K 70. výročí mnichovského diktátu
( Vlastivědný věstník MORAVSKÝ,ročník LX/2008/sešit 3)
Emil Kordiovský, Břeclav
Před časem vyšla z pera Alfreda Fogela vlastivědná publikace o jeho rodišti - vsi Bulharech na Břeclavsku (1). Práce je velmi důkladně zpracována a zachycuje nejen historii, ale i přírodní prostředí, etnografické údaje o obyvatelstvu a jeho životě před oběma světovými válkami až po "vyhnání" a přináší velkou řadu důležitých vlastivědných údajů s bohatou fotodokumentací.
Mezi jinými zaujme čtenáře i kapitola s názvem Der Ritterkreuzträger Alois Schnaubelt (2). Jako jediná zveřejněná v rámečku popisuje, jak na podzim roku 1944 vyvolala ve vesnici rozruch a radost zpráva, že také Bulhary mají nositele Rytířského kříže železného kříže, který severně od Varšavy jako příslušník 3. SS-Flak-Abteilung (oddílu protiletecké ochrany) SS pancéřové divize Wiking zabránil průlomu pancéřů Rudé armády. Pálil ránu za ránou, až jich několik vzplanulo... Místní obyvatelé jsou podle autora A. Vogela dodnes na tohoto hrdinu, sloužícího v nejelitnějších jednotkách německé armády, úzce svázaných s organizací po válce prohlášenou za zločineckou, velmi pyšní. Ale válka se vyvinula nakonec jinak, než bulharští Němci očekávali. Tisíciletá říše po celém půldruhém desetiletí zanikla a během krátké doby své plánované existence nechala za sebou na padesát milionů mrtvých.
V důsledku prohrané války bylo nakonec také rozhodnuto o odsunu německého obyvatelstva z osvobozené a obnovené Československé republiky. A tak dne 24. května 1945 vešlo v Bulharech ve známost, že všichni zdejší Němci budou "vyhnáni". Vše musí ve svých domech zanechat až na třicetikilogramový balíček na osobu, se kterým mohli republiku opustit. V lednu roku 1946 pak bylo z Bulhar vysídleno kolem
1 000 obyvatel, z toho 98 rodin do Rakouska a 160 do válkou zničeného Německa. Osud to byl jistě nezáviděníhodný. Byli mezi nimi starci i děti, ženy a hospodáři. V mikulovském archivu existuje kopie pozoruhodného pramene z fondů policejního ředitelství v Praze a magnetofonová nahrávka vzpomínky bulharské Češky paní Marie Benadové, které však pan Alfred Vogel ve své jinak velmi pečlivě zpracované historii Bulhar nezaznamenal. Pro doplnění poznatků o dějinách této jihomoravské vsi je tedy uvádíme v původním znění. První z pramenů je kopie četnického protokolu sepsaného s nájemcem dvora v Bulharech Lubomírem Fischerem dne 3.listopadu 1938.
...Se zprávou, že v uvedeném případě jedná se o Lubomíra Fischera, který byl nájemcem dvora v Pulgarech, okr. Mikulov a jenž se svou rodinou bydlí nyní u svého tchána Václava Vavroucha v Dubě nad.Mor.čís. 55 okr.Olomouc.
Lubomír Fischer nemohl býti o případu násilí na něho učiněném v době okupování území protokolárně vyslechnut, jelikož dne 3.11.1938 v poledních hodinách odjížděl na cesty do Olomouce a Brna k vyřizování nutných soukromých záležitostí, odkud se vrátí do Dubu teprve některý den po neděli dne 6.11.1938 a mohl býti proto pouze na rychlo o tomto případu vyslechnut.
O způsobu násilí uvedl Lubbomír Fischer vrch. strážm. Bedřichu Běhalovi toto.
Dne 8. října 1938 asi o 16 h., tedy v době, kdy obec Pulgary byla již obsazována pravidelným německým vojskem, dlel Lubomír Fischer se svým adjunktem Jaroslavem Srovnalem, bydlícím nyní ve Lhotě, okr.Olomouc, v místnosti kanceláře pronajmutého dvora. Do této kanceláře vešli pojednou čtyři ordneři, kteří žádali na Fischerovi, aby jim vydal veškeré zbraně. Na odpověď Fischerovu, že žádné zbraně nemá, prohlásil jeden z ordnerů, že provedou ve všech místnostech domovní prohlídku. Fischer souhlasil a chtěl vyzvednouti v kanceláři za tím účelem potřebné klíče. V tuto chvíli byl však Fischer jedním ordnerem uchopen a vystrčen z kanceláře ven na nádvoří, kde bylo v této chvíli shromážděno již několik desítek osob pocházejících z obce Pulgary. Na tomto nádvoří byl Fischer několika ordnery, jakož i místními občany krvavě ztýrán, takže utrpěl mnoho krvavých oděrek na hlavě a na celé tváři a mnoho modřin na celém těle. Rovněž adjunkt Jaroslav Srovnal byl na tomto nádvoří krvavě ztýrán, a to jak ordnery, tak i místním obyvatelstvem. Po dostavení se pravidelného německého vojska byli Fischer a Srovnal odvedeni do místnosti kanceláře, kde byli ponecháni pod přísným dohledem celou noc na 9.10.1938. Po celou noc k nim přicházeli němečtí důstojníci i vojáci, kteří se na nich dopouštěli různého násilí, jako políčkování, kopání apod.
Dne 9.10.1938 o 4 hod.ranní byli Fischer se Srovnalem vyvedeni na nádvoří dvora, postaveni ke zdi a před ně bylo postaveno několik německých vojáků s puškami v rukou. Přítomný německý důstojník nařídil oběma jmenovaným, aby zvednutím pravice provolávali slávu Hitlerovi, a když se tito zdráhali, byli tímto důstojníkem opětovně políčkováni a kopáni. Konečně Fischer a Srovnal násilí povolili, zvedli každý ruku do výše a volali několikrát "Heil Hitler", načež byli odvedeni opětně za vojenské asistence do kanceláře.
Téhož dne v dopoledních hodinách byli Fischer se Srovnalem odvedeni k výslechu do Mikulova k tajné německé policii gestapu a po provedeném výslechu opětně propuštěni s ujištěním, že mohou se volně odebrati na čs.území. Při tom se vyslýchající úředník vyjádřil, že nemohou ručiti za podobné násilnosti, které na nich spáchalo německé vojsko resp. ordneři. Po propuštění odešli Fischer a Srovnal opětně do Pulgar, kde žádali vydání vlastního osobního auta Fischerova, aby mohli odjet do Československa. Mezi tím, nežli jim bylo auto vydáno, zpozoroval Fischer, že přítomný důstojník odeslal jednoho vojína do obce Pulgary a když vyjeli autem ze dvora na náves uvedené obce, spatřil stát podél silnice zástupy vesničanů, z nichž každý držel v ruce nějakou hůl a při projíždění tloukli těmito holemi oba jmenované, neb auto Fischera jest zcela otevřené a podle rozkazu německého důstojníka museli obcí projíždět zvolna. Když přijeli za obec Pulgary na okresní silnici směrem k obci Lednici, musel opět zmírnit jízdu autem, neboť na této silnici stál velký parní válec, dále byla tato silnice zatarasena velkými kameny a různými kůly, při čemž bylo na ně házeno civilním obyvatelstvem kamení. Po příjezdu k Břeclavě zanechal Fischer auto v Břeclavě, jelikož následkem poškození a nedostatku benzinu nebylo schopno další jízdy. Toto nachází se dosud v Břeclavě a Fischer podniká v tomto směru určité kroky, aby si mohl auto odvézti.
Utrpěná zranění jak Fischera, tak i Srovnala byla vesměs lehká a Fischer je již úplně zdráv. Manželka Fischerova v té době dlela již u svých rodičů v Dubě nad Mor.
Pokud se týká zanechaného majetku ve dvoře Pulgary, cení si jej Fischer na částku 308 000 Kč, v čemž jest započítáno též osobní auto zanechané na útěku v Břeclavi. Podrobný soupis tohoto majetku nemohl Fischer uvésti a udal, že soupis majetku byl odeslán na patřičné místo do Brna k účelům intervenčním, v případě potřeby by však mohl tento soupis dodati teprve po příchodu do Dubu nad Mor., tj. po 6.11.1938.
V případě nutnosti jest Fischer ochoten podrobiti se protokolárnímu výslechu, a to po příchodu z cesty do Dubu nad Mor. a předložiti též podrobný soupis majetku zanechaného v Pulgarech.
Druhý pramen je vlastně magnetofonová nahrávka° vzpomínek téměř devadesátileté ženy z Bulhar pořízená v roce 1984, jejíž vyprávění bylo velmi expresivní, a záznam byl přepsán v nářečové podobě s co nejmenšími zásahy:
... ( 8.řínja 1938) bylo asi půl devátej hodiny, my sedíme tady, hledíme a naráz zadem utěká jedna ženská a spíná ruky a křičí:"Benado, Josefa honijú," jako jejího syna honijú po poli, že ho chcú zabit.No vyhrožovali a tak on jim utekl do pola... Potom bylo asi půl desátej, doběhli sem ordneři, naši Němci. Můj muž, měl na domku cedulu Hasičská pojišťovna. Klučiska takový, patnáct šestnáct roků. Doběhli dovnitřku, běhali po dvoře, rýč chtěli na nás. "Kde máte rýč?" Můj jim říkal:"Šak se ho hledejte, a na co ho potřebujete?" Mezitým ho našli a tú cedulu zhodili, zlomili ju v půli a hodili ju na silnicu...
Bylo jich tam asi čtyřicet, jako ordnerů starých aji mladých. Můj starý vyšel a povídá:" Co se tady děje?" a oni vám ho chytli, zvalili ho a kopali... spadl až před ty schodky... tam vzali palice (hole, pozn.red.), byly tam otépky nasekané a takové palice dost silné, ty palice vytáhalia kerý mohl, tak ho mlátili. Já sem vyšla vena: "Kde sú vaši chlapci?" Já povídám:"Ti tady nejsú, ti sú už v Rakvicích."
Jeden mě chytl, hodil se mnú až přes tú cestu, tam byla zahrádka a keř, tam sem upadla.
Měla jsem v rameně ruku vyhoděnú, a jak sem spadla, tak mě začali tak strašně třískat a bit, až sem nevěděla o světě. A mojeho muža dobili také. Měl kdejakú kost popřerážanú, potlučenú,rok mně tady ležel. A jak sem tam ležela v bezvědomí, jeden pak zradil, že jeden půlku tihle (cihly, pozn.red.) hodil po mně a tady sem měla tři žebra přeražené. Dům vedle domu tady brali a tech Čechů mlátili. Ta Němka, co bývala naproti, ona se dívala, enom řekla:" Schon genug" už dosť. Oni si mysleli, že sme už mrtví obá dvá. Ten malý, temu byl rok, ten mosel být taky potlučený, protože on ležel tady v kočárku a mně napadlo, co udělali s tým chlapcem, když nás tak oboch pobili... Dívala sem se a ten chlapec spál... Buďto ho uderili do hlavy, tady měl jakúsi jamu... ten chlapec odpoledňa od půl čtvrtej hodiny se zbudil až na druhej deň ráno o čtvrtej. Ani nehlesl. Copak dítě vydrží tak dlúho neplakat a hladný? Možná, že ho teda uderili po hlavě... Němka z tihelně (cihelny, pozn.red.) šla a se mnú třepala a křísila mně a vtahla mně za dveřa... já sem došla k sobě a ona povidá:" Zamknite si, aby eště jednú nedošli sem." Mezi tým přišla další Němka, kamarádka mé dcery. Když viděla, že mně tá vtahla dovnitřku, tak přiskočila a já pošušky, protože sem mluvit nemohla, měla sem zlomené žebra, říkala:" Wo ist mein Mann?" Řekla mi:"Váš muž leží tam na sklepách skapaný."
... Muža dva chlapi vzali a odnesli ho do posledního domku tady v řadě a tam ho položili na zem. Naráz nekdo běží po náspjách. Slyším dupot. Proboha, co idú zadem eště nazpátek tí Němci?" Ale to doběhla paní Lhotská, měla na zádech otiščenej cep, jak ju taky bili. Tam u nich ležel můj muž. Došla sem a povidá, že: "Benada leží u nás u špolherta na zemi. Chtěli sme ho dat na postel,ale ani dotknút sme se ho nemohli, začal strašně sténat, ten je úplně dotlučený, z hlavy se mu hrnula krev, měl kabát samú krev." A tak ho museli nechat ležet, ani peřinku pod hlavu mu nemohly podložit... V noci pak povidá:"Půjdu se podívat, co je s Benadú, esli žile." Tak šla, podívá se , potom došla, to už bylo k ránu nějak, přes drátové ploty, a povidá mně, že Benada žije. To víte, jak mně bylo, to se vám nedá vůbec vyjevit... ty momenty, to bylo hrozné...
Bylo dvanáct hodin a nekdo ťuká. Ale já sem nemohla jít otevřít. Snáď sem se doplazila, nebo jak, už si nemožu vzpomenút a povidám:"Wer ist?", Myslela sem si, že to sú Němci. Ozval se jeden zdejší Němec, můj bratr se u něho učil ševcem. A povidá:"Otevřite, vedeme vám Zdenku." Slyšela sem ju vzlykat, jak plače. Otevřela sem a včíl ona vešla, samé blato, vlasy rozcuchané, poškubané, oni ju zbili, když to začalo ve dvoře...°
... Ordneři... všecko vykradli.Celé fůry nalámali - my sme měli tři měřice kukuřice tady za dědinú, no a jeden z nich pár dní předtým, než došli Němci, zapřahl krávy a nalámal plnú fůru turkyně (kukuřice, pozn.red.) a odvezl ju do hospody na dvůr... Tady sme měli takový malý kredenc. Tam byly v hrnečku peníze za pšenicu, co sme zavezli do Podivína. Ty zmizely... Došli sem večer, měli sme čtyři veliké prasnice, jedna se měla za čtvrnáct dní oprasit a ještě jedno prase padesátikilové, to nám všecko sebrali. Měli sme vyšustěnú turkyň na kopečkách, tak tú potom taky vybrali na vůz a odvezli pryč. Husy sebrali, měla sem tenkrát ale jedenást húsat... a pak nám zebrali aji pole...
Události, které naši bývalí němečtí spoluobčané tak příkře odsuzují - začlenění pohraničí s německy mluvícím obyvatelstvem do Československé republiky v roce 1918 a poválečný odsun Němců byly výsledkem dvou strašných válek, které si svým rozsahem vysloužily nelichotivý přívlastek "světové". Jak před první světovou válkou a v jejím průběhu, tak i v té druhé české obyvatelstvo velmi krutě strádalo, ba dokonce stálo v obou případech na pokraji své národní existence. Ostatně plány na likvidaci Čechů jsou známy. Jejich horlivým prosazovatelem a spoluautorem byl český Němec K.H. Frank. Ani jednu z těchto válek ale český národ nerozpoutal. Při tom v obou případech to byla válka, z jejíhož vítězného konce očekával německý národ světovládu a sudetští Němci se na nich i na nadějích v jejich výsledky plnou měrou podíleli.
Po šedesáti letech od skončení války je ledacos zapomenuto. Nelze však nikdy zapomenout, že bez roku 1914 by nebylo roku 1918 a bez roku 1938 by nebylo roku 1945. Mluví-li dnes Němci o použití principu kolektivní viny, tak například ve volbách v roce 1935 Henleinovu Sudetoněmeckou stranu i s jejím rozbíječským programem volilo v Bulharech z 577 německých voličů plných 545. To bylo tři roky před okupací pohraničí.
Nelze vážit a měřit bolest tak jako mouku v krámě, je třeba se dívat kupředu a hledat cesty vzájemného soužití. Kdo totiž dokáže odhadnout, čí bolest byla větší: paní Benadové nebo paní Vogelové? Nebo ruských matek vojáků z tanků zapálených u Varšavy "hrdinou" z Bulhar esesákem Schnaubeltem?
Poznámky
Vogel, Alfred: In Pulgram daheim, Geschichte,Binder einer deutschen Gemainde im Letzen Thaybogen, Geslingen, Südmähren Landschaftsrat 1992. 15, 436 s., 45 mp., 16 fakts.
Tamtéž, s. 369. Schnaubelt válku přežil, takže se měl možnost ještě 28. října 2004 na srazu nositelů Hitlerem zřízeného Rytířského kříže v Hameln (SRN), pochlubit svým „bojem za evropské hodnoty a jejich ochranu před komunismem“ … V neonacistických kruzích , případně mezi obdivovateli památek na Třetí říši, jsou jeho autogramy ceněny výše než podpisy maršála Montgomeryho (8 euro oproti 1 euro).
Připravila: Ing. J. Skřivánková
Pozn. redakce:
Když agresor zabije svou oběť, je to vražda, za určitých okolností válečný zločin. Zabije-li napadený agresora, jde o sebeobranu. Utrpení obětí je vždy větší než utrpení agresorů, kteří konflikt vyvolali. Zabíjení esesáků, nebo příslušníků wehrmachtu, vraždících po celé okupované Evropě, bylo jednáním směřujícím k osvobození porobených národů. Jejich příslušníci se mohli osvobodit jen tak, když Němce v bojích postříleli, zajali nebo je alespoň vyhnali ze země. Němci mohli předejít krveprolití, kdyby obsazené státy dobrovolně vyklidili. Když to neudělali, museli počítat s krvavými ztrátami, které byly důsledkem uvedené příčiny.
Vážení čtenáři, prosím, čtěte pozorně celý text. Zamyslete se i nad slovy A. Vogela, že místní obyvatelé (rozuměj odsunutí Němci) jsou na esesáka Aloise Schnaubelta dodnes velmi pyšní. Být pyšný na zločince ještě dnes signalizuje vnitřní spřízněnost s nacismem. Co s takovými lidmi, kteří se obdivují vrahovi a jeho vraždám, můžeme mít? Snad lítost nad nimi a možná, že i pohrdání. Vedle těchto hluboce lidských pocitů si musíme být vědomi, že takovíto lidé jsou nebezpeční pro mír v Evropě, že jsou podhoubím pro nový Drang nach Osten.
Tak potvrzují, žeJejich odsun byl naprosto správný.