soudu „politici neosvědčují a podvádí."
Lech Wałęsa v závěru loňského roku „šokoval", když v souvislosti s předáváním ceny bývalému brazilskému prezidentovi Lulovi da Silvovi řekl, že udělal chybu, když pro Polsko podpořil kapitalistickou cestu. Převzato z Publica
Vydala Nezávislá skupina Věrni zůstaneme ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 399. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, únor 2012.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz