18.10.1867 – 18.2.1923
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Ze životopisu
Ve zmanipulovaném procesu s Omladinou byl A. Rašín odsouzen v roce 1894 k dvouletému vězení. Oficiální pravicová politika neprotestovala, nechtěla se "zaplést". To spíš představitelé nové pravicové generace se zajímali o důsledky procesu. V roce 1895 byl A. Rašín propuštěn. Nějakou finanční náhradu nedostal, měl jen zkušenosti z vězení. Uplatnil je záhy, když byl vězněn za protirakouské postoje. A. Rašín se oženil s Karlou Jánskou a snad jediná její výhrada byla v tom, že Rašín chtěl vymámit větší věno, aby si zařídil advokátní kancelář. Rašín se oženil v roce 1899. V manželství se mu narodily tři děti, Ladislav, později odpůrce nacismu, Ludmila a Miroslav. Ve své advokátní kanceláři se efektivně staral o členy mladočeské strany, kde byl místopředsedou. Rašín měl a využíval praktické sklony. Za první světové války pochopil, stejně jako T.G. Masaryk, E. Beneš, K. Kramář a Fr. Sís, že nastala doba vhodná pro vznik českého a slovenského státu. Naznačovala to i mezinárodní situace. Uvedená skupina politiků se však obávala, aby kolaborace s habsburskou dynastií nezmaříla jejich plány a naděje. Vznik čs. legionářského sboru v Rusku, ve Francii a v Itálii napověděl lepší a optimističtější perspektivu. Nicméně jistá nedůvěra v nový stát z evropské diplomacie nezmizela.
V červenci 1915 přišlo nové zatčení, policejní dohled nad Kramářem a Rašínem mělo nebezpečné vyústění. Mělo skončit trestem smrti. Snad v tom byla i pomsta za nevydaření proces s Omladinou. Naštěstí český lékař nedovolil císaři rozsudek podepsat, císař sám měl smrt na jazyku. Následný císař Karel I. měl doslova strach z revoluce. Rusko ho vyděsilo a nechtěl komplikovat situaci, vycítil, že by habsburská dynastie mohla přijít o všechno. Krotil i manželku, ochotnou jít do střetu. Nejprve, na zkoušku, nový císař změnil trest smrti na vězení pro Kramáře na 10 let, Rašín dostal novou výměru na 8 let. Císařský dvůr čekal na odezvu armádních špiček. Armáda byla stále mocenským faktorem. Ve vězení měli Kramář i Rašín trýznivé poměry. 3. července 1917 císař Karel oba české politiky amnestoval. Vyšli z vězení jako národní hrdinové, což jim ulehčilo další politickou kariéru. Oba byli pro českou pravici přijatelnější než hrdinové ze Sibiře s nejrůznějšími návrhy na uspořádání státu. Další popularitu a autoritu získali K. Kramář a A. Rašín účastí na státním převratu. Patřili k "mužům 28.října 1918". Samotný císař však měl představu, že zabraňuje revoluci. Svědčí o tom i jeho pokus na federalizaci monarchie, což bylo skutečně již nesklizené ovoce.
V předmnichovské a meziválečné republice se K. Kramář i A. Rašín dostávali do konfliktu s veřejným míněním. Rašín chtěl ušetřit na platech učitelů, zlobila ho skutečnost, že si lidé stěžují na poměry a současně chodí tancovat, do kina, na kopanou "mají se tak, jak se nikdy neměli". Až příliš to připomíná lacinou dnešní propagandu.
A. Rašín měl dokonce připomínky k dávkám v nezaměstnanosti a dávkám válečným poškozencům. Garnitura pravicových politiků pečovala o to, aby četníci a policie nedostali menší platy. Bývalá monarchie po sobě zanechala tíživé důsledky. Československo mělo 246 000 invalidů, 142 000 vdov a také celkem 252 600 sirotků. Nový stát platil i poškozené občany nejen české a slovenské národnosti, ale i Němce, Maďary, Poláky a ruské občany. Jen jako příklad uvedu, že finanční částka pro poškozené válkou představovala v roce 1924 částku 911 mil. korun. Podmínkou bylo jen čs.státní občanství.
A. Rašín nesouhlasil s osmihodinovou pracovní dobou a přidal i agrárnický argument, že "dobytek nepočká". Opozici vyvolal Rašín požadavkem na soupis jmění. Legionáři mají "slávu kolem hlavy", ale to jim stát přece nemusí platit. Nepřipomíná to nejrůzněji vymýšlené odměny, odškodnění za minulý vývoj historie, na které neměla zásluhu jen jedna politická strana. A co mezinárodní situace?
Důsledky atentátu
Atentát na A. Rašína měl pochopitelně své krátkodobé i dlouhodobé důsledky a výsledky. Moudří lidé z "politické skupiny Hrad" nedoporučovali, aby policie oznámila v širokém měřítku jméno atentátníka. Dala se předvídat politická štvanice. Atentátníkem byl mladík ve věku 19 let, byl úředníkem v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Josef Šoupal se krátký čas ukazoval na akcích komunistické strany, která ho ze svých řad vyloučila pro anarchistické nápady a sklony. Dnes většina zasvěcených historiků Šoupala zařazuje mezi anarchokomunisty. Nějaké spojenecké a spiklenecké propojení nebylo zjištěno. Sám o svém činu prohlásil: "Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku, chtěl jsem zasáhnout kapitalismus rdousící tisíce (soudruhů?) mých bratří. Lituji doktora Rašína, jestliže zemřel a systém zůstal. "Vrah Šoupal dostal 18 let těžkého žaláře a byl propuštěn až v době nacistické okupace, až v roce 1943.
Nacista Heydrich o něm vyslovil, že v Německu by dostal trest smrti, ale Německo musí dbát i na výroky minulé justice. Co si myslel ve skutečnosti není známo. Odsouzení Šoupala mělo bezprostřední důsledek. K perspektivním následkům patřil zájem české pravice o podporu fašistického hnutí. Vláda ani president nežádala pro Šoupala trest smrti. Nikdo neomezoval výnos soudu. Byl však přijat zákon na ochranu republiky se zaměřením na národnostní menšiny, očekávaly se v budoucnosti akce německých teroristů, zákon měl postihovat revoluční levici. Urážet presidenta bylo trestné, stejně jako činy, které by ohrožovaly státní systém republiky. Zajímavým řešením byla urážka presidenta protektorátní vlády z řad pravicových sil. Významný nacistický právník vyslovil názor, že nadávky českých vlajkařů na E. Háchu nemohou platit, nemají cenu, když Adolf Hitler má v Háchu důvěru. E. Hácha není tedy gorila. Český lidový humor však psal na vrata a zdi továren: "Každý národ má svou špínu, Češi mají vlajkařinu."
Kupodivu gestapo protivlajkařské výroky nevyšetřovalo, ale pečlivě je zaznamenávalo do hlášení o veřejném míněnÍ. Patrně ani A. Hitler neměl vysoké mínění o Vlajce, jinak kolaborantské organizaci. Mezi nacistickou elitou se dlouho vzpomínalo na Hitlerův výrok: "Vlajkaři, když by vládli místo Háchy, tak by tam ani vlaky nejezdily." Na závěr jen připomenu, že Národní obec fašistická vznikla z několika menších skupin, zrozených již v roce 1925. Ustavila se jako NOF v roce 1927. Atentátník Šoupal se jejich vzorem nestal. Spíš generál Radola Gajda.
Fašistická organizace Vlajka se kompromitovala v očích nacistické strany, když její mladí a horlivostí přetékající členové se vydávali za členy gestapa a dokonce konfiskovali osobní majetek židovských občanů. Vlajkaři také vyvolávali protižidovské akce, prozrazovali židovský původ občanů, o kterých to veřejnost nevěděla. Zapálili také na 13 synagog. Byla to nápodoba toho, co se dělo v Německu. V českém pohraničí, v Sudetech bylo vypáleno 7 synagog. Čeští hasiči hasili židovské objekty a vzniklo i několik konfliktů s gestapem, které odmítalo zakročit. Arizace, která zbavila židovské občany majetku, se vztahovala jen na německé státní občany, čeští vlajkaři žádný nárok neměli. Bylo jen několik výjimek, když se český občan "vlajkař" oženil s příslušnicí německé národnosti, která uplatnila svůj nárok, například na obchod, dílnu s prádlem apod.
Vlajkaři byli často ve službách gestapa jako konfidenti.
Mládež, zejména studenti, probuzeni k politickému jednání předchozími událostmi, ještě v neumělé formě a často i neorganizované, se kriticky staví k výsledkům vládní politiky. Vznikne protidynastické hnutí, promíšené i názory nekapitalistickými. Policie a vláda z toho má obavu, pro velezradu v roce 1893, uspořádá soudní jednání pro velezradu. Vznikne jen politické poučení pro budoucí politický dorost.
S kritickými výhradami sledoval Alois Rašín staročeskou politiku. Staročeši byli ve skutečnosti nejstarší politický spolek, Který záhy vyspěl v politickou stranu s názvem Národní strana. Označovaná tímto pojmenováním od roku 1863. Nikdy si nechtěla vzít toto pojmenování, dávalo ji to reklamní náskok. Formálně to byla stana liberální s trvalým příklonem k české pravici. V letech 1860-1890 patřila k vůdčím hlasatelům české politiky, ale nedostatek pochopení pro dílčí a sociální požadavky nearistokratických, doslova občanských vrstev, způsobil jistou diferenciaci. Politicky spolupracovalo s českou aristokracií a velkostatkáři. To také dávalo základ pro kolaboraci s habsburskou mocí, což nebylo u národa v přílišné oblibě. Mluvčími strany byli osobnosti z veřejného života, zasloužilí v obhajobě českých zájmů, ale bez bojové taktiky maďarské šlechty. Úctu vyvolávala vědecká a osvětová činnost F. Palackého. Pozitivně byl hodnocen také F.L. Rieger a A.F. Brauner. Doslova typickým funkcionářem byl středoškolský profesor, aktivista Sokola, funkcionář divadelního, pěveckého kolektivu. Programovým obsahem se stalo české historické právo a taktickou spojnicí byla česká aristokracie. Většina názorů a postojů měly pravicový charakter. Za této situace se pasivní resistence stala bezbolestnou taktikou této strany. Ve všem se spoléhalo na vládu. Život však přináší nečekané otázky, v našem osudu to byla otázka punktací z roku 1890.
Prohra v otázce punktací oslabila pozice dosavadního vedení strany. Po Riegrovi se vedení ujal K. Matuš a po roce 1918 se Staročeši spojují s dalšími politickými útvary pravicové orientace. Vývoj vede k České státoprávní demokracii a potom do řad Československé národní demokracie, opět s pravicovým programem a taktikou, což prokázal boj proti zhoršení sociálního pojištění a také tahanice o agrární cla.
Mladý A. Rašín nadšený mluvčí demokracie se podrobněji zamyslel nad Badeniho všeobecnou kurii, připravenou již delší dobu, také pod vlivem okolních států, kde již byly srovnatelné podmínky. Hrabě Taaffe předložil říšské radě návrh volebního řádu, kdy by byla zřízena kurie se všeobecným hlasovacím právem. Pod tlakem pravicových sil, šlechty, velkostatkářů, bohatých podnikatelů pro odpor panské sněmovny se však reforma nerealizovala. A. Rašín správně odhadl, že i v budoucnosti pokrok bude nutno prosazovat v zápase s pravicovými silami.
Jeho nástupce, hrabě Felix Badeni, přívrženec nové kurie, správně předpokládal, že počet poslanců se zvýší o 72 osob. Do parlamentu se tak dostanou nové politické strany, agrární, katolická, sociálně demokratická a národně sociální.
V roce 1897 v návaznosti na předchozí úspěch přišel Felix Badeni s návrhem na jazykovou reformu. Každé podání úředním místům se má vyřizovat v jazyku strany, které podalo podání. Tím se zaváděla čeština i do vnitřního úřadování, což bylo výhodné pro českou inteligenci. Politický vliv této společenské složky sílil. To však vyvolalo odpor u části šlechty, která by nejraději vrátila vše do časů feudalismu. To pozorujeme i dnes, například ve volbě presidenta z řad aristokracie. Felix Badeni musel odstoupit. Další bolestivá zkušenost demokracie. Monarchie se stává nepopulární. To cítil i pozoroval A Rašín ve funkci místopředsedy v mladočeské straně. Rašína podporovala také agrární strana. Ani větší sedláci neměli tolik financí, aby si mohli dovolit hospodaření na velkostatcích.
A. Rašín byl záhy znám jako politik držící státní výdaje na uzdě. Některými názory doslova rozčiloval veřejné mínění. Nelze ovšem vyloučit ani lidovou tvořivost při vymýšlení všech jeho negativních "šetřících" nápadů. Tak se do oběhu dostal jeho názor, že za "službu vlasti se neplatí". Mnozí poškození z let feudalismu žádali odškodné, dokonce i za robotu svých předků. Demobilizovaným vojákům Rašín zařídil, aby při odchodu do civilu vraceli i osobní prádlo. Byl to majetek státu. Také legionáři, kteří měli představy, že budou novou elitou, byli zklamáni, když se pro ně nenašla vhodná místa. Nehodlali se spokojit s místy školníků, úředních poslíčků. Proto po atentátu na něho vyslovil A. Rašín domněnku, že útok provedl nějaký legionář. Rašín odporoval názorům na zadlužování státu. Tropické ovoce se nemá nakupovat, když nemáme dost zahraničních valut. "Národ ať jí jablka a domácí ovoce", mínil Rašín.
Rašín měl i výhrady k pracovní morálce. Válka prý vyvolala lenošení v zákopech a lidem se nechce pracovat. To byl přímo provokativní názor, který vyvolal doslova zuřivost válečných poškozenců. Hrozilo dokonce nesouhlasné stanovisko T.G. Masaryka, více spjatého s veřejným míněním, čekalo se spor se samotným presidentem. Rašín ve prospěch efektivnosti kapitalismu vykonal mnohé, zejména při pozemkové reformě, při nostrifakcí akcií, ale v jednotlivostech "šetřící názory" zneklidňovaly veřejné mínění. V neklidných dobách na veřejném mínění záleží.
V roce 1917 byl A. Rašín amnestován a již v roce 1918 ho nacházíme jako člena Národního výboru, který uznává jeho finanční myšlení. Je respektován představitelem Čs. demokracie. Podílel se na finanční reformě a byl představitelem deflační měnové politiky. Požíval také úctu finančníků kolem Živnobanky. Nejen v kapitalistických kruzích byl uznáván, získal i autoritu mezi mladou generací, když podporoval v roce 1895 amnestii Omladiny. Byla to nečekaná záležitost, že představitel bankovních kruhů získal vliv na mládež. Nutno připomenout, že Omladina se stala odrazovým můstkem i pro další generaci politiků. Mnozí udržovali důvěrný styk s A. Rašínem, i když patřili do různých politických stran. Perzekuční soudní stíhání se dotklo 76 osob. Nejvyšší tresty směřovaly k až k osmi rokům vězení. Po amnestii se mládeži sociálně demokratické věnoval F. Modráček, k sociálním demokratům se zaměřil také A.P. Veselý, S.K. Neumann se realizoval mezi anarchisty a v Komunistické straně Československa, A. Čížek byl radikálním pokrokářem a A.Hajn státoprávním pokrokářem. A. Rašín stejně jako T.G. Masaryk se nechali informovat, i zpravodajskou cestou, o anarchistech. Vznikla dokonce obava, zda anarchisté nevytvoří vlivnou skupinu podobnou "Pátečníkům T.G. Masaryka". Anarchisté neudrželi jednotu svých řad. Příčinou byl častý odchod do USA a kolísavé členství v KSČ a sociálně demokratické straně. Anarchisté teprve dodatečně dávají policii za pravdu, když vydávají časopis Omladina. Další vývoj anarchistů byl různý. B. Vrbenský se dokonce stal za národní socialisty ministrem. A. Rašín s anarchisty přerušil styky, na posledním sjezdu anarchistů bylo přítomno jen 25 delegátů. Anarchisté odešli do zapomnění.
Mnohem větší pozornost věnoval A. Rašín mladočeskému hnutí. Mladočeši jako politická strana měli oficiální název Národní strana svobodomyslná. Odtrhují se od staročeského hnutí v roce 1874. Liší se přinejmenším taktikou, nezastávají taktiku pasivní resistence.
A. Rašín svými radami, přednáškami a teoretickými závěry měl vliv na řešení pozemkového zákonodárství, na reformu, očekávanou radikálně orientovaným venkovem. Orientace byla podmíněna porážkou monarchie, nespokojení chudých rolníků, bezzemků,částečným vyřazením politického vlivu na dění ve společnosti. Aristokracie již neměla svatozář. Prostřednictvím Agrární banky bylo možno si vypůjčit prostředky na zakoupení půdy nabídnuté v pozemkové reformě. Banka posílila své postavení, stejně jako agrární strana. Kolektivní zájem vedl k požadavku, aby nejvíce půdy bylo v českých rukou. Němečtí, rakouští, maďarští velkostatkáři nebyli v oblibě. T.G. Masaryk, stejně jako K. Kramář a Rašín věděli, že naplnit touhu po půdě ovlivní radikalizaci mas, vyvolá odliv revoluční vlny.
Alois Rašín byl ve svém úřadování netypickým ministrem. Dovedl promyšleně využít státního aparátu, což noví ministři neuměli, včas si opatřovat faktografické znalosti. Příkladem byla rolnická otázka. Poměrně rychle zjistil, co radikalizuje občanskou veřejnost. Byly to velké majetkové rozdíly. Rozsáhlé bylo majetkové bohatství katolické církve. Pražská arcidiecéze vlastnila 23 000 ha půdy. Apolitická veřejnost si občas připomínala pobělohorské konfiskace nekatolických věřících. Ostřihomské arcbiskupství vykázalo majetek s kapitulou v rozsahu 47 000 ha půdy, Bánskobystřické biskupství drželo 47 000 ha půdy. Veřejnost dráždil i majetek šlechty, která, podle názoru veřejnosti nic významného pro lidové vrstvy neučinila. Lichtensteinové ovládali 173 000 ha půdy, dnes populární Schwarzenbergové drželi 248 000 ha půdy. Rod Pálfyů na Slovensku vládl nad 106 000 ha půdy. Po revoluční změně vlády v roce 1918 převládl i v ostatních evropských zemích názor, že přehnaná držba půdy není zdravá a žádoucí. Vypadalo to jako trest pro aristokracii, že přispěla ke vzniku světové války. Rozšířila se i představa, že efektivní jsou usedlosti střední velikosti.
A. Rašín často připomínal, že určitý zájem ze zahraničí může ovlivňovat domácí dění. Taaffeho vláda ve Vídni a Bismarckova vláda v Berlíně usilují, aby parlament co nejdříve schválil dvojspolek z roku 1879. O podporu bylo nutné žádat i české poslance, ovšem za předpokladu, že zanechají pasivního odporu a dostaví se do říšské rady. Jak je měli získat? Jednak v centrální vládě za křeslo tzv. ministra krajana, pochopitelně Čecha. Dále rozdělením univerzity na část německou a českou, což se realizovalo v roce 1882. České inteligenci se tím otvírají dveře k širšímu uplatnění. Také jazyková otázka měla být v českých zemích řešena příznivěji. Roku 1880 byla přijata usnesení, že úřady mají jednat podle jazyka podání. Také dalším krokem k demokratizaci bylo rozhodnutí, že má být sníženo daňové zatížení, platné pro účast ve volbách. Všechno neprobíhalo hladc. Němci v Čechách přicházeli s různými připomínkami, aby oslabili českou politickou emancipaci. Tato záležitost však byla hnacím motorem právě pro dorůstající českou inteligenci a českou dospívající mládež.
Mezinárodní vývoj však potichoučku spěl k válečnému konfliktu. V roce 1881 obsadila Francie Tunis. Současně si okupaci Tunisu přála samotná Itálie. Došlo ke konfliktní situaci italsko-francouzského vztahu. Itálie v roce 1883 přistoupila k německo-rakouskému spolku a tak vznikl trojspolek. Berlín, Vídeň i Řím věří na nové dělení světa. Agresivní státy v tom vidí dravčí přitažlivost. Ulehčení v agresivních tužbách poněkud ustoupilo, když v roce 1890 německý císař Vilém II. propustil agresivního Bismarck. Kancléř vyšel vstříc, sám navrhl demisi.
Česká politická pravice učinila nevhodný a nesprávný krok. Přistoupila na tzv. punktace. Mělo původně dojít k rozdělení země na část německou a českou. Podstatou měla být uzavřená území. Proti staročechům se postavili mladočeši. Z hlediska sociálního podporovaní českou inteligencí, tedy i mládeží. Ve volbách v roce 1891 nezískali staročeši ani mandát a vytratili se z politického života. Nicméně pokusy obnovit českou konzervativní stranu začínají znovu v roce 1918, po vzniku nové republiky.
Agrárnická propaganda přišla, snad na radu Rašína, s označením bohatých sedláků za "malostatkáře". Byl to reklamní trik a měl význam jen ve srovnání s majetkem aristokratických rodů. Jen církev se mohla poměřovat, zejména obohacená o majetky nekatolické šlechty, která se stala předmětem perzekuce a konfiskace.
Rozporuplné rozmíšky občas vyústily ve spor obilnářů a řepařů. K. Kramář i A. Rašín vývoj sledovali pozorně a nelze popřít, že se oba vyslovili k přijetí pozemkového zákona, směřoval k reformě, což byl rovněž důsledek revolučních přeměn v carském Rusku. Vedle propracované struktury stranických organizací měla strana postavení v Agrární bance a v družstevních organizacích. Agrární banka rozšiřovala svůj vliv zejména po roce 1911. Také agrární strana ocenila vliv regionálního tisku, který byl záhy doplněn zemědělským školstvím. Nebylo obtížné začlenit učitele do stranického systému agrární strany. Vliv strany se tím upevnil. Stejně jako vzrostl vliv regionálního tisku.
Mezi mluvčími se prosadil Alf. Šťastný, A. Prokůpek, St. Kubra, J. Rataj, z mladších řad Ant. Švehla, statkář z Hostivaře, od roku 1903 již ve vedoucích funkcích. Ještě z mladších ročníků vyšel R. Beran, F. Udržal, B. Bradáč, na Moravě F. Staněk, J. Rozkošný a další.
Agrárníci prosazovali vysoký počet koní, až 30 000 pro armádu, která spíš potřebovala tanky a auta. Synové velkostatkářů se cpali do zpravodajské služby, do diplomacie. Orientovali se po mnoho let na problematiku habsburského rodu a podcenili nebezpečí fašismu v Polsku, Maďarsku a hlavně v Německu.
A. Rašín se záhy dostal do pozice politického stratéga. V tomto směru vyslovuje kritické postřehy. A. Rašín, který v určitou dobu se o mladočeskou strategii a taktiku také zajímal. Mladočeši byli radikálnějším křídlem Národní strany, ale s jinou sociální podporou. Spojenectví s aristokracií jim vadilo. Šlechta zpožďovala vývoj. Mladočeši ústy svých mluvčích žádali aktivní zapojení do otázek finančních i diplomatických. Hospodářské podnikání podporují J. Grégr, K. Sladkovský, K. Kramář, J. Barák. Hájí zájem středních vrstev, žádají zdokonalení parlamentního systému, občanskou rovnost, národní toleranci. Jejich program směřoval k lepším perspektivám habsburské monarchie. Na počátku světové války se i tu angažoval A. Rašín a K. Kramář. Za protivídeňské opozice si oba vysloužili vězení. Představitel strany J. Maštálka zavedl stranu do vod Národního výboru Českého svazu. Ten si přál válku bez nebezpečí přežít. Proti tomu se postavila opozice uvnitř strany pod vedením F.Sise. Spojením s radikálně naladěnými politiky vznikla česká státoprávní demokracie, později známá jako Československá národní demokracie. Vývojem zklamaná, předpokládala, že bude nejsilnější politickou stranou s nárokem na ministerského předsedu a snad i presidenta. Vytváří pravicovou opozici v meziválečné republice.
Nové politické možnosti se dotkly také A. Rašína. Od roku 1911 byl nezanedbatelným mluvčím a poslancem Národní strany svobodomyslné. Měl i první politické zkušenosti s Omladinou, prvním vykonstruovaným politickým procesem, který se dočkal také amnestie. V letech 1918-1919 byl ministrem financí, stejně jako v letech 1920-1923. To již se angažoval v řadách Čs. národní demokracie. A. Rašín měl beze sporu významný podíl na rozpadu monarchie a vzniku československého státu. V mladočeské straně Rašín tlumil rozpory mezi křídlem podnikatelským a hmotným zájmem převážně maloburžoazních vrstev. Vznik čs. státu poněkud tlumil křížící se zájem a dychtivě se očekával výsledek nejbližších voleb.
Po vzniku ČSR se změnila také pravicová politika agrárníků a také se vytratil požadavek na federalizaci státu, což mrzelo slovenské politiky věřící, že dříve propagované zásady na federalizaci se automaticky přeformují na žádosti o autonomii. A. Rašín o tomto vývoji pochyboval, upozorňoval, že Slovensko nemá dostatek národohospodářské inteligence. Předvídal, že nové požadavky na slovenskou autonomii se budou prosazovat kolem let 1937-1938. Obával se, že po odluce jazykové může sílit zájem i o odluku státní. Předvídal, že takovou situaci bude z důvodů katolických využívat Polsko a z nacionálních Německo a Maďarsko. Bylo to předvídavé. Chytrým tahem se Rašín představil podporou například vnitrostranickým odborem pro židovskou emancipaci. V této době byl zájem o odbor tiskový, o sekci průmyslového podnikání, státních úředníků. Měsíčníkem strany se stala Národní revue s řadou podnětných úvah ve prospěch výrobní základny nové republiky. Síla strany se upevňovala také vydáváním 23 až 25 regionálních listů. Rašínův vliv se projevil jeho iniciativou pro vznik sekce vysokoškolských studentů. Často to byla přípravka pro regionální noviny této strany. Po zkušenostech s Osvětou nabádal A. Rašín držet zásadu legality. V této době vznikala nová politická realita, profesionální stranický politik. Záhy to napodobila i strana republikánská (agrární). Nutné finanční zdroje měla průmyslová buržoazie a velkostatkáři. Stačí jen podotknout, že tito "profesionálové" byli oporou pro reálnou a praktickou pravicovou politiku. Nejmladší adepti tohoto výběru se dočkali i využití v Národním souručenství jako podporovatelé reálpolitiky prezidenta Emila Háchy. I Háchova politika měla své kořeny.
Zájem o vylepšenou politickou taktiku a perspektivní strategii, o celkovou modernizaci, měl nejen Rašín u mladočechů a později u národních demokratů. Karel Kramář, nar. 27.2.1860, syn stavitele v Semilech, studující národohospodářské otázky, zejména z francouzské literatury. Zatím A.Rašín měl politické zkušenosti z Omladiny.
Karel Kramář se opíral o vysokoškolská studia v cizině, ve Francii, ve Štrasburku, Berlíně a v Paříži. Ke Kramářově taktice patřilo pěstování přátelských styků, využívání známostí. Psal i do anglického tisku, do novin v Německu a je známo i několik pokusů uplatnit v Rusku. Velmi často myslel na autroslavistickou politiku, kladl základy i pro myšlenkový program novoslovanství. Obíral se i myšlenkou otevřít místo pro ruský trh s doplněním o vývoz z českých zemí. Profrancouzský vliv byl znatelný do roku 1938, ale prudce poklesl pro nezájem Paříže angažovat se na straně Prahy v době mnichovských událostí. Právě Mnichov byl zlomem vlivu Francie v Československu, nebyly to jen události kolem únorových dnů roku 1948.
Do jisté míry, po zkušenostech z dneška, lze obdivovat vědeckou solidaritu Bedřicha Pacáka, dr. Josefa Herolda, J.G. Maštálka, dr. V. Škardy a z mladočeských národohospodářů dr. A. Rašína, J. Preise, K. Kramáře a dr. Z. Tobolky. Po roce 1904 bylo zřetelné, že se sbližují mladočeská strana se stranou staročeskou, se stranou vedenou dr. K. Matušem,vrchním ředitelem Zemské banky v Praze. Zájem byl i o dr. Alb. Bráfa. Politická situace koncem světové války odbourala vliv staročechů z politického jeviště.
Další stranou, v pořadí vlivu, se stala strana agrárníků, pohybující se rovněž v pravicovém spektru českého politického života.
Agrární strana se ustavila v Čechách roku 1899. Čistě agrární zájem odvedl řadu členů mladočeského zaměření přímo do vod zemědělské strany. Na Moravě se stabilizovala agrární strana až v roce 1904. Rozhodující vliv drželi velkostatkáři.
Vnitrostranické poměry
Ovlivňovaly Aloise Rašína větší měrou než jiné české politiky. Narozen 18.10.1867, zemřel na následky atentátu provedeného anarchistou Šoupalem 18.2.1923. Rašín se do povědomí českého lidu zapsal jako národohospodář pravicového zaměření, uplatňující řadu pozitivních poznatků a postřehů k liberální politice daných let. Povoláním byl A. Rašín právníkem a jeho spolupracovníci o něm tvrdili, že je ovlivněn studiem Napoleona, který vždy požadoval přesnost rozkazů, jasnou formulaci, aby nedocházelo k různým výkladům. Jeho zásahy do ekonomického vývoje o tom svědčí. A. Rašín byl uznávaným mluvčím mladé generace, která hledala uplatnění v politickém životě. Dostal se do hledáčku policie a ta připravila první vykonstruovaný politický proces, označovaný historiky za justiční omyl s Omladinou. Policejní sledování mu připsalo angažovanost ve státoprávní radikální straně. A. Rašín byl také pozorovatelem a analytikem, v té době, dvou politických
Staročeši
Ve skutečnosti nejstarší česká politická strana s oficiálním názvem zakotvená jako Národní strana. S reálným politickým vlivem v letech 1860-1890. Spojenci této strany byla česká aristokracie, velkostatkáři, bohatí podnikatelé a obchodníci, což ji strhávalo k pravicové politice. Nesmíme zapomenout, že předchozí společenské zřízení bylo pod mocenským vlivem feudalismu. Nicméně vědecká aktivita a osvětová angažovanost F. Palackého, Ladislava Riegra a A.Braunera ji dodávalo autoritu.
A.Rašín se kriticky vyslovoval k politice Staročechů, kteří nechránili souzené Omladináře. Sám byl postižen dvouletým trestem. Rašín se rozešel se Staročechy a angažoval se a působil od roku 1907 v řadách Mladočeské strany. Od roku 1911 působil jako poslanec ve vídeňské Říšské radě. Za války se podílel na domácím protihabsburském hnutí.
A. Rašín dokázal využívat i mezinárodního vlivu. V roce 1907, také jako ohlas ruského politického radikalismu, se začala prosazovat myšlenka na všeobecné volební právo. Ve Vídni také sledovali politický kvas v Rusku a pečlivě studovali veřejné mínění. Ministerstvo vnitra (1906-1908) vydalo předlohu pro novou, modernější a tedy i tehdy demokratičtější pojetí volebních zákonů. Silný vliv pravice, tentokrát německé, prosadil zásadu, že 1 poslanec německé národnosti musí být kryt podporou 41 000 Němců, ale český poslanec má soustředit 57 000 Čechů. Lidé kolem Rašína předvídali, že je to nový hřebík do existence habsburské monarchie. Zmíněné rozhodnutí vyvolalo neklid mezi Němci v českých zemí, v Německu, zejména v Prusku. V volbou se totiž prokázala slovanská většina v řadách voličů, 259 poslanců slovanského původu stálo proti 233 poslanců neslovanského původu. Další poznatek, že vnitřní poměry mohou směřovat k rozpadu monarchie, případně k administrativní úpravě vnitrozemských regionů. V parlamentních lavicích zasedlo 107 Čechů, 82 Poláků, 33 Rusínů, 24 Slovinců a 13 Srbochorvatů. Myšlenka jugoslávské solidarity ještě nevznikla.
V roce 1908 došlo k nové realitě. Bosna a Hercegovina byla natrvalo připojena k habsburské monarchii. Rusko drželo nad Srbskem ochranou ruku, šlo přece o pravoslavný stát, ochotný i v jiných záležitostech podporovat cara. Situace se vyhrocovala ve válečný konflikt, což potvrdil vývoj z roku 1914.
Poslední císař rakouský, Karel 1. (1916-1918) již situaci nezvládl a habsburská monarchie se rozpadla.
Ani nespravedlivá volební aritmetika nemohla zatajit německý základ monarchie. Habsburská hvězda zapadala.
A. Rašín a nostrifikace
V říjnu roku 1918 přešla politická moc do rukou české a slovenské buržoazie. Pokud se aristokracie nemodifikovala, formou podnikatelů, snížil se význam a autorita šlechty. Potvrzoval to i zákon, který rušil šlechtické tituly. Dnešní znovu užívání neplatných titulů jen prozrazuje politické závěry jisté části konzervativní složky české společnosti. Nelze podceňovat politický vliv vládní garnitury, ale skutečnost že zejména průmysl a peněžní ústavy přešly do rukou rakouských, německých a maďarských majitelů, vyvolával obavu z nestability.
Zasvěcenější ekonomové dokonce očekávali s obavou, že poválečná krizI postihne novou republiku. Výroba dosahovala jen 75% předválečné produkce. Hledalo se řešenÍ. NadějI vzbuzovala myšlenka na tzv. nostrifikaci.
Po vzniku Československa měly podniky svá směrodatná místa ve Vídni, v Budapešti, občas v některém významnějším městě v Evropě. Zde se rozhodovalo o výrobě i o plánování. Důvodů byle několik. Zejména platily pro Vídeň. Byly tu ústřední vládnoucí centra politického, ale ekonomického vlivu, banky, sídla velkoobchodu. Vídeňská administrativní místa přidala další podnět. Byly tu menší přirážky k daním a menší poplatky.
Realitou se stala skutečnost, že řada podniků měla své sídlo ve Vídni, ale závody a podniky byly po celém území monarchie. Majitel, který měl podnik například v Uhrách snadněji unikl daňové kontrole, obtížné bylo stíhání za vývoz peněz z uherské části státu. Také zásluhou A. Rašína byl již v roce 1919 přijat zákon o nostrifikaci podniků a repatriaci cenných papírů. Zákon vyžadoval přemístění směrodatných center ze zahraničí na československé území. Výrobní jednotka měla být řízena ze stejného státního územÍ. Dalo se to řešit zřízením pobočky, prodejem továrny (závodu), což bylo výhodné pro nákup z českých, případně slovenských zdrojů, které byly viditelně slabší a málo průrazné. To považovala slovenská buržoazie za nerovnoprávné postavení, i když to nebyl vývoj vyvolaný českou stranou. Liberalistickými zásadami neprošel návrh, aby bylo zakázáno např. celní cestou, případně dopravou, vyvážet československé suroviny a ze stejných surovin dováže hotové výrobky.
Z rozptýlených výroben měla být v Československu vytvořen jeden podnik (závod). Většina vedení nově vzniklé společnosti měla bydlet na čs. území, měla být občany ČSR a měla mít většinu pro právoplatná usnesení. Celkem bylo nostrifikováno 235 podniků. Pro domácí posílení hospodářské situace a výhledu do budoucnosti to bylo efektivnější řešenÍ. Dnes spíše o podniky přicházíme, dostávají se do cizích rukou. Necháme si je vytunelovat, například krádeží patentů, technologických dovedností Zisky se realizují mimo naše území. Nostrifikované závody se z objektivních důvodů zapojovaly do finančního systému v Československu. Hodnota nostrifikovaných podniků dosahovala hodnotu několika miliard korun. Dnes miliardy mizí za hranicemi.
Zcela speciálním zákonem byla řešena otázka železniční. Proběhla cestou znárodnění, což bylo nutné zejména na Slovensku. Zaniklo 17 regionálních železnic. Dnes se spíš ruší zestátnění. Důsledkem nostrifikace byl i vznik nových bank z filiálek bank ve Vídni. Dotýkalo se to i Bank of England. Nostrifikace počeštila "Pražskou železářskou společnost", továrnu na sirky SOLO, Báňskou a hutní společnost, sklárny lnwald, textilky Mautner, textilku v Lučenci. Dnes je stydno uvádět, že původně české podniky jdou do rukou cizích vlastníků. Podstatnou částí nostrifikace byl přesun kapitálové účasti a aktivit z ciziny do ČSR. Vedoucí české banky nákupem cenných papírů ve Vídni získaly.
Rašínova recese
Po rozpadu habsburského státu vznikly tři státní celky, Rakousko, Maďarsko a Československo. Rakousko-Uherská velmoc měla v běžném oběživu zhruba 2,5 miliardy korun, ale po skončení války v Maďarsku a v Rakousku se tiskly další bankovky, šlo o inflační měnu, ničím nepokrytou. Oběživo stoupalo každý měsíc. Pokud se dostalo přes hranice, zaměřilo se na nákup potravin, případně i na jiné zboží. Do 28. února 1919 oběživo činilo 52 miliard korun rakouské měny, dosud užívané i na území nového ČSR. Měnová rozluka (secese) byla tedy nutná. Přirozenou cestou by se to dalo řešit bankrotem. 25.2.1919 byl přednesen v Národním shromáždění návrh na měnovou reformu. Okamžitě bylo na hranice vysláno čs. vojsko a zastavena byla i mezinárodní doprava. Samostatnost státu se poznává podle toho, že nový stát má politicko-mocenské prostředky ve svých rukách, že se již nemusí a také neřídí zákony přijatými na jiném území, že si rozhoduje o svých finančních otázkách. Samostatná čs. měna fakticky existovala (de iure) od 26.2.1919. A. Rašín doporučil okolkovat dosavadní bankovky, které platily až po okolkování čs. kolkem. Jinak neplatily.
Kolek byl placen v poměru 1:1000 hodnoty bankovky. Kolkování v českých zemích trvalo do 19.března, na Slovensku rovněž do 19. března 1919. Okolkované bankovky, nyní již platné, byly majiteli vráceny jen z poloviny. Zbytek byl státem zadržen jako státní půjčka. Nucená státní půjčka měla úrok 1 %. Majitel půjčku nemohl vypovědět, ale stát ji mohl zaplatit podle vlastního rozhodnutí, až měl dostatek vlastních prostředků. Státní nucená půjčka byla nepřevoditelná na jinou osobu. Ke kolkovaní bylo předloženo jen necelých 5 miliard. Postupně byly bankovky uvolňovány. Státní (nucená) půjčka se postupně uhrazovala.
Čs. korunu bylo možno před okolkováním získat za 25 švýcarských centimů, po okolkování za 34 centimů, čs. měna se zpevnila.
Pozemková reforma
Poválečné nálady se vystupňovaly do radikálních návrhů na pozemkovou reformu, a to nejen v agrárních kruzích. Ti, kdo se báli revoluce, zcela otevřeně hlásali přesvědčení, že realita pozemkového bohatství uklidní vlny nespokojenosti. Realita dne byla jasná. 150 největších aristokratických majitelů vlastnilo s výměrou nad 5 000 ha půdy, tím celkem vlastnilo také deset procent rozlohy státu. Vedle agrárníků návrhy na pozemkovou reformu předpokládali také sociální demokraté. Především podcenili mnohaletý hlad po půdě, zejména u těch sociálně nejslabších na venkově. Sociální demokraté po vzoru Kanady a USA doporučovali velkovýrobu. Vzorem se měla stát hospodářsky dobře vybavená velká farma. Agrárnická představa, podporovaná i movitými příslušníky občanských stran (například národními demokraty) volali "Okamžitě zaknihovat". Tedy předat i několik málo hektarů do privátního držení. Ve světě v té době vítězila velkovýroba, ale historické poměry v Evropě vyvolávaly hlad po půdě. Velký majetek aristokratických rodů a také majetek církve dráždil početné kolektivy neagrárního obyvatelstva. Tím spíše, že autorita šlechty a církve byla otřesena hrůzami války. Znova se připomínalo, že např. Schwarzenbergové vlastnili 248 000 ha půdy.
V roce 1919 záborový zákon stanovil, že velkostatek do výměry 150 ha zemědělské půdy a nebo do 250 ha veškeré půdy (např. rybníky) podléhá reformě, ovšem za náhradu. Praxe v dalších letech prokázala časté obcházení uvedeného zákona. Nicméně zákon předešel sociálnímu výbuchu, vznikla naděje na získání půdy. Pod pozemkovou reformu spadalo 1913 ekonomických celků s počtem více než 4 miliony hektarům půdy. Církev pozemkové reformě uvolnila rozlohu kolem 500 000 ha půdy. Součástí zabraných velkostatků bylo také 2 976 potravinářských podniků (např. mlékáren), dřevařských podniků, těžařských apod. Zabraná půda tak celkově zabrala 30% československého státu. K pozemkovému majetku se dostalo 400 000 zájemců. Půdu bylo možno odkoupit, případně i pronajmout. Zájemci o půdu tvoří členský základ agrární strany, která teprve teď začíná počtem dosahovat sociálně demokratickou stranu, která se neprosadila s návrhy na znárodnění. Cena pozemků získaných v reformě kolísala podle bonity půdy mezi 2 000-8.600 Kč. Část nákupu mohla být kryta úvěrem, což bylo výhodné pro bohatší zájemce o půdu. Mnoho nových držitelů půdy předpokládalo, že za nějakých deset let se dluhů zbaví a bude prosperovat. Veřejnost nepočítala s tím, že se dostaví hospodářská krize, s masovou nezaměstnaností, s kterou si kapitalismus už po mnoho let neví rady. Pokus řešit situaci formou fašismu skončil masakrem občanů za II. světové války.
Levicový proud politického tábora kritizoval tzv. zbytkové velkostatky, které měly rozlohu větší než určovala reforma, nad 250 ha půdy. Nutno sdělit, že stát v reformě převzal do vlastnictví 509 000 lesní půdy. Podíl státem obhospodařovaných lesů stoupl ze 16% na 26% výměry. Pozemkovou reformu různého typu prodělalo po první světové válce 21 evropských států. Pozdější návrhy světové pravice potrestat realizátory pozemkových reforem nepřipadaly v úvahu, právníci nechtěli trestat lidi za minulý historický vývoj. Ti, kdo pozemkovou reformou získali, byli potom často podporovateli monarchofašismu, militaristického fašismu, nacismu, koloniálního fašismu apod.
Lesy zůstaly majetkem státu v rozsahu 1,7 milionů ha. Důvody byly sice také odborné, ekonomické, ale i politické a vojenské. Pohraniční lesy patřily v převážné míře německé, rakouské a maďarské šlechtě a zaměstnanci nečeského a neslovenského původu se nechávali získávat pro protistátní aktivity, pro špionáž, pro pašování zbraní pro teroristy.
Po stránce politické pozemková reforma se prohlašovala "co bylo ukradeno musí být navráceno". Odčinit Bílou horu. Pobělohorské poměry majetkově a fyzicky likvidovaly nekatolickou šlechtu a měšťany. Lesní zaměstnanci německé národnosti měli usnadněn legální přístup k loveckým zbraním. Od roku 1934 byla přečasto stranická legitimace Sudetoněmecké strany poukázkou pro zaměstnání. Dnes už jen v torzovitě zachovaných informací SOS (Stráže obrany státu) jen v době ohrožení čs. republiky najdeme údaje, teroristům bylo dopraveno 731 pušek ze skladů bývalé rakouské armády zlikvidované Hitlerem v r. 1938.
Rekatolizace také vyhnala více jak 150 000 členů nekatolické inteligence do ciziny. Příslušníci mladé drobné aristokracie potom sloužili v armádách třicetileté války. Do českých zemí přišla ve větším měřítku aristokracie německá, rakouská, bavorská, saská, italská, španělská, která se reprezentovala barokem. Život poddaných je příliš nezajímal.
Připravil: J. Skalský
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 443. publikaci určenou pro české vlastenecké organizace. Praha, 24. července 2013
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz