Zajetí Burlaka

21. srpna 1947 se v noci strhla vůbec nejprudší bitva mezi námi a bandami. Do zajetí se dostal i raněný Hrab, jeden z Burlakových sedmi polních četníků, vlastním jménem Ján Ilko Hrickovian, sedlák z Berežnice. Vypověděl, že před pěti dny, 16. srpna, svolal Burlak velitele čet a družstev a řekl jim, že se rozhodl sotni rozdělit na menší skupiny. S tak velkou jednotkou, jako je sotňa, bylo podle něho těžké se probíjet, živit ji, šatit a zásobovat střelivem. Menší skupiny měly naději snadněji se přesouvat, lépe se krýt i jednodušeji shánět potraviny. Nepočítal s tím, že by sotňu na československém území ještě shromáždil. Spoléhal se, že každý skupina dojde do americké okupační zóny na vlastní pěst. Hraba si Burlak ponechal ve své skupině, stejně jako tři četníky Marka, Nestora a Julia společně s dvěma příkazníky Panasem a Snihurem, lékařem dr. Vyrem-Skalou a Ofélií.

S Burlakem zůstala ještě Burkuňova skupina, takže jich bylo osmnáct.

Pozdě odpoledně 21.8. pozorovali z kopců nad Krasňanami postavení vojáků. Viděli jen dvě hlídky, nic víc. Proto se rozhodli, že v noci mezi nimi nepozorovaně proklouznou a vyjdou z obklíčení. Když jejich pátrači v noci vstoupili do pole s řepou, zastavilo je zvolání: „Stůj! Kdo tam!“ Pátrači zalehli a neodpovídali. Vtom po nich vypálili ze samopalu i z kulometu. Pátrači odpověděli granátem. Bil do nich kulomet, samopaly, vybuchovaly mezi nimi granáty, světlice změnily noc v den. Dostali rozkaz postupovat. Přískoky, s rozžhavenými hlavněmi se blížili ke kulometnému hnízdu. Hrab viděl Burlaka za rozvinutým družstvem. Zleva začal pálit druhý kulomet. Tehdy už dostala celá skupina rozkaz rozvinout se, protože palba byla velmi prudká. Ze všech stran na ně dopadaly granáty, šlehaly ohnivé jazyky výstřelů. Probili se ke kulometu na patnáct metrů, ale museli ustoupit. Když viděli, že se ani druhý útok nepovedl, dostali rozkaz ke třetímu. Levé družstvo přešlo na pravé křídlo a zaútočilo znovu. Palba zesílila. V té chvíli se na silnici objevil tank a mířil rovnou k nim. Tehdy útok vzdali. Nastal všeobecný ústup. Bylo půl hodiny po půlnoci. A tam byl Hrab zraněný. Upadl do bezvědomí a víc si nepamatoval. Na úsvitu ho našli a zajali.

Žilinská věznice se zaplňovala. Z Burlakovy sotně už nešel strach, začala se rozpadat. V den krasňanské bitvy zajali střelce Stefana Senkiwu-Moroze a třiadvacetiletého Franka Oleara-Levčuka, pak se dobrovolně přihlásila rázovitá figurka sotně, jeho vousatý otec, šedesátiletý Lukáš Olear přezdívaný Did. O den později se vzdali devatenáctiletý Vladimír Soročak, přezdívaný Taras, čtyřicetiletý Ivan Pštyr-Meč, Stefan Kučmak-Smyk. A potom neuplynul den ani noc, aby nepadli jeden dva do zajetí, anebo aby se dobrovolně nepřihlásili.

Úzká dolina mezi Strečnem a Vrútkami. Řeka Váh, sevřená strmými vrchy. Na jejím pravém břehu je samota se zříceninou staré krčmy, Jánošíkovo, kde chytili hrdinu slovenského lidu Jánošíka. A sem, do této krčmy, ukryté v bezpečí mlčících lesů, se schoval bandita Burlak se třemi muži a jednou ženou. Vskutku, uměli si vybrat!

3. září odpoledne zastavila hlídka poručíka Vykydala přímo naproti Jánošíkovu, že má důležitou zprávu z protějšího břehu od jistého Vasila Ilčuka. Ten hlásil, že při práci v lese k němu přišla mladá žena ve vojenské uniformě a prosila ho o jídlo. Současně se vyptávala, jestli jsou dole u Váhu vojáci a kdo žije v chatách u řeky. Řekl jí, že vojáci u vody nejsou a v chatách bydlí oni, dřevaři.

Další den přišla ke korytu i s mužem v uniformě a představili se jako Burlak a Ofélie. Ptali se ho na totéž jako včera. Nakonec ho požádali, jestli by jim nepřinesl příští den chléb a konzervy, protože jich je víc. Dali mu stokorunu. Když to večer všechno ohlásil, Vykydal mu dodal jídlo i pálenku a ráno donesl Ilčuk poživatiny do hory. Večer dal Vykydal Ilčukovi pokyn, aby s Burlakem domluvil převoz na loďce.  

Jánošíkovo se pohroužilo do tmy. Než usedli do člunu, ještě se poručík Vykydal poradil s Maurerim: „Poslouchej, Štefane, všechno musí proběhnout v naprosté tichosti. Jako kdybys tady vůbec nebyl. Protože Ilčuk Burlakovi řekl, že tady vojáci nejsou.

 Aspiranty postupně rozestavili u potoka. Kulometčíky poslal na stráň, aby měli výhled na domek, můstek, cestu, pramici i člun. Za chvíli si byl jistý. Blížili se lidé. Stále zřetelněji rozeznával dvě postavy. Už byly u můstku.

Co to má být? Kdo je to? Vždyť Ilčuk mluvil o čtyřech a ženě! A tihle jsou dva! Je to vůbec Ilčuk? Zkoumal stíny.

Byl to Ilčuk. Kráčel jen pár metrů od něho a ten druhý stín byla žena. Zatajil za kmeny dech. Stiskl pažbu samopalu. Cítil, jak mu na záda vzrušeně dýchá aspirant, který se k němu přiblížil.

Člun byl tak v polovině Váhu, když jakýsi neznámý hlas zařval česky: „Stůj! Kdo tam?“ A k obloze vyletěla světlice.

„Proboha! Je po všem! Můžeme odtroubit! Ten strašpytel!“ zaklel.

Poznal ten hlas. Byl to velitel roty z jejich košické školy. Takový posera, chlap se zaječím srdcem. U domku se opět mihly stíny jako před chvílí, když odtud vycházel Ilčuk s tou ženou. Tentokrát se ozval ženský hlas.

„Chlapci, pojdte sem, chtějí se vzdát!“

Poznal ji. Vilma, Jôklova družka.

Nerozmýšlel se už ani okamžik.

„Během!“ zachrčel do ucha aspirantovi a můstek z prken pod nimi zasténal.

Domek se blížil, zbývaly poslední metry.

„Na!“ podal aspirantovi samopal. „A skoč k oknu! Kdyby bylo zle, napal to do nich!“

Za stolem dva chlapi. Burlak! Ach, ty lumpe!

Namířil na ně. „Ruce vzhůru! Vzdejte se! Jste obklíčení!“

Burlak s tím druhým vystřelili ruce nahoru, vyskočili a zkameněli.

„A vy, paní,“ křikl na Heydenovou, která vešla do místnosti protějšími dveřmi, „posbírejte to a doneste to sem ke mně!“

Vilma posbírala zbraně a donesla je do předsíně.

„A teď svázat!“

Zvědavě si ho prohlížel. Hladce vyholený, v nové uniformě příslušníka Bezpečnosti, bez výložek, dohoda, letní lodička, zelené jezdecké kalhoty, boty. Tak tohle jsi ty, Burlak, ty darebáku.

Hrůza z něho však nešla.

Vyšli. Svázaný Burlak a jeho nejvěrnější. Kolem nich pět aspirantů. A on, poručík. Když přecházeli přes můstek, vykřikl do stráně, spíš propagačně než doopravdy: „Kulomety! Neopouštějte své místo! Kryjte nás!“ Nastoupili do velké pramice, na tu pro vozy a koně. „Kde je generál?“

„Tady jsem!“ ozvalo se ze tmy. „Máte je?“

„Pane generále, hlásím, ano! Svázané! Všechny! Burlaka a ještě tři!“ „Tak se na ně pojďme podívat, na ty lotry!“

Aspiranti přivedli svázanou čtveřici.

„Tak tě vítám, Burlaku. Nic moudřejšího jsi udělat nemohl,“ řekl hlasitě generál Nosko a tiše dodal: „Kdo to vydržel déle? My, nebo ty? Než Vykydal naskočil do bedfordu k burlakovcům, ještě se stačil zeptat Maureriho:

„Prosím tě, který vůl to střílel a křičel? Že to byl náš kapitán ze školy?“ „Jak říkáš! Přišel na poslední chvíli, už jsem mu nestihl říct, že všechno má proběhnout v tichosti. A když se na vodě objevil člun, srdce mu spadlo do gatí, praštil sebou o zem, vystřelil světlici a řval. Tak to bylo!“

Příští den Vykydala čekalo: „Pane poručíku. Volá generál Nosko!“

Nosko! Bože můj! Jen mlhavě si vybavoval dnešní noc. Šampaňské. Potom generál s lahví slivovice, sólo, které mu nechal zahrát, a to byl konec. Potom si už nepamatoval nic. V hlavě jako by se mu rojily včely. Celý úl. Doplazil se k telefonu.

„Poručíku!“ přikazoval generálův pobočník, „máte ihned přijít ke generálovi a dát mu seznam aspirantů, kteří s vámi byli v Jánošíkovu!“

„Provedu!“ zachrčel mátožné.

„Poručíku, než mi dáte seznam, přečtěte si tento zvláštní rozkaz. Týká se i vás. Vlastně vás všech!“ Podal mu Nosko papír. Vykydal četl ten spravedlivý, i když trochu patetický text:

Pochvalné uznání

S. V. 4. 9. 1947

Vyslovuji své velitelské poděkování a pochvalu všem důstojníkům, rotmistrům, poddůstojníkům aspirantům, vojákům, stejně jako všem příslušníkům SNB a NB podřízeným velitelství Teplice, kteří v šestitýdenních těžkých bojových podmínkách úspěšně ukončili likvidaci bandy Burlak.

Těžké boje se vystupňovaly zvláště v prostoru Malé Fatry; kde jste svojí mimořádnou odolností, statečností a svědomitým plněním mých rozkazů v noci z 3.9. na 4.9. 1947 přinutili zbytek bandy Burlak i s jejím velitelem vzdát se.

Oběti, které jste v průběhu bojů přinesli, nechť vám navždy zůstanou jako závazek osobní cti, příkladným vzorem hrdinství a uvědomělé disciplíny.

Buďte i nadále věrní společnému státu našich bratrských národů Čechů a Slováků, stejně jako družbě všech slovanských národů.

Touto cestou vám ještě jednou blahopřeji a přeji vám mnoho zdaru a úspěchů při plnění dalších úkolů, které vám národ a stát uložil.

Velitel Teplice brig. gen. Július Nosko, v. r.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Výňatky z třetí části, ze stran 410-429

nakladatelství Futura, Praha 2014, ISBN 978-80-88035-04-6