Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

BILANCE A VÝHLEDY

POLISTOPADOVÉHO DVACETILETÍ

1989 – 2009

I.část

Úvod

„Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den.“ J.W. Goethe „Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“ T.G. Masaryk

„Pravda vítězí, ale dá to fušku.“ Jan Masaryk, 1945

Polistopadové dvacetiletí podněcuje hlubší i celistvější kritické zamyšlení, spolehlivé bilance a výhledy k překonání naší krize. Lidé moc spokojeni nejsou, planých slibů a nesčetných nepořádků mají již dost. Obraty k lepšímu se projevují, lecos se improvizovaně daří, mnohé však dokazuje, že k výraznější, natož zásadní obnově dobrého dosud nedošlo. Nejhodnotnější novodobý odkaz 1. a 2. československého odboje jsme dokonce promarnili.

Naše nynější krize je mnohem vážnější, hlubší a komplexnější než ta, kterou před stoletím úspěšně řešil T.G. Masaryk. Masaryk dokázal na přelomu devatenáctého a dvacátého století objevit „Českou“ i „Sociální“ otázkou, studiemi o Husovi, Havlíčkovi, Palackém, „Novou Evropou“ a „Světovou revolucí“ strategická východiska. Dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíce: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program.

Dnes, na prahu nejistého 21. století, zažíváme nebezpečné zauzlení světové hospodářské krize s naší krizí politickou, sociální a mravní. Právě duchovní bída je jednou z hlavních překážek potřebné „všenápravy“. Málokde uvěřilo například tolik lidí takovému bludu, že převážně zmonopolizovaný a lichvářský „trh vyřeší vše“. Loni zesnulý nositel Nobelovy ceny za ekonomii P.A. Samuelson jednoznačně uvádí, že dobré hospodaření musí stát na dvou nohách, které tvoří trh a spolehlivé koncepce i další státní regulace. O sto let dříve to lapidárně vystihl T.G. Masaryk: „Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“ Kdyby se tím dnešní svět, pomatený kultem mamonu a moci řídil, nepropadal by do krizí.

Sylabus shrnuje názory předních odborníků, ověřené na šesti mezinárodních mezioborových konferencích (1993-2008), o naší nové pozici a roli v soudobém světě. Orientuje se hlavně na naše lepší a jistější perspektivy, priority a směrodatné hodnoty. Podrobnější výklad a výběr literatury obsahuje třetí, upravené vydání loňské novinky „Živé hodnoty Masarykova Československa. Směrodatné hodnoty pro 21. století“. Publikaci lze získat i za 100 Kč.

Naše pozice a role ve světě

„Střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat.“

Mezinárodní situace je pro pochopení našeho vývoje rozhodující. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale v mimořádně exponovaném středu Evropy, kde vznikly již dvě světové války. Naše pozice je mimořádně výhodná i riskantní. Jsme nepřetržitě obklopeni nesčetnými rozličnými vlivy, svody i hrozbami. Dobře se v labyrintech našeho proměnlivého geopolitického prostoru orientovat není snadné. Neustále třeba ověřovat síly pozitivní, eufunkční, šance příznivé, projevy přátelské a faktory negativní, dysfunkční, nebezpečné i rozkladné (např. aktivity revanšistů a dalších nepřátelských exponentů, hlídat třeba i naše zaprodané novokolaboranty).

Prozíravá bezpečná orientace v našem světě je základem strategického geopolitického umění odpovědných státníků i občanů. To nám dosti chybí. Po Listopadu jsme se například otevřeli světu více než Německo; navíc s podceněnou měnou, tak rázně, naivně i neodpovědně, že to pohotové konkurenční i protistátní síly bleskově zneužily k druhému rozložení Československa, k téměř úplnému ovládnutí našeho hospodářství, našich médií atd. Jeden z poradců prezidenta P. Hájek to potvrzuje: „Chyba byla v nás. Žili jsme v iluzi, že vstupujeme do svobodného světa. Svět už ale dávno svobodný nebyl. My si ho tak jenom vysnili.“ (Právo, 12.12.2009)

Po druhém dělení Československa ve sjednocující se Evropě pozice ČR znatelně poklesla: v 754-členném Parlamentu EU máme od roku 2009 jen 22 poslanců, v půlmiliardové EU jsme pouze dvouprocentní menšinou. Tvoříme jen 0,5% hospodářské produkce EU. Lisabonská smlouva váhu našich hlasů snížila a význam mezinárodních koalic zvýšila. Dostatečná mezinárodní podpora má pro nás vzrůstající existenční význam. Zakladatelé Československa, naši nejvýznamnější novodobí demokratičtí státníci T.G. Masaryk a E. Beneš, si to plně uvědomovali; nepřetržitě hledali i odpovědně utvářeli nejlepší možné zabezpečení. Masaryk například prozíravě dva dny před 28. říjnem 1918 vyhlásil ve Filadelfii, spolu se zástupci dalších národů, strategický projekt „Demokratické unie střední Evropy“, jehož komplexnější realizace nás stále čeká. Málo se ví, že prezident E. Beneš, náš nejúspěšnější diplomat i obnovitel Československa po 2. světové válce, náležel nejen k čelným tvůrcům idejí kolektivní bezpečnosti Společnosti národů a OSN, ale podstatně posílil i „Malou dohodu“ Československa, Jugoslávie a Rumunska Československo-Polskou konfederací, podepsanou za 2. světové války v Londýně s předsedou polského exilu generálem W. Sikorskim. Studená válka rozděleného bipolárního světa však vše zmařila. Narušila i denacifikaci a demilitarizaci Německa.

Ani polistopadové naděje na světový mír se nenaplnily. Dnešní pandemie extrémní balkanizace středovýchodní Evropy je již zdrojem rizik světových. Z. Brzezinski to nazývá strategií „geopolitického pluralismu v postsovětském prostoru.“ Tři státy se tu rozpadly a místo nich vznikly téměř tři desítky států, státečků i pseudostátů snadněji ovladatelných. Stará osvědčená imperiální doktrína „Rozděl a panuj“ rozdrobila např. Jugoslávii na 7 lén: Srbsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii, Černou Horu a Kosovo. Podobný proces probíhá na Kavkaze a v celé blízké a střední Asii. Vzniká zřejmě základna pro snadnější dobývání zbývající Euroasie. Na tyto provokace může ovšem zle doplatit i střední Evropa. Zkušený stratég Brzezinski varoval nedávno vojensko-průmyslový komplex rázně: „Dost hysterie, zastavme paranoiu“. „Jestřábi“ však přežívají i u nás. Zapomínají, že střední Evropa nemá Evropu dělit, ale spojovat. Předlistopadové tažení proti „Západu“ nahrazují konfrontacemi s „Východem“. J. Čarnogurský je trefně pokládá za „Bushovy pohrobky“. Věcně uvádí, že vojenské ohrožení střední Evropy Ruskem dnes není reálné. V EU žije půl miliardy lidí a Rusko má po rozpadu SSSR 150 milionů občanů s nemalými starostmi. Profesor Brzezinski našim „pohrobkům“ k 20. výročí Listopadu oprávněně vzkázal, aby se přestali chovat jako „malé děti“. Mají-li signatáři konfrontačního dopisu prezidentu USA Obamovi opravdovou starost o střední Evropu, nechť rozvíjejí její účelnou spolupráci a nevyvolávají její nové „humanitární bombardování“. Velmocenské ambice a expanze nejsilnějšího globálního vojenského paktu NATO se dosud zastavit nepodařilo. Naděje rozporuplného světa, že se po „studené válce“ vykročí ke kolektivní bezpečnosti, čekají na uskutečňování.

Naší hlavní koaliční základnou je od roku 2004 EU. Do EU jsme vstoupili společně se SR, která je od 1.1.2009 i v eurozóně. Naštěstí to těm, kteří se ve zběsilé honbě za bláhovým blahobytem „trhli“ hned po Listopadu, úplně nevyšlo. „Jen“ jsme bleskově zchudli. B. Kuras, žijící v Anglii, se nestačí divit polistopadovým pomluvám československé masarykovské demokracie, jak ty svoje menšiny údajně týrala, jak se je snažila počeštit. „A jak vlastně celá ta první republika byla od začátku do konce nesmyslná, takže českému národu vlastně historicky nepřísluší být národem a mít vlastní stát … je už na čase, aby se Češi začali bránit!“

Lisabonská smlouva, platná od 1.12.2009, integraci EU prohlubuje. Centralizace EU je již mnohem větší než byla v československé federaci. EU též podporuje hlubší spolupráci zemí, které se pro ni rozhodnou. Zářným příkladem je „Benelux“ a skandinávská „Severní rada“. K jejich nadstandardní funkční kooperaci máme však mezi ČR a SR, natož v rámci „Visegrádu“, stále daleko. Cesta k nadstandardní česko-slovenské a středoevropské unii je však otevřená. Využijeme tuto šanci včas? Dokážeme Masarykův projekt realizovat před jeho stým výročím roku 2018?

Mobilizace našeho účelného vyjednávacího potenciálu a účinné posilování naší mezinárodní pozice a role v nejistém 21. století širší kooperací je akutní. Jde o jednu z našich strategických priorit. Mimořádný potenciál svobodné tvůrčí česko-slovenské a středoevropské synergie čeká na nové probuzení v EU v zájmu nás všech i v zájmu celé Evropy.

Umíme se dobře učit?

„Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás.“ J.A. Komenský

„Masarykovo Československo bylo – podle mne nade vší pochybnost – nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa.“ K.R. Popper, 1994

Mimořádné šance, které přinesl Listopad, jsme náležitě nevyužili. „Vlastně jsme to my, děti revoluce, zvorali“, přiznal P. Pithart (LN, 19.12.2009). Jednou z hlavních příčin je dezorientace. Místo, abychom pokládali za „dost dobré jen to nejlepší“ podle zkušeností T. Bati i nejvyspělejších zemí, přejímáme často kdejaké „plevy“, slepě se opičíme a podceňujeme rizika. Máme přitom na co navazovat. Nedostatečné rozvíjení, zanedbávání a zatracování našich nejhodnotnějších tradic je již sebezáhubné. Do čela se dostali neznalci a odpůrci osvědčených hodnot masarykovských, mnozí propadli pouhému „kšeftu“, konzumu i kultu mamonu a moci. Místo abychom originální, univerzální odkaz T.G. Masaryka tvořivě rozvíjeli i s EU a organizací OSN „UNESCO“, trpíme jeho znevažování. Například:

- V Evropě, usilující o unii, polistopadové Československo svou federální unii paradoxně rozdělilo; navíc bez referenda, proti vůli nejméně 80 % jeho občanů!

- V roce 150. výročí Masarykova narození vyšla v ČR beztrestně zločinná „bible nacismu“, Hitlerův „Mein Kampf“, nákladem přesahujícím 100 000 výtisků!

- K 70. výročí Masarykova úmrtí propagoval „náš“ nejčtenější deník bezostyšně již nejnebezpečnější záměry revanšistů: „Masaryk a Beneš by měli zmizet v propadlišti dějin“! - Probereme se včas? Bude-li dosavadní masová dezorientace pokračovat, těžko!

Nejmladší polistopadová generace vyrůstá většinou bez základů národního vědomí. Neumí se dívat na svět sebevědomě, kriticky, vlastníma očima, nemá pevnou půdu pod nohama, chybí jí spolehlivější rozhled. Dva nedávné celoevropské výzkumy prokázaly, že je nejodcizenější generací v celé Evropě! Otřesné odcizení proniká navíc do celé populace. Roku 2009 se 51,3 % Čechů stydělo za to, že jsou Češi. Hrdost na svůj národ přiznalo jen 48,7% (Median, 2009). Zapomínáme, že generace bez minulosti je generací bez budoucnosti. Kdo nedokáže kultivovat obec, v níž žije, kdo neumí řešit ani hlavní problémy vlastního národa, nemůže být dobrým Evropanem, natož světoobčanem. K existenčně významné synergii vlastenecké svébytnosti a mezinárodní vzájemnosti dosud přemnozí nedospěli. „Mít“ je pro ně víc než „být“.

Změna k lepšímu je možná i nutná. Chce to jen chtít; potřebné odhodlání, zkušenosti i sebevědomí se ovšem nerodí z ničeho. Pokolení dobrých tvůrčích pokračovatelů může vyrůst jen z pevných kořenů, tradic a jistot našich nejlepších předků, z hlubin základů naší i světové kultury. Ti, kterým je naše společná historie, přítomnost i budoucnost lhostejná, které podstata dění nezajímá, kteří naši kulturu przní i drží v hrobu zapomnění, zřejmě ani netuší, že právě ona je naším nejjasnějším světlem, bez něhož se noříme do tmy labyrintů.

Historia magistra vitae. Připomeneme jen pár inspirací k povzbuzení:

- Říše Velkomoravská s misí Cyrilo-Metodějskou přinesla s křesťanstvím vyspělou kulturu Byzance („ex oriente lux“ – světlo z Východu) i jeden z prvních překladů bible do mateřského jazyka v Evropě. Němci se ho dočkali až v letech Lutherovy reformace. Azbuka navazuje na staroslovanské písmo dosud.

- Doba Přemyslovců se významně podílela i na kultivaci střední Evropy od Baltu (sv. Vojtěch, založení přístavu Královec – dnešní Kalinigrad …) až po Jadran. Pražský groš, ražený z kutnohorského stříbra ve statisících, byl oblíbenou a rozšířenou měnou Evropy 13.-15. století. Pronikl až na blízký Východ, do malé Asie.

- Éra císaře Karla IV., zakladatele první univerzity severně od Alp (1348), náleží k vrcholům našeho i evropského středověku.

- Odkaz Mistra Jana Husa, upáleného roku 1415 za pravdu, založil naši i evropskou reformaci.

- Učitel národů J.A. Komenský (1592-1670), náš světově nejznámější exulant vyhnaný z vlasti násilnou habsburskou pobělohorskou rekatolizací, stvořil obecné základy novodobé vzdělanosti. Jeho odkaz „učit všechny všemu podstatnému“ celoživotně je stále naléhavější. Jeho pevnou víru, že se nám vláda našich věcí vrátí, realizoval po třech staletích a hrdinné „Sibiřské anabázi“ až 1. československý odboj v čele s T.G. Masarykem, M.R. Štefánikem a E. Benešem.

- Start Masarykova Československa 28. října 1918 nebyl snadný (museli jsme např. splácet za rozpadlé Rakousko-Uhersko reparace), ale byl obdivuhodný. Během dekády se československá koruna stala nejpevnější měnou střední Evropy a ve vybrané produkci jsme patřili do prvé světové desítky! Rozmach školství, osvěty, kultury a celkové duchovní tvorby je příkladný. Nezapomenutelné tvůrčí osobnosti náleží k trvalým inspiracím: T.G. Masaryk, M.R. Štefánik, E. Beneš, A. Rašín, bratři Čapkové, F.X. Šalda, F. Drtina, J.B. Kozák, J. Král, K. Engliš, J. Weyr, A. Jirásek, P. Bezruč, V. Vančura, I. Olbracht, V. Nezval, J. Hora, F. Šrámek, J. Seifert, L. Janáček, J. Suk, B. Martinů, J. Kubelík, J.B. Foerster, E.F. Burian, J. Voskovec, J. Werich, J. Ježek, M. Švabinský, A. Mucha, J. Zrzavý, J. Gočár a řady dalších. Masaryk prozíravě předvídal, že dostatečná kultivace a stabilizace moudřejší demokracie a humanity vyžaduje aspoň půl století. Místo toho však zažíváme již 2/3 století značnou i extrémní historickou diskontinutitu. Tak časté, více méně otřesné zlomové roky (1938, 1948, 1968, 1989) jsou i v labilní střední Evropě výjimečné. Po krátkém záblesku polistopadových nadějí se sice mnohé daří, ale k obnově životadárné kontinuity dobrého máme stále daleko. Naši novodobou klopotu tvrdě vystihl i věštecky vyjádřil F.X. Šalda „musíme začínat stále znovu.“ Např. druhá republika za vedení E. Háchy a R. Berana (1938-39) byla pravým opakem prvé republiky. Humanitní demokracii pohřbila a nastolila ultrakonzervatismus, autoritářství, rekatolizaci i rasismus a fašizaci; uštvala k smrti K. Čapka.

- Po téměř zázračném překonání našeho existenčního ohrožení smrtonosným nacismem zásluhou 2. československého odboje v čele s prezidentem E. Benešem zhatila mnohé poválečné šance válka studená. Dosud nejsilnější ozvěnou tvůrčího rozmachu První republiky byla léta šedesátá. Rok 1968, spojený se jménem poctivého A. Dubčeka, byl zábleskem nadějí na správu rozumnější, demokratičtější i humánnější. Koncepce vědeckotechnické revoluce R. Richty, přiměřené regulace tržního hospodářství O. Šika (které se rekordně osvědčují v Číně), filozofie K. Kosíka, dnes již světoznámé dílo M. Kundery, systémové přístupy a další vize předjímaly udržitelné harmonické rozvíjení lidského světa. Šlo o jeden z nejvýznamnějších pokusů 20. století vrátit sociálním snahám i politice lidský smysl.

- Následná okupační abnormální „normalizace“ neměla zato obdobu v celé středovýchodní Evropě; byla totálně duchamorná. Důsledky jsou patrné dosud. Její oběti dodnes vše jen okázale, mechanicky i stupidně převracejí. Tuhou reglementaci překonávají nepořádkem, chaotickou, bezbřehou, krizovou deregulací, anomií i anarchií. Plánománii vystřídala trhománie, dogmatické levičáctví přešlo do fanatického pravičáctví. Divoký Východ se „léčí“ divokým Západem s eldorádem mafií. Hurá akce hejrupáků „Mládež vede Brno“ překonali pražští „Burani“, chtějící zbourat i Palác kultury, ve kterém brzy nato zasedalo NATO. Vedoucí úlohu strany plní vedoucí úloha peněz, politický tlak nahrazuje tlak ekonomický.

- Celkový ekonomický rozvoj Československa po 2. světové válce byl úctyhodný. Šlo o náš nejrychlejší ekonomický růst za posledních 100 let. Experti Světové banky konstatovali roku 1990 dobrou životní úroveň. Všechny základní potřeby (zaměstnání, stravování, bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, sociální péče) byly celkově dobře dostupné. Za více než 40 let do roku 1989 vzrostla produkce našeho hospodářství přes přibývající problémy téměř pětkrát. V polistopadovém dvacetiletí se nepodařilo naši hospodářskou produkci ani zdvojnásobit.

- Startovní pozice Československa v listopadu 1989 byla proto ze srovnatelných zemí (Polsko, Maďarsko …) objektivně nejlepší, ale subjektivně nejhorší. Osobnostní a duchovní ztráty byly větší, než se čekalo. Nemálo spotřebitelů se těšilo více na hypermarkety, než na tvůrčí svobodu, vyžadující úsilí i oběti. Zárodečné podoby nových myšlenek se sice objevily, ale spolehlivější vedení chybělo.

Naši představitelé

„Nebudou-li vládnout nejlepší, nebude konec běd.“ Platón

Odpovědné tvůrčí vůdčí osobnosti, srovnatelné s érou Masarykova Československa (viz s. 6-7) nám po mimořádných historických zvratech, manipulacích, „čistkách“ i dekapitacích chybějí nejvíce.

Polistopadoví prezidenti mají nesporné zásluhy. V náročné zkoušce času však náležitě neobstáli. Svodům mamonu a moci dostatečně nečelí. Oba zklamali především jako státníci. V Evropě, usilující o unii, absurdně zrušili unii nejbližších evropských národů před jejich společným vstupem do EU. Nezmohli se ani na demokratické referendum. V. Klaus se zřejmě obával dohledu federálních orgánů na „šokovou“ privatizaci a V. Havel v kritické chvíli neodpovědně abdikoval, v tisku USA přiznal, že mu na Československu tolik nezáleží a stáhl se do „Česka“. Prvý projev prezidenta Havla 1.1.1990 byl velmi nadějný, ale „skutek bohužel utek“. Výhrady prezidenta V. Klause vůči deficitům demokracie EU a rizikům sudetského revanšismu jsou plně oprávněné, ale jeho krajní neoliberalismus, bezmezné deregulace a absolutizace živelného ziskuchtivého trhu jsou již celosvětově odhalenou hlavní příčinou probíhající zhoubné krize.

Z polistopadových premiérů se k masarykovskému kritickému realismu nejvíce přiblížil M. Zeman oživením „Visegrádské čtyřky“. Věcný je úřadující premiér J. Fišer. Jeho zásluhou skončilo předsednictví ČR v EU přijatelně. Celkově je však hodnoceno jako nejhorší. Na ostudnou i podvodnou „Entropu“ a stupidní heslo „Evropě to osladíme“ (cukrem, který dovážíme!) se v celé Evropě zapomíná těžko. Jedinečnou šanci oslovit Evropu pozitivně jsme bohužel ztratili. Více prozíravé moudrosti potřebujeme jako soli!

Hlavní události let 1989 – 2009

1989. Vzpomínka na protest pražských studentů proti nacistickému rozbití Československa roku 1939 zahájila „sametovou revoluci“.

1992. ve 13 hodin, 22 minut, schválil Československý parlament druhé dělení Československa pochybnou většinou jediného hlasu. Podle naší ústavy je zdrojem veškeré moci lid, stalo se tak nicméně bez referenda, proti vůli 80% českých a slovenských občanů! Hlas předsedy Federálního parlamentu navíc chyběl. A. Dubček zemřel (7.11.1992) krátce před tímto hlasováním po autonehodě (1.9.1992), dodnes plně neobjasněné. Mnozí dosvědčili, že v té době dostávali od nejrůznějších „agentur“ pravidelný „jidášský“ úplatek stovky nových kolaborantů.

Poslanec a pozdější premiér M. Zeman, který před tím spolu s většinou českých a slovenských poslanců navrhoval „Československou unii“, v den rozpuštění Federálního shromáždění ČSFR konstatoval: „Myslím si, že se Češi a Slováci k sobě vrátí … Je to úkol nejméně pro jednu generaci.“ A dodal: „Chtějí Evropskou unii a nedokázali vytvořit ani unii československou.“

1.1.1993 Vznik ČR a SR. Brzy poté vrcholí kontraproduktivní hospodářské transformace.

Od roku 1999 poznáváme rizika globálních expanzí v alianci NATO.

Roku 2004, 15 let po Listopadu, byly ČR i SR společně přijaty do EU.

1.1.2009 přejímá ČR předsednictví v EU (do 30.6.2009) a SR vstoupila do eurozóny. Od roku 2008 probíhá vážná hospodářská i politická krize.

Dvacet let svobody?

„Světovými nejsme, když běháme po světě, ale když jsme v sobě zpracovali, co nám svět dává.“ T.G. Masaryk

Svoboda se bohužel stává jen nejčastěji užívaným i zneužívaným sloganem. Osvobození je obtížné, nejdůležitější je však naučit se svobody dobře využívat. K čemu je například svoboda pro toho, kdo neví, co s ní, kdo je dodnes obětí šíleného polistopadového bilboardu „Nevaž se, odvaž se“; kdo netuší, že lákavá nabídka může být i lstí a propastí. Svoboda je pro optimální rozhodování i jednání důležitá. Avšak „svoboda je možná jen v riziku“ (K. Jaspers), otevírá šance i hrozby. Samotná svoboda bez odpovědnosti a dalších směrodatných hodnot proto k dobrému hospodaření a kvalitnějšímu životu nestačí. Je zásadní rozdíl mezi svobodou chudáka a boháče, mezi svobodou pozitivní, formální či negativní. Absolutizace svobody ji může proměnit v libovůli, svévoli i bezmezné zlo. Proto tak zdůrazňujeme „Tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno.“

Svoboda je možnost (volba, výběr z možností). Každou konkrétní možnost třeba nejprve poznat, posoudit, zda je reálná, potřebná, rentabilní, bezpečná. Důkladně třeba prozkoumat všechna „pro i proti“, co zlepší či zhorší, není-li příliš riskantní, nehrozí-li více škod než užitku. Teprve po této zevrubné bilanci je správné zvolenou možnost odpovědně využívat, uskutečňovat. Nadále nutno bedlivě sledovat, hodnotit procesuální aktiva – pasiva, celkové účinky.

Tvůrčí využívání svobody k lepšímu předpokládá zkrátka mnohé: kritický realismus, osvědčené zkušenosti, spolehlivý přehled i rozhled, poznání šancí i rizik, moudrou prozíravost i nezbytnou opatrnost, kontrolu a odpovědnost.

To neodpovědným „odpovědným“ chybí. Ztratili jsme proto nejen strategický odkaz 1. a 2. československého odboje a 70% nejdůležitějších národohospodářských zdrojů, ale značně omezená je již i naše těžce dobývaná svoboda slova v odcizených hlavních médiích. Zkorumpovaní navíc lačně prosazují výprodej zbývajících pokladů (energetiky, letiště, zemědělské půdy …). Nedokážeme-li této bezohlednosti radikálně čelit, bude zhoubná. Krize navíc rizika nebývale zvyšuje, příliv kapitálu do střední Evropy vysychá. (Odcizení již hrozí i vlajkové lodi našeho oděvnictví v Prostějově, od ledna 2010 je v insolvenci, tone v dluzích přes 1,6 mld. Kč.) „Žijeme neudržitelným způsobem života.“ (A. Giddens)

Pokus o celkovou kritickou bilanci a reálné výhledy k nápravě

„Ústředním problémem nové doby je neodpovědnost.“ H. Arendtová

„Problémem současné civilizace je odvracení očí od důležitých problémů. Základní otázky se nekladou – natož řeší. Globalizaci chybí to hlavní: úsilí o univerzální řád… Sociální dezintegrace není výsledkem, ale i předpokladem techniky moci.“ Z. Bauman

Listopad 89 otevřel brány k nápravě dokořán. Bohužel jsme na to nebyli dobře připraveni. Mnohé po více méně dobrém startu uvázlo, zabloudilo i ztroskotalo. Do čela se časem dostali i tak neopovědní „odpovědní“, že se vyhlašovaná slova, následné skutky a dosahované výsledky často diametrálně rozcházejí.

Po abnormální „normalizaci“ následovaly tak úchylné i absurdní „transformace“, že je nepřežil ani náš stát. Přišli jsme o jeho historicky cenný, občany sbíraný zlatý poklad; pouhé zbytky jsou i z jeho „stříbra“.

Místo naléhavé celostátní komplexní racionalizace, demokratizace a humanizace rozbujela bezbřehá liberalizace s egocentrickým a vrchnostenským elitářstvím. Tam, kde odpovědné odborníky nahradila zaslepená prospěchářská pseudoelita, kde chyběly správné diagnózy, výhledy, činy a výsledky, kde převládly trendy ultrakonzervativní a neoliberální, působily přirozeně neuvážené změny více škod než užitku.

Nezbývá, než dát hlavy dohromady, v dobrém pokračovat a zhoubný nepořádek vymýtit dříve, než rozvrátí vše. „Hubme nevědomost, aby nezhubila nás,“ radil již J.A. Komenský. Ke spolehlivější orientaci v našem soudobém světě jsme proto s více než stovkou předních odborníků uspořádali šest mezinárodních mezioborových konferencí. Odkazuji hlavně na uvedenou shrnující novinku „Živé hodnoty Masarykova Československa“, vymezující směrodatné hodnoty pro 21. století (kritický realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní rovnoprávná demokratická unie a kolektivní bezpečnost). Kniha obsahuje i další inspirace. Omezím se na některé postřehy a závěry.

Z rozborů předně vyplývá, že naše soudobá krize je hlubší i všestrannější, než si připouštíme. Každou sekundu roste dluh státu o 8000 Kč. Ochromená není jen ekonomika, ale i politika, média, morálka, odbornost, vzdělanost a kultura.

Žijeme ve společnosti značně dezorientované, naše bilance a výhledy bývají nereálné. Nejhorší je, že nám chybí to, co je v nejistém světě nejdůležitější: spolehlivé společné směrodatné hodnoty, bez nichž se rozpadá vše. Soudržnost naší společnosti se vytrácí.

Hlavní Masarykův testament, „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“, se ignoruje. Zdeněk Mahler se právem ptá, „na čem je založena idea současného českého státu? Žádná není! Nebo, že každé hrábě hrabou k sobě? To údržbářství ze dne na den, to hokynářství.“ Převracelo se i to, co stálo rovně. Na břicho zdechlého koně usedl sv. Václav, babičku B. Němcové hrál dědeček. Povstali hlasatelé nových nepořádků, kteří ruší i blaho obecné.

Vzpomínka tehdejšího nejzkušenějšího ministra na mladší strůjce neoliberální „transformace“ odhaluje mnoho: „Podle učebnic začali dělat jakýsi tržní model za každou cenu. Tím hlavním nebylo udržet ekonomiku, ale předělat ji. Ono to jejich: Když bude mít podnik vlastníka, okamžitě bude prosperovat. Je dokonce lepší, aby se podnik rozkradl, než aby byl státní.“ (Valtr Komárek, LN 2.1.2009). A tak se „zhaslo“ a tunelovalo ve velkém. Za necelou dekádu jsme přišli o Československo i o hlavní národohospodářské hodnoty, vytvořené v naší zemi za posledních 200 let. Nejsme už soběstační ani v bramborách. Potěšitelné investice neumíme zhodnocovat běžnými reinvesticemi. V rozvojových zemích Afriky a Tichomoří dokáží získat pro své země aspoň 1/3 zahraničních investic za nabídku svých domácích surovin, polotovarů aj. Naši vyjednavači bývají tak zkorumpovaní, že nezřídka „nedokáží“ ani to; jen posluhují. Stáváme se proto zemí vydělávající stále více pro jiné. Z více než 300 miliard Kč ročních zisků cizích vlastníků firem v ČR přesahují již roční odvody do zahraničí jen v dividendách 160 mld. Kč (to je např. výše deficitu státního rozpočtu na rok 2010).

Důsledky nedostatečné regulace nezbytných reforem byly nezřídka katastrofální. Jeden příklad za mnohé. Československá státní spořitelna (ČSSS) náležela dík spořivosti občanů k nejsilnějším bankám střední Evropy. Hospodařila se 300-400 miliardami Kč. Není divu, že o ni byl nemalý zájem v zahraničí. Brzy po Listopadu požádala např. malá banka ve Vídni několik předních expertů o radu, jak se ČSSS zmocnit. Všichni odpověděli, že je to nemožné, poněvadž kapitálový rozdíl byl nebetyčný. Jediná pobočka ČSSS v Brně měla větší denní hotovost než „zájemce“. Brzy po 2. dělení Československa se však malé vídeňské bance nicméně „podařilo“ stát se většinovým vlastníkem České spořitelny (ČS). Po tomto rekordním zbohatnutí snadno získala Slovenskou spořitelnu. Dnes jde již o dominantní banku Balkánu, o jednu z nejvýznamnějších bank střední Evropy. Roku 2008 odvedla ČS rakouským majitelům téměř 3 miliardy Kč a v krizovém roce 2009 již více než 15 miliard Kč!

***

Doplňující údaje o naší hospodářské, politické a duchovní krizi a pokusy o některá nápravná východiska následují.

Krize hospodářská

„Rozsah obnovy závisí na tvorbě hodnot šlechetnějších, než je pouhý peněžní zisk… Nejdůležitější je dát lidem práci.“ F.D. Roosevelt, 1933

„Jen to nejlepší je pro nás dost dobré.“ T. Baťa

Začneme svědectvím zasvěcených.

Místopředseda první polistopadové federální vlády Československa, emeritní ředitel prognostického ústavu ČSAV V. Komárek (Týden, XI, 2009; ČT 24.1.2010; Trend č. 1, 2010): Kdybychom srovnali, co dokázala Masarykova republika za stejné období, nebylo by to lichotivé. Za posledních 20 let jsme se západoevropským zemím přiblížili jen velice málo. Ekonomický potenciál Československa byl před rokem 1990 na úrovni 70% silných vyspělých států. Na tom se příliš nezměnilo. Naše zaostávání za evropskou špičkou je dnes hlubší v reálných mzdách než v produktivitě práce. Průměrná mzda v západní Evropě je kolem 3700 eur, u nás to podle kurzu představuje 900 eur a podle kupní síly asi 1200 eur. Čili naše reálné mzdy jsou přibližně třetinové.

Na začátku byl ethos a za dva roky začala privatizace bez pravidel, nastal obrovský výprodej Československa i jeho tunelování a rozkrádání. Já byl pro ekonomickou reformu, ne pro ekonomickou revoluci. Skandinávský model nám byl nejbližší. Byla to skutečně revoluce? Ano. Tak jako Lenin vydal dekret o půdě, vydala polistopadová vláda dekrety rušící státní regulaci cen, zahraničního obchodu i daně z obratu. Vše na účet národa. Pár teoretiků nalajnovalo koncept šokové terapie: během roku, bez řádných pravidel změnit ekonomiku. Havel se zašil na Hradě a dělal si zahraniční image, Čalfa přešlapoval. A já byl zhrzený. Reformy se nedají dělat obecnou destabilizací, tím, že zlikviduji management, vyhlásím ring volný a nechám to tady rozkrást! To byla anarchie, ne reforma. Navíc došlo k dramatickému znehodnocení naší měny, „Klaus vzal vekslácký kurs“!

Prof. dr. V. Dvořáková, předsedkyně Akreditační komise MŠMT ČR pro VŠ, politoložka VŠE v Praze (Deník, 18.1.2010): Korupce už mají všichni plné zuby. I podnikatelé už toho mají dost. Z každé zakázky musí odevzdat 20% … jako úplatek. Plzeňská kauza není jediným signálem, korupční prostředí se u nás výrazně zhoršuje. Organizovaný nepořádek byl na plzeňských právech velký. Nešlo o selhání fakultní, ale o „kriminální spolčení“, jde o vytváření vlivové sítě mafiánské struktury. Pokud nejsou lidé schopni ozvat se proti drobnějším nepravostem, pak se ani celostátně nikdy nic nezmění. My jsem zvyklí všechno svádět na 40 let „komunismu“, jenže už 20 let není. Paradoxně odráží minulost převládající způsob myšlení, černobílé vidění světa v rovině přítel – nepřítel. Je nejvyšší čas zbavit se pocitu, že každý kritik je třídní nepřítel. Jestliže se 20 let poté vše definuje jen vztahem k minulosti, je cosi špatné. Minulost musíme studovat, ne s ní bojovat.

Z internetového povzdechu socioložky prof. dr. J. Šiklové (2010): Budování soukromého úspěchu jsme si vykoupili až příliš ochotným odevzdáním osudů věcí veřejných do rukou chtivých chamtivců. Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako tupost předchozích. Rozrostl se bezpříkladný systém korupce. V zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší. Tramvajenka s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně a Paříži. Přihlouplí se rozčilují nad statisícovými platy, ale miliardové kauzy unikají. Vleklá vyšetřování, pokud k nim vůbec dojde, končí tím, že se obvinění neprokázalo. Média „vědí“, o čem psát víc, o čem méně, o čem nic. Místo pravdy si vymýváme mozky stupidními seriály. Překonávali jsme strach, nyní nutno překonávat lenost. Za nezájem a lhostejnost k osudům veřejným platíme vysokou cenu. Moc korumpuje vždy, absolutní moc korumpuje absolutně.

***

Závažná svědectví jen doplníme a zaměříme se na cesty z krize k nápravě. Získali jsme drahou zkušenost: chamtivost k demokracii, usilující o blaho obecné, nevede.

Fakta

• Stagnující ekonomiku roku 1989 jsme po šokové kontraproduktivní transformaci o 10% překonali až po 15 letech. V první dekádě byl růst nulový, největší růst proběhl v letech 1998-2008. Slibované vyrovnání s vyspělými zeměmi EU se protahuje nejméně o dalších 20 let. Po roce 2000 dosahuje naše produktivita jen 70-75% výkonnosti vyspělých zemí. Zprivatizovaný národní majetek měl hodnotu přesahující 3 biliony Kč, po 20 letech máme skoro tolik dluhů! Na sociální a zdravotní výdaje vydáváme o 1/3 méně než EU15; výzkum a vzdělávání podporujeme oproti skandinávským zemím polovičně.

• K existenčním problémům 21. století náleží vzrůstající nerovnost (Z. Brzezinski). Svět se globalizuje, ale lidé mají k sobě dál. Vzájemné porozumění a obecné blaho je nedostatečné. Jednostranně vyspělá i krizová civilizace explozivně zdokonaluje techniku, obchod i zbrojení, ale nejdůležitější moudrost a další univerzální hodnoty udržitelného rozvoje i sebezáchovy stagnují. Sociální distance mezi lidmi a zeměmi i rozpory ekologické ohrožují vše. Planetě se 7 mld. lidí vládne zhruba 6 tisíc nejmocnějších boháčů (D. Rothkopf). jeden plutokrat připadá na milion lidí. Polovinu veškeré produkce ovládá 500 globálních korporací. Téměř miliarda lidí trpí podvýživou. Evropa má 30 milionů nezaměstnaných. Procento nejbohatších vlastní 1/3 majetku USA, polovině populace USA náleží jen 1/4. Průměrný ředitel americké firmy vydělával roku 1980 45x více než zaměstnanci, roku 2008 již 400x více! U nás byly roku 1980 nejvyšší platy 7x vyšší než platy průměrné. Dnes jsou tyto rozdíly až čtyřicetinásobné. Příjmy našich zastupitelů přesahují 200 tisíc měsíčně. Nechybějí ani půlmilionové měsíční platy ředitelů ČEZ a ČD a stomilionové „odchodné“ v ČSA.

• Těžko najít na světě zemi, kde „šokové terapie“ MMF pomohly. Více škod než užitku způsobily i v Jižní Americe, kde byly uplatněny nejdříve.

• Celostátní průměrný plat je 23 000 Kč, tj. zhruba 900 eur. Rakušané to považují za hranici chudoby, 2/3 našich zaměstnanců má však plat nižší. Sociální distance rapidně rostou: 5-7% zbohatlíků má příjmy 20-30x vyšší než průměr; procento z nich má majetky mnohamiliardové; 20-25% obyvatel má příjmy nadprůměrné, od 23 po 40-60 tisíc měsíčně; 70% má příjmy podprůměrné; bez práce je nejméně 700 tisíc práceschopných lidí (oficiálně jen 580 000, II, 2010). Míra ohrožení ČR chudobou je údajně zatím v EU nejnižší, 9% vůči unijnímu průměru 17%.

• Zákon o státním rozpočtu na rok 2009, diletantsky schválený koncem krizového roku 2008, předpokládal růst HDP o 3,8%. Místo toho nastal propad o 4,4% HDP. Pokles průmyslu se pohyboval kolem 15%. Nejhůře zdecimované špičkové družstevní zemědělství dosahuje po dvaceti letech jen 2/3 dřívější produkce, zaměstnanců je čtvrtina. Kromě obilovin, řepky a mléka nejsme už soběstační téměř v ničem. Na 100 ha obhospodařované půdy chová 12 zemí EU více než 80 tzv. dobytčích jednotek, u nás je jich jen 51-60. Stav prasat klesl na úroveň roku 1946. Nekalá konkurence likviduje naše „bílé zlato“. Cizí vlastníci beztrestně zbourali cukrovary s jejich základy metr pod zemí i na Hané! Dotace EU na hektar je v ČR 6000 a v EU15 10.000 Kč. Deficit státního rozpočtu za rok 2009 224 mld. Kč je nejvyšší v naší novodobé historii (roku 2008 byl „jen“ 67 mld. Kč). Roku 2010 se předpokládá růst 1,3% HDP a deficit 163 mld. Kč. Žijeme na úkor budoucnosti, dluhy se financují dalším zadlužováním. Pouhá „obsluha“ státního dluhu úroky z půjček stojí již 70 mld. Kč ročně. Celkový státní dluh překročil 1,2 bilionu Kč, představuje 40% HDP. K němu však třeba přičíst dluhy veřejné (obcí, měst, krajů …) a dluhy občanů, které též přesáhly bilion Kč. Naše celkové zadlužení roku 2010 přesahuje 2,5 bilionu Kč. Na jednoho občana ČR, včetně kojenců, průměrně připadá čtvrt milionu dluhů! Slýcháváme útěchy, že naše nebývale extrémní zadlužení není tak katastrofální jako v USA, kde připadají na obyvatele asi 4 miliony Kč dluhů; v posledních letech vzrostly dluhy Američanů ze 150% na 360% HDP (!); nepřesahuje ani limit EU 60% HDP. Výbušná dynamika růstu našich dluhů v posledních dvou letech vinou neodpovědných „Topolánků a Kalousků“ i měst a občanů je však smrtící. Není divu, že prezident B. Obama zavádí novou daň megalichvářům „poplatek z odpovědnosti za finanční krizi“, která má během dekády vynést 90 mld. dolarů. Poloviční (50%) zdanění odměn bankéřů zavedla i Anglie a Francie. U nás rozmazlení a zdivočelí zbohatlíci běžné spravedlivé progresivní daně odmítají, skoro 9000 vlastníků již zdaňuje své výnosy v „daňových rájích“. Přímé daně ČR jsou přitom pod průměrem EU. Bankrot nehrozí, třeba jen lépe hospodařit!

• Neuváženost, zhoubnost i krach bezmezné neoliberální deregulace převážně lichvářského i monopolního trhu dokazuje probíhající krize. Západní finanční sektor fatálně selhal. Absence účinné kontroly i nedostatek spolehlivých údajů je alarmující. Motorem růstu se stává Asie. Polovina světa, která udržuje trh v nezbytném řádu, se rozvíjí. Čína, brzy druhá největší ekonomika světa, pokročila roku 2009 nejvíce, téměř o 9% HDP.

• V byznys se bohužel mění i vzdělávání a léčení. Transparenty International např. odhaduje roční ztráty v našem zdravotnictví, zaviněné farmaceutickým korumpováním, na 20 mld. Kč. Bezmezné zvyšování cen léků navíc nemocnost zvyšuje, maximalizace rekordních zisků má přednost.

• V pětistovce předních podniků středovýchodní Evropy (kromě Ruska) dominuje Polsko, které si zachovalo nejvíce státních firem. Podniky ČR byly druhé (roku 2008 předběhly Ukrajinu), kromě ČEZ však jde o firmy, které vlastní cizinci.

• Průměrný důchod ČR nedosahuje 40% průměrné hrubé mzdy. Do roku 2007 vykazoval důchodový systém přebytek 70 mld. Kč. Roku 2008 si z něho Topolánkova vláda vypůjčila 23 mld. Kč, slíbené oddělení sociálního fondu od státního rozpočtu dosud chybí. Útoky „tunelářů“ na poslední velkou, téměř půlbilionovou kořist důchodových a zdravotních fondů sílí. Privátní penzijní fondy mají režii 15-20%, zatímco státní systém jen 2%! Privatizace těchto fondů by byla sebezáhubným hazardem. Nenechme si ukrást poslední veřejné existenční zabezpečení. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii J. Stiglitz to potvrdil.

• Korupce je už v ČR větší než v Botswaně, klesli jsme na 52. místo ze 180 zemí (TI, 2009). Proč např. zaplatila republika za jeden obrněný Pandur 134 a Portugalsko 35 milionů Kč? Narůstající korupce, lichva i kriminalita způsobuje, že přestávají fungovat i veřejná výběrová řízení; v roce 2009 jich bylo téměř 9000. Zhusta nevítězí projekty nejlepší a nejúspornější, ale ten, kdo dá větší úplatek.

• Růst měsíčních nákladů průměrné české rodiny na bydlení v nájemním bytě, zaviněný deregulací: rok 2006 2007 2008 2009

Kč 8152 8449 9780 10624 ČSÚ

• Vymíráme, ale podpora matkám donedávna klesala (v Kč):

Hrubá měsíční mzda Mateřský příspěvek roku 2010 Ztráta proti roku 2009

12000 6420 -1890

18000 9600 -2850

24000 12810 -3780

• Roku 1992 bylo registrováno 2,6 a roku 2009 již 4,4 milionu osobních automobilů. Na silnicích za 20 let zahynulo téměř 30 tisíc lidí, zraněných bylo 3/4 milionu.

• Známý fyzik F. Janouch se právem diví, proč podporujeme 3-14x dražší výrobu elektřiny. Uhelné, jaderné a vodní elektrárny dodávají 1 kwh za 1 Kč. Elektrárny větrné však u nás dostávají za 1 kwh 3,50 Kč a solární dokonce 14 Kč!

• Roční průměrná sazba nákladů na půjčky (RPSN) již činí průměrně 20-30%. Počet exekucí v ČR dosáhl roku 2010 poprvé v historii jednoho milionu. ČR je podle počtu obyvatel nejčastěji žalovaným státem na světě v mezinárodních arbitrážích. Jde o 20 mld. Kč. Kdekdo chce u nás ukořistit kdeco (O. Sekanina, LN, 12.12.09).

• Roku 2008 prosázeli naši lační hazardéři 130 mld. Kč. Náležíme též k eldorádům mafií a tranzitním křižovatkám obchodů se ženami (BBC, I, 2010). Praha má např. 70 bordelů a spoustu striptýzových barů. Praha má tolik kasin jako Londýn, Vídeň, Madrid a Moskva dohromady. Obchod s drogami je zakázán, ale masové falešné manipulace s lidským vědomím se trpí (V. Bělohradský).

• Po dvaceti letech těší lidi nejvíce plné regály a větší výběr služeb. Dostupnost pracovních příležitostí se však výrazně zhoršila. Práci hledá 2/3 milionu lidí. EU usiluje o 70% zaměstnanost občanů, u nás míra zaměstnanosti poklesla na 65%. Koncem roku 2009 měla ČR celkem 4,9 milionu zaměstnaných osob a kolem 2,3 milionu důchodců.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 328. publikaci určenou pro potřebu vlasteneckých organizací, Brno, Praha, březen 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz