Byl to soumrak české výchovy?

Dr Antonín Juppa,

inspektor ministerstva školství

Ve střední Evropě je země staré kultury. Jmenuje se Čechy, a národ, jenž obrovský kotel mezi horami začal osídlovat již téměř před dvěma tisíci let, založil slavné království, jehož jádrem byly Čechy s hlavním městem Prahou. V příboji germánských vln rostl český stát a národ přijímal kulturu západu i východu. Národ však nebyl jen trpným přejímatelem civilisace a vědění. V českých zemích se rozrůstal národ inteligentní, schopný nejen kulturní percepce, nýbrž i vlastní tvorby. S příchodem křesťanských kněží vznikaly latinské klášterní školy, s rozvojem měst, řemesel i obchodu vyrůstaly školy městské. Základna pro vyšší školství tu byla, a tak se konečně králi a císaři Karlu IV. podařilo zřídit v Praze universitu (1348), první ve střední a východní Evropě. Ta se stala brzy střediskem reformačního kvasu a potom duchovním kadlubem husitské revoluce. Až do českého povstání proti Habsburkům (1618) bylo české školství městské i vysoké výrazem národního smýšlení náboženského (evangelického a českobratrského) a samozřejmě i politického rozvrstvení národa.

A pak přišla katastrofa Bílé hory. Rekatolisace zlikvidovala evangelické školství, vyhnala universitní profesory a studenty a českou výchovu ovládli jesuité. Tito řádoví učitelé nebyli špatnými didaktiky, ale jejich výchovné methody s hlídacím a udavačským systémem, zdůvodňovaným nedůvěrou k potomkům „kacířů", byly špatné. Ale již koncem XVIII. století pod vlivem anglo-francouzského proudění filosoficko-politického probouzí se k životu i česká duše, po dvě stě let tlačená k zemi. Školství začíná nový život a revoluční rok 1848 je už cele ve znamení politického probuzení, český člověk se prodírá k občanským svobodám. Na této cestě doprovází českou politiku česká škola i český učitel.

Český učitel byl před první světovou válkou protirakouským, protimonarchistickým činitelem. Byl totiž člověkem lidovým, vyrůstal z rodin zemědělců, živnostníků, dělníků a drobných úředníků, a jeho politické zaměření bylo tedy demokratické už vahou jeho sociálního původu. Po válce v obnoveném státě pokračovalo české učitelstvo na své cestě demokracie. Bylo ve své většině nekompromisně demokratické a bylo i obhájcem státní a národní neodvislosti. Někteří politikové mu často vytýkali, že je levé a nevlastenecké. Nevlastenecké však nikdy nebylo, jak to konečně v plném rozsahu potvrdila druhá světová válka. Stačí jen dvě čísla: v Čechách a na Moravě bylo za německé okupace v letech 1939—45 popraveno nejméně 250 učitelů a učitelek národních škol a na 500 jich bylo propuštěno ze služby. Ještě přesně nevíme, kolik jich bylo vězněno a umučeno v káznicích a koncentračních táborech a kolik žáků bylo zavražděno nebo vyloučeno ze studia po případě kolik dětí a studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů Budou to velká a překvapující čísla! Krvavá persekuce mluví jasné o národní a pokrokové kvalitě českých pedagogů. Český učitel pres všechen útisk - a snad právě proto - dělal revoluci dobře a obratně, neboť jinak by byla čísla popravených, vězněných a suspendovaných několikrát větší. Je jisté, že škola pracovala spolu s českou rodinou, která doma říkala při zabedněných oknech kolem přijímačů (Londýn, Moskva) nahlas to, co učitel ve škole mohl jen naznačit, napovědět úsměvem nebo mlčením. Byla to velkorysá obrana proti nacismu, výchovné podzemí, které vydrželo pod nárazy německých okovaných bot a pod náporem nacistické ideologie.

V neposlední řadě umožnila tuto obrannou nosnost jednak tradiční averse české mládeže k němectví jako historickému produktu násilí, jednak vydatné výchovné reservy, které tu byly z doby první, předmnichovské republiky. Jen tak se stalo, že nacisté svým ideologickým přepadem nenarušili podstatu duchovní tkáně české školy.

Můžeme s uspokojením říci, že česká škola byla vůči nacismu téměř imunní. Horší již to bylo s praxí škol v materiálním smyslu. Nacistická správa zavinila těžkou materiální retardaci českého vzdělání školského. Byl neodpustitelně zanedbáván mateřský jazyk, z učebné osnovy byla vyloučena československá vlastivěda a občanská výchova a nauka, ale i úroveň ostatních disciplin klesala v posledních letech okupace natolik, že nebýt silné víry a jasnících se horizontů na východě i na západě, bylo by na místě mluvit o soumraku české výchovy. Jedno z vážných nebezpečí pro myšlenkový růst českého dítěte byla snaha nacistů zúžit myšlenkový obzor žáků. „Třetí říše“ to byl prostor, jediný prostor, v němž se směl vykládat zeměpis na našich školách! To měl být svět našeho dítěte, dále nesmělo. Ale i to dělali Němci přímo hloupé. Zošklivili tuto materii dětem už tím, že je nutili memorovat celé dlouhé zeměpisné názvy výhradně německy, takže česká věta v zeměpise měla často tři čtvrtiny německých slov. Bylo to stupidní mrzačení řeči a budilo to ošklivost u žáků i učitelů. Stejně se setkávala s odporem přímo živelným němčina, kterou Němci ve svém germanisačním šílenství nadiktovali již od 1. třídy obecné školy. Tak šestileté děti, křehká stvoření, vyběhnuvší právě z matčiny náruče do školních lavic, která potřebovala jako země živné soli výchovy ve vlastním mateřském jazyku, byla mučena tímto barbarským jazykem, jenž ničil jemnou tkáň jazykového citu.

Ale nejen ve škole, také mimo školu usilovali Němci o duši české mládeže. Rozehnali Sokol, Orel a Federované dělnické jednoty tělocvičné (KSČ) a zřídili pověstně Kuratorium pro výchovu mládeže. Chtěli duše dětí a dorůstajících chlapců a dívek zlákat sportem a tělesnou výchovou vůbec, ale výsledky tohoto úsilí byly velmi hubené. Síla mládí, český duch pospolitosti a tradičního revolucionářství, nezlomený národní duch rodiny, reservy výchovných hodnot a tichá stráž českého učitele i podzemního revolučního hnutí - to byly hráze, které zadržely příval německého barbarismu.

Celková bilance českého vychovatelství a vyučovatelství za německé okupace je tedy dvojznačná. S hlediska výchovného jsou škody velmi nepatrné, ba reakcí českého žactva proti nacistickým neurvalým methodám byly naopak ještě utuženy láska k národu, vědomí lidské důstojnosti i lidovosti (Němci u nás byli dobyvateli, pány). Zmohutněla víra ve spojence, zejména v Sovětský svaz. V ohledu naukovém však česká škola všech stupňů zle doplatila na hitlerovskou okupaci a musí hodně dohánět ve všech oborech, zejména však v československé vlastivědě, ve světových dějinách i v zeměpise, v mateřském jazyce i v ostatních světových řečech, hlavně v ruštině. Nic na světě není však dnes tak obtížné, aby to nepřemohla mládež Masarykova a Benešova.

Šest let okupace Prahy