Ing. Jiří Krutina
Koncem listopadu minulého roku premiér ČR na adresu odpůrců protikorupční politiky doslova řekl: „Jsou to protikorupční partyzáni z konce dubna 1945, kdy bylo jasné, jak válka dopadne.“ Chtěl tím zřejmě vyjádřit, že se tito pozdní kritici chovají jako partyzáni, kteří začali bojovat proti německé okupaci v dubnu 1945. Osobně mám za to, že v nejmenším šlo o velmi nešťastné vyjádření. Také si myslím, že pan premiér zkrátka nedomyslel svá slova. Vždy se snažím uvažovat tu lepší variantu.
Na tento výrok reagovalo předsednictvo ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu) s tím, že jej odmítají jako hrubou urážku partyzánů a všech odbojářů, kteří se německým okupantům postavili na odpor se zbraní v ruce, aby pomohli osvobodit naší zem od okupantů. Díky jim mimo jiné může dnes být pan premiér premiérem. Tato reakce je plně oprávněná. Dala by se zcela právem logicky očekávat zcela normální omluva od pana premiéra s tím, že zkrátka se i pan premiér může dopustit faux pas a že to samozřejmě nemyslel špatně a že ve své nelehké práci, konané i pod tlakem času, nevyjádřil příliš šťastně a svůj výrok by uvedl na pravou míru. A jistě by byly uspokojení i protestující odbojáři a na vše by se vzápětí zapomnělo. Měl jsem za to, že k tomu došlo. V posledním čísle čtrnáctideníku Národní osvobození se v článku Partyzáni prokázali vlasti nenahraditelné služby, píše, že pan premiér na tento protest dosud nereagoval a tak představitelé ČSBS oslovili premiéra znovu a současně informovali i další představitele státu, prezidenta, předsedkyni poslanecké sněmovny parlamentu ČR předsedu senátu o tom, že dosud nedošlo ani k omluvě, ani k jakékoliv reakci.
Protifašistický odboj a partyzánský zvláště byl projevem vůle českého národa proti okupantům. Všem, kteří se takto zapojili v odbojové činnosti proti německým okupantům v letech 1938 – 1945, bychom měli být vděčni a jejich památku připomínat mladším generacím a vážit si jejich obětí, nikoliv je jakýmkoliv způsobem znevažovat, nebo dokonce zesměšňovat. O to více by měli jít příkladem státní představitelé a v tomto směru se také jasně vyjadřovat. Každému alespoň trochu logicky smýšlejícímu člověku musí být jasné, že odboj proti okupační vládě a partyzánská válka zvláště má svá pravidla a že například nelze nasazovat životy v nesmyslných akcích, nebo za situací, kdy je evidentní, že výsledkem je fyzická likvidace bez valného účinku. I v odboji a partyzánské válce je nutno rozlišovat, kdy je vhodné vystoupit z ilegality a bojovat v otevřeném boji, a kdy naopak nikoliv.
Zesměšňovat nebo znevažovat proto partyzánskou činnost tím, že se někteří partyzáni připojili k ozbrojenému výstupu proti okupantům až v posledních měsících války je dost hloupé a o to více nešťastné, pokud se tak vyjadřuje premiér země, který by naopak měl tradice boje za osvobození proti barbarským německým okupantům ctít a vážit si jich.
A co teprve celonárodní vystoupení českého lidu za květnového povstání, které si v těchto dnech právě připomínáme? Proto, že část českého lidu vyjádřila svou vůli proti okupantům až v době, kdy to bylo nezbytně nutné, budeme jeho oběti snižovat? Pět tisíc Čechů v tomto boji padlo nebo bylo Němci umučeno. Položili snad svůj život zbytečné jenom proto, že už byla válka rozhodnuta? Nevraždili němečtí okupanti naše lidi, bezbranné civilisty právě až do posledních dnů? Je snad cena lidského života jiná v dubnu nebo dokonce v květnových dnech roku 1945, než například v jiných letech války? Nebyla právě na našem území dislokovaná největší poslední bojeschopná hitlerovská armáda, která mohla celé národní povstání doslova utopit v krvi? Bylo proto ozbrojené vystoupení českého národa na celém území republiky zbytečné? Bylo zbytečné bránit se řádění německých okupantů na našem území právě na konci války, kdy byly vypáleny některé vesnice brutálním zločineckým způsobem a to jako údajná odveta v boji proti partyzánům? Partyzáni a povstalci v květnových dnech v mnohém usnadnili postup osvobozenecké Rudé armády a československé Svobodově armády. Jejich bojová aktivita i pomoc při zajišťování hranic a území československého. státu byly významné a jejich oběti na životech bolestivé. Často s nedostatečnou výzbrojí museli čelit vycvičeným profesionálům. Bylo tedy jejich hrdinství a statečnost nižší jenom proto, že se otevřeně postavili okupantům až v dubnu či v prvních dnech května 1945, kterým tak mimo jiné znemožnili, aby z Prahy vytvořil pevnost a v boji ji změnil v druhou Varšavu s desítkami tisíc mrtvých a plnou rozvalin?
Představitelé státu by se měli k vlastním odbojovým tradicím stavět s plnou úctou, kterou si zaslouží a nikoliv je znevažovat. Co si asi máme pak myslet o takových představitelích, kteří tak nečiní? Je to jen jejich osobní arogance, nebo je to skutečná arogance moci vůči občanům země, v jejímž čele stojí a byli jimi zvoleni?
I tento případ ukazuje, jak je potřebné seznamovat mladší generace s naší dějinnou zkušeností a hájit ji před jakýmkoliv znevažováním, nebo dokonce překrucováním minulosti. Když neznáme své dějiny a širší souvislosti, pak se snadno dopouštíme nešťastné neúcty k těm, co za naší samostatnost a svobodu bojovali. A je naprosto jedno, zda bojovali se zbraní v ruce a padli třeba v dubnu 1945, nebo například při obraně hranic v roce 1938, nebo na frontách první světové války jako legionáři. Na jejich odvaze, přínosu a i naší úctě k jejich památce to nic nemění. Zejména je nutno seznamovat mladší generace s okolnostmi dějinných okamžiků, které stály v pozadí vzniku našeho státu, nebo pojících se s obranou naší samostatnosti či osvobozením v r. 1945.
Omluva pana premiéra by jistě byla vhodná, nic mu neubere, spíše naopak.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz