Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Je naivní domnívat se, že současnou diskusi či polemiku vyvolal ten či onen výrok premiéra M. Zemana, ať o tom část tisku křičí sebevíc. To byla pouhá záminka, našla by se stejně lehce nebo by byla vyprovokována záminka jiná. Důvod je zcela zřejmý: čas kvapí. Tím časem rozumím termin vstupu Česka do EU. Už v r. 1998 poukázal kancléř Kohl činitelům SKS, nespokojeným s textem česko-německé deklarace z r. 1997, že rozhodující pro prosazení jejich dalekosáhlých záměrů a cílů je právě vstup ČR do EU, do něj musí vkládat své naděje (a tedy logicky, také napřít své úsilí), poněvadž po vstupu "ztratíme prostředek nátlaku".[7] To bylo zcela zřetelně řečeno.
České země ovšem byly po většinu svých dějin domovem více národů, byť v nich vždy daleko převažovalo slovanské obyvatelstvo, z něhož nakonec vznikl novodobý český národ. Ale už od velké kolonizace v raném středověku se v českých zemích trvale usazovali českými panovníky a pak i světskými i církevními feudály zvaní kolonisté ze sousedních zemí, převážně mluvící německy. Kolonizace probíhala v několika vlnách až do konce 18. stol. Je však pozoruhodné, že od 19. století, tedy z doby, kdy máme už relativně přesná sčítání lidu s aspoň částečnými vypovídacími daty o národnosti, zůstával jak celkový poměr českého a německého obyvatelstva, tak jejich sídla vcelku velmi stabilní. Změny byly jen pozvolné a nepatrné. V českých zemích však od nejstarších dob žili také Židé, sice jako nejméně početná menšina, byť vlivem křesťanského, nábožensky motivovaného antijudaismu více či méně důsledně segregovaná od ostatního obyvatelstva. Tato menšina se však v průběhu 19.-20. stol. po zavedení plné občanské rovnoprávnosti (1861) stále více integrovala do české nebo německé společnosti a její židovství se stávalo věcí buď jen osobní náboženské orientace, nebo stejně individuální rodinné kulturní tradice. Dnes tato menšina prakticky existuje jen zbytkově. To je důsledek holokaustu, který ovšem nebyl ani co do záměru ani co do realizace dílem českým. Také další menšina, která po staletí žila v českých zemích, byť ze zejména sociálních důvodů vždy jen jako marginální složka společnosti, Romové, se rovněž stala za druhé světové války objektem holokaustu z rukou nacistického Německa; z původních "českých Cikánů" přežil jen nepatrný zbytek několika set osob. Před několika léty byl v rámci strategie nahlodávání a rozleptávání české identity dokonce podniknut pokus, romský holocaust připsat na vrub Čechům. Kampaň začal americký "badatel", nemající vůbec ani základní představu o poměrech u nás za okupace. V Letech u Písku, kde byl za okupace na příkaz nacistů zřízen romský sběrný tábor, hledal dokonce zbytky plynové komory a krematoria. Podkladem manipulace byla na pohled jednoduchá, ale zásadně scestná rovnice: protektorátní = český. To je ovšem omyl, ne-li přímo podvod, poněvadž protektorátní = okupační a okupantský, nařizovaný německými okupanty. Také v této kampani byly vytaženy nejtěžší kalibry, dokonce jsme se dověděli, že jde prý o "smysl českých dějin".[8] Dnešní romská menšina v ČR je sekundárního původu, jsou to prakticky vesměs přistěhovalci resp. potomci přistěhovalců ze Slovenska z dob společného státu.
Pouze eliminaci tzv. "českých Němců", kteří se teprve ve 20. stol. a zejména v meziválečném období začali sami označovat jako "sudetští Němci", lze přičíst na český vrub. Došlo k tomu ve zcela konkrétní historické situaci a na podkladě zcela konkrétních a nemálo drastických historických zkušeností (nejen českých, ale řady evropských zemí) hlavně na základě serie zákonných opatření, dekretů prezidenta republiky, vesměs ratihabovaných, tj. dodatečně schválených československým parlamentem, takže mají povahu řádných zákonů, případně ústavních zákonů. Nelze v této souvislosti přehlédnout skutečnost, že tato eliminace se neudála formou genocidy, tj. masového vyhlazování, jako tomu bylo v případě Židů, židů i Romů, ale transferem, odsunem do sousední země, do země téhož jazyka a téže kultury, kde odsunutým žádná ztráta národní identity nehrozila. Patří ovšem už k charakteristickým, doslova kafkovsky iracionálním absurditám této debaty, byť to není iracionalita jediná, že zatímco židovský a romský holokaust zůstávají zcela bez povšimnutí, ačkoliv zkušenost právě zejména s židovským holokaustem byla také neoddělitelnou součástí české celonárodní okupační zkušenosti (v kampani už došlo ovšem dokonce až k tomu, že Češi byli v rakouském tisku obviněni z podílu na holokaustu, navíc ještě z účasti na vyhlazení Lidic[9] : obávám se, že kampaň přechází až do zcela nezvládnutelné obsese a fanatismu a stává se protičeskou štvanicí), že se odsun vůbec označuje jako genocida, ačkoliv mezinárodněprávně uznané definici genocidy[10] vůbec neodpovídá. Právě tak se s nemalou oblibou používá pro odsun jako synonyma pojmu "etnická čistka", který se v žurnalistice v posledních letech ujal pro vyhlazování a vyhánění obyvatel jiné národnosti v řadě krvavých balkánských konfliktů v 90. letech. Důvod je zcela průhledný a účelový. Balkánské etnické čistky byly v nedávné minulosti po léta denně servírovány mezinárodní veřejnosti v televizních reportážích (ponechme stranou, nakolik se jednalo o vědomou či nevědomou manipulaci veřejným míněním), zatímco jak vypadal skutečně odsun, pamatuje dnes již jen velmi málo lidí nejstarší generace. Jde o postup, který se v podstatě nijak neliší od standardních postupů např. při reklamě jakéhokoliv výrobku v mediích. Tam je ovšem aspoň elementární věcnost (při veškeré nadsázce, která je reklamě vlastní) chráněna příslušnými zákazy nekalé soutěže a dokonce sankcemi, v případě českého státního zájmu (jenž vzhledem k národnostní homogenitě Česka je současně také zájmem nejen občanským, ale i národním) ani tato elementární ochrana před hlásáním tvrzení historicky a právně evidentně zcela falešných, neprokazatelných a neudržitelných (jako např. do omrzení opakované obviňování z aplikace principu kolektivní viny[11] ) zajištěna není. Jen takto se může stát, že v pražském deníku vyjde článek s titulkem, výslovně odrazujícím od obhajoby "národních zájmů" jako čehosi údajně škodlivého.[12]
Pro zpestření jeden docela konkrétní příklad, jak se v protičeské propagandě sudetoněmeckého původu používá triků a podvodů, které se pak namnoze nekriticky uplatňují jako "argumenty" i u nás. Není jediný, už před lety jsem na jiném místě uvedl dalších příkladů celou řadu.[13] Nepátrám po nich soustavně, je spíše náhoda, když na ně připadnu, není jich však málo. Nikdy však na žádný z nich nepřipadl někdo z těch autorů, kteří své vědění horlivě čerpají právě ze zdrojů a literatury tohoto druhu a původu.
Koncem r. 2000 jsem otiskl v Národním osvobození polemický článek s brožurou sudetoněmeckých autorů Sudetští Němci - etnická čistka - vyhnání, která byla v českém překladu vydána v Opavě a štědře rozdávána ve školách ve Slezsku. [14] O tom, jak se v této publikaci "vykládá" historie, svědčí snad nejlépe to, že v celém textu výkladu o sudetských Němcích v letech 1918-1945 se vůbec neobjeví jméno ani A. Hitlera, ani K. Henleina. Hezky "učesané" dějiny, že? V publikaci byly také "dokumentární fotografie." Jedna z nich, ukazující nádražní peron a otevřené uhelné vagony, plné stojících lidí, takřka výlučně mužů, upoutala moji pozornost: jako kluk jsem vyrostl na nádraží. Projevil jsem vážné pochyby, zda to skutečně může být foto odsunového vlaku na čs. území. Ovšem týž snímek byl už mnohokrát publikován jako údajný dokumentární záběr z odsunu. Tak byl několikrát ukazován i v ČT, figuruje i v sešitu "Deutsche und Tschechen" (vydání 1993), který byl od 1. vydání 1969 ve více než miliónu výtisků (!) zdarma rozesílán po středních školách v SRN jako doplňkový informační materiál. Důvodů k pochybnostem jsem měl několik. Bylo tam příliš mnoho mužů, ale ti byli za odsunu ještě většinou v zajetí. Byly to uhláky, odsun se prováděl vždy v krytých vagonech - v uhlácích jezdily v poslední válečné zimě jen transporty vězňů z koncentráků. A třetí důvod, nejdůležitější: na peroně byl výpravčí s "plácačkou", při zvětšení pod lupou měl zřetelně na hlavě čepici-brigadýrku s prohnutým dýnkem. Naši železničáři (stejně jako pošťáci) však nosili před válkou i krátce po válce nízké válcovité čepice na způsob francouzského képi. Brožura tvrdila výslovně, že chce Čechům poskytnout "návod k zamyšlení" - zamyslel jsem se tedy, zamysleli se i jiní kolegové.
Netrvalo dlouho a v tomtéž listě jsem našel nejen potvrzení svých pochyb, ale i rozluštění.[15] Našlo se na obálce štvavé neonacistické brožury, je tam jak "naše" foto, ukazuje se, že je to jen výřez, tak celý snímek, předloha ze železničního ředitelství v Hamburku. Záběr znázorňuje "vlak s utečenci" z r. 1946, směřující do Poruří. Hamburk byl tehdy v britském okupačním pásmu, tam nebyl z ČSR směrován ani jediný transport. Transporty od nás směřovaly jen do sovětského a amerického pásma. Prima "dokument" o odsunu z Československa, že ? Ne vždy se podaří klam usvědčit takto rychle; kdo je zvědav na další podobné manipulace, přečti si článek ve sborníku (viz pozn. 13).
Ještě jednu poznámku terminologickou. V mediální debatě se neustále mluví o "Benešových dekretech", což navozuje a utvrzuje dojem, že jakýsi Beneš byl výlučným strůjcem a autorem těchto dekretů. Patří ke standardním propagandistickým a také reklamním grifům, vymyslet pro složitější pojmy zjednodušená, snadno zapamatovatelná označení nebo slogany. Tak je tomu také v tomto případě. Prezident E. Beneš byl nepochybně vůdčí osobností československého druhého odboje, autorem, který formuloval (byť v součinnosti se spolupracovníky, v otázkách právních tu třeba uvést na prvém místě E. Táborského) jeho základní programové cíle: byly to především teze o legitimní kontinuitě druhého odboje s předmnichovskou republikou, teze o neprávnosti všech opatření, které nastaly po 29. září 1938, tj. po mnichovském diktátu velmocí, a program obnovy předmnichovské republiky. Patřil také mezi první, kdož uvažovali o schůdných a možných cestách řešení českého vztahu k sudetským Němcům. Je elementární neznalostí fakt nebo vědomým klamáním předstírat, jak se často děje, že od počátku usiloval o totální odsun. Dlouho zvažoval možnost skloubit částečný odsun s částečným odstoupením území. Teprve totální válka a následná totální porážka spolu s bezpodmínečnou kapitulací určily definitivní podobu řešení.[16] Nicméně nebyl autorem dekretů, dekrety jak v době exilu, tak po osvobození vypracovávala vláda, tak jako každý jiný zákon je prezident jako hlava státu pouze podepisoval. Ovšem tak jako byl právě E. Beneš pro Čechy nejprve ztělesněným symbolem odboje a pak osvobození a obnovy republiky, stal se pro sudetské Němce na základě týchž psychologických postupů a generalizací symbolem a ztělesněním jejich porážky a nuceného odchodu z českých zemí, tedy osobou extrémně nenáviděnou. Dnes je to již skoro zapomenuto, ale v r. 1945 byl v živé paměti všech, Čechů i sudetských Němců, Hitlerův výrok v září 1938: Ich oder Herr Benesch! Vůdce, na něhož nadšeně vsadili svůj osud sudetští Němci, zničil Evropu i Německo a spáchal sebevraždu. Beneš byl mezi vítězi. Otto Habsburský nazval nedávno prezidenta Beneše "géniem zla"; měl by vědět, že habsburské úsudky věru nejsou pro českou veřejnost směrodatné. Žel, že sudetoněmecký obrat pro potřeby propagandy o "Benešových dekretech" přijala za svůj i většina českých novinářů, bohužel i naši ústavní činitelé. Jeden z českých (tedy přesněji řečeno: moravských) Němců, právník, politik a historik J.W. Brügel (narodil se v židovské rodině v Hustopečích), sociální demokrat, který i za války zůstal věren republice, napsal velmi obsáhlou a objektivní monografii o česko-německém poměru v období První republiky,[17] v níž zúročil i své osobní politické zkušenosti. Zakončil ji větou, konstatující, že "hrobař sudetoněmectví se jmenuje Adolf Hitler". To byla ovšem věta sice drsně pravdivá, ale příliš nepohodlná a provokující, vyzývající k sebereflexi, neshodující se vůbec s oblíbenou legendou o kolektivně naprosto nevinných sudetských Němcích, kteří se stali jen bezmocnou obětí české msty. Příliš to evokovalo nezvratná historická fakta z r. 1938. Proto je nejen tato věta, ale celá Brügelova kniha sice samozřejmě akceptována a citována mezi základní literaturou tématu ve všech publikacích seriózní německé akademické historiografie (přirozeně také v dějepisectví českém a mezinárodním), je však neméně důsledně ignorována ve všech historických a historizujících publikacích, vycházejících z okruhu SKS. Tam se zato s oblibou cituje kniha někdejšího sudetoněmeckého sociálního demokrata W. Jaksche "Cesta Evropy do Postupimi",[18] zcela nadbytečně vydaná nedávno dokonce v českém překladu.[19] Není to práce historická, je to v podstatě nepříliš zdařilá amatérská montáž zejména z prací staršího německého silně nacionalisticky zatíženého dějepisectví, v níž je právě E. Beneš soustavně líčen jako od svého mládí úhlavní nepřítel všeho německého, je doslova diabolizován jako intelektuální prapůvodce všeho, co postihlo sudetské Němce, tj. hlavně odsunu. To už psychologicky samozřejmě mnohem lépe vyhovovalo v prostředí odsunutých sudetských Němců, kteří se v drtivé většině od počátku v SRN prezentovali jako ukřivděná skupina. Jakschův recept oprošťoval od nutnosti kritické sebereflexe a současně umožňoval ukázat prstem na "viníka" mimo ně.
Pokračování
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz