Atentát banderovců na Pierackého

Atentát na polského ministra vnitra Pierackého provedli banderovci v roce 1934, bezprostředně po Goebbelsově návštěvě Varšavy. Polská policie brzo odhalila stopy vrahů. V roce 1936 stanulo před soudem dvanáct obviněných. Všichni byli umístěni v samostatných celách. Bandera, Lebed a Karpynec měli dokonce nasazená pouta, aby nemohli spáchat sebevraždu. Na začátku procesu měl soud k dispozici čtyři sta osmnáct originálů a dva tisíce pět set fotokopií nejrůznějších materiálů. Poté, co naše policie vydala Polákům v Praze zkonfiskovaný archiv teroristy Senyka, ze kterého vysvítalo, že OUN je ve stálém kontaktu s abwehrem, kde je registrována jako vyzvědačská organizace Dienst UKO, rozrostly se spisy na dvacet tři svazky, každý o čtyřech stech stranách.

Proces byl veřejný. Vypovídalo více než sto svědků. Sál byl nabitý zahraničními dopisovateli.

Bandera se choval zpupně. Hned na úvod kategoricky žádal, aby mohl mluvit pouze ukrajinsky, polštinu zamítl. Prohlásil, že jako ukrajinský občan nepodléhá polské jurisdikci. Svým chováním nutil ostatní, aby se chovali obdobně. Dopisovatelé o něm napsali:

„Vzhled nenápadný, malý, útlý, ubohý. Vypadá nanejvýš na dvacet, dvaadvacet let. Ustupující brada, ostré rysy, nepříjemný výraz obličeje, trochu šilhající zrak, nervózní pohyby, sevřené úzké rty.

Opakující se Banderovy demonstrativní výkřiky přinutily soud vykázat ho ze sálu. Bandera se četníkům vzepřel, a tak ho vyvedli násilím. Křečovité pohyby rukou a nohou drobného človíčka působily dosti komicky. A přece, jako by z něho vyzařovala nekonečná energie a značná síla.“ Banderu, Lebedě, Karpynce odsoudili k trestu smrti, který jim později změnili na doživotí. Ostatní odsoudili na doživotí a k těžkým trestům od patnácti do sedmi let.

Po vyslechnutí rozsudku pokračovali Bandera a Lebed’ ve výkřicích, za což je během zdůvodňování rozsudků opět vykázali z jednací síně.

Oba využili možnosti odvolat se.

Tehdy ještě nevyšlo najevo, že je Bandera vůdcem zemské exekutivy, i když podezření už existovalo. Ukázalo se to až o měsíc později, během procesu ve Lvově. Před soudem stálo dvacet tři obžalovaných členů OUN v čele s Banderou.

Obžalovaní měli právo mluvit ukrajinsky, neboť soud probíhal ve východním Polsku, kde bylo podle ústavy povolené používat polštinu i ukrajinštinu. Všichni se bez rozpaků přiznali k členství v OUN. Banderův obhájce nejenže otevřeně vyhlásil, že „poprvé stojí před soudem s přílbou v ruce vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí a dává tím najevo, že je tím, kdo na sebe vzal úkol uskutečnit ideu národní revoluce“, ale k údivu všech dokonce potvrdil, že „Bandera rozkázal vykonat rozsudek smrti vynesený revolučním tribunálem nad ředitelem školy Babijem, zrádcem národa, Byczyáským, policejním informátorem, a v roce 1933 nařídil zostřit protibolševické akce ve jménu boje proti komunismu. Všechny rozkazy vydal na základě svého jmenování za zemského vůdce OUN Západní Ukrajiny“.

Bandera odmítl, aby OUN označovali za teroristickou organizaci. Potvrdil však, že používal trest smrti proti Ukrajincům, kteří se stavěli proti jeho politice. Nakonec se přiznal, že vydal rozkaz zavraždit ministra Pierackého. Jméno atentátníka však neprozradil.

Byl lvovským soudem odsouzen k sedminásobnému doživotnímu vězení. Odsouzence umístili do různých věznic.

Tento tvrdý úder však vůbec nezničil tak dokonale utajenou organizaci. Konovalec ihned jmenoval nové vedoucí, ačkoli dobře věděl, že ani Jurko Tymcij-Lopatynskij, ani Ivan Klymiv-Lehenda nejsou schopni oživit její bývalou aktivitu. Zemská exekutiva bez německé podpory, oslabená vnitřními spory, už nebyla schopná obnovit akce takovou silou a s takovým účinkem, jako za Bandery.

Po podepsání polsko-německé deklarace o nepoužití síly musel Konovalec řešit ještě nejeden konflikt generací, když mladí obviňovali staré, že neudělali dost, aby smlouvě zabránili. Ani jeho činnost v Německu nebyla snadná. Musel si vyslechnout nejednu výčitku, že zaprodal svátou věc hnutí, když nezabránil polsko-německému sblížení, takže ani ne za rok musel věrný Suško z tribuny aktivu v Salcburku dokonce v Konovalcově jménu přesvědčovat účastníky, že vůbec není jisté, jestli půjde Hitler proti Rusku s Polskem, nebo bez něho.

Vojenský výcvik však nerušeně pokračoval. Členové organizace se podle dohody s Canarisem připravovali v nejrůznějších diverzantských školách. Ve střediscích abwehru nad jezerem Quens, v Hartensteinu, dokonce i v ustašovských táborech v Itálii. Na Canarisovu přímou žádost měl tento úkol na starosti zkušený generál Kurmanowicz.

V tomto období proběhlo jedno z nejdůležitějších jednání s abwehrem. Vyústilo v uzavření dohody o spolupráci. Na jejím základě vznikl již v roce 1937 první konspirativní bojový oddíl Vovka, určený k operacím v Haliči. Měl být zárodkem budoucí nacionalistické Ukrajinské povstalecké armády.

Vyškolení diverzanti se hodili nacistům i při přípravách na okleštění a pozdější okupaci Československa. Práce se opět vracela do starého tempa - i když pomalu. Konovalec vyvíjel horečnou činnost. Svolával porady, aktivy a jeden z nich v květnu 1938 do rotterdamského hotelu Atlanta. Na něm měli emisaři ze zemí obydlených Ukrajinci jednat o tom, jak pokračovat ve školení a výcviku kádrů.

Jenže aktivu se už nezúčastnil.

V jeho předvečer ležel na dlažbě roztrhaný výbuchem pekelného stroje.

Z mnoha legend, které kolovaly o jeho dramatické smrti, je nejpravděpodobnější tato: V předvečer porady navštívil Konoválce v hotelu jeden z účastníků schůze, kterého dobře znal, odevzdal mu balíček, pravděpodobně hodinky, a odešel. Konovalec zanedlouho po něm vyšel z hotelu, udělal pár kroků a výbuch ho rozmetal na kusy.

Svědkové si všimli, že nad mrtvolou ukrajinského Washingtona, apoštola, vůdce a otce ukrajinského nacionalismu, jako jeden z prvních klečel emisar z Polska, bez konce naříkal a k údivu všech ne polský, nýbrž německy opakoval: Mein fuhrer, mein fuhrer.

Také bylo zjištěno, že na Konovalcův hrob chodíval s kyticí květin muž jménem Canaris.

Novým vůdcem celé Organizace ukrajinských nacionalistů se stal Konovalcův přítel a švagr, správce lesního hospodářství lvovské metropole, absolvent pražské Vysoké školy lesnické, inženýr, plukovník Anatolij Melnik, kterého Canarisův abwehr dávno vedl mezi svými agenty pod krycím jménem Konzul II.

Bandera si v té době odpykával doživotní trest ve věznici ve Wronkách. A jarmarečníci o něm skládali a zpívali písně, jako tu o popelavém ukrajinském sokolovi přikovaném polskými pouty.

Psal se rok 1938. Blížil se čas evropské tragédie.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z první části, z kapitoly 10, ze stran 84 - 86

nakladatelství Futura