Hitler nás připravil o radostné mládí
Tak, jako tisíce jiných mladých lidí tzv.protektorátu, jsem byl dne 9. dubna 1942 předvolán na pracovní úřad v Plzni, kde jsem obdržel písemný příkaz k odjezdu do německé „Říše“. Transport chlapců ročníků 1921, 22 a 23 byl vypraven dne 10.dubna 1942 z Hlavního nádraží v Plzni, s určením konečné stanice NORIMBERK. Já, ačkoliv jsem byl ročník 1924, který byl povolán na nucenou práci do Německa až v roce 1944, jsem byl odeslán na nucené práce o 2 roky dříve, což bylo v rozporu i s platnými německými zákony.
V Norimberku jsme pochodovali pěšky z nádraží do sběrného tábora. Tam nás roztřídili do jednotlivých zbrojních závodů. Druhý den ráno nás odvezli do místa určení kterým byl Schweinfurt am/Mein kde jsme byli přiděleni do továrny na kuličková ložiska. Ubytováni jsme byli v barákovém táboře Mittlere Weiden, který byl vybudován 2 km za městem, těsně u řeky Mein. V továrně jsme se zapracovávali na různých kovoobráběcích strojích dva měsíce pouze v nočních směnách. Já jsem se zaučoval na brusiče osiček, určených do obráběcích strojů. Z počátku se mě práce dařila, ale asi tak po jednom měsíci jsem často začal vyrábět zmetky které musely být dány do šrotu. Dodnes se divím, že mě za to nezavřeli pro sabotáž. Asi v tom hrál roli můj nízký věk – 18 let.
V táboře bylo s námi Čechy ubytováno cca 170 Francouzů, dřívějších válečných zajatců. Vedle našeho tábora byl další, kde byli ubytováni chlapci a děvčata z Ukrajiny. Těsně vedle tábora byly umístěny protiletadlové baterie, což bylo zřejmě provedeno záměrně, aby při bombardováni přišli o život také nuceně nasazeni zahraniční dělníci, což se skutečně později stalo. V jedné místnosti spalo 6 pracovníků. Po delším čase se ve všech barácích rozšířily ve velkém množství štěnice, se kterými jsme vedli nepřetržitý a marný boj.
Pracovali jsme ve dvou směnách po 12 hodinách. Pokud jsme byli v zaměstnání, chodili jsme na obědy do závodní jídelny. Strava byla na tehdejší dobu dosti chutná, protože v závodní kuchyni byli zaměstnáni Češi. Pokud jsme měli volno, tak jsme si k obědu uvařili v táboře na vařiči něco jednoduchého. Musím uznat, že v té době s námi zacházeli mistři v závodu celkem dobře. Německá armáda slavila úspěchy na všech frontách a obyvatelé Schweinfurtu se bláhově domnívali, že závod nebude bombardován, protože v něm měli většinový podíl podnikatelé z Velké Británie. Pokud však protinacistické a protifašistické uskupení západních velmocí chtělo v budoucnosti dosáhnout převahy ve výrobě všech druhů zbraní a z toho hlavně v letectvu, bylo nevyhnutelné, přistoupit i k leteckému ničení závodů na výrobu kuličkových ložisek, které byly nezbytnou součástí všech zbraňových systémů.
První a dá se říci neočekávaný nálet na Schweinfurt byl uskutečněn v odpoledních hodinách svazem amerických bombardovacích letadel dne 17. srpna 1943. Dle oficielních zpráv se tohoto náletu zúčastnilo cca 376 bombardérů v rámci operace Double Strike. Dle údajů uveřejněných v německém tisku, bylo při této akci sestřeleno celkem 282 bombardérů, z toho nad Schweinfurtem 121.
Tento nálet mě zastihl ve městě, kde jsem společně se třemi Francouzi našel „úkryt“ ve sklepě přízemního domku. Zážitek, kdy se pod námi chvěla země a když se k nám v několika vlnách blížili exploze dopadajících leteckých pum a tlak vzduchu po explodujících vzdušných minách, byl děsný. Při tzv.kobercovém shozu pum, byla z velké části zničena obytná část města avšak továrna na ložiska zůstala netknutá. Bylo to zdůvodňováno tehdy ještě silnou protileteckou ochranou a zásahem německých stíhacích letounů. Dovedu si představit pocity mé matky, když o tom četla v českých novinách. Druhý den po tomto náletu jsem utekl bez jakékoliv přípravy z nuceného pracovního nasazení domů. Přes hranice jsem se dostal pomocí českých železničářů jako topič v lokomotivě, kam jsem nastoupil v Brodu nad Lesy a přejel hranice tzv.protektorátu do Domažlic. Doma v Plzni jsem se policejně nehlášen a bez potravinových lístků zdržel až do 8. října, kdy po marné snaze získat spojení s nějakým odbojovým činitelem a získání možnosti přechodu hranic k našim vojenským zahraničním jednotkám, jsem byl nucen se přihlásit na pracovním úřadě, kde mě byla vystavena jízdenka zpět do Schweinfurtu.
Po návratu, dne 8. října 1943 jsem byl ihned zatčen a umístěn v tzv. nápravném táboře, kde jsem s ostatními delikventy proti pracovní kázni byl zařazen do trestné pracovní kolony na odklízení trosek po bombardování. Dne 14. října 1943 byl uskutečněn druhý nálet, kterého se zúčastnilo 291 bombardérů. Při tomto náletu ztratila americká 8.letecká armáda 60 letounů. Tentokrát mimo obytné části města byly zničeny i některé objekty továrny na ložiska a sousední továrny firmy Sachs na motory. Největší a zničují nálet byl uskutečněn dne 24. února 1944 v rámci kampaně Big Week s účastí 1.100 bombardérů. Denní nálet provedli americké letecké svazy, při kterém byla totálně zničena továrna a celkovou zkázu dovršil noční nálet britských letadel, při kterém byl zasažen i ubytovací tábor zahraničních dělníků, na který bylo svrženo mimo fosforových zápalných tyčinek i několik desítek tříštivých pum, které měly zřejmě zničit protiletadlové baterie umístěné těsně vedle tábora. V ubytovacím táboře neexistoval mimo dvou sklepních prostor pod jídelnami, vybudovaných pro uskladnění brambor a zeleniny. Strop tohoto sklepního základu byl silný asi 15 cm, tedy žádný trochu odolný protiletecký kryt. Francouzi měli k dispozici jakýsi krytý zákop, ve kterém jich však stejně zahynulo cca 80. První vlnu náletu kolem 22. hodiny jsem prožil v jednom ze sklepů, u kterého nebyly žádné dveře. Zdálo se nám, že se otevřelo peklo. Letadla umístila nad prostorem bombardování osvětlovací lampy které se zvolna na padáčcích snášeli k zemi. Vedle tábora hřměla protiletadlová děla, na tábor dopadaly stovky fosforových, zápalných tyčinek ale i několik tříštivých leteckých pum, které byly původně určeny pro umlčení protileteckých baterií, záměrně umístěných vedle oplocení tábora.
Kolem 24. hodiny přiletěla bez jakékoliv výstrahy druhá vlna letadel. Tentokrát jsem doběhl do druhého sklepa, což mě zachránilo život, protože první sklep, do něhož jsem se chtěl původně schovat a kam jsem již nestačil doběhnout, obdržel přímý zásah a všichni, kteří byli v něm schovaní zahynuli. Byla to převážně ukrajinská, mladá, krásná děvčátka násilně zavlečená ze svých domovů do německé říše. Po skončení druhého nočního náletu jsem se vydal s jedním ukrajinským děvčetem podél řeky, až jsme došli do jakési vesnice. V kostele jsme přečkali do rána, kdy jsme se vrátili do tábora. Tam nás čekala hrůzná podívaná. Na nádvoří tábora bylo položeno vedle sebe několik desítek Francouzů, ukrajinských děvčat a chlapců, kteří ztratili při náletu život. Z Čechů nezahynul v táboře žádný, mimo jednoho, jenž při ohlášení každého náletu utíkal daleko od tábora. Tentokrát ho našla smrt v podobě jedné zbloudilé letecké pumy. Z padesáti dřevěných baráků zůstal stát pouze jeden, který byl obydlen Čechy a jimž se podařilo zápalné tyčinky uhasit. Po tomto zničujícím náletu se všichni Češi rozhodli, že se vrátí domů.
Já jsem se cestou v Norimberku oddělil od skupiny uprchlíků. Přespal jsem v táboře nuceně nasazených Čechů a další den jsem pokračoval v cestě domů. Oblečen jsem byl do černého pláště proti dešti, na hlavě zelený klobouk a v kapse saka jsem měl zastrčené německé noviny tak, aby byly vidět. Cestou vlakem se mě stala neuvěřitelná příhoda. Do kupé vlaku, kde jsem seděl, přišel německý policista ve stejnokroji, tzv Schutzpolizei, který měl na řetízku připoutaného francouzkého uprchlíka. Dal se se mnou do řeči a stěžoval si, že musí stále vozit zadržené uprchlíky do trestních táborů. Díky mé znalosti německého jazyka obarveného bavorským dialektem nepřišel na to, že jsem také na útěku. Opět při mě stál můj strážný anděl. Přes hranice protektorátu z Brodu nad Lesy do Domažlic jsem se opět dostal za pomoci českých železničářů. Tentokrát ne v lokomotivě, ale v nákladním vagonu. Při příjezdu do Plzně jsem za jízdy těsně před příjezdem na nádraží vyskočil z vagonu a mimo peron vstoupil do města. Stávalo se totiž, že někteří uprchlíci ujeli bez pohromy několik stovek kilometrů, vystoupili na nádraží, kde byli zadrženi policií a skončili v lepším případě v některém nápravných táborů.
Po několika dnech odpočinku jsem se přihlásil na pracovním úřadě se žádostí, abych byl zaměstnán v Plzni, protože jsem v Německu odpracoval již 23 měsíců. Operoval jsem s tím, že ročník 1924 je vysílán na práci do Německa na 10 měsíců, které mám já již dávno odpracované. Úřednice, sudetská Němka, však na moje argumenty nebrala zřetel. Vyplnila a předala mě pracovní příkaz s určením do továrny na výrobu leteckých motorů Junkers v Köthenu. Při převzetí pracovního příkazu a jízdního průkazu jsem jí při odchodu prohlásil, že nikam nepojedu. Doma, po zvážení mé bezvýchodné situace, jsem se rozhodl podřídit se nátlaku. Druhý den při mém odchodu na nádraží jsem potkal na schodech domu českého policistu, který měl příkaz dopravit mě na nádraží třeba násilím. Byl rád, že k tomu nedošlo a celou cestu mě utěšoval, že už bude brzy války konec. Tentokrát jeli s námi na nucenou práci do „Hitlerovi německé říše“ i děvčata ročníku 1924, takže nám bylo veseleji. Já jsem je však předem litoval, protože jsme věděl, co na ně čeká a že to budou mnohem hůře snášet než chlapi.
Do Köthenu jsme přijeli 9. března 1944. Ubytováni jsme byli v táboře Werkheim-Ost. Zaučováni jsme byli na strojích k obrábění bloků a hlav leteckých motorů určených pro bombardery Ju-213 Já jsem se zapracoval k ovládání velké stojanové vrtačky, na které jsem u hlavy leteckých motorů vrtal závity otvorů ke spojování hlavy s blokem motoru. Protože v té době Angloameričané začali soustavně a plánovitě bombardovat všechny letecké továrny v Německu, bylo přikročeno k jejich přemisťování do podzemních továren.
Nordhausen – zvláštní zona nacistického Německa
Jedna z nich byla vybudována v blízkosti města Nordhausen, kam nás odvezli dne 10. března 1944.
Podzemní továrna Mittelwerke a.s. byla vybudována ve vápencových horách vězni koncentračního tábora Buchenwald. Střežena byla výlučně příslušníky SS. Vjezd i výjezd z továrny byl v úrovni okolní krajiny. Do vrchu, který byl vysoký asi 130 metrů, byly proraženy dva tunely, vzdálené od sebe asi 20 metrů. Tyto tunely byly každých deset metrů propojeny výrobními halami, ve kterých byly ve dvou řadách vedle sebe umístěny obráběcí stroje, na způsob pásové výroby. Vězňové KT DORA, kteří byli ubytováni pod zemí, nepřetržitě rozšiřovali podzemní prostory továrny. Na denní světlo vůbec nevycházeli. Nikdo si dnes nedovede představit nesmírné utrpení těchto ubohých lidí.
První den. kdy jsme přijeli na práci do této podzemní továrny, nás zavedli do jídelny, kde nám dali k jídlu hrachovou polévku, ve které plavaly kousky uzeného masa. Mysleli jsme si, že takto budeme stravováni každý den, ale to jsme se náramně zklamali. Hned druhý den a potom i následující, nám již vozili polévku až ke strojům. Za 12 hodin nepřetržité práce jsme v poledne obdrželi půl litru polévky. To bylo naše jediné jídlo za celou pracovní směnu. V polévkách jsme ale měli pestrý výběr (krupicová, ze shnilé zeleniny nebo ovoce, z tuřínu a pod.). Večer jsme obdrželi dva krajíčky chleba s kouskem salámu nebo umělého tuku, případně marmelády. Žádné potravinové lístky jsme nedostávali, takže jsme neměli možnost si přikoupit něco k jídlu. Kalorická hodnota denního přídělu jídla byla stanovena na podkladě nacistického vědeckého výzkumu tak, abychom byli schopni vykonat uloženou práci. Protože dojíždění vlakem z ubytovacího tábora zabíralo každý den mnoho času, ubytovali nás po několika měsících do opuštěných kasáren, která se nacházela přímo v Nordhausenu. V části těchto kasáren byl také zřízen koncentrační tábor, kam umísťovali vězně, kteří z důvodu naprostého vyčerpání nebo nemoci nebyli schopni již pracovat. Každý den ráno, když jsme šli do práce, jsme viděli hromady mrtvých vězňů, naskládaných před baráky, kteří přes noc zemřeli. Vedení závodu se ani nenamáhalo to před námi utajit. Oddělující plot byl totiž zhotoven z drátěného pletiva, takže jsme měli možnost vidět do celého prostor/u tohoto likvidačního, koncentračního tábora. Pravděpodobně to bylo učiněno s úmyslem, abychom si uvědomili, co nás čeká, kdybychom se dopustili jakéhokoliv přestupku proti pracovní kázni, nebo politickému režimu. Myslel jsem na svého otce, který byl vězněm KT Buchenwald, zda se nenalézá mezi těmi, kteří pracovali v podzemní továrně, nebo zda je v pobočce KT Dora pro odložené, pracovně neschopné vězně.
Když jsme prvně vstupovali hlavním vchodem do podzemní továrny, tak nám připadalo, že vstupujeme do jakéhosi pekla. Nad vchodem bylo umístěno kulometné hnízdo, průkazky kontroloval příslušník SS a na uvítanou nám vrchní mistr-nacistický fanatik oznámil, „že se odtud již nikdy domů nevrátíme“. Všichni -, kteří jsme již měli za sebou pobyt v některém jiném městě Německa, jsme se shodli na tom, že tato podzemní továrna je nejhorším prostředím, s nedostatečným stravováním a velmi špatným celkovým zacházením. Za mého pobytu v podzemní továrně jsem onemocněl ze stravy. Měl jsem na nohou tolik vředů, že jsme nevydržel stát 12 hodin u stroje. Šel jsem k doktorovi, ale ten mě neuznal neschopným práce. Zůstal jsem proto o své vůli asi 3 dny na ubytovně, než jsem byl schopen jít znovu do práce. Tentokrát mě to prošlo, ale za nějaký čas mě to bylo připočteno k tíži. Jak už jsem se zmínil, výroba leteckých motorů byla organizována systémem pásové výroby. Na prvním stroji výrobního pásu pracoval Belgičan, který sympatizoval s Němci. Protože měl na výrobku jednoduchou operaci, splnil stanovenou normu v průběhu 8-10 hodin a potom mohl odejít. Nás ostatní kteří jsme prováděli na výrobcích složitější operaci, proháněl mistr, který byl fanatickým nacistou. Já jsem vrtal do hlavy leteckých motorů 50 závitových otvorů, které se měly vrtat v čistém oleji. Ku konci roku 1944 pro nedostatek oleje jsem byl nucen vrtat závity v tzv.mléčné vodě, což byla obyčejná voda smíchaná s trochou oleje. Závity se při vrtání enormně zahřívaly a často v závitovém otvoru praskaly. Ulomené části závitu pak bylo třeba pracně a ručně z otvoru vyjímat. Jednoho dne jsem se spletl a místo závitníku o průměru 6 mm jsem vyvrtal závity o průměru 7 mm. Znehodnotil jsem tak za jednu směnu asi 32 hlav k motorům. Odstranění škody trvalo další dvě dvanáctihodinové směny. Po tomto mém „díle“ mě přeřadili k jinému stroji, kde jsem na blocích motoru soustružil otvory k uložení ložisek a hřídele. I tam se mě ale po několika dnech podařilo u dvou kusů bloků leteckých motorů vysoustruhovat otvory o několik milimetru větší, než bylo předepsáno. To už nešlo žádným způsobem opravit a celé dva bloky musely být dány do šrotu. To už nacistickým mistrům došla trpělivost a případ byl nahlášen gestapu jako sabotáž zbrojní výroby. Když jsem jednoho dne před Štědrým večerem roku 1944 přišel po noční směně z práce, vtrhl do naší světnice příslušník SS v černé uniformě a ptal se, zda je tam ubytován pracovník jménem Šír. Oznámil mu, že bude umístěn v nápravném táboře, aby si vzal dvě deky a odvedl ho pryč. Velmi jsme kamaráda litovali, protože jsme viděli v jakém ubohém stavu se nacházeli při návratu z práce ti, kteří byli umístěni byť jenom na několik týdnů do zvláštního nápravně trestného tábora tzv. „ Sonderlágru“ - Neuplynulo ani 5 minut a příslušník SS se vrátil pro mě. Byl jsem z toho úplně šokován, ale neměl jsem již žádnou šanci k útěku. Po cestě přibral ještě jednoho Francouze a potom nás „tři mušketýry“ odvedl do kanceláře gestapa.Tam s námi sepisovala naše nacionále mladá a pohledná Němkyně.
Protože jsme se s kamarádem něčemu zasmáli, otočila se k nám a pravila:“ On vás za chvíli ten smích přejde“. A měla pravdu. Asi dva km od kasáren kde jsme byli ubytováni, se nacházel tzv. „zvláštní tábor“ o dvou barácích, oplocený ostnatým drátem. Byla to taková „předsíň“ do opravdového koncentračního tábora KT-DORA, kde se měli převychovávat pracovníci, kteří podle německých kritérií režimu škodili, ale kteří se měli jako zapracovaní, a u výrobního pásu chybějící, opět po nápravě vrátit ke svým strojům. Do kanceláře velitele tábora vešel na pokyn příslušníka SS jako první odvážlivec můj spolubydlící, kamarád Šír. Za chvilku jsme slyšeli za zavřenými dveřmi pleskavé zvuky. Kamarád se vypotácel ze dveří a obě tváře měl opuchlé od facek. Rozhodl jsem se, že půjdu jako druhý, abych to měl za sebou. Vstoupil jsem do kanceláře a naproti mně stál chlap v uniformě SS s typickým postojem „nadčlověka“. Ruce za zády s široce rozkročenými nohami, pohupující se na špičkách holinek. Ptal se mě, jak jsem si mohl dovolit nepřijít tři dny do práce a jak to bylo s tou sabotáží a úmyslným ničením výrobků. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem to úmyslně neudělal a že jsem byl nemocný a vyčerpaný. Na to mě odpověděl, že on je také nemocný a musí chodit do práce. Potom následovali facky které vedl celým tělem a veškerou silou. Mělo to tu výhodu, že po prvních dvou fackách z obou stran jsem měl tak umrtvené tváře, že jsem ty další facky už ani necítil. Bylo to pro mě první lidské ponížení, kdy jsem musel stát v pozoru, přijímat facky a nemohl jsem je vrátit.
Po této přijímací ceremonii se mě dostalo poučení, že v táboře je tvrdá disciplina a pokud ještě něco někdy provedu, že skončím v KT-DORA. Potom jsme vyfasovali plátěné oděvy s bílými pruhy na zádech a nohavicích nad koleny. Přesto že byl prosinec a neobvykle silná zima, nesměli jsme mimo košile a spodků mít pod plátěným oblekem nic jiného. Mrznout byla zřejmě jedna ze součástí trestu. V tomto nápravném táboře jsem mimo hladu, zimy, vší, nevyspání a nesmyslné těžké práce zažil osobně několik insultací. Naše práce spočívala v tom, že jsme kopali do vysokého kopce na okraji města kryty pro rodinné příslušníky SS. Protože byla půda promrzlá, krumpáče od ní odskakovaly jako od kamene. Na staveniště se každý den vozily na dřevěných trakařích brikety, aby si dozorci mohli v boudě zatopit. Jednoho dne přišla řada i na mě. Měl jsem ale z předešlých dní přemrzlá obě zápěstí a nemohl jsem udržet váhu trakaře v rukou. Musel jsem každou chvilku odpočívat a tím jsem se zpožďoval za ostatními pracovníky. Jeden z dozorců, válečný invalida, který měl jen jednu ruku a jedno oko, mě neustále popoháněl, až jsem silou vůle ale i se znatelnou zlostí v obličeji kolonu dohnal a praštil s trakařem před boudou o zem. Za tuto vzpurnost mě nechal invalidní dozorce odvážet trakařem nakopanou zeminu celou směnu. S trakařem jsem musel přejíždět přes strouhu, ve které tekl potůček a přes níž bylo položeno prkno. Protože na prkno dopadala z kolečka hlína smíšená se sněhem, bylo prkno oblé a těžko se na něm držela rovnováha. Nakonec jsem i s trakařem spadl do strouhy a protože jsem byl od hladu a nevyspaní zesláblý, těžko jsem se dostával opět nahoru. Když mě můj strážný uviděl, řval na mě, abych si pospíšil, což doprovázel nadávkou „ty sviňský český pse“. Byl to totiž sudetský Němec a navíc sadista, který ač byl ve válce tělesně postižen, s oblibou mlátil vězně holí, kterou nikdy neodložil.
Protože ji přerazil o jednoho Ukrajince, vzal si jako náhradu násadu od krumpáče. Asi jsem se na něho nevlídně podíval, takže když jsem se konečně dostal i s kolečkem na okraj strouhy, už na mě čekal a začal mě touto násadou mlátit. Zařekl jsem se v duchu, že ani nevykřiknu, aby viděl, že Češi jsou z tvrdého těsta. Jak se ale lidově říká „člověk míní, Pán Bůh mění.“ První úder jsem inkasoval přes zadek, druhý přes záda (to se dalo ještě vydržet). Třetí úder jsem obdržel do loketního kloubu a v ten okamžik jsem bolestí vykřikl. To zřejmě toho sadistu konečně uspokojilo a přestal mě mlátit se slovy: “Já ti ukážu železný klid ty sviňský pse“. Tato roztomilá nadávka byla mezi Němci velmi oblíbená. To bylo moje druhé, lidské ponížení v tomto nápravném táboře. Na cestě z práce nám někdy česká děvčata hodila něco k jídlu. Jednou jsem takto získal krajíček chleba, který jsem si schoval pod košili. Co čert nechtěl, právě ten den prováděl velitel tábora osobní prohlídku každého vězně. Samozřejmě přišel na to, že mám pod košilí krajíček chleba. Dostal jsem pořádnou facku, protože jsme měli zakázáno brát od kohokoliv něco k jídlu.
Mít neustále hlad, bylo součástí trestu v nápravném táboře. Na „Štědrý den“ 1944 jsme obdrželi mimořádně štědrou večeři, která sestávala z půlky krevního vuřta, malé kostičky margarinu, plátku chleba a šálku černé brindy, které se za války říkalo káva. Každé ráno chodili dva určení vězni s konvicemi pro tuto „kávu“. Nějakým nedopatřením se jednoho dne stalo, že pro snídani nikdo nešel.
Najednou se do našeho baráku přihnal velitel tábora a s bičíkem v ruce nás vyhnal na nádvoří tábora. Nedal nám ani možnost se obléci a obout. Ten den zrovna hustě sněžilo a my jsme asi půl hodiny stáli v pozoru, většinou bosí a ve spodním prádle, dokud nám kávu nepřinesli. Myslel jsem si, že to určitě někdo z nás odstoná, ale ku podivu se tak nestalo. Zřejmě vlivem plánovaného a každodenního otužování. Po dvou měsících pobytu v tomto nápravném táboře, mě a mého kamaráda Zdeňka Šíra, zavolali večer do kanceláře velitele tábora, který nám k naší nesmírné radosti oznámil, že budeme druhý den ráno z tábora propuštění. Samozřejmě nás opět varoval, že při příštím porušení pracovní kázně skončíme v KT Dora. Ráno jsme odevzdali trestanecké úbory a po důkladném odvšivení nás poslali na pracoviště, kde jsme u pracovního pásu citelně chyběli. Zřejmě i proto si vedení závodu vyžádalo naše propuštění z nápravného tábora. Již dávno jsem se obával, že se jednou dočkáme zničujícího náletu na podzemní továrnu, případně na kasárna, kde jsme byli ubytováni. Začal jsem se proto plánovitě připravoval na útěk domů. Po zkušenostech ze Schweinfurtu jsem nechtěl znovu zažít hrůzu náletů na tak důležitý objekt jako byla podzemní továrna, kde se vyráběli až do konce války zázračné zbraně, zejména vyhlášené rakety V-1 a V-2. Koupil jsem si v knihkupectví turistickou mapu Německa a na této mapě jsem si vytýčil trasu, po které jsem chtěl útěk uskutečnit. Volil jsem pokud to bylo možné, jednokolejné, vedlejší tratě, abych se vyhnul případným kontrolám, které existovaly na všech hlavních traťových linkách a stanicích. Vojenská policie chytala sběhy, normální policie vyhledávala uprchlíky z nuceného pracovního nasazení a další podezřelé osoby. Porušil jsem tentokrát zásadu, prchat domů přes hranice sám. Přizval jsem k útěku kamarádku /Marie Flosmanová z Příbrami/, která mi několikrát při návratu z pracoviště do nápravného tábora přinesla něco k jídlu. Poradil jsem jí, aby si nechala z domova poslat takové oblečení, aby vypadala jako Němka. Dne 12. března 1945 brzy ráno, jsme se vydali pěšky na cestu do lázeňského městečka Berga, kde jezdila lokálka do dalších větších měst. Asi tak jeden kilometr za městem jsem slyšel, jak někdo za námi jede. Byla hustá mlha, ze které se vynořili dva policisté na kolech. V ten okamžik jsem si řekl „to jsme se daleko nedostali.“ Nedovedl jsem si totiž představit, že by nás policisté nekontrolovali. Přesto se tak stalo, protože projeli mimo nás a ještě nás pozdravili. Cestovat za války po Německu několik set kilometrů nebylo v tehdejší válečné době žádnou jednoduchou záležitostí. Předpokládalo to mluvit dobře německy, mít vhodné, nenápadné oblečení a mít schopnost při neočekávaných událostech se rychle rozhodnout k řešení situace. V neposlední řadě to ale vyžadovalo mít především štěstí. V průběhu našeho útěku docházelo někdy k situacím, kdy jsem si myslel, že už je všechno ztraceno. Útěk z pracovního místa byl ztížen tím, že všichni cizinci ku konci války se nesměli po setmění vzdalovat mimo ubytovací objekt /tábor/. Jízdenku si mohli koupit maximálně do vzdálenosti 10 km od místa pracoviště. Stalo se nám ve městě ZWICKAU, že mě v noci náhle někdo posvítil do obličeje baterkou a ptal se mě na jakousi ulici. Byl to armádní důstojník. Řekl jsem mu, že jsem přijel na návštěvu sestry a že to zde neznám. Abychom se vyhnuli případným kontrolám, šli jsme za město, kde jsme chtěli u nějakého plotu přenocovat. Začalo ale hustě pršet, takže jsme byli nuceni jít na nádraží, kde nám ale hrozila kontrola osobních dokladů. Měli jsme ale opět štěstí, protože v nádražní hale byla skupina vybombardovaných Němců, mezi které jsme se hned začlenili. Tyto Němce postižené bombardováním si totiž nikdo nedovolil kontrolovat. Pokud se dobře pamatuji, myslím si, že zrovna v tomto městě mě ráno u nádražní pokladny odmítla pokladní prodat jízdenku do dalšího města. Museli jsme se rychle vzdálit a postraním vchodem jsme se dostali ke koleji, na kterou již přijížděl náš vlak. Když přišla konduktérka kontrolovat lístky, vymluvil jsem se, že jsme přišli na poslední chvíli a neměl jsem již čas si koupit jízdenky. Odmítla mě prodat jízdenky s tím, že žádné u sebe nemá a abychom se u ní hlásili na konečné stanici. Samozřejmě mě to ani nenapadlo a průvodčí, která nás na peronu již vyhlížela, jsme v davu nepozorovaně obešli. Po dalších útrapách jsme se konečně dostali na konečnou stanici před hranicí protektorátu. Byla to stanice Pšoblik, kde jsme v lese přečkali den a v noci jsme se pěšky vydali na cestu přes hranici. Širokým obloukem jsem obešli německou celnici až jsme došli do opravdu české vesnice. Dali nám tam najíst a poradili další cestu do Rakovníka. Z Rakovníka jsme již jeli normálně vlakem do Zdic, kde se naše cesty rozcházely. Marie jela do Příbrami a já jsem pokračoval do Plzně. Byl to můj třetí, nejdelší a nejdobrodružnější útěk z pracovního nasazení v nacistickém Německu. Z Nordhausenu jsme utekli právě včas, protože koncem měsíce března byly obytné části města a kasárna, kde byli ubytování zahraniční dělníci, totálně za leteckého náletu zničeny. Za tohoto náletu zahynuli těsně před koncem války naprosto zbytečně stovky zahraničních dělníků, kteří se těšili na návrat domů. Podzemní továrna zůstala opět ušetřena, protože Američané se potřebovali zmocnit nepoškozených mezikontinentálních raket. Do USA bylo urychleně přepraveno 100 kusů raket V-2. Za nimi putovalo i 172 německých raketových odborníků-vědců, v čele s Wernherem von Braunem. Za války pracovali pro vítězství Hitlerovi nacistické „říše“ a po válce sloužili za mnohem lepších hmotných podmínek novým pánům. Za svoje zásluhy získali i se svými rodinnými příslušníky americké občanství.
Moje vzpomínky z válečných let jsou určeny především naší mládeži, která je masírována mnohdy pokřivenou historií o údělu českého národa za 2. světové války.
Názory nepřátelů naší bývalé Československé republiky, nyní České republiky, si můžete zjistit na internetových stránkách „nasmer“ nebo na webu sudetoněmeckého landsmanšaftu, ať již německého či rakouského. Podívejte se do „Sudetendeutsche Zeitung“ nebo „Sudetenpost“. Čtěte, přemýšlejte a pak si udělejte svůj vlastní názor na jejich představy o tzv. smíření a spolupráci. Při té příležitosti by bylo jistě na místě přečíst si i stati dr. Evy Hahnové, zejména ty, v nichž např. říká, že kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft.
Jaroslav Maršák
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz