V onom nešťastném létě a podzimu r. 1938 se pohraničím neproháněl jen lord Runciman se svou kohortou. Návštěvu lorda chápali Němci nejen jako čest, ale i jako příležitost získat ho pro svá stanoviska. A tak se snažili. Hostiny na zámcích, důvěrná setkání. A dle toho vyzněl i jeho „raport“.
V tu dobu byl v našem pohraničí obývaném zčásti Němci i jiný Angličan – Sydney Morell. Tento publicista si prošel pohraničí od Chebu až po Ostravu. Viděl pochody místních nácků, slyšel hesla jimi vyřvávaných, zvláště pak to, že chtějí domů do Říše. Viděl také jakého krvavého násilí, zvěrstev se ordneři dopouštějí, ač nebyl válečný stav. Své poznatky sepsal v knize, která pod názvem „Viděl jsem ukřižování“ u nás vyšla českém překladu v r. 1946.
Objevil jsem v písemnostech článek, v němž tento novinář líčí příběh z tehdejšího Hebersbirku (Habartov) na Sokolovsku. Tehdy po štvavém projevu A.Hitlera v Norimberku došlo 13. září na Chebsku ke vzpouře na několik místech. Henleinovci na mnoha místech zběsile řádili. Morell se dozvěděl o krveprolití v Habersbirku. Telefonní spojení bylo přerušeno. Morell se tam vydal autem. Jeho vylíčení, co spatřil, je vlastně významným svědectvím.
„Jeli jsme …ulice byli prázdné, podíval jsem se na hodinky. Už byla skoro půlnoc, všude ticho, ale ovšem – vždyť je stanné právo… Nalezli jsme silnici do Habersbirku, vlastně jen polní cestu a tloukli jsme se po ní. Konečně jsme zahlédl tmavé obrysy kostelní věže a hned potom obrněný vůz. Spíš jsem cítil, než viděl, jak na nás míří kulometem. Pak vůz odjel a na malém prostranství jsem spatřil dva autobusy. Stály před četnickou stanicí. Prošel jsem vraty. V síni na zemi byly tři krvavé louže. Moje kroky působily hluk na cihlové podlaze a nalevo se otevřely dveře. Vyšel český četník v šedé polní uniformě s automatickou pistolí. Usoudil jsme, že není právě radno, abych mluvil německy, řekl jsem proto česky ´anglický žurnalista´. A podal jsem mu anglický pas. Pečlivě si jej prohlédl a odvedl mne k veliteli. Sešli jsme do přízemí a četnický důstojník otevřel dveře do jedné z místností. Vstoupil jsem a spatřil jsme na zemi čtyři mrtvoly. Byli to čeští četníci Paže jednoho, kterému nebylo více než 25 let, trčela do vzduchu. Byl střelen do pravého ucha a měl jednu stranu hlavy úplně rozbitou…V místnosti byl hrozný nepořádek, všechna tři okna vytlučena, podlaha plná střepin a krve. Zdi budovy byly zevně posety stopami střel. Bylo to asi strašlivé obležení. Kousek po kousku jsem si sestavoval, co se tu asi dělo.
Tehdy ráno šly děti jako obyčejně do školy. Poněvadž je obec úplně německá, měly sudetoněmeckého učitele. Odpoledně děti dostaly volno. Mělo to svůj důvod. Vzpoura započala, jakmile děti byly doma. Za několik minut poté vstoupili čtyři sudetští Němci do zdejšího poštovního úřadu a zmocnili se ho. Pracovali tam dva lidé, český poštmistr a mladá žena jednoho z místních českých četníků. Poštmistra Němci svázali a hodili do kouta. Zůstal tam ležet pět hodin. Hlídali ho dva ordneři a ´bavili´ jej líčením nejhrůznějších věcí, které čekají Čechy v Sudetech. Ženu vyvlékli na ulici. Svázali jí nohy a vláčeli po zemi. Sháněli se po její matce. Nalezli ji doma a ztloukli ji. Ženy mi to vyprávěly, když jsem je později navštívil v nemocnici.
V obci byli posádkou tři četníci, jeden z nich byl na obchůzce. Toho Němci přepadli na ulici, vtáhli do jednoho domu a utloukli k smrti. Mrtvolu táhli uličkou, v prachu bylo vidět krvavé stopy – a hodili ji do velké jámy, kde byla později nalezena. Pak ozbrojeni revolvery zaútočili na četnickou stanici, kde zbývající dva četníci právě obědvali…. Rozpoutal se zde boj na život a na smrt – nacisté se stali pány obce.
Četnická stanice ve Falknově (Sokolov) marně zatím volala stanici v Hebersbirku. Ta se neozývala a tím byli ve Falknově znepokojeni. Poslali tam proto autobus se třiceti četníky. Když zastavil před četnickou stanicí zasáhla jej salva vypálená henleinovci z vytlučených oken. Jeden četník byl ihned zabit, další dva zraněni. Ostatní rychle vyskákali za autobus a vzali budovu útokem. Avšak Němci, vědomi si, že četníci mají převahu, prchli zadem. Za útěku ale stále stříleli…
Stáli jsme tiše a dívali se na mrtvoly. Zmáhala mne najednou neobyčejná malátnost… Vyrušil mne důstojníkův hlas: Ano pravil smutně – tohle je ta germánská kultura“.
……..
Onen úryvek z knihy je výmluvný. Angličan zvolil styl krátkých vět, o to více působivějších. I o tom všem by naši politici měli vědět. I na místní úrovni. Potom by nezřizovali pamětní desky, které hlásají, jak s námi naši bývalí němečtí spoluobčané tam či onde v poklidu žili.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz