Budoucí velká válka

Prof. O. Krejčí

 Po skončení studené války zmizela válka z většiny seznamů globálních problémů. Válka začala být vnímána jako okrajový problém, který bude odstraněn globalizací. I proto byl článek Proč bude válka, který přinesly Literární noviny v listopadu 2011, vnímán jako kontroverzní. Dnes naopak téměř všichni komentátoři pokládají válku za samozřejmost, takřka nutnost. Zároveň vskrytu probíhá příprava „čtvrté generace válek", robotizace zabíjení lidí. Přesto se lze velké válce vyhnout. Zatím.

Současnou povahu globalizace určují dva hlavní faktory: obnovení vojenskostrategické rovnováhy mezi Ruskem a USA plus fascinující růst ekonomické moci Číny. Politika Západu, který nejméně 15 let usilovně tlačí na Rusko a Čínu, a propojuje tak jejich zájmy, patří k nejabsurdnějším jevům v politice posledních staletí. Tlak Západu přispěl k tomu, že se může Moskva spolehnout na ekonomickou solidaritu Pekingu a Peking se může opírat o odstrašující sílu jaderného potenciálu Moskvy. V této situaci se nemohou ekonomické sankce proti Rusku ukázat jako efektivní nástroj politického nátlaku a válka, která by mohla zastavit přeměnu Číny v ekonomického hegemona, se jeví jako sebevražda. Přesto ale velká válka zůstává na Západě nejdůležitějším tématem plánování bezpečnosti.

Návrat státu

Oněch několik let slávy hegemonie USA po skončení studené války bylo spojeno s představami tzv. asymetrické války. Asymetrií se myslí válčení proti slabým státům, ale hlavně proti militantním nestátním organizacím. Tak se rodila vize války proti terorismu, ale i obraz drogové války a podobně. Politicko-mravní úspory chápané jako vyvinění se z přívalu rakví pokrytých státní vlajkou byly spojovány s představou kontraktorů, soukromých organizací válčících místo státní armády. Smrt na bojišti se měla změnit na záležitost soukromého podnikatelského rizika, za které stát nenese odpovědnost. Jenže jak válečná asymetrie, tak žoldnéřství jsou jevy starými – a pro povahu současného válčení nejsou určující.

Čas ukázal, že ani armádní převaha, ani kontraktoři nedokážou zlomit odpor bojovníků v Afghánistánu či Iráku. A nejen to: globální změny v podobě obnovení vojensko-strategické rovnováhy USA-Rusko a přeměny Číny v ekonomického giganta nakonec zaznamenala i západní vojenská teorie. Letos v červnu zveřejněná Národní vojenská strategie Spojených států tento posun odráží. Lze se v ní přímo dočíst, že „v minulé dekádě byla naše vojenská tažení zaměřena proti sítím extremistických organizací užívajících násilí. Nyní však, a také v dohledné budoucnosti, musíme věnovat větší pozornost státním aktérům." Je tomu tak proto, že „státy zůstávají dominantním aktérem mezinárodního systému". Zmíněná strategie též přináší seznam států, které se „snaží revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednat způsobem, který ohrožuje naše národní bezpečnostní zájmy", a to v tomto pořadí: Ruská federace, Írán, Severní Korea a Čína. Až za těmito hrozbami jsou vyjmenovány nestátní extremistické organizace užívající násilí, kterými jsou podle tohoto dokumentu především Al Kajda a tzv. Islámský stát.

S narůstajícím mezinárodním napětím se sice zatím nepodařilo vrátit nebezpečí války do nejdůležitějších seznamů globálních problémů, ovšem samo slovo „válka" se stalo natolik inflační, že se vytrácí jeho význam. Z varovných textů o nebezpečí války vyrostla představa o válce jako přírodní či sociální nutnosti. Dnes a denně se objevují výroky nejrůznějších autorit jako „vrátili jsme se do studené války" či „třetí světová válka již začala". Není to pravda: velká válka hrozí, ale ještě nezačala. Vše, co je za světovou válku vydáváno, jsou jen krvavá cvičení.

Měření války

Válka – to je především masové trhání a pálení živých lidských těl. Samo slovní spojení „studená válka" je metafora a protimluv. Civilizovaná válka obsahuje oheň. V období, které nazýváme „studená válka", napočítal například Kalevi Holsti v knize Mír a válka celkem 58 válek a intervencí – a nejméně 20 milionů zabitých. To platí i po ukončení studené války, v období největší slávy teorie asymetrické války. Například takzvané africké velké války v Kongu se na přelomu tisíciletí účastnilo vedle nejrůznějších povstaleckých skupin osm států a zahynulo v ní přibližně osm milionů lidí. Institute for Economics and Peace, výzkumné pracoviště s centrálou v australském Sydney, uvádí, že v roce 2010 bylo ve světě 37 válečných konfliktů, zatímco o tři roky později jich bylo třiatřicet. Podle této analýzy činil „ekonomický dopad násilí na globální ekonomiku v roce 2014 celkem 14,3 bilionu dolarů, což představuje 13,4 % světového HDP. To odpovídá ekonomikám Brazílie, Kanady, Francie, Německa, Španělska a Velké Británie dohromady."

Porozumět obrazu války jako globální hrozby vyžaduje umět rozlišit tzv. velké a malé války. Velkou válku je možné definovat jako ten typ války, v níž se přímo svými ozbrojenými silami v bojích proti sobě angažují ústřední mocnosti světového politického systému. V moderní době přípravnou fázi tohoto typu konfliktu představují napoleonské války a krymská válka. V čistém provedení se pak velká válka představila jako 1. a 2. světová válka.

V skrytu existovalo rozdělení na malé a velké války i v minulosti. Slovní spojení „studená válka" znamená „ne-válku" mezi rozhodujícími mocnostmi. V pozadí této „ne-války" byly ovšem takové konflikty, jako byla korejská válka či válka v Indočíně s přibližně čtyřmi až pěti miliony zabitých lidí, v níž ústřední mocnosti zapojeny byly. A byly zde další desítky konfliktů, které proti sobě supervelmoci nepřímo vedly. Vytvořil se tak nový problém klasifikace: běžné rozdělní na občanské a mezistátní války se stalo problematické. Ve většině občanských válek se angažují zahraniční mocnosti alespoň dodávkami zbraní, nebo třeba nákupem diamantů či ropy. Takto se rodil pojem, který je velmi citlivý, neboť představuje jakýsi mezistupeň mezi malou válkou a velkou válkou: válka v zastoupení (proxy war).

Války v zastoupení jsou nepřímé války mocností – války, v nichž ústřední státy světového systému bojují na cizím území a (převážně) cizíma rukama. První významnou válkou v zastoupení se v 21. století stala válka v Sýrii, která od roku 2011 přinesla smrt téměř 300 tisícům lidí a je jedním z hlavních zdrojů migrační vlny do Evropy. Vládní vojska mají mimo jiné podporu z Ruska a Íránu, protivládní povstalci a zahraniční bojovníci jsou podporováni například z USA a Francie, ale také z Turecka a některých sunnitských monarchií. Jako druhá válka v zastoupení se jeví i občanská válka na Ukrajině, kde navíc na jedné straně nastupují i dobrovolníci z Ruska a na straně druhé poradci a kontraktoři z USA.

Vojenská síla

Nebezpečí velké války v posledních letech narůstá. Již citovaná Národní vojenská strategie Spojených států v této souvislosti říká, že „dnes lze pravděpodobnost zatažení (USA) do mezistátní války s velkou mocností vyhodnotit jako malou, ale rostoucí". Za hlavní zdroje hrozby války mocností lze označit rozmělňování hegemonistického postavení USA, a to po třech hlavních li-niích: zbrojení a vývoj nových zbraní; změna relativního ekonomického potenciálu mocností; narůstající chaos provázený nekvalitními politickými elitami především na Západě.

Vznik strategických zbraní postavil nově otázku, zda lze ve velké válce ještě zvítězit tak, aby bylo možné dosáhnout tzv. kartaginského míru, tedy totálního zničení jedné válčící strany, či alespoň vztyčit rudý prapor nad Reichstagem. Strategické zbraně mohou jednorázovým úderem zničit nejdůležitější politická, vojenská, ekonomická či kulturní centra protivníka. Mohou však též tento úspěch při devastaci protivníka změnit v sebezáhubu jak kvůli možnosti jeho odpovědi, tak i v důsledku globálně šířeného jaderného spadu, nukleární zimy a dalších doprovodných jevů globální jaderné války.

Světové zásoby nukleárních zbraní činí v současnosti přibližně 15 700 jaderných náloží. Z nich více než 90 % vlastní Rusko a USA. Podle některých propočtů jsou i dnešní, oproti studené válce redukované, jaderné arzenály schopné několikanásobně lidstvo vyhladit. Fakt, že si Rusko zachovalo a modernizuje svůj strategický arzenál, vede k růstu jeho sebevědomí při obhajobě vlastních zájmů. To vnáší celou řadu konfrontačních prvků mezi něj a Západ, jehož politické elity ve své většině uvízly v geopolitických stereotypech a postrádají empatii. S tím se vrací téma věčného konfliktu Západu s Ruskem, tedy i vize velké války.

Problém je ale mnohem hlubší. Obecně sice platí, že globální vojenské výdaje od krize v roce 2008, hlavně díky snížení výdajů Západu, mírně klesají, zůstávají však na úrovni vyšší než na konci studené války. Podle údajů SIPRI činily loni 1 776 miliard dolarů, což bylo 2,3 % světového HDP. Největší riziko ale v těchto číslech zůstává skryto: jsou to výdaje na výzkum, vývoj a testy nových zbraní.

V této chvíli nejdůležitější vojenské inovace směřují k robotizaci války, a to pro boj na zemi, ve vzduchu, na vodě i pod vodou a v kosmu. Nová revoluce ve vojenství, která je někdy chápána jako příprava na „čtvrtou generaci válek", spojuje kybernetiku a kosmos – tedy mikrosvět a makrosvět lidského života. Částečně může obraz nové podoby války vykreslit fakt, že při první válce proti Iráku (1992) přesně naváděná munice tvořila 10 % veškeré použité americké munice vzduch-země, zatímco při druhé válce (2003) to už bylo 65 %.

V současné době postupuje revoluce ve vojenství po celé řadě linií, přičemž za nejdůležitější lze pokládat:

• Zajištění okamžitého globálního úderu s využitím nadzvukových střel s plochou dráhou letu. Podle vojenských plánovačů v USA by prý tento úder měl být proveden celoplanetárně a během hodiny mimo jiné zajistit zničení 30 % cílů, které původně měly zasáhnout jaderné nálože.

• Vývoj elektromagnetické zbraně, která místo chemické exploze využívá paprsky.

• Kamufláž zbraní přizpůsobující se okolním podmínkám.

• Kosmické zbraně nejrůznějšího druhu.

• „Vnímající" zbraně, které jsou ve své činnosti nezávislé na lidském řízení. Roboty, které válčí samostatně.

Měkká a tvrdá moc

Na vývoji nových zbraní pracují výzkumníci v celé řadě zemí. Děje se tak ve chvíli, kdy se výrazně mění druhý faktor materiálního základu moci států – její ekonomická složka. Jednoduše řečeno, poměr ekonomických částí moci Spojených států a Číny je dlouhodobě ve znamení růstu ČLR a poklesu USA. Lze očekávat, že tento trend bude zachován. David Sham-

burgh z George Washington University letos v létě v časopise Foreign Affairs shrnul aktuální údaje o čínských investicích v zahraničí a dospěl k závěru: „Peking zároveň přislíbil investovat do roku 2025 ve světě 1,25 bilionu dolarů. Tento rozsah investic je bezprecedentní: dokonce během studené války Spojené státy a Sovětský svaz nedávaly někam ani přibližně tolik, jako dnes vydává Čína. Dohromady současné sliby Pekingu v souhrnu dosáhly 1,41 bilionů dolarů; pro srovnání, Marshallův plán stál v dnešních dolarech 103 miliardy."

Zvyšování významu Číny však nelze v globálních procesech vyjádřit jenom tímto úchvatným ekonomickým růstem. Ekonomika totiž není jedinou složkou moci. Vedle měkké moci existuje i tvrdá moc – síla, která je schopna ničit a zabíjet. V této části moci, tedy v oblasti vojenské síly, Spojené státy vykazují z hlediska některých základních parametrů nad Čínou převahu. A není to jen otázkou dneška, bez vnitřní krize v USA se ve střednědobém horizontu nezmění. To znamená, že zůstává i pokušení řešit změnu ekonomického postavení USA a Číny vojenskou silou. Proto se Pekingu jeví spolupráce s Ruskem jako životně nezbytná.

Evoluce nepřináší změny

Nové zvraty v globálním světě zachovávají nejen roli státu-mocnosti jako hlavního aktéra světové politiky, ale i hlavní zákonitosti, podle nichž se od starověku řešily mezistátní problémy. Zatím se nepodařilo odstranit válku jako nástroj pro dosahování cílů. Problém je v tom, jak píše americký politolog John Mearsheimer, že „velmoci se nechovají agresivně proto, že to chtějí nebo že mají nějakou vnitřní touhu vládnout, ale proto, že musejí hledat více moci, když chtějí maximalizovat svoji naději přežít... Úsilí o moc se zastaví pouze tehdy, když je dosaženo hegemonie." Tragédie mocností je v tom, že „nikdy neexistoval globální hegemon a není pravděpodobné, že se brzy objeví". Což podle Mearsheimera platí i pro Spojené státy, a tak se pro každou velmoc stává ideálem dosažení regionální hegemonie. Jenže takový hegemon se může dostat do „konfrontace s nově se utvářejícím konkurentem a přestává být mocností chránící status quo". Třeba v Jihočínském moři či na Ukrajině.

Liberální teorie globalizace svojí představou westernizace planety a kapitalistického míru naznačuje, že mír vyžaduje snížení významu státu. Tato teze se

neosvědčila: obraz větší bezpečnosti či většího zisku dosažených pomocí války dokáže převážit nad propočtem výhod z volného obchodu. Často mylně, ale to souvisí se stavem světové politické kultury. Reálně válce vždy bránily pouze dva faktory: morálka a strach. Morálka je v politice velmi slabý spojenec, strach vyrůstá z obrazu možných důsledků války – tedy z představ o poměru sil. Představ, které mohou vést k falešné iluzi o vhodnosti využít aktuální nadřazenost a „preventivně" zahájit velkou válku.

Tak často vzývaný „věčný mír" vyžaduje, aby se státy vědomě vzdaly své svrchovanosti v otázkách bezpečnosti – a byl vytvořen jeden světový stát. Je dobré si občas připomenout myšlenky Alberta Einsteina z jeho Dopisu Freudovi (1932), které pak zopakoval v pozoruhodné stati Proč socialismus? (1949). Jako cestu k odstranění válek viděl Einstein právě ve vytvoření světového státu. Byl si ale vědom, že „touha po moci, která je příznačná pro vládnoucí třídu v každém národě, je nepřátelská jakémukoliv omezení národní suverenity". Navíc, psal Einstein, je zde malá skupina s čistě finančními a ekonomickými aspiracemi, která považuje válku, výrobu a prodej zbraní jednoduše za příležitost, jak prosazovat své osobní zájmy a zvýšit svoji osobní moc. Tato skupina ovládá sdělovací prostředky a podřizuje si masu lidí, a to zvláště tzv. inteligenci, která nejsnáze podléhá zhoubným kolektivním sugescím. Zneužívá přitom lidský „sklon k nenávisti a ničení".

Motiv míru a vzájemně výhodné obchodní spolupráce, obsažený v liberální vizi globalizace, je z humanistického hlediska správný. Dosažení trvalého míru však vyžaduje správné zaměření politiky států, odhození apolitických představ živelné globalizace. Formování světového státu potřebuje cílevědomě zaměřené globální úsilí států-mocností. Mocností chápajících, že válka v 21. století je atavismus.

 Z příspěvku na konferenci Paradigmy budúcich zmien v 21. storočí, kterou v září 2015 uspořádal Ekonomický ústav SAV v Bratislavě.

Vyšlo rovněž v Literárních novinách č.11.