Česká státní hymna „Kde domov můj“

Pojednání

Marie L. Neudorflová

 

Stalo se nejpravděpodobněji v důsledku zlého záměru, že se v české hymně Kde domov můj píše často za prvním veršem otazník. Dokonce se tato verze objevuje i v překladech do cizích jazyků. Zapadá to do dlouhodobé tendence ze Západu, zvláště z Německa, nějakým způsobem překrucovat nebo znevažovat pozitivní aspekty české historie, kultury, existence. V případě hymny jde o závažnou záležitost, o neúctu ke státnímu symbolu druhého národa a státu.

 

Uživatelé zkresleného smyslu jakoby naznačovali, že nejsme zakořeněni v zemi, kde jako kulturní a politické společenství, národ, žijeme hodně přes tisíc let, kde máme jednu z nejstarších státností v Evropě i když v novověku dvakrát nelegitimně přerušenou. Jistě, některé národy Evropy si vytvořily hymny související s jejich excesivním nacionalismem, expansivními tendencemi ba i pohrdáním jinými národy. Ale to nebyl případ českého národa a československého státu. Ne, že by tato možnost neexistovala. Od středověku byly mezi Čechy ctěny a při pohnutých příležitostech zpívány i bojovné písně, ale ty byly pro výjimečné situace, hlavně pro situace, kdy byl národ ohrožen.

 

Vzhledem k tomu, že do roku 1918 se Čechům nepodařilo obnovit svoji státnost a rovnoprávnost v důsledku hlavně postojů Habsburků a rakouských Němců, tak neměli svoji oficiální státní hymnu. Ale milovali píseň, která vyjadřovala jejich hluboký vztah k zemi, ve které žili a k jejím krásám, která byla po více jak tisíc let jejich domovem. Byla složena spisovatelem, dramatikem a českým vlastencem Josefem Kajetánem Tylem pro divadelní hru Fidlovačka, s nápěvem Františka Škroupa. Poprvé se na jevišti hrála v Praze v prosinci roku 1834.

 

Český lid píseň přijal za svou, stala se písní milovanou a brzy lidovou, zpívanou pro svůj půvab, citovou hloubku a důstojnost hlavně při slavnostnějších příležitostech. Za první větou, Kde domov můj je hned konkrétní popis přírodních krás tohoto domova, žádný otazník. A v posledním dvojverší je zdůrazněno, že to je země česká, kde je domov můj. A ve druhé sloce (která není součástí hymny) je zdůrazněno, že mezi Čechy domov můj. Píseň je svou krásou úchvatná. Tím, že byla naprosto nepolitická, ale emocionálně hluboce spjatá s češstvím, mohla rychle zlidovět, šířit se, ač vznikla v době hluboké politické nesvobody a austroněmeckého národnostního útlaku. Už tím se stala neoficiální hymnou. Možná, to je důvod, proč je překrucován její obsah, vlastně z nečistého svědomí, a zároveň ze záludného záměru zpochybnit právo Čechů na svou zem, o což se Němci v historii pokusili mnohokrát.

 

Píseň Kde domov můj se stala spolu se slovenskou hymnou československou hymnou po vzniku Československa v roce 1918 a zůstala českou hymnou po roce 1989. Je hlubokým emocionálním a historickým pojítkem českého národa, který musíme vědomě ctít.

 

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj

 

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

 

Jak je to s oním otazníkem?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Tak ještě dodatek k té hymně. S otazníkem jsou moje čítanky z 1.republiky, dále studie o Tylovi z 50.let. Ale mám doklady ještě starší. Hymny svobodných národů, sestavil Ot. Jeremiáš. Naše hymna tam má 2 známé sloky (Tylovy), 2 další pod jménem K. Leger. Všechny s otazníkem. Dědečkův Sokolský zpěvník. Nebylo ještě našeho státu, tedy ani hymny, byla to vlastenecká píseň (za Bacha zakázaná). Má tady 5 slok, všechny s otazníkem.

 

S posměchem, že my Češi ani nevíme, kde máme svou vlast, jsem se v nějakém polistopadovém hanění také sešla. Ale to je úmyslné nepochopení básnického prostředku, řečnické otázky.

 

Byl to oblíbený prostředek, např. "Znáš ten kraj čarných vnad...?" nebo "Kdo to lesem cválá v temné noci?" Nějak tak to má Goethe. Takové řečnické otázky umožní básníku vypovědět, co potřebuje.  

 

Ten otazník tam nepřátelé nevnesli, jen ho zneužili, předstírajíce špatné pochopení.