České národní listy

Září - říjen 2014

Washingtonská deklarace

Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou

V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zabránili roztrháni Rakouska-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibuji federalizaci říše a autonomii neuspokojeným národnostem vydaným jejich panováni, my, Československá národní rada, uznaná vládami spojeneckými a americkou za Prozatímní vládu československého státu a národa, v úplné shodě s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze 6. ledna 1918, a uvědomujíce si, že federalizace a tím spíše autonomie pod vládou habsburské dynastie nic neznamenají, tímto činíme a vyhlašujeme toto své Prohlášeni nezávislosti.

Činíme to, protože věříme, že žádni lidé by neměli být nuceni žiti pod svrchovanosti, kterou neuznávají, a protože víme a jsme pevně přesvědčeni, že se náš národ nemůže svobodně rozvíjet v nějaké podvodné habsburské federaci, která je jen novou podobou odnárodňujícího útlaku, pod nimž jsme trpěli posledních tři sta let. Považujeme svobodu za první předpoklad federalizace a věříme, že svobodni národové střední a východní Evropy mohou snadno vytvořit federaci, kdyby shledali, že je to nutné.

Činíme toto prohlášeni na základě svého historického a přirozeného práva. Byli jsme nezávislým státem od sedmého století; a v roce 1526 jsme se jako nezávislý stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a s Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se dobrovolně nevzdali svých práv jako nezávislý stát v této konfederaci. Habsburkové rozbili svou smlouvu s našim národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu, kterou se sami zavázali dodržovat, a my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byly spojeny se slovenskými bratřími na Slovensku, které kdysi bylo částí našeho národního státu, později odtrženou od těla našeho národa a před padesáti lety přivtělenou k uherskému státu Maďarů, kteří pro své nevýslovné násilnictví a surový útisk podrobených národů ztratili veškeré mravní i lidské právo vládnouti komukoli kromě sobě samým.

Svět zná historii našeho zápasu proti habsburskému útisku, který nabyl na intenzitě a stal se soustavným po rakousko-uherském dualistickém kompromisu z roku 1867. Tento dualismus je jen nestoudná organizace hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politické spiknutí Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu tak jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná spravedlivost našich požadavků, které Habsburkové sami se neodvážili popříti. František Josef více než jednou uznal nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři se postavili proti tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, které se sklonilo před pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho východní předvoj vyprovokovalo poslední balkánský konflikt právě tak jako nynější světovou válku, kterou začali Habsburkové sami bez souhlasu zástupců lidu.

Nemůžeme a nechceme dále žíti pod vládou - přímou nebo nepřímou - těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, těch, kteří chtěli zavraždit Rusko a Rumunsko, vrahů desetitisíců civilistů i vojáků z naší krve a spolupachatelů při bezpočetných nevýslovných zločinech, kterých se dopustily v této válce proti lidskosti dvě zdegenerované a neodpovědné dynastie. Nechceme zůstat části státu, jehož existence není ničím ospravedlněna a který, odmítaje přijmout základní principy moderní organizace světa, zůstává jen umělým a nemorálním politickým útvarem, jenž překáží každému pohybu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, skloněná pod tíhou velikého dědictví omylu a zločinu, je trvalou hrozbou světovému míru a my pokládáme za svou povinnost k lidstvu a k civilizaci, abychom pomohli přivodit její pád a zničení.

Popíráme rouhavé tvrzení, že moc habsburské a hohenzollernské dynastie je božského původu; odmítáme uznat božské právo králů. Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní svobodné vůle a týmž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou vésti náš národ a popíráme všechny jejich nároky na vládu v československé zemi, o které my zde a nyní prohlašujeme, že od nynějška bude svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme a budeme věrně zachovávat ideály moderní demokracie, jakými byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké principy, jak je stanovil prezident Wilson: principy osvobozeného lidstva - skutečné rovnosti národů - a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. My, národ Komenského, nemůžeme jinak než přijmouti tyto principy, vyjádřené v americkém Prohlášení nezávislosti, principy Lincolnovy a principy Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy náš národ krvácel v památných husitských válkách před pěti sty lety, pro tyto principy náš národ vedle svých Spojenců v Rusku, Itálii a Francii krvácí dodnes.

Načrtneme jen hlavní principy ústavy československého národa; konečné rozhodnuti o ústavě samé připadá právně vyvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného lidu.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze po pokroku bude zaručovat úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slovního projevu, tisku a právo shromažďovací i petiční. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži. Práva menšin budou zabezpečena poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat stejných práv. Vláda bude svou formou parlamentární a bude uznávat principy iniciativy a referenda. Stálá armáda bude nahrazena milicí.

Československý stát provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonizaci, šlechtické výsady budou zrušeny.

Náš národ převezme svůj podíl z rakousko-uherského předválečného dluhu; - dluhy z této války ponecháváme těm, kdo se v ně uvázali.

V zahraniční politice přijme Československo svůj plný podíl na odpovědnosti za reorganizaci Východní Evropy. Plně přijímá demokratický a sociální princip vlastenectví a připojuje se k nauce, že všecky závazky a smlouvy budou uzavírány otevřeně a upřímně bez tajné diplomacie.

Naše ústava povede k účinné, rozumné a spravedlivé vládě, která vyloučí všechny zvláštní výsady a zakáže třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je překonán - demokracie zvítězila; na základě demokracie bude reorganizováno lidstvo.

Síly temnoty posloužily vítězství světla - vytoužený věk lidskosti svítá.

Věříme v demokracii - věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!

Dáno v Paříži dne 18. října 1918.

Profesor Tomáš G. Masaryk, ministerský předseda a ministr financí.

Generál Dr. Milan R. Štefánik, ministr národní obrany.

Dr. Eduard Beneš, ministr zahraničních věcí a vnitra.

Poznámka redakce: Naši politici, ale ani my, občané ČR, bychom neměli zapomínat, na jakých základech náš stát vznikl a následně se rozvíjel. 28. říjen 1918 byl výsledkem boje celých generací obyčejných českých lidí a my jsme jejich dědici a následovníci. Jejich odkaz je v našich rukou. Jsme schopni jej zachovat, rozvíjet a předat dalším generacím? Snažme se o to každý ze všech svých sil!

Je hanba, že stojíme na straně zla a lži

Lubomír Man

Hanba o to větší, že jsme – anebo si to už jen říkáme, že jsme? - národem Jana Husa a T.G. Masaryka. Mravních autorit, uznávaných na celém světě. A hanba o to hlubší, že ji neprožíváme poprvé. Vzpomínáte na balkánskou krizi v devadesátých letech minulého století? Na tzv. humanitární bombardování Bělehradu? Na tichý hukot – téměř jen šumění – bombardérů NATO, brázdících se souhlasem naší vlády vzdušné moře převysoko nad našimi hlavami s nákladem stovek a tisíců tun bomb, určených na nápravu jiných hlav - hlav našich někdejších bratrů Srbů? Jediných na celém světě, kteří se dvakrát srotili na největším bělehradském náměstí Republiky, aby na něm vyjádřili svůj protest proti bezpráví, které se na nás – na Češích a Slovácích – tehdejší zkoncentrované světové zlo dopouštělo?

Poprvé v roce 1938 v době mnichovského diktátu a podruhé v roce 1968 po srpnové invazi republiky vojsk Varšavské smlouvy. S rozdychtěnou vděčností, že aspoň v jediném koutu světa se nám dostalo zastání, jsme s hrudí, na chvíli zbavenou tísně do téhle chvíle nepoznané, volali osvobozeně a šťastně „bratři Srbové jdou s námi!“, a v tom okamžiku v nás plápolal plamen vděku slibující, že Srbům jejich pomoc jednou stonásobně oplatíme, byť by nás to mělo stát cokoli.

Jenže pak, po pár desítkách let v průběhu devadesátých let minulého století, když se světové zkoncentrované zlo od hlav našich přeneslo na hlavy Srbů, otáčejících se nyní v jejich vlastní nouzi zase po nás s mlčenlivou otázkou, zda „když oni tehdy nám, zda my teď na oplátku též jim?“

S bolestným zklamáním v očích spatřili už vůbec ne své dřívější bratry Čechy a Slováky, ale morální ubožáky, obracející se k nim zahanbeně zády a pokřikující dokonce už ani ne k nim, ale k svému špatnému svědomí tuposti o tom, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i v NATO a je tedy naší povinností se podle toho chovat“ a tak dále a tak dále, a přitom s každým z těch výkřiků propadající se hlouběji a hlouběji do morální žumpy, jíž hloubka byla náhle naprosto nezměřitelná.

To byl náš první morální sešup, tak rázný, že se do dnešního dne nezarazil. Zase totiž dnes – okamžicích ukrajinské krize – vidíme zcela jasně, kde je právo a spravedlnost, ale je nám to ještě lhostejnější, než když se bombardoval Bělehrad a cizí žoldáci zatýkali legálně zvoleného jugoslávského prezidenta. A jako pověstné slovanské holubice znovu proměněné ve vlčí smečku, vyjeme na měsíc i do celého světa naše zlé svědomí ohlušující slaboduchosti, že „přece dnes už někam patříme, jsme přece v EU i NATO a je tedy naší povinností atd. atd.“, a ani se přitom už nečervenáme, už jsme se naučili žít s tím, že jsme mravně úchylní, vždyť takové je i celé stádo evropské i světové, tak proč bychom se zrovna my měli vydělovat? A tak též my uvalujeme na Rusko sankce, ale protože rozum a svědomí jednotlivce nelze tak lehce potlačit, jako rozum a svědomí davu, ptám se za ten dav své vlády i svého parlamentu: Za co vlastně ty své sankce - my Češi - na Rusko uvalujeme?

Za to, že Washington vypravil na kyjevský Majdan svého nenávistí k Rusku pološíleného senátora McCaina, aby tam s pěti miliardami dolarů na dlani zařídil svržení legálně zvolené vlády i legálně zvoleného prezidenta? Či za to, že fašistické a banderovské bojůvky, McCainovými dolary uplacené, vtrhly následně do ukrajinského parlamentu, vyhnaly z něj všechny provládní poslance a zbytkem nechaly prohlasovat jak zánik vlády staré, legální, tak jmenování vlády nové, protiruštější, než byla vláda Hitlerova? Či za to, že obyvatelé Krymu odmítli se takto fašisticky najmenované vládě podřídit a téměř 90 procenty hlasů rozhodli o svém připojení k Rusku? Nebo snad za to, že ukrajinská vláda celou svoji ozbrojenou moc vrhla proti svým neposlušným východním a jižním oblastem a nejtěžšími kanony a bombardéry masakruje své tamní spoluobčany jako cizí nepřátelské kmeny, protože právě tam, na jihu a východě Ukrajiny zamýšlí společně s NATO (a tedy i s námi), zřídit síť jaderných odpališť raket namířených na Rusko už z tak báječné blízkosti k matičce Rusi Moskvě, že se na to srdička všech nepřátel Ruska (a podle naší vlády tedy i srdíčka naše), směji jako pominutá? Tak to ty sankce i za tohle?

Zřejmě ano. Protože pak přijde už jen skutečně a zcela vážně naplánovaný první jaderný úder na Rusko ze všech směrů – udělá to puf - do osvobozené Rusi a hlavně k jejím ropným a plynovým polím přihrcají vrtné soupravy Shell Oil a podobných organizací, a nespravedlnost, pocházející z toho, že Rusko má příliš mnoho surovinového bohatství, jak se vyjádřila Madlen Albrightová, dojde konečně nápravy. A my pochopitelně budeme zase u toho, budeme výt dál to svoje, že „přece dnes už někam patříme atd.“, a budeme přitom i nadále vypadat jako lidé, ale lidmi ve skutečnosti už nebudeme.

Bolest a křik! Tak vypadá válka

Mezinárodní humanitární organizace lékařů na pomoc raněným a nemocným dětem v oblastech válek a krizí Mezinárodní dětský kříž se sídlem v ČR zaslala redakci své stanovisko k probíhající válce na východě Ukrajiny. Lékaři působí v několika krizových regionech a pocházejí z 29 zemí světa.

»Jako lékaři se řídíme Hippokratovou přísahou a poskytujeme pomoc každému, kdo ji potřebuje. Na Majdanu jsme ošetřovali raněné civilisty, příslušníky Berkutu i banderovce. Ti nám zmrzačili dva lékaře proto, že mluvili rusky, ale nebyli to Rusové. V těžce zkoušených regionech Donbasu, Doněcka, Luhanska viděli naši lékaři tolik hrůzy a lidského utrpení, že nemohou mlčet a vyjadřují svůj lidský protest proti této nesmyslné válce. Jsme především chirurgové, mnozí se specializací na válečnou chirurgii, zvyklí na krev a rány, ale představte si těžká válečná zranění malých dětí - často tak destruktivní, že jim následky zůstanou na celý život. Představte si děti s utrženými končetinami, s průstřely bříška, s těžkými poraněními hlavy, hrudníku apod. Děti, křičící strachem a bolestí. Mnohé z nich se ještě nenaučily chodit, mluvit, nechápou, co se děje. Představte si matky a jejich utrpení. Ano, tak vypadá válka. Známe ji surovou a krutou v celé její podstatě,« píše se v prohlášení podepsaném prezidentkou organizace Taťjanou Horákovou.

Ženy-lékařky posílají trpícím matkám projevy účasti a solidarity a oceňují přístup Ruské federace ke krizové situaci. Ruský prezident má povinnost chránit svou vlast a musí si zabezpečit hranici, od které pár kilometrů zuří válka. »Kdo podsouvá jiná vysvětlení, lže,« stojí v prohlášení. »Vlídnost, s jakou Rusové přijímají běžence, jak bez problému poskytují pomoc raněným ukrajinským vojákům, jak se snažili domluvit s Kyjevem a nabízeli pomoc, převoz nemocných dětí do bezpečí. Vysoce oceňujeme lidské gesto ruské vlády, která posílá postiženým oblastem konvoj téměř tří set vozidel humanitární pomoci. Nechápeme, že Kyjev dělá obstrukce a vymýšlí nesmyslné důvody a překážky rychlému poskytnutí pomoci,« stojí ve stanovisku.

Válka, to jsou i oběti na životech. Žel, i na životech bezbranných dětí. Nejednou nám umírají v náruči, aniž bychom jim mohli pomoci. Ve vyhaslých očích zabitých dětí je výčitka. Ty oči prosí, varují i žalují! Vyzýváme k mírovým jednáním o okamžitém ukončení ozbrojeného konfliktu na jihovýchodě Ukrajiny - čteme dále ve stanovisku. »A žádáme poslat před tribunál do Haagu ty, kteří pod rouškou obrany celistvosti země sledují jediný cíl, dostat Rusko na kolena. Jejich jednání, útoky těžkou bojovou technikou na osídlená města a vesnice jsou zločiny proti lidskosti a míru, jsou to válečné zločiny, které nesmějí být promlčeny. Proto mír Donbasu, Doněcku, Luhansku! Dětem život, světu mír!«

Dopis Pan Ki-munovi

Organizace zaslala generálnímu tajemníku OSN Pan Ki-munovi naléhavou výzvu, aby se v prostoru na jihovýchodě Ukrajiny zasadil o okamžité vytvoření humanitárního koridoru, kterým by se co nejdříve dostala pomoc k civilnímu obyvatelstvu a jímž by bylo možné evakuovat raněné a nemocné. (mh), Haló noviny

Lidé, podívejte se, jak Vás budou zabíjet

Filip Ekozianc, známý charkovský básník a veřejný činitel,:

Obracím se k občanům Evropy z Nového Ruska! Pod vlajkou Ukrajiny, jejíž vojáci zabíjejí své krajany. Tomu lze těžko uvěřit, ale je to tak. Naše umírání zevšedněla a stala se tak jen krátkou zprávou z měst a obci Jiho–Východu.

Obyčejné lidé žiji ve svých domovech, chodí na nákupy, k lékaři, do kostela, na procházky s dětmi do parku, kde na ně padají minometné smrště, zabíjejí, trhají na kusy – ženy, děti, starce. To je to, co po nich zůstává, ku podivu to všechno lze vidět jen na internetu, není to ve hlavních zprávách veřejných médií, státních TV zpravodajství Ukrajiny a Evropy.

Italové, Němci, Francouzi! Podívejte se, co dělají s civilními obyvateli Luganska a Doněcka ukrajinští vojáci, Ukrajinská armáda.

Odpustíme Vám vaše mlčení, pokud o tom nevíte. Ale pokud to víte, chci se vás zeptat, co je to s Vámi? Opravdu ty bomby a kulky, které zabíjejí naše starce a děti, nedolétají do Vašich srdcí?!

Ještě minulý rok jsem byl u Vás na návštěvě, ve Vídni, Benátkách, Paříži. Natáčel jsem film o hudebním festivalu, kterého se zúčastnili zpěváci z Charkova, Kyjeva, Doněcka, Luganska. Dnes jejich příbuzní umírají ve svých domovech, v ulicích svých rodných měst, na dětských hřištích. Není jim do zpěvu….

EU spolu s USA připravili pro něj úplně jiný festival. Krvavý festival, doprovázený hudbou padajících raketometů, gradů a nálety bombardérů. A víte proč? Protože obyvatelé Jiho–Východu otevřeně vyjádřili podporu federalizaci, takovou, jaká existuje například v Německu anebo v Kanadě milované Ukrajinci. Také za to, že chtějí, aby všechny oficiální dokumenty a výuka ve školách jejich dětí probíhala v jejích rodném ruském jazyce.

Evropané! Představte si, že Německo zakáže federalizaci státu. Představte si, že Francouzům zakážou mluvit francouzsky! Nebo Italům zakážou výuku starořímské historie. A ti, co budou vzdorovat, prostě budou rozstříleni, spáleni za živa, nebo rozbombardují jejich domovy…

Dívejte se, Evropané! Tak mohou zabíjet také Vás!

Dnes Vy mlčíte, a dovolíte svým vládním činitelům podporovat vrahy z nové ukrajinské vlády. Může dojít i na vás, jak to bylo za Hitlera, kdy jste čekali s nadějí, že to rychle skončí.

Dnešní Ukrajina – to je jen zkušební cvičení na znovuzrození světového fašismu. V každém evropském městě již pulsují seskupení fotbalových fanoušků Ultras. Poznali jsme to v Charkově, také v Oděse, s jakou lehkostí oni svou nenávist a agresi používají proti obyčejným lidem v ulicích, a jak rychle místo fotbalových termínů vykřikují fašistické proslovy.

Evropané, naše neštěstí již dnes není od Vás až tak vzdálené.

Jsem tady, 10 km pod Charkovem, na výšině, odkud maršál Koněv před 70ti lety řídil operaci na osvobození Charkova. Dnes, 70 let po skončení války, Charkov zase vstává do boje proti fašismu!

Charkov nejdéle ze všech čekal, že se vojáci z Kyjeva proberou, dnes Charkov chápe, že již není na co čekat.

Posledních několik měsíců jsem přicházel sem, k tomuto pravoslavnému chrámu, který je symbolem velikosti ruského světa. Přecházel jsem, abych natočil video vzkaz, a věřím, že se sem vrátím, až osvobodíme náš rodný Charkov od fašistů, vrahů a násilníků.

Nechť se vrátí mír do všech měst Novorosii, pokud to bude vůle Boží. Nechť Bůh se vzkřísí!

Quo vadis, Europa? Kam kráčíš, Evropo?

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Před třemi dny, dne 5.srpna, bylo 19. výročí největší etnické čistky v Evropě (1995) po druhé světové válce. V ten den Německem po zuby vyzbrojená chorvatská armáda, údajně až 150 000 vojáků, za pomoci a se souhlasem NATO a Spojených států, podle zpráv za strategického vedení 3 amerických „pronajatých“ generálů-žoldáků v penzi (C.E.Vuono, C.E.Saint, H.Soyster) akciové společnosti „Profesionální Vojenské Zdroje“ (Professional Military Resources Inc.) vyhnala z Chorvatska, „nejdokonaleji“ z oblasti Srbské Krajiny kolem Kninu, přes 200 000 tam po staletí žijících Srbů. Při tom ty vyhnané oloupila, zničila jejich obydlí a 1 853 z nich povraždila. Byla to tzv. „operace Bouře“ V květnu téhož roku 1995 za loupežné „operace Záblesk“ vyhnala ze západní Slavonie řádově snad na 20 000 Srbů a několik set jich zavraždila. Chorvatské vojsko vyplenilo, vypálilo a výbušninami zničilo na stovky, snad tisíce, srbských domů, aby se uprchlíci neměli kam vrátit. Vše za nečinnosti UNPROFORU, který tuto oblast měl chránit a udržovat v ní mír. Odehrávalo se to za právě probíhajících mírových rozhovorů mezi Chorvaty a Srby pod záštitou OSN.

Tehdy o tom napsal známý britský novinář Misha Glenny: „Role Spojených Států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“ (Úvodník v The Boston Globe, 16.srpna 1995). Představitel OSN pro Jugoslávii Cedric Thornberry o tom napsal po roce v prestižním periodiku Foreign Policy (Podzim 1996):-„Ale nejvíce překvapujícím rysem jugoslávské tragedie byl poměrný nedostatek významu, který svět věnoval událostem v oblasti Krajiny, když ji chorvatská armáda znova dobyla minulý rok…Dnes, následkem etnické čistky, která tu proběhla, stalo se Chorvatsko „etnicky nejčistějším státem“ bývalé Jugoslávie. Vyvrcholením toho byl útěk minimálně 170 000 Srbů…“ Podobně napsal ještě v roce 1995 americký novinář Alexander Cockburn –„Tak, jak to teď vypadá, Spojené Státy skončily jako sponzoři etnických čistek..“ (The Nation, 16.října 1995).

Dva původně zatčení a k dlouhým trestům odnětí svobody odsouzení chorvatští generálové (za loupeže, pronásledování, ničení, vraždy, atd.) Ante Gotovina (odsouzen na 24 let) a Mladen Markač (na 18 let), byli nečekaně rok po rozsudku propuštěni na svobodu. Je nutno podotknout, že Rada bezpečnosti OSN sice operaci „Bouře“ odsoudila, ale proti Chorvatsku nevyžadovala žádné sankce, nic podobného nepodnikla, nikdo nebyl odškodněn. A čtvrt miliónu oloupených uprchlíku už zůstalo buď v Srbsku nebo v Republice Srbské (BaH, Bosna a Hercegovina).

Čeští turisté, kteří koncem devadesátých let projížděli Kninskou Krajinou v Chorvatsku byli šokování, když viděli dílo zkázy ze srpna 1995.

Mezinárodní soud práva z Haagu by měl, na základě žalob Srbska, odsoudit Chorvatsko, že během operace „Bouře“ a po ní uskutečnilo genocidu nad krajinskými Srby. Na základě toho by Chorvatsko mělo potrestat vykonavatele těch zločinů nad Srby, zaplatit za škody a ztráty tím vyvolané, a zajistit bezpečný návrat vyhnaným členům srbského etnika a umožnit jim klidný, normální život, zachování jejich lidských a národnostních práv v Chorvatsku.

Nicméně neuběhly ani čtyři roky a došlo k podobnému těžkému mezinárodnímu zločinu, uskutečněnému za pomoci do jisté míry stejných viníků (NATO, USA i Evropská unie), na základě hrubých podvodů a výmyslů o událostech na Kosovu a Metohiji. Organizace NATO za generálního tajemníka J. Solany a členové Evropské unie, za jednoznačně podpory USA, BEZ REZOLUCE RADY BEZPEČNOSTI, začaly 24.března 1999. zločineckou agresi proti SRJ, Svazové republice Jugoslávii (Srbsko+Černá Hora), která znamenala 78 dnů a nocí bombardování země, během kterých zahynulo 2 768 civilů (z toho 78 dětí), na 6 000 civilů bylo zraněno. Zahynulo 1 031 vojáků, 5 173 vojáků a policistů bylo zraněno. Hospodářské škody byly nedozírné, v dnešních hodnotách dosahovaly kolem 100 miliard US dolarů. Při zločineckém bombardování byl použit i ochuzený uran. Lékařské zprávy jednoznačně informují v krajích s použitím ochuzeného uranu o výrazně větším výskytu za uběhlých 15 let leukemií, některých zhoubných nádorů a malformací plodu. Zničením velikých chemických závodů a rafinerií nafty došlo k velmi závažné dlouhodobé ekologické katastrofě. Byla bombardována četná srbská města, včetně Bělehradu. Autor navštívil řadu těch míst zkázy, včetně devastovanou Surdulici, kterou nazvali „srbská Guernika“, viděl desítky zničených mostů. Nikdo dosud nemluví o kompenzaci obrovských škod následkem této NATO agrese, které se účastnily a při ní ničili a zabíjeli i „mírumilovní a humánní“ Holanďané, Belgičané, Němci (již potřetí v minulém století), Britové, Italové, Francouzi, Američané, atd. Češi Srbsko sice nebombardovali, ale ani svým vetem po vstupu do NATO bombardování nezabránili

Podle Kumanovské smlouvy z 10. června 1999 a Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 z té doby, byla stažena z Kosova a Metohije (KosMet) armáda i policie SRJ, s tím že za bezpečnost lidí v provincii a za bezpečný návrat uprchlého srbského, romského, goranského etnika bude odpovídat (okupační) armáda pod velením NATO a že do dalšího toto teritorium zůstává pod jurisdikcí SRJ. Z KosMetu uprchlo, bylo vyhnáno (etnicky očištěno) na 230 000 Srbů, Romu, Goranců, pro srbských Albánců. A pak ta proradná NATO komunita a část poslušného světa pod obrovským tlakem USA, Západu a mnoha islámských zemí - a náš ministr Schwarzenberg BEZ schválení parlamentem - uznali KosMet za samostatný stát Kosovo.

A rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 zůstala jen cár papíru. Prakticky se nikdo z uprchlých, vyhnaných, nevrátil, přes 3 000 bylo zavražděno, byly hlášeny vraždy zajatců (Srbů, Romů), aby byly získány jejich orgány pro transplantace. Tyto zločiny kvůli penězům za ty orgány byly organizovány nejvyššími představiteli kosovských Albánců, zřejmě o nich věděl i veliký nepřítel Srbů Francouz Bernard Couchner, v té době představující OSN v KosMetu. Byly zničeny desítky starobylých pravoslavných klášterů nehledě na přítomnost nejednou zbaběle se chovajícího NATO vojska, které nechalo chátru ničit, loupit, surově bít až i zabíjet, např. německé jednotky v Prizrenu za „kosovské křišťálové noci“ (17-18. března 2004), podobně i francouzské při devastaci kláštera Devič, atd.

Skutečně nutno s hlubokým povzdechem říci QUO VADIS, EUROPA nebo česky KAM KRÁČÍŠ, EVROPO? Kam jsi se to dostala!

A aby se ta Evropa „nenudila“, byla „úspěšně“ sehrána i ukrajinská krize.

Třetí světová válka již začala

Radim Lhoták

Celou délku hranice Evropské unie, již neomývá Atlantský oceán, olizují plameny válečných konfliktů. Ohnivý oblouk obkličující Evropu jasně ukazuje, že třetí světová válka se rozhořívá, aniž si to většina lidí stačila uvědomit.

Strategie válečných štváčů z USA, ale i z řad jejich spojenců v NATO, je zřejmá: Destabilizovat země tvořící kontinentální rozhraní mezi Evropskou unií a zbytkem světa a tak vyvolat konflikt mezi okcidentem (západní civilizací) a východními civilizacemi. Přičemž pod východní civilizace je třeba zahrnout všechny státy a kontinenty sousedící s Evropskou unií, které dosud zcela nepropadly režimu západní globalizace. Pohledem na mapu zjistíme, že ohnivý kruh kolem EU se uzavírá. Na počátku jeho vzplanutí byly skryté či otevřené agrese USA a NATO v příslušných státech pod záminkou vývozu demokracie a potření tamních údajně autoritativních režimů. Cílem těchto válečných invazí byl vnitřní chaos napadených států, který se dále rozhořel v občanských válkách, v nichž na účelově zvolené straně stojí USA, a to podle potřeby přiložit do ohně, nikoliv podpořit spravedlivé řešení konfliktu, a na druhou stranu se postupně přidávají východní mocnosti v čele s Ruskem.

Válečná obruč svírající postupně Evropskou unii je omračující: Válka stále naplno zuří v Sýrii, k ní se postupně přidávají války v dalších rozvrácených zemích, kam patří Libye, Irák, Palestina a Ukrajina. Je možná jen otázkou času, kdy se k nim přidá Egypt a severní pobaltské státy odpadlé od Ruska. V každém případě je již nyní Evropská unie konfrontována s nejhorší bezpečnostní situací od druhé světové války. To pochopitelně hraje do not válečných plánovačů v USA. Evropa je v obležení a bude nucena se semknout společně s USA k aktivní obraně svých životních zájmů. Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta. Právě v ní jsou bezprostředně dotčeny životní zájmy Ruska, a to nahrává tomu, aby se regionální konflikty rozhořely do velké války světových mocností.

Od ovládnutí EU k válečné mobilizaci

USA nyní bojuje za plné ovládnutí Evropské unie jak po stránce ekonomické, tak po stránce vojenské. V prvním ohledu USA tlačí EU k podepsání Transatlantické obchodní a investiční dohody (TTIP). Jde o vytvoření globálního mezikontinentálního prostoru, v němž získají absolutní moc nadnárodní korporace. Jde o tytéž zástupce nadnárodního kapitálu, kteří určují politiku USA a používají je jako beranidla na všechny neposlušné či znepřátelené světové strany. Druhý aspekt kontroly nad Evropskou unií ze strany USA spočívá v postupném ohrožení vnější bezpečnosti EU, aby ta byla nucena mobilizovat veškeré dostupné síly na zajištění své obrany. Bezpečnostní rizika plynoucí z válečných konfliktů na hranicích z EU jsou samozřejmě patřičně zabarvována a nafukována válečnou propagandou sdělovacích prostředků, které jsou již prakticky pod plnou kontrolou kapitalistických elit.

Mobilizace v Evropě již probíhá. Jsou postupně schvalovány sankce proti Rusku a navyšovány zbrojní rozpočty. Sankce proti Rusku mají dvojí účel. Jednak rozdmýchávají existující válečná ohniska a zvyšují napětí na hranicích EU. Přitom nejde jen o Ukrajinu, ale i o Sýrii a nově o útoky Izraele na Palestinu a o rozhoření občanské války v Libyi. Rusko je totiž vážně upoutáno ukrajinskou krizí a nezbývá mu dost agility zastat se svých zájmů v ostatních oblastech světa. Sankce proti Rusku na druhé straně natolik ekonomicky oslabují EU, že ta je nucena smířit se s diktátem USA a padnout do jejich područí. Ukrajinský konflikt představuje válku na samotném území evropského kontinentu a znamená přímé ohrožení míru v Evropě. EU proto nezbývá nic jiného, než přistoupit na válečnou rétoriku USA, protože v opačném případě by se musela postavit na stranu Ruska proti USA a tak podkopat základy vlastního bezpečnostního systému založeného na NATO. To si prostě nemůže dovolit.

Ve hře je samotné paradigma liberálního kapitalismu

V této chvíli bude vhodné si vyjasnit, proč se vlastně USA snaží o rozpoutání velkého válečného konfliktu. Všeobecně se traduje, že příčinou je neudržitelné zadlužení USA a západních států, tudíž fakt, že celý západní finanční systém stojí před kolapsem. To je jen část pravdy. Kritický stav pohledávek věřitelů a výnosů z obligací by sám o sobě nemusel znamenat katastrofu. Nakonec jde o dluhy, které pokud by byly smazány bez náhrady, nepovedou ke krachu západní ekonomiky. Spíše naopak, znamenaly by její oživení. Jediným, kdo by tratil, by byla vrstva bohatých, pro něž se taková ztráta většinou nerovná jejich existenční likvidaci.

Jde o něco mnohem podstatnějšího. Jde o udržení stávajícího kapitalistického systému a globální moci oligarchů. Tato moc byla dosud implementována skrytě korupcí politiků a celých politických systémů v dotčených zemích. V poslední době jsme svědky nástupu oligarchů přímo do politických funkcí. Korupční politický systém se totiž ukazuje jako vyčerpaný a nespolehlivý. Naproti tomu východní rodící se mocnosti pomalu a jistě napadají stávající paradigma liberálního kapitalismu a ohrožují moc oligarchů v samotných základech. Nakonec nedávné rozhodnutí Haagského soudního tribunálu o vině Ruska na politicky motivované perzekuci oligarchy Chodorovského v kauze JUKOS to jen potvrzuje. Třetí světová válka bude proto znamenat zásadní rozhodnutí, jakou cestou se bude svět nadále ubírat. Zda zůstane u nezměněné podoby kapitalismu a parazitické existence finančních elit, či vytvoří nové spravedlivější paradigma budoucí společnosti.

Má Rusko (a humanita) budoucnost?

Paul Craig Roberts

Ruská vláda si konečně uvědomila, že nemá žádné západní „partnery“ a hořce si stěžuje na propagační lži a dezinformace, které proti ní – a to bez jakýchkoli důkazů – vypouští jak Washington, tak jeho evropští vazalové, včetně jejích prestitutek. Možná se původně domnívala, že v síti těchto lží a démonizací uvíznou jen Irák, Sýrie, Čína a Edward Snowden, ale ve skutečnosti se dalo čekat, že jednou přijde na řadu i Rusko samotné. Což se stalo a nyní je zapotřebí, aby jak ruská vláda, tak i Evropa nahlédly za oponu americké propagandy, protože tam je možno spatřit jevy mnohem zlověstnější, než jak by se zdálo podle současné situace.

Velitel NATO generál Breedlove a senátní návrh zákona 2227 jasně naznačují, že Washington připravuje sebe i Evropu na válku s Ruskem. Evropa zatím kličkuje před požadavkem Washingtonu, aby byla Ukrajina přijata do NATO. Evropané totiž dobře vědí, že v případě, kdy Washington spolu se svými loutkami v Kyjevě rozpoutá válku s Ruskem, octne se právě Evropa první na ráně. Takové otálení pochopitelně Washington dráždí a není bez zajímavostí uvést k problému doslovné vyjádření americké náměstkyně ministra zahraničí Nulandové. Zní takto: „Fuck Europe!“ Nulandová tak bezděky vyjádřila přesně to, co chce Washington udělat s Evropou.

Senátní návrh zákona o „obraně proti ruské agresi“ nadělá ještě větší neplechu, než jsem se dosud domníval. Jestliže tento návrh oběma komorami Kongresu skutečně projde – což se zdá pravděpodobné – bude Washington moci obejít NATO a potvrdit Ukrajině status „spojeneckého národa“ nezávisle na tom, zda ta bude či nebude v daném čase členem NATO. A až tedy předmětný zákon vstoupí v platnost, bude Washington oprávněn poslat své jednotky na Ukrajinu a tím zavázat NATO k tomu, aby se společně s ním do války s Ruskem pustilo.

Všimněte si, jak rychle Washington proměnil jím samotným vyvolanou „ukrajinskou krizi“ v „ruskou agresi“, o níž nikdo živý nepřinesl jediný důkaz. Na příkladu Iráku, Libye i Sýrie se totiž Washington poučil, že jednat se dá nikoliv jen na základě faktů, ale i na základě těch nejohavnějších lží. Vzpomeňme například, jak OSN přijala za svůj balíček lží, které ji předal Colin Powell, třebaže její vlastní experti Powellova obvinění už předtím tvrdě vyvrátili. Přesto všechno OSN dala svůj souhlas Washingtonu ke zničující válce proti Iráku. A nikdo, Británie, Francie, Německo, ani desítky dalších zemí proti ní neprotestovaly.

Závěr, který si USA z těchto skutečností odnesla, je ten, že lhát se vyplácí. Děvky mohou vždy počítat s tím, že je na Washington spolehnutí. S vidinou peněz před očima prodají civilizaci za washingtonskou válku, která pravděpodobně bude válkou nukleární a ukončí život na Zemi. Peníze kurev tak shoří společně s kurvami. Stěží může člověka obeznalého s praktikami Washingtonu překvapit, že nyní, kdy mu svět odevzdal bianco šek, aby činil, jak se mu zlíbí, míří jeho krvelačný zrak na Rusko. Dodnes jsme zažili tři zločinné americké vlády a viděli jsme, jak jsou jejích členové vítáni a vyznamenáváni, kamkoli přijdou. A cizí vlády se zase předhánějí v pokusech vydobýt si od Bílého pozvání ke své vlastní návštěvě USA, což zřejmě pokládají za jakési vyjádření své váhy a vážnosti. Být přijat válečnými zločinci se stalo nejvyšší poctou. Dokonce i prezident Číny přijíždí do Washingtonu, aby se potěšil pohostinstvím říše gangsterů. Svět se neopovážil učinit Washington odpovědným za zničení Iráku, Afghánistánu, Libye – a nyní Sýrie a Gazy, a nepožádal Washington, aby zastavil vraždění lidí v Pákistánu a Jemenu, čili v zemích, se kterými není ve válečném stavu. Svět se dívá jinam, když Washington vytváří US Africa Command (Americké armádní velitelství pro Afriku). Svět se dívá jinam, když Washington posílá smrtící zbraně Izraeli, s nimiž jsou vražděny ženy a děti v ghettu jménem Gaza. Washington v senátu i ve sněmovně reprezentantů přijímá rezoluce podporující izraelské vraždění Palestinců.

Washington si zkrátka zvykl mít volné pole ke lhaní i vraždění – a nyní, vyzbrojen touto „svobodou“ – se obrací i proti Rusku.

Sázce ruského prezidenta na to, že svou neprovokativní a rozumnou reakcí na agresi Washingtonu ukáže Evropě, že Rusko problémem není, se – bohužel – v Evropě ocenění nedostalo. A to z prostého důvodu: Evropské národy jsou porobené, evropské země přestaly myslet a jednat samostatně a klaní se podle vůle Wahingtonu. Evropa se stala neentitou, slepě následující příkazy Washingtonu.

Pokud tedy ruská vláda ještě stále doufá, že je možno válce s USA zabránit, musí jednat. To znamená vyřešit problém Ukrajiny tím, že přijme žádost separatistických oblastí, aby byly znovu připojeny k Rusku. Jakmile totiž návrh senátního zákona 2277 bude přijat, nedokáže už Rusko vyřešit danou situaci bez toho, aniž by šlo do konfliktu s americkou válečnou mocí. Po přijetí zákona bude totiž Ukrajina prohlášena za amerického spojence.

Putinova sázka byla rozumná a odpovědná, ale Evropa selhala. Pokud Putin nepoužije sílu Ruska, aby ukončil tento problém, před který jej postavil Washington na Ukrajině, dokud je čas, dalším krokem Washingtonu bude, že na něj Washington poštve stovky nevládních organizací v Rusku, aby ho vylíčily jako zrádce ruskojazyčných obyvatel bývalých ruských gubernií, které sovětští představitelé bezmyšlenkovitě připojili k Ukrajině.

Problém s lídrovstvím spočívá v tom, že lídr zdědí problémy po předchozích vedoucích představitelích. Putin má problémy, které mu odkázal Jelcin. Jelcin byl pro Rusko katastrofou. Jelcin byl loutkou Washingtonu. Není jisté, že Rusko přežije Jelcinovy omyly. Jestliže bude Washington pokračovat tímto způsobem, Rusko přežije pouze jako loutkový stát USA.

V předchozím sloupku jsem popisoval článek ve Foreign Affairs, což je časopis lidí určujících zahraniční politiku Washingtonu. V něm se řeší, že Spojené státy mají nad Ruskem takovou strategickou převahu, že v současnosti pro USA existuje „okno příležitostí“ pro odstranění Ruska jako překážky pro americkou hegemonii prostřednictvím preemptivního jaderného útoku. Je celkem jisté, že Obamovi bylo řečeno, že president J. F. Kennedy měl takové „okno příležitostí“ a nevyužil ho, a že Obama tuto příležitost nesmí podruhé promarnit.

Ve sloupku externích autorů však Steven Starr vysvětlil, že v jaderné válce neexistují vítězové. Dokonce i kdyby Spojené státy unikly odvetným útokům, všichni stejně zemřou. Pohled washingtonských neokonzervativců, kteří ovládají Obamův režim je jiný – podle nich se dá v jaderné válce zvítězit. Tenhle předpoklad se neopírá o názor žádného z expertu, ale u moci jsou neoconi, nikoli experti.

Americký lid to nevnímá. Nechápe, jaký mu hrozí osud. Američané jsou neinformovaní lidé, zabývající se svými rostoucími osobními a finančními problémy. A pokud si to uvědomují Evropané, rozhodli se ještě chvíli přežít za peníze Washingtonu.

Život je dáván v sázku kvůli hegemonii části Washingtonu a hloupé nevědomosti části zbytku světa. Američané, kteří se nechali sedřít z kůže kvůli nekrytým závazkům Washingtonu a svým budoucím penzím, se jich už nedožijí.

Překlad: Lubomír Man

Zákon o prevenci proti ruské agresi 2014

Nařizuje ministru obrany - předložit Kongresu strategický rámec pro podporu bezpečnosti USA a spolupráce v Evropě a Eurasii.

Nařizuje prezidentovi: (1) zastavit na 180 dní všechny současné a plánované přesuny bojových sil z Evropy a (2) předložit plán k nápravě nedostatků ozbrojených sil, aby mohly reagovat na nepředvídatelné události v Evropě a Eurasii.

Připomíná Kongresu, že (1) Severoatlantická aliance (NATO) představuje nejúspěšnější kolektivní bezpečnostní smlouvu moderní doby; (2) Silné NATO je rozhodující k udržení míru v Evropě a Eurasii a k zajištění toho, že Ruská federace hraje vhodnou úlohu v tomto regionu.

Nařizuje prezidentovi (1) zavést plán pro zvýšení podpory USA a NATO ozbrojeným silám Polska, Estonska, Litvy a Lotyšska a dalším členům NATO; (2) nařídit zástupci USA v NATO, aby uvážlivě hledal možnosti umístění stálých základen NATO v takových zemích.

Nařizuje prezidentovi předložit plán Kongresu ke snaze o urychlení výstavby NATO a evropské protiraketové obrany.

Nařizuje prezidentovi zřídit globální a evropskou bezpečnostní pracovní skupinu mezi USA a Německem, která by se zaměřovala na oblasti společných zájmů, včetně situace na Ukrajině a vzrůstající politické, ekonomické a vojenské spolupráce mezi těmito dvěmi zeměmi.

Nařizuje prezidentovi zavést blokace majetku a sankce odepření vstupu na území USA, jestliže ruské ozbrojené síly neuzavřou východní hranici Ukrajiny do sedmi dnů po uzákonění tohoto zákona nebo pokud agenti RF nezastaví akce, které vedou k destabilizaci kontroly vlády nad východní Ukrajinou, a to proti (1) Sberbank, (2) VTB Bank, (3) Vnesheconombank, (4) Gazprombank, (5) Gazprom, (6) Novatek, (7) Rosneft, (8) Rosoboronexport, (9) společnostem vlastněným nebo kontrolovaným právnickou osobou nebo osobou Ruské federace, a (10) vedoucím pracovníkům takových subjektů, kteří jsou obyvateli Ruské federace.

Ukládá blokace majetku, odepření vstupu do USA a zahraniční peněžní sankce společnostem, jestliže ruské ozbrojené síly se rozšíří dále nebo pokud vláda Ruské federace připojí jakékoliv nezávislé území Ukrajiny nebo jiné suverénní země Evropy a Eurasie, a to proti (1) vyšším úředníkům RF, (2) společnostem vlastněným nebo kontrolovaným vyššími ruskými úředníky a (3) blízkým spolupracovníkům vyšších ruských úředníků, kteří jim poskytují významnou podporu nebo prostředky.

Ukládá blokace majetku a odepření vstupu do USA také v takových souvislostech, proti (1) společnostem organizovaným pod zákonem RF, které jsou vlastněny nebo kontrolovány vládou RF nebo vlastněny nebo kontrolovány osobou trestanou za násilí na území Ukrajiny (2) společnostem fungujícím v ozbrojených, obranných, energetických, finančních službách nebo těžařském průmyslu RF a (3) vedoucím pracovníkům takových společností, kteří jsou obyvateli RF.

Soubor požadavků týkajících se sankcí

Uvádí, že sankce odepření vstupu do USA by nebyly použity, pokud by bylo nutné žádat o povolení Spojeným státům, aby byly splněny smlouvy OSN nebo jiných platných mezinárodních závazků.

Zmocňuje prezidenta vzdát se sankcí, pokud je to v národním bezpečnostním zájmu USA, po předchozím oznámení Kongresu.

Nařizuje ministru obchodu omezit převoz nebo export ropných nebo plynových technologií z USA do Ruské federace, pokud (1) Ruská federace podstatně nestáhne své ozbrojené síly z východní hranice Ukrajiny do 30 dnů nebo (2) agenti RF neukončí destabilizaci východní Ukrajiny.

Nařizuje ministru zahraničí pracovat s americkými spojenci na omezení (1) prodeje obranných zařízení a služeb Ruské federaci a (2) spolupráce s vládou Ruské federace v záležitostech spojených s výrobou obranných zařízení a služeb ruských společností.

Zakazuje prezidentovi (1) vstoupit do jakékoliv dohody s vládou Ruské federace týkající se omezení jaderných vojenských složek, bez porady a souhlasu Senátu, (2) snižovat počet rozmístěných a nerozmístěných raket v rámci Smlouvy mezi USA a Ruskou federací o snížení a omezení strategických útočných zbraní, zatímco ruské ozbrojené síly ohrožují územní celistvost nebo suverenitu Ukrajiny nebo jiného státu Evropy nebo Eurasie, (3) sdílení citlivých informací s vládou Ruské federace o americké protiraketové obraně, (4) schvalovat jakékoliv smlouvy o otevřeném nebi nad územím USA, pro ruská letadla využívající jakékoliv prostředky dozoru, kromě těch činných před 1. lednem 2014.

Zakazuje, aby velké množství zařízení povinných nebo rozšířených ve společném systému protiraketové obrany USA nebo NATO, jakýkoliv volně stojící radar nebo systém protiraketové obrany byl vyroben, prodáván nebo exportován (1) ruskou společností, (2) jakoukoli osobou nebo právnickou osobou, která je v současné době trestána nebo vyšetřována pod zákonem USA o raketových zbraních.

Nařizuje ministru zahraničí poskytnout přístup k příslušným konzulárním zdrojům, včetně prioritního přístupu o stavu přistěhovalectví, uprchlících a cestování do Spojených států, o novinářích, o politických a občanských společnostech aktivistů a disidentech v Ruské federaci.

Nařizuje ministru obrany zhodnotit schopnosti a potřeby ukrajinských ozbrojených sil. Pověřuje prezidenta, po dokončení tohoto posouzení, poskytnout specifickou vojenskou pomoc Ukrajině.

Vyjadřuje význam kongresu, že prezident by měl: (1) poskytnout Ukrajině informace o ruských vojenských a zpravodajských schopnostech na východních hranicích Ukrajiny a v rámci územních hranic Ukrajiny, včetně Krymu a (2) zajistí, aby tyto zpravodajské informace byly chráněny před dalším zveřejněním.

Poskytuje významný status "ne-NATO" spojencům Ukrajině, Moldávii a Gruzii (během tohoto období každá z těchto zemí splňuje specifická kritéria) pro účely převozu nebo případného převozu obranných zařízení nebo obranných služeb.

Nařizuje prezidentu zvýšit: (1) spolupráci amerických ozbrojených sil s ozbrojenými silami Ukrajiny, Gruzie, Moldávie, Azerbajdžánu, Bosny a Hercegoviny, Kosova, Makedonie, Černé Hory a Srbska, a (2) americkou a NATO podporu bezpečnosti těmto státům.

Mění zákon o zemním plynu, aby byla použita zrychlená aplikace a schvalovací proces, pro vývoz zemního plynu pro členy Světové obchodní organizace (WTO).

Naléhá na Agenturu USA pro mezinárodní rozvoj (USAID), Agenturu pro obchod a rozvoj, OPIC, Světovou banku a Evropskou banku pro obnovu a rozvoj, na podporu pomoci Ukrajině, Gruzii a Moldávii a v zájmu využití zemního plynu a ropy a na rozvoj alternativních zdrojů energie.

Zakazuje federálnímu ministerstvu nebo agentuře jakékoliv akce, kterými by uznali svrchovanost Ruské federace nad Krymem nebo jinak podpořili ilegální anexi Krymu Ruskou federací.

Nařizuje ministru zahraničí: (1) posilovat demokratické instituce, nezávislá média a politické a občanské společenské organizace v zemích bývalého Sovětského svazu a (2) zvýšit vzdělávací a kulturní výměny se zeměmi bývalého Sovětského svazu.

Nařizuje Broadcasting Board of Governors a Hlasu Amerika, dodat Kongresu plán na zvýšení a udržení, přes FY2017, dostatečné množství ruskojazyčného vysílání do zemí bývalého Sovětského svazu, s prioritou pro rozhlasové a televizní vysílání na Ukrajině, Gruzii a Moldávii. Zvědavec

Plán apokalypsy od Brzezinského

Spojené štáty sa pripravujú prijať rozhodnejšie opatrenia vo vzťahu k Ruskej Federácii. Nedávno, vystupujúc vo Woodrow Wilson Center, známy americký politológ Zbigniew Brzezinski zverejnil nasledovnú koncepciu: USA zaťahujú Rusko do vojny na Ukrajine, chtiac dosiahnuť pouličné boje v Charkove a Kyjeve, neskôr budú pomáhať ukrajinským silovým zložkám dodávkami zbraní na blízky boj v mestských podmienkach.

Najzaujímavejšie je na tom to, že podobný plán je popísaný v “Akte odvrátenia agresie Ruska 2014″ (BILL č.2277)

Najväčšie nebezpečenstvo Brzezinski vidí v novej koncepcii našej štátnej politiky, vyjadrenou v zjednocovaní “Ruského sveta” a pomoci spojencom v zahraničí.

Podľa amerického experta by sa mali zamyslieť o svojom osude všetky štáty, kde žije veľké množstvo Rusov, najmä pobalstské. Ako uvádza Brzezinski, ideologická orientácia Ruska už doviedla Ukrajinu ku konfliktu. Zastaviť vplyv nášho štátu odporúča Brzezinski krvavou cestou: vtiahnuť našu armádu do krvavých bojov v uliciach Charkova a Kyjeva. “Som presvedčený, že musíme dať Ukrajincom najavo, ak sú pripravení na odpor, súdiac podľa ich vyjadrení a skutkov (aj keď nie príliš efektívnych), že sme im dodali protitankové zbrane, ručné protitankové strely, ručné rakety – to jest zbrane, ktoré je možné používať v mestských podmienkach”, vyhlásil Brzezinski.

Pod pripravenosťou Ukrajincov na odpor si americký politológ evidentne predstavuje odhodlanie priniesť veľké obete a zrovnať so zemou svoje ekonomické a kultúrne centrá. V princípe možno Brzezinského slová brať s istým stupňom skepticizmu. Ako starý rusofób je presýtený zlobou, čo bráni reálnemu vnímaniu situácie. Nehľadiac ale na vek, Brzezinski nepatrí medzi ľudí, ktorí milujú hlasné vyhlásenia.Je treba vziať do úvahy skutočnosť, že jeho stúpenci sú teraz vo všetkých orgánoch v USA. Mimochodom je dobré spomenúť, že Brzezinski bol jedným z autorov koncepcie provokácie Sovietskeho Zväzu na vyslanie vojakov do Afganistanu.

To, že Brzezinského scenár môžu USA použiť v praxi, dokazuje fakt, že v kongrese už prešiel dvoma čítaniami “Akt odvrátenia agresie Ruska 2014″, predložený republikánskym senátorom Bobom Corkerom. V návrhu zákona je priamo napísané, že USA musia zaviesť sankcie proti Rusku, podobné tým, ktoré boli prijaté voči Sýrii, Líbyi a Iránu. To znamená, že hovoríme o zmrazení účtov najvyšších predstaviteľov štátu, vrátane prezidenta a premiéra.Sankcie sa dotknú aj západných biznismenov a politikov, ktorí spolupracujú s ruskými firmami. Najmä bývalého kancelára NSR, Gerharda Schroedera, generálneho riaditeľa Severného potoka, ktorého 51% akcíí vlastní Gazprom.

Zákon sám o sebe umožňuje informačný tlak na Rusko. Plánuje sa rozšíriť vysielanie Hlasu Ameriky na Ukrajine, Moldavsku, Gruzínsku a Rusku v ruštine.

Zákon č.2277 predpokladá vyčlenenie 100 miliónov dolárov na dodávky zbraní pre Ukrajinu, najmä samopalov, guľometov, útočných pušiek a protitankových systémov. To znamená všetko, čo je použiteľné v pouličných bojoch, o ktorých hovorí Brzezinski.

Zástupca riaditeľa Ústavu USA a Kanady, Ruskej Akadémie Vied – generálmajor vo výslužbe, Pavel Zolotarev sa domnieva, že takýmto plánom by malo Rusko odolávať predovšetkým zvýšením jeho vlastnej prítomnosti vo svete informácií:

- Scenár Brzezinského je nepravdepodobné, že sa použije praxi, pretože v Rusku chápu ciele USA. Musíme ale uznať, že Brzezinski dlho pestoval tieto myšlienky a podporuje ich teraz rukami Obamu.

Na Ukrajine Spojené štáty uskutočnili celý rad globálnych cieľov. Po prvé – odrezať Rusko z energetických trhov v Európe. Amerika potom odstráni zákaz vývozu energie a začne pracovať na našej schéme: nerozmýšľať nad ničím, predávať suroviny a znížiť štátny dlh. Ale na to je potrebné z európskych trhov odstrániť Rusko. Po druhé -obchod so zbraňami je tiež veľmi prospešná vec. Američania sú nútení šetriť na výdavkoch Pentagonu a ukrajinský trh bude vytvárať príjmy amerických výrobcov zbraní. Obranné podniky dostanú objednávku od americkej vlády na vykonanie zmluvy, a peniaze zostanú v krajine.

Ale myslím si, že Brzezinského plány nebudú realizované. Rusko ťažko zapoja do takého dobrodružstva. A všetkým na Ukrajine ešte propaganda nestihla vymyť mozog, mnohí obyčajní ľudia tam ešte nie sú pripravení prijať rozhodné kroky proti nám.

Je samotná amerika pripravená na také dobrodružstvá, ako usporiadanie pouličných bojov v Kyjeve a Charkove?

- Ale Američania sami nechcú organizovať pouličné boje, chcú nás vyprovokovať poslať vojakov. Podľa plánov Spojených Štátov to povedie k partizánskej vojne a bojom v mestskom prostredí.

Čo môže urobiť Rusko proti týmto plánom? Zatiaľ spĺňame všetky požiadavky západu.

- Musíme zachovať zdržanlivosť. To by mal byť najviac aktívny spôsob, ako pôsobiť na informačnom fronte. Je potrebné dostať pravdivé informácie na Ukrajinu a do európskej spoločnosti. Nie náhodou prinášajú naši novinári straty. Na rozdiel od vojakov, ktorá tam musia byť. Dnes novinári odvádzajú skutočný boj.

Pri súčasnom stave ekonomiky ukrajinská vláda nebude mať dlhú životnosť. Musíme zmeniť tón informácií v momente pádu vlády. V médiách musíme viesť ofenzívnu politiku.

- Nápady Brzezinského budú mať vplyv na americkú zahraničnú politiku. Ale nemyslím si, že budú dominovať. Budú kvôli iným plánom Washingtona, ktoré by mohli predstavovať ako kompromis, – povedal politický analytik a spoluautor publikácie «Terra Amerika», Boris Mežujev. Podľa môjho názoru sa ale do roku 2016 americká taktika vo vzťahu k našej krajine nezmení. To znamená, že budú maximálne využívať akékoľvek pokusy zvýšiť tlak na Rusko. Nemyslím si, že niekto naozaj chce, aby sa USA zapojili do konfliktu a aby na nás udreli. Riziku vzniku totálnej svetovej vojny bráni americká elita. Ale hroziace vyhlásenia budú aj naďalej, aby sme cítili nebezpečenstvo a pochopili, že Spojené štáty majú odhodlanie v prípade prítomnosti ruských vojsk na Ukrajine, aktívne odporovať Rusku .

Samozrejme že je tu analógia s Afganistanom. Vtedy sa Brzezinski zúčastňoval provokácie Sovietskeho Zväzu. Na druhej strane – Ukrajina nie je Afganistan, je to iná realita a iné riziká.

Odsunuli sme vojská od hraníc, nezasahovali sme do prezidentských volieb 25.mája, západ ale pokračuje v nátlaku. Nehrozí nám strata iniciatívy?

- Nemám pripravené recepty, ako odolať zvyšujúcemu sa nátlaku západu. Mohli by sme ale zorganizovať širokú humanitárnu misiu. Mohli by sme požadovať aspoň čiastočné zastavenie bojových operácií s cieľom vyriešiť situáciu mierovou cestou. Proste sa už nedá každý deň pozerať v televízii správy o pokračujúcom vraždení a genocíde. Zároveň počúvame, že Rusko nemôže urobiť nič. Vytvára to veľmi negatívnu situáciu v našej krajine. Koniec koncov, ak nijako nevieme pomôcť ľuďom na juhovýchode, prerušme účasť v rozhovoroch. Potom je lepšie mlčať , nech sa Ukrajina zaoberá sama so svojimi problémami. Samozrejme že takáto varianta je veľmi zlá. Bolo by to ale lepšie, než čo prebieha v súčasnosti.

A Amerika nás bude ďalej podvádzať. Aj keď je to veľmi nekonštruktívne: Rusko nie je Juhoslávia. Ináč ale vo Washingtone nevedia pracovať s ľuďmi, ktorí sa im nepáčia. USA vidia jediné východisko zo situácie podvádzať nás, kým nás nezničia. No ako to urobia, nie je jasné.

Ja by som na mieste ruskej vlády prestal s akýmikoľvek ústupkami, vrátane symbolických. Pretože každý ústupok sa v USA hodnotí ako slabosť Ruska. Ako napríklad prosba k štátnej dume zrušiť rozhodnutie o možnosti vyslania vojsk na Ukrajinu. Aj takéto kroky považujú USA za slabosť.

Musíme nájsť aspoň nejakú pevnú líniu, na ktorej treba stavať. Rusko musí položiť otázku tak, že pokiaľ nenastúpi prímerie, nebudeme hrať nijaké diplomatické hry. Ale ak zavládne prímerie, môžeme sa baviť o vytvorení spoločného riadiaceho strediska, ktoré bude monitorovať jeho dodržiavanie.

Spojené štáty dosahujú svoje ciele často nevyberanými metódami. Čo ešte možno od USA očakávať?

- Nič sa nedá vylúčiť. USA nie sú len Obama, ale aj množstvo agentov špeciálnych služieb s rôznym stupňom autonómie. Podaktorí sú prepojení na teroristické podsvetie. Nemyslím si ale, že Washington prijme rozhodnutie uskutočniť v našom štáte teroristické akty. Podľa mňa v najbližších rokoch bude pokračovať silný politický tlak.

Momentálne v Spojených štátoch veria, že všetko bude v poriadku, keď sa vymení moc v Rusku. USA pravdepodobne zvýšia pomoc ruskej opozícii. Budú vyvíjať tlak na naše elity, aby nejakým spôsobom priaznivo pre USA ovplyvnili výmenu ruskej vlády. Američania podobné technológie už používajú v iných krajinách. Najhorším príkladom je Juhoslávia.

No, musíme byť pripravení na to. Môžeme sa pozrieť na možných kandidátov na amerického prezidenta.Napríklad na Paula Renda, ktorý je naklonený na hľadanie kompromisu s Ruskom. Musíme sa naučiť správať trochu ako Američania, rozmýšľať o priateľstve s perspektívnymi politikmi v Spojených štátoch.

Všeobecne si myslím, že ešte pred rokom 2016 sa situácia zmení a nejako sa nám ju podarí vyriešiť. Popredný expert Centra pre vojensko-politické štúdie MGIMO, Michail Alexandrov predpokladá, že úspech nátlaku USA na náš štát závisí plne od rozhodnosti ruských predstaviteľov.

- Scenár Brzezinského je úplne reálny. A na vine je naša nerozhodnosť. Ak by sme poslali v apríli vojská na Ukrajinu, v súčasnosti by tam už chaos nebol. Ukrajinská armáda by bola rozdrvená, elity juhovýchodu by zajali banderovcov. My by sme zabezpečili kontrolu nad vonkajšími hranicami a vnútri krajiny by operovali proruské sily, ktoré by zvládli všetko sami.

Stratili sme ale čas. Autorita našej vlády momentálne katastrofálne padá. A Američania uvideli, že naši politickí predstavitelia sa zľakli západného tlaku. Momentálna úloha Spojených Štátov je naľakať ich ešte viac, aby sme na vyslanie vojsk nikdy nemysleli, pretože vyslanie vojsk zničí všetky americké plány na Ukrajine.

Aby vystrašili Rusko, bol vytvorený mýtus, že nás chcú vtiahnuť do vojny. Dokonca sme o ňom hovorili my ako prví, Štátna Duma dala súhlas na použitie ozbrojených síl na Ukrajine. Na západe toto nečakali. No neskôr bol tento mýtus povýšený pacifistickým krídlom z čias Brežneva (Aj za Gorbačova toto krídlo dominovalo). V súčasnosti západ aktívne podporuje našu “piatu kolónu”, ktorá kričí o tom, že nás chcú zatiahnuť do vojny.

Vnútri Ruska bolo treba vytvoriť realistický obraz o podpore Ukrajiny zo strany západu. Veď nikto by neuveril, že vojaci NATO budú bojovať za tento štát. Preto blafujú, strašia nás. A vytvárajú príležitosti pre financovanie banderovcov.

Nakoľko je pravdepodobné, že USA môžu reálne začať plnohodnotné dodávky zbraní na Ukrajinu pre pouličné boje?

- Ak vyšleme armádu, USA dodať zbrane nebudú môcť. A má niekto pochybnosti, že za týždeň ukrajinská armáda prestane existovať? A ak získame kontrolu nad územím Ukrajiny, Západ bude môcť v lepšom prípade dodať zbrane neveľkým skupinám.

Takže žiadny strach z dodávok nie je namieste. Je to ďalší mýtus, zameraný na prihrávanie kapitulanstským kruhom v Rusku.

Zatiaľ sa snažíme dohovoriť sa so Západom a o splnenie mnohých ich požiadaviek. Tlak na Rusko ale iba rastie.

- To sa aj dalo čakať, že ktorékoľvek naše ústupky budú interpretované ako zbabelosť. A tlak bude narastať. Je to typická taktika západu. Vo vtedajšej dobe robil Gorbačov rôzne ústupky, v konečnom dôsledku sa ocitol v situácii, kedy mu ostalo len kapitulovať. Ak dnes Kremeľ pôjde tou istou cestou, rozklad Rusko neminie.

V dnešnej situácii je možné len postupovať. Vtedy západ pôjde do dialógu. Ak uvidia, že sme poslali armádu na východ Ukrajiny, Porošenko bude nútený rokovať. Podobne to bolo aj v období juhoosetínskeho konfliktu. Poslali sme armádu, tiahli na Tbilisi, Saakašvilli ďalej opakoval, že nič s Ruskom nepodpíše. No prišiel Sarkozy a milý Saakašvilli súhlasil s prímerím. S Ukrajinou to bude rovnako.

Musíme sa rozhodnúť, či nám stojí za to získať kontrolu nad celou Ukrajinou, alebo len nad juhovýchodom. Ak nemáme prostriedky získať kontrolu nad celou Ukrajinou, treba zostať na juhovýchode. A vtedy západ začne reálne rozhovory. Kým Merkelová s Hollandom sa robia sprostými, hovoria o nejakých mierových plánoch, zdržujú tým Rusko. Samozrejme Kremeľ nechce poslať vojská, no tým strácame možnosť dialógu medzi Kyjevom a juhovýchodom, čím Porošenko získava čas na zničenie povstalcov.

Môže Západ pre zosilnenie tlaku na Rusko, napríklad aktivizovať teroristické podsvetie na našom území?

- Západ by to dávno urobil, ak by mal takú možnosť. V skutočnosti to tak aj robieval u nás, na Severnom Kaukaze. No v súčasnom období sú prakticky všetky teroristické skupiny rozložené. Takže v tejto oblasti Západ nič nezmôže.

Treba ale na to rozhodnosť. Ak budeme aj naďalej ustupovať, ukrajinské teroristické skupiny začnú naozaj prenikať do pohraničných oblastí, na Krym, na Kaukaz a budú tam pôsobiť. Veď oni vtrhnú a my neodpovieme. Výsledok bude samozrejme veľmi zlý.

Аndrej Ivanov ( svpressa.ru), Centrálna informačná agentúra Novoruska, Novorus.info

Žebříček hrozeb míru

WIN Gallup: End of Year 2013 Survey: - Global Results

WIN/Gallup International je asociací 77 agentur, většinou z extraligy průzkumů veřejného mínění a spotřebitelských preferencí. Roku 1947 ji založil sám Dr. George H. Gallup. Stál v jejím čele až do své smrti roku 1984.

Asociace – tvrdí o sobě sama – „pokrývá 95 % světového trhu“. K tradičním výstupům patří End of Year Survey – globální sonda názorů na pár otázek celoplanetární váhy, publikovaná vždy koncem roku.

Tentokrát – už po sedmatřicáté - zpovídala 67.806 respondentů ze 66 zemí. Jedna ze tří otázek zněla: „Která země je dnes podle vašeho názoru největší hrozbou míru ve světě?“

O spoustu koňských délek – se „ziskem“ 24 % - triumfovaly Spojené státy. Následují Pákistán (s 8 %) a Čína (se 6%). Shodně s 5 % skórovaly Afghánistán, Izrael, Írán a KLDR.

Až za Indií, Irákem a Japonskem (po 4 %) figuruje Sýrie (3 %). A teprve pak (se 2 %) Rusko. Jen těsně před státy, jež inkasovaly po 1 % - včetně Německa, Británie, Austrálie či Jižní Koreje. Právě tak dopadla i palestinská teritoria.

Britská BBC si povšimla, že USA vedou jak tam, kde proti nim bouří i ulice, tak ve „spojeneckých zemích“. Za největší hrozbu míru je má 45 % Řeků a Turků, 37 % Mexičanů, 17 % Němců a Kanaďanů či 15 % obyvatel Velké Británie. V Číně to dělá 49 %, v Rusku dokonce 53 %. V celé východní Evropě - časy se mění – je to 32 %.

Že mír nejvíc ohrožuje Amerika, soudí i 13 % Američanů.

Diplomacii, scvrklé na pukrlata spojenecké vděčnosti, chybí právě to, čím se zalyká: legitimita.

Greatest Threat To World Peace: The United States of America, Střípky ze světa

Na splacení amerického dluhu 17 trilionů dolarů se Evropa musí podílet dolary

Paul Christie

Kromě konstatování v titulku článku ředitel Institutu globálních perspektiv při Kolumbijské univerzitě profesor Paul Christie na besedě v redakci týdeníku Evropský ekonomický věstník, vycházející v Brémách (SRN) pronesl, že nepokojná Ukrajina se musí stát nepřekonatelnou bariérou mezi Ruskem a Evropou. Z odpovědí na řadu otázek redaktorů týdeníku zde ve výtahu zveřejňujeme nejzajímavější myšlenky.

Na otázku, proč se EU všemi silami snaží odervat Ukrajinu od Ruska a proč USA provádějí tak nesmiřitelnou politiku směrem k Rusku, odpověděl Christie, že za obojím lze hledat snahu vyřešit finanční otázky, vzniklé kvůli rychlému rozvoji USA za poslední desetiletí, a s tím související státní dluh USA ve výši 17 trilionů dolarů. Ten totiž visí nad americkou ekonomikou jako Damoklův meč a může vést ke globální krizi. Pokud totiž Amerika bude muset devalvovat dolar a zbavovat se dluhů v případě, že jiné způsoby řešení dluhové otázky nenalezne, padne svět do hluboké ekonomické krize, protože dolar je světovou měnou, na kterou je celá světová produkce navázána. Důsledkem bude pád produkce ve všech zemích a obrovská nezaměstnanost.

Je tedy třeba najít řešení této situace. Možnost uhasit dluhy USA bez radikálního pádu životní úrovně je realizovatelná jedině na cizí účet, jakkoli cynicky to zní. Je nutné najít toho, s jehož pomocí by Amerika mohla řešit své finanční problémy. A takové řešení bylo nalezeno. Pro řešení dluhů potřebují USA nové trhy, srovnatelné se samotným trhem USA. Takovým trhem je trh evropský. Je tedy třeba otevřít evropský trh pro USA a obě tyto ekonomiky slít v ekonomiku jedinou. V rámci tohoto cíle se Evropané budou muset zříct energetické spolupráce s Ruskem a uspokojovat své potřeby výhradě jen z energetických zdrojů USA. I když je takovýto krok pro Evropu krajně nevýhodný, je nutno jej učinit, protože jinak nelze finančně ekonomické problémy dvou prvních ekonomik světa vyřešit. USA pomáhaly obrodit Evropu po Druhé světové válce a nyní se Evropa musí – na znamení díků vůči USA – podílet na obnovení ekonomiky americké. Naznačené řešení půjde samozřejmě nejpodstatněji na účet Ruska – ale s tím se nedá nic dělat.

Pokud jde o Ukrajinu lze říct, že hlavním úkolem událostí zde bylo a je oddělit Evropu od Ruska natolik, aby se Evropané naplno zřekli spolupráce s Ruskem a přeorientovali svoji ekonomiku na kompletní spolupráci s USA. Ukrajina se tak stala prostředkem, s jehož pomocí je možno problémy řešit. 500 miliard dolarů obchodního obratu Evropy s Ruskem se musí stát obratem Evropy s Amerikou. Je to jediná šance na zachování dolaru jako světové rezervní měny.

Z tohoto, a jedině z tohoto úhlu je nutno na události na Ukrajině pohlížet. Ty totiž i v budoucnu musí vést k oddělení Evropanů od Rusů. Kvůli realizaci tohoto cíle byla kampaň na Ukrajině zahájena, a vše, co se tam i dnes děje, musí být s vědomím tohoto cíle i nadále prováděno.

Události na Ukrajině se totiž de facto zatím jen rozbíhají a bylo by nesmyslem vyzývat k jejich uklidnění. Protože nepokojná Ukrajina se musí stát nepřekonatelnou bariérou mezi Ruskem a Evropou.

Z besedy nejpodstatnější vybral Lubomír Man, vaše věc

Putin - Svět musí k Rusku přistupovat s úctou

Tereza Spencerová

Rusko musí zkonsolidovat stát, aniž by přitom sklouzlo k izolacionismu nebo obětování své hrdosti jen proto, aby někoho jiného potěšilo, prohlásil dnes v projevu k ruským poslancům na výjezdním zasedání v krymské Jaltě ruský prezident Vladimir Putin.

„Musíme svou zemi rozvíjet v klidu, důstojně a efektivně, aniž bychom se zabarikádovali před okolním světem nebo přerušovali vztahy s partnery, ale aniž bychom přitom zároveň komukoli dovolili, aby k nám přistupoval s neúctou,“ řekl Putin v projevu, přičemž nevyloučil možnost, že Rusko opustí jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, jehož verdikty jsou prý „velmi zpolitizované“.

Pro Rusko je prý nutné upevňovat „soudržnost národa“ nikoli pro účely válek nebo konfliktů, ale „pro pracovní sílu Ruska a ve jménu Ruska“. Ruské protisankce, v jejichž rámci bylo vyhlášeno embargo na dovoz potravin ze zemí, které na Rusko uvalily sankce, je podle Putina „především krokem k podpoře národních producentů“ a otevření trhu „zemím, které jsou ochotné spolupracovat“. Rusko přitom hodlá posílit „makroekonomickou stabilitu“ států BRICS tím, že do společného fondu měnových rezerv převede 30 miliard dolarů, přičemž Putin konstatoval, že přechod na místní měny v platbách za energie je sice správný krok, ale v plném rozsahu ho „nelze uspěchat“.

Ukrajina se podle něj „ponořila do krvavého chaosu“ a „bratrovražedného konfliktu“, přičemž se situace dramatizuje s každým dnem. Rusko situaci pozorně sleduje a „udělá vše, co na něm závisí“, aby konflikt skončil co nejdříve, uvedl bez bližších podrobností Putin, aniž by naznačil, zda je stále ještě „na stole“ mírový plán, který v utajení dojednal s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

K situaci na Krymu, který Rusko v březnu po místním referendu anektovalo, Putin prohlásil, že „k žádné anexi nedošlo, byla to vůle lidu, veškerá obvinění jsou neopodstatněná. Mluvit o nějakých nezákonných krocích je trapné a směšné. Prostě jsme se lidí zeptali, jakou budoucnost chtějí. Pokud tohle není demokracie, tak co to je?“ Nyní je třeba dosáhnout plné rehabilitace všech národů, které na poloostrově žijí, přičemž Krym označil za „měřítko smíření“. „Mám za to, že Krym může sehrát unikátní sjednocující roli pro Rusko, protože se stal svého druhu historickým a duchovním zdrojem, další linií smíření mezi rudými a bílými.“ Jazyky tří krymských národů, ruština, ukrajinština, tatarština, by měly mít rovnoprávné postavení, přičemž by činnost místních úřadů měla přihlížet ke „specifičnosti a tradicím národů Krymu“. Na Krymu má vedle toho vzniknout vlastní armádní skupina, která má „zaručit bezpečnost“ před „pokračujícími válkychtivými provokacemi Kyjeva“.

Obecně pak zdůraznil nutnost posílení ruské obranyschopnosti a armádě bez bližších podrobností slíbil nejmodernější zbraně a výzbroj, jaké „ostatní armády světa zatím nemají. A radost uděláme i našim partnerům. Nemáme ale v úmyslu běhat po světě s břitvou a všude s ní mávat.“ A to vše prý bez toho, že by byla ruská ekonomika „militarizována“.

Skončí sankce do tří měsíců?

Ruský prezident v pátek v Soči přijme finského prezidenta Sauliho Niinistö, který se tak stane první hlavou členského státu EU na návštěvě v Rusku od vyhlášení unijních sankcí a ruských protisankcí. Finsko patří k zemím, které jsou nejvíce postiženy ruským embargem, které postihlo výrobu tamních mlékárenských koncernů, a zatímco vláda v Helsinkách s pocitem křivdy požaduje po Bruselu „více solidární přístup“ k více postiženým zemím, vážně zvažuje, že v rámci protisankcí za ruské protisankce na unijní a americké sankce zavře pro ruská dopravní letadla svůj vzdušný prostor. Poslední zprávy z Helsinek nicméně naznačují, že Finsko žádné další protiakce proti Rusku uplatňovat nebude. Předmětem rozhovorů v Soči má být „stav a perspektivy dvoustranné spolupráce“ a „nápomoc při řešení vyhrocené vnitropolitické krize na Ukrajině a odvrácení tamní humanitární katastrofy“.

Nejnovější statistické údaje přitom ukazují, že ekonomická válka s Ruskem přichází v době, kdy se „růst“ eurozóny zastavil na čisté nule a oproti předpokladům si hůře vedou také ekonomiky Německa a Francie. I proto nejspíš analýza dopadů sankcí a protisankcí, kterou zpracovala Danske Bank, konstatuje, že evropské sankce proti Rusku budou do tří měsíců odvolány. „Eskalace obchodní války je neudržitelná jak pro EU, tak pro Rusko. Proto EU své sankce zruší během jednoho až tří měsíců, a Rusko vzápětí zruší sankce své,“ předpokládají dánští finančníci. „A pokud Evropská unie i Rusko nedokážou uchovat oboustranný obchod v oblasti energií mimo nynější konflikt, ztratí příliš mnoho. Proto je riziko krátkodobých výpadků v dodávkách jen omezené a ceny ropy a zemního plynu nebudou pod velkým tlakem.“

EU své sankce vyhlásila právě na tři měsíce s tím, že prodloužení bude „posouzeno“ později, zatímco Rusko s embargem počítá na dvanáct měsíců. Pokud EU opravdu za tři měsíce ustoupí, bude muset Kremlu za zrušení jeho embarga – a tím za faktickou záchranu evropského zemědělského sektoru -- něco nabídnout. Něco velkého, co by Rusku stálo za setrvání v dosavadních vazbách se Západem a odmítnout nově navázané obchodní vztahy s Latinskou Amerikou a dalšími regiony. Putin má přitom v říjnu podepsat vládní program „nahrazení dovozové produkce z USA a EU“, aby se Rusko zbavilo „závislosti na těch řešeních a konstrukcích, které jsou importovány ze Západu“.

Příkladem nových trhů se pro Rusko stává Káhira. Před dvěma dny do Ruska coby do první země mimo Blízký východ přijel egyptský prezident Abdal Fatáh Sísí. Diskutoval s Putinem nejen o dodávkách egyptské zeleniny či pěti milionů tun ruského obilí, ale také o tom, že by se Egypt mohl připojit k „ruské“ Celní unii, že by Rusko v Egyptě zbudovalo zónu volného obchodu, dodalo Káhiře – coby první cizí zemi -- supermoderní migy a podobně. A politika Káhiry, která je hybatelem arabské politiky, se projevila i ve dnech předchozích, kdy Sísí odmítl jet na Obamův summit USA-Afrika do Washingtonu s tím, že má důležitější věci na práci, nebo kdy musel ministr zahraničí USA John Kerry při vstupu do prezidentského paláce v Káhiře potupně projít bezpečnostním „bzučákem“ a jeho doprovod musel vysypat veškerý obsah kapes.

Zatímco EU přemýšlí o dopadech sankcí, Pentagon hodlá v Rusku – názoru Kongresu navzdory – nakoupit víceúčelové vrtulníky Mi 17 pro potřeby Afghánistánu. Literární noviny

Sudeti stále nepoučitelní a věčně nahnědle včerejší

V Sudetendeutsche Zeitung z 30. kvěna vyšel článek „Benešova pomsta“ od Fr. Bauera, volně a kráceně přeložil ing. J. Liška. Pan autor nám oznamuje, že vyšla brožura „Benešovy dekrety: Vyhánění, genocida“, kterou vydal Ústav Felixe Ermacory ve Vídni. Již podle názvu brožurky můžeme říci, že „slavný“ ústav vstoupil do propagandistické řeky sudetů.

Především je třeba uvést, že nebyly žádné Benešovy dekrety, ale od počátku stále jen dekrety prezidenta republiky. Text těchto dekretů připravovala československá londýnská vláda v čele s dr. Janem Šrámkem, předsedou Československé strany lidové a blízkým spolupracovníkem prezidenta E. Beneše. Nadto z hlediska právního posuzovala text dekretů i Právní komise, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, přední lidovecký politik. V komisi pracoval též antifašistický Němec. Dekrety před jejich podpisem prezidentem republiky, dr. E. Benešem, projednávala též Státní rada, které v londýnském čs. prozatímním státním zřízení plnila některé funkce parlamentu.

V době před osvobozením Československa a zvláště po květnu 1945 byly dekrety ještě méně akty samotného prezidenta republiky. Pod řadou z nich jsou podpisy ministrů vlády, zastupujích všechny tehdejší politické strany, tedy ČSL, ČSNS, ČSSD a KSČ a samozřejmě i slovenské Demokratické strany a KSS. Jejich obsahem se později zabývalo i Prozatímní Národní shromáždění, či jeho příslušné výbory.

Dekrety prezidenta republiky, které byly vydány v letech 1941-1945, převážně v době válečné v Londýně, byly v r.1946 čs. parlamentem dodatečně schváleny. Po ratihabici se staly buď ústavními zákony či zákony Československé republiky a tak vstoupily do československé právního řádu.

Prozatímní Národní shromáždění dodatečně schválilo všechny dekrety prezidenta republiky. Jako v každém demokratickém parlamentu někteří poslanci se zdrželi hlasování, někteří dokonce hlasovali proti. Celkově šlo o nepatrnou menšinu.

Lze však shrnout, že dekrety prezidenta republiky vyjadřovaly vůli velké většiny Čechů i Slováků. A to je právě to, co sudeti se snaží zatajovat, nebrat na vědomí. Proto také, zcela v rozporu s historickou pravdou, mluví stále, bez ohledu na fakta, o Benešových dekretech. Do jejich revizionistických a někdy až i revanšistických koncepcí se pravda holt nehodí.

V uvedeném článku je ještě jedna perla obzvlášť falešná. Dr. E. Beneš je označen samozvaným prezidentem. Jde o nesmysl, který si nezaslouží další argumentace. Snad bychom měli říci alespoň několik vět o vztahu A. Hitlera k Benešovi. Říšský vůdce našeho prezidenta nenáviděl z hloubi duše. Šlo o nenávist až chorobnou, jíž infikoval i své okolí. V r. 1938 v jednom ze svých projevů Hitler řekl, že dějiny rozhodnou mezi ním a panem Benešem. Historii však Hitler a banda pohlavárů kolem něj chtěli pomoc. Proto bezprostředně po vyhlášení mnichovského diktátu Německo velkou silou tlačilo, aby prezident E. Beneš se vzdal svého úřadu. Němci hrozili, že budou vůči zbytkovému Československu postupovat tvrdě a bezohledně, pokud prezident ze svého úřadu v době co nejkratší neodejde. Po těchto konkrétních německých výhružkách, tedy pod neodolatelným nátlakem, prezident Beneš 5.10.1938 abdikoval. Pro odchod prezidenta z úřadu byli i někteří představitelé vnitřních fašizujících sil.

Hitler měl pravdu, že dějiny jednou rozsoudí při mezi ním a panem Benešem. Zatímco on zemřel vlastní rukou, tak se vyhnul odpovědnosti za spáchané zločiny, i světské spravedlnosti, dr. Beneš se stal prezidentem v osvobozeném Československu. Zákon přijatý našim parlamentem jednoznačně říká, že E. Beneš se zasloužil o stát.

Jak vidíme, není vše tak jednoduché. Nenávist k Benešovi přejali sudeti. Dr. E. Hahnová říká, že sudetští Němci jsou dědici henleinovských tradic, takže se nemůžeme ani divit. Důkazy nacházíme v projevech čelných představitelů sudetů, v jejich tisku, prostě všude, kde se někteří z nich objevují a uplatňují.

Lhát o dekretech prezidenta republiky, lhát o dr. E. Benešovi, mluvit o něm jako o masovém vrahu, to vše i další je spojeno neoddělitelně se sudety. To však není cesta, která by mohla vést ke zlepšení vzájemných vztahů a vůbec ne již ke smíření. To je jen další etapa konfrontace, kterou považujeme nejen za zcela zbytečnou, ale také i za faktor negativně ovlivňující celkové česko-německé vztahy. Stále a znovu řada skutečností prokazuje pravdivost výroku dr. Evy Hahnové, že sudetští Němci jsou dědici henleinovských tradic. Dr. O. Tuleškov

Križiacke ťaženie na východ

Pred 30-timi rokmi, 7 júna 1982 sa vo Vatikáne uskutočnila jedna z najvýznamnejších udalostí novovekej histórie – stretnutie prezidenta SŠA Ronalda Reagana ( syna horlivého katolíka z Írska) s rímskym pápežom Jánom Pavlom II. ( v civile Poliakom Karolom Wojtylom). Skoro hodinový rozhovor sa vtedy viedol hlavne o Poľsku a „sovietskej vláde“ vo Východnej Európe. Výsledkom tohto stretnutia prezidenta SŠA a hlavy rímsko-katolíckej cirkvi bolo to, že došlo k dohode o uskutočnení spoločnej tajnej operácie, ktorej cieľom bolo „urýchlenie rozpadu komunistického impéria“. Richard V. Allen, ktorý bol vtedy poradcom amerického prezidenta pre otázky národnej bezpečnosti, neskoršie v tejto súvislosti povedal: „Bolo to jedno z najvýznamnejších spojenectiev všetkých čias“.

Aby toto spojenectvo získalo ideologický rámec, Reagan hneď nasledujúceho dňa vystúpil v Londýne so zásadným prejavom, v ktorom vyhlásil „križiacke ťaženie“ proti „impériu zla“. Potom nasledoval špeciálny prezidentský dekrét, ktorým bol rok 1983 vyhlásený za „Rok Biblie“. (Toto riešenie bolo potvrdené 18 apríla 1983, kedy Ján Pavol II. prijal takmer kompletnú delegáciu – okolo 200 osôb – jednej z najvplyvnejších parapolitických organizácií planéty, Trilaterálnej komisie). Takto sa následne spustený „Drang nach Osten“ stal symbolickým nástupcom prvého „križiackeho ťaženia Germánov proti Slovanom“ vyhláseného v roku 1 147 pápežom Eugenom III.

Za centrum všetkých operácií „nových križiakov“ bolo vybrané Poľsko. Reagan aj Wojtyla boli presvedčení o tom, že ak Vatikán a SŠA spoja svoje úsilie zatlačiť na poľskú vládu a všestranne podporia v Poľsku nezákonné hnutie „Solidarita“, bude možné vyrvať Poľsko zo sovietskeho bloku. Pod egidou prezidenta SŠA a rímskeho pápeža bola založená široko rozvetvená sieť, ktorá začala dotovať a ideologicky riadiť „Solidaritu“. Cez ňu začali do Poľska prúdiť peniaze z CIA, Národného fondu demokracie SŠA (The National Endowment for democracy) a rovnako tak z tajných účtov Vatikánu. Kľúčovými osobnosťami zo strany SŠA boli riaditeľ CIA William Casey a bývalý veliteľ ozbrojených síl NATO v Európe Alexander Haig (ktorého brat, páter Haig, zastával vysoký post v hierarchii „Pápežskej gardy“ , v ráde jezuitov) – obidvaja boli členmi Rádu Maltézskych rytierov.

Je treba zdôrazniť, že strategické spojenectvo medzi Washingtonom v osobe Reagana a Vatikánom v osobe Jána Pavla II. a tiež medzi riaditeľmi spravodajských služieb Williamom Caseym (CIA) a Luigim Poggim (rozviedka Vatikánu, ktorú západní pozorovatelia nazývajú „Svätou alianciou“), bolo ustanovené ešte niekoľko týždňov pred slávnostným obradom reaganovej prezidentskej prísahy v Kapitole, ktorý vyhral voľby aj vďaka silnej podpore voličov z radov katolíkov. Ku koncu roku 1980 spojenectvo medzi SŠA a Vatikánom v poľskej otázke osobne zabezpečovali Zbigniew Brzezinski a vedúci oddelenia propagandy Vatikánu kardinál Jozef Tomko, ktorý tiež viedol vatikánsku kontrarozviedku Sodalitium Pianum ( do času spojenia obidvoch spravodajských služieb Vatikánu do jednej Jánom Pavlom II. , ktorej riaditeľom sa stal Luigi Poggi).

Poľskí kňazi a predstavitelia amerických a európskych „nezávislých“ odborových zväzov a rozviedok predávali „človekovi z ľudu“ Lechovi Walensovi a iným lídrom „Solidarity“ strategické odporúčania, ktoré odrážali predstavu a myšlienkový pochod ako Vatikánu, tak aj reaganovej administratívy. Vybratý v správny čas a pripravovaný k svojmu diabolskému poslaniu „elektrikár-mechanik“ Walesa pracoval v lodenici v Gdaňsku iba niekoľko mesiacov. Bolo to však nevyhnutné pre vytvorenie obrazu „človeka z ľudu“. Dovtedy sa „vodca národa“ spolu s rodinou desať rokov nachádzal v zaopatrení cirkevného spoločenstva, alebo ako sa hovorilo za sovietskych čias, priživoval sa u nich. Jeho aktivity osobne riadil šéf vatikánskej rozviedky cez svojho agenta, poľského duchovného jezuitu Kazimíra Pzsidateka.

Pszidatek na začiatok dostal úlohu založiť skupinu poľských duchovných, ktorí by potenciálne mohli preniknúť do kruhov štrajkujúcich a odborových štruktúr, medzi ktorými bol náhle založený odborový zväz Lecha Walesy. Ten dostal názov „Solidarita“ a stal sa predmetom osobitnej pozornosti. Každý večer agenti v sutanách podávali správy z údajov „z prvej ruky“ získanými z besied s robotníkmi a inými duchovnými. Jedným z najviac informovaných informátorov bol Henrik Jankowski – kňaz Cirkvi Svätej Brigity, z farnosti, v ktorej prebýval Walesa v Gdaňsku. Okrem iného, Pzsidatek presvedčil Walesu dosadiť do vedenia „Solidarity“ redaktora katolíckych novín „Wiez“ Tadeusza Mazowieckeho a historika Bronislawa Geremeka. Od tohto momentu, podľa názorov západných pozorovateľov, „protestné hnutie prešlo pod kontrolu cirkvi“.

V opačnom smere, to jest do Washingtonu a Vatikánu išla informácia nie len cez „cirkevných otcov“, naverbovaných odborových aktivistov a predstaviteľov „Solidarity“, ale aj cestou „piatej kolóny“, čiže agentúry, ktorá sa nachádzala priamo v poľskej vláde a na ministerstve obrany (jedným z najefektívnejšie pracujúcich agentov Vatikánu po dobu 11 rokov bol adjutant generála Jaruzelského, plukovník poľského generálneho štábu Ryszard Kuklinski).

Člen výboru Snemovne predstaviteľov rozviedky SŠA Henry Hyde neskoršie povedal: „…v Poľsku sme robili všetko čo sa robí v štátoch, kde chceme destabilizovať komunistickú vládu a zvýšiť odpor voči nej. Uskutočnili sme podporu zásobovania, v tomto prípade technického, vo forme nelegálnych novín, rádiových prenosov, propagandy, peňazí, inštrukcií na založenie organizovaných štruktúr a druhých prostriedkov. Udalosťami vo vnútri Poľska boli inšpirované analogické hnutia v iných komunistických krajinách Európy“.

Svedectvo amerického novinára Carla Bernsteina, ktorý skúmal vzťahy medzi Vatikánom, Washingtonom, poľskou katolíckou cirkvou a hnutím „Solidarita“ v 80. rokoch (uverejnené v článku „Svätá aliancia“ v newyorských novinách Times): „Americké veľvyslanectvo vo Varšave sa stalo vedúcim centrom CIA v komunistickom svete a to po všetkých stránkach najefektívnejším… Casey sa stal hlavným architektom vo vzťahu k politike Poľska. Súčasne sa Richard Pipes a spolupracovníci Rady národnej bezpečnosti SŠA zaoberali prípravou projektov plánovaných sankcií“.

„Konečným cieľom bolo uzbrojiť Sovietov a uvaliť na nich vinu za vyvolanie vojnového stavu“ – konkretizuje sám Pipes. „Otázka sankcií sa rozpracovávala spolu s tajnými službami. Hlavná úloha bola v tom, aby sa uchovala pri živote „Solidarita“, ktorá sa zabezpečovala peniazmi, spojením, technikou… V prvých momentoch krízy Reagan vydal rozkaz, aby Jánovi Pavlovi II. s maximálnou mierou operatívnosti prichádzali výsledky americkej rozviedky… Všetky základné rozhodnutia Reagana, Caseya, Clarka sa prijímali v tesnom kontakte s Jánom Pavlom II…. V tých časoch sa vo Washingtone založili tesné vzájomné vzťahy medzi Caseyom, Clarkom a arcibiskupom Laghim“.

Robert McFarlain, bývalý zástupca Clarka a Haiga, potvrdil: „Všetko, čo sa týka Poľska, šlo mimo normálnych kanálov štátneho departmentu, išlo to cez Caseya a Clarka… Vedel som, že sa stretávajú s Laghim a že Laghi musel byť prijatý u prezidenta… Čo sa týka Laghiho, práve on, šesť krát sa objavil v Bielom dome na stretnutí s Clarkom a prezidentom. Tu je svedectvo samotného Laghiho: „Moja úloha spočívala v tom, aby som uľahčil spojenie medzi Vernonom Waltersom a Svätým otcom. Svätý otec svojich ľudí poznal. Situácia bola neobyčajne zložitá a bolo potrebné navonok hrať na ľudské práva, náboženskú slobodu a ako podporovať „Solidaritu“… Hovoril som: Počúvajte Svätého otca, v tejto oblasti máme 2000-ročné skúsenosti“.

Tu urobíme malú odbočku a ujasníme si, o akej „skúsenosti“ to hovoril katolícky arcibiskup. Podstata je v tom, že termín „propaganda“ ako špecifický druh zloženého (informačného a možného fyzického) javu s cieľom zvýšiť vplyv moci vniesla do praxe menovite cirkev. Toto slovo bolo v dnešnom ponímaní vyslovené 6. Januára 1622, keď Vatikán založil ako prvý v ľudskej histórii „ministerstvo pravdy“ – špeciálne štruktúrovaný útvar pre posilnenie boja za svoj ideologický a politický vplyv. V názve tohto špeciálneho oddelenia, ktorý sa stal jedným zo vzorov dnešných spravodajských služieb, ktoré sa zaoberajú súborom informácií spravodajského charakteru po celej Európe, bolo použité slovo „propaganda“.

Bývalý viceprezident SŠA A. Haig nedávno vyhlásil: „Bez akýchkoľvek pochýb, informácia, ktorú tu dodal Vatikán, absolútne prekonala našu vo všetkých parametroch – po stránke obsahu i operatívnosti.“ Wojciech Adamiecki, zodpovedný za organizáciu ilegálnych publikácií „Solidarity“ rozprával: „Cirkev hrala v pláne podpory „Solidarity“ prvoradú úlohu aktívne i tajne… Tajne – podpora politických udalostí, dodávka tlačiarenských zariadení všetkých typov, zabezpečenie podmienok na tajné stretnutia a mítingy, príprava demonštrácií“. (CIA sa delila s kardinálmi s informáciami, ktoré boli odpočuté z telefónnych rozhovorov latinskoamerických duchovných a biskupov, obsahujúce názory opozičných síl v ich krajinách).

Hovorí kardinál Silvestrini, bývalý zástupca štátneho sekretára Vatikánu: „Naša informácia o Poľsku žila na veľmi dobrom základe, keď biskupi udržovali priame kontakty so svätým stolcom a „Solidaritou“. Hovorí Bernstein: „Na území Poľska založili kňazi spojovaciu sieť, ktorá bola využívaná medzi kostolmi, v ktorých sa ukrývali mnohí vodcovia „Solidarity“… Všetky kľúčové osoby v tejto akcií boli nábožní katolíci – šéf CIA W. Casey, R. Allen, Clark, Haig, Walters, Wiliam Wilson“.

Čítajúc všetky tieto odhalenia, niekto si môže pomyslieť, že tajné operácie, ktoré vo svojom dôsledku spôsobili „najväčšiu geopolitickú katastrofu XX. storočia“ sú už minulosťou. Ani zďaleka! Činnosť „nových križiakov“ neskončila ani dnes, no to už je iná história..

Zdroj: Фонд Стратегической Культуры, autor: Nikolaj Mališevskij, preklad pre Spoločný Blok: Tibor Korečko

Odpoví mi někdo?

Ladislav Kašuka

Odpoví mi někdo na otázku jak je možné, že důchodci, nastávající matky a jiní slušní lidé (ožralové a feťáci tam většinou nesmí vůbec) musí v současnosti vyhledávat čím dál častěji noclehárny a útulky? Jak je vůbec možné, že takoví bezdomovci existují, že důchody, nebo dávky pro svobodné matky nestačí lidem po dlouhých desetiletích poctivé práce ani na jídlo a střechu nad hlavou?

Kam jdou všechny peníze z daní, v jakých hlubokých kapsách končí, že nemáme nejen na zdravotnictví a školství zdarma, ale ani na pořádnou armádu, nebo na opravu silnic? Proč nemáme na operace pro nemocné děti, na které se musí dělat sbírky a stejně se zachrání tak jedno dítě z deseti, protože obyčejní lidé nemají dost peněz pořád na něco přispívat?

Proč se o to nepostará stát? Proč se raději posílají miliony nacionalistům na Ukrajinu a léčí se tu příznivci fašisty Bandery, zatímco umírají naše děti?! Jak je možné, že po 25 letech lidé pořád nechápou, že vše co se jim dříve říkalo o zlodějském, militantním nenažraném kapitalismu, o tom, že budou žebráci, nezaměstnaní, chudáci umírající bez pomoci, protože nebudou mít na léčbu byla pravda?

Všichni byli varováni, že jediní, kteří se budou v takové společnosti cítit jako ryba ve vodě budou nečestní politici, zloději, tuneláři, vrazi, prostitutky a drogoví dealeři, které bude zákon chránit, místo aby je trestal a staral se o bezpečí poctivých slušných lidí! Kdy lidé pochopí, že Ti poctiví komunisté, nebo aspoň ta část z nich, která nezradila nakonec za jidášův groš své ideje a svou zemi, se je před tím vším snažila za každou cenu uchránit?!

Mýlil se B. Posselt nebo ...?

Na sjezdu odsunutých Němců z Československa B. Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu, dne 7. června 2014 mimo jiné řekl: "Karel IV., syn přemyslovské, tedy české matky, a lucemburského otce, jen malou část života prožil pod křestním jménem Václav. Jméno Karel převzal jako císař, jelikož se chtěl začlenit do tradice Karla Velikého." (Volný a krácený překlad ing. J. Liška)

Jak to bylo ve skutečnosti?

"Karel IV., původním jménem Václav, narodil se dne 14. května 1316 v Praze. Byl prvorozeným synem Jana Lucemburského a "poslední Přemyslovny", české Elišky, dcery Václava II. Dobrodružný král Jan, spíše Francouz než Němec, jehož vlastí byla téměř celá Evropa a jen v Čechách zůstával cizincem, z obavy, aby česká šlechta, s níž žil v stálých rozporech, neučinila předčasně jeho syna králem, odvezl sedmiletého synka do Francie, kde zůstal pak Karel osm let. Královna francouzská byla jeho tetou, sestrou otcovou. A její manžel Karel, král francouzský, stal se chlapci kmotrem při biřmování. ... Tu dostalo se mu jména Karel, které potom stalo se mu tak obvyklým, že zatlačilo do pozadí jeho vlastní jméno křestné, i když se z Francie vrátil do své vlasti." (Vlastní životopis Karla IV., Melantrich, 1946 Praha. Část "Karel IV. a Čechy" napsal Václav Chaloupecký, str. 8)

Karel IV. nepřevzal tedy jméno Karel, jak uvádí B. Posselt, jako císař, jelikož se chtěl začlenit do tradice Karla Velikého, ale při biřmování ještě jako chlapec po kmotrovi Karlu, francouzském králi.Také tradice Karla Velikého, který je též nazýván slovanožroutem, Karel IV. nepřevzal. Sám náš "otec vlasti" založil zcela jinou tradici, k jejímuž obsahu se ještě nejednou vrátíme. Dr. O. Tuleškov.

Nukleární pojistka?

Eurlng Dr Bohumil Kobliha

Ani ten, kdo se o politiku vůbec nemíní zajímat (poněvadž politika je špína), nemůže v současné době přehlédnout tažení Západu proti Ruské federaci a Číně. Postupné oddrolování lidodemo států a republik od bývalého svazku SSSR se dokonale povedlo. V nepříjemných důsledcích je to krok, který potřebovali ti, co sní o světovládě. Ovšem jejich chuťovky rozdrážděné předkrmem žádají další a další. Proto "odborná místa" (jako US "Freedom House") připravila barevné revoluce, a zejména tu oranžovou a růžovou, prakticky na hranicích Ruské federace (dále jen RF). Včleňováním dalších a dalších států do EU a implicitně do NATO, (samozřejmě bez plebiscitů či referenda, tedy bez vůle občanů), pokračuje obkličování RF. Krymský plebiscit (referendům) a následné připojení Krymu k RF, zavdal důvod k strašení občanů Západu, jak se ruský medvěd chystá na EU a NATO v Evropě. Noviny přinesly dokonce mapy vojenských útoků RF(!) a znázorňující jak anexe celé Evropy Ruskem bude válečně následovat, včetně výčtu zbraní, letadel, námořních sil a vůbec. Západ pokračuje v technice "zloděj volá, chyťte zloděje". Bývá často úspěšná, poněvadž politická paměť a skutečná informovanost občanů je překryta lačností po senzaci. Dobromyslný pěstitel organických potravin firmy Duchy (Vévodství) - anglický korunní princ Charles - při své návštěvě Kanady v týdnu 19.-25. května 2014 položil bystře a módně rovnítko mezi panem Hitlerem a Putinem, čímž opět prokázal, jak monarchie je užitečná pro lid Velké Britanie (konečně to snad četl celý svět).

O znalostech dějin a zeměpisu anglických politických veličin víme již od dob Mnichova (1938) a z úst britského min.předsedy Chamberlaina. Že tyto "znalosti" pak stojí svět miliony mrtvol, víme také. Rozšafnost těch mužů potvrdil při manévrech NATO "Jarní bouře" (Spring storm) na Baltiku v minulých týdnech další člen královské rodiny, Princ Harry. Mladistvě znalecky prohlásil, že dohodu NATO s RF z roku 1997 o tom, že se NATO zdrží výstavby základen a shromažďování vojenských sil na hranicích RF, není vzhledem k ruským akcím na Ukrajině nutno "brát příliš vážně" (should not be taken "too seriously", viz The Sunday Times z 18.5.2014 str.14 článek RAF chase off Putin's "zombies").

Arogance vyšších a vládních vrstev v Anglii se odedávna pěstuje v Eatonu, Harrow, Cambridge a Oxfordu, ale členové šlechty a královského rodu ji tam nemusí studovat.

Jakoby k tomu, co píši, mi přišla historická poznámka z domova, a nemohu ji neocitovat. Noticka se jmenuje Rusko.

Rusko je trpaslík, říkával švédský král Carl. Po Poltavě 1709 Švédsko navždy ztratilo postavení velmoci.

Dobiji Rusko, pravil německý Fridrich. V roce 1759 vstoupila ruská armáda do Berlína.

Rusko je kolos na hliněných nohou, řekl Napoleon. V roce 1814 ruská armáda byla v Paříži.

Vyhraji nad SSSR, tvrdil Hitler. V roce 1945 vstoupila armáda Ruska do Berlína.

Rusko je pouze regionální mocností, Obama 2014 ­– ano zde historická připomínka končí pomlčkou, za kterou je v pokračování možno dosadit to, co přijde a musí přijít.

České národní listy, září-říjen 2013, přinesly na straně 29. informace o závažné studii Paula Creig Robertse nazvané Preventivní jaderný úder na Čínu a Rusko s podtitulkem Defektní demokracie, fatální rizika.

Autor byl za presidenta Reagana náměstkem ministra financí. Roberts rozebírá situaci a dokládá, jak armádní kruhy US se vymkly jakékoliv kontrole ústavních orgánů. My víme, že jsou přímo poplatné plánům mozkových trustů těch, co vládnou penězům (stejně jako armáda v Egyptě). Stratégové US Army se vypínají jak jsou schopni likvidovat jakéhokoliv nepřítele.

Roberts nám potvrzuje, jak "neocons" připravují válku. Zde si můžeme připomenout, jakými objemy mozkovny vládne největší lumen neocons pan Paul Wolfowitz. Dříve náměstek ministra války a pak ředitel IMF. Nyní politicky nezvěstný. Byl (a snad v zákulisí i dosud je) tak vzácně důležitou osobou, že mu světový The Sunday Times přinesl "portréty", jako na příklad 20. května 2005 a z 22. dubna 2007, kdy byl jako "jestřáb" sestřelen milostnou a finanční aférou. Wolfowitz, dle reportů, je z židovské rodiny radikálních sionistů a byl vždy nekompromisním obhájcem izraelské vlády. Byl stratégem US války proti Iráku. Samozřejmě na základě své (a Bushovy) doktríny o hájení US zájmů kdekoliv po světě.

Nemám vůbec pochyb, že experti mozkových trustů Bankéřů světa mají ve svých enklávách pocit nepřemožitelnosti. Jenomže z nedobytných bunkrů zapomínají, že mají-Ii atomové vyzbrojení oni (počítám USA a Izrael), státy z jiné zájmové sféry (zejména RF a Čína, ale i Pákistán a Indie atd.) nukleární zbraně vlastní také.

Tedy jen opravdu ti z "defektní demokracie", a ti velcí o kterých mluvím shora, mohou o použití nukleárních zbraní uvažovat vážně. Vždyť ten, kdo hodí první bombu, musí počítat, že druhá strana jich vrátí deset. Když zbude něco na odpověď, zpátky na těch deset odpoví stem svých. Nevím, zda by zbyla ještě šance na odvetu, aby se na těch sto jim to vrátilo tisíci, ale dovedu odhadnout, že v tu chvíli už život vyšších živočichů na severní polokouli zanikne. Na jižní, že se obnoví kultura troglodytů.

Konvenční válka už je rovněž prakticky historickou zvrhlostí, tedy ke konferenčním stolům, co dál!

Naší připomínkou ovšem nelze eliminovat světovládné touhy, i když jsou nemožně zastaralé. Nepoučitelnost je na západě notorickou, i když se ti chybující při každé příležitosti ohražují, že se učí ze zkušeností. Šedá kůra mozková na přemýšlení dopředu je zde poněkud zanedbávána a nevýkonná.

Jinak znalosti důsledků použití nukleární zbraně by měly sloužit jako pojistka před lidskou neuvážeností a tupostí. Věřím také, že vedle pudu sebezáchovy, je nad vším ještě morální zákon v každém z nás.

Pro mír a proti válce

Studená válka mezi Západem a Sovětským svazem nepřerostla v horkou, poněvadž státníci, kteří tehdy stáli v čele obou uskupení, věděli, že válka, která by se zcela jistě stala jadernou, může zničit celé lidstvo. Toto poznání je vedlo k jednáním, k různým dohodám a k jakési koexistenci.

V současné době jsou vztahy mezi USA a Ruskou federací napjaté. Evropská unie se staví po bok Spojených států. Za rušitele míru považují ti i oni Rusko. Rusové hodnotí vše naopak zcela obráceně. Podstatné však je, že otázky míru a války vidí značná část americké elity jinak, než je viděli jejich předchůdci. Ústřední myšlenka nového amerického pohledu na jaderné zbraně spočívá v tom, že jim nepřisuzuje jen odstrašující funkci, ale považuje je za zbraně prvního úderu. Vzhledem k mnohým americkým vojenským základnám na celém světě, obkličující nejen Rusko, ale i Čínu, a vzhledem k novým systémům protiraketové obrany, představitelé americké moci jsou přesvědčeni, že po rychlém a překvapivém jaderném úderu by se Rusko již nezmohlo na jadernou odpověď. USA by válku vyhrály.

I takováto představa o průběhu jaderné války však postrádá celosvětový pohled. Řada vědců tvrdí, že i kdyby jaderná válka dopadla tak, jak USA předpokládají, následná radiace by zamořila svět a učinila jej neobyvatelným, došlo by i k podstatným změnám počasí, k prudkému a delšímu ochlazení. Tak smýšlí mnozí odborníci.

Válka by však zřejmě probíhala jinak, než Bílý dům si představuje. I po americkém jaderném útoku by Rusko zřejmě mělo dostatek sil na odvetný úder. Následně by byla zničena řada amerických i evropských měst, když předtím by mnohá ruská města byla převrácena v trosky. Zahynuly by sta miliony lidí. Ti, co by přežili, by záviděli mrtvým.

Je zde však ještě čínský faktor. Čína by v takové válce nemohla zůstat nečinná. Může přežít jen ve spolupráci s Ruskem a ostatními státy BRISC. A to ví. Je proto velmi pravděpodobné, že ve svém životním zájmu by se do války zapojila – na straně Rusů. Rusko a Čínu Západ není schopen porazit. Sám by byl tím, kdo by podlehl.

Když Němci a Rakušané začínali první světovou válku, když později Hitler vyvolal druhou světovou, útočníci byli přesvědčen, že zvítězí. Po dlouhém boji, který si vyžádal miliony mrtvých, nepředstavitelné materiální škody, však podlehli. I to je poučení z dějin. Člověk míní, Bůh mění!

Naší pozornosti by neměly unikat ani lokální či regionální konflikty. Miliony lidí v nich již zahynuly a další dále umírají, např. v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii. Tamní „mise“ byly v režii Američanů. Do těchto i jiných zemí vyváželi svobodu a demokracii. Výsledek, jak víme, je katastrofální. Krev nevinných obětí volá do nebe! A nyní Izraelci vnikli do Gazy. Rozbombardovali či rozstříleli celé obytné čtvrti. Zahynulo již přes 2000 Palestinců, asi 7000 je jich raněných. Co je však zvlášť zarážející, že převážnou většinu těchto obětí tvoří ženy a děti. Jde o náhodu? Nepřímé důkazy říkají, že nikoliv. Dokonce jedna izraelská poslankyně se nechala slyšet, že je nutné zabíjet i matky a jejich děti. Je třeba rozbít zmijí hnízda. Hrozné je, že Izraelci nyní připravili Palestince o 44% půdy Gazy, z níž vytvořili tzv. nárazníkové pásmo. To, co předvádí Izrael v Gaze, je ukázková agrese, provázená zločiny. Stejnými, kterých se dopouštěli vojáci západních států na území výše uvedených zemí. Pokud o zahájení válečných akcí nerozhodla Rada bezpečnosti OSN, jde nikoliv o nějaké mise, ale o agresi a s ní spojené zločiny. Zatím stále ještě jsou nepotrestané.

Válka na Ukrajině, zatím „jen“ občanská, je též zločinným aktem. J. Tymošenková mluví o tom, že by na Donbas házela atomové bomby, jiní pak o vyhlazení části „méněcenného“ ruskojazyčného obyvatelstva JV Ukrajiny. I tyto zločiny, které ukrajinská armáda, zvláště tzv. Národní garda, naplňuje, by měly být potrestány. Ke všemu ještě hrozí rozšíření této války nejen na evropské území. Její dopady na lidstvo by byly nepředstavitelně zničující.

Mír proto nemá alternativu. To by měli především vědět křesťané a jejich představitelé. Je zarážející, že řada křesťanských organizací např. účinně a záslužně bojuje proti potratům, vidí v nich zločin, zničení počatého života, a pochopitelně se vší razancí je odsuzuje, přesto se však nezasazuje pro ochranu živých lidí před válkou, proč? Takové akce jsou přece také chvályhodné a´z hlediska obecně lidského dokonce ještě podstatně významnější. Ale proč hlas těchto a podobných organizací nezaznívá jasně a po celém světě při obraně míru, proti válce, která hrozí, že připraví o život stamiliony lidí? Proč nejsou slyšet silně a neustále protiválečné a mírové hlasy představitelů církví? Pokud vím, stále ještě platí přikázání Boží „Nezabiješ!“ Svěcení zbraní církvemi, jejich podpora válečnému úsilí, patří k faktorům, které devalvovaly křesťanství v očích mnoha lidí. Opakování takových a podobných činností a naopak absence výrazného a přesvědčivého mírového úsilí povede k hlubokému úpadku křesťanství, k jeho obecnému znevěrohodnění. A také alespoň k nepřímé podpoře válkychtivých sil. Je trestuhodné, když představitelé církví dlouhodobě hlasitě a bojovně, dokonce i svárlivě mluví o restitucích, ale k probíhajícím válkám, až na čestné výjimky, celá léta mlčí. Slova papeže Františka pak připomíná hlas volajícího na poušti.

Člověk však nemusí být křesťanem, aby pochopil zrůdnost všech protimírových a proválečných aktivit. Přesto ani z občanského tábora nejsou přesvědčivě a jasně slyšet mírové hlasy, odsuzující války. Nyní je ten pravý čas, kdy by hlasitě ze všech stran mělo znít: Chceme mír, pryč s válkou!

Každý člověk má právo prožít svůj život v míru a v plné lidské důstojnosti. Válka naopak bere lidem jejich základní právo – právo na život. „Lidskoprávníci“ však celkově ostudně mlčí! Dr. O. Tuleškov

Lichtenštejn dobrácky radí - Zbourejte Masarykovu republiku!

Elegantní salonní lev pan kníže Hans Adam II., panovník Lichtenštejnska, upoutal velkou pozornost Lidovek a Mladé Fronty Heute. Komentátoři se předhánějí v lichotkách, jak tento elegantní pán, který opravdu skvěle umí hovořit s novináři (ne jako my, čeští buranové...), dává republice doslova knížecí rady, jak naložit s jejich konfiskovaným majetkem.

On umí argumentovat - a na první pohled vše vypadá velmi nevinně a uhlazeně. Ale nakonec z toho přece vždy vyskočí chlupaté čertovo kopýtko.

Copak nám kníže vypráví? Na úvod nevinně připomene rozhovor s Karlem Habsburgem, který "by panoval, kdyby ještě byla monarchie". Proč toto připomíná? Jedním dechem totiž konstatuje, že Habsburg i dnes "polarizuje Rakousko" tak, jako "LIchtenštejni polarizují Česko". Má svatou pravdu, republikánské Rakousko nevydává Habsburkům nic a stejně tak kacířské Česko nevydává nic Lichtenštejnům.

Lichtenštejnský panovník nastínil v rozhovoru pro Lidovky i Mladou frontu své vize historie malého středozápadního státečku v několika směrech. Jednak maličké Lichtenštejnsko po I. světové válce nemohlo mít diplomatické styky s ČSR, protože novému státu nevoněla zlá pobělohorská historie Karla I.Lichtenštejna po Bílé Hoře. Tehdy byla první konfiskace majetku. Dále kníže uvádí historii po II. světové válce, kdy za (zatrachtilého) Beneše byla dokončena druhá konfiskace lichtenštejnského majetku. Co k tomu kníže praví? Nejdříve musí vysvětlit to, jak se knížecí rod postavil k hitlerismu. Jeho vysvětlování nepostrádá románové atributy. Hitler prý pobýval v Lichtenštejnsku jako aspirant malířství. Snad proto získal k zemi nostalgický vztah, jenž mu zabránil v pozdější anexi. K tomu prý přispělo i to, že malá neozbrojená země obsazená rajchem by vyvolala výsměch světového tisku. Ovšem co by si führer dělal ze světového tisku, když mu "židovský" světový tisk byl v podstatě u zadnice, to již vysvětleno není...Dál k postoji Lichtenštejnska za II.války prý přispělo i to, že byli rajchem považováni za poslední zemi II. říše římské národa německého, což může i nemusí býti pravda. Pravda je, že byli tou poslední zemí kdysi velkého konglomerátu, jenž nebyl ani římský, ani německý, jak pravil Voltaire. A co si o tom myslel rajch? Kníže vypráví, že proti Hitlerovi stáli radikálové, kteří chtěli obsadit jeho zem, což může býti pravdivé, zvláště když existoval i plán na obsazení Švýcar. V historii však kdyby neplatí - oba státy rajch neobsadil.

Konečně prý hitlerovci považovali vládnoucí rod i obyvatele za Volksdeutsche. Zde ovšem musíme dát panu knížeti plně zapravdu. Lichtenštejnsko si uchovalo svou národní svébytnost a drželo svou státní a národní identitu i za přetěžkých poměrů nadvlády rajchu. Zde patří tomuto státu v čele s knížecím rodem samozřejmě všechna čest. To ovšem českoslovenští, masarykovští a benešovští obhájci republiky, nikdy nepopírali.

Čertovo kopyto leze z knížecích doporučení vůči republice v jiném směru. Radí nám - vzdejte se dobrovolně konfiskovaného majetku. My se o něj dobře postaráme a vám bude taky dobře. Umíme hospodařit a Češi tím hospodářsky a pracovně získají. No, nic proti, kdyby - a zde je opět to zatracené kdyby! Kdyby to nebyl precedens pro zbourání Masarykova státu, republiky a pro počátek restituční totality u nás.

S tímto precedentem si totiž nevěděl rady jak pan kníže, tak i páni komentátoři Lidovek a mladofrontovního tisku. Komentátoři totiž, aby obešli T.G.M, Beneše a Štefánika, vyrukovali s fantastickým konstruktem. Ani mytický Jára da Cimrmann by to nevymyslil líp.

Nová republika po roce 1918 prý vytvořila "atmosféru odčinění Bílé Hory". A "atmosféra způsobila", že se konfiskovalo jedním rázem - dokonce je připomínán i sám historik Pekař, jinak odpůrce konfiskací, že v tomto směru se "nepochopitelně" přiklonil na stranu konfiskací. Opak je pravdou. "Meteorologické" vysvětlení I. republikové konfiskace našich komentátorů prostě neobstojí. Pyramidální dějepisnou blbostí prostě nelze vysvětlit tak závažný fakt, jako byla konfiskace majetků šlechty a církve katolické za I.ČSR. Co to tedy bylo? Na tuto otázku byl měl v České republice umět odpovědět každý průměrný maturant - kdyby se tu správně po desetiletí učily dějiny ČSR. A to se neučí ! Pak se nelze divit ani komentátorům...

Konfiskace I. ČSR nezpůsobila žádná "atmosféra", žádný Franta Sauer a jiní bořitelé mariánských sloupů, žádný majdanový dav, ani žádné "republikánské třeštění". Konfiskace I.ČSR způsobil nově nastolený státoprávní stav kodifikovaný politicky Washingtonskou deklarací.

Washingtonská deklarace - to je právě onen zakládací dokument ČSR, kterému se komentátoři i pan kníže vyhnuli jako čerti kříži - stanovila jednak státoprávní nelegitimitu Habsburgů a Hohenzollernů na osud nově ustaveného státu, a dále stanovila státoprávní zásady nové republiky. Ty zněly takto: Čs, stát bude republikou, se svobodou svědomí, náboženství, vědy, literatury, slovního projevu, tisku, práva shromaždovacího a petičního (což zaniklé mocnářství předlouho ani zdaleka nezaručovalo!). Bude zavedeno všeobecné hlasovací právo, rovnost žen a práva menšin (na toto vše zapomínají odpůrci ČSR a monarchisté). Práva menšin zastoupí poměrné zastoupení (Němci přes svůj řev je dostali!). Bude odluka církve od státu (dodnes neprovedeno! - a proto i současný majetkoprávní bordel), vláda bude uznávat principy referenda a iniciativy (dodnes jen částečně naplněno). Avšak to nejdůležitější z Wahingtonské deklarace se začalo naplňovat již za I. ČSR. Bylo to toto: "Československý stát provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy: velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonisaci, šlechtické výsady budou zrušeny".

A právě tato státoprávní konstanta I. ČSR leží jako balvan v žaludcích všech monarchistů a odpůrců republiky, včetně Habsburgů a Lichtenštejnů. Proto jejich mediální slouhové musejí tuto konstantu republiky zamlčet, seč jsou schopni, proto ji musí vymazávat z dějin republiky a oblbovat čtenářstvo a mladou generaci, - která toto vůbec nezná, protože ji to nikdo neučil - nesmysly o "atmosféře" bořící majetkové vlastnictví všech rodů, které sloužily habsburské dynastii proti českému národu a historické české Koruně. Nakonec na tuto historickou pravdu narazil i sám pan kníže, když pokračoval ve svém vysvětlování pozice Karla I. Lichtenštejna po Bílé Hoře. Právě tento církevní kníže se stal hlavním konfiskátorem a mimochodem i sám jeden z komentátorů Lidovek, Zbyněk Petráček, toto správně připustil, když pravil, že Lichtenštejni volají po návratu majetku, který sami konfiskovali před třemi staletími. Ještě nikdy v historii novodobých Lidovek dějinná pravda neproklouzla tak markantně, jako v tomto případě - a panu Petráčkovi díky za tento únik.

Proto musíme hodnotit výzvu pana knížete - vraťte Lichtenštejnům majetek konfiskovaný již za I. ČSR jako dobráckou radu, jednoznačně - tak už konečně zbourejte poslední zbytek I. ČSR, zbourejte stát T.G.M, Beneše a Štefánika, tvůrců Washingtonské deklarace.

A v čem spočívá onen precedens ? Jednoduše v nástupu dalších restituentů. Proč by se po Lichtenštejnech nemohl přihlásit Řád německých rytířů? Proč by se nemohly přihlásit landsmanschafty? Vždyť tak by po církvi římské, která dostala totéž, měli nyní již úplný nárok na veškeré majetky republiky, a tím na její dokonalé, totální rozchvácení! Jako by nestačily pobělohorské církevní restituce, které katastrofálně nabourají republiku nejméně na pět generací.

A k oné kolaboraci v Lichtenštejnsku za II. světové války, kterou kníže fakticky odmítá, nakonec, připomeňme ještě jeden závažný fakt, který rovněž "uniká" našim komentátorům. Totiž fakt, že Lichtenštejnsko poskytlo vojenský asyl na konci války kozáckým sborům hitlerovského wehrmachtu, začleněným do Waffen SS. To je bohužel nevyvratitelná pravda, potvrzená i historiky jako je prof. Auský, kteří nikterak nejsou nakloněni ČSR. Ona historická pravda nakonec vždycky vystrčí čertovská kopýtka na světlo Boží. Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Edvard Beneš se zasloužil o stát

Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.

Textům, jež byly publikovány ke 130. výročí narození Edvarda Beneše, převážně pozitivně koncipovaným, chybí interpretace zákona, jenž ustanovuje, že se E. Beneš zasloužil o stát.

Zákon byl navržen ke 120. výročí narození druhého československého prezidenta v roce 2004. Nebyl schválen v Senátě Parlamentu ČR, zamítnutí pak přehlasovala poslanecká sněmovna. Prezident Klaus však zákon nepodepsal, ale nevrátil ho. Nicméně zveřejněním 14. května 2004 vstoupil zákon v platnost.

Historikové se posléze vyjádřili k tomuto zákonu a prohlásili, že nepotřebují uzákoňování dějin. Další „myslitelé“, jako např. Roman Joch, se zamýšleli nad tím, o jaký stát se Edvard Beneš zasloužil.

Václav Klaus dal svůj nesouhlas se zákonem zcela zřetelně najevo. Podobně jako v roce 150. výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka nesouhlasil s hodnocením jeho role. Třetí svazek Sporů o dějiny (Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000), obsahující kritiku Klausova projevu na mezinárodní vědecké konferenci, vykoupila organizace CEVRO v takovém počtu, že se svazek dostal k zájemcům jen v minimálním počtu. Zákon Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát z roku 1930 nemohl V. Klaus nepodepsat a tak se alespoň vyjádřil k šesti masarykovským mýtům, v nichž formuloval svoji kritiku TGM. Podle Klause bychom měli tyto mýty rychle opustit. Snaživě na tom pracoval.

Součástí Masarykova „absolutistického“ pojetí demokracie podle něj bylo, že si „[…] také poněkud nedemokraticky určil svého zástupce“ (jako by se nekonaly v roce 1935 prezidentské volby zatím s nejlepším výsledkem pro kandidáta Edvarda Beneše). Zpětně se mi Klausovy poznámky „k tématu více sociologickému než masarykologickému“ zdají ještě katastrofálnější než v roce 2000.

Tak se ptám, co si asi představují všichni ti kritici, včetně historiků nepotřebujících uzákoňovat dějiny, pod Masarykovým výrokem „bez Beneše […] by republiky nebylo“, který lze pokládat za východisko zákona Edvard Beneš se zasloužil o stát. Nenašla jsem uspokojivý výklad tohoto výroku. Dosavadní vykladači dějin i Masarykova výroku dosud nedospěli k jeho podstatě. Proto se o to nyní pokusím. Zásluhy Edvarda Beneše o stát jsou nepochybné a nemůže je vyvrátit ani nepodepsání zákona o nich, ani většinou špatně mířené kritiky. Nepotřebují ani zmíněný zákon.

K prvnímu aktu, který zajistil Edvard Beneš a zasloužil se tak o uznání Národní rady československé jako zatímní vlády zemí československých Francií, Anglií, Srbskem a Itálií došlo na podzim 1918. Následovaly další státy. O význam uznání vedli spor představitelé domácího odboje po celou republiku a kritizovali kvůli tomu i T. G. Masaryka.

Nezdá se, že by ti, kterým není třeba uzákoňovat dějiny (historikové soudobých dějin), vzali na vědomí interpretaci zakladatelského výkladu německého profesora Fritze Sandra z roku 1919 o tzv. Lex Continuitatis. Nešlo o to měřit zásluhy zahraničního a domácího odboje, jak to pociťovali představitelé domácího odboje, ale o normotvorný proces, který vznik státu představuje. K Prohlášení nezávislosti zatímní vlády československé došlo 18. října 1918.

Druhým aktem, jímž se Beneš zasloužil o stát, bylo oduznání Mnichova a obnovení Československa v předmnichovských hranicích za druhé světové války. Opět k němu došlo mezinárodními akty. Tyto činy nelze uznávat či neuznávat, národ jimi nedostal svou samostatnost jako dar od spojenců, ale byly výsledkem záslužné práce právníka Edvarda Beneše, který jako exilový ministr zahraničí a exilový prezident věděl, jaké kroky je třeba udělat. Jejich výsledkem byl vznik Československé republiky a obnovení Československa po druhé světové válce.

Snad ještě jedna zásluha: prezident Beneš nepřijal mnichovskou dohodu, která byla aktem čtyř států, z nichž tři byly signatáři saint-germainské mírové smlouvy z roku 1919. Mocnosti na přijetí nečekaly, šlo o diktát. Také nenechal diktát projednávat v parlamentu, který by případně mohl dohodu schválit. I v tom byla Benešova prozíravost a také to se mu vyčítalo.

PS. 27. května tr. pět členů Masarykovy společnosti a Společnosti Edvarda Beneše položilo u sochy Edvarda Beneše u Černínského paláce a zapálilo světlo. Zjistili při tom, že z domu v Loretánské ulici zmizela pamětní deska, připomínající, že v domě U Drahomířina sloupu žila Hana Benešová. umístěná tam na paměť jejího pobytu.

Fašismus fundamentální problém

Dr. Edvard Beneš

Fašismus je po mém soudu tak důležitý projev života evropského a světového mezi oběma světovými válkami, že především plné jeho poznání je fundamentální věcí. Pak se teprve bude správně na něj hleděti jak u nás, tak i všude jinde. Kdyby tomu tak bylo bývalo dříve, nebylo by došlo k válce. Nevědomost a neznalost v tom směru byla hrozná. Rval jsem se s tím v pravém slova smyslu od první chvíle jeho vzniku, když jsem přišel z mírové konference a v tomto boji jsem pokračoval stále a stále.

Bude to trvat celé generace, než se ho zbavíme. Dnes je v ltálii již neofašismus. To se bude objevovati i v jiných státech stále a v nových formách. Musíme si uvědomit, že fašismus vycházel mimo jiné také z některých sklonností lidské duše a z lidské psychologie vůbec a že bude mít stále živnou půdu v určitých politických prostředích.

V Německu se vyvíjel nacismus krok za krokem, a jeho tradice vychází nebo začíná nejméně již od Friedricha Velkého a ještě z dřívější doby. Celý pangermanismus doby dřívější byla už jedna z nejhorších forem fašismu.

Fašismem byla dotčena podstata celého našeho života. Každá fašistická filosofie, ať se nazývá tak či onak, směřuje nakonec proti všem našim národním a historickým tradicím a představám. Nás, národ menší, může chránit jen demokracie a síly mravní a duchovní a nikdy žádná filosofie násilí, jako byl nacismus a fašismus. To je věčná pravda, jíž si byli vědomi všichni naši národní obroditelé.

Nedávno jsem dostal do ruky svou odpověď dr. Kramářovi, kterou jsem napsal v r. 1930 na svou obranu. V mé obhajobě je probrán jíž problém intervence v Rusku, problém našich legii, spor s Kramářem, jsou v ní uvedeny boje s fašismem od počátku, pak se Střibrným, zkrátka všechny nejnepříjemnější věci z naší první republiky. Jsou v ní však uloženy všecky už tehdy zásadní problémy, týkající se fašismu u nás a naprosto jasně formulovány. Je to dnes jíž politická historie, na které je možno ukázati, kdy a jak tento boj s naším fašismem začal. To nebylo až teprve za okupace. To vše, co se dělo za okupace, má logické a mohutné základy již ve chvíli, kdy jsme se vrátili z mírové konference. Je třeba ukázat na našem příkladě, kam to vše vedlo a jak se to dělalo už od prvních počátků v republice. Klidně a věcně, objektivně a spravedlivě, bez bojů a rekriminaci osobních. Jde nám především o poznání historické. Je toho také třeba ke správné výchově a ke správným politickým názorům pro budoucnost. Kdybyste se tomu věnovali, vyplyne vám postup mnohých lidí za Mnichova a za okupace s naprostou samozřejmostí a jasnosti. Z politické negramotnosti a zaslepenosti vyplývalo, že si ti lidé neuvědomovali, kam národ přivedou, když to začali dělat.

Vždyť celá katastrofa v Evropě a ve světě byla především důsledkem té úžasné omezenosti a přímo stupidnosti některých vedoucích politických lidí.

K přípravnému výboru Československé protifašistické společnosti dne 27. března 1946

Nezapomeňme na kytičku pro prezidenta E. Beneše ( 28.5.1884-3.9.1948)!

Je načase definitivně vyhnat antirusismus z české společnosti

Současný stav ruského a všeobecně slovanského povědomí v naší rozvrácené společnosti je tristní. Společnost je zahlcena nejrůznějšími ataky proti ruskému národu, proti Ruské federaci jakožto státu, a to nejen z kruhů mediálních, politických a politruckých, ale i z kruhů akademických, jak to dokládají neustále filipiky proti slovanství pana profesora Putny. Všechny útoky proti slovanství a proti ruskému národu jsou zhusta provázeny buď pseudoargumenty (tzv. "ruská hrozba agrese"???) nebo falsifikacemi a rovněž i doslovnými historickými lžemi ("Krym nikdy nebyl ruský" atd.) Konečně sem patří idiotismy proti váženému státníku a obnoviteli Ruska, panu presidentu Putinovi. Pokud se nezdaří naší společnosti vymanit se z mediálního otroctví tzv. mainstreamových médií - staročesky řečeno ze lží velkého denního tisku - upadne naše společnost do protektorátního aktivismu stejně, jako za doby protektorátu "Böhmen und Mähren". To je ovšem svatý cíl těch kruhů, které propagují zbídačení a zotročení státu a českého národa , ať již v zájmu Bruselu nebo Berlína, nebo Mnichova, nebo kterého čerta v zahraničí.

V tomto rámci již došlo k nekončícím útokům na náš stát. V současnosti nejhorším projevem těchto útoků jsou jednak tzv. církevní restituce, a jednak německé či sudetoněmecké restituce, po kterých neustále řvou landsmannschafty. Partaje, které slibovaly voličům ochranu před těmito restitucemi, totálně selhaly - a to je též jeden z hlavních motivů katastrofálního volebního krachu eurovoleb. Pokud se týče tzv.církevních restitucí, dnes již nejen odborníkům, ale i širší myslící veřejnosti je jasno. Nejde vůbec o restituce - jde o státní konfiskace majetku od státu k církvím jakožto soukromníkům. Jedni to nazývají státním darem, druzí pravdivěji a přesněji státním velkolupem. Je to totiž největší majetkový "přesun" od doby pobělohorských konfiskací. Není snad nutno připomínat historická fakta o pobělohorských konfiskacích, jež zejména katolická církev získala od usurpátorského panovníka na úkor vyhnaných nekatolíků. Stačí čísti dodnes nepřekonaná díla E. Denise, nebo J. Pekaře. O současných tzv. restituentech netřeba ztrácet slov. Stačí jen připomenout tzv. řád německých rytířů nebo Lichtensteiny.

Antiruské tažení a antislavismus má v tomto kontextu důležitou roli. Má totiž vyvolávat dojem, že zlo představují nikoliv tito "restituenti", nýbrž východní národy a východní velmoc tak, jak nám to jesuitsky maluje třeba pan profesor Putna. Bylo by načase, aby nejen veřejnost, ale i naši jiní akademikové srovnali tyto antislovanské a antiruské bláboly a vymezili jim i z odborného hlediska patřičné místo v žumpě moderních dějin. Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Není to příliš mnoho náhod najednou?

Benešova bysta byla ukradena z hrobu

Předpokládá se, že 50 kg těžká bronzová bysta dr. E. Beneše byla možná ukradena zloději kovů, mohlo také jít o krádež na objednávku. (Sudetenpost, 10.4.2014, str. 2,

volný a krácený překlad Ing. Jaroslav Liška)

Kam se poděla pamětní deska paní Hany Benešové na Loretánském náměstí v Praze?

„V souvislosti s odhalením Benešova pomníku na Loretánském náměstí v Praze byla dne 16. května 2005 slavnostně odhalena i pamětní deska Hany Benešové na protějším domě, kde bydlela od roku 1948 až do své smrti. Pamětní desku s realistickým portrétem „první dámy“ naší demokratické republiky vytvořil akademický sochař Zdeněk Preclík a odhalila ji choť současného prezidenta, paní Livia Klausová. Kytice růží v rohu pamětní desky je inspirována květinami, které zanechávali na schůdkách tohoto domu neznámí lidé, kteří tak vyjadřovali paní Haně Benešové solidaritu a lásku. Podle našich informací na uvedeném domě však již pamětní deska není. Kde je, pokud vůbec ještě někde je?

Kam se poděl památník Gavrila Principa v Terezíně, kde byl srbský vlastenec vězněn až do své smrti v dubnu 1918? Podle informací, které přišly e-mailem, byl odstraněn. Jak to vše bylo? - red.

Ještě k odsunu Němců z Československa

Nemůžeme se dnes divit, jestliže od představitelů landsmanšaftu neustále jsme kritizováni za odsun - dle nich vyhnání - sudetských Němců. Uvádí se zkreslená čísla a snáší argumenty o ukrutnostech i během opouštění republiky. Svědectví o opaku existuje nepřeberné množství, přičemž nikdo nepopírá, že tu a tam, vášně a nenávist – vyvěrajícími z dlouholetého řádění nacistů - se projevily i v určitých excesech. Vybral jsem dva příklady - jak.se prováděl odsun a jak Němci prlchali sami přes hranice.

Pan Josef Kynský, tehdy příslušník naší armády, doprovázel některé transporty, vylíčil, jak se odsun organizoval. Z okresu Sokolov (dříve Falknov) se transporty vypravily nejdříve do Chebu a odtud již do Německa. v doprovodu amerických vojáků. Když příslušné výběrové komise soustředily 1500 osob ve sběrných táborech, byl na nádraží přistaven nákladní vlak se čtyřiceti očíslovanými vagóny. Němci byli dopraveni ze sběrného střediska auty. Nastupovali do vagonů vždy po čtyřiceti. Mimo svých padesátikilových zavazadel byli vybaveni stravou na 48 hodin, dodanou v balíčkách, často v rámci akce UNRRA. Trvalo to zpravidla celý den, od 9. hodiny do 22. večer. Vlak potom odjížděl, doprovázen zdravotnickým a vojenským personálem, do Chebu. Ráno byla přistavena k vagónům polní kuchyň. Podávala se snídaně – chléb pomazaný tukem a bílá káva. Nikdo nebyl omezen. Mezi 9. až 10. hodinou transport převzali američtí vojáci, kteří ručili za doprovod na místo určení. Z konečně stanice se pak prázdné vagóny vracely k nám.

Jak Josef Kinský uvedl, nikdy k žádnému násilí při odsunu nedošlo, naopak. Stalo se, že v důsledku opravy trati nedaleko Chebu vlak musel na určitou dobu zastavit. Opravu prováděli němečtí zajatci. Krumpáči se snažili otevírat dveře vagónů a osvobodit soukmenovce. Několik Němců odmítlo nastoupit do vagónů. Přesto ke střelbě se nesáhlo.

Proto jej velmi štve, když veřejnost někteří naši novináři mylně informují. A na tom se pak přiživují někteří politici.

Stejně se tak uměle navyšují počty odsunutých, zvláště pak těch, kteří po květnu 1945 přišli o život. Není těžké vyvrátit skutečnost, že počet obyvatel před válkou nemohl odpovídat stavu na konci války - mnoho sudetských Němců přece padlo na frontách. Ale i v čase, kdy se válka schylovala ku konci, nebyl jen "divoký" odsun, Němci prchali sami. Zase jeden přiklad, tentokráte třeba z Dačic, jak situaci popsal František Plachý.

Když se v dubnu 1945 přiblížila fronta, mnoho vyděšených Němců–civilistů zachvátila panika. Co mohli unést nebo naložit na vozy, s tím prchali za hranice. Proč tedy utíkali, když dnes vykřikují, že byli nevinní a bezúhonní občané? Našim městem, jen kilometr vzdáleným od hranice, se jich hrnuly tisíce. Ulice byly plné a silnice ucpané, jak Němci prchali z protektorátu i pohraničí.

Docházelo k různým situacím i uvnitř rodin. Vedle domku mého dědy z matčiny strany bydlela německá rodina. Pán, povoláním provazník, byl Čech.Chodil jsem mu pomáhat. On sám často chodil k dědovi poslouchat zahraniční rozhlas. Ale byl stále plný strachu, aby se o tom nedozvěděla jeho rodina. Jeho dcera měla za muže esesáka, jeho syn padl u Stalingradu. Celá rodina se dala na útěk těsně před osvobozením Dačic. Otce rodiny byla škoda. Výborný člověk. Jistě by do odsunu nemusel. Bál se však rodiny, musel ji poslechnout.

Po listopadovém převratu se jejich dcera přijela podívat na dům, kde bydleli, jak vypadá. Asi počítala i s tím, že ti, kteří ji znali, již nežijí. Vystrašení Čecháčkové, si myslela, padnou před dámou z Němec do kolen. Přepočítala se. Bylo toho hodně, co se dozvěděla. Třeba o fotografiích bestiálních vražd, kterých se esesmani v Rusku dopouštěli, a jež jí manžel posílal domů asi jako důkaz, jakého udatného vojáka má. Rodina prchající v r. 1945 z domova fotografie opomněla ve sklepu. Ani rodina provazníka by nebyla asi zařazena do odsunu. Utekli, a věděli dobře proč. Nyní se cítí být strašně ukřivděni. Vždyť Němečtí vojáci v Rusku bojovali za Evropu proti bezbožným a zlotřilým komunistům. Žádné vyhnání si proto nezaslouží oni sami, natožpak jejich rodin. Podle archivních materiálů zpracoval Josef Sedlák

Z prvního poselství T.G. Masaryka Národnímu shromáždění

22. prosinec 1918

Den po svém zvoleni presidentem Československé republiky (21. prosince 1918) a po složeni presidentského slibu - v neděli dne 22. prosince o 14. hodině - přednesl T. G. Masaryk Národnímu shromážděni v přijímací síni ministerského předsednictva toto poselství:

"Věřím i já Bohu, že po přejiti vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem kolí po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání Boží, rozhojnění jsem přijala, to všecko Tobě odkazuji."

Proroctví-modlitba Komenského vyplnila se doslova; náš národ je svobodný a nezávislý a vstupuje vážen a podepřen všeobecnou sympatií do společnosti evropských národů.

…Svět se rozstoupil na dva tábory, a v hrozném boji zvítězili ti, kdo hájili ideálů spravedlnosti - zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím. Centrální mocnosti, vedené pruským Německem, domáhaly se panství nad starým světem, nad Evropou, Asií, Afrikou, a to byl přední cíl pangermánských politiků, označený heslově: Berlín-Bagdad. Starý, staletý německý nápor na východ měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských, a celý průběh války a vítězství Německa uskutečňovaly pangermánský plán.

Podmanění evropského východu bylo by mělo za následek podmanění západu a celého starého světa. Ale nový svět, Amerika, vystoupila ze své reservy, nahradila umdlené a rozvrácené Rusko, a zanedlouho generalissimus Foch diktoval poraženému Německu a Rakousku-Uhersku podmínky.

Theokratická autokracie podlehla demokracii, spočívající na zásadách humanitní mravnosti. Berlín, Vídeň, Cařihrad hlásaly rouhavé učení, že jejich státy, ve skutečnosti i dynastie, jsou z boží milosti, ba přímo zjevením a nástrojem; stát opírající se o militaristickou armádu postaven jako ideál proti národnosti. výboj a panství nad světem staly se cílem berlínského, vídeňského a cařihradského carismu-imperialismu. Prušáctví, rakušáctví a džingischánství nespojovalo se pouze zeměpisně; je vniterní shoda a příbuznost těchto tří přežitků středověké theokracie.

Proti ní seskupily se moderní demokracie; demokracie nemilitaristické, hájící ideálů humanity. Pruský militarism, armáda vojenských specialistů, poražen lidovým vojskem, které teprve průběhem války musilo být organizováno a ve zbrani vycvičeno; promyšlená příprava Německa a jeho vypočtený útok neobstály. Spojenci, věrni demokracii, prohlásili důsledně právo všech států a národů, nejen velikých, nýbrž i malých, na samostatnost; prezident Wilson formuloval vedoucí zásady demokracie, obsažené v americké deklaraci nezávislosti a ve francouzském prohlášeni práv člověka a občana. Revoluce zvítězila nad legitimistickou ztrnulostí: všecka moc politická pochází z lidu, anebo, jak to řekl Lincoln, z lidu, lidem a pro lid; a president Wilson prohlásil jakožto cíl války osvobození celého lidstva. Proti čtyřem centrálním mocnostem spojilo se celé lidstvo, a jestliže byl souhlas národů kdysi považován za důkaz pro jsoucnost Boží, souhlas všech národů všech dílů světa v této válce je důkazem demokratické pravdy. Pruský militarism a jeho spojenci byli a jsou mravně isolováni.

My Čechové a Slováci nemohli jsme v tomto světovém boji stát stranou; museli jsme se rozhodnout proti Rakousku-Uhersku a Německu, a museli jsme vystoupit, neboť celá naše historie, její obsah a smysl vede nás k mocnostem demokratickým. Vybudování našeho státu a jeho udrženi proti německému náporu na východ, naše reformace a její ideály, naše utrpení protireformačního násilí, způsobené Habsburky, zneužívajícími náboženství pro své nízké hmotné cíle, a naše probuzení, vedené ideou humanity, a vyplývající z ní demokracie - osud našeho národa přímo logicky je spjat se Západem a jeho moderní demokracií.

Proto právě a, jak vidíme, k našemu štěstí postavili jsme se od počátku války na stranu Spojenců. Pro nás nebylo místa v řadách těch, kdo se vrhali na nás, vedeni barbarským heslem Mommsenů, von Hartmannů a Lagardů.

Tomáš G. Masaryk, * 7.3.1850, + 14.9.1937

Nezapomeňme na kytičku pro prezidenta Zakladatele.

Podzimní volby

Když sledujeme dění na naší politické scéně od ustavení nové vlády ČR pod vedením premiéra B. Sobotky, můžeme konstatovat, že v sociálních otázkách je mírným pokrokem ve srovnání s asociálními výstupy nečasovsko-schwarzenbergské koalice. Zahraniční aktivity současné vlády lze však hodnotit, jak soudíme, převážně negativně a v některých ohledech jako výrazně záporné. Myslíme si, že současná zahraniční politika vládní koalice je zásadně pokračováním schwarzenbergské linie. Je zajímavé, že pan ministr Zaorálek, který aktivně vystupoval proti zřízení americké raketové základny v Brdech, je v současnosti souladný s protiruskou politikou Západu, tedy USA, NATO a EU, se sankcemi proti Rusku a nadto projevuje zvláštní příchylnost k nahnědlému ukrajinskému režimu. Tedy naplňuje všechny znaky „knížecí“ politiky, tedy zblairovatěl.

Rovněž v oblasti obrany českých národních a státních zájmů, zvláště pak v oblasti česko-německých vztahů a česko-sudetoněmeckých vztahů, současná vláda zásadně navázala na kolaborantskou politiku svých předchůdců.

Přeměny sociálních demokratů, socialistů v  liberály jsou v Evropě známé. Jako příklad může posloužit T, Blair, jehož současná stanoviska jsou s těmi liberálními snad totožná. A jak je tomu v ČR? Podle konkrétních kroků snad větší částí sociálních demokratů, když se rázně vypořádali s opozičně naladěnými svými spolustraníky, můžeme s jistým zjednodušením říci, že vstoupili do stejného řečiště jako „labourista“ Blair. A tak těžko můžeme odlišovat v některých aktivitách sociální demokraty od nečasovsko-schwarzenbergských postupů.

Vláda ČR, v níž jsou zřejmě dva činitelé s tzv. sudetoněmeckými kořeny, a další ministryně s obdobnou sudetoněmeckou orientací, nepočítaje v to šéfporadce, je celkově značně proněmecká se sudetomilskými sklony. Těmi se vyznačuje zvláště ministr D. Herman, předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde. Hlavní linii vlády v tomto směru nevyjadřuje premiér, jak to dříve činil P. Nečas, ale právě ministr Herman. Ten by svou aktivitou mohl být považován za ministra krajana „sudetských“ Němců. O něm sudeti dokonce říkají, že navazuje na to, kde skončil P. Nečas. Pan ministr též mluví o tom, že po vzoru izraelsko-bavorské komise musí být vytvořena i česko-bavorská. P. Nečas sliboval česko-bavorské poslanecké grémium, v němž by byli i zástupci sudetů. Tato nová instituce měla být platformou pro jednání i o otázkách sudetoněmeckých. A tak se zdá, že Herman ve spolupráci se sudety má od premiéra, který o všech jeho aktivitách zřejmě ví, téměř volnou ruku. Ale abychom B. Sobotkovi nekřivdili. Jeho část ČSSD není otevřeně proněmeckou a sudetomilskou stranou, i když k tomu daleko nemá dr. Špidla a ministryně Marksová-Tominová. Tuto funkci v koalici zastává KDU-ČSL, k níž pan D. Herman patří. Kam až zajde tento pán? To záleží i na nás.

Z nejen uvedených důvodů je pro české vlastence KDU-ČSL nevolitelnou stranou, ale také ČSSD, její sobotkovské křídlo, které má na svém kontě i církevní restituce, je málo přijatelnou alternativou, pokud v jejím čele bude stát B. Sobotka, Zaorálek a Diensbier. Hnutí ANO považujeme za v podstatě nedemokratický projekt. O ODS a TOP 09 je zbytečné ztrácet slova. To plně platí i o straně Zelených.

Takže kdo nám zbývá? Strana práv občanů, Lev 21 – národní socialisté, komunisté. První dvě strany zřejmě v senátních volbách neprojdou, pokud ano, pak minimem kandidátů, komunisté mají větší šance. Všechny strany mají však reálnou možnost získat určité zastoupení v obcích. To však bude záviset na svobodném rozhodnutí voličů. My nechceme a ani nemůžeme vydávat nějaké pastýřské listy a přímo doporučovat, koho volit. Sami jsme pochopitelně vnitřně značně politicky diferencovaní. Jedno však říci můžeme. Čeští vlastenci by měli volit strany, jímž je vlastní vlastenecká politika s jasným sociálním rozměrem.

Dr. O. Tuleškov

Vydaly Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Českým národním sdružením jako svou 468. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 24.. srpna 2014.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz