Čekání na převrat

Mojmír Grygar 

Od chvíle, kdy se v čele Sovětského svazu octl Michail Gorbačov a kdy mrazivá atmosféra studené války začala ustupovat dík příznivému klimatu sovětsko-amerických jednání o partnerství a míru, bylo zřejmé, že poměry v Sovětském svazu a na celém území jeho vlivu se začnou měnit.

Pozoroval jsem tyto změny z Holandska, kde jsem učil v slovanském semináři Amsterodamské univerzity. Chtěl bych připomenout některá fakta týkající se politických změn, jak jsem je vnímal a prožíval v cizí zemi, která mi umožnila pokračovat v práci literárního historika a teoretika po porážce Pražského jara, kdy se mé jméno objevilo na seznamu zakázaných autorů.

1.   Na začátku svých úvah se vracím k zážitku z roku 1969, který, přestože byl zdánlivě okrajový, postihl ráz přelomové doby. Na začátku sedmdesátých let došlo po pádu pražského experimentu a neúspěchu nadějí, které si malovala revoltující mládež v metropolích Evropy i Ameriky, na obou stranách k utužení stávajících režimů. Bydlel jsem tehdy na jihu Amsterodamu v Rooseveltově ulici, která vedla spolu s ulicí Churchillovou na Stalinovo náměstí, později přejmenované na Victorieplein. Když jsem jednou dopoledne jel tramvají do centra, byl jsem svědkem demonstrace pořádané Komunistickou stranou Holandska. Všechno probíhalo spořádaně – na začátku průvodu šla čtveřice policistů na koních, lidé nesli protivládní a protikapitalistické nápisy a transparenty, občas se ozývala hesla, průvod zase uzavírala jízdní hlídka. Tramvaj zpomalila, cestující seděli klidně, nijak je průvod nezaujal, ale jeden cestující, starší pán, se přece jen nezdržel a hlasitě na demonstranty zavolal: Běžte se raději podívat, co se stalo s Československem! Měli byste se z toho poučit!

Pražské jaro měli tehdy ještě lidé v Holandsku v živé paměti, na nárožích budov byly ještě čitelné nápisy: Vivat Dubček! V té době jsem se na univerzitě i mezi lidmi, s nimiž jsem se poznal při různých příležitostech, setkával s názorem, že porážka československého pokusu znamenala konec nadějí mnoha lidí toužících po režimu, který by sloučil pozitivní stránky obou systémů a současně odstranil ty negativní – politickou a hospodářskou nesvobodu i ničím nerušený hon za majetkem a prohlubování sociální nerovnosti. Mnozí lidé na Západě, kteří nevěřili v kapitalistický blahobyt, ani v šťastné zítřky komunismu, vkládali do československého pokusu o změnu hospodářského a politického systému velké naděje. Stálo by za to sebrat a vydat dokumenty o tomto ohlasu Pražského jara v Itálii, Francii, Německu, Anglii i jinde ve světě.

2.  V dubnu 1987 jsem se zúčastnil mezinárodního symposia o 'Slovanských literaturách a ideologiích' uspořádaného americkými slavisty v Rockefellerově centru v Bellagiu na břehu Lago di Como. Jednání probíhalo ve vile, kterou v době italského pobytu navštívil Stendhal: kontrast mezi exkluzivním prostředím starobylého sídla rodu Serbelloni na břehu romantického jezera a politickou aktualitou symposia byl neobyčejný. Jednání zjitřoval pocit, že Evropa i svět jsou na prahu velkých změn. Mezi hosty největší pozornost upoutal Čingiz Ajtmatov, jehož román Popraviště (1986) vzbudil v Sovětském svazu i za hranicemi velkou pozornost; autor v něm zasadil palčivá a zatajovaná společenská témata do nadčasové perspektivy přírody: paralela mezi osudy lidí a bojem vlčí rodiny o přežití propůjčuje románu zvláštní naléhavost a hloubku. Na symposiu se však nehovořilo o Ajtmatovově literárním díle, ale o nejnovějších zprávách, které přinášel z Moskvy, kde patřil k úzkému kruhu Gorbačovových poradců. To, co sdělil účastníkům konference, bylo tehdy nové, vyvolalo naději i otázky. Předseda politbyra prohlásil, že komunistická strana bude usilovat o udržení vedoucí pozice ne cestou moci, nýbrž přesvědčování a provádění hospodářských a politických reforem; v mezinárodním soupeření ustupuje třídní princip před principem všelidským; náboženská víra, i když je nám cizí, nesmí být omezována administrativní cestou, pouze příznivé životní podmínky jí vezmou vítr s plachet. S Ajtmatovem a jeho ženou jsem vedl dlouhé rozhovory o přestávkách i během nezapomenutelného výletu lodí po jezeře; v jeho úvahách bylo mnoho hořkosti a kritiky vztahující se k éře Stalina i jeho následovníků, ale také naděje, že v Sovětském svazu dojde ke změnám, kdy životní podmínky milionů lidí přece jen nebudou v takovém rozporu se slovy oficiálních programů a slibů. Pokud vím, Ajtmatovovo vystoupení nikdo z přítomných nezpochybnil, i když mnozí znalci ruské literatury a sovětských poměrů měli dost důvodů k pochybnostem.

Jedním z nich byl Ivan Sviták, filosof a publicista, kterého bych rád představil čtenářům, protože jeho jméno a dílo je dnes známé již jen úzkému kruhu odborníků a pamětníků. S Ivanem jsem se seznámil v roce 1963, kdy jeho vystoupení na konferenci v Liblici pořádané Ústavem pro českou literaturu vzbudilo pohoršení, protože ironizoval výsledky socialistickorealistické literatury v Sovětském svazu a navíc zmínku o surrealismu nedoprovodil zničující ideologickou kritikou. Od té doby jsme se potkávali na různých místech, zvláště na konferencích a literárních akcích; koncem 60. let se již stal dík neohroženým výhradám vůči teorii i praxi současného režimu známým i mimo pražské univerzitní a literární prostředí. Ne se všemi jeho názory jsem souhlasil, vadil mi jeho exhibicionismus, ale nikdo mu nemohl upřít mimořádné vzdělání, talent a statečnost. Říkal věci bez obalu a bez ohledu na důsledky. A ty se pravidelně dostavovaly. Na začátku Husákovy normalizace soud v Ostravě označil jeho působení během Pražského jara za kontrarevoluční činnost, a napařil mu osm let žaláře. Naštěstí tomu unikl a dostal se do USA, kde krátkou dobu působil jako znalec marxismu na Kolumbijské universitě v New Yorku. Kissinger tehdy podpořil návrh, aby americké university zaměstnaly české reformní marxisty; jedním z nich byl také Pavel Kovály, který zakotvil v Bostonu. V Bellagiu jsem Svitáka téměř nepoznal, zestárl, nemoc se vepsala do jeho vzezření a snad i chování. Vyprávěl mi, že se po krátké době dostal s vedením Kolumbijské university do sporu, protože po něm chtěli, aby se věnoval sledování zpráv o aktuálním stavu ideologických diskusí v Československu. Nic mu nemohlo být protivnější, než sloužit politickému monitoringu. Pro rebela jeho formátu neměli ani v Americe pochopení; nakonec získal místo v kalifornském Chico na vyšší škole, která získala titul university teprve v roce 1972, a v době, kdy jsem se s ním po letech setkal, pyšnila se již „nejvýstřednějším kampusem v zemi“. Mám za to, že Sviták byl na konferenci v Bellagiu snad jediný, komu Gorbačovovy projekty a reformy vůbec neimponovaly. Svou skepsi dokonce vyjádřil texty, které formou volného řazení myšlenek a veršů vyjadřovaly ironický, aforistický výklad dějin sovětského marxismu. Předvídal, že nový šéf Komunistické strany starý režim pouze zmodernizuje, přizpůsobí rozvoji technických, ekonomických a ideologických podmínek, které se na sklonku tisíciletí hlásily o slovo. V přednášce nazvané Nesnesitelná zátěž historie  vyslovil domněnku, že omlazená komunistická moc nepohrdne ani kritickými romány Milana Kundery, které se nakonec stanou školní četbou. Po večerech jsem se snažil Ivana přesvědčit, že se mýlí, že Gorbačov sehraje v domácí i zahraniční politice klíčovou roli, že postavení na vrcholku mocenské pyramidy mu umožní vyhnout se válce a prosadit změny, které v žádném případě nemohli podnítit lidé na nižších stupních stranické a státní hierarchie a už vůbec ne masy lidí na ulici. Také v časovém odhadu změn v Československu byl Ivan skeptický; když jsem odhadoval, že k převratu může dojít za tři čtyři roky, ptal se, co mě vede k tak optimistickému úsudku. Místo dlouhého výkladu, opřeného o sledování drobných i větších změn v politice a kultuře, jsem uvedl dvě na pohled okrajová fakta – vydání vzpomínek Louise Buňuela, který v líčení průběhu občanské války ve Španělsku protiřečí oficiálnímu světskému výkladu boje republikánů a interbrigadistů. Druhý argument, o němž se dá říct, že jej zaznamená jen ten, kdo slyší trávu růst, se týkal jedné nedávno uveřejněné básně z cyklu o asociačních a alegorických významech dvanácti měsíců. Autorem byl vlivný, ale přitom talentovaný básník střední generace Karel Sýs. V básni Srpen použil narážku na přísloví o Markytě, která hodila srp do žita. V normálních dobách, kdy se v každém slovu nehledají skryté a nevhodné významy (právě tuto dovednost dovedla cenzura Husákovy éry k paranoidní dokonalosti), by motiv odhozeného srpu nemohl poukazovat k žádným politickým souvislostem. Ale symbolika měsíce, kdy tanky bratrských armád převálcovaly neposlušný stát, mohla být zmíněným folklorním motivem vážně poškozena a znehodnocena. Uvažoval jsem: proč se dopustil takové neopatrnosti právě básník nahoře dobře zapsaný?

3.  Buď jak buď, přednášky slavistů z předních amerických univerzit i z desítky evropských zemí vyjadřovaly nejen kritiku Brežněvova byrokratického a kasárenského režimu, ale také naději a očekávání pozitivních změn. Raději jsem naslouchal Ajtmatovovi nebo Miloradu Pavičovi, autorovi Chazarského slovníku (1983), díla, které prostředky dokumentární analýzy i beletristické fabulace aktualizovalo prvky archaických náboženských sporů, než některým řečníkům přinášejícím zvěsti o básnících a malířích sovětského undergroundu. Méně jsem věřil čerstvému ruskému běženci, který heroizaci moskevských a leningradských podpolních umělců spojil s hlásáním postmoderního relativismu (cokoli se může stát uměleckým dílem, postavíš-li je na sokl). Nečekal jsem nejmenší spásu od alkoholových eskapád oslavovaného Venědikta Jerofějeva (Moskva – Pětuški), od exhibicionismu Eduarda Limonova, ani od Vladimíra Maksimova, redaktora pařížského časopisu Kontinent a disidenta, který navzdory militantnímu antisovětismu odsoudil Pražské jaro jako drzost malého národa vzepřít se mocnému Rusku. Zmiňuji se o tom proto, že představy o svobodné tvorbě, kterou by měly zaručit politické poměry nesešněrované dogmatickou ideologií, se dost rozcházely. Na otázku holandské slavistky, kdy bude v Sovětském svazu opravdová svoboda, jí ruská studentka odpověděla: „Až se budou v televizi promítat pornografické filmy.“ Nechci zlehčovat otázku, jak si lidé v Sovětském svazu i za hranicemi představovali budoucí svobodu, nový režim a stát, ale jisto je, že v této věci panovalo i mezi zahraničními znalci sovětských a ruských poměrů mnoho různých názorů.

4.    Přibližně v té době jsem si v zápisníku, který nepřežil několikeré změny adres v příštích letech, zapsal úvahu, jak bude probíhat, nebo jak by měla probíhat změna zkamenělého sovětského systému. Uvažoval jsem, jak dlouho se diskutovalo o zhoubných účincích kapitalismu a o způsobu, jak je odstranit, z jakých bouřlivých sporů a bojů se rodila idea socialismu a komunismu. Připomněl jsem si spory komunistů s anarchisty, Engelsovy útoky proti Eugenu Dühringovi, který prozřetelně varoval před diktátorskými sklony komunistů, ale na druhé straně byl hlasatelem programového antisemitismu. Kladl jsem si otázku, jak neblaze Leninova netolerantnost vůči kritikům ve vlastních řadách ovlivnila činnost strany a sovětského státu, jak se jeho idealizace chudiny a nevraživost vůči inteligenci (vyčítal mu to sám jeho přítel, „bosák“ Maxim Gorkij) zhoubně projevila v praxi bolševické revoluce. Měl jsem pochyby o tom, zda je sovětská mnohonárodnostní společnost, včetně občanů satelitních států, dostatečně připravena na převrat. Bude to velký třesk, poteče krev, dostane se ke slovu msta, neodbytná nevlastní sestra každé revoluce? Najdou se osobnosti, které zaručí, že nedojde k „třasáku“ (termín Zdeňka Mahlera), který věci spíš poplete, převrátí vzhůru nohama a nadělá další nespravedlnosti?  Kdo bude převrat řídit, jaké budou názorové principy, jimiž se budou řídit aktéři politických, hospodářských a kulturních proměn, jakým způsobem se budou vybírat političtí představitelé, kdo zaručí, že nová společnost nebude slepě kopírovat zahraniční modely. Měl jsem v dobré paměti, jak poválečné heslo „československé cesty k socialismu“ bylo na začátku 50. let pod tlakem zostřené mezinárodní situace katastrofálním způsobem odstraněno, zničeno, nahrazeno direktivou Kremlu, připomínající náboženská anatémata, exkomunikace, prokletí. Dodnes mi zní v uších slogan padesátého roku:„Jakákoli odchylka od sovětského vzoru znamená kontrarevoluci“. Dovolí situace doma a mezinárodní poměry, aby si Češi a Slováci vytvořili svoji cestu k demokracii? Nebo se zase přizpůsobíme, budeme přizpůsobeni, novému velkolepému vzoru jiné velmoci?  Bude československá cesta k demokracii zase odmítnuta jako velkohubost a kacířství?

Autor je historik a literární teoretik.

Esej věnovaná 17.listopadu roku 1989 bude pokračovat.

AddThis Social Bookmark Button

Literární noviny