Peter Dale Scott
Během posledních dvou desetiletí se dvakrát očekávalo, že ve vojenských výdajích USA a Západu dojde ke značným škrtům. Poprvé tomu bylo po pádu Berlínské zdi a podruhé v souvislosti s finanční krizí z roku 2008. Ale v obou případech vojenské výdaje brzy vzrostly. K faktorům, které přispěly k tomuto nárůstu, mimo jiné patří americké intervence do nových oblastí. V devadesátých letech to byl Balkán a dnes je to Libye. [1] V obou případech zůstalo skryto pohledu veřejnosti, nakolik byla al-Kájda, spíše než nepřítelem, tajným spojencem USA při těchto intervencích.
Intervence USA na Balkáně a poté v Libyi byly prezentovány servilními americkými a spojeneckými médii jako intervence humanitární. Někteří washingtonští intervencionalisté tomu skutečně mohli upřímně věřit. Ale v obou případech mohly také působit hlubší motivace: od ropy až po geostrategické priority.
Prakticky ve všech válkách, ke kterým došlo po roce 1989, bojovala Amerika a islámské frakce o to, kdo bude v postsovětském období kontrolovat klíčová území Euroasie. V některých zemích jako bylo Somálsko (1993) nebo Afghánistán (2001) šlo o přímý konflikt, kdy každá ze stran využívala excesů druhé strany jako záminky pro intervenci.
Ale byly zde i jiné intervence, při kterých Američané využili al-Kájdu jako prostředku, jak zvýšit svůj vliv, například v Ázerbájdžánu v roce 1993. Místní promoskevský prezident byl odstraněn poté, co tam bylo tajně letecky dopraveno značné množství Arabů a dalších zahraničních mudžáhidských veteránů z Afghánistánu. Tuto leteckou přepravu narychlo zorganizovali tři bývalí veteráni Air America, letecké linky CIA. (Tuto trojici lidí, kteří byli společně přiděleni z Pentagonu k CIA, tvořili Richard Secord, Harry Aderholt a Ed Dearborn.) [2] Byl to sňatek z rozumu vytvořený ad hoc. Mudžahedínům bylo umožněno bránit muslimy před ruským vlivem v enklávě Náhorní Karabach, zatímco Američané získali nového prezidenta, který otevřel ropná pole v Baku západním olejářským společnostem.
Tento model americké spolupráce s muslimskými fundamentalisty zaměřené proti sekulárním nepřátelům není nový. Datuje se přinejmenším od roku 1953, kdy CIA rekrutovala pravicové mulláhy, aby svrhla premiéra Mossadeka v Íránu, a kdy také začala spolupracovat se sunnitským Muslimským bratrstvem. [3] Ale v případě Libye (2011) jsme svědky mnohem komplexnějšího sňatku z rozumu mezi USA a složkami al-Kájdy, který je opakováním modelu, který jsme již dříve viděli v Bosně (1992-95) a Kosovu (1997-98). Amerika v těchto zemích reagovala ve jménu humanitární intervence na místní konflikty, aby potlačila tu stranu, jež páchala krutosti. Jenomže ve všech těchto třech případech páchaly krutosti obě strany a americké intervence ve skutečnosti podporovaly stranu napojenou na al-Kájdu.
Ve všech třech případech byl důvod pro intervenci podpořen nestoudnou manipulací a falšováním faktů. To, co jeden historik poznamenal o bosenském konfliktu a co platilo také pro Kosovo, se dnes opakuje v Libyi. Přestože tehdy byly útoky „páchány jak Srby, tak Muslimy,“ západní média fungovala podle vzorce: „zabíjení Muslimů stojí za zprávu, zatímco smrt ne-Muslimů nikoliv.“ [4] Zprávy o masových znásilňováních v řádu tisíců se ukázaly být divoce přehnané. Jistý francouzský novinář „objevil pouze čtyři ženy, které byly ochotné tuto událost potvrdit.“ [5] Právě v té době, v roce 1994, cestoval francouzský intelektuál Bernard-Henri Lévy do Bosny a horlivě schvaloval případnou intervenci v Bosně. V únoru 2011 odjel do Benghází a zopakoval si svou intervencionalistickou roli na případu Libye. [6]
V případě všech výše zmíněných zemí krom toho existují určité indicie, že jisté americké a/nebo západní zpravodajské skupiny spolupracovaly se složkami al-Kájdy od samého počátku konfliktu. A to ještě předtím, než byly tyto otřesné zločiny uváděny jako důvod pro intervenci. To naznačuje, že pro americké intervence existovaly hlubší důvody, jejichž součástí byla touha západních ropných společností po ovládnutí ropných zásob v Libyi (a stejně tak v Iráku), aniž by se muselo jednat s nějakým obtížným a mocným vůdcem, nebo touha vybudovat strategický ropovod napříč Balkánem (v případě Kosova). [7]
To, že by USA mohly podporovat al-Kájdu v teroristických ohavnostech, zcela odporuje dojmu, který vytvořila americká média. Tato pokračující nesvatá aliance nicméně znovu ožívá a je budována na spojenectví, které tvořilo podklad Brzezinskeho strategie provokací v Afghánistánu v letech 1978-79, kdy byl poradcem pro národní bezpečnost za prezidenta Cartera.
Brzezinski se v těchto letech nerozpakoval hrát proti Sovětskému svazu teroristickou kartou. Posílil snahy SAVAKu (šáhovy íránské zpravodajské služby) o spolupráci s islamistickými předchůdci al-Kájdy při destabilizaci Afghánistánu, což brzy vedlo k sovětské invazi do této země. [8] Brzezinski, jak se později chlubil, řekl tehdy Carterovi: „Nyní máme příležitost poskytnout SSSR jeho vlastní vietnamskou válku.“ [9]
Ředitel CIA William Casey v této strategii využívání teroristů proti SSSR v Afghánistánu pokračoval. Zpočátku CIA posílala pomoc prostřednictvím pákistánské ISI (Inter-Services Intelligence) svým afghánským klientským extrémistům jako byl Gulbuddín Hekmatjár (který je dnes jedním z nepřátel USA v Afghánistánu). Avšak v roce 1986 „Casey poskytl podporu ze strany CIA dlouhodobé snaze ISI verbovat radikální muslimy z celého světa, aby přišli do Pákistánu a bojovali po boku s afghánskými mudžahedíny.“ [10] Pomoc CIA nyní získal Úřad služeb v Péšáváru, který vedl Palestinec Abdulláh Azzám a Usáma bin Ládin. Ve Farúkově mešitě v Brooklynu bylo založeno středisko al-Kifáh, americký úřad na verbování tzv. arabsko-afghánské cizinecké legie (budoucí al-Kájdy). [11]
Je důležité si právě dnes připomenout, jak Brzezinski a Casey využívali teroristy. V případě Libye, tak jako dříve v souvislosti s Kosovem a Bosnou, existují alarmující signály, že se Amerika i nadále upsala islámskému terorismu jakožto prostředku, jak rozložit socialistické nebo kvazisocialistické státy, které předtím nespadaly do její sféry vlivu. Nejdříve to byl SSSR, pak Jugoslávie a dnes Libye. Jak jsem psal jinde, Kaddáfí využíval bohatství Libye, jediného středozemního státu, který je stále vyzbrojen Ruskem a který je nezávislý na sféře vlivu NATO, aby kladl západním ropným společnostem stále tvrdší podmínky a učinil celou Afriku nezávislejší na Evropě a Americe. [12]
Podpora mudžahedínů zahrnovala ujednání ohledně porušování zákona, a to za velkou cenu. Ve druhé části tohoto článku ukážu, že vládní ochrana klíčových postav z brooklynského střediska al-Kifáh znamenala, že někteří z nich zůstali na svobodě dokonce i poté, co se vědělo, že se dopustili zločinů. A oni se tak mohli zapojit do dalších teroristických činů ve Spojených státech, jako byl první bombový útok proti World Trade Center v roce 1993.
Aliance USA a al-Kájdy v Libyi
Intervence NATO v Libyi byla prezentována jako humanitární kampaň. Tou ale není. Obě strany se dopustily ohavností. To, že Američané slyšeli z médií častěji o zvěrstvech prokaddáfiovských sil než o těch, která spáchala opozice z Benghází, je částečně dáno úsilím vlivné PR společnosti Harbour Group pracující pro bengházskou opoziční National Transitional Council (TNC). [13] Skutečnost je však taková, jak referoval londýnský Daily Telegraph, že obyvatelé rebely kontrolovaného Benghází jsou terorizováni, mnozí z nich „mají příliš velký strach než aby v noci jezdili temnými uličkami, obávajíc se vydírání nebo újmy na rychle se množících kontrolních stanovištích.“
Kromě toho se přibližně 1 a půl miliónu černých Afričanů, kteří přicestovali za prací, cítí jako v pasti kvůli podezření, že podporují špatnou stranu. Mnoho z nich bylo napadeno, někteří byli chyceni, vyvlečeni z bytů, mláceni a zabiti. Tak zvaní „revolucionáři“ a „bojovníci za svobodu“ jsou ve skutečnosti běsnící banditi páchající zvěrstva, která jsou zamlčována mainstreamovým zpravodajstvím, jež nechce ukázat, jak by Libye vypadala po sesazení Kaddáfího. [14]
Obdobně se vyjadřuje Thomas Mountain: „Poté, co vypuklo povstání v Benghází, bylo několik stovek súdánských, somálských, etiopských a eritrejských hostujících dělníků oloupeno a zavražděno rasistickými povstaleckými milicemi. Tato skutečnost zůstala mezinárodními médii naprosto utajena.“ [15] Takových zpráv přibývalo. Human Rights Watch nedávno obvinila rebely ze zabití Kaddáfího přívrženců (šlo o pouhé civilisty) a vykrádání, vypalování a plenění domů a čtvrtí prokaddáfiovských příznivců. [16]
Ještě nepravděpodobnější je, že by se Američané a Evropané ze svých médií dozvěděli, že v rámci skupin, které tvoří přechodnou koalici v Benghází, tu nejostřílenější skupinu představují veteráni z Al-Džamá al-Islámíja al-Mukatilah bi-Libya (Libyan Islamic Fighting Group – LIFG). Význam kontingentu Libyjské islámské bojové skupiny v rámci TNC byl bagatelizován v nedávném vydání International Business Times:
„LIFG je radikální islámská skupina, která již téměř deset let vede s Kaddáfího režimem malou gerilovou válku. Mnoho lidí z vedení LIFG bylo dříve vojáky, kteří bojovali na straně mudžahedínů proti sovětským silám v Afghánistánu. Poté, co vypuklo povstání, reportáže uváděly, že někteří členové LIFG se přidali k povstaleckému hnutí. A mnozí tyto bojovníky obviňovali, že mají vazby na al-Kájdu, což LIFG následně popřela.
LIFG se však dříve vyjádřila, že jejím konečným cílem je nastolit v Libyi islámský stát, což je velmi znepokojující vzhledem k faktu, že mnoho jejích bojovníků se nyní angažuje na straně TNC. Nicméně se uvádí, že bojové síly LIFG nemají více než několik tisíc mužů, takže existuje přesvědčení, že LIFG nemůže v rámci opozice představovat vážnější problém.“ [17]
Teprve se ukáže, zda bude vítězná TNC schopna zkrotit islamistické aspirace bezohledných džihádistických veteránů, které má ve svých řadách.
Existují obavy, že se roky bojů v Afghánistánu a Iráku zocelená LIFG, třebaže dnes v rámci bengházské koalice asi nepředstavuje většinu, bude těšit většího vlivu, pokud se Benghází někdy dostane k rozdělování kořisti z vítězství. V únoru 2004 svědčil tehdejší ředitel ústředního zpravodajství George Tenet před senátním výborem pro zpravodajské služby o tom, že „jedna z nejbezprostřednějších hrozeb [americké bezpečnosti v Iráku] pochází ze strany menších mezinárodních sunnitských extrémistických skupin, které těží prospěch z kontaktů s al-Kájdou. Patří mezi ně… Libyjská islámská bojová skupina.“ [18]
Studie vojenské akademie ve West Pointu v roce 2007 referovala o „vzestupu vzájemné spolupráce mezi Libyjskou islámskou bojovou skupinou (LIFG) a al-Kájdou, což vyvrcholilo 3. listopadu 2007, kdy se LIFG oficiálně připojila k al-Kájdě.“ [19]
Ačkoli si Británie a Spojené státy byly dobře vědomy, jak West Point hodnotí přítomnost skalní LIFG v rámci bengházské koalice TNC, jejich speciální síly přesto bengházskou TNC tajně podporovaly, a to dokonce ještě předtím, než NATO spustilo vzdušnou podporu:
„K bombardování této země došlo, když vyšlo najevo, že stovky příslušníků britských speciálních sil byly rozmístěny hluboko uvnitř Libye, aby zaměřovaly síly plukovníka Kaddáfího – a další jsou v pohotovosti…
Celkově je zřejmé, že než začaly letecké údery s cílem vynutit si na Kaddáfího silách bezletové zóny, tak v Libyi působilo 250 vojáků britských speciálních sil plus jejich podpora.“ [20]
Existují také zprávy, že mezi 23. a 24. únorem 2011 – téměř měsíc před zahájením bombardování Severoatlantickou aliancí –, byly do Libye vyslány i americké zvláštní síly. [21]
Britská podpora fundamentalistické LIFG ve skutečnosti trvala nejméně 10 let:
„V září 1995 vypukly v Benghází mezi [Kaddáfího] bezpečnostními silami a islamistickými gerilami ostré střety, které zanechaly na obou stranách desítky zabitých. Po týdnech intenzivních bojů Libyjská islámská bojová skupina (LIFG) formálně vyhlásila svou existenci v komuniké nazývajícím Kaddáfího vládu ‚odpadlickým režimem, který se rouhá proti víře v Boha Všemohoucího‘ a vyhlašujícím, že svržení tohoto režimu je ‚prvořadou povinností hned po víře v Boha.‘ Toto a další komuniké LIFG byly vydány libyjskými Afghánci, kteří dostali politický azyl v Británii… Toto zapojení britské vlády do kampaně LIFG proti Kaddáfímu zůstává předmětem značných kontroverzí. Podle bývalého důstojníka MI5 Davida Shaylera byla další velká operace LIFG, neúspěšný pokus o zavraždění Kaddáfího v únoru 1996, při kterém bylo zabito několik členů jeho ochranky, financována britskou zpravodajskou službou sumou 160 000 dolarů.“ [22]
Shaylerův detailní popis byl sice podroben kritickému rozboru, ale mnoho dalších zdrojů odhaluje, že britská podpora libyjských džihádistů dlouho předcházela současnému konfliktu. [23]
Ještě větší hrozbou, než je nacionalistická LIFG, mohou být do budoucna bojovníci z více mezinárodně zaměřené Al-Kájdy v islámském Maghrebu (AQIM), kteří se chopili válkou nabízené příležitosti, aby do tohoto konfliktu vstoupili a vybavili se z Kaddáfího vyloupených zbrojnic. [24] AQIM představuje specifické riziko, neboť je podle nedávných zpráv (podobně jako další filiálky al-Kájdy od Afghánistánu až po Kosovo) rostoucí měrou financována z výnosů oblastních překupníků drog. [25]
Stručně řečeno, kampaň NATO v Libyi podporuje koalici, ze které nejspíše vyjdou současní a bývalí spojenci z al-Kájdy posíleni. [26] A západní síly je tajně podporovaly od samého počátku.
Aliance USA a al-Kájdy v Bosně
Clintonovy intervence v Bosně a Kosovu byly obdobně prezentovány jako intervence humanitární. Krutostí se ale v těchto konfliktech dopustily obě strany. Washington, podobně jako západní média, bagatelizoval muslimské zločiny, protože sledoval jiné zájmy.
Většině Američanů je známo, že Clinton poslal americké síly do Bosny, aby tam následně po široce prezentovaných srbských ukrutnostech (masakru tisíců Muslimů ve Srebrenici) vynucovaly dodržování daytonských mírových dohod. Díky energické kampani PR firmy Ruder Finn toho Američané slyšeli hodně o srebrenickém masakru, ale daleko méně o stínání hlav a dalších krutostech prováděných Muslimy, které masakru předcházely a které by ho mohly vysvětlovat.
Hlavním důvodem srbského útoku na Srebrenici bylo vypořádat se s ozbrojenými útoky, které byly z této základny prováděny proti nedalekým vesnicím: „zpravodajské zdroje uvedly, že toto trýznění podnítilo srbský útok proti 1500 muslimským obráncům uvnitř této enklávy.“ [27]
Generál Philippe Morillon, velitel jednotek OSN v Bosně v letech 1992 až 1993, svědčil před ICTY (International Tribunal for the former Yugoslavia) o tom, že muslimské síly umístěné ve Srebrenici „podnikly útoky během pravoslavných svátků a ničily vesnice masakrujíce všechny jejich obyvatele. V tomto regionu to vyvolalo zcela mimořádnou zášť.“ [28]
„Muslimské síly,“ jak uvádí prof. John Schindler, „mezi květnem a prosincem 1992 opakovaně napadaly srbské vesnice v okolí Srebrenice, zabíjely a mučily civilisty. Někteří z nich byli zmrzačeni a upáleni zaživa. Dokonce i v prosarajevsky zaměřených hodnoceních se připouští, že muslimské síly ze Srebrenice… zavraždily přes 1300 Srbů… a etnicky vyhladily rozsáhlé území.‘“ [29]
Peter Galbraith, bývalý velvyslanec USA v Chorvatsku, později v rozhovoru připustil, že americká administrativa si byla vědoma toho, že „jistý malý počet zločinů“ byl v Bosně spáchán zahraničními mudžahedíny, ale odmítl, že by tyto zločiny „hrály v souběhu věcí velkou roli.“ [30]
Další zdroje odhalují, že Washington poskytl tichý souhlas s chorvatským vyzbrojováním a posilováním muslimské přítomnosti ve Srebrenici. [31]
Brzy začaly Herkulesy C-130 – některé, ale ne všechny, íránské –, shazovat zbraně pro Muslimy, čímž porušovaly mezinárodní zbrojní embargo, které Spojené státy oficiálně respektovaly. Dorazili rovněž další arabsko-afghánští mudžahedíni. K mnoha shozům ze vzduchu došlo v Tuzle (70 km od Srebrenice), kde byli i někteří z mudžahedínů. [32]
Washington, podle londýnského listu The Spectator, využíval pro tento přísun zbraní a bojovníků dalších zemí jako bylo Turecko nebo Írán:
„V letech 1992 až 1995 Pentagon pomáhal při přesunu tisíců mudžahedínů a dalších islámských složek ze střední Asie do Evropy, aby bojovali po boku bosenských Muslimů proti Srbům…. Prof. Cees Wiebes z Amsterdamské univerzity sestavil, v rámci nizozemskou vládou podniknutého vyšetřování srebrenického masakru z července 1995, zprávu s názvem ‚Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995‘, která byla zveřejněna v dubnu 2002. Detailně v ní popisuje tajnou alianci mezi Pentagonem a radikálními islámskými skupinami ze Středního východu a jejich úsilí pomáhat bosenským Muslimům. Od roku 1993 probíhalo přes Chorvatsko obrovské pašování zbraní Muslimům, které bylo organizováno ‚podloudnými agenturami‘ USA, Turecka a Íránu ve spojení s paletou islámských skupin, které zahrnovaly afghánské mudžahedíny a proíránský Hizballáh. Zbraně zakoupené Íránem a Tureckem s finanční podporou Saúdské Arábie byly letecky přepraveny ze Středního východu do Bosny. Do této letecké přepravy, jak Wiebes zdůrazňuje, byly Spojené státy ‚velmi úzce zapojeny.‘“ [33]
Wiebesův podrobný popis, podložený roky výzkumu, dokumentuje jak americkou spoluzodpovědnost, tak to, jak ji Spojené státy vehementně popíraly:
„10. února 1995 v 17:45 norský kapitán Ivan Moldestad, pilot norské vrtulníkové sekce (NorAir), stál ve dveřích svého dočasného ubytování nedaleko Tuzly. Byla tma a najednou uslyšel zvuk vrtulí blížícího se nákladního letadla. Byl to nepochybně čtyřmotorový Hercules C-130. Moldestad si všiml, že onen Hercules byl doprovázen dvěma bojovými letouny, ale kvůli tmě nebyl schopen říci, jakého byly typu. Tento tajnůstkářský noční let do Tuzla Air Base (TAB) pozorovali i jiní. Hlídač, který vykonával strážní službu kolem norské zdravotnické jednotky OSN v Tuzle, také slyšel zvuk a viděl světla Herkulesu a doprovodných stíhaček. Další pozorovatelé OSN s použitím vybavení pro noční vidění dopravní letoun a dotyčné bojové stroje také zaregistrovali. Tyto zprávy byly okamžitě předány Společnému operačnímu středisku letectva NATO ve Vicenze a sekci Deny Flight UNPF v Neapoli. Když Moldestad telefonoval do Vicenzi, bylo mu řečeno, že tu noc nic neletělo, a že se musel splést. Když Moldestad trval na svém, spojení se přerušilo.
Tajnůstkářské dopravní lety C-130 a noční shozy zbraní v Tuzle vzbudily v únoru a březnu 1995 u UNPROFORu a mezinárodního společenství rozruch. Jistý britský generál odpověděl na otázku po původu těchto tajných dodávek přes TAB s velkou mírou jistoty: ‚Byly to americké dodávky zbraní. O tom není pochyb. A do těchto dodávek byly zapojeny soukromé americké společnosti.‘ Tato odpověď nebyla překvapením, protože generál měl přístup ke zpravodajským informacím získaným jednotkou britských Special Air Services (SAS) v Tuzle. Ono letadlo se octlo v dosahu speciálního vybavení pro noční vidění a britská jednotka viděla, jak přistálo. Potvrdilo se tak, že probíhala podloudná americká operace, při níž byly do BaH dodávány zbraně, munice a vojenské komunikační vybavení. Tyto noční operace vyvolaly v rámci OSN a NATO velké zděšení a staly se předmětem bezpočtu spekulací.“ [34]
Wiebes referuje o možnosti, že tyto Herkulesy C-130, z nichž některé údajně vzlétly z americké letecké základny v Německu, byly ve skutečnosti řízeny tureckými představiteli. [35] Nicméně bylo zjištěno, že Spojené státy byly zapojeny do propracovaného krytí, protože americké letouny AWACS, které by měly o těchto tajných letech poskytnout záznamy, byly v rozhodné době buď staženy ze služby, nebo byly osazeny americkou posádkou. [36]
Shrnutí Wiebesovy vyčerpávající zprávy uveřejnil list Guardian:
„Nizozemská zpráva odhaluje, jak Pentagon vytvořil s islámskými skupinami tajnou alianci ve stylu operace Írán-Contra.
Americké, turecké a íránské zpravodajské skupiny spolupracovaly s islamisty na tom, co nizozemská zpráva označuje jako „chorvatský zbraňovod“. Zbraně nakoupené Íránem a Tureckem a financované Saúdskou Arábií proudily do Chorvatska nejprve prostřednictvím oficiální íránské letecké linky Iran Air a později flotilou letadel Herkules C-130.
Tato zpráva uvádí, že letecky byli přepraveni také mudžáhidští bojovníci a že Spojené státy byly do této operace ‚velmi úzce zapojeny,‘ což bylo flagrantním porušením embarga. Britské tajné služby získaly dokumenty prokazující, že Írán také zařídil přímé dodávky zbraní do Bosny.
Tato operace byla podporována Pentagonem, spíše než CIA, která byla opatrná, pokud šlo o využívání islamistických skupin jako prostředníků při vyzbrojování, a také kvůli porušování embarga. Když se CIA pokoušela umístit v Bosně své vlastní lidi, její agenti byli ohrožováni mudžáhidskými bojovníky a Íránci, kteří je cvičili.
OSN svěřila dohled nad dodržováním embarga americkým zpravodajským službám. Tato závislost umožnila Washingtonu, aby s OSN manipuloval dle libosti.“ [37]
V té době brooklynské středisko al-Kifáh, které v 80. letech podporovalo „arabsko-afghánský“ boj v Afghánistánu, obrátilo svou pozornost k Bosně.
„Al-Hussam (Meč), anglicko-jazyčný zpravodaj střediska al-Kifáh, také začal pravidelně uveřejňovat nejnovější zprávy o džihádistických akcích v Bosně… Tento zpravodaj, pod vedením šejcha Omara Abdel-Rahmána, agresivně podněcoval muslimské sympatizanty, aby se připojili k džihádu v Bosně a Afghánistánu… Bosenská pobočka al-Kifáh v Záhřebu, sídlící v moderní dvoupatrové budově, byla zjevně v úzkém spojení s organizační centrálou v New Yorku. Zástupce ředitele záhřebské úřadovny Hassan Hakim připustil, že všechny příkazy a zdroje dostával přímo z hlavní americké centrály na Atlantic Avenue, kterou řídil šejch Omar Abdel-Rahmán.“ [38]
Rodney Hampton-El, jeden z instruktorů v al-Kifáh, při tomto podpůrném programu asistoval. Rekrutoval bojovníky z amerických vojenských základen, např. z Fort Belvoir, a také je v New Jersey cvičil. [39] V roce 1995 byl Hampton-El souzen a odsouzen (společně s šejchem Omar Abdel-Rahmánem) za svou roli v plánu vyhodit do povětří důležité objekty v New yorku. Hampton-El při procesu svědčil o tom, že mu na saúdském velvyslanectví ve Washingtonu na bosenský projekt osobně předal tisíce dolarů saúdský korunní princ Fajsal. [40]
V této době do Ameriky přicestoval Ajman Zawáhirí, dnes vůdce al-Kájdy, aby získal finanční prostředky v Silicon Valley, kde byl hostem Aliho Mohameda, amerického dvojitého agenta a veterána amerických speciálních sil, který byl hlavním instruktorem v mešitě střediska al-Kifáh. [41] Zawáhirí shromažďoval finance téměř jistě kvůli podpoře mudžahedínů v Bosně. Jak se uvádí, v té době to byla jeho hlavní starost. („Asijské vydání Wall Street Journal uvedlo, že bin Ládin v roce 1993 určil šejcha Ajmana Zawáhirího, muže č. 2 ve vedení al-Kájdy, aby řídil jeho operace na Balkáně.“) [42]
Wiebesova podrobná zpráva a zpravodajské články na ní založené potvrdily dřívější obvinění, která v roce 1997 učinil sir Alfred Sherman, přední poradce Margaret Thatcherové a spoluzakladatel vlivné konzervativní instituce Centre for Policy Studies, že „Spojené státy podporovaly a napomáhaly při posílání zbraní Muslimům přes Írán a východní Evropu. Tato skutečnost byla tehdy ve Washingtonu popřena navzdory drtivým důkazům.“ [43]
Součástí jeho argumentace bylo, že:
„Válka v Bosně byla americkou válkou v obojím slova smyslu. Americká administrativa ji pomohla vyvolat, udržovala ji v chodu a zabraňovala jejímu brzkému ukončení. Vše vskutku svědčí o tom, že zamýšlí v této válce v blízké budoucnosti pokračovat, jakmile budou její muslimští chráněnci plně vyzbrojeni a vycvičeni.“
Sherman přišel s konkrétním obviněním, že ministr zahraničí Lawrence Eagleburger v roce 1992 instruoval Warrena Zimmermana, amerického velvyslance v Bělehradu, aby přesvědčil prezidenta Izetbegoviće porušit svůj souhlas se zachováním společného svazku Bosňáků, Chorvatů a Srbů a místo toho přijal americkou pomoc při vzniku samostatného bosenského státu. [44]
Aliance USA a al-Kájdy v Kosovu
To vyvolává znepokojivou otázku: Byli někteří Američané ochotni ignorovat ohavnosti mudžahedínů z al-Kifáhu v Bosně výměnou za pomoc mudžahedínů během válek, které postupně rozložily Jugoslávii, poslední přežívající socialistickou republiku v Evropě? Jedna věc je jasná. Shermanova předpověď z roku 1997, že Amerika „zamýšlí v této válce v blízké budoucnosti pokračovat,“ se brzy ukázala jako přesná, když americká podpora spojenců al-Kájdy v Kosovu, tj. Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), vedla v roce 1999 ke kontroverzní bombardovací kampani NATO.
Podle četných zpráv z té doby, UÇK těžila podporu jak ze sítí bin Ládina a Zawáhirího, tak z obchodu s afghánským heroinem:
„Někteří členové Kosovské osvobozenecké armády, kteří své válečné úsilí financovali z prodeje heroinu, byli cvičeni v teroristických táborech provozovaných mezinárodním uprchlíkem Usámou bin Ládinem, jenž je stíhán za bombové útoky z roku 1998 proti americkým velvyslanectvím v Africe, jež zabily 224 osob, včetně 12 Američanů.“ [45]
Podle Michaela Levina, bývalého agenta DEA, Clintonovo rozhodnutí podpořit UÇK vyděsilo jeho informátory, kteří věděli, že se jedná o hlavní překupnickou organizaci. [46] Ralf Mutschke z Interpolu svědčil před Kongresem:
„Americké ministerstvo zahraničí zařadilo v roce 1998 UÇK na seznam teroristických organizací, přičemž naznačilo, že své operace financovala penězi z mezinárodního obchodu s heroinem a půjček od islámských zemí a jednotlivců, mezi nimiž byl údajně i Usáma bin Ládin. Další spojení s bin Ládinem vychází ze skutečnosti, že bratr vůdce organizace Egyptský džihád a zároveň bin Ládinův vojenský velitel vedl během kosovského konfliktu elitní jednotku UÇK. [Téměř jistě se jedná o Zajmana nebo Mohameda Zawáhirího, jednoho z bratrů Ajmana Zawáhirího.] Roku 1998 byla UÇK označena za klíčového hráče v obchodu s drogami za zbraně probíhajícím za rok 1998, který ‚pomáhá ročně dopravit do západní Evropy drogy v hodnotě dvou miliard dolarů.‘ Zdá se, že UÇK a další albánské skupiny využívají sofistikované sítě účtů a společností pro zpracování fondů. Německo v roce 1998 zmrazilo dva bankovní účty patřící organizaci ‚United Kosova‘ poté, co se zjistilo, že několik set tisíc dolarů bylo na tyto účty vloženo usvědčeným kosovsko-albánským překupníkem drog.“ [47]
Podle londýnského listu Sunday Times minulost UÇK nebránila Spojeným státům, aby ji necvičily a neposilovaly:
„Američtí zpravodajští agenti připustili, že pomáhali cvičit Kosovskou osvobozeneckou armádu před bombardováním Jugoslávie Severoatlantickou aliancí. Toto odhalení rozhněvalo některé evropské diplomaty, kteří se vyjádřili, že to podkopalo kroky k politickému řešení konfliktu mezi Srby a Albánci. Důstojníci CIA byli monitorovateli příměří v Kosovu v letech 1998 a 1999. Rozvinuli styky s UÇK a poskytli jí americké vojenské výcvikové manuály a rady, jak bojovat proti jugoslávské armádě a srbské policii.
Když Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která koordinovala tento monitoring, opustila Kosovo týden předtím, než začaly letecké útoky z loňského roku, mnoho jejích satelitních telefonů a přístrojů GPS bylo tajně předáno UÇK, čímž se zajistilo, aby povstalečtí velitelé mohli zůstat v kontaktu s NATO a Washingtonem. Několik vůdců UÇK mělo číslo mobilního telefonu generála Wesleyho, velitele NATO.“ [48]
Podle Davida Hackworthe, bývalého kapitána americké armády a pozdějšího redaktora pro oblast vojenství v Newsweeku, bývalí důstojníci americké armády ve smluvní společnosti MPRI (Military Professional Resources Incorporated) nejenže cvičili mužstvo UÇK, ale dokonce bojovali po jeho boku. [49] To posílilo dřívější zprávy, že se personál MPRI také podílel na výcviku Chorvatů v době nezákonných chorvatských dodávek zbraní do Bosny. [50]
Následně po Kosovu Sherman opakoval svá varování před „expandující americkou nadvládou,“ vykonávanou přes NATO prostřednictvím různých typů partnerství a podřízenosti dalších hráčů… Tento proces začal cíleným rozbitím Jugoslávie, které řídilo Německo, a k čemuž svolily další členské země EU a USA (1991). Pokračoval sankcemi proti Srbsku kvůli snahám o pomoc západním Srbům (1992). Americké rané angažmá v Bosně zažehlo občanskou válku (Zimmermanova návštěva u Izetbegoviće po Lisabonské dohodě) a nakonec dospělo až k bombardovací kampani z roku 1999 a okupaci Kosova. [51]
Existovala podezření, že americké zapojení bylo motivováno touhou po novém trans-balkánském ropovodu a nové americké vojenské základně na Balkáně, která by ho chránila. I když byli tito kritici zpočátku zesměšňováni, obě předpovědi se brzy ukázaly jako pravdivé. Ve Spojených státech registrovaná korporace AMBO, vedená bývalým výkonným ředitelem British Petrol Tedem Fergusonem, začala v roce 2007 s výstavbou ropovodu z Albánie do Makedonie. [52] A poblíž je umístěna polo-trvalá americká vojenská základna Camp Bondsteel, která dokáže pojmout až 7000 vojáků.
V roce 2007 vytvořil prezident George W. Bush nové americké vojenské velitelství pro Afriku (U. S. AFRICOM). Ale jeho velitelství je v současné době ve Stuttgartu v Německu. To vedlo ke spekulacím na internetu, že Amerika zaměřuje pozornost na libyjské mezinárodní letiště, které USAF provozovaly jako základnu leteckých sil Wheelus až do svého vypovězení v roce 1970.
II. Od prvního bombového útoku proti WTC k 11. září 2001. Dopad spolupráce s teroristy na USA
Skutečnost, že Američané opakovaně využívali islamistů z al-Kájdy jakožto aktiva při svých expanzivních projektech nepředstavuje důkaz, že v tom existuje nějaká dlouhodobá systematická strategie, natožpak nějaké tajné spojenectví.
Spíše se domnívám, že Amerika je ve vleku vojenské moci, kterou popadl amok. Moci, která podobně jako zhoubná rakovina, má občas tendenci se reprodukovat způsoby, které jsou vzhledem k širším cílům kontraproduktivní. Ti, kteří jsou určeni, aby tuto moc řídili, si navykli využívat jakýchkoli dostupných prostředků k udržení sociodynamiky globální intervence, aniž by paradoxně měli moc se jí vzepřít nebo ji zvrátit. Těch několik málo odpůrců, kteří se o to pokoušejí, bylo předvídatelně odsunuto stranou nebo byli svrženi z výšin moci, protože nebyli „součástí týmu“.
Zdá se, že ti, kteří se ve Washingtonu rozhodli pomáhat teroristům a překupníkům drog nezvážili takové „externality“ jako jsou domácí dopady takovýchto styků se zločineckými teroristickými sítěmi, které mají globální rozměr. Přesto tyto důsledky byly a jsou skutečné, neboť islámští teroristé, kteří byli chráněni Spojenými státy během svého podvracení pořádku v Kosovu a dalších zemích, byli brzy chráněni i v rámci samotných USA. Jak uvedl bývalý agent DEA Michael Levine o drogových sítích napojených na UÇK: „Tihle hoši mají síť, která působí v ulicích této země…. Jsou těmi nejhoršími prvky společnosti, které si dovedete představit, a teď, podle mých zdrojů z oblasti boje proti drogám, jsou politicky chráněni.“ [53]
Jinak řečeno, Kosovaři se v rámci svého drogového obchodu v USA nyní těší de facto ochraně, které se dříve ze strany CIA těšily přínosné osoby čínského, kubánské, italského, thajského a jiného etnického původu a to již od 40. let. [54]
Magazín Mother Jones uvedl v roce 2000, že afghánský heroin – většinou distribuovaný kosovskými Albánci – tvoří následně po bombardovací kampani NATO na podporu UÇK asi 20 % heroinu zadrženého v USA, což je téměř dvojnásobek oproti stavu před čtyřmi lety. [55] V té době se odhadovalo, že „kosovští Albánci mají pod kontrolou 40 % evropského heroinu.“ [56] Navíc existuje téměř všeobecná shoda na tom, že výsledek bosenské války zanechal džihádisty z al-Kájdy na Balkáně v mnohem silnějším postavení, než jaké měli předtím. Bosna, jak uvádí profesor John Schindler, „nejvíce prozápadně orientovaná společnost v rámci ummy [muslimského světa],“ byla „přeměněna v džihádistán prostřednictvím podvodu, násilného konfliktu a chybné mezinárodní intervence.“ [57]
Je příliš brzy s jistotou odhadnout, jaký domácí dopad nebo „blowback“ vzejde z posílení islamistů tím, že NATO vytvoří v Libyi chaos. Nicméně dopady podobných amerických intervencí na domácí půdu jsou nesporné. Přispěly k závažným teroristickým činům v této zemi.
Americká ochrana mudžáhidské základny al-Kifáh v Brooklynu se stala překážkou prosazování práva na domácí půdě USA. To umožnilo mudžáhidským rekrutům v al-Kifáh osnovat a/nebo se zapojit do mnoha domácích a zahraničních teroristických útoků proti Americe. Tyto útoky zahrnují první bombový útok proti Světovému obchodnímu centru v roce 1993, tzv. „New York Landmarks Plot“ z roku 1995 a útoky proti velvyslanectvím v Keni a Tanzánii v roce 1998. Do všech těchto akcí byli zapojeni teroristé, kteří měli být zatčeni již dříve za zločiny spáchané v minulosti, ale bylo jim umožněno zůstat na svobodě.
Ústřední roli při všech těchto útocích sehrál Ali Mohamed, veterán amerických speciálních sil a dvojitý agent v al-Kifáh a jeho svěřenci. Ačkoli byl na seznamu sledovaných osob ministerstva zahraničí, Ali Mohamed přicestoval do Spojených států okolo roku 1984 na základě toho, co jistý konzultant FBI nazval „vízovým programem kontrolovaným CIA“. [58] Takto přicestoval i „slepý šejch“ Omar Abdel-Rahmán. Byla mu vydána dvě víza, jedno z nich „důstojníkem CIA pracujícím v utajení v konzulární sekci amerického velvyslanectví v Jemenu.“ [59]
Ali Mohamed cvičil rekruty z al-Kifáh v guerillových taktikách nedaleko Brooklynu. Tato operace byla považována za natolik delikátní, že newyorská policie a FBI později chránila dva z rekrutů před zatčením, když zavraždili židovkého extremistu Meira Kahaneho. Newyorská policie raději nazvala třetího vraha (Sajjída Nosaira) „osamělým vyšinutým ozbrojencem,“ a ostatní dva (Mahmúda Abouhalimu a Mohammeda Salameha) pustila z vazby. To umožnilo Abouhalimu a Salamehovi, aby se spolu s dalším svěřencem Ali Mohameda (Nidalem Ajjádem) o tři roky později zapojili do prvního bombového útoku proti Světovému obchodnímu centru v roce 1993. [60]
Státní zástupci chránili Ali Mohameda znovu v letech 1994-95 během procesu „Landmarks“, kdy byli Omar Abdel-Rahmán a někteří z Mohamedových rekrutů usvědčeni ze spiknutí s cílem vyhodit do povětří budovy v New Yorku. V tomto případě státní zástupce Patrick Fitzgerald označil Aliho Mohameda za „neobviněného spoluúčastníka“ a ještě mu umožnil zůstat na svobodě. Když obhajoba poslala Mohamedovi předvolání k soudu, státní zástupce zasáhl, aby Mohamed nemusel svědčit. [61]
Ali Mohamed si byl dobře vědom svého chráněného postavení, a využil ho na začátku roku 1993, aby dosáhl svého propuštění, když byl zadržen kanadskou horskou policií na letišti ve Vancouveru. Protože tato epizoda byla tiskem v USA ignorována, budu citovat z předního kanadské listu, torontského Globe and Mail:
„Kanadská horská policie měla ve svých rukou jednu z klíčových postav bin Ládinovy teroristické sítě al-Kájda, ale tento člověk byl propuštěn poté, co policisté zavolali jeho řídícímu agentovi v FBI.
Ali Mohamed, Kaliforňan egyptského původu, který je považován za nejvýše postaveného člen al-Kájdy, který kdy přistál v Kanadě, spolupracoval s americkými protiteroristickými agenty. A když byl vyslýchán v roce 1993, hrál dvojí či trojí hru. Mohamed je nyní ve vězení v USA.
‚Lidé z kanadské horské policie mi o půlnoci řekli, že můžu jít,‘ napsal tehdy Mohamed – který se ve Spojených státech přiznal, že je blízkým spolupracovníkem bin Ládina, – v přísežném prohlášení, které bylo ve středu poskytnuto listu Globe and Mail.
K incidentu došlo poté, co celníci ve vancouverském mezinárodní letišti zadrželi Egypťana Essama Marzouka – který přiletěl z Damašku přes Frankfurt –, protože u něho našli dva padělané saúdské pasy.
Ali Mohamed, který na něj čekal na letišti, aby ho vyzvedl, se informoval na policii ohledně zatčení svého přítele. To vyvolalo zájem policie o Mohameda, ten ale rozptýlil jejich podezření tím, že jim řekl, že je spolupracovníkem FBI.“ [62]
Článek z Globe and Mail jasně ukazuje, že Mohamed měl již v roce 1993 svého řídícího agenta v FBI, jemuž se kanadská horská policie podřídila. Patrick Fitzgerald ve svém vyjádření před Komisí pro 9/11 poskytl zcela jiný výklad. A totiž, že Mohamed se po návratu z Nairobi v roce 1994 ucházel o práci „překladatele v FBI.“ [63] Rozdíl je zásadní, protože FBI řekla kanadské horské policii, aby Mohameda propustila. On pak mohl cestovat do Nairobi a plánovat tam bombový útok proti americkému velvyslanectví.
Podle autora Petera Lancea měl Fitzgerald od roku 1997 dost důkazů, aby Mohameda zatkl a obžaloval, ale neudělal to. Místo toho jej spolu s agentem FBI Jackem Cloonanem pouze podrobil výslechu v Kalifornii. Po výslechu se Fitzgerald rozhodl Mohameda nezatknout, ale nechal napíchnout jeho telefon a počítač. Lance klade velmi důležitou otázku: Obával se Fitzgerald, že „jakékoliv obvinění hlavního špióna al-Kájdy by mohlo odhalit roky hrubé nedbalosti, kterou prokazovaly tři přední americké zpravodajské služby?“ [64]
10. září 1998, měsíc po bombových útocích proti velvyslanectvím, byl Ali Mohamed nakonec zatčen. Přesto, když Fitzgerald o dva měsíce později vynesl třináct obžalob, Mohamedovo jméno mezi nimi nebylo. Místo toho mu Fitzgerald opět umožnil vyhnout se křížovému výslechu na základě dohody o vině a trestu [plea bargain], jejíž podmínky jsou nadále zčásti neznámé. Zvláště neznáme výši Mohamedova trestu, neboť dotyčná strana přepisu ze soudního jednání (tj. str. 17) podléhá utajení. [65]
Na základě této dohody Mohamed řekl soudu, že na osobní bin Ládinovu žádost prováděl sledování velvyslanectví USA v Keni, že „pořizoval snímky, kreslil nákresy a sepsal zprávu, kterou osobně předal bin Ládinovi v Súdánu. [66] Patrick Fitzgerald, státní zástupce, který vyjednal dohodu o vině a trestu, podrobně svědčil o Mohamedovi před Komisí pro 9/11, která ve své zprávě došla k závěru (str. 68), že Mohamed „řídil“ bombový útok proti velvyslanectví. Ironií je, že bombový útok proti velvyslanectví je oficiálním důvodem, proč je dnes Zawáhirí (podobně jako před ním bin Ládin) stíhán FBI, přičemž je za jeho hlavu vypsána odměna 25 miliónů dolarů.
Kromě toho bylo americké veřejnosti odepřeno právo dozvědět se o zapojení Ali Mohameda do dalších teroristických akcí. Zvláště důležitý by byl jeho podíl na 11. září. Jak později uvedl jeho řídící agent v FBI Cloonan, Mohamed mu vysvětlil, že osobně cvičil obviněné únosce, jak se zmocnit letadla:
„Prováděl školení pro Al-Kájdu, jak unést letadlo. Dělal praktická cvičení v Pákistánu, a řekl: ‚Takto dostanete řezák na palubu. Vezmete ten nůž, vyndáte čepel, omotáte ji a vložíte do svého příručního zavazadla.‘ Oni si přečetli předpisy FAA. Věděli, že 10 cm by prošlo. ‚Takto se rozmístíte,‘ řekl. ‚Učil jsem lidi, kam se v první třídě posadit. Ty si sedni sem a ty tam.‘ Celou věc popsal.“ [67]
Závěr
Amerika se v současnosti nachází uprostřed nebývalé rozpočtové krize, která je z valné části způsobena četnými válkami, jež vede. Přesto však směřuje k několika dalším intervencím: v Jemenu a Somálsku, možná v Sýrii nebo Íránu (kde je CIA údajně ve spojení s drogami obchodující odnoží al-Kájdy - organizací Džundalláh), [68] a zcela jistě v Libyi.
Zastavit je může pouze americká veřejnost. Ale aby lidé povstali a začali křičet: „Stop!“, je třeba v prvé řadě lépe porozumět temným aliancím, jež tvoří základ údajných humanitárních intervencí USA.
K tomu dojde, až si Američané konečně uvědomí, že podpora teroristů má dopad i na domácí půdu. Dlouhodobě propracované tanečky mezi Mohamedem a jeho dohlížiteli z ministerstva spravedlnosti jasně ukazují, že jednání a handlování s teroristy kvůli zvráceným cílům korumpuje jak teroristy, tak ony handlíře. V důsledku toho se pak všichni nakonec stávají spolupachateli. A obě strany musí skrývat tajemství o jejich vzájemné spolupráci.
Dokud si toto veřejnost neuvědomí, utajování spolupráce bude pokračovat. A dokud bude pokračovat, bude nám odpírána pravda o spolupráci na 11. září.
A co je horší, spolu s dalšími ilegálními, nákladnými a zbytečnými válkami budeme pravděpodobně svědky i dalších teroristických útoků doma a v zahraničí.
Poznámky:
[1] Viz Telegraf (Londýn), „Defence Cuts in Doubt over Libya, Says Military Adviser“, 7. dubna 2011, „The Libyan crisis has raised doubts about the Coalition’s defence review and could force ministers to reverse cuts including the scrapping of Britain’s Harrier jump jets, a senior military adviser has said“.
[2] Peter Dale Scott, The Road to 9/11: Wealth, Empire, and the Future of America (2007), str. 163-65.
[3] Scott, The Road to 9/11, str. 44-45; citujíc práce Roberta Dreyfusse, Devil’s Game: How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam (2005), str. 109-11, Saida Abourishe, A Brutal Friendship (1998), str. 60-61 a Milese Copelanda, The Game Player (1989), str. 149-54. Viz Ian Johnson, „Washington’s Secret History with the Muslim Brotherhood“, New York Review of Books, 5. února 2011.
[4] John R. Schindler, Unholy Terror: Bosnia, Al-Qa’ida, and the Rise of Global Jihad (2007), str. 71 a 81. Schindler na str. 91 uvádí, že „CNN opakovaně ukazovala záběry ‚mrtvých Muslimů‘ zabitých Srby, přičemž to ve skutečnosti byli Srbové zavraždění Muslimy.“
[5] Schindler, Unholy Terror, str. 91.
[6] Schindler, Unholy Terror, str. 179-80; Christian Science Monitor, 28. března 2011. V roce 1994 Bernard-Henri Lévy představil bosenského vůdce Aliju Izetbegoviće francouzskému prezidentovi Mitterandovi. A v roce 2011 uspořádal setkání tří bengházských vůdců s francouzským prezidentem Sarkozym. Viz „Libyan rebels will recognise Israel, Bernard-Henri Lévy tells Netanyahu“, Radio France Internationale, 2. června 2011, “Libya’s rebel National Transitional Council (NTC) is ready to recognise Israel, according to French philosopher Bernard-Henri Lévy, who says he has passed the message on to Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu“.
[7] O potížích velkých ropných společností s Kaddáfím viz Peter Dale Scott, „The Libyan War, American Power and the Decline of the Petrodollar System“, Asian-Pacific Journal: Japan Focus, 27. dubna 2011.
[8] Scott, The Road to 9/11, str. 77; citujíc práci Diega Cordoveze a Seliga S. Harrisona, Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal (1995), str. 16.
[9] Scott, The Road to 9/11, str. 72-77; citujíc z rozhovoru „Les Révélations d’un Ancien Conseilleur de Carter: ‚Oui, la CIA est Entrée en Afghanistan avant les Russes…‘“, Le Nouvel Observateur (Paříž), 15. - 21. ledna, 1998; „Brzezinski: Napsal jsem [3. července 1979] prezidentovi dopis, v němž jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato pomoc vyvolá sovětskou vojenskou intervenci…
Otázka: A nelitujete ani toho, že jste podporovali islámský fundamentalismus, že jste poskytovali zbraně a pomoc budoucím teroristům?
Brzezinski: Co je důležitější pro světové dějiny? Tálibán nebo zhroucení sovětského impéria? Pár podrážděných muslimů nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“
[10] Ahmad Rashid, Taliban: Militant Islam, Oil and Fundamentalism in Central Asia (2001), str. 129. Podle španělského autora Roberta Montoyi, tato myšlenka vzešla z elitního Safari Clubu, který byl vytvořen šéfem francouzské zpravodajské služby Alexandrem de Marenchesem v roce 1976, a který sdružoval šéfy dalších zpravodajských služeb, jako byl generál Akhtar Abdur Rahman z pákistánské ISI a Kamal Adham ze Saúdské Arábie [Roberto Montoya, El Mundo (Madrid), 16. února 2003].
[11] Scott, The Road to 9/11, str. 139-40; citujíc Stevena Emersona, American Jihad: The Terrorists Living among Us (2002), str. 131-32.
[12] Scott, „The Libyan War, American Power and the Decline of the Petrodollar System“, Asian-Pacific Journal: Japan Focus, 27. dubna 2011.
[13] Kevin Bogardus, „PR firm helps Libyan rebels to campaign for support from US“, The Hill.com, 12. dubna 2011.
[14] Rob Crilly, Daily Telegraph (Londýn), 23. března 2011; citovaný v článku Stephena Lendmana, „Planned Regime Change in Libya“, SteveLendmanBlog, 28. března 2011. Viz Los Angeles Times, 24. března 2011.
[15] Morris Herman, „Rebel Militias Include the Human Traffickers of Benghazi“, Foreign Policy Journal, 28. července 2011; citujíc Thomase C. Mountaina.
[16] Anissa Haddadi, „Does the Transitional Council Really Represent Libyan Democracy and Opposition to Gaddafi?“, International Business Times, 20. července 2011.
[17] Ibid.
[18] Center for Defense Information, „In the Spotlight: The Libyan Islamic Fighting Group (LIFG)“, 18. ledna 2005. Že LIFG sleduje vlastní cíle, může být vysvětlením toho, že tito rebelové ukořistili protiletadlové střely z Kaddáfího skladů zbraní. Tyto střely jsou proti Kaddáfímu nepoužitelné (nemá již letectvo). Jsou však zjevně vyváženy z Libye za účelem prodeje nebo použití někde jinde (New York Times, 15. července 2011).
[19] Studii akademie ve West Point z prosince 2007 cituje Webster Tarpley, „The CIA’s Libya Rebels: The Same Terrorists who Killed US, NATO Troops in Iraq“, Tarpley.net, 24. března 2011.
[20] Daily Mail (Londýn), 25. března 2011, cituje Lendman, „Planned Regime Change in Libya“.
[21] Akhtar Jamal, „US UK, France forces land in Libya“, Pakistan Observer, únor 2011.
[22] Gary Gambill, „The Islamic Fighting Group (LIFG)“, Jamestown Foundation, Terrorism Monitor, 5. května 2005; citujíc Al-Hayat (Londýn), 20. října 1995 [o „komuniké“]; „The Shayler affair: The spooks, the Colonel and the jailed whistle-blower“, The Observer (Londýn), 9. srpna 1998; Jean-Charles Brisard a Guillaume Dasquié, Ben Laden: La Vérité interdite (2001). Viz také Annie Machon, Spies, Lies and Whistleblowers: MI5, MI6 And the Shayler Affair (2005) [o Shaylerovi].
[23] Např. Michael Dobbs, „Great Britain Is Great Locale For Extremists“, Washington Post, 7. října 2001: „Někteří disidenti, které zahraniční vlády podezřívaly ze zapojení do teroristických činů, byli v průběhu let chráněni britskou vládou z toho či onoho důvodu před deportací nebo vydáním… Experti na terorismus uvádějí, že Británie v minulosti těžila značný prospěch ze své ochoty rozšířit přinejmenším podmíněnou pohostinnost na celou řadu arabských disidentů a opozičních představitelů… Mustafa Alani, expert na terorismus z Royal United Services Institute for Defense Studies, řekl, že [Anas] al-Libí byl pravděpodobně ponechán britskou vládou v právním vakuu. A záleželo jen na okolnostech, zda ho britská vláda využije, nebo se ho zbaví.
[24] „Sahelian Concern Deepens over Libya, AQIM“, Sahel Blog, 2. května 2011. Podle Los Angeles Times, AQIM slíbala 24. února 2011 „udělat vše, co bude moci,“ aby pomohla věci rebelů. (Ken Dilanian, „US Finds no Firm Al Qaeda Presence in Libya Rebellion“, Los Angeles Times, 24. března 2011). Viz „Libya rebels not anti-West, but Qaeda a worry-group“, Reuters, 29. března 2011; Andre Le Sage, „The Evolving Threat of al Qaeda in the Islamic Maghreb“, Strategic Forum, National Defense University, červenec 2011; Paul Cruickshank, „Libya: An opportunity for al Qaeda?“, CNN World, 25. února 2011.
[25] Le Sage, „The Evolving Threat of al Qaeda in the Islamic Maghreb“, Strategic Forum, National Defense University, červenec 2011; Cruickshank, „Libya: An opportunity for al Qaeda?“, CNN World, 25. února 2011. Viz „Rogue planes flying drugs across Atlantic; Al-Qaeda Links“, National Post, 14. ledna 2010; „Latin drug lords find allies in African Islamists“, Washington Times, 17. listopadu 2009.
[26] Jeden příběh v New York Times („Exiled Islamists Watch Rebellion Unfold at Home“, 19. července 2011) uvádí, že se členové LIFG v rámci TNC „zřekli al-Kájdy.“ Ale to neposkytuje žádný nezávislý důkaz, že se jejich politika změnila.
[27] Michael Evans, „Muslim soldiers ‚failed to defend town from Serbs‘“, Times (Londýn), 14. července 1995.
[28] Richard Palmer, „What Really Happened in Bosna“, theTrumpet.com, 12. července 2011.
[29] Schindler, Unholy Terror, str. 87; citujíc práci Jana Willema Honiga a Norberta Botha, Srebrenica: Record of a War Crime (1997), str. 79. [Kniha vyšla česky v roce 2001 pod názvem Srebrenica: Zpráva o válečném zločinu, pozn. překl.]
[30] John Rosenthal, „The Other Crimes of Bosnia: Don’t Forget About The Jihad“, BigPeace.com, 2. června 2011; rozhovor s Galbraithem shrnul J. M. Berger, „Exclusive: U.S. Policy on Bosnia Arms Trafficking“.
[31] Schindler, Unholy Terror, str. 182-83; Berger, „Exclusive: U.S. Policy on Bosnia Arms Trafficking“; Cees Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995 (2003), str. 166-69 [online publikace Wiebesovy zprávy na webových stránkách NIOD, str. 146-48, doplnil překl.].
[32] „Allies and Lies“, BBC OnLine, 22. června 2001; Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995, str. 183 [NIOD, str. 161, doplnil překl.]. V Tuzle byl také přítomen jistý Američan, který se představil jako „major Guy Sands“, a který tvrdil, že bojoval deset let ve Vietnamu. Viz švédská zpráva z Tuzly o jistém Američanovi, který se netajil svou minulostí ve speciálních jednotkách (Brendan O’Shea, Crisis at Bihac: Bosnia’s Bloody Battlefield [1998], p. 159). Ke zprávám o zahraničních mudžahedínech v Tuzle a okolí, viz Evan F. Kohlmann, Al-Qaida’s Jihad in Europe: The Afghan-Bosnian Network (2004), str. 74, 155 a 164.
[33] Brendan O’Neill, „How We Trained al-Qa’eda“, Spectator (Londýn), 13. září 2003.
[34] Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995, str. 177 [NIOD, str. 156, doplnil překl.].
[35] Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995, str. 187 a 196 [NIOD, str. 164 a 173, doplnil překl.]; citujíc Camerona Spence, All Necessary Measures (1999), str. 99-104.
[36] Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995, str. 184 a 197 [NIOD, str. 162 a 174, doplnil překl.].
[37] Richard Norton-Taylor, „US used Islamists to arm Bosnians“, Guardian, 22. dubna 2002. Srovnej s velmi odlišným tvrzením Richarda Clarka, Against All Enemies (2004), str. 140: „Spojené státy také blokovaly vliv Íránu a al-Kájdy v této zemi [v Bosně]. [Kniha vyšla česky v roce 2005 pod názvem Strategie války proti terorismu, pozn. překl.]
[38] Kohlmann, Al-Qaida’s Jihad in Europe, str. 39-41; citujíc Steva Colla a Steva LeVina, „Global Network Provides Money, Haven“, Washington Post, 3. srpna 1993. Viz Schindler, Unholy Terror, str. 121-22.
[39] Scott, Road to 9/11, str. 149-50; Kohlmann, Al-Qaida’s Jihad in Europe, str. 45, 73-75.
[40] Scott, Road to 9/11, str. 149.
[41] Lawrence Wright: „Zawáhirí se rozhodl shánět peníze ve světovém středisku investičního kapitalismu – Silicon Valley. V Americe již předtím byl, když v roce 1989 podnikl náborovou návštěvu v brooklynské pobočce mudžáhidského Úřadu služeb. Podle FBI se vrátil na jaře 1993. Tentokrát do Santa Clary v Californii, kde ho uvítal dvojitý agent Ali Mohamed.“ Pro více informací o Alim Mohamedovi a zvláště o tom, jak FBI svého času sdělila kanadské horské policii, aby ho nezadržovala (propuštění Mohamedovi umožnilo plánovat bombový útok proti americkému velvyslanectví v Keni), viz Scott, Road to 9/11, str. 147-60.
[42] Scott Taylor, „Bin Laden’s Balkan Connections“, Otawa Citizen, 15. prosince 2001.
[43] Sir Alfred Sherman, projev na mezinárodní konferenci America’s Intervention in the Balkans, 28. února – 2. března 1997.
[44] Viz Schindler, Unholy Terror, str. 74: „[Izetbegović] se rozhodl tuto iniciativu shodit ze stolu za zjevného povzbuzení Warrenem Zimmermannem [sic!].“ (Viz také str. 109-10.) Zimmerman popřel, že by takto Izetbegoviće přesvědčoval. V dopise listu New York Times napsal, „že tlačil na Izetbegoviće, ‚aby dodržel své závazky.‘“ Steven L. Burg a Paul Shoup, The War in Bosnia-Herzegovina: ethnic conflict and international intervention (2000), str. 114.
[45] Washington Times, 4. května 1999; Frank Viviano, „Drugs Paying for Conflict in Europe: Separatists supporting themselves with traffic in narcotics“, San Francisco Chronicle, 10. června 1994: „Podle zprávy vydané tento týden se pašování narkotik stalo hlavním zdrojem financování jak probíhajících občanských válek, tak těch, které se v jižní Evropě a východním Středomoří rychle rozhořívají. Zpráva Observatoire Geopolitique des Drogues čili Střediska pro geopolitické sledování drog sídlícího v Paříži identifikuje válčící strany v bývalých jugoslávských republikách a Turecko jako klíčové hráče narůstajícího obchodu s drogami za zbraně v tomto regionu. Albánští nacionalisté v etnicky napjaté Makedonii a srbské provincii Kosovu si vybudovali rozsáhlou heroinovou síť vedoucí z opiových polí v Pákistánu až k nelegálním obchodníkům se zbraněmi ve Švýcarsku, kterou se ročně dopraví do tohoto srdce Evropy drogy za 2 miliardy dolarů, uvádí se ve zprávě. Více než 500 kosovských nebo makedonských Albánců je ve vězení ve Švýcarsku za trestné činy obchodu s drogami nebo zbraněmi, a více než 1000 dalších čelí obviněním.“
[46] Michael Levine, New American, 24. května 1999; cituje Nafeez Mosaddeq Ahmed, The War on Truth: 9/11, Disinformation and the Anatomy of Terrorism (2005), str. 41.
[47] Ralf Mutschke, svědectví před Výborem pro soudnictví, 13. prosince 2000.
[48] Tom Walker a Aiden Laverty, „CIA aided Kosovo guerrilla army“, Sunday Times (Londýn), 12. března 2000: „Agim Çeku, velitel UÇK v pozdějších fázích tohoto konfliktu, získal americké kontakty prostřednictvím své práce pro chorvatskou armádu, která byla modernizována s pomocí Military Professional Resources Inc., americké společnosti specializující se na vojenský výcvik a zásobování. Personál této společnosti byl v Kosovu přítomen společně s dalšími lidmi z podobné společnosti Dyncorps [sic!], která pomáhala ve Spojenými státy podporovaném programu pro bosenskou armádu.“
[49] David Hackworth, „Wanted: Guns for Hire“, Hackworth.com, 9. července 2001. Viz James R. Davis, Fortune’s Warriors: Private Armies and the New World Order (2002), str. 112; P. W. Singer, Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry (2003), str. 219.
[50] Wiebes, Intelligence and the War in Bosnia: 1992-1995, str. 190; Observer, 5. listopadu 1995. J. M. Berger uvádí na základě odtajněných dokumentů, že kontakt MPRI s Bosnou byl navázán prostřednictvím soukromé společnosti vedené neokonem Richardem Pearlem: „Kontroverzní neokonzervativní filosof Richard Pearle vedl obskurní nevládní organizaci, která měla za úkol najmout soukromou společnost k provozování programu amerického ministerstva zahraničí ‚Train and Equip‘ v Bosně a Hercegovině v roce 1996.
Pearlova skupina ‚Acquisition Support Institute‘ najala Military Professional Resources Inc., v podstatě společnost profesionálních žoldáků, která je skoro tak kontroverzní jako Pearle sám. Není vůbec jasné, co nebo kdo je odpovědný za tento institut, nebo proč by měla být ‚nevládní nezisková organizace‘ odpovědná za výběr příjemce masivní zakázky ministerstva zahraničí v jedné z nejcitlivějších záležitostí současnosti.
MPRI zaměstnávající vysloužilé armádní důstojníky se považuje za faktické prodloužení role americké vlády v Chorvatsku a Bosně, jak je doloženo v rozsáhlém souboru dokumentů získaných na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, které v následujících několika týdnech uveřejním.
Pracovníkům MPRI byl svěřen chod této země – přijímání plateb a zbraní ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a dalších muslimských zemí, což zaručuje práci za stovky miliónů dolarů.
V mnoha případech byly tyto platby zprostředkované přímo ministerstvem zahraničí. V některých případech byly finanční prostředky a zbraně směrovány do Bosny bez výslovného souhlasu ministerstva, ale často s jeho vědomím, jak je doloženo v nově odtajněných záznamech. Zdá se, že neschválená pomoc přicházela krom jiného z Pákistánu, Spojených arabských emirátů a Turecka.“ („Richard Perle, MPRI and Bosnian Arms Shipments“, Intelwire, 7. února 2007)
[51] Sir Alfred Sherman, „The Empire for the New Millenium?“ The Centre for Peace in Balkans, 22. května 2000.
[52] Viz cynický komentář švýcarské analytické skupiny Zeit-Fragen („Where’s the 8th Corridor?“ Current Concerns, září/říjen 2011): „Díky vytvoření problému v Kosovu jsou USA schopny kontrolovat Albánii a spolu s tím i plánovaný ropovod AMBO… USA vykazují očividný zájem o kontrolu těchto přepravních koridorů napříč Balkánem. Zakázaly projekt, který plánoval výstavbu přes Srbsko, a nabídly Rumunsku 100 miliónů dolarů, když posune trasu plánovaného ropovodu SEEL (South Eastern European Line) více na sever, do Maďarska. Italská firma ENI naplánovala projekt tohoto ropovodu s využitím stávající potrubní infrastruktury ve Slovinsku, Chorvatsku a Srbsku. USA bombardovaly jugoslávskou část této infrastruktury s mimořádnou zarputilostí.“
[53] Michael Levine, New American, 24. května 1999; cituje Ahmed, The War on Truth, str. 41.
[54] Pro podrobnosti viz Peter Dale Scott, American War Machine: Deep Politics, the CIA Global Drug Connection, and the Road to Afghanistan (2010), str. 84, 123, 151 a násl.; Peter Dale Scott, Deep Politics and the Death of JFK (1996), str. 167.
[55] Peter Klebnikov, „Heroin Heroes“, Mother Jones, leden/únor 2000. Clinton zároveň zahájil intenzivní kampaň proti kolumbijskému heroinu, což zvedlo poptávku po afghánském heroinu. Jak Klebnikov poznamenal: „Někteří představitelé Bílého domu se obávají, že kosovský heroin by mohl nahradit kolumbijské dodávky. ‚I kdybychom zlikvidovali veškerou výrobu heroinu v Kolumbii, vůbec si nemyslíme, že by se do USA už žádný heroin nedostával,‘ říká Bob Agresti z Úřad pro národní politiku kontroly drog. ‚Podívejte se na čísla. Kolumbie produkuje 6 % světového heroinu. Jihozápadní Asie 75 %.‘“
[56] Patrick Graham, „Drug Wars: Kosovo’s New Battle“, National Post, 13. dubna 2000.
[57] Schindler, Unholy Terror, str. 324. Viz Cristopher Deliso, The Coming Balkan Caliphate: The Threat of Radical Islam to Europe and the West (2007).
[58] Scott, Road to 9/11, str. 152-53; citujíc Paula L. Williamse, The Al Qaeda Connection: International Terrorism, Organized Crime, and the Coming Apokalypse (2005), str. 117; Paul Quinn-Judge a Charles M. Sennott, „Figure Cited in Terrorism Case Said to Enter U.S. with CIA Help“, Boston Globe, 3. února 1995.
[59] Peter Bergen, Holy War, Inc.: Inside the Secret World of Osama bin Laden (2001), str. 67. [Kniha vyšla česky v roce 2002 pod názvem Svatá válka: Autentické svědectví o tajemném světě Usámy bin Ládina, pozn. překl.] Viz Williams, The Al Qaeda Connection, str. 117.
[60] Scott, Road to 9/11, str. 154-56 a 160. Viz Robert L. Friedman, „The CIA and the Sheikh“, Village Voice, 30. března 1993: „Jak uvedl vyšetřovatel senátního podvýboru pro zahraniční vztahy Jack Blum: ‚Jeden z největších problému spočívá v tom, že mnoho podezřelých v souvislosti s bombovým útokem proti Světovému obchodnímu centru bylo spojeno s mudžahedíny. A v naší vládě jsou složky, které neprojevují absolutně žádný zájem o sledování této stopy, protože by to vedlo zpět k lidem, které jsme podporovali v afghánské válce.‘“
[61] Scott, Road to 9/11, str. 156-57; citujíc J.M. Bergera, Ali Mohamed: An Intelwire Sourcebook (2006), str. 235-36.
[62] Estanislao Oziewicz a Tu Thanh Ha, „Canada freed top al-Qaeda operative“, Globe and Mail (Toronto), 22. listopadu 2001. Vyhledávání v Lexis-Nexis: „Ali Mohamed“ + Vancouver neposkytuje žádné relevantní údaje z amerického tisku.
[63] Patrick Fitzgerald, Svědectví před Komisí pro 9/11, 12. veřejné slyšení, 16. června 2004.
[64] Peter Lance, Triple Cross: How bin Laden's Master Spy Penetrated the CIA, the Green Berets, and the FBI (2006), str. 274-77.
[65] United States District Court, Southern District of New York, „United States of America v. Ali Mohamed“, S (7) 98 Cr. 1023, 20. října 2000, str. 17; IN: Berger, Ali Mohamed, str. 294.
[66] United States District Court, Southern District of New York, „United States of America v. Ali Mohamed“, S(7) 98 Cr. 1023, str. 27; IN: Berger, Ali Mohamed, str. 304.
[67] Agent FBI Jack Cloonan shrnuje rozhovor s Alim Mohamedem z doby po 11. září v článku Williama F. Jaspera, „Unleashing a Terrorist“, New American, 26. listopadu 2007. Viz Lance, Triple Cross, str. 382.
[68] Paul Joseph Watson, „U.S. Attacks Iran Via CIA-Funded Jundullah Terror Group“, NOW Observer, 20. října 2009.
Peter Dale Scott, 29. 7. 2011
Zdroj: globalresearch.ca, překlad: Karel Hyka
Peter Dale Scott (nar. 1929) je bývalý kanadský diplomat a profesor anglické literatury na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V 1955 získal doktorát z politických věd na McGillově univerzitě v Montrealu. Je autorem knih The Iran-Contra Connection (1987), Cocaine Politics: Drugs, Armies, and the CIA in Central America (1991, 1998), Deep Politics and the Death of JFK (1993, 1996), Drugs, Oil, and War: The United States in Afghanistan, Colombia, and Indochina (2003), The Road to 9/11: Wealth, Empire and the Future of America (2007) a American War Machine: Deep Politics, the CIA Global Drug Connection, and the Road to Afghanistan (2010)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz