Bez výstřelu?

    Slyšeli jsme to už mnohokrát. Bludy o armádě, která nikdy nebojovala, o republice, která vydala část svého území a posléze i svou samostatnost bez boje a doslova bez jediného výstřelu. Tyto povídačky čteme a slýcháme vždy, když se přiblíží výročí některých historických událostí a to zejména výročí mnichovské zrady nebo obsazení zbytku československého území 15.3. 1939. Samozřejmě, pokud se naše slavná média uráčí si některé z těchto událostí vůbec všimnout.

  Přitom není tak těžké zjistit, jak nepravdivé tyto „informace“ jsou. Na podzim roku 1938 jsme už fakticky, i když ještě ne z hlediska mezinárodního práva, byli ve válce s Německem. Došlo totiž nejen k povstání znacizovaných a dlouhodobě pangermánsky orientovaných příhraničních Němců, ale došlo i k mnoha útokům na československé pohraničí z území  Německa a oddíly sudetoněmeckého freikorpsu byly často vedeny německými důstojníky a ,mnohdy podporovány oddíly SS. Boj o naše pohraničí  nesestával jen z několika přestřelek, šlo o bojové akce s nasazením tanků a obrněných vozů. Protivník byl záludný a krutý. Sudetoněmečtí ordneři se neštítili ani vražd odzbrojených zajatců a týrání zajatých civilistů včetně žen. Několik desítek vojáků, četníků a příslušníků finanční stráže a policie položilo v boji o republiku své životy,  o mnoha raněných nemluvě. Lidé, občané Československé republiky, kteří se tehdy proti nepříteli postavili a nasadili zdraví i životy, ti určitě nebyli těmi, kteří selhali.

   Ani události března 1939 neproběhly bez boje a bez výstřelu. Dostatečně známý je ozbrojený odpor pěšího pluku ve Frýdku – Místku ale velice málo je veřejnosti známo to, že se bojovalo na Podkarpatské Rusi. Maďarská armáda, která v součinnosti s nacistickým  Německem zahájila okupaci nejvýchodnější části Československa, narazila na rozhodný odpor Stráže obrany státu a Československé armády. A tento odpor byl úspěšný. Přitom situace obránců  naší republiky nebyla jednoduchá i z toho důvodu, že vedle agresivní maďarské  menšiny měla v zádech i ozbrojené teroristy z řad tak zvané Karpatské síče. I tito zabijáci mají na svědomí řadu životů statečných lidí, bojujících o svobodné Československo. Naproti tomu je nutné ocenit postoj daleko většího počtu Karpatorusů, kteří projevili statečnost a oddanost republice v řadách zahraniční armády a v domácím odboji. I to svědčí o úspěšnosti československého státu a jeho myšlenky. Obránci nejvýchodnějšího cípu naší republiky v boji obstáli a nebylo jejich vinou, že boj museli zastavit a krajinu, kterou ubránili opustit a vydat nepříteli.

  Není tedy pravdou, že by Čechoslováci a jejich armáda a ostatní ozbrojené síly zklamali a neprojevili dost odhodlání k boji. Právě vojáci se hojně zúčastnili domácího i zahraničního odboje a o život přišla i řada generálů československé armády. Popraveni byli například generál Eliáš, Bílý, Homola, v přestřelce jako partyzán padl generál Luža, v Dukelském průsmyku zahynul generál Sázavský – Vedral, v zajetí byl nacisty zavražděn generál Viest. A to jen několik jmen z mnoha.

  Vzpomeňme si na tyto skutečnosti vždy, kdy zase uslyšíme od našich pokleslých  médií nesmysly o tom, že Čechoslováci a zejména jejich armáda, nikdy nebojovali a o svůj svobodný stát se nikdy sami nezasloužili. Nevěřme těmto výmyslům a lžím. Jsou nejen hloupé ale i nebezpečné.

Jiří Pondělíček