Po novém roce 1949 jsem vystupoval z lokálky v Heřmanově Huti u Nýřan se smíšenými pocity. Byl to můj nástup do učení ve zdejší sklárně. S kufírkem a taškou v ruce jsem se ubíral přes obec k podlouhlému dřevěnému baráku - internátu učňů. Přijal mne muž v brýlích, uvedl na místo, kde bude nyní můj domov a zapředl rozhovor. Nemohl jsem tušit, že si povídám se zahraničním vojákem, který na Západě bojoval proti nacistům. A vůbec, jak se můj život kvůli tomu zamotá .....
Ale po pořádku. Bohumil Nekvasil rodák ze Stříbrné Skalice se vydal dobrovolně přes hranice a to v době, kdy mnoho našich lidí považovalo svobodu v naší zemi za neuskutečnitelnou vizi.
Opustil místo úředníka v pojišťovně, byl činným i v národně socialistické straně. Hlásil se hned na našem konzulátu v Krakově a sondoval, zda tam dojde k zformování naší vojenské jednotky. Budiž mu přičteno ke cti, že dle svých sil a možností se o mnohé zasloužil. Jako jeden ze šesti zde založili tábor Čechoslováků v Malých Bronowicích - známý československý legion. Sem přišli i pplk. Ludvík Svoboda, npor. letectva Jiří Král, poručík dělostřelectva dr. Machač a další. Tady podepsal Nekvasil 24. června vstup do jednotky a 14. srpna složil přísahu. Po přepadení Polska působil po několik dnů jako pohraniční spojka, poté pomáhal likvidovat tábor a přesun na úsek fronty generála Sosnowského. Odtud byl vyslán do Rovna na Volyň s hlášením.
Ale 17. září nastává neočekávaný zvrat, Rudá armáda na základě dohody s útočníkem se vydala na pochod s cílem obsadit území, která Rusku dříve patřila. A o den později upadl Nekvasil do jejich zajetí. Byl v zoufalé situaci - oblečen do uniformy polského důstojníka. Zapůsobila náhoda - v té řadě čekajících na nejistý osud jej poznal jeden sovětský důstojník, svého času působící v Praze. Bylo to v osudové hodině poslední ... Nastalo vysvětlování a po složitých jednáních ušel onomu spolu s dalšími členové legionu neblahému osudu polských důstojníků. Dobrovolně přešli do sovětského zajetí, vše se řešilo i diplomatickou cestou. Po dlouhý čas, bez vojenského statusu, procházeli mnohými tábory a různými místy. Pracovali po vesnicích, pouze za jídlo, stále v nejistotě, zda pro někoho z nich si nepřijde obávaná NKVD. Mnozí tu byli i se ženami a dětmi. Kvasilovská skupina, vedená Bohumilem Liškou, Nekvasil byl jeho zástupcem, nebyla toho též ušetřena. Jen díky včasnému varování se podařilo zachránit život rodině dr. Taraby útěkem a i tohle zorganizoval můj vychovatel. Po měsících vyčkávání byli konečně zajatci soustředěni v Suzdale. Původní sliby, že jim bude umožněn odjezd na Západ byly plněny nedbale. Podařilo se to jen 206ti. šťastným. Po více jak ročním vyjednávání a "hrou" si na válku.
Nekvasil je převelen k jednotce, tvořící se na území Palestiny a Egypta. Nastupuje 11. března 1941 složitou cestu přes Oděsu, Černé moře, Turecko a Středozemní moře do Suezu. Tam byl 21.3 zařazen k 21. rotě čs. praporu pěšího, 11. Východ pod matričním, číslem 132 269-III 41. Zúčastnil se bojů na blízkém východě i v severní Africe. Bránil tu Toruk i Alexandrii před tlakem Rommelových vojsk, až do svého zranění v září 1943. Průstřel tváře, patra, i stehna se sice podařilo zahojit, ale horší to bylo s následky horečnatých onemocnění v této, pro Evropana nevhodné oblasti. To vše se projevilo ale až po válce. Za účast v boji byl v roce 1944 vyznamenán. Medaili mu připínal sám prezident dr. Edvard Beneš. Později byl zařazen do služeb čs. konzulátu v Palestině. A do vlasti se vrátil opět po složitých a dobrodružných cestách - až 15. května 1946 přes Sicílii a Itálii jako spojenecký voják.
Doma ve Stříbrné Skalici jej nikdo nečekal, nebyly o něm žádné zprávy. A nacisté se mstili, bratr František zahynul v Mauthausenu, sestra Anna přes 5 let v Ravensbrücku, zemřela krátce po návratu z koncentráku a oba rodiče vězněni ve Svatobořicích. Brzo po válce podlehli útrapám.
Očekáváte-li šťastný závěr všeho alespoň pro Bohumila Nekvasila, mýlíte se. Vlast se o svého bojovníka příliš nestará. Teprve přičiněním bratra prezidenta - Vojty Beneše, konečně získal místo na okresní péči o mládež v Klatovech. Tam také založil rodinu. Ale zdánlivá idyla trvá jen několik měsíců. Bývalým západním vojákům růže ve vlasti nekvetou. Jsou podezíráni, sledováni, Nekvasil je propuštěn a bez práce.
Přichází do Heřmanovy Huti jako vedoucí výchovy učňů a jde vlastně vstříc další kalvárii. Dostává se do hledáčku StB a během půlroku si jej dvakráte odvezli na výslech po několik dnů. Vždy ale musel být propuštěn. Byla to doba plná varu, žel i zla. Leckdos mohl zneužít svého postavení a ublížit. Ve sklárně tím "hrdinu revolučního kvasu " byl kádrovák Huber Abrešek. Přímo Nekvasila nenáviděl. Nakonec odešel raději do Chřibské, kde na tamějším sklářském učilišti a později i jako tajemník sklářské školy v Novém Boru nachází klid a ocenění. Žel ony následky z války podlamovaly jeho zdraví a v prosinci 1965 v Novém Boru umírá.
Dovolte mi ještě se vrátit do Heřmanovy Huti. Já si s Nekvasilem velmi rozuměl, byli jsme ve stálém styku, já co by předseda Svazu mládeže. Kádrovák měl své nohsledy i mezi učni a patrně chorobně toužil mít "výsledky" a vyšvihnout se výše. Byl jsem na generálním ředitelství sklářství vybrán na šesti týdenní praxi do polských skláren a navíc jako vedoucí. Když jsme čekali na rychlík do Vroclavi večer na hlavním pražském nádraží, přišla pracovnice z onoho "generálního" a kontrolovala mi klopu na kabátu, zda tam nemám americkou vlajčičku. Omlouvala se, že ze sklárny volali , jsem prý provokatér....
Po odchodu B. Nekvasila nastoupil nový vychovatel, dělnický kádr. Výchově nerozuměl, uměl rozkazovat, řvát, trestat. Tím vykopal válečnou sekyru, rostla nenávist. Kluci se jej rozhodli potrestat. Byl nějak nemocný, zimomřivý, stále si topil. Položili mu na komínek tabulku skla, že jej vykouří... Oni, puberťáci, kdyby včas sklo shodili, bylo by to v klidu. Shodili, do kopřiv, ale až ráno - náš vedoucí se ve spánku udusil. Kriminálka rozhodla, že kamna špatně táhla, zanesené roky... Jenomže jedna paní z vedlejších baráčků si všimla, že se tam něco lesklo. A sklo, přesně očuzené se našlo. Ihned se přistavil autobus a všichni jsme skončili ve vězení u soudu ve Stříbře. Ti, co už odjeli domů na volnou neděli, byli přivezeni z místa členy SNB.
V mém případě zase zapůsobila náhoda. S tím nejhorším posudkem jsem byl zařazen až jako předposlední, prostě možný pachatel. Hlavní viník - zas náhodou - byl posledním. Vzbudili mne v noci, předvedli, ostré světlo do očí, dva kriminalisté. Začali zostra, ale postupně to sláblo, seznali, že papír a praxe jsou v rozporu. Tenkrát ještě sloužili staří machři, jinak kdožví. Potom se už jen vyptávali na poměry a tak. Nakonec jeden z nich vyklepal si lulku a řekl, " To, co teď říkám, k tomu se znát nebudu. Seber se chlapče a ze sklárny zmiz. Ten ti pokoj nedá, měl bys to polepené. Teď je noc, po snídani ráno jsi volný...."
Poslechl jsem je a odešel. Ale i na nové pracoviště kádrovák dosáhl. Po několika dnech mne zavolali na osobní a poradili - je nám líto, ale musíme sáhnout k propuštění. Jsme spokojeni s prací, byť jde teprve o start. Nechceme kazit v 18 letech život, jde o zkušební dobu. My to vše stornujeme a rozcházíme se po vzájemné dohodě....
Každá vyprávění má svou pointu. Když se konal soud s "pachateli" oné klukoviny, která ovšem stála lidský život, přijel bývalý vychovatel sám od sebe a kluky hájil. Vysvětlil poměry a co bylo kolem. Dva z nich tedy odcházeli s podmínkou. Nikdo jiný nebyl trestán. Šla léta, kádrovák se vyšplhal výš, byl poslán na rychlokurs a stal se doktorem práv. Odbýval si stáž na KV strany v Plzni. A tam jsme se střetli u vchodu - já šel na poradu tajemníků průmyslu KV ČSM. Jeho oči bodaly a já slušně pozdravil. Ihned pátral , ale už nemohl nic zvrátit. Poté spokojeně seděl v křesle ředitele likérky v Plzni - Božkově, až do sametu.
Taková tenkrát byla doba. V 50. letech se očekávala válka. Byl proto velmi tvrdý čas. Studená válka, z níž jako se čekalo, se vyklube i ta horká, poznamenávala charaktery každého z nás. A já touhle momentkou plním dávný slib vzácnému člověku, odbojáři, kterého mocní uštvali.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz