Žádná další jednání vlády ČR s landsmanšaftem!

Jednání se SL a dalšími německými spolky jen na nestátní úrovni!

Několik poznámek k rozhovoru časopisu Týden s B. Posseltem

Především je nutné konstatovat, že některá tvrzení v tomto rozhovoru jsou v rozporu s historickými skutečnostmi.

Ve stručnosti poznamenejme, že pan B. Posselt nemusel v r. 1946 opustit Jablonec n/N na základě Benešových dekretů, jak je uvedeno v jeho stručném běhu života za rozhovorem. Toto zkreslení minulosti má na svých bedrech časopis Týden. Rovněž v redakci tohoto média asi neví, že Benešovy dekrety je název zásadně nesprávný, který má navodit zřejmě dojem, že prezident Beneš si někdy, když měl náladu, smolil dekrety v koutku a pak je podepsal a vyhlásil.

To je však hrubý omyl. Od počátku se na tvorbě dekretů podílely i další subjekty, především čs. vláda v exilu v čele se známým lidoveckým představitelem, Janem Šrámkem. Dále to byla Státní rada, prozatímní parlament a poradní orgán, a Právní komise v čele s lidovcem dr. A. Procházkou. Později se aktivně na dekretální normotvorbě podílela i Slovenská národní rada. Po vytvoření nové čs. vlády vytvořené v Košicích to byla ona a její orgány, které se staly rozhodujícími články při tvorbě „dekretů prezidenta republiky“. Prezident Beneš je podepisoval.

Na dekretech vytvořených na území Československé republiky najdete řadu signatářů. Jsou tam jména představitelů ČSSD, komunistů, lidovců, národních socialistů i slovenských demokratů. Dekrety byly často výslednicí činnosti představitelů celého politického a odborného spektra.

Dekrety byly projednávány tzv. Prozatímním národním shromážděním. Dekrety prezidenta republiky byly jím schváleny jako zákony ČSR a ústavní dekrety prezidenta republiky jako ústavní zákony ČSR. Tak se staly součástí našeho právního řádu. Jsou nezrušitelné. Ani dnes, kdy naše právní kultura je již do určité míry pokleslá, bychom jistě nerušili zákony první Československé republiky ani její ústavu. Zrovna tak není možné rušit dekrety prezidenta republiky, které mimo jiné derogovaly „zákony a nařízení“ tzv. protektorátních institucí a upravovaly nově vznikající vztahy, jež vyžadovaly zákonnou či ústavní formu.

B. Posselt dále říká, že jednou přijde doba, kdy mládež na obou stranách řekne „Co s těmi pitomými dekrety, vždyť je nikdo nepotřebuje“ a dekrety odejdou do minulosti. Dekrety prezidenta republiky může ohrozit jen naše hrubá neznalost základních historických faktů a popření naší minulosti spojené s „novým výkladem“ čs. dějin, zvláště pak období Mnichova, druhé světové války a poválečné historie. My naopak věříme, že k tomu nikdy nedojde. Popřeli bychom sami sebe, svou státnost i naše zájmy.

Pan B. Posselt používá termín vyhnání německého obyvatelstva z Československa. I když o přesídlení, transferu, odsunu  píšeme celá desetiletí nejen my, ale i odborníci z oblasti mezinárodního a ústavního práva ČR, zejména prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., a vysvětlujeme opakovaně jejich rozdíl v porovnání s termínem vyhnání. Německé obyvatelstvo jsme z Československa přesídlili, odsunuli, transferovali, nikoliv vyhnali.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., k této otázce říká: "Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

(Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18)

Pokud landsmani budou dále užívat termín vyhnání, pak nelze s nimi vést diskuse. Užíváním tohoto termínu si zřejmě chtějí vytvořit pozici, aby mohli přejít v příhodnou dobu k předkládání nároků na odškodnění, na majetkové restituce. V takovém případě by veškerá ujednání s nimi byla pro nás nejen zbytečná, ale i kontraproduktivní.

Posselt nás ještě v nepříliš vzdálené době obvinil, že jsme se při vyhání německého obyvatelstva z Československa dopustili válečných zločinů. H. Seehofer nás dokonce vinil i ze zločinů proti lidskosti. Je tedy skutečné dobré zaznamenat větu, která odezněla v tomto rozhovoru. „Kdyby neexistovaly takové zločiny nacionálního socialismu a německého národa, k vyhnání nemuselo dojít. Nebylo nutné.“ V tomto bodu lze s autorem výroku, s B. Posseltem, souhlasit.

„Nemluvím o dvou národech, ale o dvou jazykových skupinách - české a německé. U obou národů totiž existují jisté tendence k rozčilovaní, zmatku. Toho bychom se měli zbavit“, říká Posselt. Jeho představy minulé jsou s tímto tvrzením v rozporu. Ještě nedávno označoval Wiesbadenskou úmluvu, uzavřenou s generálem Prchalou, za vizionářský dokument, z kterého by měla budoucí jednáni SL s českou stranou vycházet, alespoň orientačně. Co říkala tato úmluva? Sudeti se vrátí do Československa, tam se z národnostní skupiny přetransformují v druhý státotvorný národ a s českým národem vytvoří česko-německou federaci.

Ještě dodnes sudeti pláčou nad rokem 1918 a 1919, kdy jsme jim jako národnostní skupině údajně odepřeli právo na sebeurčení, ač jim patřilo i podle Wilsonových mírových bodů. A opět mýlka. Přece spojenci, kteří vyhráli první světovou válku neměli v úmyslu Německo honorovat za prohranou válku a odměnit ho rakouským územím a nadto i územím odtrhnutým od spojeneckého státu, jímž Československo bylo. Kdo věřil v ten nesmysl, nebo dokonce věří, je ztraceným případem, který nedokáže reálně uvažovat.  Nadto je zde ještě další skutečnost. Wilson mluvil o právu národů na sebeurčení. Němci v našich zemích nikdy zvláštním národem nebyli, byli u nás vždy jen početnou národnostní menšinu a ta se netěšila právu na sebeurčení a dodnes takové právo ani nemá.

Až toto landsmani konečně pochopí, zbaví se mylných představ, jež dodnes v sobě upevňují každoročním vzpomínáním na konfliktní události v této době. Kdyby nabyli rozum již jejich dědové a otcové, nemuseli  umřít desítky lidí, nemusela v těsně poválečné době téci ani krev mnoha zraněných, a to na obou stranách, tedy i té české.  Sledujme vzpomínkové akce SL na tyto události letos. Budou se nést ve stejném duchu jak v minulosti, nebo v jejich průběhu zaznamenáme nové konstruktivní a realistické přístupy?

Pokud jde o Rusko a Putina, a můžeme dodat i prezidenta E. Beneše, je stanovisko SL setrvalé. Můžeme mluvit o tom, že nenávist k E. Benešovi zdědil po nacistech. Hitler Beneše hluboce nenáviděl. Když se mu nemohl pomstít, nechal zavřít řadu příbuzných pana prezidenta, mnozí z nich zemřeli „při převýchově“ v nacistických koncentračních táborech. Landsmani svoji nenávist k němu ani moc neskrývají. Vztah k Rusku převzali též od svých předchůdců. Svou rusobofii překrývají otevřeným ještě větším nepřátelstvím k Putinovi.

Zastáváme stanovisko, že jakákoliv jednání s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem by měla probíhat na úrovni nikoliv státní, SL nemá mezinárodněprávní subjektivitu, ale nestátní. Doufáme, že současná vláda žádná jednání se SL nepovede.  Mělo by to být samozřejmé stejně tak, jako pro spolkovou německou vládu je pochopitelné, že nemůže vést jakékoliv přímé rozhovory s nějakou naší nestátní organizací.

Jednání se SL i na nestátní úrovni bychom měli odmítnout. Proč? Protože SL není v současnosti dostatečně reprezentativní spolkem. V Německu jsou i jiné spolky, které se drží, na rozdíl, od landsmanů, antifašistické politiky, hlavně pak nejsou dědici henleinovských tradic, jímž naopak SL je. Proto jednání s landsmany předpokládá, aby nejdříve odstranili ze svých základních dokumentů všechna tzv. práva, jež se týkají tzv. původní vlasti, práva na odškodnění nebo dokonce na majetkové restituce a další, která nemají svůj základ v mezinárodním právu. SL si je nadělil sám a nyní se pokouší některá z nich nám vnutit. Žádné tzv. Sudety neuznáváme, nejsou žádnou územně správní jednotkou. Rozhodně odsuzujeme  vměšování SL do našich vnitřních záležitostí.

Je otázkou, zda vůbec musí české vlastenecké spolky naléhavě jednat se svými německými protějšky. Se slušnými Němci vycházíme již delší dobu dobře. Smířili jsme se s nimi. Proč se musíme  dále smiřovat se SL, který nám klade stále nějaké požadavky, jež dokonce ohrožují celistvost našeho státního území a výslovně ve svém programu zakotvuje, že s jeho územím můžeme disponovat jen s jeho souhlasem. „ Hlásíme se k právu sebeurčení  jako právu národů a národnostních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“ (Program Dvaceti bodů, bod 16) Pokud by někteří naši ústavní činitelé  souhlasili s uvedeným, můžeme dojít během nepříliš dlouhé doby k novému Mnichovu, tentokrát mnohem horšímu, než byl ten z roku 1938.

Snad bude prospěšné, když uvedeme některé věty B. Posselta z projevu, který měl ve Vídni v Domě vlasti v listopadu 2015.  Tedy v době, kdy byl již bojovníkem za novelizaci stanov, z kterých mělo být vypuštěno právo na vlast a právo na odškodnění. Sudetenpost tlumočil Posseltova slova: „Náhrada škod musí být provedena… Pokrok v restitucích bude. Posselt věří, že uplatnění požadavků  bude dosaženo změnou vědomí Čechů, že vyhnání byla a je nespravedlnost. V případě, že si to většina Čechů uvědomí, může se hodně změnit.

Vysvětlil také, že zásadní je prosadit neplatnost Benešových dekretů. Prostřednictvím přímých rozhovorů zástupců lidu je hledáno řešení, které bude vymáháno na mocenských orgánech České republiky… Posselt řekl, že on a jeho tým pracují na tom, aby Češi o té době mluvili. Cesta k pravdě a k nalezení kroku k usmíření je nastavena.“ (Sudetenpost, 10.12.2015, str. 12, překlad pro ČNL P. Rejf)   

 J. Skalský