Západní mocnosti netrvají na zachování Rakousko-Uherska

Příchodem a působením zajatců vracejících se z Ruska byl vystupňován revoluční ráz hnutí uvnitř Rakousko-Uherska. Zároveň docházelo k sbratření vojáků rakouských, německých a ruských. Hluboká vnitřní krize monarchie byla v dubnu roku 1918 vyhrocena neméně vážnou krizí mezinárodněpolitickou.

Koncem roku 1917 se do popředí francouzské politiky dostal Georges Clemenceau, který počal prosazovat tvrdý nejen protiněmecký, ale i protirakouský kurz. Ale oba spojenci Francie - Anglie a Spojené státy americké - nejenže setrvali na svém stanovisku o nutnosti záchrany rakousko-uherské monarchie, ale po bolševické revoluci v Rusku toto svoje přesvědčení vystupňovali až k otevřenému prorakouskému prohlášení v únoru roku 1918.

Rakousko-uherská vláda také přenesla všechny své naděje v separátní mír na Anglii a především na prezidenta Wilsona. Rakouský císař udržoval s Wilsonem přímý kontakt jdoucí po několika liniích, především však přes španělského krále Alfonse. Wilson, ve snaze zachovat co nejvíce tajnost tohoto styku, vlastnoručně vyťukával odpověď Karlovi na psacím stroji.

Rakouská akce zaměřená na Wilsona se snažila prohloubit diference v dohodovém táboře. Císař ve svém poselství zdůrazňoval, že mír musí být takový, aby na žádné z válčících stran nedošlo k přičlenění cizích národů. Rakousko-Uhersko je odhodláno učinit všechno, aby k realizaci této zásady přimělo spojence své. Wilson by měl působit opět na spojence dohodové. Proti komu bylo toto prohlášení namířeno, jevilo se z té části poselství, v němž se pravilo, že jest pouze jediná překážka míru: „Dobyvačné choutky Itálie a Francie. Přiměje-li je prezident Wilson, aby na ně rezignovaly, jsou dveře míru otevřeny.“

Tato argumentace se jasně snažila oddělit Ameriku a Anglii - které byly pro zachování Rakousko-Uherska - od Francie sledované Itálií, které stále výrazněji přecházely na platformu rozbití monarchie. Tento rakouský pokus měl tedy reálnou základnu uvnitř Dohody. To zvyšovalo jeho nebezpečí.

Současně rakousko-uherská vláda - obdobně jako ve vnitřním vývoji - začala i mezinárodně sázet jako na poslední kartu na moc a vojenské úspěchy. Ovšem ne na úspěchy své, ale na úspěchy svého spojence - Německa.

Po uzavření brestlitevského míru přemístilo totiž Německo značnou část vojska z východu na západní, francouzskou frontu. Německé vrchní velení velmi spěchalo, aby zahájilo ofenzívu dříve, než by do ní na straně Dohody mohly zasáhnout čerstvé a perfektně vyzbrojené americké síly. 21. března 1918 začala německá jarní ofenzíva. Německá vojska zvítězila. Prorazila frontu a blížila se k Paříži.

A v tomto okamžiku vystoupil 2. dubna 1918 rakouský ministr zahraničních věcí Czernin s projevem, který - opíraje se o jistotu německého vítězství - měl v souladu s tajnými pokusy monarchie vnést otevřeně rozkol do řad Dohody. Měl diskreditovat a tím i politicky izolovat Francii. Czernin ve svém projevu - v němž mj. poprvé otevřeně napadl československý zahraniční odboj mluvě o „ubohém, bídném Masarykovi“ - naznačil, že Clemenceau usiloval tajným návrhem o prosazení separátního míru s Vídní.

Tento rakouský útok přijala Paříž jako rukavici vyzývající k souboji. Clemeceau věděl o tajných jednáních Rakouska s Wilsonem a znal jejich politický protifrancouzský osten. Clemeceau si ne náhodou vysloužil přízvisko „tygr“. Využil Czerninova prohlášení k prudkému politickému protiútoku. Vystoupil a jednoznačně a rozhodně prohlásil, že Czernin lže.

Toto prohlášení bylo počátkem diskuse, která znamenala hlubokou diskreditaci rakouské politiky. Clemeceau v ní mj. uveřejnil faksimile vlastnoručního dopisu císaře Karla, v němž souhlasí s nároky Francie na Alsasko-Lotrinsko. V celé diskusi bylo dokázáno, že císař Karel skutečně lhal, a to i svému ministru zahraničních věcí, že císařovna udržovala za zády ústavních činitelů styky s nepřítelem, že rakouská zahraniční politika je nespolehlivá a neloajální na všechny strany. Nejen vůči Dohodě, ale v prvé řadě vůči svému spojenci vilémovskému Německu. Skandál skončil Czerninovou demisí a současně krize, která z diskuse vzešla, měla rozhodující politické důsledky pro celý další válečný vývoj.

Mezi Německem a Rakouskem došlo 12. května 1918 k dohodě, že obě mocnosti sjednávají dlouhotrvající politickou a vojenskou smlouvu a celní spolek, který povede k hospodářskému sjednocení obou celků. Berlín v tomto rozhodujícím okamžiku nechával padnout zdání o rovnosti habsburské a hohenzollernské monarchie a vzal rakousko-habsburskou monarchii ve všech ohledech v naprosté područí. Stalo se tak v okamžiku, kdy se vojensky zhroutil nejen první, ale i druhý, dubnový pokus o německou ofenzivu na francouzské frontě.

Dubnovou a květnovou krizí byla zničena naděje na možnost uzavření separátního míru s Rakousko-Uherskem. V dohodovém táboře krize znamenala politické vítězství Clemenceauovy francouzské politiky. Na základě tohoto vítězství došlo uvnitř Dohody k obdobnému sjednocení jako v táboře ústředních velmocí. Bylo vytvořeno jednotné vojenské velení. Generalissimem dohodových vojsk se stal francouzský generál Foch. Opět - jako na počátku války - stanuly proti sobě dvě vyhraněné fronty. A zatímco v čele ústředních mocností zaujalo otevřené vedoucí postavení Německo, byla to v dohodovém bloku Francie, která převzala rozhodující vedení.

Tento mezinárodně politický zvrat se odrazil v rakousko-uherské monarchii v mnoha směrech. Nejenom Francie, bezprostředně sledovaná Itálií, ale i Anglie a Spojené státy americké se vzdávaly alespoň oficiálně svého úsilí zachránit celistvost monarchie. Anglické politické kruhy neviděly v dané situaci jiné východisko než boj proti centrálním velmocem. V dubnu a v květnu se anglická politika smiřovala s tím, že tento boj bude znamenat rozbití rakousko-uherské monarchie. Rovněž americký prezident Wilson opouštěl své stanovisko o zachování habsburské monarchie, proklamované v únorových čtrnácti bodech. V deklaraci z 28. června roku 1918 dospěl k formulaci, že „postup Spojených států znamená, že všichni členové slovanské rasy musí býti úplně osvobozeni ze jha rakouského“.

I když ve všech oficiálních prohlášeních anglické a americké vlády je patrná i nyní značná rezervovanost, je jejich odklon od úsilí zachránit Rakousko-Uhersko zřejmý.

Změněné stanovisko všech dohodových velmocí k habsburské monarchii, k němuž došlo v dubnu a v květnu roku 1918, se projevilo konkrétně především i jejich zvýšenou podporou hnutí potlačených rakousko-uherských národů. Poprvé se tato podpora projevila v poměru ke kongresu nesvobodných rakousko-uherských národů, který se sešel právě v době krize v dubnu 1918 v Římě. Na tomto kongresu se pod záštitou Itálie sešli poprvé zástupci Čechů, Slováků, Poláků, Jihoslovanů a Rumunů. Jejich političtí představitelé, kteří v emigraci usilovali o dosažení samostatnosti těchto národů, sjednotili svou akci a opřeli ji o veřejný a otevřený souhlas všech dohodových vlád. Čechy a Slováky iniciativně reprezentoval na těchto jednáních Edvard Beneš.

Zmíněné stanovisko Dohody k Rakousko-Uhersku a tím i k hnutí malých národů za nezávislost bylo však určováno ještě jedním momentem. Ten však nevstupoval do jednání ve své otevřené podobě, ale tvořil linii v pozadí. Linii dokreslující, ale mnohdy i určující oficiální politiku.

Byla to ruská revoluce přelévající se svými prvními výběžky do dalších zemí - v prvé řadě do Německa a do Rakousko-Uherska. Vzrůstající revoluční proud uvnitř obou velmocí, v němž se počaly stále výrazněji projevovat proudy bolševického hnutí, snižoval obecně význam ústředních mocností z širšího aspektu zadržení revoluční laviny zaplavující z Ruska Evropu. Dohoda - bojíc se této laviny - hledala nové opory k jejímu zadržení. A v dané situaci nebylo opory jiné než hnutí potlačených národů, které se soustředilo zatím na realizaci práva národů na sebeurčení. Dohoda se ho snažila využít proti bolševické revoluci.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 40-43

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9