PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Měsíc listopad 2012 je či byl měsícem Alexandra Dubčeka, prvního muže Pražského jara a jednou z nejvýznamnějších postav tzv. „sametové revoluce“ 1989. Narodil se 17. listopadu 1921 a po tragické autohavárii 1.9.1992 zemřel 7.11.1992. Od této chvíle uplynulo 20 let. Jako historik a pamětník jsme o jeho životě a díle napsal několik publikací na základě obrovské spousty dokumentů i osobních poznatků a došel jsem k nezvratnému závěru, že A. Dubček byl a zůstal v mé paměti velkým Člověkem v politice i osobním životě.
Pro mladší čtenáře považuji za nutné připomenout: V prosinci 1989, v prvých dnech „sametové revoluce“, vedení Občanského fóra schválilo složení „Komise vlády ČSFR pro analýzu let 1967-1970“. Byl jsem jedním z členů této komise. Během svého působení komise vytvořila unikátní sbírku dokumentů, cca 150 000 stran, naší i zahraniční provenience, včetně z SSSR. Na jejím základě členové komise napsali dvoudílnou publikaci „Československo roku 1968“ a později i řadu dalších. . V Ústavu soudobých dějin byla až dosud zpracována dokumentární edice, obsahující 20 svazků z těchto dokumentů, publikací, studií a článků. Uvedená sbírka dokumentů, jež byla uložena v Ústavu soudobých dějin AV ČR, je přístupná všem zájemcům. Proto by nemělo být pochyb o velikosti a historickém významu Pražského jara i jeho hlavních osobností, zvláště o jeho prvním muži A. Dubčekovi, což tyto dokumenty jednoznačně potvrzují.
A přece. Až dosud jsme svědky nejrůznějších kritických výtek, pomluv i vyložených lží na jejich adresu. A v řadě kritiků obzvlášť vynikl jako jakýsi hlavní kritik a šiřitel těchto pomluv, a neváhám říci, že i nesmyslných lží (ať již vědomých či nevědomých), politolog a právník Petr Pithart.
Petr Pithart pochází z prominentní komunistické rodiny. Jeho otec byl v roce 1968 velvyslancem ve Francii. A jeho syn, po vystudování Právnické fakulty, se stal asistentem na katedře teorie státu a práva UK. Svou samizdatovou publikaci z roku 1980 (vydanou v roce 1990) připisuje spolužákům obecné školy, jejichž otcové byli v padesátých letech odsuzováni za údajnou protistátní činnost, o čem prý on nic nevěděl. A proto ho trápí představa, jak se na něj jeho spolužáci dívali, zda jako na naivního hlupáka, či jako na nebezpečného spratka. Ale jaksi se zapomněl omluvit spolužákům právnické fakulty od nichž, jako radikální svazácký předseda v době vlády A. Novotného, dostal přezdívku revolucionáře Che Guevary. A tento Che Guevara se ale mezitím, v roce 1968, změnil na revolucionáře o 180° jiného druhu, na ultraradikálního reformátora. Přímo klasickým důkazem je i fakt, že zatím co zpráva o přijetí Akčního programu KSČ počátkem dubna 1968 od velvyslance Sovětského svazu Červoněnka byla podnětem pro „bratrskou Moskvu“, pro Brežněva a maršála Grečka k jejich rozhodnutí z 8. dubna 1968 o okamžitém zahájení příprav k ozbrojené intervenci v Československu, k potlačení údajné „kontrarevoluce“, Petr Pithart v dubnových Listech tvrdě kritizoval nedostatečnou revolučnost Akčního programu a mj. vyzýval k okamžitému zrušení instituce Národní fronty a zavedení pluralitní demokracie (Literární listy, roč. 1, č. 8/1968).
Svou nesmiřitelnou kritiku na adresu reformního vedení Pražského jara a zejména A. Dubčeka naplno rozvinul ve své samizdatové publikaci Osmašedesátý pod pseudonymem Sládeček v r. 1980. Je pochopitelné, že ještě nemohl mít k dispozici dokumenty k danému tématu. Avšak, jak je zřejmé z výsledného efektu a většinou odmítavého ohlasu, tato knížka, kromě vlastních skromných vzpomínek a prožitků, je zřejmě napsána na základě informací agentury JPP (jedna paní povídala) či agentury DD (domovní důvěrnice). Zvláště jeho nesmiřitelní kritika reformního vedení, že nevyužilo možnosti čs. armády k zastrašení sovětského vedení, ba i k rozhodnému ozbrojenému odporu, nezbytně připomíná úvahy jedné literární postavy Jaroslava Haška v jeho nesmrtelné publikaci Dobrý voják Švejk, postavu kadeta Büglera „naivního, jednoduchého vojáčka“.
Alespoň dvě ukázky z knížky P. Pitharta:
1.Pithart vyžaduje „více odvahy postavit se druhé světové velmoci, která na nezvládnuté minulosti drží své ruce. Protože byly v zásadě dvě možnosti, jak „demokratizovat“ a přitom se vyhnout kapitulaci: Bylo možné postupovat rozvážněji, s větší obezřetností, střízlivěji a nejspíš pomaleji. Bylo však možné také postupovat odvážněji, důsledně a neohlížet se na to, co řeknou v Moskvě, kdyby od samého počátku nechyběla odvaha dát najevo vůli bránit se hrozbám síly ba i síle samotné“. (str. 35-36). Tak co, hodinky nebo holínky?
2. „Armádě nikdo nedal rozkazy hned v prvních minutách, což demoralizovalo ještě více, než když se po několika hodinách soudruzi rozpomněli a přikázali, aby nekladla odpor…“.
Ano, Petr Pithart zde litoval, že Dubčekovo vedení nevytvořilo novou a skutečnou pohádku o Davidovi a Goliášovi…
Stačí si představit, jak by si asi československý Pithartův David lehce poradil se sovětským Goliášem. Na jedné straně osamocené Československo s 240. 000 armádou, bez jakékoliv efektivní pomoci zvenčí (kromě sympatií), neboť pro Západ a hlavně USA celý čs.-sovětský spor představoval jen rodinnou záležitost východního - sovětského bloku. Hlavní prioritou USA v té době v zahraniční politice bylo uzavření odzbrojovacích dohod USA - SSSR.
Zatím druhá strana sporu, SSSR a čtyři satelitní země, představovala 230 milionovou atomovou supervelmoc s několika milionovou armádou a armádou čtyř satelitů: NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Přičemž v plánech interventů bylo jasně uvedeno, budou-li se jednotky čs. armády bránit, je třeba je rozbít!! A řekne snad našemu Davidovi či kadetu Büglerovi něco jako prosté číslo 16:1 o poměru sil?
Takže vydat rozkaz k ozbrojenému odporu za dané situace, znamenalo vydat rozkaz k celonárodní sebevraždě.
Ano, kadet Bügler stejně jako P. Pithart by jistě tuto odvahu našel. Ale A. Dubček osobně, ani jeho vedení k tomuto oprávněno nebylo a navíc A. Dubček vyznával zásadu, že o svém životě rozhodovat může, ale k rozhodování o životě a smrti národa ho nikdo nezmocnil.
Knížka P. Pitharta vyvolala tenkrát v disentu velkou kritickou, většinou odmítavou polemiku. Za všechny kritické hlasy zde ocituji závěry významného reformisty , profesora Zděnka Jičínského, uveřejněné v Pelikánových římských Listech: „Petr Pithart má k tématu „lyrický“, subjektivistický přístup, proto vypovídá tím, co říká, jak formuluje otázky a jak na ně odpovídá, především o sobě, o svém emociálním prožívání oněch událostí, nikoli o skutečném průběhu onoho historického procesu a jeho reálných možnostech a mezích… O čemkoli lze jistě psát cokoli, není však správné zaměňovat žánry; společensko-vědní analýza historického procesu je něco jiného než literární zpracování pocitů účastníka, i když se to jeví jako jeho rozbor!“ (viz Listy č. 1/1988, str. 55) Je to řečeno výborně, až příliš slušně a ohleduplně. Jako historik však nemohu brát ohledy na spoustu výmyslů a nesmyslů, ničím nedoložených nepravdivých tvrzení i vyložených lží.
Když v roce 1993, v roce 25. výročí Pražského jara, proběhla v redakci Listů diskuse na téma „Rok 1968 dnes“, P. Pithart za kritické výtky, týkající se zvlášť jeho publikace Osmašedesátý, sebekriticky přiznával, že vědomě některé soudy přeháněl, že ho k tomu vedly dva motivy: Že o historii Pražského jara nikdo nepíše a že tak vzniká atmosféra téměř legionářská. Že mnozí osmašedesátníci o jeho historii vypovídají velmi pozitivně a jakoby „ten malér“ a všechny perzekuce začaly až srpnovou okupací. Nebyli schopni překročit horizont svých prožitků a spoustu lidí tím museli právem iritovat. Proto jsme měl pocit, že musím mnohé až přehnat, abych tohleto překřičel, neboť jsem byl přesvědčen, že velmi ubližujeme sobě, jiným a tak jsem raději občas zašel až do druhého extrému“. (Listy č. 4/1993, str. 27)
Avšak v této době Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí z let 1967-1970 dokončila základní etapu své práce a její členové začali zveřejňovat výsledky její analýzy. Ale místo toho, aby se aktivní disident , politolog se vzděláním právníka a aktivní politik uráčil seznámit s výsledky práce členů této komise historiků, začal své büglerovské či prášilovské výmysly a nesmysly, ba i sprosté žalovatelné urážky A. Dubčeka a reformistů šířit všemi způsoby a prostředky: v tisku, rozhlasu, televizi i ve svých publikacích. Pro něho jakoby neexistovaly žádné archívy a pokud výjimečně vezme do ruky práci historika, tak si z ní vybírá jen to, co se mu hodí. Jako kupř. z výborné knihy J. Suka, Labyrintem revoluce. Jinak by nemohl tvrdit, že A. Dubček nebyl v Čechách i na Slovensku kandidátem č. 1 na „sametového“ prezidenta, nebo že o něj neměl nikdo zájem. Když novináři Mladé fronty-Dnes vedli po vydání publikace Suka rozhovor s autorem, na konstatování, že lidé si již nepamatují, jak významnou roli sehrál A. Dubček vedle V. Havla, J. Suk odpověděl:
„Významná role, to je slabé slovo. Představoval symbol. Podle mého byl zpočátku jasným favoritem prezidentských voleb a to nejen na Slovensku ale i v Čechách. Hovoří o tom ostatně tehdejší průzkumy veřejného mínění. Například v anketě, kde čeští studenti oslovili 30 tisíc Pražanů, vidělo Dubčeka jako prezidenta deset procent respondentů, a Havla jen jedno.“ (MF-Dnes, 6.6.2004).
A já k tomu dodám: Že toto konstatování J. Suka potvrzují i záznamy o tom, že na shromáždění OF na Václavském náměstí 24. listopadu 1989 a na několik set tisícovém shromáždění OF na Letné 25. listopadu, jeho účastníci skandovali „Dubček na Hrad“, jak je možné se dočíst v pracích J. Suka i dalších historiků. Ale i o řadě dalších důkazů.
Nuže, podívejme se nyní alespoň na několik „objevů“ P. Pitharta z historie Pražského jara, role A. Dubčeka v něm, i v období normalizace a „sametové revoluce“. A také na roli reformistů v historii Československa:
1. 28. února 1998 se konalo v literární kavárně G plus G v Praze volné pokračování diskuse účastníků sametové revoluce VPN a OF z prosince 1996 a z února 1997, kde tvrdil: „Dubček nikdy pro nás nebyl přijatelným kandidátem na prezidenta.“ A já se ptám, pro koho nebyl přijatelný? Pro úzkou skupinu kolem V. Havla? A dále tvrdil: „V Čechách a na Moravě nebyla žádná velká touha Dubčeka znovu prosadit k moci.“ (Viz Veřejnost proti násilí – Občanské forum, Nadace V. Šimečka, Bratislava 1999).
2. Zatím co seriózní historikové se dopracovávali důkladného poznání nejnovější historie Československa, Pražského jara, normalizace, sametové revoluce, z P. Pitharta, už jako předsedy Senátu parlamentu ČR, se stával nesmiřitelný soudce A. Dubčeka a reformních komunistů, kteří již dlouhá léta komunisty nebyli. Avšak P. Pithart se při tom nepotřeboval podívat do žádného archivu. Jemu stačilo občas mrknout do publikace J. Suka a vybrat si z něj, co se mu hodilo, ale většinou se spoléhal na svůj jasnozřivý úsudek a hlavně odsudek. V tom je možné jeho úsudky až příliš často srovnat s metodou kadeta Büglera a barona Prášila, ba neváhám říci, že někdy i s úvahami prokurátora Urválka. Dokladem toho je jeho článek „Dualita československého jara. Občanská společnost a reformní komunisté“.(OS-Forum občanské společnosti č.8/1998). Tyto několikrát opakované úvahy P. Pithart neváhal přednést i na mezinárodní konferenci v červnu 1998 v Paříži. Místo své reakce na tyto úvahy ocituji , jak reagoval na vystoupení P. Pitharta a Pavla Tigrida jeden z hlavních či hlavní organizátor této konference, významný francouzský politolog, profesor Jaques Rupnik, v témže časopisu Týden, č.33, 1998 jako P. Pithart, a to ve zkrácené verzi:
„ Pražské jaro 1968. Pro západní veřejnost jakékoliv politické orientace zůstává symbolem české demokratické tradice.
Pražské jaro nezačíná 5. ledna nástupem Dubčeka a nekončí okupací 21. srpna. Bylo to vyústění procesu emancipace společnosti, kterému nelze porozumět bez jeho kulturního zázemí…
Proto je dnešní opomenutí či opovržení tímto procesem ještě nesmyslnější a viděno ze západu, ještě nepochopitelnější…
Je tedy scestné hodnotit události roku 1968 pouze jako politické experimenty odsouzené k zániku.“
P. Pithart se rád zaštiťuje názory různých filosofů. Nuže zde mu cituji názor jednoho z našich nejvýznamnějších filosofů, Karla Kosíka, jehož názory zřejmě nezná nebo ignoruje: „za předpokladu, že porozumíme, co je dominantní paradigma moderní doby, v těchto souvislostech se rok 1968 ukazuje jako heroický pokus, který zpochybnil nikoliv ty či ony formy vládnutí, ty či ony způsoby vlastnictví, ale samo dominantní paradigma moderní doby… Rok 1968 není nedokonalým a polovičatým předchůdcem pozdějších změn, protože na rozdíl od nich, které se pohybují uvnitř a v rámci starého vyčerpaného paradigmatu a prodlužují jeho pochybnou životnost, imaginace revolty v Praze a Paříži byla zábleskem a náznakem paradigmatu jiného…
Rok 1968 není uzavřenou minulostí a odbytou záležitostí, ale stále živou volající a vyzývající přítomnost, protože se o takovou imaginaci pokusily.“ (Listy, mimořádné vydání 1993, str. 29n).
3. S nejzákeřnější žalovatelnou pomluvou na adresu A. Dubčeka přišel P. Pithart v LN článkem z 21. srpna 1999 pod názvem „Zlomovou událostí nebyl srpen 1968, ale srpen 1969“. Obvinil zde Dubčeka, že zavinil opakování Mnichova v domácím provedení: „lidé nabízeli oběti, byli však odbyti jako ten podomní obchodník. Před třiceti lety, 21.srpna 1969, lidé na náměstích velkých měst naposledy volali Dubčekovo jméno. Dubček na ně poslal již československé obrněné transportéry a obušky. Potvrdil to druhý den, když podepsal zákonné opatření Národního shromáždění“. Kdyby si však P. Pithart přečetl, nebo alespoň zběžně prolistoval odborné publikace, nemohl by plácat takovéto urážlivé nesmysly. V publikaci „Srpen 69, Edice dokumentů“, autorů O. Tůma a kol., „Sovětská okupace Československa“ z péra Jindřicha Madryho, obě vydané v ÚSD již v letech 1994, 1996, by se dozvěděl, jak to vlastně bylo. Dozvěděl by se a dokumenty by jej přesvědčily: Že příprava na potlačení očekávaných demonstracích v srpnu ´69 byla Husákem pověřená čtyřčlenná skupina, předseda vlády O. Černík, ministr národní obrany gen. M. Dzúr, ministr vnitra J. Pelnář a předseda Výboru pro tisk a informace J. Havelka. Sekretářem byl generál A. Gross. Veškerá činnost této skupiny byla konzultována se sovětskými orgány, zvláště s velením sovětských jednotek Střední skupiny vojsk. Klíčovou osobností všech příprav byl O. Černík, jemuž veškeré podklady připravoval generál Činčár, vedoucí odboru pro ochranu a bezpečnost při předsednictvu vlády. Husákovo předsednictvo ÚV KSČ vyslovilo již 24. července souhlas s jejich návrhy opatření na úseku ozbrojených sil a doplnilo je o politické a ekonomické akce. Ale mezi lidmi, kteří byli Husákem pověřeni různými úkoly by ani kadet Brügler jméno A. Dubčeka nenašel. Neboť jak Dubčekovi tak i Smrkovskému Husák naléhavě doporučil, aby se v těchto dnech nezdržovali v Praze. Což oba ochotně uposlechli a parlamentní prázdniny trávil Dubček na své chatě v Senci a Smrkovský v Tatrách, takže ani kadet Bügler by nedokázal to, co se povedlo P. Pithartovi (viz Srpen ´69…, str. 72-110).
V této době nebyl ještě Leonid Brežněv totálně senilní a pamatoval si, že se s Husákem dohodl na odstranění Dubčeka z funkce prvního tajemníka s tím, že převezme jeho funkci. A pamatoval si také na jeho návštěvu v Moskvě před několika dny – spolu se Svobodou-, na níž mimo jiné jednali i o tom, jak zvládnout situaci v nadcházejícím prvním výročí srpnové intervence. Proto také v záznamu Brežněvova telefonického rozhovoru se zetěm L. Svobody, Klusákem, se můžeme přesvědčit, že poděkování Brežněva za zvládnutí srpnové situace z 25. srpna 1969 nebylo adresováno Dubčekovi, ale Husákovi a Svobodovi: „Výsledek posledních událostí považují sovětští soudruzi za vítězství strany a jejího vedení nad kontrarevolučními silami a pravičáky… Mimořádnou zásluhu na úspěchu mají soudruzi Husák a Svoboda. Projevili rozhodnost a statečnost… Ve školních knihách se bude o nich psát…“.
4. Nyní, jak to bylo s podpisem Dubčeka pod zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění.
V průběhu srpnových demonstrací se G. Husák rozhodl donutit parlament k legalizaci srpnového teroru proti demonstrantům. Potřeboval si totiž umýt své ruce, potřísněné krví demonstrantů. Proto již 22. srpna přijalo předsednictvo ÚV KSČ jeho návrh a usnesení o návrhu na přijetí zákonného opatření č. 99/169, „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“, tzv. prüglpatent. V zápětí jej na příkaz Husáka Černíkovo předsednictvo vlády téhož dne dopracovalo. A zatím dal G. Husák příkaz svolat zasedání předsednictva parlamentu. A. Dubček byl narychlo povolán z domova, ze své chaty v Senci, kde trávil dovolenou. Do Prahy byl dopraven letecky téhož dne 22. srpna kolem 16. hodiny. Při jednání neúplného předsednictva, k návrhu předloženého Černíkem, za přítomnosti Husáka, byl Dubček prakticky jediný, kdo k němu vyslovil vážné výhrady. Souhlasil sice s použitím zákona proti vandalům, neboť věděl, že při demonstracích došlo i k případům rabování. Odmítal však nekontrolované pravomoci soudců k odsuzování lidí. Varoval před vytvářením systému, umožňujícího porušování zákona. A v průběhu jednání byl hrubě napaden jedním z členů předsednictva, poslancem Való, že to, co se dělo na demonstracích je i vina Dubčeka.
Dubček sice pro návrh zákonného opatření nehlasoval, ale z profesionální povinnosti jako předsedy jej po odhlasování předsednictvem podepsal. Je zde ale třeba brát v úvahu, že to byl návrh a požadavek Husáka, že jej oficiálně předkládal O. Černík a že pod zákonným opatřením je tudíž nejen podpis Dubčeka, ale i podpis Černíka a prezidenta Svobody.
Dubček si však záhy uvědomil, že jeho podpis pod zákonným opatřením, jehož přijetí zabránit nemohl, byla jeho největší politická chyba. Proto následně v dopisu Černíkovi naléhavě žádal přijmout takové opatření, aby nemohlo docházet k porušování zákona.
Nelze tudíž za tento zákon jednostranně obviňovat Dubčeka. Ale žádat po P. Pithartovi, aby se s historií jeho přijetí důkladně seznámil a přečetl si pozorně alespoň záznam z jednání předsednictva, je příliš odvážné. Za to poučení Dubček, později jako předseda Federálního shromáždění v sametové revoluci, tzv. lustrační zákon podepsat odmítl.
Petr Pithart se sice umí přizpůsobit každé situaci: v mládí jako revoluční svazák a později i člen KSČ za panování Novotného. V zápětí hurá radikální reformista v ´68 roce; po vyškrtnutí z KSČ, prý bez diskuse s ním, jako jeden ze statisíců neplnoprávných osmašedesátníků; po 77 roce a podpisu Charty 77 aktivní disident; v 89 roce jako jeden z členů vedoucího, Havlova okruhu Občanského fóra v tzv. „sametové revoluci“, vyznačující se ostře kritickým odstupem od osmašedesátníků, reformistů; jestliže krizový štáb OF se dohodl na tom, kdo se stane předsedou české vlády, a významný reformista V Šilhan v ten den usínal jako hlavní adept na tuto funkci, pak ráno 6. února 1990 po probuzení se dozvěděl, že předsedou české vlády se stal P. Pithart. Zde zřejmě zasáhl „demokraticky“, jak jinak V. Havel, snad i na radu Pavla Tigrida.
Ale P. Pithart se naučil poradit si velice často i i sám i poté, v různých poslaneckých funkcích. Uměl vždy včas změnit své politické či náboženské mimikry, a dokázal se do funkce dokonce prosadit i jedním, a to svým hlasem, a dosloužit ve funkci až do pozdního důchodu. Jenom ve svém žlučovitě kritickém vztahu k A. Dubčekovi, Pražskému jaru a reformistům nedokázal své názory a postoje změnit. Ba spíše naopak. Ve svých vystoupeních na konferenci, v denním tisku, v rozhlasových a televizních diskusích opakovaně rozvíjel své büglerovské či prášilovské „objevy“ a „hříchy“ osmašedesátníků a objevil i zradu ze strany Dubčeka a jeho spolupracovníků.
Kupř. v časopisu Newsletter z července – srpna 2003, v článku pod názvem „Rok, který je dosud na scéně“ si můžeme přečíst i takovéto popletené bláboly: „Toto ´jaro´ také neskončilo vpádem okupantů, ale přesně o rok později, kdy se… reformní vedení strany a stát, jmenovitě v osobách Dubčeka a Svobody postavilo proti veřejnosti. Proti desetitisícům lidí, kteří při prvním výročí okupace demonstrovali v ulicích proti okupantům a podporu svým vůdcům. Ti však proti nim poslali obrněné transportéry a přes noc sepsali v předsednictvu Národního shromáždění kruté represivní normy… Nabízená oběť nemalé části společnosti… byla zbožňovanými hrdiny odmítnuta. Dubček srozumitelně vzkázal… balím to, o vaši podporu nestojím, jedu vyslancovat do Ankary, sbalte to taky…“
Ano, pro Pitharta hodinky či holinky „vsjo rovno“. Nebo v Nedělní partii na TV Prima 20.6.2000 Pithart s Kučerou jako dva hospodští štamgasti po pátém pivu pronášeli spolu s redaktorem Podzimkem své bláboly: „Lidé ohnuli záda proto že je zradili lidé, kterým věřili.“ Nebo: „… i bez intervence by to skončilo stejně, celá garnitura ´68 byla lokajská.“ „Dubček byl hodný člověk, ale představy měl zastydlé jako ostatní. On váhal, koho se má bát víc, zda Brežněva, „či nás lidí“. A co říci tomuto blábolu: V článku „Už za rok si do pancířů vlezli naši lidé a hájili v nich okupaci“ v příloze Lidových novin z 20.8. 2004: „ Co se stalo 21. srpna 1969 v Praze, Brně i dalších městech nebyl totiž blesk z čistého nebe: byl to jen důsledek postupné rezignace, ano zrady Dubčeka a jeho druhů…
Vyvrcholením těchto žlučovitých Pothartových, pardon, büglerovských a prášilovských výmyslů, nesmyslů, obviňování ze zrady, z dvacetiletého nic nedělání, atd. atd. proti A. Dubčekovi a reformistům ´68 roku a také Klubu Obroda, je jeho publikace „Devětaosmdesátý“ (Akademie, Praha 2009). Pro něho a podle něj aktivní odpor proti normalizačnímu režimu G. Husáka či M. Jakeše začal až vznikem Charty 77, počátkem roku 1977. On zřejmě nemá ani zdání o tom, anebo ignoruje skutečnost, že A. Dubček se již v roce 1975, kdy o Chartě nebylo ani slechu, stal nejvýznamnější postavou opozičního hnutí proti tomuto režimu. Že kritické dopisy A. Dubčeka proti tomuto režimu, jeho bezpečnostním orgánům, adresované Federálnímu shromáždění ČSSR a Slovenské národní radě z 28.10.1974, opakovaně zaslané 1.2.1975 stejným adresátům , protože na první dopisy nedostal odpověď, vyvolaly u Husáka hysterickou reakci, v Československu jakési politické zemětřesení, neboť Dubčekův dopis se objevil v celé řadě zemí Evropy na stránkách jejich tisku: v rakouském „Kurýru“, v západoněmeckém „Frankfurter Allgemeine Zeitung“, v bonnském „General Anzeiger“, v „Listech-Blätter“ vydávaných ve Frankfurtu nad Mohanem, v britském „Observer“, v římských „Listech“ J. Pelikána, ve švédském deníku „Dagens Nyherer“, v dánském „Berlingste Tidente“, v norských „Dagbladed“ a „Afteposten“ i v islandském komunistickém tisku „Thjodviljian“. Průchod své hysterii až nepříčetnosti dal Husák 16. dubna 1975 na společném zasedání ÚV NF ČSSR a českého a slovenského ÚV NF ke třicátému výročí osvobození Československa. K Husákově reakci přispěla i skutečnost, že krátce před tímto , 8.4. odeslal obdobný dopis Husákovi i V. Havel. A Zděnek Mlynář 14.4.1975 zaslal své pojednání „Teorie a praxe pokusu o reformu politického systému v Československu 1968“, ÚV KSČ.
Výsledkem Husákovy hysterie byla nediplomatická polemika se švédským ministerským předsedou Olafem Palme za jeho kritiku normalizačního režimu a obhajobu Dubčeka, jehož mu Husák nabízel do opatrování; vyšetřování Dubčeka bezpečnostními orgány, včetně pokusů „vytvořit“ kolem něj jakousi ilegální skupinu jako důvod k zatčení a uvěznění Dubčeka; řada domovních prohlídek u reformistů; masivní protidubčekovská kampaň; jeho soustavné sledování celou brigádou StB; ba i pokusy zbavit Dubčeka jeho bytu a další obstrukce. Ale ohlasem byla i řada projevů významných osobností na jeho obranu a obranu Pražského jara a jeho představitelů. Ve své publikaci „Utajovaná pravda o A. Dubčekovi“ (nakl. Ostrov, Praha 2001) jsem o tom všem snesl více než dostatek důkazů na základě autentických dokumentů z archivu ÚSD AV ČR. Avšak nejen o tom. Ale také fakta o tom, že Dubček 20 let nemlčel, ale že v letech 1970-1989 napsal několik desítek kritických dopisů generální prokuratuře ČSSR, Národnímu shromáždění, ÚV KSČ a dalším adresátům. Ale hlavně: Zvídavý čtenář by se zde dozvěděl, že výsledkem jeho aktivity v letech 1985-1989 byla neoddiskutovatelná skutečnost, že se stal nejvýznamnější postavou opozičního hnutí proti normalizačnímu režimu Husáka a Jakeše. A že StB jen za léta 1988-listopad 1989 při jeho sledování zaznamenala více než 20 návštěv A. Dubčeka v Praze. A jako historik a jako spoluzakladatel Klubu Obroda vím, že zde jednal i s reformisty o úkolech opozičního hnutí.
Avšak Petr Pithart v úvodní kapitole své publikace Devětaosmdesátý vyrukoval se zákeřnou pomluvou A. Dubčeka. Poté, kdy sáhodlouze zdůvodňoval, proč se on, ačkoli pozván organizátory demonstrace 17. listopadu na Albertově, se této demonstrace nezúčastnil, zaútočil na Dubčeka:, „Kdo se k průvodu přidal (pozor, přijde ironie) smyslem pro Timing, byl Alexander Dubček. Bylo totiž dvanáct nula nula. V zápětí ho ale z průvodu orgáni nenápadně odvedli a drželi někde na strážnici.“ Avšak zapomněl již vysvětlit, ze kterého palce ruky či nohy si tuto informaci vycucal, když tam on nebyl. Že by opět agentura JPP či DD?
Jak to bylo ve skutečnosti?
Několik dnů před tím, než bylo o termínu a obsahu studentské demonstrace rozhodnuto, bylo mezi A. Dubečkem, členem vedení KS Itálie poslancem Evropského parlamentu Luigim Collajanim, a předsedou našeho Klubu Obroda Milošem Hájkem, na ten den domluvena schůzka v Praze, na níž mělo být mj. domluveno společné prohlášení k současné situaci. A.L. Collajani nesl Dubčekovi i sdělení, že Evropský parlament – skupina pro sjednocenou levici – navrhla udělit Dubčekovi cenu Andreje Sacharova za mimořádné angažování na obranu lidských práv. Když se ale Jan Urban, člen Obrody i Charty 77, dozvěděl, že Dubček je v Praze, vyzval jej, aby se zúčastnili demonstrace či manifestace mládeže na Albertově. Generál Lorenc, šéf StB, se však na základě odposlechu telefonu J. Urbana dozvěděl o přítomnosti Dubčeka v Praze a dal příkaz k jeho zatčení. A tak sotva Dubček a jeho společníci stačili zaregistrovat atmosféru a skandování různých hesel, ocitli se v kruhu příslušníků StB, kteří je zatkli či zadrželi. L. Collajaniho sice po krátké době propustili, ale A. Dubčeka drželi v zajištění a vyslýchali až do 21. hodiny. Byla to poslední akce StB proti Dubčekovi. Taková je pravda o této epizodě.
Naplno dal průchod svým žlučovitým kritickým odsudkům vůči A. Dubčekovi, reformistům a Klubu Obroda v následující dlouhé partii své knihy: „„Stostránkový záznam jednání s Čalfou o složení federální vlády je pozoruhodný ještě z jednoho hlediska. Potvrzuje, že ve vedení OF panoval velmi rezervovaný pohled na Obrodu, totiž na nedávno zorganizované reformní komunisty. Čalfa chtěl do vlády Čestmíra Císaře, předpokládal totiž, že to určitě bude i naše přání, ale narazil na hradbu odporu téměř vozovou.
Debata se na delší čas soustředila nikoli jen na téma Čestmíra Císaře nebo Obroda, ale na téma reformní komunisté. Skoro všichni za OF tehdy ve Strakovce řekli své a bylo to hodně tvrdé - záznam vypovídá o tom, že jsme s těmito lidmi jako náhle se zorganizovanou skupinou nepočítali. Jejich dvacet let vyčkávavé počínání spíše odsuzovali, než chápali, že jsme zkrátka o nich jako o politicích, ba ani o jejich mravním profilu dobré mínění neměli. Vraceli jsme se pak v debatě s Čalfou k osmašedesátému, k době normalizačního dvacetiletí - myslím, že Čalfa s takovými postoji nepočítal, rozhodně na ně nebyl připraven, pouze Jaroslav Šabata zmínil pozitivně Alexandra Dubčeka ("Jediný muž, při všech svých chybách, který by obstál. .., je Alexandr Dubček. Ať má jakékoli chyby... "). Václav Havel se pak ještě pozitivně zmínil o Miloši Hájkovi, signatáři Charty 77 (jednu dobu jejím mluvčím), později aktivním sociálním demokratovi. A to bylo všechno, co bylo řečeno pozitivního o reformním komunismu.
Já sám bych Dubčeka ani takto s výhradami pozitivně jako Jaroslav Šabata necharakterizoval. Ale nešlo zde o osoby - celý osmašedesátý a reformní komunisté, resp. jejich půlmilionová „strana vyloučených", která se však právě nikdy ani v náznaku neustavila, nezorganizovala, tím spíše jejich náhlé oživené politické představy a jakoby samozřejmě ohlašované ambice, byly pro nás ve vedení OF přinejmenším nepřijatelné. Teď navíc nepřijatelně konjunkturální. Nechtěli jsme z toho reformního materiálu jakkoli čerpat, ani lidi, ani ideje. Ani nás to nenapadlo.
Myslím si, že v té chvíli na počátku velkých změn to bylo především proto, že lidé, kteří Pražské jaro a jeho ideály pro veřejnost představovali, se pro ně tehdy nikterak přesvědčivě nezasadili.Nebyli ochotni pro ně nic obětovat. Čekali na "Go" - dlouho to vypadalo, že už jen marně na Godota, ale nakonec se objevil jako jejich zachránce Gorbačov. Dostali za pravdu. S ideologicky, deduktivně strukturovaným názorem totiž vždycky dostanete za pravdu. Velký filosof Karl Popper právě takto charakterizuje ideologii: Doktrína, která je sestavena tak, aby ji nebylo v rámci logiky, a to ani teoreticky, možné logicky vyvrátit. Je sama v sobě uzavřena, "zacyklena". Protože již svou konstrukcí vylučuje možnost svého zpochybnění, je třeba ji odmítnout celou, jak leží a běží. U ideologie lze totiž vždycky říci: Myšlenka byla a je přece dobrá, dobrá sama o sobě, to jen ti nešťastní lidé ji zatím vždycky pokazili... Dubčekovci zkrátka zase dostali za pravdu - nejdříve, paradoxně, tanky..., teď perestrojkou. A hned se zase začali organizovat, hlásit o slovo. Jako potenciálně snadno zorganizovaná skupina čekali po větší čas normalizace přikrčeni v koutě, ale vedení OF tyhle panenky nehodlalo hledat, tím méně najít a postavit do funkcí. Byly výjimky, jistě: chartisté Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata...
Despekt k těm, kteří pokorně čekali na dodávku oficiální pravdy z euro komunistického Říma či později z perestrojkové Moskvy".
Až potud žlučovité výrony P. Pitharta v jeho "Devětaosmdesátém". Tato žlučovitá, často opakovaná tvrzení, báchorky pana senátora Pitharta o Dubčekovi, o reformním hnutí v roce 1968, o reformistech, osmašedesátnících a nyní i o Klubu Obroda, svou úrovní překonávají i bajky pověstného Barona Prášila.
Cožpak bylo snad náhodné, že když v roce 2006, při výročí 21. srpna Lidové noviny otiskly dva články P. Pitharta, útočící a sprostě pomlouvající Dubčeka, Pražské jaro, reformisty, v témže čísle byly současně publikovány i články autorů - osobností více než srovnatelných s „osobností" P. Pitharta – A. J. Liehma a Jiřího Dienstbiera. Jejich články jednoznačně popíraly, vyvracely smyšlenky P. Pitharta. J. Dienstbier např. ve svém článku „Jen prohraná bitva", jakoby předvídal citované báchorky P. Pitharta v jeho publikaci, a mj. v článku uvádí: „Osmašedesátníci, někdejší komunisté, křesťané, spisovatelé, vědci, umělci různých politických názorů a s nimi mnozí studenti a dělníci od počátku sedmdesátých let udržovali plamínky naděje v přesvědčení, že je lepší zapálit malou svíčku, než proklínat temnotu. Sešli se v Chartě 77, podíleli se na samizdatovém vydávání knih a časopisů a mnohých občanských aktivitách. Vytvářeli podhoubí, ze kterého vyrostlo občanské hnutí konce osmdesátých let. Listopad 1989 byl jejich společným vítězstvím".
Ano, s takovým hodnocením mohu souhlasit jako pamětník, aktivní účastník těchto dějů, a hlavně jako historik, respektující fakta, dokumenty a jejich analýzu. Proto zde také uvádím několik doložitelných důkazů, faktů a dokumentů:
1. Nebyl to snad A. Dubček, kdo svými kritickými dopisy na adresu Husákova režimu, svoji aktivitou přivedl G. Husáka již v roce 1975 až k hysterii a jméno Dubčeka pak po dlouhou dobu figurovalo v evropském tisku a dalších masmédiích jako jméno nejznámějšího představitele protihusákovské opozice?
2. Z průzkumů veřejného mínění k výběru kandidátů na post prezidenta sametové revoluce v průběhu listopadu a prosince 1989, a to v Čechách i na Slovensku, vyšel jako kandidát č.1 A. Dubček, jako mezinárodně i na domácí půdě uznávaná osobnost protihusákovské, protinormalizační aktivní opozice.
A pokud P. Pithart tvrdí, že pro OF byl A. Dubček nepřijatelný, pak se to ale týká především uzoučké skupiny Krizového štábu OF kolem V. Havla. A já se ptám, jakou morální váhu mohou mít názory představitelů politických stran, dvacet let kolaborujícich s KSČ?
Dokumenty z jednání Krizového štábu OF jednoznačně dokazují, že řada členů širšího vedení OF jednoznačně preferovala A. Dubčeka. Např. vedoucí koncepční komise OF Z. Jičínský, J. Dienstbier, P. Rychetský, P. Kučera, členové historické komise OF J. Křen, K. Pichlík, P. Seiftr a také řada dalších. Ostatně, výsledky průzkumu veřejného mínění stejně jednoznačně potvrdilo i skandování několikasettisícového shromáždění na Václaváku i na Letné „Dubček na Hrad"!
3. P. Pithart bagatelizováním protinormalizační aktivity reformistů prokazuje vzácnou neznalost, spíše však hrubou záměrnou ignoraci či bagatelizací faktu, že podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů, osmašedesátníků. A protože on po 17. listopadu vyčkával v teple svého bytu až do 24. listopadu, jak to vše dopadne a objevil se v OF až po odstoupení Jakešova vedení 24.11., tak mu pochopitelně „uniklo", že na ustavující schůzi Občanského fóra v Činoherním klubu se aktivně účastnil mj.i Jiří Hájek, zakládající signatář Charty 77, její první mluvčí a také několikanásobný mluvčí, bývalý ministr zahraničních věci reformní vlády z roku 1968. A nejen to. P. Pithartovi až dosud zřejmě nikdo „neprozradil", že i podstatná část zakládajících signatářů Charty 77 se rekrutovala z řad významných reformistů - osmašedesátníků. Připomínám proto jména alespoň několika z nich, jak jsou zaznamenána v publikaci „Charta 77 - 1977-1989". Nuže, zde jsou: Jiří Hájek - po tři období mluvčí Charty, Miloš Hájek, mluvčí Charty a předseda Klubu Obroda, Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Dubčekova vedení, František Kriegel, člen předsednictva Dubčekova vedení, Věnek Šilhán, organizátor a zástupce A. Dubčeka na mimořádném 14. sjezdu KSČ, Libuše Šilhánová, mluvčí Charty, Bohumil Šimon, bývalý vedoucí tajemník reformního Městského výboru KSČ v Praze, Vladislav Kolmistr, zakládající signatář Charty i Klubu Obroda, a další neméně významné osobnosti reformního hnutí: Zdeněk Jičínský, Jiří Dienstbier, Vladimír Kadlec, Milan Hübl, Irena Dubská, Erika Kadlecová, Jan Křen, František Šamalík, Rudolf Slánský, Jaroslav Opat, Miroslav Kusý atd., atd. Úplný výčet by byl příliš dlouhý. A bylo by nesmírně zajímavé zjištění jaký podíl na celkovém počtu signatářů Charty představují bývalí reformisté. A jak může P. Pithart bagatelizovat a ignorovat roli Jiřího Pelikána, jako poslance Evropského parlamentu a šéfredaktora římských Listů se širokým okruhem jeho spolupracovníků? Např. O. Šikem, M. Reimanem, Z. Mlynářem, Z. Hejzlarem, D. Havlíčkem, A.J. Liehmem, J. Hochmanem, K. Kynclem, J. Kostou, V. Horským, K. Kaplanem, R. Seluckým, A. Müllerem, M. Schulzem, Z. Tominovou, Vl. Toskem, J. Slámou, J. Pokšteflem. A to jsem zde vyjmenoval jenom základní okruh. Římské „Listy", které vznikly již v době, kdy o Chartě 77 nebylo ani „vidu ani slechu", počátkem 70. let. Byl to základní zdroj informací v mobilizaci protinormalizační aktivity protihusákovské a protijakešovské opozice. A na jeho stránkách, jako časopisu stoupenců demokratického socialismu najdeme i články z pera V. Havla, J. Šabaty, M. Hubla, Z. Jičínského, E. Kantůrkové, F. Janoucha, R. Battěka, L. Vaculíka, M. Hájka, ano i A. Dubčeka a dlouhé řady dalších, ba dokonce i P. Pitharta. A na stránkách Listů byl čtenář mj. informován i o vzniku a životě Charty 77. Ano, na stránkách Listů si mohl P. Pithart přečíst i kritiku na jeho rozporuplnou publikaci „Osmašedesátý", na jeho subjektivistický výklad řady jevů, kdy své dojmy vykládal jako skutečnosti. Bylo mu zde připomenuto staré pravidlo: "amicus Plato, sed magis amica veritas". A jestliže mu Z. Jičínský tenkrát vytkl že má k tématu „lyrický", subjektivistický přístup, pak pro jeho Devětaosmdesátý to platí dvojnásob.
4. Pokud jde o skutečnou roli Klubu Obroda, každý zvídavější čtenář najde dostatek informací v seriózní publikaci autorů Z. Kokoškové a St. Kokošky "Obroda. Klub za socialistickou přestavbu". Nebude-li ji ignorovat jako pan senátor Pithart.
A já k tomu jen dodávám... Na konferenci či semináři na téma „O změně politického systému", organizovaném pod hlavičkou Nadace H. Bölla v divadle Kolovrat 10.-11.12. 1994, moderovaném R. Paloušem, které se zúčastnil i P. Pithart zazněly kritické výtky na adresu reformistů, osmašedesátníků, Klubu Obroda a pochopitelně i A. Dubčeka. Avšak ozvaly se i velice výrazné a odmítavé hlasy na tuto kritiku. Oskar Krejčí - v listopadu 1989 poradce předsedy vlády L. Adamce - v diskusi řekl: „Vznikl tady pocit, že Obroda byla při prosazování a korigování změn největším spojencem strany. To byl holý nesmysl. Měsíc před 17.listopadem projednávalo předsednictvo ÚV KSČ materiál o Obrodě. Byli vytipováni lidé, na které se má předsednictvo orientovat při zavádění Obrody na nesprávnou cestu. Proč to říkám? Z toho materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že největším nepřítelem stranického vedení nebyl Havel a skupina kolem něj, Charta, ale byla to Obroda. Tedy lidé, vůči nimž se oni cítili provinile a navíc i lidé, kteří by je mohli nahradit a to i takříkajíc při zachování socialismu v Čechách, při relativní podpoře Sovětského svazu. Toto byli ti první konkurenti pro tehdejší politickou moc, resp.tehdejší politická moc si to myslela. Byla to samozřejmě chyba, bylo to nesmyslné, ale takto oni četli situaci. Představy o tom, že Obroda byla prodlouženou rukou strany jsou nesmyslné".
K hodnocení O. Krejčího dodávám, že k obdobnému závěru o postoji Jakešova vedení k Obrodě dospěl i kolega historik J. Suk v publikaci „Občanské fórum, listopad-prosinec 1989, 1. díl - Události". Já k tomu dodám tři věty z onoho dokumentu, na který se O. Krejčí na citované konferenci - či semináři - odvolával.
„Právě touto „reformě socialistickou" koncepcí „demokratického socialismu" mohou být dokumenty Klubu Obroda velmi přitažlivé pro různé vrstvy, zejména pro sociální vrstvu inteligence našeho obyvatelstva. Je v nich totiž skutečně skryta určitá kontinuita s dávnou i nedávnou minulosti - silné tendence socialdemokratismu, liberalismu a masarykismu v našich dějinách, včetně dělnického hnuti. Při kritice našich problémů, nedostatků i chyb může velmi snadno nalézt „půdu" v běžném vědomí i v zájmové orientaci lidí" .
Podle svědectví téhož O. Krejčího, v jeho publikaci „Proč to prasklo", květnové průzkumy z roku 1989 uvnitř KSČ ukázaly, že nedůvěru ke stranickému a státnímu vedení chová 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. A že v době, kdy předsednictvo ÚV KSČ projednávalo onen dokument o Obrodě, většina členů KSČ byla reformního smýšlení, i když jejich smýšlení a organizovanost ani zdaleka nedosahovala úrovně reformistů z osmašedesátého.
A ještě jedno svědectví. V. Plevza, poradce či "dvorní historik“ Husáka, ve své knize „Vzostupy a pády. Gustáv Husák prehovoril", uvádí, že v červnu 1989, v průzkumu veřejného mínění, na otázku členům strany, zda v případě, že by se nyní měli rozhodnout, zda by vstoupili do strany, 54 % respondentů odpovědělo záporně.
Tyto skutečnosti naháněly Jakešovcům strach a hrůzu, vedly k rozkladu a kapitulaci.
A ještě jedna perlička. Když zcela nedávno Masarykova demokratická akademie organizovala v listopadu 2009 diskusi k Pithartově knize Devětaosmdesátý zazněly zde na její adresu i silné kritické výhrady. Avšak sám autor se z účasti na diskusi - několik minut před jejím zahájením omluvil...
V úzké skupině kolem V. Havla ve vedení OF se často opakovalo podceňování Obrody nejen co do vlivu, ale i co do počtu členů. V tom obzvláště vynikal mnohomluvný M. Kocáb, člen velice „početné" (až dvoučlenné) náhodou vzniklé opoziční skupiny, pár dnů před 17. listopadem 1989, a dodatečně pojmenovaná jako skupina Mosty. Na uvedené konferenci v roce 1994 i tyto bludy uváděl na pravou míru D. Kroupa, představitel opoziční skupiny HOS. Uvedl zde, že Klub Obroda byl nejlépe připraven, neboť měl vypracovaný jak program, tak i organizační struktury, neboť měl již vybudované i pobočky v řadě regionů, např. v Brně, v Liberci, Jablonci, Plzni, v Jihlavě i na Kladně, v Českých Budějovicích a v dalších městech. A já jako autor tohoto povídání, jako zakládající člen Klubu Obroda a historik, k tomu dodávám, že na přelomu listopadu a prosince 1989, počet členů našeho Klubu dosáhl úctyhodné číslo čtyřmístné cca 4.000-5.000. A že počet signatářů Charty v letech 88/89 vzrostl cca o 550 na celkové číslo cca 1860. Nebyl tudíž náš Klub Obroda druhou či vlastně nejpočetnější skupinou či organizací?
A mimochodem. Když se mi v roce 1991 dostal do ruky „Jmenný seznam (Jakešovu) režimu nebezpečných lidí“, který na jaře 1989 odsouhlasilo (jedno z) oddělení ÚV KSSS Ústřednímu výboru KSČ, našel jsem v něm nejen své jméno, ale mj. i jména významných reformistů: J. Hájek, M. Hájek, A. Dubček, Z. Jičínský, V. Kadlec, R. Slánský, V. Slavík, J. Špaček, J. Dienstbier, V. Šilhán, J. Urban, F. Vodsloň, K. Kaplan, M. Hübl, J. Opat, J.Litera, V. Mencl a další. Avšak jméno P. Pitharta či M. Kocába, či řadu lidí z nejužší rozhodující skupiny KC OF jsem hledal marně.
Co k tomu všemu dodat?
Především konstatovat, že P. Pithart je nepoučitelný. Přesvědčil jsem se o tom v diskusi organizovanou redaktorem Lidových novin, Petrem Zídkem, v malostranské kavárně Kafe, kafíčko (viz Lidové noviny 3.11.2012). Jako čerstvý důchodce se jí zúčastnil i P. Pithart. A na moji poznámku o obviňování Dubčeka ze zrady velice pohotově replikoval, že to „v životě neslyšel“. A v další diskusi setrval v podstatě na všech obviněních Dubčeka a všech reformistů, i když snad ne v tak vyhraněné podobě, jak tomu bylo dosud. Pro něho je totiž stále otázkou všech otázek: Kdyby prý „Dubček a jeho druhové zvolili jiný typ porážky, a těch dvacet let se chovali jinak, došlo by po roce 1989 k tomu snadnému a lehkomyslnému odmítnutí všeho, co s pražským jarem souviselo?“
Toť věru opět otázka pro kadeta Büglera či barona Prášila. Neboť tolik snad ví i kadet Bügler, že o způsobu porážky zpravidla rozhoduje vítěz a ne poražení.
P. Pithart závěrem své knihy Devětaosmdesátý cituje názor významného anglického politologa Rolfa Dahrendorfa na vývoj po 89 roce: „Je mi vás tady ve střední a východní Evropě líto, máte smůlu a asi o tom nevíte, musím vám to říct, omlouvám se. Vy totiž naskakujete do vlaku kapitalismu v jeho úpadkové fázi. Práce a odříkání, vzájemná důvěra, to je hrdinský poválečný kapitalismus padesátých, šedesátých let. O takovém teď asi nesníte. Ale to, co je k mání dnes, je nejspíše jen něco jako „Casíno kapitalismus.“
Jestliže Pithart na anglického politologa Dahrendorfa myslí a chtěl by se od něj poučit, tak by si mohl přečíst i jeho názor na Pražské jaro a osobnost Dubčeka. V anketě časopisu Listy: Co byl rok 1968 Dahrendorf odpověděl: „Celý rok 1968 byl pozoruhodný, avšak v mých vzpomínkách je jako jediná z tehdejších událostí, nadějná, uchováno Pražské jaro… Být Čechem nebo Slovákem, byl bych na ten rok hrdý. I když šance na úspěch byla minimální, svoboda se prosadila. To, že byla posléze potlačena, činí pokus ještě výmluvnějším: tanky Varšavské smlouvy jen ilustrují sílu protestu a touhu hledat nové cesty… Ještě jedna vzpomínka je živá – vzpomínka na samozřejmou lidskost, na prosté lidské city Alexandra Dubčeka. Jistým způsobem ztělesňoval naději i beznaděj tehdejší situace… Ale Praha roku 1968 mne přímo nutí přemýšlet o moci bezmocných. V dyť právě v těch vzrušujících, nadějemi překypujících měsících se zformovala elita, která vedla Československo ke svobodě památných Vánocích 1989.“ (Listy č.3, 1998).
A možná, že by bylo pro P. Pitharta užitečné, kdyby se zamyslel i nad myšlenkami K. Kosíka, v tomto povídání citované, a snad by pak neironizoval i takovou politickou veličinu, které „nesahá ani po kotníky“, jako byl M. Gorbačov.
P. Pithart a jeho přítel, novinář Martin Šimečka, v závěru uvedené diskuse nemohli najít žádný výrazný odkaz Dubčekovy osobnosti pro dnešek. Pro mne, zvláště v pohledu na současnou politickou elitu, je mimořádně důležité, že A. Dubček byl především velkým člověkem v politice i v osobním životě, i když nebyl géniem a ani se za něj nepokládal. Snad nejvěrněji vystihl jeho charakter Zděnek Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu (Mladá fronta, 1990, str. 137n):
„Myslím, že hlavní, nejpodstatnější příčinou celonárodní podpory A. Dubčeka je, že Dubček svým ideálům věřil. Byl věřícím vládcem v době,kdy celý národ se plně oddával potřebám víry. Lidé neomylně vycítili, že Dubček věří – a on právě tak cítil, že lid věří. A oni věřili jemu… Myslím, že z celého stranického vedení byl Dubček nejméně autoritářským… Nepatřil k lidem, které moc fascinuje, ani také z těch, kdo by moci využívali pro své osobní výhody. A co je politicky v této souvislosti snad vůbec nejdůležitější, pro Dubčeka není moc vhodným nástrojem k tomu, aby se do života společnosti promítli komunistické ideály jím zastávané.“
A ještě názor Oty Šika: „U Dubčeka se ale musí ocenit, že nikdy nebyl ochoten odejít od principů, s nimiž jednou v Akčním programu souhlasil, a ani pod nejsilnějším sovětským tlakem nepomýšlel na to, aby získané svobody stalinsky omezil. Ani po obsazení neodvolal, raději se vzdal své mocenské funkce..“ (Jarní probuzení a skutečnost, Mladá fronta, Praha 1990, str. 268).
Nuže, pane Pitharte, račte si vybrat!
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Českým národním sdružením a Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 421. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, prosinec, 2012.
Připravil: JUDr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz