Západ má všechny důvody, aby prožíval civilizační úzkost, myslí si sociolog Jan Keller
2.1.2018 Redakce Argumentu
Rozhovor: Na to, jaká je budoucnost Západu, zda je současný rozvoj asijských obrů ekologicky udržitelný a v jaké kondici je demokracie, jsme se ptali sociologa Jana Kellera.
- !Argument: Už delší dobu se rovněž na Západě mluví o pozvolném odchodu západního světa „do důchodu“ a přesouvání těžiště hlavně do Asie. Mám tím na mysli dlouhotrvající trend či longue dureé. Vedle toho se evropské společnosti subjektivně dívají na svoji budoucnost s určitou civilizační úzkostí a nejde jenom o imigraci nebo islám, ale i o Rusko nebo Čínu s jejich odlišnými politickými systémy, kulturami a pohledy na svět. Jak budoucnost Západu (nebo víc konkrétně USA a EU) vidíte Vy?
- Jan Keller: Kdybych řekl, že budoucnost Západu vidím velmi pochmurně, znělo by to pořád ještě příliš optimisticky. Co vidíme na Západě z perspektivy dlouhodobých trendů? Od příchodu modernity Západ územně celoplanetárně expandoval a do konce 19. století si dokázal podrobit prakticky všechny kontinenty. Nebyli to jen Francouzi, Angličané a Španělé. Svoje kolonie, sice méně, ale pořád rozlohou mnohonásobně větší než jejich vlastní země, měli Italové, Němci, Portugalci, Holanďané, Belgičané, Dánové. Jistý francouzský politik historicky ještě ne tak dávno v souvislosti s Alžírskem prohlašoval, že Středozemní moře je jen řeka, která protéká mezi evropskou a africkou částí Francie.Expanze kolonialismu byla doprovázena takovými vynálezy, jako je zotročování, koncentrační tábory pro domorodce, masové vybíjení bezbranných střelnými zbraněmi, nucená přesídlování, rabování historických památek, plenění přírodního bohatství.Dnes nastává opačný extrém, kdy nás, kteří jsme se této genocidy cizích kultur shodou okolností nezúčastnili, poučují pravnukové a pravnučky oněch rabiáků o tom, že se musíme podělit o svůj domov s příchozími z bývalých kolonií, abychom odčinili minulé viny jejich předků. Pro toto odčiňování vin někoho druhého byl vymyšlen kouzelný termín – solidarita. Mám dojem, že původně „solidarita“ znamenala něco trochu jiného. Teď tedy tímto hezkým slovem označujeme trestání těch, kdo nic neprovedli, těmi, kdo nemají čisté svědomí. Bohužel právě v tomto smyslu byla solidarita povýšena na jednu z nejvyšších evropských hodnot. Abych to stručně shrnul: Západ má všechny důvody, aby prožíval civilizační úzkost.
- !A.: Tato otázka souvisí s ekologickými limity budoucnosti. Potenciální přesun mocenského (tj. ekonomického, demografického) těžiště do Asie pořád v podstatě kopíruje západní růstové scénáře. Je „západní“ vzorec růstu pro planetu únosný s ohledem na například populaci asijských gigantů jako Indie či Čína?
- J.K.: Obávám se, že odpověď je zcela jednoznačná a bohužel záporná. Čtyři pětiny čínské populace žijí na pětině nejúrodnějšího území Číny. Podle západního vzoru je tato jediná skutečně úrodná část země intenzivně zastavována a pokrývána hustou vrstvou asfaltu moderní sítě silnic a dálnic. Největší naleziště ryb byla i ve vzdálenějším okolí Číny už z velké části vylovena. Pokud by Čínané přešli na masitou stravu srovnatelně s námi, čínská úroda obilí by nestačila pokrýt spotřebu tak velkých stád. Prudce postupuje odlesňování Číny, což dává prostor pro nástup půdní eroze. Výrazně poklesla hladina podzemních vod, v Pekingu za poslední půl století tuším o více než 50 metrů. Ale buďme optimisty. Mohli bychom nabádat Číňany aspoň k tomu, aby třídili obaly. Před léty jsem na jakési konferenci v Paříži mluvil se zástupci čínské delegace. Naivně jsem jim vykládal, že Evropa je posedlá materialismem, zatímco oni žijí svými velkými duchovními tradicemi. Dívali se na mne pobaveně a řekli, že každý Číňan má dnes jen jedno velké duchovní přání – koupit si aspoň motorku, když zatím ještě nemá na auto.
- !A.: Módními slovy dneška jsou slova postpravda nebo fakenews, které se používají značně lajdácky, často jako nálepky, které chtějí zpochybnit mluvčího nebo zablokovat dialog. Na druhou stranu je evidentní úpadek náročnosti na straně médii i čtenářů. Co se to se společnosti komunikačně vlastně děje?
- J.K.: Mluva včetně té, která je prezentována veřejně, prochází velkými změnami. Má to dvě základní příčiny. Ta jedna souvisí s nástupem nových technik komunikace, druhá s pronikáním módních politických klišé až na úroveň gramatiky. Francouzský sociolog Dany-Robert Dufour ve své knize Božský trh pojednává o dopadech revoluce kulturního liberalismu od 60. let 20. století. V souvislosti s tím uvádí jisté znaky dnešní novořeči: Projevují se snižováním srozumitelnosti mluvy. Může za to například technizace jazyka, kdy časté užívání frekventovaných výrazů má zvýšit dojem odbornosti toho, kdo mluví. Zvlášť často se doporučuje používat termíny, jako je audit, brífink, externalizace, zipáž, virtualizace, mediace atd. atd. V Evropském parlamentu máme špičkové řečníky, kteří dokáží propojit podobná slova v celek trvající třeba i dvacet minut, aniž by si po zklidnění bouřlivého aplausu kdokoliv dokázal vzpomenout, co to vlastně říkali. To je ale naprostá evropská špička. Mezi další běžně užívané finty, na které upozorňuje Dufour, patří systematické opomíjení vztahů autority, kdy z promluv mizí všechno, co by jen vzdáleně připomínalo existenci nějaké hierarchie. Místo „řízení“ se mluví o „kaučování“, místo „zadávání úkolů“ o „povzbuzování k osobnostnímu rozvoji“, vztah „nadřízený a podřízený“ zmizel a místo něho se vynořil „partnerský vztah“. Kolektiv francouzských autorů vydal příruční „Slovník novořeči“, který obsahuje výklad toho, co skutečně znamenají slova a fráze, jimiž jsme ze všech stran (včetně těch politických) zahrnováni. Obsahuje tisícovku slov běžně užívaných k manipulaci. Vybírám jen namátkou. „Občanská společnost“ – klamavý termín používaný k označení reprezentantů těch skupin, které se rozhodly samy sebe považovat za mluvčí francouzského lidu, aniž by se tohoto lidu formou voleb zeptali, co si o nich myslí. „Otevřená společnost“ – Společnost, ze které zmizely všechny srozumitelné rámce a jasně určené identity a v níž byly normy zpochybněny do té míry, že se otevřel prostor pro převzetí veškeré moci oligarchy obklopenými šikovnými právníky.
- !A.: Mnozí v médiích, politici i intelektuálové mluví o obraně demokracie proti jejím nepřátelům a vypadá to jako by bránili pevně stojící a neměnnou pevnost, která tu prostě a nezpochybnitelně je. V jaké kondici je ta pevnost v současnosti, pokud se podíváme za její fasádu?
- Moment, podívám se do příručního Slovníku novořeči. Tak tady to je: „Demokracie“ – klamavý termín, který už neoznačuje vládu lidu skrze lid a pro lid, nýbrž pouze podřízení voličů a jejich vlád politicky korektním zájmům velkých firem a finančních institucí. Hned vedle toho najdeme význam termínu „demokratizace“. Jedná se o zavádějící slovo, které v realitě označuje podřízení určité země nebo určité instituce kosmopolitní neoliberální ideologii.
- !A.: V českém kontextu ale i jinde je docela patrné sledovat jakousi „manažerizaci“ politiky. Politici uzavírají „dealy“ a řídí stát jako firmu, nekecají ale makají, korporativní CEO přechází ze soukromého sektoru do veřejných pozic. Odkud se ten trend bere a proč to některým voličům imponuje?
- J.K.: Tendence k manažerizaci politiky není zase tak nová. V polovině osmdesátých let 20. století vypracovali především ve Velké Británii a v Austrálii učení zvané New Public Management. Byla to doba, kdy se naivně předpokládalo, že jakýkoliv problém se vyřeší, bude-li dotyčná věc privatizována. A protože privatizovat stát zcela otevřeně by mohlo vzbudit nelibost těch, kdo se ještě rozpomínají, že republika znamenala původně přece jen „věc veřejná“, vymyslel se aspoň způsob, jak to, co je nutno pro formu nechat nesoukromé, řídit naprosto stejně, jako se řídí soukromé firmy. Věřilo se, že když se výkon veřejné služby co nejvíce připodobní tomu, jak to funguje v byznysu, veškerá činnost v příslušné oblasti se zefektivní. Ve skutečnosti se jedná o jakýsi mezikrok při odbourávání sféry veřejného a privatizaci zbytku toho, co ještě zprivatizováno nebylo. Tato operace může počítat s přízní voličů, kteří jsou zcela oprávněně znechuceni tím, jak diletantsky si počínají mnozí z těch, jejichž profesí není nic jiného než politika. Má to ovšem jeden háček, což sympatizanti zjistí, až už bude pozdě. Z praktik soukromého sektoru jsou do veřejné správy přenášeny pouze způsoby a techniky řízení. Nemůže tam být přenesen cíl řízení. V soukromé sféře je cílem maximální privátní profit těch, kdo vlastní a rozhodují. Kádry ze soukromé sféry, které přicházejí makat do státního aparátu a do veřejného sektoru, se budou tohoto návyku jen těžko zbavovat. Pokud se jim neumožní proměnit se v nové oblasti své působnosti ve vlastníky a maximalizovat v ní svůj osobní profit, mohou rychle ztratit motivaci a profesně dočista vyhořet. Možná dříve, než si myslíte.