Alfred Bäcker
Věčně včerejší, nepoučitelná jakož i nebezpečná propagandistka
Slovo úvodem
Paní ing. Jana Bobošíková náleží k nejoblíbenějším českým politikům. Důslednou obhajobou českých národních a státních zájmů patří mezi nemnohé z představitelů našeho politického života. A zejména tato skutečnost vadí především funkcionářům „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu. Z některých článků těchto bojovníků za „smíření, evropskou spolupráci a za mír“ nenávist až kape, historická fakta jsou znásilňována, revisionismus, někdy až revanšismus, jsou, jak jsme přesvědčeni, více či méně zřejmé. Ostatně, posuďte sami. O smíření mluví, takto píší! (red.)
Ještě i dnes je mnoho českých mužů a žen, politiků a vůdců stran, dokonce i český prezident, kteří dlouhá léta svým anti-sudetoněmectvím poutají na sebe pozornost. Nikoliv kvalitou svých výroků, nýbrž nenávistí, brutalitou a nelidskostí, lživostí a konečně i očividnými nedostatky vzdělání.
V čelné pozici této sestavy se pohybuje údajně evropsky smýšlející smutně známá pani Jana Bobošíková, někdejší kandidátka na prezidentku České republiky. Sotva uplyne týden, ve kterém by tato nešťastná dáma nevzbudila pozornost s popuzujícími výroky pohřbít sudetské Němce, místo toho, aby se přešlo k věcné diskusi o příčinách a následcích českou stranou spáchané genocidy na německých spoluobčanech ČSR.
Tento zločin podle mezinárodního práva na více než 3 milionech starousedlých německých spoluobčanů oblastí Čech, Moravy a rakouského Slezska, kteří tyto země velkou měrou už staletí budovali a kultivovali jak po stránce zemědělské a lesnické tak i hornické jakož i technicky, hospodářsky a organizačně-právně – rovněž k prospěchu českého národa – rozvíjeli, pani Bobošíková ještě dnes neuznává jako český zločin tisíciletí.
Pani Bobošíková přitom úmyslně přehlíží, že se na základě Benešových dekretů prohlásilo 97% tehdejšího německého obyvatelstva ČSR – mužů, žen a dětí – za těžké zločince a úplně je zbavilo všech práv, přitom bylo dílem těžce týráno, vražděno a znásilňováno; teroristickými opatřeními státu, totiž Benešovými dekrety mu bylo ukradeno veškeré jmění, lidé byli přes noc vyhnáni ze svých bytů, domů a zemědělských usedlostí do neznáma nebo nejprve ještě pozavíráni do koncentračních táborů a táborů na nucené práce, než byli nehumánně a v žádném případě „spořádaným“ způsobem v dobytčích vagonech odtransportováni přes hranice do Ruska nebo Německa.
Proč je žádoucí pani Bobošíkové všechny tyto československým státem zrežírované zločiny na tehdejších německých spoluobčanech ČSR připomenout? – Aby ona a její stejně smýšlející své špatné svědomí a zlé svědomí jejich českých krajanů konečně přestali uklidňovat lžemi a tím podstrkovat „Spojencům“ výhradní odpovědnost za tento těžký zločin.
Pani Jana Bobošíková by měla konečně vzít na
vědomí, že „Postupimská konference“ především vzhledem
k již probíhajícímu bestiálnímu vyhánění Němců a
cílené dezinformační kampaně
3. 8. 1945 byl sice uznaný, jak zní přepis postupimského protokolu, ultimativní požadavek vlády ČSR na „spořádaný přesun německého obyvatelstva“, avšak v žádném případě takového, jak se provádělo vládou ČSR před a po Postupimi, tedy bestiálního vyhánění.
O vyvlastnění, zbavení majetku, vytvoření koncentračních táborů a táborů nucených prací s poukazem na „Benešovy dekrety“ se v Postupimi neřeklo ani jediné slovo, když tedy pani Bobošíková míní: „ Zárodky Benešových dekretů byly dány už Postupimskou dohodou „, tak je to nejen úmyslná záměna příčiny a následku, nýbrž i jako nezaměnitelný znak podvědomého přiznání viny, které by se rádo podsunulo Spojencům. – Přirozeně přicházejí Spojenci v úvahu coby vedlejší spolupachatelé (pomahači genocidy), avšak hlavními pachateli byli a zůstanou tehdejší vedoucí politici poválečné ČSR! Je příznačné i to, že pani Bobošíková se s těmito myšlenkovými postupy nalézá v „dobré společnosti“, protože i šéf českého senátu pan Přemysl Sobotka byl „překvapen“, že „špičkový politik Rakouska ještě dnes napadá rozhodnutí světových mocností, které Beneš realizoval „. I toto stanovisko je ve svém antievropském způsobu myšlení v roce 2010 otřesné, poněvadž – jak je možné se dnes všude možné se dočíst – Dr. Beneš a jeho vláda následující den po zveřejnění postupimského protokolu 3. srpna 1945 se rozhodli především nedodržovat doporučení vítězných mocností, nýbrž jako dosud“ v odsunu německého obyvatelstva pokračovat, pokud to bez těžkostí bude možné provádět.. „
Budiž připomenut pani Bobošíkové a panu Sobotkovi „Benešův Košický vládní program z 5. 4. 1945“, v němž jsou již zakomponována veškerá opatření o zbavení práv Němců. Kromě toho předcházely 4 prezidentské dekrety tohoto programu už postupimské konferenci – dekret č. 5 z 19. 5. 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání, č. 16 z 19. 6. 1945 o potrestání, č. 12 z 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku, č. 28 z 20.7. 1945 o osídlení zemědělské půdy. Právě tak se zamlčelo, že česká vláda nótou z 3. července 1945 požádala spojence o přijetí plánu vyhnání do programu jednání v Postupimi a již 22.7. 1945 předložila hotový plán pro vysídlení, ačkoli „divoký odsun“ se už dlouho prováděl.
Jak západní ministři zahraničí, kteří se účastnili konference, shodně referovali, následovalo přijetí plánu vyhnání v posledním bodě protokolu pod římskou XIII, na osobní intervenci D. Beneše a naléhání Stalina „aby se další vyhánění (vyhoštění!) zastavilo“. Kromě toho „Postupimský protokol“ není žádná smlouva podle mezinárodního práva (!) a kromě jiného nebyla nikdy ratifikována americkou Sněmovnou, poněvadž podle tzv. „Walter – Report“ se konstatovalo, že žádná fáze vyhnání se nemůže označit jako „humánní a řádná“ .
Když už pani Bobošíková dodnes není schopna si opatřit potřebné znalosti o tehdejších historických skutečnostech, měl by přinejmenším předseda českého Senátu lépe znát dějiny svého státu či národa, míní Alfred Backer, zástupce předsedy Sudetoněmeckého sdružení v Rakousku (Sudetendeutsche Landsmannschaft in Ósterreich – SLÓ) pro Sudetendeutsche Pressedienst.
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz
Připravil V. Janovský