Bratrovražedné války Slovanů

Oskar Krejčí

19.3.2017 PrvníZprávy

Slovanská myšlenka je součástí obrany proti politické a mediální manipulaci. Neexistují dobré a špatné národy. Jsou jen období, kdy jsou národy a státy vedeny dobrým, nebo špatným směrem, říká politolog Oskar Krejčí.

PZ: Za bouřlivými diskusemi o volbách v Nizozemsku, kolem dekretů amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho setkání s německou kancléřkou dochází v skrytu před západní veřejností k eskalaci napětí na Ukrajině. Probíhá blokáda samozvaných republik na východě, napřed živelná a vládou kritizovaná, nyní oficiální. Jsou zazdívány pobočky ruských bank na Ukrajině. Myslíte, že hrozí velká válka?

Eskalace, o které mluvíte, je účelová. V širším smyslu se jedná o pokus torpedovat případné zlepšení vztahů Washingtonu s Moskvou, jde o snahu vyprovokovat Rusko k jednání na podporu povstalců, které by bylo Západem odsouzené. Zároveň jde o přeskupování majetku mezi ukrajinskými oligarchy.

PZ: Myslíte, že toto jednání ukrajinských extremistů nesplní svůj účel?

Celé je to zvláštní. Blokování východních regionů výrazně poškozuje ukrajinskou ekonomiku a tlačí tyto oblasti k ještě těsnější spolupráci s Ruskem. Těžko lze nalézt kontraproduktivnější jednání z hlediska zájmů Ukrajiny. Co mě osobně ale nejvíc na celé této akci leká, je samotné uvažování o blokádě. Blokáda – to je aktivita, která má protivníka odtržením od zdrojů donutit k tomu, aby se vzdal svých zájmů. Vyhladověl, nebo emigroval. Blokáda má jasné rysy genocidy. Je hrůza, čeho se Slované ve vzájemných konfliktech dopouštějí!

PZ: Proč Slovani?

V Evropě po skončení studené války proběhly dva krvavé konflikty – a oba byly především mezi slovanskými národy. Vezměte si válku v Jugoslávii: v tzv. Slovinské válce (1991), Chorvatské válce (1991–1995) a válce v Bosně a Hercegovině (1991–1995) bojovaly proti sobě slovanské národy. Až na ně se napojily boje kolem Kosova a válka v Makedonii, v níž byli zaangažováni Albánci. Celkově bylo zabito přibližně 140 tisíc lidí a čtyři miliony obyvatel byly vyhnány ze svých domovů.

Druhým evropským krvavým konfliktem po studené válce je od roku 2014 občanská válka na Ukrajině. Zatím jsou ztráty spočítány na téměř 10 tisíc zabitých a více než 22 tisíc raněných. Běženců jsou opět miliony.

PZ: Dobře, Slovani. Nezdá se vám ale toto hledisko málo důležité?

Jasně, na válku v Jugoslávii můžeme pohlížet i jako na útok proti poslednímu státu v Evropě, který si zachoval prvky socialismu. Pak následovaly útoky Západu proti třem státům, které se hlásily k nějaké verzi arabského socialismu. V Iráku byla u moci strana Bass, Socialistická strana arabské obrody, Muammar Kaddáfí vládl Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríji a v Sýrii je u moci strana Baas. Náhoda? Kouzlo nechtěného? Pravdou je, že snad každá válka má více příčin a určitě i rozměrů. A nelze nevidět, že v těch evropských jsou po studené válce nejvíc zapojeny slovanské národy.

PZ: Když přijmeme – třeba jen pracovně – toto hledisko, nabízí se otázka, proč tedy Slované mezi sebou tolik válčí? Nebo proč mají tolik sporů – jako například Poláci a Rusové? Myslím, že všichni jsme se učili o slovanské vzájemnosti, teď hrdě sledujeme úspěchy Muchovy Slovanské epopeje v Japonsku…

Jde o to, jak pojímáme onu vzájemnost. Jde-li o jazykovou, kulturní, ale i duchovní blízkost, pak to je objektivní fakt – Slované jsou příbuzní. Otázkou je, jak vzdálení příbuzní. A jak se tato příbuznost promítá do politiky. Přívrženci panslovanských idejí se domnívají, že slovanská vzájemnost zakládá společné existenční zájmy, které jsou vyjádřitelné a obhajitelné jen společně…

PZ: Což ale nevidíme. Proč?

Protože Slované, Germáni, Arabové a podobně – to jsou superetnika, ze kterých se zformovaly národy. A je chybou přisuzovat superetniku mobilizační politickou sílu, kterou má národní idea. Polické ideje, jako je vlastenectví, nacionalismu či šovinismus, jsou spojeny s národem, ne se superetnikem. Chorvaty a Srby na dva slovanské národy rozdělila hranice mezi Západořímskou a Východořímskou říší, následně pak katolicismus a pravoslaví, typ písma… Další štěpení Slovanů přinesli na Balkán Osmané s islámem. Takto se pomocí nových historických příběhů a zapomínáním na příběhy společné formovaly ze společného základu národy. Rodily se jazykové odlišnosti, objevily se i odlišné genetické příměsi. Velmi názorně je to vidět na rozdílech Ukrajinců a Rusů, ale i na poměrně velkých skupinách těch, kdo mají rysy obou těchto národů.

Politizovat národní rozdíly do úrovně války je ovšem zločin. Poměrně častý zločin. Pohled na krev Jihoslovanů a Východoslovanů, prolitou po skončení studené války, mě proto přivádí k poznámce: kdyby byla Nobelova cenu míru tím, za co se pokládá, pak by ji dostali architekti česko-slovenského rozvodu.

Selhaly ale i pokusy spojit na panarabské myšlence Egypt se Sýrií či Libyí, bassisti z Damašku a Bagdádu také nenašli společný politický jazyk – možná proto, že jedni reprezentovali šíitskou a druzí sunitskou menšinu ve svých zemích. I po vzniku pangermánství se některé národy s germánskými předky, především Angličané a Němci, střetli ve velkých válkách. Dnes vidíme divoké aktivity ukrajinských nacionalistů, které nikterak nezajímá, že „Moskalové“ jsou také Slované.

PZ: A ruský nacionalismus na Ukrajině nevidíte?

Ale vidím! Jenže zlovolná iniciativa je na straně ukrajinských nacionalistů. Jejich organizované menšiny jako první začaly užívat v politických sporech násilí a stále tak činí. Jejich slepé emoce vůči všemu ruskému a sovětskému je přibližuje k nacismu. Je to situace, která má i svoji ironickou stránku – jak vymezit území Ukrajiny bez sovětských dějin? Východní hranice je bývalá administrativní vnitrostátní hranice, zakreslená do map bez ohledu na dějiny a etnické rozhraní. A ta západní? Kdybych chtěl být zlomyslný, řekl bych, že západní hranice Ukrajiny je dědicem paktu Molotov-Ribbentrop.

PZ: To ale přeháníte! Tento pakt mezi diktátory přece dnes každý odsuzuje!

Přeháním jen částečně. Vše začalo v roce 1919, kdy se Rudá armáda přiblížila k Varšavě. Tehdy britský ministr zahraničí George Curzon navrhl hranici mezi sovětským Ruskem a Polskem, která byla na východ od válečné fronty. Jenže pak došlo k „zázraku na Visle“ a Rudá armáda byla vytlačena daleko na východ od linie navržené Curzonem. Válka určila, že nové Polsko zahrnulo mimo jiné území s převážně ukrajinským a běloruským obyvatelstvem. I tato podoba hranice, stovky kilometrů na východ od Curzonovy linie, tehdy některým Polákům nevyhovovala, protože nezahrnovala celé území bývalé polsko-litevské Rzeczpospolite. Ta v dobách největší slávy vládla Kyjevu a sahala téměř až k Černému moři. Pakt Molotov-Ribbentrop stanovil východní hranici Sovětského svazu na Curzonově linii. Mimochodem, až po tomto paktu se Vilnius stal součástí Litvy, do té doby byl v Polsku. A můžete hádat, kde stanovila polskou hranici Jaltská konference – také na Curzonově linii! S drobnými odchylkami ve prospěch Varšavy. Polsko, onen, jak řekl Churchill, „stát na kolečkách“, získalo území na západě. Ne všem ukrajinským, polským a německým nacionalistům se tento stav líbí.

PZ: Poláci ale mají co vyčítat Rusům, třeba katyňský masakr po… jak to říci?… připojení části někdejšího Polska k Sovětskému svazu. Mnozí historici uvádějí, že tam v dubnu 1940 NKVD, tehdejší sovětská tajná policie, zavraždila přibližně 15 tisíc polských zajatců.

Máte pravdu, na katyňský masakr se nesmí zapomínat. Jenže, ať to udělal, kdo to udělal, dnešní Rusové za to nemohou. Tak jako dnešní Poláci nemohou za to, že po zmíněném „zázraku na Visle“ padlo v roce 1920 do polského zajetí více než 100 tisíc rudoarmějců. Nejnižší odborné propočty říkají, že v zajetí zahynulo 16 tisíc rudoarmějců, nejvyšší údaje uvádějí 50 tisíc zabitých.

Rozumná politika končí tam, kdy se z minulosti vytrhnou jednotlivosti a jimi se pak ospravedlňují aktuální sobecké zájmy. Byly doby, kdy Poláci vládli v Moskvě, a kdyby nepotlačovali pravoslaví, asi by byli mnohými vítáni jako zachránci před chaosem. Právě tak nelze zapomínat, že sto let byla Varšava součástí Ruské říše. Během tohoto dlouhého období dostalo Polsko od cara Alexandra nejdemokratičtější ústavu tehdejší Evropy – ale také ruská vojska krutě potlačila polská povstání za svobodu.

PZ: Jenže emoce k politice patří. I když se nám to třeba nelíbí. Patří k ní i dějiny, sám jste to několikrát během našich rozhovorů zdůrazňoval.

S emocemi i s nevyzrálou historiografií musíte v politice počítat, avšak humanista by měl zdůrazňovat prioritu obecnějších hodnot. Politiku musíte dělat na základě zkušeností minulých generací, ta by měla být součástí analýzy. Je ale nesmysl tvrdit, že existuje dědičná kolektivní vina. Do kolikátého kolena by se měla počítat? Skutečné vlastenectví má v sobě vznešenost lidí, jako je Zdeněk Mahler.

Čeho lze dosáhnout obviňováním dnešních Rusů za katyňský masakr? Jestli jej provedla sovětská tajná policie, pak jejím zakladatelem byl Felix Dzeržinský – což byl původem Polák. První oddíl této instituce tvořili lotyšští střelci. A v době katyňského maskaru tajné policii veleli dva Gruzínci, Josef Stalin a Lavrentij Berija. Historické tragédie je nutné připomínat, aby se neopakovaly, není však rozumné hledat provinilce v jiných generacích.

PZ: Což nás vrací zpět k otázce, proč tedy v období po studené válce mezi sebou převážně válčí právě Slované?

Důvodů je mnoho. Například na Ukrajině existuje velké množství definic Ukrajiny a každá takováto vize má svoji podobu hranice otisknutou v nevědomí lidí dělajících politiku. Když se na delší dobu zvětší sociální nejistota, jsou nacionalistické vášně přitažlivé jako nabídka jednoduchého, byť jen zdánlivého řešení. Pak je tu strach z možné jednoty Slovanů. Těch je 300 až 450 milionů, což by mohla být síla, která někoho leká.

První velký panslovanský projekt vypracoval slovenský kulturní a politický velikán – Ľudovít Štúr. Jeho kniha „Slovanstvo a svět budoucnosti“ z počátku padesátých let 19. století kreslí slovanskou jednotu jako obranu před germánským tlakem. Mimochodem, tuto pozoruhodnou knihu napsal německy, do ruštiny byla přeložena téměř okamžitě, do slovenštiny ale až na konci 20. století. Palacký se z obavy před pangermánstvím posouval od austroslavismu k vizi slovanské jednoty chráněné Ruskem, jediným slovanským státem té doby. Z druhé strany v habsburském Rakousku strach z případné slovanské jednoty vyústil u některých německých politiků a intelektuálů z českého pohraničí do prvních vizí odstranění Čechů z tohoto prostoru. Což je zrůdná myšlenka, kterou se pak pokusili uskutečnit němečtí nacisté.

Slované mají tendenci k anarchisticky chápané demokracii bez jakékoliv hierarchie, což kdysi pohřbilo Polsko. I dnes je tento anarcho-demokratický prvek vhodný k manipulaci jak doma, tak i samozvanými „ochránci svobody“ ze zahraničí. Byl to Berlín, který – proti vůli USA i západoevropských partnerů – jako první uznal separatistické státy v bývalé Jugoslávii. To, že jsou například německý či anglosaský šovinismus atavismem, neznamená, že se nemohou stát vůdčí ideou politiky.

PZ: Myslíte si, že v současnosti je panslovanství mrtvou ideou?

Žádná panslovanská solidarita se na úrovni politických elit nekoná. V době bombardování Jugoslávie česká vláda útok odsouhlasila, slovenská povolila přelety letadel NATO – což odmítlo „germánské“ Rakousko. Bulharsko v rozporu se svými ekonomickými zájmy dokázalo poslechnout pokyny Velkého bratra a vypovědělo dohody s Ruskem o tranzitu plynu. Poláci a Bulhaři stavějí základny NATO/USA proti Rusku, jiní to čas od času zvažují. A abych nezapomněl – v Rusku se nikdy panslovanství nestalo vládnoucí ideou. Ani za cara, ani v Sovětském svazu, ani v dnešním Rusku.

Připomínání ideje slovanské vzájemnosti však pomáhá konkretizovat a udržovat identitu našich národů. Což je téma, které oživila chaotická migrace. Slovanská myšlenka je součástí obrany proti politické a mediální manipulaci. Připomíná nám ale také, že neexistují dobré a špatné národy. Jsou jen období, kdy jsou národy a státy vedeny dobrým, nebo špatným směrem.

Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda