Ve volební kampani nebyly žádné protiněmecké tóny, pokud jsem mohl zaznamenat. Obsahem však byly otázky, které jsou spojeny s tzv. sudetoněmectvím. O čem byla konkrétně řeč? Karel Schwarzenberg se horlivě snažil. Podle něj jsme „sudetské Němce“ vyhnali na základě principu kolektivní viny a okradli jsme je. V tomto smyslu se vyjádřil již několikrát i v minulosti. Nově se zmínil o zločinech, které jsme se v souvislosti s vyhnáním, jak tvrdil, dopustili a prezident Beneš, jak občané pochopili jeho slova, byl rovněž jako naši předci zločinec. A korunu všemu nasadil tvrzením, že Benešovy dekrety již neplatí.
Když V. Moravec, nechvalně známý moderátor „České“ televize, mluvil po volbách s M. Zemanem již jako s budoucím prezidentem, snažil se do rozmluvy vnést myšlenku o omluvě, kterou by M. Zeman měl přednést na své budoucí návštěvě v Německu. Pokud si dobře pamatuji, M. Zeman naprosto správně odpověděl, že uvedené otázky probírané v prezidentské kampani na mezinárodní úroveň vůbec nepatří. Není se komu a proč omlouvat.
Podívejme se podrobněji na některý uvedená tvrzení pana K. Schwarzenberga. Byli příslušníci německé menšiny v Československu po druhé světové válce vyhnáni nebo odsunuti?
Z hlediska mezinárodního práva vyhnání je jednostranný akt státu, který za vyhnání je odpovědný. Oběti takovéhoto vyhnání mají nárok na náhradu škod, jež jim vznikly v souvislosti s vyhnáním. Pokud by byla pravda, jak tvrdí náš velkolepý ministr zahraničních věcí, že jsme příslušníky německé menšiny vyhnali, měli by právo na náhradu škod. Chystá snad pan ministr se svou asociální TOP09 další restituce, tentokrát ve prospěch vyhnaných?
Vzhledem k tomu, že o odsunu německé menšiny z Československa rozhodly Spojenci na Postupimské konferenci, o čemž jsme byli diplomatickou cestou vyrozuměni a toutéž cestou jsme toto rozhodnutí vzali souhlasně na vědomí, nemohlo se jednat o jednostranné rozhodnutí ČSR. Z hlediska mezinárodního práva jsme podstatnou část německé menšiny z republiky odsunuli.
Je nutné v souvislosti s uvedeným se zmínit i o tzv. divokých odsunech. V některých místech osvobozené republiky, např. v Brně, v částech pohraničí rostlo silné napětí mezi německou menšinou a Čechy. Hrozilo, že v některých lokalitách dojde ke krvavým střetům. Nebylo by se co divit. V represivním protektorátním aparátu pracovalo až 50% sudeťáků, byli v gestapu, SS, SD v NSDAP. Kolik zločinů bylo s jejich jménem spojeno, všichni víme. Ještě v zimě na jaře r. 1945 Němci v pochodech a transportech smrti, z nichž některé prošly či projely i našim územím, takže naši lidé tu německou bestialitu mohli vidět na vlastní oči, zavraždili 250.000 svých odpůrců. Vraždění našich lidí nepřestalo ani v posledních dnech války, připomeňme si Květnové povstání českého lidu a Pražské povstání. Dalších 5000 životů vyhaslo díky německé brutalitě, a krev tisíců raněných byla prolita, o obrovských materiálních ztrátách ani nemluvě. V důsledku toho lidé ztratili schopnost rozlišovat mezi nacisty a Němci. Nedozněly ani poslední výstřely druhé světové války a domů se vraceli naši lidé z koncentračních táborů, gestapáckých mučíren. Lidé z rodin postihnutých německým terorem se projevovali též radikálně. V koncentračních táborech a již i doma umíralo v té době ještě značné množství bývalých vězňů koncentračních táborů. Místy Němci i po válce sáhali ke zbraním, teroru a sabotážím. A tak zbytečně umírali další lidé. To byla atmosféra, v níž docházelo k tzv. divokým odsunům.
Podívejme se do květnového Brna v r. 1945. Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům proběhla samozřejmě i v Brně. Dne 23. května 1945 ministr Stránský vládu informoval o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu, "že tam mají ve vězení asi 1 600 zajištěných osob, z nichž asi 1 500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď lynčovány, nebo že národní výbor k jejich záchraně bude muset střílet do českého lidu..."
(Archiv Úřadu předsednictva vlády, vláda 23. května 1945)
Podle Karla Kaplana, Pravda o Československu 1945-1948, Praha 1990, s. 140.
Akci předcházela řada požárů, založených v Brně ve dnech 26.-30. dubna 1945, které byly dílem německých ozbrojených skupin. Ve zprávě československého ministerstva vnitra z 8. srpna 1945 jsou uvedeny požáry v moderním poštovním úřadě před hlavním nádražím, v obchodním domě Alfa, kde byla dříve tajná úřadovna gestapa, v blocích obytných domů na Kolišti, v budovách v ulici Na hradbách a na Lažanského náměstí. Řada menších požárů byla včas uhašena. Viz: Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933-1947. Praha,1964, s. 561.
Zaznamenejme, že i v té hrůzné poválečné době čs. revoluční orgány chránili životy jak Němců, tak Čechů, kteří byli zatčeni pro podezření ze spáchaných zločinů v době války.
Za této situace se rozhodovalo o vysídlení Němců z Brna. Obyvatelstvo Brna žádalo okamžitý odsun všeho německého obyvatelstva. Příslušné brněnské orgány však správně rozhodly o vyčlenění některých skupin z přesídlení. Nemělo se týkat nemocných, invalidů, těhotných žen, rodiček, žen a mužů z národnostně smíšených manželství a jejich dětí, pokud se na ně pohlíželo jako na Čechy, uznaných antifašistů a Židů německé národnosti. (Staněk. Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha, 2005, str. 237) O statutu antifašistů rozhodovala Antifašistická komise složená z antifašistických Němců. Orgány národního výboru města Brna rozhodnutí Antifašistické komise plně uznávaly.
Ve večerních hodinách 30. května vyšla z Brna první kolona vysídlených Němců, poslední pak ráno následujícího dne. Necelých 20.000 Němců tak opouštělo Brno a okolí. Byli směrováni na rakouské hranice. V Pohořelicích, kde část vysídlených zůstala ubytovaná, vypukly průjmové choroby. Zemřelo asi 500 Němců. Další pak dosáhli česko-rakouských hranic, kromě asi 2000, kteří byli vráceni do Brna. V průběhu odsunu byl zastřelen jeden Němec, který napadl strážce, provázejícího kolonu. Nešťastnou náhodou byla současně smrtelně zasažena jedna Němka. Další Němec byl později zastřelen rudoarmějcem. To byla jediná násilná usmrcení v průběhu celého přesídlení.
Neteklo tolik krve, kolik předpokládal W. Churchill, který k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Pokud landsmanšafty pořádají hrůzostrašné výstavy o tzv. „divokém odsun“, pak by měli ještě dodat následující: „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in. O české státnosti, str. 258, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004).
Pokud jde o odsun převážné části německé menšiny z ČR, pak je třeba zdůraznit následující. „Dokumenty Postupimské konference byly významným krokem v mezinárodních právních a politických jednáních, které vytvořily základy mezinárodního práva v poválečném světě. Potvrdily rozhodnutí Krymské konference a navázaly i na jiná předchozí jednání Spojenců počínaje Atlantickou chartou. Účastníci Postupimské konference přijali rozhodnutí i jménem Československa a ostatních signatářů Deklarace Spojených národů z 1. 1. 1942, tedy všech států protinacistické koalice, které byly ve válečném stavu s Německem. Představitelé tří velmocí jednali v jejich zájmu a reagovali na jejich návrhy. Transfer německého obyvatelstva z Československa byl krátce poté stvrzen i v dalších mezinárodních smlouvách, zejména v Pařížské dohodě o reparacích od Německa a založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata uzavřené 21. 12. 1945. Československo tuto dohodu publikovalo pod č. 150/1947 Sb. Dohoda vyjadřovala ve svém znění souvislost "s odsunem bývalých československých příslušníků"…
„Tři velmoci učinily rozhodnutí o transferu německého obyvatelstva v několika rolích. Podle podmínek kapitulace a zejména podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, Spojeného království, USA a prozatímní vlády Francouzské republiky přijaly tyto vlády "nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela německé vládě, německému vrchnímu velení a jakékoliv vládě nebo orgánu státnímu, městskému a místnímu". Jménem Německa spojenecké vlády vyjádřily souhlas a akceptovaly vystěhování německého obyvatelstva a jeho přemístění na území Německa. Německo v té době nemělo jinou vládu, než Kontrolní radu. Představitelé tří velmocí rozhodovali především jako garanti budoucího mírového uspořádání ve světě. Ukázalo se totiž, že selhalo pojetí versailleského systému o ochraně menšin právě ve vztahu k Německu a k německým menšinám v jiných státech…Německá vláda, která v r. 1918 nepodpořila snahu o secesi německé menšiny v Československu, později aktivně prosazovala stížnosti a petice příslušníků německé menšiny z různých států proti vládám těchto států, jež byly adresovány Společnosti národů. Po nástupu Hitlera k moci se staly německé menšiny v Československu i v dalších státech řízeným nástrojem politiky německé vlády k destabilizaci těchto států a k rozpoutání světové války. Německé menšiny nebyly loajální k vlastním státům, ale jen k Německu, k jeho režimu, v souladu s tehdy vládnoucí ideologií v Německu. Popřely tak základní princip, na němž byl systém ochrany menšin po 1. světové válce založen. Ukázaly jeho nedostatky. Vlády Československa a Polska zastávaly vůči Německu i vůči vlastním menšinám politiku výrazně odlišnou, to však neovlivnilo v obou případech úsilí Německa zničit jejich státnost.“
„Transfer obyvatelstva však nebyl považován za kolektivní sankci. Měl mít preventivní význam se zřetelem k odstranění nebezpečí dalších ohnisek neklidu a konfliktů. Tímto opatřením se měly napravit i nedostatky versailleského systému.
Německá ideologie zdůrazňovala po několik generací potřebu dosáhnout sjednocení všech Němců v jednom státě a německé menšiny sloužily k další expanzi Německa. Po druhé světové válce byly zkušenosti s politikou Německa důvodem k opatřením, aby německé menšiny nemohly být k takovému cíli znovu využity.
Transfer německých menšin do Německa tak byl důsledkem této mnohaleté německé politiky, na kterou nacismus navazoval a rozvinul ji. Neblahé zkušenosti s touto německou politikou zasáhly v poválečném období mezinárodní právo i v jiných směrech. Do Všeobecné deklarace lidských práv nebyla tehdy pojata práva menšin.
Transfer německého obyvatelstva po druhé světové válce v Československu schvalovaly všechny vrstvy, politické a náboženské směry, které se podílely na protinacistickém odboji. Považovaly jej za legitimní ve jménu takových hodnot, jakými bylo dosažení trvalého míru a dobrých sousedských vztahů mezi Československem a Německem v budoucnosti.
(Prof. V. Pavlíček: Evropa mezi Německem a Ruskem: Sborník prací k sedmdesátinám J Valenty, HÚ AV ČR, Praha 2000)
Odsun převážné části německé menšiny v ČSR byl velmi náročný proces. Probíhal podle pokynů Spojenecké kontrolní rady se sídlem v Berlíně. Málo z nás již ví, že vybavení Němců do transportu bylo stanoveno přesnými pravidly. Podle těchto probíhal celý odsun. Kdo z nás ví, ve škole se tomu mladí lidé neučí, v médiích o tom se z neznámých důvodů mlčí, že např. každý transport projížděl stanoveným směrem k určitému cíli. Na stanovených železničních stanicích, když např. jel vlak z Moravy do Bavorska, dostávali přesídlovaní teplé jídlo, byla jim poskytována potřebná lékařská pomoc. I v transportu byl přítomen zdravotník. V cílové stanici vedoucí čs. důstojník předával transport na hranicích americké okupační zóny americkému důstojníkovi. Byl jimi vyplněn nejen formulář o předání a převzetí transportu, ale americký důstojník fakticky převzal celý transport.
Ano, Němci si částečně oprávněně stěžovali, že byli převáženi v tzv. dobytčácích. Ale byl konec války, kolik vagónů a lokomotiv nám Němci odvezli a zničili v průběhu války? Kolik mostů vyhodili do povětří a kolik hmotných škod nám způsobili? Sami si byli vším vinni. Svou činností za první republiky, v protektorátu, svým podílem na nacistických zločinech vůči našim lidem, se sami stali největšími hrobaři tzv. sudetoněmectví.
Ještě před koncem roku 1946 jsme odsun převážné části německé menšiny do Německa ukončili. Jak jsme ho provedli, ať mluví příslušné dokumenty. Lhanic čtvrtého bavorského kmene již bylo až přespříliš. Nadto se neustále opakují, a to nejen např. v Sudetendeutsche Zeitung, Sudeten Post, Landes Zeitung a jinde.
Přečtěte si pozorně následující dokument: Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946
Ve dnech 16.-18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka..
Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.
V zásadě bylo dohodnuto toto:
1) Pokud jde o transfer do ruského pásma, byl již v podstatě ukončen 19. září 1946, kdy převzaly Sověty poslední transporty.
Zbytek stanovené kvóty - asi 20 000 osob - bude odsunut v době od 5.-15. října. Ruští činitelé poděkovali za vzorné vybavování transportů a přesné a bezvadné dodržování podmínek, které jim umožnilo zvládnutí obtížného úkolu.
2) Američané budou přijímati až do 31. října 1946 jako dosud po 4 vlacích denně. Po tomto dni sníží počet vlaků na 3-4 týdně, aby mohl zbytek k odsunu určených Němců být plynule odsunut. Toto řešení je pro nás velmi výhodné a poskytuje záruku, že nepatrný počet Němců, který po 31. říjnu 1946 dosud zůstane v Československu, bude bez obtíží odsunut. Rovněž celá řada dílčích otázek technických byla v ovzduší velmi přátelském a srdečném dohodnuta k naší plné spokojenosti. Se zřetelem k těmto skutečnostem můžeme počítati s tím, že odsun Němců z republiky bude skutečně ke dni 28. října 1946 v podstatě ukončen.
Vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců [pplk. Štěpán Andreas] *
*Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 1945-1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.
Na základě usnesení československé vlády ze 14. října 1946 byli pozváni do Prahy k oficiálnímu ukončení odsunu sovětští a američtí činitelé řídící odsun. Ve dnech 14.-18. prosince přijela delegace amerických důstojníků (5 z Mnichova a 9 z Berlína) v čele s gen. mjr. Keatingem, zástupcem gen. Claye ve Spojenecké Kontrolní Radě. Slavnostní zasedání vyvrcholilo přijetím delegace prezidentem Benešem, který hosty dekoroval československým řádem Bílého lva. AMZV, Německo 1945-1950, k. 14, o 9, č. 247387/1946, in: Edvard Beneš, Odsun Němců,vydala Společnost Edvarda Beneše, nakladatelství Eva, Praha 2001,
Str. 118-120.
A ještě několik slov o terminologii. Jeden z největších našich znalců mezinárodního práva, prof. dr. Miroslav Potočný, DrSc., ve svých rozkladech jednoznačně razí termín transfer (přesídlení či odsun). Užití termínu vyhnání v souvislosti s odsunem německé menšiny považuje za zcela chybné. „Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové ´překládají´ autentický anglický termín ´transfer´ ve XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako ´vyhnání´.
Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“. Tolik pan profesor Potočný, který dlouhodobě pracoval jako odborník na mezinárodní právo u čs. mise při OSN. Po určitou dobu byl též vedoucím katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde přednášel ještě v devadesátých letech.
Ano, zcela jednoznačně lze říci, že i prostý občan by neměl mít problém s rozlišením termínu přesídlení (odsun, transfer) a termínu vyhnání. Bohužel náš ministr zahraničních věcí takovýto problém měl a stále má. Lze však předpokládat, že pokud bude mít zájem o poučení, jistě se i na jeho ministerstvu najde člověk, který mu obsah jednotlivých termínů vysvětlí. Domnívám se však, že K. Schwarzenberg o toto poučení nedbá a zůstává u pojmu, který tak sveřepě již delší dobu, a to plně v rozporu s mezinárodním právem, používají landsmanšafty všeho druhu, zejména tzv. sudetoněmecký v Německu a v Rakousku. A právě v tomto je s nimi zajedno.
Tak jaká byla naše prezidentská kampaň? Byla v uvedeném tématu protiněmecká? Nikoliv! Co je v souladu s mezinárodním právem, musí oficiálně uznávat, podobně jako každý demokratický a právní stát, i německá strana. Pokud tak někteří němečtí politici, např. bavorští, nečiní, jednají v rozporu s mezinárodním právem. Česká strana by je měla na tuto skutečnost vytrvale upozorňovat, a to i s využitím všech diplomatických prostředků. Neustále rozhlašovat, jak česko-německé vztahy jsou zcela výjimečně dobré a nevidět jejich nedostatky je politikou slabých, nestatečných či totálně minulosti neznalých. Takoví však na MZV ČR nepatří!
Prezidentská volební kampaň vedená v tomto tématickém okruhu Karlem Schwarzenbergem však byla, jak jsem přesvědčen, protičeská. Proto by se měl K. Schwarzenberg za ni omluvit našemu národu, našemu lidu a konečně uznat že převážná část německé menšiny byly z ČSR odsunuta (přesídlena, transferována), nikoliv vyhnána.
Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz