Vzpomínky na povstání
Kdysi je sepsali bojovníci z pražských barikád.
Pražského Květnového povstání jsem se nejprve zúčastnil jako průzkumník, a když se postavily barikády a byla známa ohniska odporu nepřítele, byl jsem zařazen do jednotky Nákladové nádraží – Žižkov. Tento objekt měl velký význam pro zásobování všech útvarů povstání i pro život Prahy.Chránili a bránili jsme nádraží, střežili sklady a přistavené vagony i přístupovou trať.
Nejbližší pevná ohniska odporu okupantů byla na statku. Na Ohradě, odkud fašisté těžkými kulomety ovládali část bývalé Mladoňovičovy ulice (nyní Želivského), na které byly napříč postaveny dvě barikády. První na Basilejském náměstí, sestavená z převržených tramvají a vlečňáků, proložená kamením a různými kovovými předměty, a druhá asi o 200 metrů blíže k nákladovému nádraží, kterou tvořily železniční vagony vytlačené z kolejí nádraží. Další nejbližší ohnisko představovala škola na Pražačce, kde byla koncem války umístěna jednotka mladých esesáků (ve věku 15-18 let), tzv. Feldherrnhalle. Proti ní bojovali se zbraní v ruce tramvajáci z žižkovské vozovny a dělníci z bývalé Papirografie.
Bylo známo, že fanaticky zdivočelí esesáci hned na počátku povstání zajali jako rukojmí obyvatele z nejbližšího okolí Pražačky, zejména z proletářské kolonie Krejcárku. Když po těžkých bojích v noci na 8. května 1945 esesáci Pražačku opustili, rukojmí povraždili. Velitel jednotky Nákladové nádraží vyzval, kdo se dobrovolně hlásí převézt mrtvá těla do kaple Židovského hřbitova (za války márnice LSLuftschutzu – letecké obrany). Přihlásili jsme se společně s našim domovníkem, kovářem Kuškem.
Škola na Pražačce byla již obsazena našimi povstalci z okolních barikád. Dovedli nás do sklepních místností, kde jsem poprvé v životě uviděl něco tak děsivého. Byla to hromada zkrvavených těl naházených na sobě. Ještě hrůznější bylo zjištění, že bylo bestiálně zavražděno i mnoho dětí.
• • •
I nacističtí vrazi, schovaní za pevnými zdmi Pražačky, však pocítili strach. Nahnal jim ho mladý člověk, téměř ještě chlapec, který se skrýval za nízkými zídkami zahrádek, nečekaně mizel a zase se objevoval a přesnými ranami nože a pistole zlikvidoval hlídku, která pročesávala ulice kolem školy. Hlídkování ustalo do té doby, než nacistická jednotka v noci z osmého na devátého května opustila školu a snažila se uniknout před příchodem vojáků sovětské armády.
• • •
A ještě jedna drastická vzpomínka: k barikádě přijelo hitlerovské auto, sanitka s červeným křížem. Šofér žádal o průjezd a povolení dovézt raněné okupanty do naší nemocnice (patrně vinohradské). Naši zdravotníci nahlédli do sanitky plné vojáků se zakrvácenými obvazy nebo dlahami na končetinách. Šoféra wehrmachtu vystřídal náš člověk, že doveze raněné sám: „My nejsme jako fašisté, abychom je dobili,“ řekl. Projel barikádou, a pak se ozvaly ze sanitky výstřely: nacisti v sanitním autě byli „maskovaní“. Zastřelili nejdříve našeho šoféra a potom pálili na barikádu a okolí. Než je naši zneškodnili, zaplatilo to několik obránců životem...
S tátou na barikádě
S nástupem protektorátních nacistických pořádků nemohl Bohumil Švarc dostudovat a odmaturovat. Byl totálně nasazen v tzv. Technische Nothilfe. Lopata, sbíječka, ponižování, fyzické i psychické násilí – přesuny. Poslední bylo pražské ČKD, kde se vyráběly drobné součástky do tanků. Staršími byl poučen – když zmetky, tak každý druhý. Bohužel se na to přišlo, ale úřednice varovala, že v pondělí přijde gestapo. Ale 14. února 1945 se uskutečnil americký nálet na Prahu. Protože „Boba“ kdysi závodil, sedl na kolo a za tři a půl hodiny byl v Ledči nad Sázavou. Ukrýval se u příbuzných, naštěstí ho při prohlídkách Němci nenašli. Primitivní rádio-krystalka se stala zdrojem informací. Když začalo Pražské postání, vrátil se domů, aby se aktivně účastnil bojů. S otcem byl na barikádě, kde vlastenectví někteří obránci zaplatili svým životem. Pak někdo zvolal: „Jsou tu Rusové“ ... V 19 letech se náš pozdější herec a recitátor s nezapomenutelným hlasem stal nejmladším rozhlasovým hlasatelem. (pn)
Boj o rozhlas
Jako první se na pomoc českému rozhlasu rozjela skupina českých policistů. První z nich, který padl uvnitř budovy, se symbolicky jmenoval Svoboda. Řady obránců rozhlasu rostly. Jejich skupiny vnikaly do budovy okny i střechou. Nacisté střeží hlavní vchod vysílací budovy. Mohutná palba se nese i od nedaleké budovy školy Na Smetance, kde se opevnilo přes 120 esesmanů.
Ulicí nelze proniknout. Nezbývá než se prokopat ze sklepa až do domu naproti škole. Odtud začal prudký boj. Pro dým není vidět. Deset mužů obejde Smetanku zezadu. Na adresu nacistů letí rázná výzva „Vzdejte se!“ Po kulometné palbě zní výzva opět. Němci už palbu neopětují. Na okna školy míří kulomety. V té chvíli se za rohem školy objevuje několik Němců a mávají bílým praporem. Vyjednává se na ulici. Do toho přicházejí dva čeští důstojníci a sdělují, že je sjednáno příměří. Zdálo se, že Na Smetance je rozhodnuto. Chyba lávky. Němci pouze získávali čas.
V pondělí 7. května stále ještě není ukončeno jednání o kapitulaci posádky Na Smetance. Němci vyčkávají a čas od času jejich zbraně rozsévají smrt. Vyjednávat přichází štábní kapitán Kopecký a Záruba. Spolu s nimi i dva britští vojáci – seržant Thomas Vokes a vojín Viliam Greig. Těmto se před několika měsíci podařilo uprchnout z německého zajateckého tábora. Angličanům se podaří přesvědčit německého velitele o tom, že jedná s příslušníky britského parašutistického oddílu, který byl shozen jako předvoj spojeneckých armád. Německý kapitán s nimi jedná v místnosti,kde je dnešní byt školníka, a podepisuje kapitulační listinu.
Kapitulace posádky Na Smetance se stala jedním z rozhodujících momentů v boji o rozhlas. Na památku této historické události je u hlavního vchodu pamětní deska.
Slovanská vzájemnost č. 176, str. 8
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz