Boj hazlovského družstva SOS

My jsme proti okupantům skutečně bojovali, ztrá­celi životy, zdraví, majetky. Jsem na to hrdý, že jsem se tohoto boje zúčastnil, i když nás kde kdo opustil. . .

Vyprávění napsal člen družstva Stráže obrany státu, Václav ŘÍHA, (rodným příjmením Špína) a poznám­kami je doplnili jeho kamarádi Jaroslav JONÁŠ, František SERBOUSEK a Vojtěch SVOBODA, přísluš­níci téhož družstva

JARO

Na jaře 1938, jsem byl odvelen na četnickou stanici v Aši. V té době henleinovci v Aši pořádali četné průvody a demonstrace. Provo­kativně chodili v známých bílých punčochách a pro ně typických kloboucích, ženy nosily dirndly. Do úmoru vykřikovali hesla: Wir wollen heim ins Reich (Chceme domu do říše), Weg mit der ČSR (Pryč s ČSR), Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna Říše, jeden vůdce) a jiná, stejně štvavá. Byla to válka nervů.

Na jaře jsem v Chebu prodělal kurs, jako člen družstva SOS. Zařadili mě do družstva v Hazlově. Velitelem byl strážmistr četnictva Václav Vačkář, jeho zástupcem strážmistr Jaroslav Jonáš, oba z haz­lovské stanice.

Poprvé jsme byli zmobilizováni, vyhlášením hesla, 20. května 1938. Střežili jsme železniční přejezd trati z Hazlova do Aše. Místu se říká Na cihelně, kde jsme také v tehdy stojícím hostinci bydleli. Majitelem byl jakýsi Bareuther. Přejezd byl opevněn železnou závo­rou a betonovými zdmi s jehlany proti tankům.

Na stanoviště k nám chodily manželky příslušníků KSČ a sociálních demokratů, jejichž někteří mužové bojovali ve Španělsku a při­nášely nám zprávy o situaci a o činnosti Henleinovy strany.

Velitelem našeho praporu SOS byl major ČSA Helvín z dnešního Sokolova, tam měl velitelství. Původně pracoval jako zpravodajský důstojník a byl ve styku s četnickými stanicemi a Finanční stráží v po­hraničí. Byl to vzorný a nebojácný voják, vlastenec, kterého za oku­pace nacisté popravili.

Tuto službu jsme ukončili asi 19. června, kdy byla mimořádná opatření odvolána a já opět nastoupil v Aši.

ZÁŘÍ

12. září bylo opět vyhlášeno poplachové heslo. Zastihlo mě v Aši. Situace byla zlá. Šel jsem potmě přes park, všude stály hlídky ordne­rů, dlouho mi trvalo, než jsem se dostal k lesu, za dne se nedalo jít. Do Hazlova jsem přišel se značným zpožděním.

Henleinfašisté v té době už přepadali četnické stanice a celnice. Na mnohých místech vraždili. Znovu jsme zaujali postavení u přejez­du za Hazlovem.

Kolem dokola fašisté neustále stříleli, především v noci. Naše nervy byly neustále napjaté. Jednou večer začaly na plechovou střechu hospody, v níž jsme zase bydleli, padat zralé hrušky. V první chvíli jsme mysleli, že jde o kulometnou palbu. Když jsme vyšli ven, viděli jsme ve tmě cosi na poli směrem ke Goethovu kameni. Vypada­lo to, jak rozvinutá rojnice. Nehýbala se. Až ráno jsme poznali, že jde o nerozházené kopky hnoje. Zkrátka byli jsme vojáci, ale zkuše­nosti jsme neměli.

Kolem 17. září jsem měl večer ve dvojici službu u závor. Zastavili jsme osobní auto, jedoucí od Františkových Lázní na Aš. V autě seděl šofér a jeden muž. Vyzval jsem je, aby vystoupili. Česky mi odpově­děl sám K. H. Frank, že si bude stěžovat, pak řekl: "Co tady vůbec děláte? Jděte do Prahy, sudety už patří do říše". A my ho nechali od­jet, celou noc jsem litoval, že jsme byli tak zbabělí.

Jindy, na hlídce u závory, byl strážmistr Vojtěch Svoboda se psem Zorou a příslušník Finanční stráže Serbousek s lehkým kulometem. Silnicí od Aše se v zatáčkách blížilo auto s rozžatými reflektory, pro­kličkovalo protitankovými překážkami před závorou. Kulometčík, kryt za betonovým blokem v němž byla závora upevněna, Svobodu zajišťo­val. Svoboda auto zastavil, byly v něm čtyři osoby. Vystoupil K. H. Frank, na kterého byl vydán zatykač. Na výzvu sice zdvihl ruce, ale smál se. Provokoval a říkal: "Máte ještě deset minut a pak dostanete rozkaz. Skutečně. Od Hazlova přijela motorka, sesedla naše spojka, člen Finanční stráže Čadík a předal rozkaz, ustoupit!

Frank se smál, dal ruce dolů a že jede dále do Prahy. Na závěr ještě řekl německy: "Pane strážmistře, přijde den, kdy se ještě uvidí­me“.

PRVNÍ ÚSTUP

Ustoupili jsme do Hazlova, noc jsme strávili v prostorách četnic­ké stanice. V budově byl také obecní úřad, v jeho kanceláři jsme ob­jevili balík konopných provazů se smyčkami, zanechali je tam ord­neři než utekli z vesnice před naším příchodem. Provazy prý tam při­pravili pro nás, na nich jsme měli být oběšeni. To jsme se dozvěděli lid komunistů a sociálních demokratů, kteří ještě v obci zůstali.

Všichni Češi a většina antifašistů se již odstěhovala, podle mo­bilizačního rozkazu, nechal poštmistr na poště otevřenou pokladnu a klíče v zámku.

Ještě než jsme ustoupili z Hazlova, henleinovci na věži kostela vyvěsili vlajku s hákovým křížem. Do čtrnácté hodiny ji nechtěli se­jmout, pochopili jsme, že chtějí, aby ji viděli lidé až půjdou z práce. Donutili jsme je k jejímu odstranění ihned.

Když jsme ustupovali k Horním Lomanům, v lese nás potkal Ně­mce, který velmi dobře hovořil česky. Hned nás začal přesvědčovat, abychom se nebáli a nacistům odevzdali zbraně. Pochopitelně jsme mu nevěřili. Pak jsme zaujali bojové postavení. na širokém úseku od rybníka Amerika, až k přejezdu tratě za Horními Lomany. Co nás tam bude čekat, o tom jsme neměli tušení.

HORNÍ LOMANY

Na silnici byly pokáceny stromy, z nich a telegrafních tyčí, byla vybudována mohutná barikáda, která uzavírala ašskou silnici v mís­tech, kde dnes stojí pomníček. Sloužilo tam celé družstvo. Ve dne jsme odpočívali na nedalekém hřbitově mezi hroby. Později část druž­stva byla odvelena k rybníku Amerika.

Nedaleko byla elektrárna v Dolních Lomanech, tu střežila jed­notka policie. Jeden z jejích příslušníků byl raněn do prsou a převá­žen na nákladním autě do nemocnice v Plzni.

Ve Františkových Lázních v té době konala službu místní němec­ká policie vyzbrojená brokovnicemi. Město bylo plné nacistických praporů i na věži kostela v Horních Lomanech vlál hakenkrajc. Do­nutili jsme faráře sejmout jej a vyvěsit naši státní vlajku. Totéž jsme udělali ve Františkových Lázních, ale vždy do rána zase vlály nacis­tické fangle. Policii jsme sebrali zbraně a strhli z rukávů pásky s há­kovým křížem.

Příslušníci freikorpsu neustále stříleli po našem postavení. Pře­pady následovaly většinou po signálu z Kapelenbergu v Sasku, kaž­dý večer tam jako signál vzplál veliký bengálský oheň.

Nakrátko k nám přidělili bývalé legionáře, praporčíky četnictva, Hořčičku z Hranic a Nerada z Hazlova. Prvního do funkce velitele družstva nebo snad čety. Jednou, když nás zase freikorps napadl palbou, zbledli, zalehli do příkopu a museli být převezeni do zázemí.

Tak neslavně skončila jejich bojová činnost. Velení zase převzal strážmistr Václav Vačkář.

Jindy, když jsme leželi u Horních Loman a byli pod palbou na­cistů, přišli k nám do zákopu zahraniční novináři, Britové, Francouzi i další, německy mluvící. Nabízeli nám čokoládu a cigarety. Jonáš jim do toho praštil, až mu tyto hosty doprovázející důstojník vynadal, že se tak s novináři nejedná. Chtěli od nás, abychom šli do protiúto­ku, chtěli psát o bitvě. Nedočkali se.

Také jsme zapálili benzinovou pumpu, kterou jsme měli v zádech a zastavili vlak, který Němci chtěli převézt do říše.

K tragédii došlo po druhé hodině ráno 28. září. Službu u zátarasu měli dozorci Finanční stráže Rudolf Josiek a František Serbousek, oba z Hazlova. Od Aše přijela motorka a před zátarasem se objevili dva Němci. Špatnou češtinou volali, že jsou sociální demokraté. Pak: "Nicht schiessen, wir sind Ihre Kameraden" (Nestřílet, my jsme vaši kamarádi), hlídka nečekala žádný podvod. Josiek vyšel před bariká­du a v tom okamžiku byl přepaden, vyrvali mu pušku a zastřelili jej. Palba z naší strany byla v noci neúčinná. Zákeřní vrazi prchali k Aši.

Josieka, chlapce z Třince, jsme nesli na improvizovaných nosít­kách na velitelství roty SOS do Františkových Lázní. Přivolali jsme k němu lékaře, MUDr. Žižka už jenom konstatoval smrt, po průstřelu břicha a vykrvácení.

Večer, po zavraždění Josieka, byla část našeho družstva u závor, za vesnicí Horní Lomany zase napadena palbou. Chlapci to už nevy­drželi. Vyrazili do protiútoku. Podporovalo je naše obrněné auto. Hnali nacisty z jejich předsunutého postavení u blízkých kaolinových jam. Naše obrněné auto tam zlikvidovalo dva příslušníky freikorpsu.

MÁ MILÁ ŽENA

Odjela z Prahy do Aše, aby si odvezla z našeho bytu nějaké věci. Nevybrala si dobrou dobu, právě v těch dnech naše úřady Aš opouš­těly.

Když jsme dělali záseky na silnici Františkovy Lázně-Aš, za vsí Horní Lomany, přijel na motorce sudeťák Hoffman, znal jsem ho jako obchodního příručího z Aše. MIuvil česky a někdy nám poskytl různé informace. Vždy se vydával za sociálního demokrata. Mluvil jsem s ním a dotazoval se jej na situaci v Aši. Také jsem nechal pozdravovat manželku a vzkazoval jsem jí, aby odjela k rodičům do Prahy.

Netušil jsem, co už prožívala. Freikorps ji v bytě zatkl a spolu s ostatními Čechy odvezl na nákladním autě pod dozorem puškami ozbrojených ordnerů, do Selbu v Bavorsku. Po cestě na ně "nadlidé" plivali, nadávali jim a dožadovali se jejich smrti. V Selbu byla man­želka vězněna v bývalém hostinském sále, bez jídla. Při výsleších ji fyzicky i duševně týrali. Chtěli od ní vědět, kde má manžela, zda ne­byl u Sorkova. To všechno ani nevěděla, vždyť jsme několik dní ne­měli spojení.

Nakonec následkem stálých výslechů a týrání onemocněla a na radu lékaře ji 8. listopadu propustili. Dovolili jí odvézt si zbytek by­tového zařízení, pokud nebylo rozkradeno.

Sám jsem se o tom, že z Aše nepřijela, dozvěděl až 15. října. Na pohyblivé hranici u obce Žihle, jsem navázal spojení s německými četníky a napsal jí. Slíbili, že dopis pošlou polní poštou. Do Prahy se vrátila 17. listopadu. Až tam jsme se konečně zase uviděli.

DVŮR SORKOV

Přišel rozkaz přemístit se k Sorghofu, který leží vlevo od silnice Cheb-Libá, asi tři kilometry před Libou. Od hlavní silnice k němu vedla cesta asi sto metrů dlouhou alejí. Předsunutá hlídka nás pouči­la, že ve dne freikorps odchází do lesa a v noci se zase vrátí do stat­ku. V den našeho příchodu byli v nedalekém stohu slámy a v soused­ním blízkém lesíčku. Odtud ostřelovali naše pozice na okraji lesa smě­rem k Františkovým Lázním.

Při prvním dotyku s nepřítelem se velitel našeho družstva Vačkář hlásil raněný a odjel do Chehu. Byl jsem jmenován velitelem.

Podařilo se nám jednotlivě proběhnout ostřelovanou cestou do statku a tam si vybudovat bezpečné postavení za zděným plotem za­hrady. Dobře jsme viděli na stoh u lesa. Kulometem jsme stoh ostře­lovali i jeden domek v blízké vesničce, kde se tzv. bojovníci za svo­bodu, ukrývali.

Nájemce Sorkova žil se svou matkou. Byl československým důstoj­níkem v záloze, ale utekl do řad SdFK. Na statku jej zastupoval jeho bratr, chebský právník. To jsme nevěděli, až později to vyšlo najevo. Ten, když mu nezbývalo nic jiného, dal nám najíst, ba i slepice pro nás nechal zabít.

Jednou, neočekávaně ke statku přijel záložní poručík, učitel z Vojtanova s lehkým tankem, vyzbrojeným dělem a spoustou střeliva a granátů. Řekl, že armáda už ustoupila a on k nám přijel na vlastní pěst. Abychom překazili střelbu freikorpsu od stohu, vyjel tam poru­čík s tankem. V zákrytu jsem běžel vedle obrněnce. Nacisté nás ostře­lovali od lesa. U stohu jsme zastavili, stoh jsem z druhé strany zapá­lil. Něco slámy jsem odnesl do blízkého lesíka a také ji zapálil. Na to jsme odjeli zahradou zpět do statku, chráněni kouřem. Tím jsme zabijákům znemožnili přesnou střelbu na nás. Ti se stáhli do doškové­ho domečku v nedaleké osadě. Nezbylo nám, než zápalnými střelami zapálit i tento domek. Viděli jsme, že z něj prchají ozbrojení muži.

Z Německa postupovali SS s terénními vozy taženými koňmi a frei­korps do Libé.

Statkář dokonce žádal naše tankisty, aby stavení trochu poničili, aby bylo vidět, jak se tam bojovalo. Vyhověli mu. Tankové malorážní dělo zanechalo na statku důkladné stopy. Sedlák dobře věděl, proč to dělá. Jak jsem se později dozvěděl od jednoho čtenáře Ascherzeitun­gu, navštívili statek nějací říšští mocipáni a jeden tam držel řeč, v níž zle odsuzoval českou soldatesku a sliboval pomstu. Stála tam však také pokladnička, do které se pro postiženého velkostatkáře sešla slušná sumička říšských marek. Sorkov jsme opouštěli nákladním autem Chevrolet, večer. Strážmistr Jonáš nás zajišťoval palbou kulo­metu. Když běžel jako poslední úvozem zpět k vozu, sklouzl na kra­vinci a upadl. Fašisté spustili zběsilou palbu, proběhl chlévem, kde od střel lítaly kusy zdiva a konečně se chytil, již se rozjíždějícího vozidla. V síle dvanácti mužů jsme ustupovali na dnešní Lužnou a odtud mezi rybníky k restauraci Amerika u Františkových Lázní. Hen­leinovci se nám pokusili zatarasit cestu zemědělským nářadím i brá­nami obrácenými hroty nahoru. My jsme se na oplátku pokusili v ně­kterých chalupách najít zbraně. Nic jsme nenašli, měli je dobře po­schovávané.

AMERIKA

Družstvo zaujalo obranné postavení u františkolázeňského rybníku Amerika. Na hrázi jsme porazili několik stromů, abychom znemožnili rychlý přístup k naší pozici. Hlídky jsme drželi hlavně ve směru k státní hranici, a to při silnici od Libé a na Krapice. To byl určený úsek k ostraze. Občas jsme zaujímali palebné postavení na protějším břehu rybníka. Často jsme vysílali průzkum. Zjistili jsme, že z prosto­ru Libé, se německé jednotky a freikorps stahují k Hazlovu a k nám, směrem na Františkovy Lázně.

Když jsme na polní práce směrem ke Krapicům pustili skupinu žen, náhle z tohoto prostoru začala palba, střílející Henleinovci hrdi­nové, se kryli mezi pracujícími ženami.

Jednou, část družstva byla v palebném postavení na hrázi a část odpočívala v restauraci U jezera. Asi sedm členů SdFK se připlížilo po hrázi a pěšinou pod hrází, až do blízkosti naší hlídky. Napadli ji střelbou z pušek a granáty. Zbytek družstva ihned vyrazil proti ne­příteli a zahájil protipalbu. Fašisté prchali, dva spadli do vody. Při přepadení byl raněn jeden četnický strážmistr, který přišel jako po­sila ze Slovenska střepinou granátu do páteře a také strážmistr Suk z Hazlova, velmi odvážný voják, byl raněn střepinami do obou lýtek. Zraněné jsme odvezli nákladním autem do Chebu a odtud odjeli vla­kem do Plzně. Na hrázi jsme ukořistili torny a doklady nacistických útočníků.

Chlapci, kteří odpočívali v restauraci vyprávěli, jak německé střely pronikaly hrázděným zdivem hospody a nadělaly tam pěknou spoušť. Zůstalo nás deset. Z toho bylo šest vojáků záložníků z Loun­ska. Byli jsme hladoví, celý čas jme jedli jen ovoce a zelí. Hospodský nám nechtěl dát nic k jídlu. Vymlouval se, že nic nemá. Zbraní jsme jej musili přinutit, aby nám usmažil alespoň vajíčka. Střelivo také rychle ubývalo. Nikdo se o nás nestaral, armáda nás neměla ve stavu a ostatní orgány už evakuovaly. Velitel roty, poručík Holý, po naší žádosti o posilu, nás odmítl a nařídil vydržet na místě. V Chebu byl velitelem SOS major Blecha, na naši žádost o povolení ústupu, nám vyhrožoval polním soudem. Nebral ohled na to, že jsme obklíčeni ze všech stran. Vždyť v noci se střílelo nejen směrem k hranici, ale i ko­lem nás v lázeňském parku.

Chlapci byli tak unaveni, že usínali sedíce v dřepu. Naše nervy byly napjaté k prasknutí. Do toho 30. září byl přerušen telefon. Pak přijel přes park na motorce jako spojka člen Finanční stráže Jiřík a hlásil, že cestou přes park byl napaden střelbou a byla mu prostřele­na benzinová nádrž. Dozvěděli jsme se, že poručík Holý se svou ro­tou již ustoupil z Františkových Lázní a nám poslal rozkaz, že i my máme ustoupit.

Pak odejel za rotou, nám nezbývalo, než se sami dostat z obklíčení. Bezohledně nás nechali osudu.

Musili jsme se v pozici udržet do večera. Střelba se k nám stále více blížila. Pokusy dovolat se telefonem a zavolat posilu, byly mar­né. Naštěstí jsme měli naše nákladní auto a výborného řidiče z řad Finanční stráže. Nezbylo, než vzít na sebe riziko a probít se tam, kde by to henleinovci nejméně očekávali, projet autem přes lázeňský park a Františkovy Lázně do Tršnice.

AUTEM A PĚSKY

Večer, nešťastného dne mnichovského diktátu, kolem 20. hodiny, jsme nastoupili na auto. Kulomet jsem postavil na střechu kabiny, pevně jsem sevřel jeho pažbu. Statečný voják vojín v záloze, Antonín Brejcha, pošťák z Aše, stál vedle mne s puškou v ruce. Vojáci, kteří seděli a klečeli na podlaze vozu, byli povinni palbou a házením gra­nátů, krýt boky a záda.

Řidič vyjel. Ze silnice zahnul doleva na promenádní cestu k Fran­tiškovým Lázním a jel po ní na plný plyn. Z parku práskaly výstřely, my odpovídali, když pes, který s námi sloužil a byl také na autě, uvi­děl v křoví chlapa střílejícího po nás z pušky, skočil v jízdě dolů a vrhl se na něj. Více jsme to věrné zvíře neuviděli. Ve městě po nás fašisté také stříleli - i jim jsme odpovídali. Dokonce jsme granátem zasáhli Františkův pramen.

Přijeli jsme k mostu pod železniční trať. Na mostě byli dva ozbro­jení ordneři. Na nic jsem nečekal, vypálil jsem dávku z kulometu. Je­den sebou praštil nahoře, druhý spadl, nebo snad skočil dolů. O jejich osud jsme se nestarali.

Když jsme jeli k Tršnici, hořelo na cestě auto. Konečně jsme dorazili na nádraží, kde jsme se připojili k ostatním ustupujícím jednot­kám. Odtud jsme pochodovali pěšky, přes Mariánské Lázně až do Kralovic. Po našem vojsku nebylo ani památky, jen na silnicích zů­stávali záseky. Ze zadu nás tlačily německé tankové jednotky. Jejich velitelé nám určovali, kam až máme dojít.

V Kralovicích nás ubytovali v kasárnách. Byli jsme utrmácení, hladoví, nervově vyčerpaní, nohy zkrvavené, špinaví, otrhaní, zarostlí a především nevyspalí, ke všemu jsme se tam dozvěděli, jak naše vláda prodala naše pohraničí fašistům. Tehdy jsme poprvé začali na­hlas reptat. Nadávali jsme vládě i armádě, že se nebránili. Nato při­šel jakýsi plukovník, nařídil nástup a musili jsme cvičit s puškou ja­ko nováčci. Zametl s námi pěkně.

Ani v té zlé době někteří důstojníci nepochopili. Kde byli, když my jsme o několika lidech bránili naše hranice?

Nakonec nás převeleli do Českých Budějovic. Morálka byla špat­ná. Jednou jsme se porvali s nažehlenými důstojníky armády, kterým se nelíbilo naše chování, potrhané a opotřebované stejnokroje. Našel se však dobrý velitel, který se o nás postaral. Dostali jsme nové uni­formy a šli jsme chránit naši jižní hranici, kde ještě pokračovaly boje s tamními henleinovci.

Přestal jsem vidět. Musel jsem do nemocnice. Následkem nevyspání a nervového napětí jsem onemocněl těžkým zánětem spojivek.

Tak skončila má bojová cesta v osmatřicátém, celý život na ní budu hrdý, nezradili jsme!

SOUD V CHEBU

Část družstva, která zůstala v bojovém postavení u Horních Lo­man, měla také dobrodružnou cestu při ústupu do Tršnice. Vyjeli ve­čer, za tmy ze stodoly, v níž byla vozidla umístěna, ve dvou nákladních automobilech. Fašistický kulometčík na ně střílel z věže kostela. Projeli Františkovými Lázněmi. V křoví před železničním mostem na ně čekali dva nacisté. Jeden vystřelil. Z našich také někdo vystřelil a nacista se skácel mrtvý. Druhý stačil utéci.

Tato událost měla nepříjemnou dohru. 27. července 1944, zavolal nacistický prokurátor všechny účastníky k jednání do Chebu. Sjeli se ve Žluticích, tam měli možnost domluvit se, jak budou vypovídat. V Chebu jim němečtí četníci zajistili ubytování v hotýlku na rohu Dloubé a Židovské ulice.

Případ byl projednáván jako vražda. U soudu seděla žena zaha­Iená černým závojem, vdova po nacistovi. Pak tam byl jakýsi muž, bývalý major československé armády, Němec. Měl vypovídat jako znalec našich vojenských předpisů. Byl korektní, jeho posudek se ne­lišil od našich výpovědí. Prokurátor nemohl nikomu nic dokázat, tak alespoň vyhrožoval, že všichni dostanou po osmi letech.

Potom sice všechny poslali domů, ale záležitost neskončila. Pod číslem 2 Js 108/40, putoval jejich spis k vyššímu soudu do Drážďan, kde shořel při anglo-americkém náletu a proces už nikdy nebyl obnoven.

Jak to celé prožívali rodinní příslušníci? To nám vyprávěla paní Serbousková z Hazlova, jejíž manžel byl také předvolán prokurátorem do Chebu:

"Řekl mi, u kterého vlaku jej mám čekat. Když domluveným vlakem nepřijede, pak se hned tak neuvidíme. Měla jsem malé děcko, vzala jsem kočárek a jela na stanici.

Doba čekání, to byla doba úzkosti a nejistoty. Nejrůznější myš­lenky se mi honily hlavou. Vlak přijížděl. Vyhlížím, nikdo nemává. Lidé odešli z nádraží, vlak oddusal a já tu sama s maličkým. Plakala jsem, bylo mi hrozně. Zůstala jsem a čekala na další vlak. Celou do­bu jsem se modlila. Konečně se blížil další vlak. Z okna vagónu zda­leka mával můj muž. Tu chvíli úlevy a štěstí si dnes už nikdo neumí představit.“

Tak předsunuté družstvo Stráže obrany státu z Hazlova plnilo svou vojenskou povinnost do posledního okamžiku.

(Josef Řehka, Podzim trpkých plodů, vydal OV ‚ČSPB v Chebu, 1987, str. 83-91)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz