Byli to opravdu slušní lidé?

Čas od času se veřejnoprávní televize (ČT) prezentuje pořady, které se účelově snaží vzbudit zdání, že po válce byli sudetští Němci odsunuti neprávem, rozhodnutí spojenců redukují na Benešovy dekrety. Zatímco naši vynikající režisér i, z nichž mnozí prošli koncentračními tábory, točí filmy pravdivě uvádějící souvislosti, protože vlastní zkušenost je nezaplatitelná, ta mladší žije pragmaticky. Naskočili na vlnu těch Němců (i jejich potomků), kteří se s výsledky prohrané války nedokázali smířit. A za jejich peníze se prezentují.

Připomeňme si pár minut slávy našeho „takynovináře“, který zaktivoval naše média, politiky i veřejné osobnosti, aby podepřel tvrzení německé spisovatelky Kennelové, která se také doma aktivně přiživila na dobronínském případu. Jak se později (za dost velkých nákladů) ukázalo, nemuseli to být Češi, kdo po skončení války si vyřídili účty, ale možná z koncentráků se navrátivší němečtí antifašisté.

Vrcholem však bylo Vraždění po česku. Za účelový „dokument“ si svou slávu užil jeho autor na dnech Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kde byl slaven jako hrdina a obdržel cenu a „třicet stříbrných“ – pardon – pytel euro pro další dehonestaci vlastního národa. Stačilo i to, že se představitel revanšistického sdružení nadouval v pořadu ČT 24 spolu s K. Schwarzenbergem. Díky vstřícnosti někdejšího předsedy ODS a nechvalně známého premiéra Petra Nečase se B. Posseltovi podařilo znesvětit svou návštěvou Lidic tato nám svatá místa. Nikdo ze servilních moderátorů se nezeptal na jeho pocity…

Cesty k protektorátu Sudety jako územní celek nikdy neexistovaly. Hitler však pro své plány potřeboval odpor Němců žijících v našich pohraničních oblastech a za účinné pomoci zdejšího funkcionáře K. Henleina vybudoval pátou kolonu v našem demokratickém státě.

Na osudnou mnichovskou konferenci přinesl nakreslené hranice „Sudet“, které zradou spojenců - Anglie a Francie – byly přičleněny k říši. Britové se mj. báli, že Německo bude chtít zpět své kolonie, proto ta vstřícnost.

Dal se mnichovský diktát odmítnout? Evropa se obávala našeho NE. Byl by to velký problém. Proto usilovný tlak na prezidenta Beneše. Ten sice od r. 1932 nechal budovat nákladný obranný systém, který však nebyl z různých příčin dobudován. A jak se ukázalo ve Francii – dal se obejít. Dobře znal fašistické řádění ve Španělsku. Za něj by padla odpovědnost na něho a v případě, že by požádal o pomoc Sovětský svaz, mohl být viněn za to, že mu otevřel cestu do střední Evropy. Později se ukázalo, že Beneš dobře viděl do budoucna – tušil, že válka stejně bude a pozice Československa jako oběti bude výhodnější.

Vzati pod Hitlerovu ochranu

Byl to nejčernější den – 15. březen 1939. Okleštěné Čechy a Morava byly „vzaty Hitlerem pod ochranu soukmenovců, čelících nesnesitelnému teroristickému režimu“. Fašistické hordy nás obsadily a začal protektorát.

Stejný scénář jako po obsazení pohraničí. Hitler v první chvíli nešel po Židech a Češích, ale po vlastních lidech – sociálních demokratech, komunistech i některých katolických kněžích. Dnes také někteří Hitlerovi otroci mluví o „čechizaci“.

Existuje cosi jako historická pravda. V průběhu dějin byla všelijak pokřivována a interpretována. Stále slyším slova o demokracii a svobodě slova – žel, jsou to často jen slova. Denně je občan vystavován sdělovací masáži, selektivnímu zpravodajství, neověřenému zpravodajství. Máme jistě tisíce historiků, ale kolik je kvalitních. A tak třeba údajný historik z ÚSTR hovoří o době  k o m u n i s m u  u nás! Další, prý badatelé z téhož ústavu, který tenkrát vedl P. Žáček, se propůjčili k dehonestaci spisovatele Milana Kundery s jediným cílem: zabránit jeho úspěšné nominaci na Nobelovu cenu, v době, kdy ji pochlebovači chtěli prosadit pro Václava Havla. Stejně jako vytvářeli gloriolu hledáním čestných doktorátů a vyznamenání po světě. A tak opět vznikají tendenční veledíla, vybírající z kontextu doby jen hodící se detaily.

Před časem jsem náhodou zachytil na ČT část pořadu z r. 2005, na němž se také finančně podílela německá strana. Že by platilo: kdo platí, poroučí? To by měli posoudit zadavatelé. Skupina odsunutých Němců, žijících původně, tuším, že ve vyškovské (?) enklávě, se přijela podívat na svou někdejší vesnici. Proč ne – kdo v míru přicházíš…

Po letech bylo na setkání si o čem povídat, zeptat se na osudy přátel a známých. Pro nepamětníky chybělo, byť drobné vysvětlení válečné a poválečné doby. Dozvěděli jsme se o aktivitách v Německu… Setkání bylo opravdu srdečné. Každý si povídal, co chtěl, tedy svou pravdu. Možná, že zde opravdu za protektorátu žili idylicky a němečtí příslušníci opravdu českým sousedům vypomohli. Měli vyšší potravinové dávky a další při tehdejším lístkovém systému. Heydrich jim posměšně říkal „margarinoví Němci“. U nás se tomu říkalo „dali se k Němcům“. Ale toto přihlášení se neznamenalo jen více produktů, ale i brannou povinnost pro muže.

Do kamery letitá stařenka vyslovila to, co se žádalo. Zaznělo: „Byli to slušní lidé, nic neudělali.“ Pravda, nic neudělali proti rozbití Československa – napřed jen hajlovali a chtěli do říše. A tak se stali příslušníky vyvolené rasy, která začala likvidovat fyzicky i jinak ty méněcenné. Ty, kteří se dnes a denně třásli, že nějaký prospěchářský udavač na ně ukáže.

Sousedka zmíněné babičky zůstala německé národnosti. Buď nespadala pod podmínky odsunu, ale je i druhá varianta. Za svou protektorátní činnost byla soudem shledána vinnou a odseděla si svůj trest. Ale odsun byl časově omezený a dodatečný odsun nebyl možný. A co případný manžel? Kde a jak bojoval v hitlerovské armádě? Jen střílel Slovany a další nebo je jako soukmenovci mučil, okrádal… Možná, že i padl za říši. Příliš mnoho otazníků.

V archivech i knihách jsem našel při hledání zmíněné historické pravdy i rodinné paradoxy. Na fotografiích jsem poznal tehdy mladší Němku, hajlující při příjezdu fašistické armády do pohraničí. Češi museli tento prostor opustit. Po válce byla souzena a odsouzena. Po odpykání trestu zůstala v pohraničí. Její bratr si po válce vzal ženu, která přežila pochod smrti.

Některá fakta

Každé zvednutí ruky k nacistickému pozdravu přibližovalo Hitlera ke světovládě. A bylo jich mnoho. Byla tu motivace materiální (majetek převážně Židů), představa privilegií vyvolené rasy. Ve velkém pak zisk území, jeho nerostného bohatství, průmyslu a jeho podrobení Hitlerovým plánům, zajištění neplacených otroků pro říši (nucené práce a koncentráky) a vše další. Tato víra je držela i po vůdcově zbabělé smrti (jak mnozí vypovídají) a muselo zbytečně padnout mnoho rudoarmějců, aby dobyli poslední enklávu zrůdnosti.

Závěrečné memento

Bez komentáře otiskujeme část projevu Franze Pany, předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SD) na 64. sjezdu odsunutých Němců v Augsburgu v r. 2013: …“Mimořádně mě těší, že zde mohu pozdravit opravdového posla humanity, nositele Ceny lidských práv SD. Dobrý den, pane Davide Vondráčku. Na sudetoněmeckém dni chceme uctít muže, který svým filmem Zabíjení po česku vyvolal emocionální a dosud opomíjené diskuse o zločinech vyhnání Němců Čechy…Náš mluvčí Bernd Posselt, kterého tím srdečně zdravím, ještě více upozorní na jeho zásluhy.“

Všichni váleční zločinci (pokud se tam dostali) ztratili u procesů paměť a tvrdili, že vykonávali jen rozkazy. S vědomím své viny však prchali především za pomoci Vatikánu přes katolické a fašistické Španělsko „krysími cestami“ (jak příhodné: z potápějících se lodí nejprve prchaly krysy) do Argentiny a dalších zemí Jižní Ameriky.

 Věděl to i architekt holocaustu Adolf Eichmann: Žil s novou identitou v Argentině a klidně podnikal. Bývalému členu Waffen SS W. Sassenovi se tu svěřil pod vlivem alkoholu. Litoval, že se v Evropě nepodařilo vyvraždit v š e c h n y Židy. „Nedělali jsme svou práci dobře, dalo se toho zvládnout daleko víc“! A pak ho dostihla spravedlnost. Dlouho pátrající izraelský Mossad objevil Eichmannovy stopy a v r. 1960 ho unesl. Souzen a o rok později byl popraven. Zde se už hájil plněním rozkazů. Paradoxní je, že Američané o jeho místě pobytu věděli. Ale úzké svazky s Německem, Adenauerem a špionážní centrálou válečného zločince, jakož i jiné, chránili.

Několikrát jsme tiskli autentická vyjádření tehdejších účastníků. Bezmezná touha po odvetě za prohranou první světovou válku a důsledky, jak to teď Čechům natřou. Při pokojných protektorátních akcích provokovali a stříleli. Proto za všechny citát z koncentráku: „… fy neste šádný fojaci, ste chovno, lautr nyc“ – to vše doprovázeno bitím.

Polovinu gestapa tvořili sudetští Němci. Nad krutostí sudetských vojáků se občas pozastavovali členové SS (a nebyli to žádní dobráci). Celá řada válečných zvěrstev spadá na konto sudeťáků – povraždění lidických dětí. Na starosti to měl sudetský Němec, drogista ze Šumperka.

Po první světové válce předpokládal E. Beneš asi milion lidí hlásících se k německé národnosti. Při předválečném sčítání to však bylo 3,1 mil. Válečné události zasáhly do řad sudeťáckých Němců: Padlo jich v řadách wehrmachtu a SS nebo bylo zabito při válečných akcích 300-500 tisíc. Tisíce jich bylo divoce vyhnáno nebo sami uprchli. Odhad divokého odsunu hovoří o 19-30 tisících obětí. Byli nezvěstní, ale i ti, kteří byli odsunuti do Německa a Rakouska stali se obětí starousedlíků za to, že byli příčinou války, v níž původní obyvatelé přišli o vše, co léta budovali: z českých zemí bylo odsunuto 2 170 596 Němců.

Z prorockého projevu prezidenta E. Beneše na sjezdu politických vězňů 14. 12. 1945 v Praze:

„Žádný z vás nezadal k útoku jejich (Němců) nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ…

 Zaznamenávejte, co jste zažili ve vězeních a koncentračních táborech, abyste se mohli bránit, až oni začnou se svou kampaní. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli do útoku. Bude to nová reakce, která spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“

PAVEL NOVÁK, Slovanská vzájemnost č. 196, březen 2016, str. 7