Ing.
Josef Mikš
PhDr. Dagmar Stryjová
(Vystěhování českého obyvatelstva ze severní části Vyškovska)
Úvod
Byly to těžké časy. Na český národ se valila rána za ránou. Ještě byly v živé paměti dny mnichovské zrady, kdy naši západní spojenci Hitlerovi umožnili odtržení pohraničních území a vytvoření okleštěné druhé republiky a již zde byla okupace českých zemí hitlerovským Německem, provedená bez ohledu na „záruky“ našich nových hranic západními velmocemi.
Začal krutý fašistický režim. Politický, hospodářský i kulturní život v Čechách a na Moravě byl rozvrácen a lid měl být přeměněn v pasivní masu, plnící jen rozkazy německých pánů.
A nakonec 1. září 1939 začala válka. Situace se ještě ztížila. Otrocká práce a hladové příděly, zatýkání, popravy, teror a zastrašování měly udržet Čechy v poslušnosti. Lidé byli událostmi zaskočeni, zklamáni a uzavřeni do sebe. Budoucnost byla nejasná a neradostná. Ale žít se muselo, přes všechny problémy a těžkosti.
Stejně prožívalo tuto dobu i obyvatelstvo Vyškovska, kterého většina se zabývala zemědělstvím a těžkou prací si dobývala svůj každodenní chléb. Když se v roce 1940 sem tam objevily zprávy, že v Čechách na Milovicku se rozšiřuje vojenská střelnice a že Němci přitom stěhují obyvatelstvo některých vesnic, nevzbudilo to vcelku žádný ohlas.
Bohužel, jak se ukázalo později, tyto zprávy byly předzvěstí dalšího stěhování obyvatelstva, které zasáhlo i Vyškovsko. Tehdy mnoho lidí žehralo na vojenské cvičiště, zřízené čs. vojenskou správou v roce 1936 na Vyškovsku a na Drahanské vysočině. Tvrdili, že kdyby nebylo tohoto cvičiště, neměli by Němci co rozšiřovat a nemuselo ke stěhování dojít. Ještě dodnes se někdy takové názory objevují. To byly a jsou názory neopodstatněné. Ke stěhování obyvatelstva na Vyškovsku by došlo bez ohledu na to, zda zde střelnice byla či nikoli. Potvrzují to nacistické dokumenty i fakta. Například v Čechách byly rozšířeny bývalé vojenské střelnice čs. armády v Milovicích a v Brdech. Na Sedlčansku, Benešovsku a Neveklovsku však střelnice nebyly a přesto odtud Němci vystěhovali obyvatelstvo z velkého prostoru a vybudovali zde cvičiště zbraní SS.
To vše však byla jen záminka. Stěhování českého obyvatelstva z předem pečlivě vybraných prostorů bylo součástí dalekosáhlých germanizačních plánů nacistů, vyplývajících z cílů „konečného řešení“ české a vůbec slovanské otázky.
Tyto souvislosti nebyly v mnoha případech právě ve spojení se stěhováním českého obyvatelstva z Drahanské vysočiny a Vyškovska plně pochopeny. Samotné stěhování bylo více méně jako daň požadavkům německé vojenské mašinérie a zdálo se být čistě místní – regionální záležitostí.
Avšak studium německých plánů a dokumentů přineslo nezvratné důkazy, že rozšiřování střelnice a vystěhování obyvatelstva z těchto oblastí bylo promyšleným, cílevědomým a záměrným aktem. Bylo jedním z důležitých germanizačních opatření, které v souhrnu měly vést k úplnému ovládnutí českých zemí a v podstatě k fyzické likvidaci našeho národa.
Všechny formy a metody okupační a germanizační politiky byly plně uplatněny i na Moravě. V Brně existovala expozitura říšského protektorátu, která se starala o přesnou realizaci všech vydaných nařízení i rozkazů říšského protektora na teritoriu Moravy. V čele zemského úřadu byl sice český zemský prezident dr. Caha, který později tragicky zahynul, ale rozhodující slovo zde měl známý čechobijce – zemský viceprezident Schwabe, brněnský Němec, který chtěl řešit českou otázku pořízením sedmi milionů rakví.
Že Morava hrála v germanizačních plánech nacistů prvořadou úlohu, o tom svědčí dokument z té doby, kdy se projednával plán germanizace Čech a Moravy. Praví se v něm: „ Západ říše bude po rozbití Francie a po budoucím vítězství nad Anglií zajištěn definitivně již proto, že oba tyto státy nebudou nebezpečné ani ideologicky, ani národnostně. Na severovýchodě se vytvoří po zničení Polska jasné poměry. Na jihovýchodě se však zarývá protektorát jako klín slovanství hluboko do srdce Německa a přerušuje tím národní hranici jdoucí od Baltického moře až k Alpám. Z toho vyplývá požadavek zcela zaplnit říšské Čechy a Moravu po odstranění češství německým živlem. Poněvadž totální germanizace Čechů není žádoucí a v dohledné době je neproveditelná, zůstává jen možnost postupné germanizace, která začne na nepříznivějším místě českého prostoru s vytvářením německé země Moravy.
Stará hraniční marka Morava má proti českému prostoru zvlášť příznivé předpoklady pro vytvoření uzavřeného německého území. Slovanský koridor, lemovaný uzavřenou německou národní půdou, severní a jižní Moravou, je široký jen 60 až 100 km a může se na mnoha místech odříznout obnovením kdysi německých sídlištních mostů, z nichž dosud jako pilíře existují jazykové ostrovy Brno, Jihlava, Vyškov a pak proměnit tuto půdu krok za krokem na půdu osídlenou Němci, čímž se vytvoří most z východu Odry k německému jihu dunajského prostoru.“
Vyškovsko, o kterém se v Hitlerově dokumentu též hovořilo, se tak stalo na Moravě prvním územím, kde došlo k vysídlení českého obyvatelstva a záboru zemědělské půdy. Dnes, kdy jsou známy plány nacistů ve vztahu k tomuto prostoru, je nám jasné, proč v roce 1940 došlo i k poněmčení vyškovské protektorátní správy. Víme, že dne 9. srpna 1940 byl na vyškovské radnici slavnostně uveden do úřadu nový německý vládní komisař Karl Matzal – sudetský nacista z Oder ve Slezsku, který byl po válce v roce 1946 odsouzen národním soudem k doživotnímu těžkému žaláři právě za svoji horlivou pronacistickou a progermanizační činnost na Vyškovsku.
O něco později 11. října 1940 se ujal svého úřadu i nový vedoucí okresní správy – okresní hejtman Johann Bergman, rovněž zuřivý nacista a nepřítel Čechů. Při jeho uvádění do funkce prohlásil vedoucí brněnské úřadovny Oberlandrat Hoffman, že: „obsazení vedoucích míst ve Vyškově německými úředníky je podmíněno dobovými okolnostmi a potřebami tohoto prostoru.“
Víme již, jaké dobové okolnosti a příčiny to byly. Samozřejmě, že současně s obsazením těchto rozhodujících míst bylo rozpuštěno jak městské, tak okresní zastupitelstvo, což byly volené orgány české správy. Kromě toho do vedení důležitých ústavů a zařízení města i okresu byli dosazeni němečtí správci a ředitelé.
A v této situaci dochází 5. září 1940 k vydání výnosu říšského protektora o rozšíření německého vojenského cvičiště, které sloužilo jako záminka pro stěhování obyvatelstva a umožňovalo utajit skutečné plány nacistů. Jak to vlastně bylo s vojenským cvičištěm na Vyškovsku? Pro potřeby československé armády bylo vzhledem k ohrožení ČSR rozpínavostí hitlerovské třetí říše zřízeno v roce 1936 v severozápadní části okresu nové vojenské cvičiště. Za tím účelem bylo tehdejší československou vládou vykoupeno od olomouckého arcibiskupství, kterému lesy a pozemky patřily, polesí Ferdinandko. Uvolněný prostor zahrnoval celkem čtrnáct revírů a byl kompenzován odstoupením stejné rozlohy v polesí Hukvaldy. Tato akce se v podstatě obyvatelstva, až na skutečnost, že nyní do tohoto prostoru se nemohlo volně vstupovat, nijak nedotkla. Nedošlo k žádnému stěhování a k záboru jiné půdy.
Do Vyškova pak byl dislokován z Olomouce a Přáslavic 2. pluk útočné vozby, kterému velel plukovník Morávek. Ten se později po příchodu Němců zúčastnil odboje, byl zatčen a v Brně ve vazbě spáchal sebevraždu, aby neprozradil celou organizaci.
Postupně byla vybudována nová kasárna, tankové garáže a potřebná zařízení v prostoru střelnice.
Po okupaci v březnu 1939 byly tyto objekty německými vojsky převzaty a postupně sem byla umístěna nižší a vyšší praporčická škola. Školní středisko bylo podřízeno velení v Krampnitz u Postupimi a pracovalo až do roku 1945. Ke konci války byli posluchači školy nasazeni v bojích proti Rudé armádě u Brna, kde jich většina padla.
Nyní tedy chtěli nacisté jednak rozšířit prostory pro výcvik, ale současně zabráním značných ploch půdy mimo výcvikový prostor zabezpečit poněmčení půdy pro plánované německé osídlení, které se mělo postupně rozšiřovat dále. Úkoly stanovené výnosem říšského protektora byly v dané situaci jen prvou etapou tohoto procesu.
Protože vysídlení zahrnovalo nejen teritorium vyškovského okresu, ale zasáhlo i do tehdejšího prostějovického a boskovického okresu, budeme dále hovořit o všech stěhovaných obcích, aby byl obraz úplný a také proto, že tzv. „Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra“ se sídlem ve Vyškově, byla řídícím orgánem pro stěhování obcí všech tří jmenovaných okresů se širokými pravomocemi.
Zahájení příprav ke stěhování českého obyvatelstva na Vyškovsku
Organizační přípravy k uvedené akci zahájila ministerstva protektorátní vlády na podzim roku 1940. Výnos předpokládal, že z Vyškovska a okolí bude postupně vysídleno obyvatelstvo ze 33 obcí ve čtyřech etapách tak, aby k 1. listopadu 1942 bylo stěhování dokončeno.
Během první poloviny září proběhlo za tím účelem několik porad konaných na ministerstvu vnitra protektorátní vlády v Praze. Na Moravu přicházejí první zprávy o stěhování 20. září 1940, kdy v časných ranních hodinách přijíždí do Brna ředitel Ústavu pro péči o přestěhovalce při ministerstvu sociální a zdravotní správy v Praze ministerský rada dr. Lev Zavřela. Ještě téhož dne se zde setkává s vrchním komisařem politické správy dr. Janem Vlkem z úřadovny téhož ústavu se sídlem v Moravské Ostravě. Jmenovanému je uloženo, aby do zítřejšího rána podrobně prostudoval spisy a pomůcky o právě probíhajícím stěhování obyvatelstva v prostoru Milovic v Čechách a podle daných pokynů připravil potřebné směrnice pro podobnou přestěhovaleckou akci, k níž má dojít, avšak v daleko větším rozsahu, na Moravě, v prostoru Drahanské vrchoviny. Současně je Vlk požádán, aby na následující den dojednal zasedání prezidia brněnského zemského úřadu, kde bude přestěhovalecká akce na Vyškovsku projednána.
21. září je předložen překvapeným členům prezidia – zemskému prezidentovi dr. Cahovi, šéfu prezidia dr. Josefu Poláchovi a vrchnímu radovi politické správy dr. Janu Korálovi opis výnosu říšského protektora ze dne 5. září téhož roku. Současně je jim sděleno, že ministerstvo vnitra, zde konkrétně ministerský rada Andriál, podniklo již v této věci patřičné kroky. Plně na sebe bere organizační opatření, jež jsou nutná k odsunu obyvatelstva z určených oblastí, jakož i udržování klidu a pořádku v oblastech dotčených rozšiřováním vojenského cvičiště. Zároveň bylo upozorněno, že později bude k řízení stěhování vytvořena zvláštní komise mající pravomoc politického úřadu první instance, jež se bude vztahovat na celou v úvahu přicházející oblast, tj. politické okresy Vyškov, Boskovice a Prostějov. Jejím hlavním úkolem bude vedle zajišťování podkladů pro přestěhovaleckou akci hlavně péče o přesídlení obyvatelstva z obcí dotčených rozšířením vyškovského vojenského cvičiště. Společně s ní bude zajišťovat podklady pro stěhování též Zemský úřad v Brně, úřadovna Ústavu pro péči o přestěhovalce při ministerstvu sociální a zdravotní správy v Moravské Ostravě a příslušné okresní úřady ve Vyškově, Boskovicích a v Prostějově.
1. října 1940 informuje zemský úřad o zamýšlené akci na Vyškovsku okresního hejtmana dr. Johanna Bergmana. Mimo již popsané organizace stěhování a seznamu obcí zařazených do etapy 1a, jíž tvořily obce Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice, Radslavice a Radslavičky a etapy 1b, tam byla zahrnuta pouze obec Zelená Hora, se v závěru dopisu důrazně upozorňovalo, že „veškeré poznatky, které by po zveřejnění přípisu nasvědčovaly tomu, že ve vyjmenovaných obcích, může být porušen klid a pořádek, je nutné ihned hlásit na zemský úřad, politickému radovi Chládkovi, předsedovi oddělení I/1. Na úplný závěr dopisu byla připojena ještě následující douška: „Protože úřad má zájem na tom, aby vyklizení bylo provedeno hladce a včas, bude dlužno s přípravami započít co nejdříve a co nejbedlivěji.“ Uvedené ukazuje, jaký eminentní zájem Němci na jedné straně na stěhování měli, na druhé straně je však z napsaného i patrné, jaké obavy měli z jejího provádění.
V té době již panovala mezi vyškovským obyvatelstvem značně nervózní atmosféra, i když nikdo nevěděl zatím nic určitého. Němci si dávali až příliš velký pozor na to, aby předčasně ze svých plánů nic nevyzradili. Přesto některá jejich počínání vyvolávají pocit strachu, nejistoty a zklamání, ubývá chuti k práci. První zmínka toho, že se něco chystá, pozorovali obyvatelé určených obcí již na jaře 1940, kdy si říšské úřady vyžádaly soupis ovocného stromoví. V době žní bylo možno vidět projíždět krajem německé důstojníky, kteří prohlíželi okolí, živě mezi sebou rokovali a zakreslovali něco do map. Koncem srpna se v polích objevily skupiny pracovníků 9. odboru ministerstva zemědělství, kteří prověřovali stavby všeho druhu, zjišťovali zastavěnou plochu, kubaturu zdiva, jeho druh krytiny.
Koncem září odjíždí proto do Prahy zjistit pravý stav věci první deputace občanů z Rychtářova ve složení bratří František a Vladimír Sedláčkovi a učitel Pavel Martinásek. V Praze jsou přijati ministrem zemědělství E. Reichem, který však tvrdí, že o počínání Němců na Vyškovsku není informován a odkazuje deputaci na ministerstvo vnitra k ministerskému radovi Andriálovi. Ten přiznává, že o stěhování obyvatelstva se na ministerstvu již jednalo, avšak zatím že se neví nic konkrétního. Aby zbytečně nešířili paniku, snažil se deputaci uklidnit tvrzením, že právě stěhuje Milovicko, jehož obyvatelům říká: „aby se zakupovali, protože se domů určitě vrátíte, tomu pevně věřím.“ Po skončení audience se zástupci obce Rychtářova vypravili ještě do státního pozemkového úřadu na 9. odbor ministerstva zemědělství, kde byli přijati ministerským radou Vodákem. Ten nikterak nezakrýval údiv z návštěvy, vždyť jednání v Praze a Brně byla zatím tajná. Během slyšení si dělal poznámky, které slíbil přednést komisařskému vedoucímu Pozemkového úřadu, avšak v závěru slyšení varovně pronesl: „Prohřešili by jste se, kdybyste nevěřili, že 31. března 1941 budete vystěhováni.“ Místo uklidňujících slov a určité naděje ve zvrat událostí vnesl tedy do mysli vyslanců další beznaděj, zoufalost a zklamání. Nato dodává Praha instrukce. Obyvatelstvo určené k přestěhování je třeba rozdělit:
1) na ty, kteří se po obdržení náhrad za postoupení nemovitosti v každém ohledu postarají sami o sebe včetně stěhování svršků, bytového zařízení, živého i mrtvého inventáře,
2) na ty, které bude třeba podpořit jen zařazením do stěhovací akce,
3) na ty, kteří ztratí jen pozemky s budovami,
4) na ty, kteří se pro stáří či nemoc nemohou nikde existenčně uchytit,
5) na ty, kteří mají nedospělé děti,
6) na mládež, která se stěhováním ocitne bez pomoci,
7) na rodiny pouze zemědělské, které bude nutno opět zapojit do zemědělství,
8) na rodiny sice zemědělské, které však bude možno zapojit do jiných zaměstnání,
9) na rodiny, které jsou sto si najít náhradní ubytování,
10) na obyvatelstvo zaměstnané jako úředníci, dělníci apod.,
11) na živnostníky,
přičemž u každé skupiny obyvatelstva bude třeba zároveň zjistit množství živého a mrtvého inventáře, bytového zařízení, zásob a svršků.
V závěru přípisu se uvádí, že pro 1 etapu stěhování byly již s definitivní platností určeny obce Opatovice (132 domů), Rychtářov (136 domů), Lhota (115 domů) s osadou Pařezovice (47 domů), menší část Podivic (10 domů) a severní část Ježkovic (30 domů), přičemž v případě dvou posledně jmenovaných vesnic nebylo až dosud říšským protektorem přesně určeno, které konkrétní budovy pro vyklizení v první etapě přicházejí v úvahu. Avšak jak se později ukáže, ani tato verze stěhování není definitivní.
O tom, „jak uložené úkoly nejlépe zabezpečit“, jednali 8. října na Zemském úřadě v Brně dr. J. Korál se svým zástupcem dr. A. Bulavou a zástupcem úřadovny Ústavu pro přestěhovalce z Moravské Ostravy dr. Janem Vlkem. Všichni tři se usnesli na následujících prováděcích směrnicích:
1) Do přípravných prací v první etapě bude přibrán celý katastr obcí Podivice, Lhoty, Pařezovic, Opatovic, Rychtářova, Ježkovic, Radslaviček, Radslavic a Hamilton.
2) Aby bylo možno zajistit požadovaný podklad pro stěhování obcí první etapy, pořídí se u každé z nich přehled, který vypracují podle místních poměrů starostové jednotlivých obcí v součinnosti s příslušníky četnických stanic zatím bez osobní účasti obyvatelstva, aby se předešlo jeho rozrušování. Při vyplňování přehledů bude současně provedeno rozdělení obyvatelstva do tří skupin na zemědělce (přehled A), živnostníky (přehled B) a veřejné zaměstnance (přehled C). Přičemž později, jakmile bude dán příkaz k provedení přestěhovalecké akce, budou přehledy doplněny zvláštními dotazníky, tzv. Popisnými archy, které vyplní každá domácnost za pomoci zvláštního orgánu, který bude zřízen ve Vyškově a jenž bude v úzkém kontaktu s podobným orgánem fungujícím v Brně.
3) Otázka ubytování přestěhovalců bude řešena tak, že zemský úřad v Brně vydává všem okresním úřadům na Moravě zmocnění, aby na základě článku 3 org. zákona č. 125/1927 zajistily ve svém okrese vhodné prostory pro ubytování stěhovaných rodin a jejich živého a mrtvého inventáře.
4) V závěru porady pak Vlk zdůraznil, že okresnímu úřadu ve Vyškově musí být dán výslovný příkaz, že se nesmí zabývat otázkami spojenými s odškodněním obyvatelstva, protože to přísluší pouze 9. odboru ministerstva zemědělství.
Koncem října je proto zasláno okresnímu hejtmanovi ve Vyškově upozornění, že 8. listopadu dopoledne bude zahájena na okresním úřadě porada o rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova a o předběžných přípravných pracích pro stěhování obyvatelstva. Současně je projeveno přání, aby se okresní hejtman spolu se svým zástupcem a okresním velitelem četnictva ve Vyškově porady osobně zúčastnili.
V té době odjela do Prahy zjistit stav věcí další deputace obyvatel Vyškovska. Vedl ji předseda okresního Národního souručenství ve Vyškově Bedřich Kostelka, dalšími členy byli starosta obce Rychtářova A. Křoumal, kanovník Bunža z Vyškova a Alois Luska z Rychtářova. Jejím cílem je tentokrát kabinet prezidenta Háchy, jemuž je předán dokument nadepsaný „Podání obce Rychtářova“. Prezident deputaci vyslechl, dokonce se spojil se zástupcem říšské branné moci Fridericim, ale bezvýsledně. Vyslanci jsou odkázáni jen na jednání s velitelem střelnice podplukovníkem Hamerschmiedem. Po ztroskotání jednání v Praze se vypravila v polovině listopadu početná delegace obcí první etapy do Brna k zemskému prezidentovi Cahovi. Jmenovaného však nezastihla v úřadě a proto byla přijata jeho zástupcem Brábenim. Ten začal mluvit o výsostných zájmech říše a jednání rychle ukončil. Stejně neúspěšně skončilo i jednání další devítičlenné deputace obyvatel první etapy, jež se vypravila do Brna na několik dnů nato. Zemský prezident přítomné vyslechl, přislíbil pomoc, avšak přestěhovalci se jí nikdy nedočkali, protože vyklizení uvedené oblasti bylo již hotovou věcí a pouhou otázkou času.
O tomto problému jednali 16. prosince 1940 s velitelem vojenského cvičiště podplukovníkem Hamerschmiedem a posádkovým důstojníkem kapitánem Hoffmanem okresní hejtman dr. Johann Bergman a vrchní komisař politické správy dr. A. Nováček. Zástupcům okresního úřadu byla předána mapa se zakreslením původních hranic cvičiště a s jejich zamýšlenou změnou. Jmenovaní byli dále informováni o tom, že stavební správa cvičiště bude potřebovat asi 5 000 dělníků, vojenská lesní správa asi 700. Obyvatelé, kteří se rozhodnou vstoupit do vojenských služeb, budou moci být ubytováni dočasně v obcích Radslavice, Radslavičky a Hamiltony. Přednost však budou mít dělníci německé národnosti. Mimo to budou zřízeny dva velké pracovní tábory severně od Hamilton a tři tábory v obvodu okresu Boskovice. Zde však budou moci bydlet na rozdíl od tří jmenovaných obcí pouze dělníci bez rodin. Všichni zaměstnanci vojenské správy mohou počítat se zaměstnáním nejméně na tři roky. Mimo to bude dělníkům s rodinami povoleno obývat i obce Senetářov, Kotvrdovice a Rogendorf. Dále bylo okresnímu hejtmanovi řečeno, že obec Ježkovice zůstane zatím mimo území cvičiště a nemusí být tudíž vyklizena. Totéž platí i o obci Jedovnice.
Od obou vesnic budou vykoupeny pouze pozemky, což platí i pro obec Pustiměř, Drnovce a Dědice politického okresu Vyškov, dále pro obce Jedovnice, Holštejn, Vilémov a Protivanov politického okresu boskovického a stejně tak i pro obce Malé Hradisko, Vícov, Žárovice, Prostějovičky, Stínavu, Hamry, Krumsín a Myslojovice politického okresu prostějovského…
Bezpodmínečně k 1. dubnu 1941 musí být vyklizeny obce Rychtářov, Lhota, Hamiltony, Pařezovice, Opatovice, Radslavice a Radslavičky. Do dalších časových etap bez přesně stanoveného termínu vyklizení budou zahrnuty obce Podomí, Krásenko, Studnice, Odrůvky, Nové Sady, Březina, Ruprechtov (okres Vyškov), Kulířov, Kotvrdovice, Marianín, Housko a Repechy (okres Boskovice) a Bousín, Hartmanice, Drahany, Otínoves, Rozstání (okres Prostějov). V té době je však stále ještě nevyjasněna otázka stěhování obcí Housko a Molenburk a dotčení půdy obce Krumsín, i když o nich bylo již na výše zmíněné poradě jednáno. Teprve 4. února 1941 přicházejí z Prahy definitivní instrukce. Obec Molenburg je do rozšíření vojenského cvičiště pojata celým katastrem, Krumsín nepostupuje žádné pozemky, v případě obce Rousko je stěhování uvedeno.
V té době začíná být Němcům jasné, že postup stěhování nebude asi tak hladký a ani jednoduchý a rychlý, jak se zpočátku zdálo. Proto je v přípise ze 4. února 1941 zároveň sděleno, že se v Praze připravuje zcela nové územní a časové rozdělení jednotlivých vyklizovacích etap.
Krátce na to přichází definitivní rozhodnutí říšského protektora o osudu obcích spadajících do první etapy stěhování. Jeho příkaz zní: k 1. dubnu 1941 vyklidit bezpodmínečně obce Rychtářov, Lhotu, Pařezovice, Opatovice a Hamiltony, k 1. listopadu 1941 obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelenou Horu. Tím odpadla možnost ubytovat v prvních dvou obcích etapy 1b ženaté dělnictvo, které se rozhodlo vstoupit do služeb vojenské správy a přesídlovacímu oddělení tím nastaly nové starosti s hledáním náhradních bytů.
7. února 1941 je rozeslána postiženým obcím příslušná vyhláška, jejíž vyvěšení jsou starostové dotčených vesnic nuceni ohlásit písemně do 24 hodin okresnímu hejtmanovi.
V té době již tři měsíce platí v obcích určených k vystěhování výnos okresního úřadu z 2. prosince 1940 zakazující prodej, pronájem, propachtování, přistěhování a provádění jakýchkoliv stavebních změn a oprav nemovitostí… Výjimku tvořily pouze udržovací opravy sloužící k zabezpečení budov a úrody před povětrnostními vlivy…
Komisařský vedoucí Bodenamtu z pověření reichsprotektora oznámil 30. ledna ministerstvu vnitra, že pro vyškovské přestěhovalce je uzavřeno město Jihlava a všechny ostatní obce jihlavského německého jazykového ostrova včetně obce Karlov (Libnisdorf) a obce Přibyslav, dále obce německého jazykového ostrova kolem Brna, německý jazykový ostrov olomoucký včetně města Olomouce, dále sousední okresy Vyškov. Slavkov a Plumlov, kde již měla řada přestěhovalců zabezpečeno náhradní ubytování. Tyto skutečnosti přinutily přesídlovací oddělení řídit stěhování do vzdálenějších okresů, což vedlo k oprávněné pochybnosti o tom, zda bude možné určený termín stěhování skutečně dodržet.
Urychlení stěhování měl podpořit výnos ministerstva vnitra z 15. února téhož roku rozeslaný do všech politických okresů protektorátu, v němž se mimo jiné pravilo: „Určitá část obyvatelstva politického okresu vyškovského odstupuje svůj pozemkový majetek pro veřejné účely. Část tohoto obyvatelstva zamýšlí zakoupit si náhradní pozemky ve zdejším okrese. Vlastníci pozemků a domů, kteří mají v úmyslu své nemovitosti prodat, se proto vybízejí, aby tyto nabídli v prvé řadě přestěhovalcům z vyškovského obvodu.“ Avšak ani tato opatření nepomáhají. Stěhování se proto protahuje a navíc je komplikováno dalším německým příkazem. Dne 15. února je vydán přísný zákaz stěhování obyvatelstva z vyškovského obvodu do vzdálenosti menší než 50 km od evakuovaných obcí. Tímto nařízením říšská branná moc doplňuje výnos z 30. ledna 1941 zakazující stěhování českého obyvatelstva do německých jazykových ostrůvků Moravy. Obyvatelé dotčených obcí se však mohli vystěhovat teprve tehdy, když oznámili přesídlovacímu úřadu své nové bydliště a obdrželi k vystěhování povolení. A po odchodu z prostoru střelnice a příchodu do nového bydliště museli hlásit do Vyškova každou změnu adresy.
Přípravné období ukončil oběžník ministerstva vnitra z 9. dubna 1941, adresovaný všem zemským, okresním, vládním a policejním úřadům protektorátu, vládním komisařům města Brna a Olomouce a primátorovi hlavního města Prahy, v němž se sdělovalo zřízení přesídlovací kanceláře se sídlem ve Vyškově… Jejím hlavním úkolem byla „péče“ o přesídlení obyvatelstva, které bylo nuceno opustit svá dosavadní bydliště v obcích dotčených rozšířením vyškovského vojenského cvičiště. Mimo to měla dbát i na to, aby stěhování obyvatelstva proběhlo v klidu a bez zbytečného rozruchu. Kancelář měla charakter politického úřadu první instance a její působnost se vztahovala na celý obvod brněnského zemského úřadu… Styk přesídlovací kanceláře s říšskými úřady měl udržovat přednosta oddělení Stübel.
Zřízením přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově tedy skončilo přípravné období, jež mělo být počátkem postupné germanizace Vyškova…
Především je to potvrzení skutečnosti, že germanizační opatření se začala realizovat bez ohledu na to, že ucelený a schválený plán ještě neexistoval. Vždyť teprve v srpnu 1940 Neurath a Frank předkládají k tomuto problému svá memoranda. Přesto je již 5. září vydán Neurathův výnos o stěhování obcí na Vyškovsku. Postup je přesně takový, jak to později zdůraznil Heydrich. Že totiž rozhodnutí padne od Němců – zde výnos říšského protektora, ale všechnu nepopulární a špinavou práci provedou Češi, v tomto případě úředníci protektorátní správy, ministerstva vnitra, ministerstva zemědělství a dalších úřadů, včetně četnictva a policie. Tím samozřejmě vzbudí proti sobě nevraživost a nenávist postižených Čechů. To zcela odpovídali starému heslu: „Rozděl a panuj!“
Je třeba přitom říci, že protektorátní aparát se bohužel zčásti skládal z horlivých byrokratů, kteří ač Češi, oddaně a pedantsky plnili německé rozkazy a sloužili nacistům, aby si zachovali svá teplá místa. Takoví naštěstí nebyli všichni.
Za povšimnutí stojí získávání půdy. Nátlak byl prováděn tak, že postižený prakticky neměl na vybranou. Buď dohoda o odprodeji, což mělo budit dojem německé velkorysosti, nebo v případě odmítnutí vyvlastnění pro potřeby branné moci. Vždyť proč by Němci neplatili? Papírových peněz, které měly minimální hodnotu, se tisklo dost a pak, stejně jako všechny výlohy celé akce šly na vrub protektorátu – tedy na účet českého národa.
O tom, že rozhodnutí byla konečná a neoddiskutovatelná, svědčí osud popsaných delegací… Ukazuje se také v pravém světle postavení protektorátního prezidenta Háchy, o kterém tehdy kolující vtip hovořil, že je „prvním prezidentem druhé republiky, dosazený třetí říší, potvrzený konferencí čtyř, jinak páté kolo u vozu.“
Všechna tato fakta potvrzují, že nacisté pod dojmem velikých vítězství na Západě… se snažili urychlit proces germanizace. Ovšem jak později ukázal vývoj, měli poněkud „velké oči“. Potvrdilo se, že termín vystěhování 33 obcí na Vyškovsku na Drahanské vrchovině do 31. října 1942 je nereálný.
Stěhování obcí etapy 1a
6. ledna 1941 zasílá Okresní úřad ve Vyškově starostům obcí Hamilton, Lhoty, Rychtářova, Pařezovic a Opatovic již zmíněné popisné archy, které musí každá stěhující se rodina pečlivě vyplnit, aby okupační úřady získaly do poloviny února dokonalý přehled o stavu a majetku stěhujícího se obyvatelstva…
Ačkoli ještě stále není vydána příslušná vyhláška o stěhování, začíná se v lednu s podpisováním kupních smluv…Bylo dost těch, kteří odmítali podepsat a našli se tací, kteří nepodepsali. V tomto případě obdržel takový odbojník obsílku následujícího znění: Věc – předvolání. „Pro účely německé branné moci bude, jak známo, zapotřebí Vaší nemovitosti v Rychtářově. Přesto, že jste byl předvolán, k jednání jste se nedostavil. Žádám Vás tímto naposled, aby jste se dostavil v úterý dne 4. března 1941 v 11.30 hodin do místnosti výkupní komise v Rychtářově za účelem uzavření kupní smlouvy. Upozorňuji Vás, že Vaše nemovitost bude vyvlastněna, nedostavíte-li se v určenou dobu. Následky vyvlastnění jsou Vám jistě známy. Podepsán Aufkaufsamt Vyškov“ (Úřad pro výkup).
I přes tuto hrozbu čtyři vystěhovalci z Rychtářova nepodepsali. Proto byli násilně vystěhováni a úřady jim nesměly být v ničem nápomocny. V té době měla již řada přestěhovalců za sebou zoufalou pouť hledání nových bytů. Po marném pátrání na území celé Moravy se nakonec vrací domů na Vyškovsko, protože na celé Moravě je nedostatek ubytovacích příležitostí zapříčiněný událostmi v roce 1938 a 1939, kdy se zde přistěhovalo mnoho utečenců z okupovaného pohraničí a ze Slovenska. Situace je ještě ztížena tím, že Němci prakticky znemožňují přesídlencům zakoupení volných domků, hospodářských stavení, pozemků a stavebních míst na Vyškovsku i v dalších okresech. Háček spočívá v tom, že každou takovou koupi musí schválit Oberlandrát (Vrchní zemský úřad) a ten pokud se jedná jen o poněkud slušnější objekty žádosti zamítá. Ty mají být podle vyjádření nacistů rezervovány pro hrdiny a invalidy z války. Protože termín vystěhování se kvapem blíží, vzbuzuje taková situace ve vesnicích neklid.
Když je o těchto problémech informován okresní hejtman Bergman, má na to jednoduchý recept. Sebevědomě prohlásí, že když tady na Moravě není možno zajistit ubytování, budou připraveny vagony a vlaky a obyvatelstvo z vyklizených obcí bude vystěhováno do Polska, kde je místa dost, protože jsou tam liduprázdné prostory. Zároveň naznačil, že každé porušení klidu a pořádku by mělo těžké následky nejen pro jednotlivce, ale pro celý český národ. Pro jistotu jsou však v obcích zesíleny počty četnictva…
Počátkem března vyjíždí z určených obcí první povozy s přestěhovalci a jejich majetkem. Deštivé počasí této akci příliš nepřeje. Všude panuje neklid, zoufalství a zklamání. Nervozita je značně zvyšována příchodem vojenských strážních oddílů. Po celý měsíc je možno vidět po všech cestách a silnicích směřujících k Vyškovu stovky vozů různých druhů, ale i převrácené povozy, roztroušené věci a zařízení. Před odjezdem ještě kontrola, protože si Němci přesně stanovili, jak musela po vystěhování budova vypadat. Každý dům musel být všude zajištěn, hnoje vyvezeny na určená místa za vesnicí, hůry, sýpky, stodoly, stáje a dvory musely být čistě vymeteny a hlavní klíč od budovy odevzdán vojenskému strážnímu oddílu. To jsou nejtěžší okamžiky v životě obyvatelstva stěhovaných obcí. Prostá žena z Rychtářova tehdy vyjádřila své pocity dojímavými veršíky:
/Buď sbohem domove,/ milá ty vesničko,/ mě v tobě bývalo/vždy tak miloučko.//
/V tobě jsem vyrostla,/ chodila do školy,/v tobě též pohřbila/dva drahé poklady.//
/Dva drahé poklady,/ na našem hřbitově,/ jak smutno mně bude/ po tobě,domove.//
/Loučím se-ne navždy,/jen na čas kratičký,/vždyť já chci dřímati/ v hrobě své matičky.//
Přes všechnu tíhu situace zůstává zde víra v brzký návrat v lepších časech. Ta se projevila u většiny vyhnanců. Když se před odjezdem konala v obcích společná shromáždění, kde se všichni naposled sešli pohromadě a loučili se s přáním všeho dobrého – tiše přidávali – „a ať se brzy zase uvidíme.“ Ale přesto pláč a vzlykot žen a strnulé tváře mužů, to jsou poslední dojmy před odjezdem. A potom již cesta do nových příbytků na různých místech Moravy, ale i Čech, mezi neznámé lidi a do cizího prostředí. Někteří musí jet několikrát a často na různá místa, protože na jednom místě si domluvili uložení hospodářského náčiní, jinde zásob a na místo ubytování veze rodinu a nábytek. Protože příležitostí k ustájení dobytka a uskladnění nářadí bylo málo a všem se nepodařilo si je zajistit, někteří přesídlenci rozprodali dobytek i nářadí náhodným kupcům, samozřejmě se ztrátami.
Nakonec se likvidoval materiál veřejných institucí, spolků a tělovýchovných jednot. Materiál, knihy, nábytek, zařízení a jiné příslušenství se rozdělovalo podle pokynů garanta okresního úřadu Rusmana. Tak se obce postupně vyprázdnily. Zůstalo jen několik desítek těch, kteří přijali zaměstnání u vojenské správy…
Z pěti evakuovaných obcí bylo vystěhováno celkem 699 rodin z 563 domů, které měly 2.887 obyvatel…. 1. dubna 1941 jsou tedy obce etapy 1a (Rychtářov, Lhota, Pařezovice, Opatovice, Hamiltony) vyklizeny. Dohled nad nimi byl svěřen četnickým hlídkám o dvou mužích a jejich správou byl pověřen jako regent tajemník okresního úřadu ve Vyškově Jan Husman. Do opuštěných vesnic přicházejí ihned němečtí vojáci. Jejich prvním úkolem je vysazení okenních rámů a zabednění takto uvolněných prostor. Nová a velká okna se odvážejí pryč, ostatní jsou odnášena na určená místa. Podobně se děje i s dveřmi. Pak je odmontováno kování, vybavení koupelen a vodovodního zařízení. Po té přicházejí na řadu podlahy, sporáky a kamna. Postupně je ničeno další vybavení a zařízení, takže brzy zůstávají stát pouze holé stěny se střechou. Tyto žalostné zbytky se stávají terčem německých děl a bombardovacích letadel. Cvičné střely sice byly plněny betonem, takže nevybuchovaly, avšak svou tíhou jednotlivé budovy značně poškodily, čemuž za vydatné pomoci počasí některé domy úplně podlehly. Podobně se dálo i v zahradách. Vše, co se dalo přesadit, Němci vyrývali a odváželi neznámo kam. Co nezničili oni, to dokonaly po odstranění plotů lesní zvěř a tanky.
Sklizeň byla v prvním roce evakuace dobrá, protože před odchodem vystěhovalců musela být půda vzorně obdělána a z příkazu říšské branné moci sem přijížděly v době žní na výpomoc děvčata z vyškovských závodů… A tak druhým rokem byla sklizeň horší a v roce 1943 vzrostl úhor natolik, že až na malé výjimky zůstala pole neobdělána. Vesnice v té době již byly plně změněny v ruiny a ve skladiště trosek…
Proto celou věc bere do svých rukou vojenská správa cvičiště. Z příkazu jejího velitele je spolkový a obecní majetek dán buď k dispozici jiným obcím a organizacím nacházejícím se mimo území cvičiště nebo převezen na Kozí Horku a zde zničen. Podobně je naloženo i s úředními dokumenty, jako byly úmrtní knihy, matriky apod. Vesměs všechny tyto materiály jsou převezeny do prostoru cvičiště a zde spáleny….
První stěhování českého obyvatelstva na Vyškovsku bylo tedy pro Němce úspěšně zakončeno. Přesto se ukázala řada problémů, se kterými se nepočítalo. Nacisté museli upustit od svého původního plánu, který počítal s hromadným transportem stěhovaného obyvatelstva do Svatobořic, kde byl volný barákový tábor, z kterého se pak měli jednotlivci stěhovat do nových trvalých sídlišť. Museli také ustoupit od vydaného nařízení, zakazující stěhování do určitých okresů a oblastí, i od vzdálenosti vystěhování nejméně na 50 km od původních obydlí. V tomto případě se podřídili realitě a nakonec povolili stěhování v podstatě do nejbližšího okolí…
Že však rozšiřování výcvikového prostoru bylo jen záminkou – krytím prováděné germanizace o tom svědčí skutečnost, že nacisté zásadně odmítali vystěhovalcům přidělovat náhradní nemovitosti a pozemky v jiných místech. Takový postup by totiž byl odpovídající v případě, že by šlo skutečně jen o uvolnění prostoru pro potřeby výcviku. Přitom však nacisté záměrně zdůrazňovali, že vystěhování se provádí podle bývalého čs. zákona na obranu státu č. 63, Sbírky zákonů z roku 1937 a dalších zákonů, které ponechali v platnosti, aby jich mohli využít ve svém zájmu.
Stěhování obcí etapy 1 b
Ihned po vyklizení obcí etapy 1a zahájili Němci přípravné práce na vyklizování obcí Radslavic, Radslaviček, Podivic a Zelené Hory, zařazených do etapy 1b. Vyklizovací termín byl určen na den 31. října 1941, kdy ve 13 hodin odpoledne měla být evakuace obcí skončena. Stěhování však bylo ukončeno již o dva dny dříve, 28. října…Podle údajů Státního archivu v Brně zajistila Přesídlovací kancelář v tomto období 1 607 náhradních ubytovacích prostorů, avšak jak uváděly samotné situační zprávy Němců, z těchto prostor bylo 70 až 80 % zásadně nevyhovujících a zdraví škodlivých. Proto byli přestěhovalci vesměs nuceni zajistit si slušnější náhradní ubytování sami u svých známých či příbuzných v okolí.
Aby byl v obcích etapy 1b zajištěn klid a pořádek, byl v době evakuace i značně zvýšen celkový stav četnictva. V Radslavicích a Podivicích byly zřízeny dva četnické strážní oddíly s celkovým stavem 40 osob… Jejich hlavním úkolem bylo vedle aktivní spolupráce s Přesídlovací kanceláří především preventivní odstraňování všeho, co by mohlo ohrozit „veřejný klid a pořádek.“
Vlastní evakuace obyvatelstva probíhala obdobně jako při stěhování obcí etapy 1a pomocí motorových vozidel, potahů nebo drahou. Za tím účelem vydala Přesídlovací kancelář celkem 836 potvrzení k dosažení padesátiprocentní slevy jízdného. Přestěhovalci nakládali své svršky a bytové zařízení v železničních stanicích Vyškov na Moravě, Ivanovice na Hané a Nezamyslice. Mimo dráhy se stěhování účastnilo celkem 22 autodopravců včetně stanice ČMD Vyškov…
Do 1. listopadu 1941 bylo vysídleno celkem 498 rodin ze 416 domů, jež obývalo 1 967 osob, z nichž 471 bylo mladších čtrnácti let… Celková katastrální výměra obcí činila 1 682 ha. Z toho bylo 912,50 ha půdy zemědělské.
Tím skončila celá první etapa stěhování, která postihla devět obcí vyškovského okresu. Současně pokračovala výstavba cvičišť a střelnice ve výcvikovém prostoru, již s využitím zabraných osad a pozemků.
Stěhování obcí druhé etapy
1. listopadu 1941 bylo dle rozkazu Němců dokončeno stěhování obcí první etapy a úředníci Přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově mohli tedy přistoupit k oficiálnímu zahájení přípravných prací na stěhování obcí etapy dvě, jejichž seznam byl nejvyššími vojenskými místy v Berlíně stanoven následovně. K 1. listopadu 1942 se měly vystěhovat obce Ruprechtov, Podomí, Senetářov, Kotvrdovice, Regendorf, Krásenko, Studnice s osadou Odrůvky, Kulířov, Lipovec, Marianín, Rozstání, Nové Sady s osadou Březina a Jedovnice. Dalších osm obcí, zařazených do etapy tři , Repechy, Bousín, Hartmanice, Drahany, Otínoves, Housko, Mollenburg a Baldovec měly termín vystěhování 1. listopad 1943.
Ještě v době evakuace druhé poloviny obcí první etapy začali Němci činit přípravy i ke stěhování obyvatelstva všech výše uvedených vesnic... 3. listopadu zaslal poručík Klapuš velitelům četnických stanic v obvodu hranic rozšířeného vojenského cvičiště přísně důvěrný dopis s žádostí o předběžné zjištění počtu obyvatel, rodin a domů v obcích druhé etapy. Termín splnění byl stanoven na 14. listopad 1941, protože již následující den musely být zjištěné údaje předány přednostovi přesídlovací kanceláře ve Vyškově. Nikdo netušil, že plán okupantů na stěhování obcí druhé etapy ani tentokrát není definitivní. První známky změny v postupu vyklizovacích prací podává dne 16. prosince 1941 při jednání se spojovacím důstojníkem poručíkem Klapušem velitel vojenského výcvikového prostoru Hamerschmied. Podplukovník sděluje, že v dohledné době se očekává úplně nové rozdělení stěhovaných vesnic, z nichž některé budou evakuovány již k 1. květnu 1942.
Obyvatelstvo a úředníci přesídlovací kanceláře se však dovídají tuto novinu teprve až 7. ledna 1942 od členů výkupní komise Bodenamtu, inženýrů Demutha a Schneidera, kteří sdělili veliteli četnické stanice ve Studnicích, že na přání wehrmachtu se mají k 1. květnu 1942 stěhovat v rozporu s dřívějšími údaji obce Studnice s osadou Odrůvky, Nové Sady s osadou Březina, Drahany, Otínoves, Hartmanice, Bousín a Repechy, což bude v následujících dnech z Prahy oficiálně sděleno. Přednosta přesídlovací kanceláře činí 8. ledna příslušný telefonický dotaz na ministerstvo vnitra do Prahy, protože zatím neobdržel o tomto novém faktu žádné konkrétní zprávy ani instrukce. Informace je potvrzena a na den 10. ledna 1942 je svolána do Prahy první porada o stěhování obcí od této doby tzv. spěšné etapy. Za Přesídlovací kancelář ve Vyškově se jí účastní nový, speciálně pro spěšnost etapy vybraný přednosta, odborný rada dr. Ševčík, za ministerstvo vnitra ministerský rada dr. Andriál, za Pozemkový úřad Bodenamtu Stübel a jeho pravá ruka ing. Vodák. Stübel informoval přítomné o tom, že vyklizení devíti výše uvedených obcí je vojenskou nutností prvního řádu. Důležitost vyklizení klesá od jihu k severu. Vojenské orgány se rozhodly, že vzhledem ke spěšnosti etapy nebudou platit pro přestěhovalce žádná omezení, jako byl např. zákaz stěhování do určitých obvodů, zejména na Vyškovsko, Prostějovsko či Slavkovsko. Němcům totiž začínalo být jasné, že při tvrdošíjném setrvání na svých požadavcích by se stěhováním nebyli nikdy hotovi, a proto odkládají plné realizování svých plánů na pozdější dobu. Doporučují však, aby se obyvatelé nestěhovali do obcí Moravské Prusy, Dědice, Pustiměř, Vyškov a do obcí německých jazykových ostrůvků, pokud neprokáží, že zde mají někoho z příbuzenstva či známého, u něhož mají zajištěno náhradní ubytování. Stübel mimo to naznačil i možnost dočasného ubytování přestěhovalců spěšné etapy v obcích, jež měly být evakuovány k 1. listopadu 1942. Avšak jak později se ukázalo, s výjimkou několika rodin, vystěhovalci této možnosti nevyužívali, protože ta byla vázána podmínkou, podle níž byla náhrada bývalým majitelům usedlosti či polnosti vyplácena teprve až po konečném vystěhování z evakuované oblasti.
Aby Němci dosáhli co nejrychlejšího opuštění území střelnice, nabízeli přestěhovalcům i určité výhody, kterých u dvou předcházejících etap nebylo. Tak např. ti obyvatelé, kteří se vystěhovali do vzdálenosti větší než 10 km od hranic rozšířeného vojenského cvičiště, měli nárok na vyplacení stěhovacích výloh, který však museli uplatnit do 31. prosince 1942, jinak propadl.
21. ledna 1942 bylo jednáno o vyklizení obcí spěšné etapy náležejícího do sféry vlivu prostějovského okresního úřadu též na Okresním úřadě v Prostějově. Za přesídlovací kancelář se jednání účastnil její přednosta dr. E. Ševčík spolu s komisařem politické správy Aloisem Bulawou, za četnictvo byl přítomen spojovací důstojník poručík Gryc. Okresní úřad z Prostějova zastupoval okresní hejtman JUDr. A. Jura a administrativní rada V. Viktorin, mající na starost stěhování obyvatelstva v prostoru střelnice. Oběma zástupcům okresního úřadu bylo sděleno, že z jejich správního obvodu musejí být k 1. květnu 1942 vyklizeny obce Bousín, Drahany, Hartmanice a Otínoves mající celkem 687 domů, v nichž žije 853 rodin. Aby okresní hejtman vyvinul v tomto směru patřičnou iniciativu, byl „povzbuzen“ sdělením, že pokud se nepodaří najít pro obyvatelstvo včas náhradní ubytování, hodlají německé úřady řešit celou věc jako hromadný transport, o jehož ubytování se bude nucen dotyčný okresní úřad postarat. 4. února přijel do Vyškova zkontrolovat stav příprav ke stěhování obyvatelstva ještě pověřenec reichsprotektora pro Vyškovsko dr. Bölling, který navštívil toho dne i okresní úřad a Úřad pro výkup ve Vyškově.
Vzhledem k tomu, že velení cvičiště projevilo značné obavy z udržení klidu a pořádku ve stěhovaných vesnicích, byla zřízena v obcích spěšné etapy vedle zvýšeného počtu četnických hlídek a strážních oddílů ještě kontrolní a revizní služba z řad zaměstnanců přesídlovací kanceláře. Služba trvala plných 24 hodin a po celou tuto dobu se nesměl určený úředník z obce vzdálit. Pokud po určeném čase nedošlo k jeho vystřídání, byl povinen setrvat ve vesnici i nadále, a to až do doby, pokud ho někdo jiný nepřišel vystřídat. Hlavním úkolem tohoto opatření byla snaha, aby evakuace obyvatelstva proběhla rychle, hladce a včas, a co bylo nejdůležitější, bez zbytečného rozruchu a „porušení veřejného klidu a pořádku“. Zjištěné závady byl každý z úředníků povinen na místě okamžitě odstranit, a pokud to nebylo v jeho silách, musel ihned zaslat po motorizované spojce příslušné písemné hlášení do přesídlovací kanceláře ve Vyškově, která okamžitě zařídila potřebné… Stanovištěm úředníků byla kancelář stálé četnické hlídky, odkud musel každý z nich v doprovodu jednoho četníka učinit nejméně 4 x denně po určené obci obchůzku.
V té době měla již přesídlovací kancelář zajištěno pro přesídlence spěšné etapy celkem 1 000 náhradních ubytovacích prostor, z nichž však, jak sama uváděla ve svých zprávách pro ministerstvo vnitra bylo 50 % bytů naprosto neobyvatelných. Vzhledem k tomu, že obě místní úřadovny v Drahanech i Studnicích jen s velkými obtížemi zdolávaly zvýšenou agendu, byla 9. února 1942 otevřena ještě další pobočka místní úřadovny v Otinovsi, do níž byl přidělen kancelářský pomocník Pospíšil, podléhající vedoucímu místní úřadovny ve Studnicích.
Ačkoliv v březnu neobdržela ještě přesídlovací kancelář z Prahy žádné přesné instrukce o změně stěhovacího termínu, je 11. března 1942 sděleno prostřednictví aktuárského adjunkta Wetzela ve formě fonogramu jejím zaměstnancům, že v 11.30 hodin byl předvolán na obecní úřad ve Studnicích velitel tamního četnického oddílu praporčík Nezval, kde mu sdělili členové výkupní komise ing. Schneider a Demuth, že stěhovací termín je přeložen na 1. červenec 1942. Tato informace byla 17. března potvrzena dopisem velitele vojenského cvičiště, nyní již plukovníka Hamerschmieda a dále upřesněna tak, že konečným termínem stěhování obcí spěšné etapy bude až 1. listopad 1942, což bylo z Prahy oficiálně potvrzeno 20. března. Téhož dne je společně s touto informací zaslán do Vyškova i spěšný dopis s německým textem vyhlášky, k níž měla přesídlovací kancelář učinit český překlad a připravit ji do tisku. Současně bylo oznámeno, že obce až dosud spěšné etapy budou od nynějška tvořit etapu dvě a obce bývalé druhé etapy, jež se měly vystěhovat k 1. listopadu 1942 budou připojeny k etapě tři s termínem vystěhování roku 1943.
S odsunutím stěhovacího termínu do podzimních měsíců roku 1942 však nastaly značné problémy. Řada přestěhovalců si k 1. květnu již našla náhradní ubytování, propachtovala pozemky a přestěhovala část svého mrtvého i živého inventáře či našla nové zaměstnání. Rovněž okresní úřady na Moravě nebyly se změnou stěhovacího termínu nikterak nadšeny. Do Vyškova neustále přicházely četné dotazy, zda i nadále je nutné dodržet pro vyškovské obyvatelstvo volné byty a prostory, kdo bude zatím platit nájemné apod.
Protože Němci i přes odsunutí stěhovacího termínu do zimních měsíců roku 1942 mají i nadále eminentní zájem na co nejrychlejším opuštěním plochy vojenského cvičiště, dávají těm vystěhovalcům, kteří se hodlají vystěhovat již v jarních měsících další úlevy. Taková osoba není povinna provést letní sklizeň a osetí pozemků, ale zato jejich řádné obdělání musí zajistit starosta obce. Jak, to bylo okupantům vedlejší. Daně a dávky z pozemků však museli platit všichni přestěhovalci, i ti, co se již vystěhovali, až do 1. listopadu 1942, protože až do té doby byli považováni za jejich neomezené vlastníky…
Vzhledem k politické situaci po smrti R. Heydricha a vývoje na frontě Němci 18. června 1942 dále redukují stěhování obcí bývalé spěšné etapy, nyní etapy dvě, na obce Studnice s osadou Odrůvky. Otinoves a Hartmanice s termínem vystěhování 1. prosince 1942. Stěhování zbylých obcí druhé etapy, Drahan, Bousína, Repech, Nových Sadů a osady Březiny přesouvají do etapy tři s termínem vyklizení 1. listopad 1943…
Konečně v měsíci říjnu a listopadu se začalo se stěhováním. A opět bylo možno vidět podél cest a v příkopech převrácené potahy, roztroušené věci a zařízení, slzy, zoufalství a pláč. Nejdříve byly stěhovány osoby, na něž se nevztahovala polní pracovní povinnost, pak ostatní. Celkem bylo vystěhováno 665 domů, jež obývalo 908 rodin majících 3 256 obyvatel… V této etapě byly poprvé zahrnuty kromě obcí vyškovského okresu i dvě obce okresu prostějovského.
Jestliže hodnotíme průběh této etapy, pak musíme konstatovat, že ta druhá, původně spěšná etapa byla z politického hlediska nejsložitější. Zároveň je názorným dokladem skutečnosti, že vývoj v protektorátu byl přímo závislý na vývoji vojensko-politické situace na frontách. Její příprava a zahájení probíhá prakticky v době po nástupu Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Praze, následném vyhlášení stanného práva a krutých represálií, které zasahují i na Vyškovsko.
Heydrich, který jak víme, se snažil urychlit germanizační proces v Čechách a na Moravě, zasáhl i do stěhování druhé etapy. Přesto, že před jeho příchodem bylo oficiálně rozhodnuto, že stěhování této etapy proběhne do 1. listopadu 1942, tedy během jednoho roku, byl nyní termín zkrácen o polovinu a určené obce se měly vyklidit do 1. května 1942.
Toto rozhodnutí souviselo s tehdejší situací na frontě, kdy v době nástupu Heydricha německá fašistická vojska úspěšně pokračovala v postupu na Moskvu a měla obklíčen Leningrad. Ale v prosinci 1941, když ani druhá ofenziva na Moskvu neměla úspěch, a německá vojska musela v nepříznivých zimních povětrnostních podmínkách přejít do strategické obrany, přišel šok, který otřásl celým Německem. Sovětská vojska přešla do protiofenzivy a do začátku ledna 1942 srazila nacistické armády o 100-250 km zpět na západ. To byla první velká porážka Němců ve druhé světové válce a současně mohutné povzbuzení všech národů upících pod jhem fašistické nadvlády. V důsledku těchto událostí vznikaly u Němců obavy o vývoj situace v protektorátu. Proto byl dočasně změněn kurz. Dne 4. února 1942, v době, kdy ve Vyškově ještě pověřenec reichsprotektora dr. Bölling kontroluje stav příprav druhé etapy – mluví v Praze Heydrich o změně linie. V důsledku toho se začátkem března rýsuje prodloužení termínu do července 1942. Ale mezitím je spáchán na Heydricha atentát, je vyhlášeno druhé stanné právo a nastává nová ostrá perzekuce, která zasahuje nepříznivě i stěhovanou oblast. Teror vrcholí 10. června vyvražděním a likvidací Lidic a 24. června Ležáků. Druhá forma teroru přináší ještě brutálnější formy násilí a počet obětí nacistického řádění je desetinásobný oproti prvnímu stannému právu. To vše znamená vystupňování napětí a psychologickou zátěž i pro obyvatele vesnic, které čekají na vystěhování.
Stěhování obcí etapy 3a
Počátkem roku 1943 začala přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově činit organizační přípravy ke stěhování obcí třetí etapy. Původní plán Němců, jak víme, stanovil, že v průběhu tohoto roku budou vystěhovány všechny obce třetí etapy. Avšak koncem června 1943 se ukázalo, že v postupu ve vyklizování obcí dojde vzhledem k popsaným problémům a neúspěchům ve vývoji válečných operací na východě opět k podstatným změnám. Dne 29. června 1943 sdělila Komandatura vedoucímu Ankaufsamtu ve Vyškově Schneiderovi, že z příkazu nejvyšších vojenských míst je stěhovací termín obcí Nové Sady s osadou Březiny, Drahan, Bousína, Repech, Hamer a Rozstání stanoven na 1. listopad 1943 jako etapa 3a. Pro všechny zbývající vesnice a osady třetí etapy, nyní 3b je vyklizovací termín odsunut na 1. květen 1944.
Dne 2. července 1943 jsou o celé věci informováni příslušníci přesídlovací komise ve Vyškově a následující den i starostové jednotlivých obcí… Došlo i k další významné změně. Od poloviny roku 1943 je pro potřeby válečného hospodářství a vojenské správy prováděn z rozkazu Komandatury nucený výkup zemědělského nářadí a strojů a od 8. října 1943 i zemědělských produktů, hospodářského zvířectva a zařízení řemeslnických dílen. Jen s velkými potížemi získávali rolníci povolení k odvozu malého množství obilí potřebného k setí. Dle příkazu Komandatury ze dne 26. srpna 1943 museli přestěhovalci ponechat v původním stavu ve všech budovách elektrická zařízení včetně svítidel, vybavení koupelen a všechno hasičské nářadí s veškerým příslušenstvím. Dne 7. prosince 1943 toto nařízení doplnil ještě výnos o nuceném výkupu psacích strojů.
Během září a října 1943 se tedy začalo se stěhováním obcí bývalé druhé etapy, nyní etapy 3a. A opět bylo možno vidět všude stejný obrázek. Řady vozů směřujících na všechny strany, převrácené fůry, roztroušené věci, slzy a zoufalství.
Celkem zde bylo vystěhováno 760 domů, 957 rodin a 3 671 obyvatel… V této etapě převažují obce prostějovského okresu a jen dvě jsou z okresu vyškovského.
V době, kdy byly stěhovány tyto obce 3a etapy došlo k událostem, které silně rozbouřily veřejná mínění v širokém okolí, již tak rozhořčené prožitými a ještě očekávanými zkouškami. V průběhu října 1943 byly totiž doslova loupežnickým způsobem vyrabovány obce 3b etapy, které se měly stěhovat k 1. květnu 1944. Jednou z těchto vyrabovaných obcí bylo i Krásenko. F. Müller ve své knize o tom píše:
„6. října 1943 zabavili Němci v Krásenku téměř polovinu všeho dobytka. Někteří malorolníci museli si nechat „odebrat“ svou jedinou kravičku, celé své živobytí. „Budete se z jara stěhovat, tak to nebudete potřebovat“- vysvětlovali němečtí zloději. Zabavený dobytek musel každý odvést na své útraty do Vyškova na nádraží. Hovězí dobytek byl odvážen přímo německým Besarábcům, kteří se vrátili do říše a byli usazeni na hospodářstvích českých sedláků na Hané. Zbytek lupu odvážely nákladní automobily na jatka pro německou armádu.
Večer 18. listopadu 1943 přijelo do Krásenka šedesát vozů s německými Besarabci, kteří byli usazeni na nejkrásnějších statcích českých hospodářů na Olomoucku, Litovelsku, Prostějovsku a Kroměřížsku. Koně ubytovali ve chlévech krásenských hospodářů. Mnozí z nich museli vyvést z chléva svůj dobytek do chladné noci, aby mohli udělat místo okupantům.
Časně z rána 19. listopadu 1943 přijeli do Krásenka ještě další Besarabci s osmdesáti páry koní s vozy i bez nich, takže vesnice od prvního čísla pod Kojálem až na dolní konec byla plná vozů a pro provoz úplně uzavřená. Četnictvo hlídalo silnici vedoucí do Krásenka s obou stran. Z obce se nikdo nesměl vzdálit. Křiku bylo jako o soudném dni. Ozbrojené zlodějské bandy se pustily do ďábelské práce. Vpadly do každého stavení a kde bylo zavřeno, násilím dveře a vrata vyrazily a co uviděly, vše braly. Vozy, saně, provazy, bečky, řemeny, pluhy, brány, hrábě, žebře, jízdní kola a vůbec vše, co se jim hodilo. Nejvíce Němci slídili po hospodářském nářadí, po mlátičkách, secích strojích, elektrických motorech, decimálních váhách a jiných věcech. Vše prolezli a kde bylo málo, tam hledali. Ve dříví na dvoře, ve slámě ve stodole, v seně na půdě a šťárali se i v hnojišti. A když toho nakradeného bylo pro ně ještě málo, zuřili jako posedlí ďáblem, prohazovali stohy slámy za vesnicí, šli ve stopě ve sněhu na pole, do zahrady i do lesa. Nakradené věci házeli na vozy. Když jejich vozy nestačily, brali hospodářům. Mnohým rolníkům se podařilo v noci vozy zatáhnout do lesů a polí. Tam něco zachránili. Některým je dalekohledy vypátrali i v poli. Co si kdo nakradl, to bylo jeho. A když našli dva zloději něco cenného, rvali se o to mezi sebou. Marné bylo volání o pomoc. Policie SS-manů vykonávala pečlivý dozor a němečtí četníci z Rozstání štěrchali řetízky u každého, kdo se nechtěl přiznat, kam své nejcennější hospodářské nářadí odvezl nebo ukryl. Někteří se přiznali, aby zachránili aspoň holý život. Jiní zas museli být drženi, aby se nestalo neštěstí, neboť chtěli bránit svůj majetek. Celý život dřeli, než si secí stroj nebo mlátičku koupili, co se bídy natrpěli než si své hospodářství zařídili a teď přišli cizí lidé a neptal se z nich nikdo, čí je to a komu to patří. A co nenašli zloději, to vyslídili daleko široko v okolí pověstní zrádci českého národa v německých četnických uniformách mister Matýsek a Schneider. Ti dávali našim hospodářům pokuty za to, že své věci uměli dobře schovat a ukrýt před loupežníky. Lítali jako vzteklí psi i po chudých dřevěných chaloupkách, plili našim lidem do očí a sprostě nadávali: Ty český pse, ty česká svině.
Teprve před večerem ztichl ve vesnici křik a sprosté hulákání, loupežníci odtáhli. Na 150 vozech vyváželi nakradené věci z Krásenka. Naše dědinka, skrčená pod Kojálem, byla toho večera pustá a smutná. Styděla se, že je až do naha oloupená a vykradená. Hanbily se toho večera naše dřevěné chaloupky a třásly se hrůzou nad barbarstvím, jakého ještě nikdy předtím nezažily…“
Celkový lup dle soupisu „poškozených“ v Krásenku byl tento: 47 řetězů, 33 vozů, 33 železných polních bran, 22 sečkovic, 20 polních pluhů, 20 fukarů, 18 mlátiček, 15 saní, 10 elektrických motorů, 10 decimálních vah, dále lejty, bečky, řepáky, vozní váhy, žebřiny, polní váhy, kola na vozy, okruhové pily (cirkulárky) a mnoho jiných věcí.
Kromě Krásenska byly toho dne vyloupeny i jiné obce chystané k vystěhování, zvláště Lipovec, Kulířov, Marianin, Housko a Malenburk.
Toto neslýchané bezpráví, které bylo uskutečněno se souhlasem okupačních úřadů, protože nikdo proti rabování nezasáhl, vzbudilo takový ohlas, že Němci museli celou záležitost uvést aspoň zdánlivě do pořádku. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než kvůli uklidnění celé situace dodatečně (po 2 měsících) vyplácet za „odvezené věci“ finanční náhradu, která však byla ve srovnání s odcizenými hodnotami nepatrná.
V takovém ovzduší začala probíhat příprava posledních obcí na stěhování v roce 1944. Bez ohledu na katastrofální situaci na frontě, nacisté důsledně trvali na stěhování dalších vesnic. Přitom pokračující přípravy narážely znovu na nedostatek ubytovacích možností, které se podstatně snížily do té doby již provedením stěhováním, takže všechny volné byty byly již obsazeny vystěhovalci předchozích etap. Z těchto důvodů a snad i z pohnutek zpomalit vzhledem k vojenskopolitické situaci Německa stěhování dalších českých rodin, obrací se s těmito problémy přednosta přesídlovací kanceláře ve Vyškově A. Nováček na ministerstvo vnitra do Prahy. Dopisem 6. prosince 1943 poukazuje na to, že katastrofální ubytovací situace neumožňuje uskutečnit v určeném termínu stěhování dalších obcí. Během tří dnů však přichází jednoznačná odpověď. Ve stanoveném termínu musejí být za každou cenu všechny určené obce bezpodmínečně vystěhovány, protože nejvyšší vojenské úřady v Berlíně hodlají do této oblasti přesunout důležitou vojenskou techniku.
Stěhováním však nebyli postiženi pouze obyvatelé obcí rozšířeného výcvikového prostoru, ale i lidé, kteří s tím neměli naprosto nic společného. Byli postiženi následně v souvislosti se zajišťováním bytů pro zaměstnance německé vojenské správy. Jako například můžeme uvést nařízení dodané Adolfu Páleníkovi v Křenůvkách, okres Prostějov, v němž se píše: „Z příkazu pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, výkupní oddělení Vyškov ze dne 5.5.1944 č. S-1211-23/4/Has/Hr musí být domy č.p. 55, 64, 66 v Křenůvkách do 15. května 1944 vyklizeny. Vzhledem k tomu jste povinen ze svého dosavadního bytu do 15.5.1944 se vystěhovati. Jako náhradní byt přiděluje se Vám ubytovací prostor v domě ad/1 č.p. 43 v Křenůvkách (majitel Antonín Nezval), ad/2 č.p. 11 v Křenůvkách (majitel Jan Řehulka), ad/3 č.p. 35 v Křenůvkách (majitel František Ježek), pakliže nejste sto vlastním přičiněním obstarati si jiný byt, vhodnější. Majitel tohoto ubytovacího prostoru jest povinen Vás přijmout. Proti tomuto příkazu jest jakékoliv odvolání vyloučeno. Nebo další příklad – příkaz Wilhelmu Křuplovi v Malém Hradisku u Prostějova: „podle článku 3 org. zákona 125/1927 Sb. a vzhledem k ustanovení § 8 a 9 výnosu ministerstva vnitra ze dne 9.4.1941 č. B-2156/25/3/41/2 o zřízení Přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra ve Vyškově, nařizuji Vám, abyste ubytovací prostory, které obýváte v domě č. 25 v obci Malém Hradisku uvolnil pro pana Jana Janečka z Malého Hradiska č. 94, který musí zase svůj nynější ubytovací prostor uvolnit pro jednoho zaměstnance německé vojenské lesní správy Vyškov v Plumlově. Jako náhradní byt přiděluje se Vám ubytovací prostor v domě č. 17 v Malém Hradisku, který jest tohoto času obýván Janem Klementem, pakliže nejste sto vlastním přičiněním si obstarat jiný byt vhodnější. Majitel tohoto ubytovacího prostoru jest povinen Vás přijmout Své přestěhování proveďte nejpozději do 10. dubna 1944. Tento přesídlovací příkaz se odůvodňuje následovně: V důsledku rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova k účelům říšské branné moci, jest ve veřejném zájmu, aby jistý počet obcí byl vyklizen a obyvatelstvo bylo přesídleno. Z příkazu Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu v Praze, musí být shora jmenovaný zaměstnanec vojenské lesní správy, který je také přestěhovalec, ubytován v domě č. 94 v Malém Hradisku. Jelikož jde o nutný a neodkladný případ, přichází v úvahu použití specielních předpisů, které byly vydány v rámci bytové péče, jelikož tato ustanovení nepostačují k dosažení účelu tohoto přesídlovacího příkazu, tj. odstranění nebezpečí, které hrozí v důsledku bytové nouze ohroziti veřejný pořádek a klid. Proti tomuto příkazu je jakékoliv odvolání vyloučeno.“
Při hodnocení této etapy nelze opomenout, že v jejím průběhu se projevily některé nové momenty. Především příprava a stěhování probíhaly v době, kdy se vojenské neúspěchy fašistů prohlubovaly a museli své světovládné plány podstatně revidovat. Ale přesto v protektorátu své germanizační plány prosazovali dále. Bylo tomu tak proto, že i přes pokračující porážky chtěli v českých zemích dosáhnout co nejvyššího možného stupně germanizace. Kromě toho pokračující stěhování i za těchto pro fašisty nepříznivých podmínek sledovalo další záměrné narušování sociálních a národnostních vazeb i pocitů sounáležitosti českého obyvatelstva, nahlodávání jeho základních životních hodnot a jistot a neustálé udržování lidí v napětí i nejistotě o svém dalším osudu.
V této souvislosti je nutno připomenout výrok, který v září 1943 pronesl německý vojenský zmocněnec generál Toussaint, když se v Praze loučil se svým úřadem. Prohlásil, že „ať již válka dopadne jakkoli, musí být český národ vyhlazen“ a dále, že „je povinností zejména německé armády, aby tento cíl uskutečnila, neboť jinak budou Češi trvalým ohrožením německého národa.“
Když byly zahájeny přípravy na stěhování obcí třetí etapy, v myslích většiny jejich obyvatel vznikaly odůvodněné naděje, inspirované vývojem situace na frontě po stalingradské bitvě, že k dalšímu stěhování nedojde. A nejen u nich. Také u obyvatel již vystěhovaných obcí se šířily naděje na brzký konec války a tím i na návrat do původních domovů. Obyvatelé těchto vesnic, pokud bydleli poblíž, se tajně chodili dívat na svá pole a domky, aby byli stále informováni, jak v zabraných obcích vypadá situace. U většiny se projevoval viditelný vzestup dobré nálady a pevného přesvědčení o porážce fašismu a obnovení samostatné Československé republiky. Při setkáních již bylo více úsměvů, sdělovaly se radostní zprávy z fronty i novinky ze zahraničního rozhlasu.
Přesto přípravy na stěhování probíhaly dále, avšak ve srovnání s předcházejícími etapami se podmínky zhoršují. Je sice nutno uznat, že obyvatelé vesnic, kteří byli vystěhováni již dříve, byli na tom hůře, ale na druhé straně je faktem, že byli méně postiženi, protože prakticky vše – i dobytek a inventář si mohli odvést s sebou. Navíc přece jen získali i slušnější ubytování. Avšak vystěhovalci v posledních etapách přišli prakticky o všechno, kromě osobních svršků, a ještě měli daleko větší problémy s ubytováním. Někteří z nich se stěhovali dokonce dvakrát až třikrát. Ku příkladu do Rozstání se nastěhovalo 35 rodin z obcí již dříve vyklizených a k 1. listopadu1943 se museli stěhovat znovu. Podobně tomu bylo i v dalších obcích.
Když byl 24. srpna 1943 K.H. Frank – zuřivý nepřítel českého národa a jeho vedoucí likvidátor, jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu, projevilo se to v dalším zvýšení represí a také ostřejším kurzem germanizace. Frank zřizuje na pražském hradě zvláštní „SS-Ansiedlungstab“ – osídlovací úřad, který v dalším řídí celou kolonizační politiku až do posledních dnů. Na konci roku 1943 byl přijat výnos říšského protektora o zřízení tzv. „Gutsbezirke“ statkových okresů branné moci a zbraní SS, což byla obdoba hospodářství, zřízených podle vzoru pruských junkerských velkostatků. Avšak místo svobodných sedláků zde byli, v podstatě jako nevolníci, využiti různí pracovníci, včetně bývalých hospodářů, kterým byly jejich statky a pozemky vyvlastněny. Byl to předobraz budoucího německého kolonizačního osídlení, kdy německý pán je vlastníkem půdy a statků a bezprávné masy otroků na něj pracují.
Takový „Gutsbezirk“ byl zřízen také na Vyškovsku a sídlem dvora byla určena obec Rozstání, kde dvůr začal fungovat, až jeho činnost zhasla s celou nacistickou říší. Ale zatím ještě stále byli nacisté přesvědčeni o zvratu situace i konečném vítězství a důsledně prosazovali vysídlení zbylých obcí.
Stěhování posledních obcí etapy 3b
Zůstávalo stěhování posledních třinácti obcí, což z celkového počtu plánovaných tvořilo více než jednu třetinu. Přesídlovací kancelář sice zahájila všechny potřebné práce, ale v obcích rostly nálady a snahy stěhování zpomalit, nebo úplně oddálit. Bylo tajně dohodnuto, že se k tomu podniknou všechny dostupné kroky a využijí všechny legální prostředky a instituce. Hlavním organizátorem se stal starosta Lipovce. Nastal závod o čas a doslova boj o přežití.
Již 31. ledna 1944 se třináct ohrožených obcí obrací dopisem na protektorátní ministerstvo vnitra a žádá pomoc a podporu. Závěr dopisu vyúsťuje v požadavek, aby vzhledem k vylíčené situaci bylo stěhování odloženo na dobu po skončení války, nebo aby bylo alespoň podstatně omezeno.
Dne 13. února 1944 se setkává delegace zmíněných třinácti obcí v Brně při osobní audienci s protektorátním ministrem zemědělství Hrubým, který je tam na oficiální návštěvě. Líčí mu, že termín vystěhování se blíží (konec dubna), a jen třetina z 9 000 přesídlenců má zabezpečeny byty, že se jedná o další existenci 2 500 rodin. Hrubý přislíbil, že věc projedná s K. H. Frankem, v té době již státním ministrem s neomezenými právy.
Aby náhodou „nezapomněl“, zasílají Hrubému 18. února 1944 písemné vyjádření problémů, které mu byly vylíčeny v Brně 13. února.
Dne 3. března 1944 hlásí četnická stanice z Jedovnic, že část obyvatelstva se odmítá stěhovat a to ovlivňuje ostatní tak, že se nestěhuje nikdo.
Mezitím 9. března je z Lipovce jménem třinácti obcí odeslán další dopis s podrobným popisem problémů a žádostí, které již byly vylíčeny Hrubému. Tentokrát je dopis adresován zplnomocněnci wehrmachtu u říšského protektora generálu Schaalovi a v opisu K.H. Frankovi.
Nastávají horečná jednání, korespondence, telefonáty a dálnopisy mezi představiteli v Praze, mezi Prahou a Berlínem a Prahou a Vyškovem.
Konečně 13. března 1944 je na poradě starostů vyhlášeno rozhodnut nejvyšších míst. Stěhování nelze odložit na dobu po válce. Evakuace musí pokračovat. K tomu, aby po dokončení vystěhování byly vytvořeny výhodnější podmínky, je vysloven souhlas s rozložením poslední etapy na delší období. Nové termíny jsou stanoveny takto:
- k 1. květnu 1944 – vystěhovat obce Lipovec, Baldovce, Kulířov, Marianin, Krásenko,
- k 1. červenci 1944- Kotvrdovice, Rogendorf, Senetářov,
- l 1. září 1944 – Podomí, Ruprechtov, Housko a Molenburk.
Současně bylo stanoveno, že všichni obyvatelé jmenovaných vesnic, kteří již mají zajištěno náhradní ubytování, jsou povinni se rovněž vystěhovat do 1. května 1944 bez ohledu na to, že obec, ve které bydlí, má stanoven pro stěhování pozdější termín. Nakonec bylo sděleno, že vyklizení určité části Jedovnic se zatím odkládá na neurčito.
Toto rozhodnutí bylo písemně potvrzeno nařízením Bodenamtu z Prahy a současně doplněno sdělením, že pokud vystěhovalci nenajdou včas jiné náhradní byty, mohou se ti, kteří se mají vystěhovat do 1. května 1944, dočasně ubytovat v obcích, které se budou stěhovat v pozdějších termínech.
Následná porada, konaná 25. března 1944 v Ruprechtově byla seznámena s rozhodnutím obcí Ruprechtov a Podomí přispět na pomoc přestěhovalcům. Pomoc spočívala v tom, že Ruprechtov se uvolil ubytovat 40 rodin a Podomí 30 rodin z obcí, které mají být vystěhovány k 1. květnu 1944. Jednalo se o pracovníky zbrojního průmyslu, což jak uvidíme později, hrálo pro tyto obce vyznanou úlohu. Na poradě byl také sdělen požadavek plukovníka Hamerschmiedta, aby v prvém pořadí byla vystěhována obec Lipovec, kde německá vojenská správa předpokládala umístit své lesní a zemědělské dělníky. Po těchto opatřeních se situace poněkud uklidnila, obyvatelé však zdaleka nebyli spokojeni. Ale přípravy pokračovaly s neúprosnou pravidelností a nakonec nezbylo nic jiného než se vystěhovat. Tak přes všechny problémy a potíže byly ke dni 1. května 1944 obce Baldovec, Kulířov, Marianin a Lipovec vystěhovány. Současně se z ostatních obcí stěhovali ti, jež již měli zajištěny náhradní byty.
Výjimku tvořilo Krásenko, kde přes všechna opatření úřadů se termín nepodařilo dodržet a vystěhování bylo ukončeno teprve k 1. červenci 1944. Tím více však obec byla zničena. Takřka všechny vystěhované obce byly poničeny. Ale Krásenko bylo během čtyř měsíců po vystěhování zpustošeno tak, jako žádná jiná obec v evakuovaném území německého cvičiště. Možno doslova říci, že Krásenko bylo zničeno stoprocentně, jako by se nacisté chtěli pomstít i na jeho jménu.
K 1. červenci 1944 byly vystěhovány i obce Kotvrdovice, Rogendorf a Senetářov, tak jak bylo určeno časovým rozvrhem.
Nyní tedy zbývalo vystěhovat do 1. září 1944 poslední čtyři osady. I zde však došlo ke změnám. Již na poradě z 6. června byl tlumočen požadavek velitele výcvikového prostoru plukovníka Hamerschmiedta, aby stěhování obce Ruprechtov a Podomí bylo zahájeno až od 1. září 1944 – tedy po původním termínu vystěhování, což bylo po souhlasu Prahy schváleno…
Na jeho místo (pluk. Hamerschmiedta) nastoupil válečný invalida generálmajor Müller, který, jak brzy uvidíme, se do záležitosti stěhování českého obyvatelstva zapojil stejně intenzivně jako jeho předchůdce. A úřední kolotoč pokračoval dál i když jeho účinnost slábla a celé stěhování se stávalo stále více nepřehledným, protože po celé období pokračovalo i stěhování jednotlivých rodin. Když se přiblížil první zářijový den, bylo konstatováno, že termín stěhování zase nebyl dodržen. K tomu datu byla vystěhována jen část osady Housko a Molenburk. Ruprechtov a Podomí se ke stěhování teprve připravovaly. Stěhování osady Housko bylo dokončeno až koncem října a u ostatních pokračovalo velmi pomalu.
Pak přišla časná zima a nepříznivé povětrnostní podmínky situaci ještě ztížily. Ale přes všechny námitky občanů, poukazování na nedostatek bytů a stěhovacích prostředků vydávala přesídlovací kancelář ještě ke konci roku nařízení k potahové povinnosti v okolních obcích, které hraničily s pozemky rozšiřovaného cvičiště, aby vystěhování urychlila…
Ale takové ani jiné vytáčky nepomáhají a stěhování přece jen pokračuje. Následuje další přípis na Okresní úřad v Boskovicích.
„Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově, Věc: Rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova, nasazení potahů
Zařiďte, aby z obcí Ostrov u Macochy, Vavřinec, Petrovice, Sloup a Veselice denně, počínaje 11. prosincem 1944 až včetně 16. prosince 1944, odjelo v ranních hodinách 5 povozů z každé obce do vesnice Molenburk a tam se hlásilo k převozu přestěhovaleckých svršků. Přednosta A. Nováček v.r.
A tak jsou molenburští do konce roku 1944 přece jen přestěhováni. Byly to smutné poslední válečné vánoce. Přesto, jak konstatovala porada konaná ve Vyškově 5.-7. prosince 1944 „ještě 500 rodin určené etapy 3b se dosud nevystěhovalo a konečný termín nelze stanovit, protože v prostoru stěhování jsou výjimečně nepříznivé povětrnostní podmínky“. Přijaté stanovisko bylo sděleno ministerstvu vnitra v Praze. To však obratem odpovědělo, že rozšíření vojenského výcvikového prostoru Vyškov a stěhování obyvatelstva je vrchním velitelstvím pozemního vojska wehrmachtu hodnoceno jako „válečně rozhodující“ a proto trvá na jeho dokončení. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Vystěhování tří vesnic bylo v době, kdy již každému normálně myslícímu člověku bylo jasné, že se blíží konec nacistické říše jako „Kriegsentcheindende“.
V této situaci poprvé zasahuje nový velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller a dopisem Bodenamtu v Praze 19. prosince 1944 žádá o sdělení, proč se nestěhuje obce Jedovnice přesto, že byl seznámen s rozhodnutím ze 17. března 1944, že stěhování obce se odkládá na neurčito.
Ihned 20. prosince 1944, jako reakce na tento dopis, je svolána porada, která má rozhodnout o osudu Ruprechtova, Podomí a Jedovnic. Nastává poslední dějství hry, kterou bychom mohli nazvat fraškou, kdyby to nebyla současně tragedie.
Na poradě bylo konstatováno, že část osady Jedovnice, která měla být vystěhována, představuje obyvatele 160 domů, to je celkem 203 rodin o počtu 670 osob…Přitom je v Jedovnici navíc ubytováno 40 rodin dělníků zbrojního průmyslu. Pokud se týká posledních dvou obcí, pak v Ruprechtově 228 rodin a v Podomí 106 rodin, ještě se stěhováním nezačalo a těžko možno očekávat, že za současných podmínek se bude ve vyklizení pokračovat. Do hry však vstupuje další partner, a to zplnomocněnec pro zákopové práce, který přes Zemský pracovní úřad požaduje, aby také obce Jedovnice, Ruprechtov a Podomí dodaly na totální nasazení ke kopání zákopů požadované pracovní síly. Přesto, že na poradě konané 10. ledna 1945 v Brně je vznesen požadavek na vyreklamování jmenovaných obcí z plánovaného nasazení, je i přes námitky, že stěhování je „válečně důležité“ rozhodnuto, že obce musí určené počty pracovníků vyslat. Jako „útěcha“ je řečeno, že prý nasazení potrvá „jen 8 týdnů“. To samo o sobě svědčí, že se dostávají do rozporu různé zájmy a instituce nacistů a každá má jiný názor na to, co je „válečně důležité“.
Této situace využívají občané jmenovaných obcí k protestům a zdůvodňují, že nedostatek náhradních bytů, nepříznivé povětrnostní podmínky a nyní i totální nasazení na zákopové práce naprosto vylučuje ve stěhování pokračovat.
Přesídlovací kanceláři nezbylo než reagovat na tyto nezvratné skutečnosti. Podává proto návrh ministerstvu vnitra a Bodenamtu, aby bylo stěhování Podomí a Ruprechtova zatím na čas zastaveno.
Na to reagovala Praha svoláním porady, která se konala ve dnech 16.-19. ledna 1945 přímo na místě. Na poradu přijel osobně zástupce Bodenamtu Krolzig, který zde znovu přednesl a zdůraznil rozhodné stanovisko velení wehrmachtu, že „vyklizení Ruprechtova a Podomí je válečně rozhodující záležitost“. Dále upozornil, že pokud se týká osady Jedovnice, nebylo rozhodnutí o stěhování zrušeno, ale jen pozastaveno a že je pravděpodobné, že v jarních měsících roku 1945 bude dokončeno. Závěr celého jednání byl jednoznačný – pokračovat ve stěhování Ruprechtova a Podomí všemi prostředky. Nebylo tedy již žádné naděje…
Dále se rozhodnutí střídají ze dne na den. Je to záměr do poslední chvíle vyvolávat neklid a zvyšovat nejistotu – nebo neschopnost či nemohoucnost nacistického aparátu? …
Dne 6. února 1945 následuje další porada k projednávání situace v Podomí a Rogendorfu. Bylo konstatováno, že občané těchto obcí se odmítají dobrovolně vystěhovat a Bodenamt podává návrh na jejich násilné vystěhování. Jak je zřejmé, začala se situace přiostřovat. Bylo to zapříčiněno dalším rychlým přibližováním fronty, které přesvědčivě dokazovalo, že se neodvratně blíží konec a zánik fašistického Německa. Ale byrokratická nacistická i protektorátní mašinérie úřadovala dále bez ohledu na situaci. Aby se zamezilo kolektivnímu rozhodování v Podomí, kde ještě fungovalo obecní zastupitelstvo, okresní hejtman ve Vyškově toto zrušil a dosavadního starostu Gottwalda jmenoval vládním komisařem, osobně zodpovědným za dokončení stěhování.
Avšak ani to nepomohlo. Již 12. února 1945 hlásí četnická stanice z Podomí, že vládní komisař Gottwald s jedním z obecních radní odjel do Prahy intervenovat za zrušení stěhovacího příkazu…
Konečně 20. března zasílá grupenleiter Krolzig fonogram, ve kterém sděluje, že vojenská místa z Berlína znovu upozorňují, že je nutno dokončit stěhování Podomí a Ruprechtova… Protože se však nadále ve stěhování nepokračuje, přecházejí nacisté k přímým hrozbám. Dne 22. března 1945 oznamuje velitel výcvikového prostoru generálmajor Müller přesídlovací kanceláři, že posádka wehrmachtu ve Vyškově obdržela z Berlína rozkaz bezodkladně ukončit stěhování Ruprechtova a Podomí. Podle vyjádření Millera bude každý odpor zlomen silou a podle potřeby bude k dokončení vyklizení nasazeno německé četnictvo a wehrmacht…
Situace je pro fašismus již naprosto beznadějná, ale nacisté stále dotírají. Ještě k 15. dubnu 1945 si vyžadují hlášení o situaci v obou obcích a dostávají zprávu, která je v dokumentech posledním svědectvím, že většina obyvatel Ruprechtova a Podomí se nakonec nestěhovala.
V poslední etapě bylo vystěhováno celkem 1 314 domů, 1 723 rodin a 6775 obyvatel. V poslední etapě vylo vystěhováno nejvíce obcí ze všech etap 13 – z toho 9 obcí boskovického okresu, 3 vyškovského 1 prostějovského.
To však již začal přímý útok sovětské armády na Brno a rovněž k Ostravě se blížila sovětská vojska, takže nacistům na další zásahy ve věci stěhování nezbyl čas. V té době již měli úplně jiné starosti. A tak houževnatý odpor, vyčkávací taktika, vyjednávání a soustavné zpomalování stěhování nakonec vedly k tomu, že větší část obyvatel těchto dvou obcí se dočkala osvobození ve svých domovech. Bylo to skromné, ale pro ně přece jen cenné vítězství nad nacistickou mašinérií. Nacisté byli nuceni rychle balit, ale ještě před svým chvatným ústupem zničili s pravou germánskou důsledností vše, co se dalo. Tak zastihl všechny vystěhované obce konec války.
Návrat do ztracených domovů
Osvobození a přechod k mírovému životu přinesl zároveň otázky, co s vystěhovanými a rozbořenými vesnicemi. Bylo jasné, že vojenské objekty a prostory budou obsazeny československou armádou. Zůstanou zabrané vesnice nadále v pásmu cvičiště, anebo budou znovu osídleny? To zatím nebylo rozhodnuto. Problémy, co udělat s vysídlenými obcemi a osadami, vyřešili bývalí obyvatelé sami tím, že se vrátili. Ani v duchu si nepřipustili myšlenku na jiné řešení. Ihned po skončení válečných akcí se začali sjíždět ze všech stran. Silnice v tu dobu opět připomínaly stěhování. Ano, situace se opakovala, ale v jiných podmínkách. V míru a z vlastní vůle se stěhovali zpět do svých ztracených domovů. V té době byly ještě v pohybu druhé sledy a zálohy Rudé armády, které se přesunovaly do určených prostorů rozmístění a tak se na cestách vojenské proudy setkávaly s navrátilci. Bylo to všechno poněkud živelné a neorganizované, ale postupně se situace normalizovala. Zpočátku bylo také trochu vzruchu, protože se roznesly zprávy, že vystěhovaný prostor se nebude osídlovat a zůstane k využití pro výcvikové potřeby nové československé armády. Celkové uklidnění však přineslo rozhodnutí MNO uveřejněné v úředním listě dne 29. května 1945, kde bylo doslova uvedeno: „Ministerstvo národní obrany oznamuje bývalým obyvatelům obcí, které byly zabrány a vyvlastněny Němci za jejich okupace českých zemí k rozšíření, anebo k novému zřízení vojenských střelnic a výcvikových prostorů, že hodlá pro své potřeby udržet vojenské střelnice a výcvikové tábory všeobecně jen v tom rozsahu, v jakém byly roku 1938 používány tehdejší čs. vojenskou správou. Území obcí zabraná a vyvlastněná pro vojenské střelnice a výcvikové tábory v době německé okupace, budou až na obec Lipník u Milovic ministerstvem národní obrany uvolněny a jejich bývalí obyvatelé se mohou do nich vrátit. Návrat jejich řídí příslušné okresní národní výbory.“ To byla jasná slova a tak osídlování pokračovalo.
Nevrátili se ale všichni. Část starších zemřela, někteří se zabydleli v nových místech a nechtěli již měnit. Byli i takoví, kteří by se chtěli vrátit, ale protože jejich domy byly úplně zničeny a na novou výstavbu zatím nebylo pomyšlení, stěhovali se do obcí německého jazykového ostrůvku, kde byla uplatněna dějinná spravedlnost a zde usedlí Němci byli odsunuti tam, kam vždy chtěli, „Heim ins Reich“. Většina přestěhovalců se však vrátila do svých původních domovů. Byl to ale smutný návrat. Kolem je pustý kraj. Na polích vysoké býlí, půda rozrytá od tankových pasů, jámy od výbuchů granátů – prostě k nepoznání. Zmizely ovocné stromy, okraje silnic i příkopy. Místo domů hromady trosek, nebo rozstřílené stěny, divíš se, že to všechno ještě drží pohromadě. Některý dům je poškozený méně, jiný více, téměř každý má poškozenou střechu a zdivo. A co nezničili fašisté, dokončila příroda. Vnitřky domů jako po vyhoření, vše vykradeno a vyrabováno. V kronice obce Podivice se můžeme dočíst tohoto konstatování: „Pro vystěhované obyvatelstvo Podivic znamenal konec války velký převrat v jejich dosavadním životě. Brzy přicházeli první místní občané, bydlící v okolních obcích, prohlížet svá bývalá bydliště. Byly to smutné obrázky. Podlahy v domech vytrhané, dveře a okna pryč, místo sporáku hromádka sutin. Ale obyvatelé nezoufali. Pustili se s chutí do práce a vybudovali si svůj domov, jak nejlépe dovedli… Nacisté chtěli smazat Podivice z mapy našeho okresu, chtěli ovládnout svět. Jejich temné plány překazila slavná Rudá armáda a naši občané na to nezapomenou.“
Pomalu začínala obnova. Muži spí na hůrách, sýpkách a komorách na slámě, opravují střechy a potom stěhují další členy rodiny. Mnozí se vracejí s holýma rukama, zemědělci bez nářadí a hospodářských strojů, někteří i bez potahů. Ale jsou spokojeni, protože jsou zase ve svém. Přes těžké podmínky a obtíže materielní, finanční, zásobovací a jiné se lidé nevzdávají, a postupně se začal rozvíjet nový svobodný život. Byly ustanoveny národní výbory, znovu založeny české školy, uvedeny do chodu veřejné orgány a organizace a zahájena obnova veřejných budov a obcí jako celku. Problémů však bylo tolik, že nebylo v silách jednotlivců, ani obcí je řešit. Bylo proto nutné najít organizovanou formu, která by zabezpečovala řešení záležitostí všech obcí centrálně. Proto byla v srpnu 1945 vytvořena okresní přestěhovalecká komise, ve které byli zástupci všech obcí. Jejím předsedou se stal Martin Gryc, tehdejší starosta Ruprechtova. Tato komise pracovala v úzké součinnosti s ONV a jeho odbory a práce šla rychleji kupředu. Později byla zřízena zemská komise, v dalším přejmenovaná na ústřední přestěhovaleckou komisi, do které byli za Vyškovsko vysláni dva zástupci. Již jmenovaný M. Gryc, který se stal předsedou, a dále Pavel Martinásek z Ruprechtova, kteří zde úspěšně hájili zájmy občanů vystěhovaných obcí – navrátilců. Od té doby byly všechny otázky jednotně a promyšleně prosazovány prostřednictvím Zemského národního výboru v Brně, oblastní úřadovny Jednotného svazu českých zemědělců a rovněž přímo na jednotlivých rezortních ministerstvech. V srpnu 1945 byla také v Brně zřízena Úřadovna ministerstva ochrany práce a sociální péče, vedená dr. Nováčkem, bývalým předsedou Přesídlovací kanceláře ve Vyškově…
A nevyřešených problémů zůstávalo mnoho. Problémy finanční související s měnovou reformou…, neukončené retribuční řízení apod. Největší bolestí bylo nedokončené knihovní uspořádání, problémy s majetkoprávním vypořádáním a likvidací škod, které se táhly ještě řadu let…
Jen úplná porážka fašistické vojenské a státní mašinérie znemožnila uskutečnění připravovaného programu „totální germanizace českého prostoru“ a vyvraždění jeho obyvatel. Nezapomínají, že podle plánu „Služebny říšského komisaře pro upevnění němectví v Čechách a na Moravě“, zřízené po smrti Heydricha v Praze, měla být úplná germanizace Čech a Moravy – za předpokladu příznivých vojensko-politických podmínek, ukončena k 31. prosinci 1945. K 1. lednu 1946 měly být Čechy a Morava jako součást velkoněmecké říše úplně osídleny Němci a samostatný český národ již v té době neměl existovat.
Závěr
Jak jsme si ukázali, byly germanizační plány nacistů logickým pokračováním staré německé imperialistické a militaristické politiky vyjádřené heslem „Drang nach Osten“. Výsledkem jejich obzvláště bezohledného a brutálního uplatňování nacistickým Německem bylo na konci druhé světová války přes 55 milionů mrtvých, miliony zmrzačených, sirotků a vdov na celém světě. Z toho připadá přes 20 milionů obětí na Sovětský svaz. Samotné Československo ztratilo v tomto období 360 000 občanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo v protifašistickém odboji. Jen na vyškovském okrese si vyžádala nacistická okupace 580 obětí na životech českých lidí. Za naše osvobození položilo životy přes 140 000 sovětských vojáků, z toho přes 1 000 na území Vyškova.
K obětem nacismu je nutno připočítat i téměř 20 000 vystěhovalců, kteří byli přinuceni opustit a odevzdat Němcům své domovy, hospodářství, půdu, dobytek i zařízení a takřka s holýma rukama živořit na přikázaných místech. Byli postiženi existenčně, materielně, i psychicky a byli prvními, kteří zakusili na sobě realizaci první fáze „řešení české otázky“.
Jestliže si dnes znovu připomínáme nacistické germanizační plány a jejich nedílnou součást – stěhování českého obyvatelstva a zábor půdy pro německou kolonizaci, pak to není náhoda.
Současní snahy sudetoněmeckého landsmanšaftu o zrušení „Benešových dekretů“, vznášení požadavků na omluvy Němcům za „vyhnání“ a jejich majetkové odškodnění, vyhlašování práva na „starou vlast“ a to za pomoci jejich českých přisluhovačů, to vše jasně směřuje k revizi výsledků druhé světové války a znovu ovládnutí českých zemí. To nesmíme nikdy dopustit!
Pozn.red. Nezapomeňme, že škody „přesídlencům“ zejména z Vyškovska, Neveklovska, Podbrdska, že škody dalším několika desítkám tisíc občanů, kteří v roce 1938 byli znacizovanými sudetskými Němci vyhnáni ze svých domovů v později okupovaném pohraničí, nebo museli utéci, aby zachránili holé životy, dosud nikdo nenahradil!
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných z pohraničí v r. 1938 a OR KČP v Praze 10 jako svou 280. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací; redakčně kráceno. Praha, duben 2009
Webová stránka : www.ksl.wz.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz