Brexit - Cesta tam a zase zpátky

Josef Skála

3. 3. 2016     Parlamentí listy (značně kráceno)

Vzpomínáte si na imbecilní reklamu vábící nás do EU? I babkám, jež musejí do lesa na klestí, slibovala, že až nás tam vezmou, koupí si z penze – i „domeček v Portugalsku“. Lež jako věž to byla už tehdy. Teď EU degeneruje před očima. To, že je „košile bližší než kabát“, už nikdo ani neskrývá. Cameron vydírá jménem země zbohatlé z koloniální loupeže. Zisk z okolního světa do ní teče dodnes.

Škudlí i na dětských přídavcích pro „gastarbeitery“. V britském HDP tvoří pár promile. My žádné kolonie neměli. Ztrátou, a žádným ternem, je i „návrat do Evropy“. Z EU k nám přiteklo 400 miliard. Za deset let. Od nás jich tolik plyne ven. Rok co rok. Celá desetina HDP.

Cameron razí vlastní zájem. Proti těm, na kom se Británie balíkuje. Sobotka papouškuje katechismus, který to právo silnějšího lakuje narůžovo. Místo aby se k jasné zprávě, nač EU degraduje, postavil očima našich zájmů. A všude tam, kde nám bruselská buzerace už vysloveně škodí, nalinkoval „červenou čáru“. Za všechny ostatní aspoň jeden příklad. Právě ten, který staví na uši Sobotka, když říká, že rozklad EU nás „zažene do náruče Ruska“. Zná někdo jediný důvod – skutečně objektivní, a ne jen vyhřezlý z mánie, jež svá práčata honoruje – proč stát o horší vztahy s Ruskem než třeba s Německem nebo Francií? Proč po nich máme prahnout právě my, koho má „stará Evropa“ za kolonii – a Rusko je pro nás naopak trhem, kde se dá přidaná hodnota inkasovat celá?

Až na ty „červené čáry“ přijde odpověď, o tom, jak dál, smí rozhodnout jen referendem. To samé platí i vůči NATO. Tady jsou „červená čára“ v národním zájmu – a hlasování suveréna podle ústavy – ještě urgentnější. My přece nejsme z predátorů plundrujících cizí země. Brutální loupež nemáme v genech. Podíl na kořisti nás mine, i kdybychom na něj měli žaludek. U nás má tradice armáda bránící vlastní zemi, a ne žádné cizinecké legie. České jednotky nehnala na ruskou hranici ani „Třetí říše“. Teď je tam hodlá vyslat vláda, jíž předsedá sociální demokrat. Tady už nejde o švestičky z komedie. Tady se Hujer podbízí hazardem, který mu musíme zatrhnout, dokud je čas.

V EU je pod hranicí bídy – nebo těsně kolem ní – přes 120 milionů lidí. Tedy ještě více než v letech 2008–2010. Že „krize skončila“, jim zní jako nejapný žert. „Třetí svět“ se jimi hemží. Jinak, než se to retušuje, je na tom i celý systém. Koupil si totiž jen „time-out“. Ztráty z prasklých „bublin“ jednoduše „znárodnil“. A ten „suverénní dluh“ – jak divukrásně to zní – pak hodil na hřbet nám všem. I s úroky, jež inkasují právě ti, komu ty „bubliny“ praskly.

Tak bankrotářský švindl vydrží jen do času. Příčiny krize jen dál přihnojuje. Dnes je tak nádor ještě větší než před osmi lety. Mnohem více je i metastáz. Většina peněz chrlených „kvantitativním uvolňováním“ míjí výrobu i spotřebu. Za úrok, který nestojí ani za řeč, s nimi čachruje „kasino“ finančních trhů. „Zločin bílých límečků“ tu má ráj už na Zemi. „Prvním hybatelem“ zkázy však není. Tím jsou nůžky zející mezi masou peněz, lačných zase jen „dělat peníze“ – a kupní silou podhradí, která svými penězi hradí hmatatelné statky. Marx definoval velký třesk, k němuž to tíhne, pojmem „krize z nadvýroby“. Mínil tím nadvýrobu kapitálu, který si zmenšuje vlastní trh tunelováním cizí práce. A dohání to dostihy burziánské spekulace.

Vládne jí „asymetrie“ jako řemen. Straní nikým nevolené hrstce trůnící na dvojím monopolu: moci nad „penězi jiných lidí“ („other people‘s money“) – a přístupu k „informacím určeným jen povolaným“ („insider information“). Ta kasta inscenuje miliardové „pyramidy“ a „letadla“, aniž se sama praští přes kapsu. Své prebendy z nich stahuje dřív, než se ty domky z karet zhroutí. To vše se sice opakuje už skoro dvě stě let. Dříve ale ve světě, kde měla kam expandovat i produkce reálných statků. Ten rezervoár se však vyčerpal. Právě „globalizací“, o niž se mamon tak vehementně dral. Dnešní kupní sílu dusí i včerejší spotřeba na dluh. Procento, jímž se na ekonomickém výnosu podílejí mzdy a platy, klesá už od konce 70. let. Peněz nakřečkovaných z cizí práce je o to více. Oč dál zachází jejich koncentrace, tím více se mění právě v kapitál lačný po dalším zhodnocení. Krize z nadvýroby bývaly epizodou. Bolely sice, také však odezněly. Teď je to chronická záducha. Kolaps se odkládá už jen na další dluh. Splatit se nedá ani ten dnešní. O to více zprzní i život příštích generací.

„Bubliny“ rostou znovu. Jsou větší než v září 2008. Že mohou prasknout každým dnem, alarmují i zdroje, které si mamon vydržuje. Mnohé i s příznačným dodatkem: po „polštářích“, jež tehdejší náraz pomohly ztlumit, se mezitím slehla zem. Teď letí světem móda „záporného úroku“ – a „bails-in“, sanací bank z peněz, jež tam ještě zbyly. Zatím se nesmí dotknout vkladů do 100 000 eur. Už brzy to však – prosakuje z kuloárů – může být klidně i deset tisíc. Blábol o „slibném růstu“ sype písek do očí. Krize nás nemine. A nutně i ještě ničivější než ta posledně.