Běžná demagogie omlouvačů německých zločinů, kteří se snaží z obětí udělat provinilce, když je řeč o spravedlivé odplatě, kterou Němci sklidili, zní: „Bylo to již po válce“.
Sugerují nám, že to, co se dělo ve válce, vůbec nesouvisí s tím, co se dělo po válce a že válka neměla žádné následky.
Pravda je však jiná.
Včera (23.11.) jsem například v české televizi film o německém táboře Sobiboru ve východní Evropě. Byl táborem ryze likvidačním. Všichni vězňové byli určeni do plynu. Byli nejen zavražděni, ale i oloupeni úplně o vše, co mělo nějakou cenu. Němci nejen vraždili své oběti, ale také cílevědomě je okrádali včetně zlatých zubních náhrad, prstýnků, ale i oblečení. Nic nepřišlo „nazmar“.
Když se blížila fronta, Němci tábor i vězně zlikvidovali. Všechny stavby srovnali se zemí, takže tábor zmizel. Nikdo se neměl dozvědět, čeho se dopouštěli. Nyní tábor archeologové vykopávají.
V pořadu mluvil jeden bývalý vězeň, téměř jediný, který se zachránil útěkem. Řadu měsíců žil ve sklepě polského rolníka, který jej přes hrozbu vyvraždění celé rodiny skrýval.
Vyprávěl, jak ani po 70 letech není schopen zapomenout na prožité hrůzy z hromad mrtvol zavražděných a normálně žít. Je to 70 let po válce.
V knize „Zen: žít v tomto okamžiku“ (vyšla v roce 2014), matka autora knihy vzpomíná několik desítek let po válce, jak vyskočila z vlaku, který ji vezl do koncentračního tábora. Viděla, jak velkou rodinu jejího manžela Němci do jednoho vyvraždili. Na vlastní oči viděla, jak nacistický oficír – Němec, roztrhl maličké živé dítě vejpůl. A co matka, která tomu musela přihlížet?
Jak se jí asi žilo s těmito vzpomínkami i když bylo již po válce?
Časopis Volyňských Čechů stále přináší nové a nové zločiny, kterých se Němci na Volyni dopouštěli. V posledním čísle, které přišlo nedávno, je článek o řádění Němců: „Stříleli lidi jako králíky“. Také je již tomu desítky let a zapomenutí nepřichází, ač „je již po válce“.
Češi od samého začátku okupace nežili v právním, ale v policejním státě. Veškerou moc mělo gestapo, které mohlo kdykoliv a jakéhokoliv Čecha uvěznit, mučit, vystěhovat z bydliště a zabrat je a zavraždit podle svého rozhodnutí a také to tak od prvého dne zřízení protektorátu dělalo. Vraždění Čechů se dělo cíleně a plánovitě podle ještě před okupací vypracovaných seznamů obětí tak, aby byl národ postupně zbavován svých vůdců: inteligence, umělců, důstojníků a politiků. Dodnes – 70 let po válce se nikdo z jeho obětí ani z pozůstalých po nich nedočkal jakéhokoliv odškodnění. Je to již 69 let po konci války.
Pro mne osobně 6 let okupace bylo 6 let strachu o holý život můj i rodičů, život v nedostatku jídla, v náletech, kdy se sklep domu, kde jsme byli schovaní, otřásal v základech od výbuchu bomb, v pražském povstání, kdy Němci téměř na dohled od nás na Pankráci vraždili děti i ženy a obránce Prahy. Život v obavách, zda ještě někdy vůbec svého otce uvidím živého. Šest let, kdy nebylo možné žít normálně v organizacích, jako je Skaut, jezdit na letní tábory a podobně.
Devátého května 1945 bylo po válce. Jak je možné, že jsem na náměstí Míru viděl ležet dva Němci zastřelené ruské vojáky, kteří stříleli z věže kostela, když bylo po válce?
Jak je možné, že ještě 11. května Němci na Příbramsku stříleli české vlastence? Bylo přece po válce!
Také jsem si nevšiml, ač bylo po válce, že by obživlo těch 360 tisíc Němci zavražděných Čechů, ale milion pozůstalých sirotků, vdov, vdovců a rodičů se smiřoval s tím, že již nikdy své milé neuvidí. Jiní doufali v zázrak, který se nestal. Jejich drazí zmizeli navždy beze stopy.
Stovky českých dětí po Němci zavražděných rodičích žily dál v německých rodinách, které je převychovávaly ve správném duchu. Mnohé se nikdy nenašly.
Mnozí vězni, kteří se vraceli z německých vězení, se dozvídali, že zůstali z celé rodiny sami. V jejich bytech bydleli Němci, kterým je přidělilo i se zařízením Gestapo.
Vypálené a vyvražděné vesnice také s koncem války neožily ani rozbořené továrny nezačaly naráz vyrábět. Ani jídla nebylo zdaleka rázem dost, ač bylo po válce. Šest let se nesměly stavět byty; byla proto velká bytová nouze, která se odstraňovala desítky let, ale neodstranila. Němci záměrně zcela znehodnotili naši měnu. Byla nutná měnová reforma; všichni jsme proto byli rázem chudí. Osvobození vězni dál umírali na nemoci a podvýživu. Šest let nemohl vystudovat jediný český vysokoškolák. Chyběli lékaři a inženýři také proto, že byli záměrně vražděni, aby byl český národ zbaven své inteligence.
Po válce přičiněním Němců nastal stav bezvládí. Němci záměrně ničili po celou dobu války jakoukoliv českou správu a její orgány včetně české policie a četnictva. Drasticky omezili její veškeré orgány. Pokud vůbec existovaly, v jejich čele stáli Němci. Například česká protektorátní vláda ke konci války jednala jen německy.
V pohraničí, které po dobu války patřilo Říši, byla situace ještě horší. Jakákoliv česká správa neexistovala. Vše bylo v rukách nacistů. Ti buď při vědomí svých zločinů utekli nebo nemohli vykonávat své úkoly. Vojáci spojeneckých armád nemohli řádné orgány státu nahradit.
Za tento stav bezvládí i bezpráví plně zodpovídali Němci, kteří jej záměrně vytvořili a udržovali.
Jestliže došlo v některých případech ke spontánní a neorganizované odvetě na Němcích za spáchané zločiny, byli to oni, kteří ji svou bestialitou vyvolali a také umožnili vytvořením poválečného stavu bezvládí.
V mnoha případech tyto zákroky vyvolali přímo sami Němci, když přes všechny zákazy schovávali zbraně, ukrývali esesáky a podobné německé zločince. Někteří byli dokonce členy nacistické nelegální organizace Werwolf, která měla pokračovat v boji proti našemu státu a také pokračovala.
Velký výbuch v létě 1945 v Ústí nad Labem, při kterém zahynulo mnoho Čechů, byl například jejich dílem.
Němci mnohdy sami vědomě provokovali. Z vyprávění přímého svědka znám případ internované Němky, která v budově policie myla schody československou vlajkou.
To, že došlo k přímé, ale státem neorganizované odvetě, je za popsaných okolností přímo zákonité. To, že byla svým rozsahem tak malá, je naopak našemu národu ke cti. Nikdo by nám nemohl vyčítat, kdybychom se k Němcům chovali jako oni k Polákům a hlavně k obyvatelům SSSR: vraždili je a vypalovali jejich obydlí zcela bez zábran na počkání.
Odsun byl pak správným důsledkem plného odhalení zrady našich Němců na Československé republice, kterou účinně pomáhali podle Hitlerových rozkazů zničit. Norimberský soud tuto vinu Němců, kteří sídlili v Československu, Polsku, ve Francii a tyto státy pomáhali Hitlerovi podmanit, jasně pojmenoval a odsoudil: byly to Páté kolony Wehrmachtu.
Není známo, že by se nějaký Němec zasadil v průběhu války o obnovu Československa slovem nebo dokonce se zbraní v ruce. Naopak: statisíce jich bojovalo věrně za Hitlera až do konce války a společně se všemi Němci se snažili vyhrát Hitlerovi válku. Při tom jedním z cílů této války mělo být vyvraždění celého českého národa po válce a obsazení naší země jednou pro vždy Němci. Říkali tomu „konečné řešení českého prostoru“. Nikdo z českých Němců nic proti tomu nepodnikl. Naopak všichni doufali až do kapitulace, že Hitler válku vyhraje a také až do poslední hodiny za něj bojovali. Ještě dnes 70 let po válce říkají: „Bojovali jsme za svou vlast“. Bojovali za to, aby mohli vyvraždit miliony Židů, Čechů, Poláků a dalších Slovanů a zmocnit se jejich země způsobem, který prováděli za války zejména v Polsku a bývalém SSSR.
Za těchto okolností sami spojenci již za války rozhodli, že Němci musí být z Československa, z Polska a z dalších zemí za spáchané zločiny odsunuti a také proto, aby v budoucnosti se nemohli opět něčeho takového dopustit. V té době s tímto rozhodnutím souhlasil celý národ jako s nejmírnějším možným trestem za velezradu. Ta se zejména ve válce trestá smrtí.
Jestliže Němci celou válku vozili vězně nacpané v dobytčích vagonech bez jídla a pití s jediným kbelíkem jako toaletou, my jsme jim umožnili to, po čem volali: „Hein ins Reich“ (domov v Německu), převozem v osobních vlacích a navíc s osobními zavazadly.
Ponechat je v zemi by bylo výsměchem těm, kteří bojovali za naši svobodu a často za ni obětovali i své životy a také vážným ohrožením naší republiky v budoucnosti. Od prvé světové války, kterou Němci rozpoutali, k té druhé, bylo pouhých 20 let. Odsun Němců byl v té době naprosto oprávněný ze všech důvodů. Hlavně proto, opět nebyli zneužiti k novému ohrožení naší republiky.
Jiří Vacek
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz