Zakarpatí pod patou Horthyho 1939 - 1944

Podkarpatská Rus v té době byla zemí, která k hospodářskému a společenskému rozvoji teprve pomalu dospívala. Přes všechny příspěvky I. ČSR ke zvelebování krajiny, toto vše ještě zdaleka nestačilo vyrovnávat rozdíly, které nutně existovaly mezi na svou dobu vyspělými českými zeměmi, i mezi rozvíjejícím se Slovenskem na jedné straně, a mezi pomalým rozvojem Zakarpatska na straně druhé.

Tento zárodečný rozvoj, který iniciovala právě I. ČSR v uplynulém dvacetiletí, byl znovu rozvrácen a zastaven na další desetiletí. Byla to právě okovaná bota Horthyho fašismu, pod berlínským protektorátem, která zabrzdila tento rozvoj. Neblahá hodina Zakarpatska nastala dne 16. března roku 1939. Ministerský předseda maďarské vlády, gróf Paul Teleki tehdy slavnostně vyhlásil: „Tímto začleňujeme tuto zemi do Maďarska...

Maďaři si svou panskou pozici v okupovaném Zakarpatí nejdříve pojistili státoprávně. Dne 22. června 1939 vyhlásili zákon „O sjednocení podkarpatsko-ruského území s maďarským státem66. Maďaři zavedli v Zakarpatsku tři expozitury - užhorodskou, berehovskou a chustskou. Přímou závislost okupované rusínské země na Maďarsku deklaroval též nový úřední název země - „Kárpátaljai teríilet“ (Karpatské teritorium - kráceně „Kárpátalja“). Takto dopadla autonomie „Karpatské Ukrajiny“ - žádná „Rus“, žádné „Rusínsko“, žádná „Ukrajina“, žádné úřední označení národa či národnosti, které země po staletí náležela. Žádná „autonomní oblast“ - nikoli, pouhé teritorium ! Byrokratická zvůle fašismu vymazala z mapy Rusíny i Ukrajince. Pro vnější svět byli už jen jacísi „Karpatci.“ „ Manifestním výrazem licoměrné „snahy o bratrské začlenění Rusínů“, byl také fakt, že ani jediný z regentských komisařů „Kárpátálje“ v letech 1940 až 1944 nebyl Ukrajinec. Vždy to byli tvrdí uherští nacionalisté nebo maďarofilové, příslušníci horní sněmovny - baron Perényi (1940-1941), M. Kozma (1941-1942), a nakonec P. V. Tomcsányi (1942-1944). Po napadení SSSR všechno toto pronásledování nabylo na síle.

V první řadě to byla persekuce slovanství ve všech oblastech veřejného života, a zejména ve školství. Základní snahou bylo vymazat existenci všeho, co jakkoli upomínalo na Podkarpatskou Rus a na Karpatskou Ukrajinu. V tom se vyznamenal zvláště regentský komisař, zmaďarštělý Rusín (!) Miklós Kozma - nechal vymazat název „Karpatská Ukrajina“ ze všech školních map. (Švorc, o.c., 253.)

Velkouherský komisař se (mamě) snažil ovlivnit nové generace Rusínů, které vyrostly poprvé v dějinách v podmínkách liberální demokracie I. ČSR. Zapomíná na silnou proukrajinskou a prosovětskou propagandu, která na Podkarpatské Rusi působila zcela mimo intence československé inteligence, neboť za I. ČSR bylo takové působení zcela legitimní. (I když pochopitelně i levicová kultura ČSR do Zakarpatí pronikala též). D. Pop opomíjí fakt, že uherský fašismus 30. let s jeho rasistickými tendencemi vůči Židům, Slovanům, Rumunům, a dalším „podřadným elementům“ nemohl být nijak přitažlivý ani pro rusínskou mladou inteligenci, ani pro slabou střední vrstvu, natož pak pro zemědělský a dělnický proletariát. Jeho komisariát nechal zastřelit v incidentu u Užhorodu na 200 Ukrajinců, a tato hromadná poprava byla fotografována. (V. M. Kerešanin a kol., Kniga pamjati Ukrajiny. Zakarpatskaja oblasť 1, Vydavnictvo Karpati, Užgorod 1995, s.28.).

Uherská okupační správa počala řádit ve všech oblastech veřejného života. Její působení se neblaze projevilo také ve školství. Rafinované postavení vymyšlených „Uhrorusínů“ proti skutečným Ukrajincům přinášelo shnilé plody diskriminace. Maďarština byla zavedena na většině základních škol, ve zbytku pak byla povolena jako druhý jazyk „uhrorusínština“ (!). Zásah postihl i střední školství. Ze sedmi gymnasií pouze dva ústavy měly povolenu uhrorusínštínu. (Švorc, o.c.,253, uvádí 320 škol s maďarským jazykem, 110 škol s „uhrorusínským jazykem“.), ukrajinština byla jazykem zakázaným (!). Kde tedy byl podle D. Popa jakýsi „rozkvět“ národní kultury v letech 1941 až 1944? Ve tvorbě několika malířů, pracujících stejně bez ohledu na režim? Jaký to asi mohl být „rozkvět“, když se rušilo veškeré měšťanské školství, počínaje Iršavou a konče Volovým?

Fašističtí okupanti se v Zakarpatsku nezastavili ani před přírodním bohatstvím země. Jestliže do I. světové války se toto drancování dělo ještě jakoby chaoticky, pak za horthyovské okupace nabylo přímo programové podoby. Nejpříznačněji se to projevilo v úbytku základního bohatství Zakarpatska - v těžbě dřeva. Oproti roku 1939 již následujícího roku se výnos těžby zdvojnásobil (!) Fašisté zavedli v průmyslu i v agrárnictví nucené správy a strategický režim. Extrémně prodlužovali i pracovní dobu - někde až na šestnáct hodin denně. To poškozovalo značnou část pracovníků, kteří pak měli málo času na druhý základní zdroj existence, na svá malá hospodářství, ze země byla postupně vyvážena i zařízení těch nemnoha továren, vybudovaných v Zakarpatí od počátku 20. století a za čs. vlády. To se stalo kovozávodu ve Fridešově, u sirkárny v Činadijevě i v dalších případech.

Po vstupu Uher jako satelita III. reichu do války se SSSR, pocítili především zemědělci další válečnou rekriminaci okupační moci. Byly to rekvizice drůbeže, dobytka a koní. Ty probíhaly po celou dobu okupace. Za ukrývání dobytka a za černé porážky byly velice drastické tresty, pokuty, vězení, táborová internace, a někdy to byly i popravy. Dále to byly zákazy prodeje masných produktů v určité dny v týdnu, zejména v pondělí, ve čtvrtek a v pátek.

16 000 židovských obchodníků bylo zatčeno z důvodů rekvizic a majetek jejich krámů byl zabaven pro válečnou pomoc.

Po celé zemi počala slídit tajná policie a četnictvo. Vyhledávala „nespolehlivé osoby“, vyhýbající se nucenému nasazení, dále osoby „antiklerikální, a příčící se svatoštěpánskému duchu státu“, levicovou inteligenci, přívržence Kominterny a vůbec všechny „komunisty“ - ať už jimi byli či nebyli.

Pro horthyovce byli dále nebezpeční též příslušníci bývalého úřednictva, četnictva, celníci, Stráže obrany státu a lesní správy z doby československého státu, kteří se nevrátili do českých zemí nebo neodešli na Slovensko. Všichni učitelé a úřední osoby, které nesložily přísahu fašistickému režimu, byli propuštěni nebo museli složit úřad, jako například notáři. Byly ustaveny komise, které zbavovaly nepohodlné úředníky a osoby zaměstnání. Takto bylo zbaveno funkcí a zaměstnání přes dva tisíce osob. Tak například V. M. Kerešanin vypočítává různé druhy persekuce, kterým tito lidé byli vystaveni - od odposlouchávání telefonních hovorů, přes zákazy styku se společností, vyhlášení zákazu vycházení po desáté hodině večerní až do páté hodiny ranní, a konečně zákazy opuštění města či vesnice. Tyto osoby rovněž mívaly povinnost pravidelného hlášení pobytu na určených místech - na četnických stanicích či na magistrátech (O.c., 31.).

Zvláštní hrůznou kapitolu fašistické okupace Podkarapatské Rusi tvoří antisemitská diskriminace a její konečná fáze - holokaust. Jestliže již v minulosti se v Zakarpatskú projevoval v různých historických obdobích jistý antisemitismus, pak to byl jev lokální a neměl trvalý charakter. Obvykle byl průvodním jevem záměrných nacionalistických třenic. Již výše jsme uvedli, že židovské obyvatelstvo, čítající v meziválečné éře na Zakarpatí asi cca 102 tisíce osob, žilo v intenzívním spolužití s ostatními národy, a to jak hospodářském, tak i kulturním.

Od jara roku 1944 pak okupanti počali soustřeďovat židovské obyvatelstvo do ghett. Na příkaz uherského ministra vnitra (dle Jovbaka „Lájosze“, dle Brandose „Jarosze“) je pak odtud transportovali, převážně do polských táborů smrti. Ze stotisíce židovských obyvatel Zakarpatska se po válce zachránilo jen něco málo desítek občanů. Totéž se týkalo romského obyvatelstva v Zakarpatí. (Brandos, Kleslo, 2007, s. 57.)

Fašistická zvěrstva nezasáhla jen židovské a romské obyvatelstvo. Oběžník ze dne 30. června 1941 přikazoval zavřít do internace všechny komunisty, sympatisanty Kominterny a všechny příslušníky bývalé československé státní správy. Internační tábory pak vznikly v Činadijevě, v Krivé u Chustu, v Perečinu, a v Turských Remetách (Kerečanin je označuje jako koncentrační tábory - l.c.). K fašistické diskriminaci patřily rovněž nucené práce a nábor do fašistické polovojenské organizace mládeže „Levente“.

Výňatky z knihy  Jiřího Jaroše Nickelliho – Syn Karpat , str. 119-126

Vydavatel Mgr. L. Jarošová, 628 00 Brno, Poledníkova 5. IČ 704924468 , 2008