Zahrada Čechy

Eur Ing. Dr. Bohumil Kobliha

Státní pokladny Evropy jsou hluboce zadluženy.

Světový týdeník The Sunday Times z 20. prosince 2009 přinesl informaci (podle Reutera) o tom, jak které státy v Evropě mají díry do kapes a uvázaly si mlýnský kámen dlužníků na krk.

Itálie ministerského předsedy Silvio Berlusconiho, člověka stiženého nemocí zlatého telete, má dluh vyjádřený v procentech ročního hrubého národního důchodu – NHD (gross domestic product -) 115%! (slovy sto patnáct procent), při rozpočtovém schodku HND/GDP v roce 2009 pěti procentům. Máme se divit, že ho voliči nenávidí až ke stupni ublížení na těle? Na konci evropského žebříčku bídy je Španělsko s dloužkem „jen“ 53,4%, při rozpočtovém deficitu 9,5%. V přetisku statistiky není nic o situaci v České republice. ČR nepatří mezi PIIGS, což je pro Angličany humorná zkratka pro státy zveřejněné (Postugal, Italy, Ireland, Greece, Spain).

Již dříve jsme četli zprávu, že celý svět žije na dluh, a ten dosáhl přes 49 trilionů dolarů. Nebudeme mudrovat, proč asi, kdo je do zadluženosti strká, kdo všechno je věřitelem a jak dlužníci mají splácet. Kdo vidí, je mu jasné, že my Češi za to nemůžeme. Naši domácí zaujatí publicisté nám sice snáší na hlavu viny za všechny přečiny světa, od toho, že nebojujeme za Kosovo, až k nálepkám zbabělosti, neschopnosti a „čecháčství“, a že máme tisíc a jeden nedostatek. Chápu je nicméně. Jsou jen nositeli českého perfekcionismu, ne-li hnidopišství. Neberu jim touhu po naší 100% dokonalosti. Sám papež Benedikt XVI., při své návštěvě na podzim 2009, nás ohodnotil jako národ vznešený, a my skutečně chceme být dobří.

Kriticismus publicistů nesmí být osobní úlevou. Při kritikách národních, natož občanů, lidu českého, nesmíme nevidět dění v širším úhlu evropské ideové a politické situace, faktů, z historického nadhledu. Musíme také umět číst, ne to, co jen chceme číst, to, co chceme vidět a chceme slyšet! Musíme přijmout skutečnost, že pravda může být nepříjemná, když nesouhlasí s tím, co a jak my osobně vidíme, či věříme, že takové je. Poctiví vědci už tak dávno chápou.

Jsme uprostřed kadlubu Evropy, vždyť už v roce 1661 byl prohlášen Staroměstský rynek s Mariánským sloupem za „duchovní střed křesťanstva“ (viz teze Jana Bedřicha z Valdštejna, pozdějšího arcibiskupa pražského). To bylo prakticky desel let potom, kdy sloup vyrostl na oslavu a jako díkuvzdání Panně Marii za ukončení třicetileté války a dosažení vestfálského míru (24. října 1648). Jeho stavba byla započata 20. května 1650, dokončena se všemi sochařskými díly roku 1651, a vysvěcena Ferdinandem III. u příležitosti jeho narozenin 13. července 1652.

Třicetiletá válka sama nebyla plodem Českého povstání, i když se tato vina na české hlavy (jak by ne – popel na hlavu, Češi!) někdy snáší. Boj protestantismu a katolicismu byl dávno v podtextu celoevropského náboženského a ovšem i mocenského konfliktu. Když čeští stavové svrhli 23. června 1618 královské místodržící z oken Pražského hradu do Jeleního příkopu na hladu odpadků, byla to jen jiskra, nešťastný ventil. Svrženým Jaroslavu Bořitovi z Martinic a Vilému Slavatovi z Chlumu se nic nestalo, jen jejich písař Filip Fabricius si údajně zlomil ruku. Kapky nenávisti proti Vídni se totiž hromadily už dlouho a příliv drzých cizáků začal být nesnesitelný. I jazyk český začínal být, díky cizí šlechtě, (viz r. 1615 – Jazykový zákon). Nicméně  svržení místodržících dalo Vídni příležitost k zásahům proti zbytkům husitství, včetně onoho „pod obojí“.

Česká šlechta si pak nechtěně vykoledovalo porážku v bitvě na Bílé hoře, a odnesl to národ. „České vojsko“ nebylo sebráno z domácího lidu, ale skládalo se převážně ze žoldnéřů z celé střední Evropy, namnoze špatně vyzbrojených a vystrojených. Navíc proti císařské armádě Ferdinanda II., čítající více než padesát tisíc mužů, mohl „náš“ Fridrich Falcký oponovat jen armádou o polovinu menší. Jeho profesionálové, jako všichni žoldnéři všech časů, neměli jiný zájem než vydělat a kořistit. Tak se „zimní král“ Fridrich nemohl divit, že z Bílé hory, která po dvouhodinové bitvě neslibovala nic než porážku, začalo jeho vojsko utíkat, jak zjistil, když se dokázal odtrhnout od svého oběda a je se podívat, co se děje.  Na cestě z Hradu na Bílou horu potkal už jen prchající pěšáky. Dějepisec Jan Dolenský (1924) píše: „Veliké české povstání skončilo  jako bídná hříčka!“ Poprava 27 českých pánů (21. června 1621), schválená Ferdinandem II., otevřela cestu drancování a olupování národa, které až do doby dnešní nemělo obdoby.

Porážkou na Bílé hoře byl de facto odsouzen celý český národ a vydán na nemilost krutému vítězi. Dvě třetiny království byly zkonfiskovány…

A přesto se Češi po Bílé hoře vzchopili a přerostli nakonec Habsburkům přes hlavu. Už v devatenáctém století se národ začal vzmáhat a v První republice pracovitý občan, Čechoslovák, všechny bídy a ústrky vrchovatě překonal.

Opět ale přišly bídy od Západu a my spadli znovu do údělu nicotných: „o nás bez nás“. Češi stále doplácejí na světové revoluce, včetně té „sametové“ (jinak ovšem produktu „Operace Golgota“, KGB/StB, viz také slovenský publicista Vladimír Pavlík ve Svědomí/Conscience č. 12/2009, str. 12, článek „Něžné“ bludy a realita). Kdy začneme vyčíslovat, kolik našeho národního jmění jsme ztratili velkou „sametovou“?

Díváme-li se na dějiny Československa, vidíme, že jsme spíše stát ve stavu velezrad.Přesto jsme se jako lidé, občané, nikdy nevzdali. Nehledím ovšem na tu veteš, co se po větru i po proudu kutálí.

V roce 1948 ELK, který v těžkých dobách národ seznamoval se světovou a evropskou literaturou, přistoupil ke důležitému nakladatelskému počinu v pravý čas. V poslední chvíli před záplavou komunismu vydal výbor českých autorů „Básně národního sebevědomí“.

Dnes ze současné situace jsme opět naplněni pesimistickým steskem, o kterém v roce 1948 mluvil Jaroslav Seifert v předmluvě svazku. Čteme-li ale Sbírku dále, zjistíme, že náš národní úděl je zápas, a síla nikdy se nevzdat!

Jan Neruda (1848-1908) je ještě blíže dnešku  s doporučeními: „Nevěřte nikomu na světě širém,/Nemáme jednoho přítele tam…/ Všude nám hrozí zášť litého vraha…“/

V přítomnosti se neoconu  (neo-sionistům) podařilo vyprovokovat a stále rozdmýchávat válku křesťanstva proti islámu. Nejsme dosud schopni vidět věci jasně? Už Svatopluk Čech přece varoval před naší důvěřivostí: /„… každým dnem úskočné zklamání znovu/ či chcete, bláhoví, věřiti zas?...“/

Myslím, že každý z nás by rád dnes podepsal jeho výzvu: „… Věřme jen sobě, své práci a píli,…“

A další a další věrný syn národa vybraný pro Sbírku zpívá:

/„… Všechno ti mohou, lide můj/ vnutiti pěstí…“/

/Země, země, stokrát pokoušená,/ tolikrát/ vídala jsi cizí ruce z věna/ tvého lidu cáry rvát!...“/

/Jenom ne strach jen žádný strach/ takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach…“/

/“… Myslete na chorál/ malověrní/ Myslete na chorál…“/

/“…Ne! Plakat nesmíte! Jen vydechnout si trochu…/ Ne! Prosit nesmíte! Jen zatít, zatít pěst!...“/ „…Zemřel jen ten, kdo nevěděl, proč žil!...“/

/“… Povstaň a bij se bez ustání,/ údery všechny tvrdší vrať!...“/

Všichni ti dávní čeští jako by nám psali pro cizinou ukuchtěný dnešek. Vždyť o naší zem, jako by se po staletí prali čert s ďáblem a boxovali Belzebub se Satanem. My se nesmíme bát ani dát, ale vědět, že jedině pravda a upřímnost nás osvobodí. Nazývat věci pravým jménem. Pravda vás osvobodí, už přece přikázal Ježíš. Cizí tank i vlajky cizí můžem´ jen pro legraci natírat na růžovo. Pro nás samé buďme poctiví a přísní. Nepočítejme, že nám někdo pomůže, sami musíme hájit naši zahradu, český národ – zajradu dobrého, vznešeného lidství. Vždyť ten národ přežil Bílou horu, tři sta let Habsburské nadvlády, hrůzy nacismu, padesát let okrádání a dezorientace komunismu! Jistě přežijeme i dnešní totální „rozprodání“, zruinování, řízenou demoralizaci i globalistický neo-kolonialismus. Napřed, ale básníci musí zvednout novou polnici a dát rány na buben! Možná, že vztýčí i insignie nové, vždyť zemi se chce už rozednívat.Jenom ne modly!

Londýn, 4. ledna 2010

 

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                  E-mail: vydavatel@seznam.cz