Prof. Oskar Krejčí
8. 2. 2015 První zprávy,rozhovor
Jednání o míru je třeba ocenit, zejména odvahu alespoň některých západoevropských mocností zformulovat vlastní pozici při obhajobě zájmů Evropy nezávisle na Spojených státech..
Jednání francouzského prezidenta Françoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové s ruským prezidentem Vladimírem Putinem skončila bez věcné informace o výsledku. Pouze z atmosféry a náznaků lze soudit, že účastníci jsou v zásadě s výsledkem spokojeni. Jak hodnotíte výsledek těchto rozhovorů?
Skvělé! Konečně konstruktivní jednání! Konečně odvaha alespoň některých západoevropských mocností zformulovat vlastní pozici při obhajobě zájmů Evropy nezávisle na Spojených státech.
Někteří komentátoři přirovnávají ona jednání k Mnichovu…
Nesmysl. Je to jen krok na nové cestě, která snad povede k míru. Francouzský prezident a německá kancléřka před cestou do Moskvy jednali v Kyjevě. A teď je čekají neméně obtížná jednání s povstalci i oficiálním Kyjevem. A s Washingtonem. Základ úspěchu minských jednání i jednání v normandském formátu je v tom, že probíhají bez zástupců USA. Ovšem klíč k míru na Ukrajině leží ve Washingtonu. Ten podporuje kyjevskou stranu války. Když v sobotu na mnichovské konferenci odpovídala kancléřka Merkelová na otázku, proč nepodporuje dodávky zbraní na Ukrajinu, a to hlavně ze strany americké delegace, sklidila za svoji odpověď potlesk v sále – ovšem ukrajinský prezident Petro Porošenko, který se manifestačně předtím objímal s americkým viceprezidentem, netleskal.
V této chvíli je naděje, že v neděli bude zveřejněn plán „Minsk plus“, který by mohl situaci na Ukrajině zásadně zklidnit.
Rozdíly v postojích USA a Francie s Německem jsou patrné především v názoru na posílání zbraní na Ukrajinu. To je vidět i na probíhající mnichovské konferenci o bezpečnosti. V čem vidíte příčinu tohoto rozdílu?
Hovoříte o postojích státníků. V pozadí je ale celá řada specifických procesů. Už před půl rokem zpráva Transatlantic Trends, což je výzkum připravený organizací German Marshall Fund of the United States, zaznamenal důležité rozdíly v náladách veřejnosti na Západě. Na dotaz, zda se mají posílat zbraně a pomáhat s výcvikem „zemím jako je Ukrajina, aby se mohly bránit“ – což samo o sobě je zavádějící otázka – odpovědělo ANO 55 % dotázaných v USA, zatímco ve Francii to bylo jen 38 % a v Německu 44 %. „Americký“ přístup, tedy nadpoloviční většina odpovídající ANO, byl ovšem zaznamenán i v Polsku (52 %) a ve Velké Británii (53 %)…
Postoje státníků tedy odrážejí nálady veřejnosti?
Je to složitější. Nálady veřejnosti nevznikají samovolně. Formují se na podkladě informací z masových sdělovacích prostředků. Na základě výběru informací, tedy i embargu „nedůležitých“ či nežádoucích informací a jejich komentováním. Komentování začíná výběrem slov, skladbou věty, doprovodnými obrázky, výběrem hodnotících autorit. A na práci sdělovacích prostředků má velký vliv politická elita. Je-li rozpolcená, třeba s ohledem na ekonomické zájmy, pak jsou rozpolcená i média. Převládá-li v politické elitě rusofobie, potom je i hlavním proudem v médiích.
V nové Národní bezpečnostní strategii USA, kterou podepsal prezident Barack Obama tento týden, je na 32 stánkách tzv. ruská agrese zmíněna celkem desetkrát, na dvou místech se mluví o protiruských sankcích a na dalších dvou místech je varování ubohých Evropanů před závislostí na ruských dodávkách ropy a plynu. To už je na hranici „ruského komplexu“ – nemluvě o literární neohrabanosti autorů.
A co v Česku?
Tuším, na co narážíte. U nás klesá důvěra v Českou televizi mimo jiné díky tomu, že je militantnější, nenávistnější, jednostrannější než značná část politické elity. Televizní postoje odpovídají více americké politické kultuře než politické kultuře Česka. Nerespektují téměř univerzální antimilitarismus a politický skepticismus české veřejnosti.
Kde se ale bere ona ochota Američanů podporovat vojenské řešení?
Na rozdíl od Čechů mají poválečné generace v USA své vojáky v úctě. S tím je spojen jeden problém. Způsob vedení války, který je příznačný pro americký velitelský sbor, je zaměřen na maximální efektivitu použitého násilí bez ohledu na ztráty protivníka, a to včetně civilistů. Mnohým z nich je vlastní představa, že při boji s nečestným protivníkem není třeba dodržovat žádná pravidla. To se nevztahovalo jen na indiány, Němce či Japonce za 2. světové války. Představa bezohledné efektivity vyústila v požadavek amerického velitele v korejské válce použít proti Číně atomovou bombu. Je patrná i ve stížnostech amerického velitele při bombardování Jugoslávie, že mu politici brání v účinném válčení. Dnes je tento přístup obsažen v koncepci války s teroristy, a to včetně mučení podezřelých. Také nejnovější výzvy dodávat útočné zbraně na Ukrajinu začaly veřejnými vystoupeními amerického velitele sil NATO v Evropě generála Philipa Breedlovea.
Podle řady komentátorů jednání s Moskvou nikam nevede a jediným způsobem řešení je zvýšená vojenská pomoc Západu. Proč si myslíte, že tomu tak není?
Obávám se, že dodávky moderních zbraní na Ukrajinu pouze vytvářejí falešnou a nebezpečnou iluzi rychlého řešení. Úvahy o těchto dodávkách kyjevským silám jsou jen další důkaz toho, že klíč k řešení ukrajinské krize leží ve Washingtonu. Nedávno u nás vyšla kniha Svjatoslava Rybase Diplomat války po válce. Autor v ní cituje krédo Andreje Gromyka, jednoho z koryfejů studené války: „Lepší deset let jednání než jeden den války.“
Mimochodem, ono více než pětihodinové moskevské jednání nejvyšších představitelů tří mocností bez pomocníků a následná zdrženlivost bez sebestředné mediální exhibice – to je učebnicová ukázka kvalitní summitové diplomacie.
Jenže co když je zvýšená vojenská efektivnost cestou k nastolení míru?
Podívejte se na povahu občanské války na Ukrajině. Vidíte především neochotu ukrajinských vojáků riskovat život. Pravděpodobnost, že se nové americké zbraně dostanou do rukou povstalcům, se téměř rovná jistotě. Navíc hrozí nebezpečí růstu podpory povstalců – neoficiální i oficiální – z Ruska. Výsledkem nebude rychlé vítězství, ale eskalace. A nejen ekonomický kolaps Ukrajiny.
A co přímá vojenská podpora ozbrojených sil USA?
Podívejte se, jak Američané válčí. Především se politici bojí přívalu rakví přikrytých vlajkami s hvězdy a pruhy, jak tomu bylo v dobách vietnamské války. To by mohlo otřást jejich důvěryhodností. Součástí zmíněného amerického způsobu válčení je od válek s indiány i sázka na technickou převahu. Výsledkem je dnešní využívání letectva a dronů.
Prof. Oskar Krejčí: Banderizace Ukrajiny a ministr obrany USA
Dnešní americká strategie – to je především distanční válčení. Je to boj na co největší vzdálenost, která by měla přinést beztrestnost, nedosažitelnost amerického bojovníka. Z hlediska středověké rytířské cti se nejedná o nic jiného než technicky zdokonalenou zbabělost.
Na Ukrajině prokyjevské ozbrojené síly, přesněji řečeno některé jejich části, užívají podobný „distanční“ způsob boje při ostřelování měst. Například jimi používaný raketový systém Grad, moderní verze slavných kaťuší, má dostřel 20 až 45 kilometrů. To podle typu raket. Ty ale nelze přesně zaměřit. Proto takové ztráty mezi civilisty, zásahy nemocnic či škol. To nutí povstalce rozšiřovat území okolo ostřelovaných měst, což lze pokládat za porušování minských dohod. Je to ale jen důkaz toho, že válka nepřestala.
Vraťme se zpět k otázce přímé americké vojenské účasti na ukrajinské občanské válce. Nebo přímého zapojení NATO. V čem vidíte riziko takového postupu?
Využití americké vojensko-technické převahy je možné v Sýrii či Iráku, nemusí však fungovat na Ukrajině. Hrozí nebezpečí dodávek moderních obranných systémů z Ruska. Z čehož vyplývá stejný závěr jako při dodávkách zbraní bez amerických vojáků: výsledkem nemusí být rychlé vítězství, ale jen a jen další stupňování bojů. Nelze vyloučit, že právě to si někdo přeje.
Nemůže být v pozadí úvah o nasazení amerických útočných zbraní prostě jen snaha podkopat domácí pozici ruského prezidenta? Dá se takto ukázat, že jeho politika škodí samotným Rusům?
Můžete mít pravdu. Pak se ovšem jedná jen o další chybný kalkul. Podle nejnovějšího výzkumu FOM, což je sociologické fórum „Veřejné mínění“, by dnes v prezidentských volbách dalo svůj hlas Putinovi 72 % dotázaných občanů Ruské federace. Gallup z prvního únorového výzkumu hlásí, že Obamovu politiku schvaluje 45 % dotázaných Američanů.
V tyto dny si připomínáme 70. výročí Jaltské konference. Válka, o které mluvíme, se vede na Ukrajině a mír se snaží zprostředkovat německá kancléřka a francouzský prezident. Tedy představitelé zemí, které se jednání v Jaltě neúčastnily. Nezdá se vám, že je to jen poslední důkaz toho, že jaltské uspořádání skončilo?
To, čemu se říkáte „jaltské uspořádání“, byl jeden z mnoha geopolitických cyklů v dějinách. Ty skutečně významné zanechávají po svém skončení významné dědictví. Samotný systém bloků, který k jaltskému uspořádání patřil, skončil rozpadem Sovětského svazu. K jaltskému uspořádání ale patří ještě něco jiného. Je to Organizace spojených národů a nové pojetí mezinárodního práva. Včetně válečného práva. V současnosti OSN i mezinárodní právo procházejí svízelným obdobím. Jenže odpovědní státníci by je měli oživovat, vylepšovat, prosazovat – ne je zatracovat. Dodávky zbraní na Ukrajinu nejsou cestou, která by posílila autoritu OSN a napomohla překonání právního nihilismu.
Řekl bych, že Vaše názory nesdílí u nás mnoho lidí.
Řekl bych, že máte pravdu. Levice v dnešní generaci 60+, ke které patřím, byla vždy menšinová vrstva. Je i tak trochu mezigenerační. Naše politická puberta – to je vietnamská válka. Snad proto je pro nás heslo „Dejte míru šanci!“ téměř posvátné. Nám se ideály socialismu a květinových dětí smíchaly. Píseň práce nám splývá s protestsongy Peta Seegera. V Česku jsme generací věčných kádrových rezerv, na které se nikdy nedostalo. A nedostane.
To zní zklamaně. Až ublíženě.
Proč? Řekněte mi, jak budou žít ti, co přicházejí po nás? Mrazí mne při pomyšlení, že jsme nejšťastnější, možná dokonce výjimečnou generací střední Evropy. Generací, kterou minula válka.
Jiří Kouda, První zprávy
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz