Záhadná tradice neodbornosti v demokratických vládách
30.11.2017 Ivo Šebestík píše ve své glose o tom, proč se v demokracii stávají ministři odborných resortů (jako je resort obrany) politici, kteří takovou odbornost zcela postrádají?
Ministr je především politik, jehož úkolem je dbát na dodržování programu strany, která jej vyslal do náročné funkce, jsouce sama povolána k úřadu vůlí jistého procenta voličů.
Přibližně tak nějak může znít vysvětlení, proč se v demokratických zemích, Českou republiku nevyjímaje, tak hezky vžilo obsazování především některých rezortů výhradně lidmi, kteří nejsou v daném oboru nijak vzděláni, nikdy v něm nepracovali a jeho problematiku s nejvyšší pravděpodobností neznají.
Je celá řada rezortů, které tato praxe již postihla a postihuje, nicméně jeden z nich je asi obzvláště nápadný. A to především proto, že je poměrně jasné, proč právě u něj se obsazování ministerského postu neodborníkem tak „osvědčuje“. Jedná se o rezort obrany. Do ministerského křesla zde zasedli astrolog a inženýr Antonín Baudyš, matematik Vilém Holáň, podniková právnička a zpěvačka politické písně Vlasta Parkanová, právnička Karolína Peake, herec Martin Stropnický a nyní je pro tento post připravena podniková manažerka Karla Šlechtová. „Dobrá“ tradice, zdá se, vesele pokračuje.
Všechny tyto osoby spojuje skutečnost, že žádná z nich nikdy v armádě nepůsobila a ve chvíli nástupu do ministerské funkce byla pro ně vojenská tematika vzdálená, neznámá, cizí. Prezenční vojenská služba s přidělením k Armádnímu uměleckému souboru, jako u Martina Stropnického, k vytažení maršálské hůlky z pěšácké torny docela určitě nestačí. Dá se proto očekávat, že ve všech otázkách týkajících se kterékoliv vojenské problematiky (někdy i včetně rozlišení hodnosti praporčíka od výložek, lampasů a ratolesti generálplukovníka), jsou tito „ministři“ stoprocentně odkázáni na výklad, rady a doporučení svých podřízených (nebo lobbistů?), kteří na rozdíl od nich v armádní oblasti pracovali a pracují nebo se v ní zkrátka vyznají, kulantně řečeno, z jiného úhlu.
Pokud někdo argumentuje tím, že moudrý ministr si prostě jednoduše vyslechne doporučení a rady od několika rezortních odborníků, potom vše zváží, a nakonec vysloví odpovědné rozhodnutí, pak patrně velmi podceňuje úroveň vojenství. Pokud někomu, kdo není jaderným fyzikem a přesto řídí atomovou elektrárnu, několik jaderných fyziků předloží své návrhy a doporučení, z nichž jsou některé i protichůdné, lze si sotva představit laika v potu tváře doma nad úkoly svého synka zápolícího s trojčlenkou a Archimedovým zákonem, jenž by následně dospěl k uvážlivému a odpovědnému závěru stran jaderné fyziky a svým neméně uvážlivým a odpovědným rozhodnutím vyhodil jadernou elektrárnu do povětří.
Naštěstí ve většině oblastí lidské činnosti se automaticky předpokládá, že řídící odpovědný činitel oboru, jenž řídí, také rozumí. Proto nemáme (tedy aspoň, panebože, doufám!) negramotné rektory vysokých škol, primáře na nemocničních odděleních s kvalifikací čalouníka, právníky, co vystudovali elektrotechniku, knihkupce, co svoji celoživotní četbu završili slabikářem, a plavce nominované na olympiádu, jejichž styl je po pěti metrech stáhne ke dnu.
Všude v „normálních oblastech lidské činnosti“ se prostě automaticky předpokládá, že něco vést a řídit (byť by to byl třeba i blázinec) by měli především lidé, kteří mají pro daný obor potřebnou kvalifikaci. Televizní moderátor, který si šlape na jazyk, herec, jenž jat hrůzou prchá před kamerou, hasič, co se bojí ohně nebo hasič, třikrát odsouzený pyroman, a Eskymák vedoucí v redakci turistického časopisu rubriku s názvem Jak se oblékáme v teplých krajích, jsou pro většinu z nás na pohled nesmyslné volby. Přesto pro obsazování vládních postů, jak se zdá, tato logika neplatí a v některých případech neplatí principiálně.
Zbývá tedy pokusit se odpovědět, proč tomu tak je? Odpověď ale není vůbec obtížná. Rezortní ministerstva rozhodují o významných finančních tocích, o státních zakázkách, o nákupech, dotacích, investicích, pobídkách a tak dále. Odborník v pozici ministra, který svému rezortu nerozumí, nezná strukturu oblasti, kterou má na nejvyšší úrovni spravovat a je tak nucen spoléhat se v podstatě stoprocentně na rady těch, kteří se v daném oboru naopak vyznají až přespříliš, tak takový člověk je patrně v systému, který si radostně pěstujeme, přesně tou nejvhodnější osobou.
A pokud se jedná konkrétně o rezort obrany, ve kterém si zkušeného generála už vůbec nedokážeme představit, pak je asi dobré si uvědomit, že v oblasti vojenství a obrany je mnohé chápáno coby tajné (byť to ze zákona vždy tajné není), takže se o některých nejasnostech, záhadách, přehmatech a přešlapech typu nákupu pandurů veřejnost dozví teprve až s velkým časovým odstupem. Až to praskne!
Ilustrační obrázek: Autor – ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15597004