Zahraniční politika po vzniku Československa

Podepsání mírových smluv v roce 1919 s hlavními představiteli ústředních mocností - s Německem a Rakouskem - znamenalo po všech peripetiích předchozího vývoje rozhodující krok k překonání hlubokého poválečného rozvratu. Byly položeny základy nového mezinárodního právního řádu kodifikujícího výsledky války a odrážejícího nově vzniklou mocensko-politickou situaci. Těmito smlouvami byla v rámci versailleského systému mezinárodně potvrzena existence československého státu a tím byla dána i základna jeho zahraniční politiky.

Bezprostředně po podpisu versailleské smlouvy upozornil ministr zahraničí Beneš na tři základní, geograficky a historicky dané velmocenské faktory ovlivňující postavení Československa a vyznačil ideový směr a cíl své politiky: „Na území našem budou se sbíhat tři velké proudy: vliv západní, vliv germánský a vliv ruský (slovanský). Jde o to, abychom dovedli z těchto tří faktorů světové politiky vytvořit prostředí, ve kterém bychom se nestali nikdy nástrojem některého z nich, ve kterém bychom dovedli uhájit své vážné a důležité postavení, vytvořit si vlastní politickou intelektualitu, vysokou kulturu a stali se skutečně svými. Musíme si uvědomit tyto tři vlivy a tuto naši evropskou a řekli bychom světovou pozici.“

Vytvoření Společnosti národů se sídlem v Ženevě bylo zásadním zásahem do mezinárodní politiky. Namísto předválečné prosté dohody velmocí měly být napříště všechny sporné otázky projednávány u zeleného stolu všemi zainteresovanými státy - malými i velkými, zakotvenými v dlouholeté tradici či zcela novými. Společnost národů se měla stát velkým celosvětovým parlamentem, který by řešil vzniklé konflikty nikoli zbraněmi, ale demokratickým jednáním. Tato koncepce souzněla s Masarykovými a Benešovými demokratickými zásadami i s potřebami nového, nevelkého československého státu. Československo patřilo také k zakládajícím členům Společnosti národů, Edvard Beneš se intenzivně podílel na její činnosti a postupně se stal jedním z jejích vedoucích činitelů. Konkrétním cílem československé zahraniční politiky byla snaha zapojit nový stát do evropských struktur vytvořených versailleským systémem a s tím spojené úsilí i o upevnění tohoto systému. Základem této politiky bylo spojenectví s Francií.

Ihned po podpisu versailleské smlouvy s Německem zahájil Beneš jednání o úpravě vztahů Československa s jeho velmocenským sousedem - s Německem. Česko-německá hranice byla v podstatě jedinou trvalou, historicky danou hranicí ve střední a východní Evropě. Jednání probíhala nejprve po linii úpravy dílčích otázek. Jako první bylo dosaženo dohody o rozpuštění všech německých vojenských formací, vytvořených v době akce za Deutschböhmen. Nařízením prezidenta Masaryka z 22. července byla vyhlášena amnestie pro ty Němce kteří se vrátí do republiky do 1. listopadu 1919. Versailleská smlouva dávala totiž Československu - jako jednomu z vítězných států - právo provést zabavení říšskoněmeckého majetku na svém území. Ve snaze dospět s Německem k co nejlepším vztahům vzdalo se Československo tohoto práva. V červnu 1920 v Praze podepsaná obchodní smlouva se také na několik let stala základem nejen pro hospodářskou, ale i politickou spolupráci mezi německou výmarskou republikou a Republikou československou.

Podepsání saintgermainské mírové smlouvy s Rakouskem 10. září 1919 se stalo východiskem k normalizaci vztahů mezi československou a rakouskou republikou v čele se sociálně demokratickým premiérem Karlem Rennerem, který byl současně i ministrem zahraničních věcí. Po řadě předběžných jednání, zahájených bezprostředně po podpisu saintgermainské smlouvy, uzavřeli 10. ledna roku 1920 ministři zahraničních věcí obou států - Edvard Beneš a Karl Renner - významnou tzv. pražskou dohodu. Byla namířena v prvé řadě proti destabilizujícímu hnutí vycházejícímu z Maďarska.

Po pádu monarchie vytvořená demokratická republika měla v Maďarsku pouze krátké trvání a byla již v březnu roku 1919 rozbita komunistickou republikou rad v čele s Bélou Kunem. Poté, když došlo zásahem Dohody k její likvidaci, byl nastolen represivní režim směřující k znovunastolení monarchie a k obnově předválečného velkého Maďarska. Vývoj v Maďarsku tak bezprostředně ohrožoval existenci nových, států, jejichž součástí se staly oblasti přináležející před válkou k Maďarsku. V Československu šlo o Slovensko, v Rakousku o tzv. Burgenland, v Jugoslávii o Vojvodinu a v Rumunsku o Sedmihradsko. Obava z maďarského revizionismu vytvářela předpoklady k užší spolupráci těchto států. Vývoj v Maďarsku se stal bezprostředním podnětem i k Benešově iniciativě ve vztahu k Rumunsku a Jugoslávii.

Úsilí o pevnější spolupráci nových států střední a východní Evropy vycházelo z Masarykovy koncepce vyjádřené již v říjnu roku 1918 ustavením Středoevropské unie - Middle-European Union - ve Filadelfii. Obdobný plán připravoval i rumunský politik Take Ionescu. Jeho základem měla být spolupráce pěti států - Rumunska, Jugoslávie, Československa, Řecka a Polska. Během jednání s představiteli těchto států koncem roku 1918 v Londýně a v Paříži dospěl k výrazné shodě především s Masarykem. Z jejich záměru o společném postupu pěti států na mírové konferenci zbyl však pouze koordinovaný postup Československa s Jugoslávií.

Koncem roku 1919 a počátkem roku 1920 navrhl československý ministr Beneš nejprve jugoslávské a poté rumunské vládě uzavření obranné konvence proti případnému útoku Maďarska na některý z těchto tří států. Na základě tohoto návrhu byla 14. srpna 1920 podepsána smlouva o obranném spolku mezi Československem a Jugoslávií a mezi Československem a Rumunskem byl 17. srpna podepsán protokol o shodném stanovisku obou stran. Mezistátní dohoda byla pak podepsána v Bukurešti 23. dubna 1921.

Na rozdíl od normalizace vztahů Československa s Německem, Rakouskem, Jugoslávií a Rumunskem zůstaly značně dlouho neupravené československo-polské vztahy. Příčinou byl spor o průmyslovou oblast Těšínská, který v listopadu roku 1918 vyústil dokonce do tzv. sedmidenní války mezi oběma státy. Od února 1919 bylo Těšínsko pod správou mezinárodní komise a celý spor byl ukončen až na konferenci nejvyšší rady Společnosti národů ve Spa v červenci roku 1920, a to rozdělením Těšínská mezi oba státy. S tímto řešením, k němuž přispěla Benešova diplomatická jednání, bylo Polsko, které si činilo nárok na připojení celého Těšínska ke svému státu, velmi nespokojeno. Přesto však ukončení sporu vytvářelo předpoklady k úpravě československo-polských vztahů.

Trvale krajně nepřátelské zůstávaly vztahy mezi Československem a Maďarskem. Až do června 1920 - do podepsání mírové smlouvy s Maďarskem v Trianonu - nepokládala maďarská vláda hraniční čáru stanovenou mezi oběma zeměmi po pádu Maďarské republiky rad za definitivní. A ani po podepsání trianonské smlouvy nebyla ochotna vzdát se svých nároků na Slovensko. Maďarská zahraniční politika nebyla však koncentrována pouze na otázku hranic, ale byla významnou součástí a v tomto období i hegemonem mnohem vážnějšího politického proudu, který nebyl omezen pouze na území Maďarska. Byl to proud, který již v okamžiku vzniku versailleského systému usiloval o jeho revizi a v konečných důsledcích o jeho faktickou likvidaci. Počátkem února 1920 byl proveden v Maďarsku úspěšný monarchistický převrat, spojený s úsilím o návrat Habsburků na maďarský trůn. Zahraničněpolitickým cílem byla obnova integrity Uheru, tj. panství staré uherské říše v jejím předválečném rozsahu. Po obnovení monarchie se vlády v Budapešti ujal jako říšský správce admirál M. Horhy, který nastolil v zemi tvrdý diktátorský režim.

V březnu 1920 došlo v Prusku k protivládnímu puči, při němž jednotky německé armády vedené generálem Kappem obsadily Berlín a nastolily vojenskou diktaturu. Puč byl sice potlačen, ale rappovci se stáhli do Mnichova, kde pod vedením císařského generála Ludendorffa pokračovali v přípravách boje proti versailleskému systému. V Mnichově zakotvila i německá nacionálně socialistická strana, která vyhlásila na sjezdu v únoru 1920 svých 25 militantních, extrémně nacionalistických programových bodů - základ nacistického hnutí.

Pasáž z knihy - Věra Olivová: Dějiny první republiky, str. 102-106

Vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha, Karolinum 2000, ISBN -978-80-86107-47-9