Bylo to smutné odpoledne. Připomínali jsme si 69. výročí likvidace Lidic bestiálními Hitlerovými vrahy. Smutné výročí dne, kdy zločincům padly za oběť stovky nevinných Čechů. V ten samý den k nám z bavorského Augsburgu doplula takměř ultimativní výzva jednoho z předáků sudetoněmeckého spolku.
Sudeťák Franz Pany nabral tolik nechutné drzosti a vyzval našeho presidenta republiky k tomu, aby se omluvil za příkoří, která jim prý měla být příslušníky českého národa způsobena. Kdyby to byl žert, pak je hodně, hodně špatný. Oni ale nežertují. Pohrobci a následovníci Konrada Henleina to dlouhá léta míní vážně. Stejně vážně jako v neblahém roce 1938.
President jim ihned vzkázal, že se žádné omluvy nedočkají a že samotný požadavek omluvy v den výročí lidické tragédie je výrazem mimořádné lidské necitlivosti a nepoučitelnosti. Ano, se stejnou necitlivostí jejich předkové ve třicátých letech hromadně vraždili a terorizovali české obyvatele našeho pohraničí.
Řekněme si ale hlavně, za co bychom se to těm Němcům měli omlouvat. Snad jako oběti bychom měli vyjádřit omluvu svým trýznitelům? …
Teď ovšem vážně. Žádná (!) omluva sudetským Němcům za poválečné vysídlení není na místě, není správná a není ani morální. Odsun těch, kterým nelze upřít podíl na vyprovokování největšího válečného konfliktu v moderních dějinách, byl racionálním a prozíravým krokem presidenta Beneše.
V tuhle chvíli si někteří čtenáři řeknou, že přece ne všichni Němci podporovali nacisty. Sice jsem to už mnohokrát napsal, ale rád to zopakuji i zde. V posledních volbách, které se na území tak zvaných Sudet před válkou konaly, hlasovalo přes devadesát procent Němců pro Henleinovu SDP. To za prvé. A za druhé, Němci, kteří během války proti nacistům bojovali, tedy aktivně prokázali odpor k nim, nikam odsunuti nebyli. Ti zcela po právu a svobodně zůstali v českých zemích.
Průměrně vzdělaný člověk tohle všechno ví a na každoroční halasné pokřiky z Bavorska musí reagovat podobně jako já. Tím se dostáváme k jádru problému dneška. Vzdělání. Zvláště vzdělání v české historii. Neznalost dějin a historické pravdy a autenticity událostí je nebezpečnější než cokoliv jiného. Čím více bude přibývat (převážně mladých) lidí s nezájmem o znalost elementárních dějinných milníků našeho národa, tím více budeme mít nakročeno k zopakování si podobných událostí. A tato neznalost je skvělou živnou půdou pro různé zájmové skupiny, často representované německými (i když česky psanými) médii, u nichž tendenci hrubého zkreslování dějin pozorujeme čím dál častěji.
Pak stačí už jen pár politiků zaprodaných nepříteli (nebojme se to slovo použít) a další národní tragédie bude na světě. Ostatně pro takové politiky nemusíme chodit daleko. Jeden z nich byl předchůdcem Václava Klause na Hradě a druhý je toho času ministrem zahraničních věcí České republiky.
Zde si dovolím připomenout plán pánů Havla a Schwarzenberga o rozvrácení republiky z devadesátých let, kdy chtěli sudetským Němcům zajistit jejich návrat na české území a navrátit jim původní majetek (na toto téma jsem psal zde) a Čechy zde žijící patrně vystěhovat na ulici. Plán díky Bohu zůstal nerealizován.
Svůj podíl na ničení české státnosti má i instituce, které se, nevím proč, říká Česká televize. Obsahová stránka zpráv referujících o událostech kolem vysidlování Němců z pohraničí je často útočnější a zkreslující než články v mnohých nečeských novinách. Příkladem tomu je třeba následující věta: „Celé divoké vyhánění Němců provázely masakry a vraždy…“ Takhle lhát jsem snad neslyšel ani samotného vůdce sudetoněmeckých revanšistů. Pokud k nějakému násilí po válce vůči Němcům docházelo, tak jedině v počtu jednotlivců a i to můžeme po tolika letech někomu stěží dokazovat.
Tvrzení různých novinových titulků, že Češi ubíjeli německé ženy a děti motykami jsou nesmyslná a samotní pisálci museli vždy v závěru podobných článků napsat, že se to vědcům nepodařilo prokázat. Zároveň s tím ale říkám, že pokud docházelo během odsunu k nějakým excesům a osobnímu vyřizování účtů, pak je třeba tyto jednotlivosti odsoudit. S tím je ovšem nutné nepřestat vnímat celkový kontext vysídlení, které proběhlo humánně, v pořádku a bez jakýchkoliv hromadných násilností. Československá republika za tento odsun obdržela uznání od Mezinárodního červeného kříže!
A že se ze strany bývalých sudetských Němců nejedná o pouhý folklór, nad kterým je možné mávnout rukou, dokazuje i prohlášení bavorského premiéra Horsta Seehofera, který se dožaduje jednání s českou vládou a chce vymoci omluvu za „minulá příkoří.“ V okamžiku, kdy se k těmto nesmyslným požadavkům přidává už i vysoký německý politický představitel, je třeba zbystřit. Hlavně je pak nutné jim jednou pro vždy říci, že se od nás žádné omluvy nedočkají, protože my k omluvě nemáme ani jeden jediný důvod, to my jsme byli oběti jejich zvůle. Benešovy dekrety jsou a budou nedotknutelné, drazí bavorští sousedé! Abychom se dalších obav mohli zbavit, je nutné si napříště zvolit vládu, jejíž premiér nebude zbabělec jako ten současný, který zrádci Schwarzenbergovi mlčky se sklopenou hlavou toleruje neveřejná dostaveníčka s vůdci sudetoněmeckých revanšistů.
Je nutné bránit historickou pravdu, důrazně trvat na poctivém vzdělávání především nastupujících generací a neustoupit ani o píď. Neboť jak víme, stačí podat prst a přijdeme o celou ruku.
Převzato z Euportal
Pozn. red.: Jistě je k prospěchu věci si připomenout některé další skutečnosti. V řadách wehrmachtu, jednotek SS, gestapa, SD padlo přibližně 200 000 tzv. sudetských Němců. Bojovali za nacistické pořádky. Podíleli se i na zločinech celého nacistického Německa, tedy nesou svůj díl odpovědnosti za vyvraždění desítek milionů lidí, za zničení obrovských materiálních hodnot. Jen výjimečně někteří z nich za zločiny spáchané v průběhu druhé světové války byli odsouzeni.
Zde pouhé omluvy nemohou stačit. Když velká většina nacistických zločinců nebyla potrestána, požadujme na Německu, aby nám konečně začalo alespoň platit reparace. Jde zhruba, spolu s nereparačním plněním, o 360 miliard předválečných korun. Zatím jsme od nich dostali pouhých několik set milionů korun. Naše nároky na reparace jsou mezinárodně právně plně potvrzeny Pařížskou reparační dohodou.
Němci se dovedli vyhnout placení reparací z první světové války. V závěru minulého roku se slávou doplatili nějaké úroky z reparací. Nyní si toto neplnění svých reparačních povinností opakují.
Agresor je podle mezinárodního práva povinen nahradit škody, které jeho agresí vznikly. Žádejme tedy konečně, aby Německo urychleně splnilo své reparační povinnosti nejen vůči nám, ale vůči i druhým státům, poškozených německou agresí, např. Řecku, Slovinsku atd. SRN nyní Řecku půjčuje peníze, ale vrátit mu dluh, na jehož plnění má Řecko nárok, zřejmě nehodlá. Jde o nějaký nový druh „evropské solidarity“ nebo o vědomé neplnění?
Co dělá ministr zahraničních věcí v otázce reparací? Pokud víme, tak nic. Obává se požadovat reparace na Německu nebo pro svou nečinnost má i další důvody? Chtějme to, co nám po právu patří!
Nebo nás Němci poučí, že se mýlíme?
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz