Asad musí odejít, pravil Obama

Pokud Obama a jeho spojenci by měli diktovat, kdo v kterém státě bude prezidentem nebo ministerským předsedou, tak politika se velmi zjednoduší. Nemusí se konat  parlamentní volby. Stačí učinit dotaz na Baraka Obamu, případně jen na amerického velvyslance, kdo by měl stát v čele státu. V těch důležitějších státech si rozhodování jistě podrží Obama, v dalších bude zřejmě stačit jen ambasador. Nakonec „mezinárodní společenství“ v čele s USA je již tak srostlé, že i sám Obama, bez nějakých zvláštních konzultací se svými spojenci, může rozhodnout. Ostatně Obama již vyslovil i zásadu, že co je dobré pro USA je dobré i pro jejich spojence.

Takový svět, jak nám Obama líčí, je již řadu let vlastně světovým impériem, jehož císařem je prezident USA.

Jak toto impérium řídí svět? Podívejme se na pár roků nazpět. Imperiální síly bombardovaly, bez rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, Srbsko. Jeho prezidenta, který byl označen za diktátora, „svrhl lid“ a brzy poté byl dodán do vazby Haagského tribunálu s poznámkou, aby si ho tam nechali. A tak S. Miloševič „zemřel“ ve vazbě, zřejmě nejen ke spokojenosti amerických spojenců v Srbsku. Srbsko bylo náležitě potrestáno. Nejen infrastruktura, výrobní závody, vojenské objekty, ale i obytné domy, nemocnice, školy byly silně poničené. Přes 2000 Srbů zaplatilo bombardování svými životy. V rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 1244 bylo od něj odtrženo Kosovo, z kterého impérium, za značné pomoci Německa, učinilo „samostatný stát“.

Demokracie nebyla domovem ani v Iráku, jehož prezident, podobně jako Miloševič, byl diktátorem. Ale nejen to! Dokonce měl, jak jsme se dozvěděli od tehdejších politických kapacit, zbraně hromadného ničení, které se již již chystal užít proti světu. Spáchal, jak jsme byli přesvědčováni, i spoustu dalších zločinů. Irácký soud odsoudil   Saddáma Husajna k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán. A tak, když americká vojska obsadila Irák, několik let zde výchovně působila, již nic nebránilo demokracií k jejímu rozkvětu. Ale ouha! Ani po letech demokracie do Iráku nedorazila. Irák se stal permanentním velkým bojištěm, kde lidé umírají i po stovkách, přestože americká armáda, jak pravili její náčelníci, svůj úkol v Iráku splnila. A tak celková situace v Iráku je horší, než byla dříve.

Abychom nezapomněli na Afghánistán. Tam se díly věci. Dokonce teroristé tam našli ukrýt a afghánská vláda je nechtěla po dobrém vydat do spravedlivých rukou amerických. A tak nastoupila americká armáda, aby demokracii a západní hodnoty šířila i v této zemi. A zase jak na udělání to nedopadlo dobře. Nějací Talibánci jen v sandálech se nenechali přesvědčit o nadřazenosti  amerických hodnot a tak se nějaký pátek i tam bojovalo. Zaskakovali jsme i my. Zase se dílo nepovedlo. V Afghánistánu se válčí dodnes, i když americká armáda i zde splnila své poslání a odešla. V zemi zůstala jen nějaká tisícovka vojenských instruktorů.

Poslední dílo civilizačního úsilí byla Libye. Kadáfí tam vládnul diktátorsky. Libyjský lid musel být od něho ochráněn. V „přímém přenosu“ jsme viděli jeho brutální vraždu. Francie a Anglie za pomoci USA rozbombardovaly tamní diktátorské struktury. Ani tam  demokracie a svoboda nedorazily. Lidé žijí hůře než za diktátora Kadáfího. 

Již před léty si západní státníci mysleli, že stačí změnit diktátorský režim a ostatní přijde již téměř samo. Vše povede k lepšímu. Ukázalo se, že to není pravda. Výsledky jsou katastrofální. V uvedených státech zahynuly statisíce lidí, z milionů se staly běženci.  Ztratily své domovy. Nemají práci. Jejich bezpečnost je ohrožována neustálými ozbrojenými střety, někde můžeme mluvit o dalších regionálních válkách.

Vzhledem k uvedeným faktům se lidé, kteří nechtějí další války, se i vroucně modlí, aby americký plán nevyšel.

Zastáváme stanovisko, že lid v každém státě je zdrojem veškeré státní moci a proto jedině ten rozhoduje, bez vměšování do vnitřních záležitostí jinými státy, kdo bude prezidentem, kdo ministerským předsedou a jaké strany budou ve vládní koalici, či v opozici. Pokud v některém státě demokratické mechanismy z různých důvodů nefungují, nelze je vytvářet bombardováním měst a vesnic, byť by šlo o tzv. „humanitární bombardování“, jak kdysi nám vyprávěl V. Havel, ale jen mírovými prostředky.

Domníváme se, že v Sýrii je nejprve zapotřebí porazit IS, pak uspořádat volby pod dohledem OSN a respektovat jejich výsledky. Pro americký diktát v tomto mechanismu není žádný prostor.

Mezi principy mezinárodního práva patří zejména svrchovanost států, územní celistvost, nevměšování druhých států do jeho vnitřních záležitostí. Jeho kardinální zásadou je, že o otázkách války a míru výlučně rozhoduje Rada bezpečnosti OSN. Jak víme, v mezinárodní praxi, jak svědčí výše uvedené případy,  bohužel neplatilo. A tak jsme se z období civilizace dostávali do džungle. Právo silnějšího bylo rozhodujícím faktorem. OSN byla odsunuta na vedlejší kolej.

Důsledkem uvedeného stavu je i migrace obyvatelstva, jejíž hlavní vlny se vzdouvají ve výše uvedených státech. Je děsivou slabostí, když přední politici v EU  prosazují kvóty migrantů, aniž by označili skutečné důvody migrace a snažili se je odstranit. Nedávno Francie dala všemu opět korunu. Její letectvo bombardovalo základny IS v Sýrii, aniž by předem požádalo příslušné syrské orgány o souhlas. A to je právě praxe džungle. Podle tohoto vzorce jednání by napříště stačilo označit nějaké hnutí za teroristické, impérium to rychle zvládne, a pak máme volnou cestu k bombardování. Takto civilizovaná společnost nemůže a nesmí postupovat. Nelze vylučovat z mezinárodních vztahů Chartu OSN a mezinárodní právo.

Proto vše Obama, Amerika, její spojenci nemají právo odstranit Asada, měnit syrský režim. O tom všem může rozhodnout pouze syrský lid ve svobodných volbách pod dohledem OSN.

J. Skalský