Aplaus a slzy

Když se 16. září 2014 ve Štrasburku hlasovalo o ratifikaci asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, bylo to tak dojemné, až to bylo nevkusné. Polský zpravodaj Jacek Saryusz-Wolski ve svém projevu vyzvedl, že dohoda není „konečným cílem vztahů mezi EU a Ukrajinou“, a zdůraznil, že smlouva umožní zavádět stále silnější sankce vůči Rusku.

Poté se objevil na obří obrazovce v přímém přenosu ukrajinský prezident Porošenko a zjevně dojatým europoslancům oznámil, že jeho země se co nejdříve promění v přímo modelový příklad odhodlaného boje proti korupci. Jeho výkon byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Potlesk byl tak spontánní a mohutný, že snad musel být slyšet až v Panamě.

Europoslanci dohodu podpořili 535 hlasy, proti nás bylo pouze 127, dalších 35 se zdrželo hlasování.

Kyjevský režim se v dohodě jen pár měsíců po Majdanu a po upalování v Oděse zavazoval dodržovat demokratické zásady, lidská práva a zásady právního státu.

Až potud není na věci nic zajímavého. Jedná se o běžnou agendu, jejímž prostřednictvím se ti, kdo v současné době hovoří za EU, snaží realizovat nejvyšší evropské hodnoty, anebo alespoň to, co za ně oni osobně považují.

V Nizozemí právě proběhlo referendum, ve kterém většina zúčastněných odmítla, aby jejich vláda asociační dohodu s Ukrajinou ratifikovala. Nizozemský premiér Mark Rutte sdělil, že bude názor svých spoluobčanů respektovat.

Na to, jaké to bude mít politické důsledky včetně vlivu na výsledek červnového hlasování o setrvání Velké Británie v EU, si budeme muset ještě počkat.

Nelze se však ubránit dotěrné otázce. Čím to vlastně je, že k nejvyšším evropským hodnotám mají blíže oligarchové než Nizozemci, kterým jakousi demokratickou minulost nelze tak zcela upřít. Sám Porošenko označil výsledek holandského referenda za „útok na nejvyšší evropské hodnoty“.

Až bude příště Evropský parlament zase tonout v slzách hluboce dojat rozšiřováním demokracie, bude věru o čem přemýšlet.

Prof.Jan Keller

Přišlo e-mailem