Byli jsme před Evropskou unií budeme i po ní (možná)

Ivan David

Proevropský? Protievropský? Kam nás zavádějí prostoduchá schémata? Za „proevropského“ je pokládán jedinec nadšený, že jsme svázáni pravidly, která tvoří v Bruselu podle návodů vymýšlených kdoví kde. Nic proti tomu, kdyby ona pravidla byla skvělá a prospívala lidu této země. Je dost důvodů mít o tom vážné pochybnosti. „Protievropský“ je jedinec, který má právě takové pochybnosti. Ovšem člověk, který nemá pochybnosti, zřejmě nemyslí.

Pamatuji na ono úspěšné, neboť masově ohlupující heslo z roku 1990: „S námi do Evropy!“ Vladimír Neff připomněl ve své pentalogii nadšení Čechů ze vzniku Československa, do něhož si všichni promítali své naděje. Panovalo obecné přesvědčení, že se tím Češi vyrovnali ostatním evropským národům a že ostatní evropské státy hoří nedočkavostí, aby mohli nové Československé republice prospět. Šířila se fáma, že evropské mocnosti přidělí Československu zámořskou kolonii. Fáma vykrystalizovala v přesvědčení, že onou kolonií bude Togo. V jednom pražském šantánu zpíval komik kuplet „Tógo, to není mnógo“.

Se stejnou naivitou o 70 let později očekávali Českoslovenští občané, že celý svět hoří touhou Čechům a Slovákům prospět. Představa byla taková, že jsme dosud byli Západem kvůli příslušnosti k „Východnímu bloku“ diskriminováni, zatímco nyní, kdy se hlásíme ke vstupu do EU a NATO, budeme vnímáni jako rovní mezi rovnými. Úvaha, pokud lze o úvaze hovořit, je prostá. Jestliže mě dost nemiloval bývalý partner, bude mě (určitě!) milovat ten nový! Říká se tomu optimismus. Tedy neodůvodněné očekávání, že se věci budou vyvíjet příznivě. Hrdina Kunderova Žertu vyslovil přesvědčení, že optimismus páchne blbostí. Toto stanovisko sdílím.

Egoista je podle polského básníka a aforisty Julina Tuwima člověk, který se stará daleko více o sebe než o mne. Egoisticky se chovají i komunity, národní i nadnárodní a to zejména takové, které důsledně uplatňovaný egoismus dovedl úspěšnému nahromadění majetku. Ukázalo se během let pro mnohé zřejmě překvapivě, že bohatnutí českých občanů jim neleží na srdcí o nic více než bohatnutí občanů jakýchkoli jiných. Pamatuji si na ony vášnivé debaty, za jak dlouho doženeme životní úrovní Rakousko či Německo. Ukazuje se, že životní úrovně těchto zemí dosáhneme jedině za předpokladu, že v nich bude životní úroveň rychle klesat. Zaměstnavatelé kupodivu netouží platit více, než musejí.

Prováděl jsem nedávno naší nemocnicí skupinu německých studentů zdravotní školy. Dotazovali se českých sester na jejich platy. Nechtěli věřit. Dozvěděli se, že plat české sestry na konci pracovní kariéry nedosahuje výše stipendia nepodmíněného prospěchem německého studenta ošetřovatelství.

Na konci osmdesátých let nebyly volné byty, ale ani bezdomovci. Dnes je na trhu mnoho volných bytů a vedle toho mnoho bezdomovců mimo trh. A také mnoho přeplněných ubytoven pro chudé.

Ne nejsme na tom „v průměru“ špatně. Někteří si velmi polepšili, mnozí si velmi pohoršili a mnozí už vědí, že si v životě nepolepší. Jsou země i v EU, které jsou na tom mnohem hůř, například Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko. Ještě hůř než ty země jsou na tom jejich občané. Ti jsou na tom ještě hůř než před vstupem do EU. Tyto země jsou proto dále decimovány obrovskou emigrací. I v těchto zemích si mnozí hodně polepšili. Také ti, kteří o svých spoluobčanech rozhodují.

Jaké že to jsou principy EU? Volný pohyb kapitálu, osob, zboží a služeb. Ano, kapitál z ČR volně pohybuje- asi 380 miliard ročně zatímco do ČR se volně pohybuje o 40 miliard více, než jsou členské příspěvky placené do EU. Volně se z ČR pohybují osoby, které jinde dosáhnou na mnohem větší plat, například ony zdravotní sestry. Volně přichází zboží často horší kvality než to domácí, které se proti cizí „tržní síle“ těžko uplatňuje. Jaké to všechno má a bude asi mít důsledky? O dohánění Rakouska a Německa už v médiích nemluví. Zato vypočítávají, o kolik více rohlíků si lze dnes můžeme za průměrný plat koupit oproti stavu před Velkou listopadovou. Kupodivu není řeč o nákladech bydlení, atd.

Hlasoval jsem pro vstup do EU. Po dlouhém váhání. EU se chová příšerněji, než jsem si tehdy dovedl představit. Je načase uvažovat společně s Palackým nikoli o Rakousku ale o EU, že jsme byli před ní a budeme i po ní. Pokud to přežijeme.

Novarepublika.cz