Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Podle tohoto receptu je tak E. Beneš prezentován také jistou částí českých publicistů naší veřejnosti už po léta. Ideové centrum této části publicistiky je soustředěno kolem časopisu Střední Evropa,[20] který začal vycházet jako sborník v r. 1984 v disidentském samizdatu. Již v té době byly na jeho stránkách publikovány texty, dštící - při habsbursko-sudetoněmecké ideové orientaci a zdrojích, z nichž se napájel, to ovšem není udivující - žluč, nenávist a pomluvy všeho druhu, to vše v neuvěřitelně amatérské a primitivní podobě především proti Československé republice vůbec a jejím zakladatelům T.G. Masarykovi a E. Benešovi. V tomto prostředí je rozpad habsburské monarchie v r. 1918 katastrofou, vznik Československa pohromou a křivdou, atd. Získal jsem si tehdy soukromou cestou přístup k těmto sborníkům, napsal jsem i polemiku s jedním z textů. Redakce sborníku však kategoricky odmítla můj polemický text uveřejnit; uveřejnil jsem jej proto v levicově orientovaném samizdatovém sborníku Historické studie.[21] Není tu místo na probírání podrobností; polemizoval jsem s překvapujícím překrucováním a neméně překvapující neznalostí základních faktů, resp. sklonem vůbec nepřihlížet ke skutečnostem "nepohodlným". Bylo to způsobeno zcela zřejmě přímo programovým čerpáním pouze z jednoho druhu německy publikovaných prací, tj. extrémně nacionalistického. Tento druh vypjaté jednostrannosti se však stal trvalou charakteristikou produkce tohoto okruhu, usilujícího o tzv. reinterpretaci českých dějin.[22] Některé z těchto textů byly po listopadu vydány samostatně, typickým příkladem nejen orientace, ale i fanatismu dikce a ubohosti argumentace byla amatérská práce o údajném "českém bloudění".[23] Název revue "Střední Evropa" byl patrně zvolen vzhledem k tehdejší značné popularitě značně naivních a papírem šustících představ z dob disentu o možnostech středoevropské spolupráce, jež se ovšem ve střetu s realitou rychle rozvály. Spíše by jí slušel název Mitteleuropa, ještě lépe však asi C. a k. habsburská střední Evropa. Je příznačné, že tato nevelká skupina, definující se programově jako ultrakonzervativní, .monarchistická, habsburkofilská a ultramontánně katolická, se prezentovala české historické veřejnosti rádoby vědeckou konferencí právě o E. Benešovi v Praze v září 1992 pod názvem "Politika dr. Edvarda Beneše a střední Evropa".[24] Jako spolupořadatele si nezvolila žádný český nebo tehdy ještě československý historický ústav ať Akademie věd nebo kterékoli z univerzit, ani cechovní sdružení historiků Historický klub, ani volně zvolenou skupinu českých historiků, ale velmi charakteristicky právě Sudetoněmeckou akademii věd! Je příznačné pro specifické respektování názorové plurality, že můj stručný referát, ač byl na konferenci přednesen, nikdy otištěn nebyl. Chápu, byl by v takřka jednotném ladění celé akce působil příliš disharmonicky. Hned od prvního legálního č. 14 najdeme v této tiskovině výběr protičeských a protičeskoslovenských textů nejrůznější provenience, počínaje úvodem k jakési dokumentaci odsunu (přirozeně sudetoněmeckého původu) k ukázkám z práce F. Fejtö o konci habsburské monarchie, což je historicky zoufale chatrný pamflet. Když polská pařížská Kultura otiskla amatérsky čechožroutský článek, hbitě byl přeložen a otištěn.[25] Česká historická obec kroužek kolem "Střední Evropy" nikdy nebrala a dodnes nebere příliš vážně na vědomí, především pro jeho očividný amatérismus a vyhraněnou politickou jednostrannost a úzkoprsost. Žádné seriózní vědecké výkony tato skupina nikdy nepředložila, stala se však vhodnou tribunou pro publikaci nejrůznějších textů sudetoněmeckých autorů z okruhu SKS a organizačním jádrem skupiny jim sekundujících publicistů českých.
Diskuse o těchto otázkách má však prehistorii, v širších kruzích málo známou. Ponechávám stranou diskuse mezi členy poúnorového exilu v padesátých letech, o těch se doma jen velmi málo vědělo, informační izolace byla dlouho velmi těsná. Ale problém se objevil dvakrát v domácím tisku v r. 1967 a 1968. O deset let později v pařížském československém exilovém časopise Svědectví, který vydával P. Tigrid, vyšel v r. 1977 článek "Tézy o vysídlení československých Nemcov", podepsaný zřejmým pseudonymem Danubius, autorem byl v Praze žijící slovenský historik J. Mlynárik. Nešlo o historickou studii, spíše o politický pamflet Místo historických argumentů uváděl úvahy a tvrzení vesměs moralizujícího rázu, také argumenty tzv. politické, ovšem zas viděné jen jakýmisi morálními brýlemi a provázené úvahami psychologizujícího rázu, jež jsou stejně neprokazatelné jako nevyvratitelné, poněvadž ryze subjektivní. Odsun je tu prezentován jednoznačně jako zločin. Článek vyvolal jak v řadách disentu, tak i v exilu doslova bouři, diskutovalo se jak na stránkách Svědectví, exilového Práva lidu i v domácích, hlavně na stroji rozepisovaných textech asi pět let. Není tu místo na podrobnosti, lze si vše snadno přečíst ve sborníku z r. 1990[26] . Vyhranila se stanoviska a bez příliš velké nadsázky lze říci, že všechno podstatné, co čteme v tisku v debatě dnešní, bylo v jádru řečeno už tehdy.
Dlužno se zmínit ještě o jedné publikaci, ačkoliv se přímo nedotýká ani otázky odsunu, ani prezidentských dekretů, poněvadž její výklad je ukončen r. 1939, pokračování už zřejmě nebylo napsáno. Patří sem však zcela nepochybně práce, která sice vznikla také ještě dávno před listopadem, části rukopisu tehdy kolovaly, vyšla však knižně přirozeně až po listopadu. Mezi historiky se jí obvykle, podle pseudonymu autorské trojice (tvořil ji historik, právník a lékař-psycholog, konečnou podobu dal textu třetí z autorů; představme si, že by se historik pokusil napsat "nový výklad" psychologie!) říká "Podiven".[27] . Vyšla v době, kdy hlad po dobré knize, která by pomohla např. středoškolským učitelům dějepisu orientovat se v řadě otázek nejnovějších dějin, byl vskutku palčivý. Podiven ovšem namísto toho předkládal pokus o drastickou generální revizi celkového pohledu na české dějiny od počátku 19. století do r. 1939. V jeho vidění to byl řetěz zásadních chyb, omylů a provinění, malosti české kultury, která se věnovala místo témat ušlechtile "všelidských" jen tématům přízemně "národním". Už zásadní chybou prý byla jazyková orientace raného českého národního hnutí (ač totožně byla orientována národní hnutí všech našich sousedů), měli jsme se prý orientovat na spekulativní a hybridní česko-německý zemský národ, historicky něco zcela nemožného. Čeští národní vůdci od Palackého a Havlíčka počínaje a Masarykem a Benešem konče byli povýšenecky diskreditováni (nejednou pomocí účelových polopravd nebo se zamlčením podstatných skutečností). Obec historiků práci takřka bez výjimek kategoricvky odmítla, nejen pro množství faktografických chyb, ale právě pro naprostou nepodloženost oné tím kategoričtější, čím méně odůvodněné revize.[28]
•••
Problém, o němž píšeme, je sice otázkou především historickou, ačkoliv pro současnou protičeskou kampaň je příznačné, že v ní z jisté strany skutečně historické argumenty přicházejí velmi zkrátka: prakticky se o nich mlčí, jsou totiž zásadně nepohodlné. Zcela nesporně také znamená politikum, a to politikum prvořadé důležitosti. V této roli se poprvé vynořil už záhy po listopadu, v době, kdy jsme všichni byli pozorností soustředěni na zcela jiné vnitropolitické i zahraničněpolitické otázky. Mám na mysli známou omluvu V. Havla ještě před zvolením prezidentem, opakovanou záhy po volbě, v trochu obměněné podobě při návštěvě prezidenta Weizsäckera v Praze v březnu 1991 právě ve dnech výročí tragických "březnových Id" z r. 1939. V. Havel výslovně prohlásil, že jsme povinni se za odsun sudetským Němcům omluvit. Pro charakteristiku odsunu použil dle našeho úzu nenormativního termínu "vyhnání" (což je termín používaný dodnes sudetoněmeckými autory a vůbec v Německu[29] Později označil odsun za "bezpráví", "nemorální princip kolektivní viny". Pamětník později přiznal, že to vyvolalo "všeobecný šok: směs údivu, rozhořčení a strachu". Není známo a V. Havel nikdy neobjasnil, jak k těmto závěrům došel, zřejmě pod přímým vlivem "Téz" J. Mlynárika[30] a pozdější diskuse v disentu. Podle tehdejší československé i současné české ústavy je prezident při výkonu své funkce neodpovědný, tomu třeba rozumět tak, že za jeho jednání odpovídá vláda. Není však známo, že by kdykoliv výroky podobného druhu, které z úst hlavy státu nemohou být nikdy považovány za nezávazný obrat ve společenské konverzaci, prezident s vládou projednal. Zcela nepochybně tím V. Havel vyjádřil svůj osobní názor, snad i názor úzkého kroužku svých spolupracovníků či poradců, zcela určitě se však zcela diametrálně rozcházel s míněním jak zdrcující většiny politiků a "politické veřejnosti", tak tehdejších československých a zejména českých občanů vůbec. Bylo to stanovisko stejně nepochopitelné (pro mne osobně nadto zcela neomluvitelné), stejně jako jeho rozhodnutí o cíli první návštěvy po volbě: místo cesty do Bratislavy jako druhého hlavního města federativního státu cesta právě do - Mnichova, s nímž jsou v české národní paměti spjaty vzpomínky nejhoršího rázu. Naše veřejnost byla šokována a jen díky zcela mimořádným okolnostem, zejména tehdy výjimečné osobní autoritě V. Havla, nedošlo už tehdy k vážnému vnitropolitickému otřesu a střetu. P. Pithart, který se s tehdejším stanoviskem V. Havla dodnes plně ztotožňuje[31] (je dobře to mít na paměti), vzpomíná,[32] jak obtížně za vedení Občanského fóra hledal slova v televizním vystoupení, aby především uklidnil znepokojenou českou veřejnost, ale nemusel přitom Havla zcela desavuovat. Prý ve vedení OF panovaly obavy, že Havlova "zbrklá" slova mohou dokonce zmařit jeho volbu!
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz