Za zločiny frankistů nebyl nikdo potrestán

V tomto roce je tomu více než osm desítek let, co začaly přicházet do Španělska, stiženého občanskou válkou, dobrovolnické mezinárodní brigády, které se staly prvními protifašistickými jednotkami ve válce, jež zanedlouho vzplanula jako válka světová. O tomto výročí se až tak mnoho ve veřejném prostoru u nás nehovoří. Proč?

Zaprvé je to příliš dávno. Zadruhé komunisté u nás kvůli tomu, jak vládli, nemají dobrou pověst a skutečnost, že interbrigády vznikly mj. z iniciativy Kominterny, zájem nevyvolává.

Kdyby neproběhla v roce 2015 konference v Senátu nazvaná Českoslovenští interbrigadisté a španělská občanská válka nebo kdyby Národní archiv neuspořádal výstavku plakátů z této doby, tak o nich prakticky nepadne ani zmínka. Jistou výjimkou je nyní promítaný dvoudílný dokumentární film (dnes na ČT2 v 17.20 hodin). Proč k této občanské válce došlo?

Bylo to z mnoha důvodů: staletý rozpor mezi třídami ve Španělsku, rozpor mezi těmi, kteří měli reminiscence na dobu španělského království, a těmi, kteří trpěli neuvěřitelně špatnými životními podmínkami. Roku 1936 vyhrála v parlamentních volbách ve Španělsku levicová koalice Lidová fronta, kterou však tvořily velmi nesourodé součásti. Pravda je, že ve Španělsku vládl po volbách chaos a situace byla neudržitelná.

Na jedné straně stáli vítězové voleb, což byli republikáni, Lidová fronta. K nim se přidali anarchisté, kteří neuznávali stát, komunisté, kteří neustále sílili. Proti nim stála katolická církev, velcí latifundisté (vlastnili skoro 50 procent všech pozemků), monarchisté, fašisté. Samotná armáda měla velký počet generálů a vyšších důstojníků, kteří se cítili výsledky voleb ohroženi. A tak došlo 17. července 1936 k vojenskému puči, v jehož čele původně stáli jiní generálové, ovšem pak se do popředí dostal generál Francisco Franco.

Franco věděl, že nemůže zvítězit bez pomoci hitlerovského Německa, a o tuto pomoc také prostřednictvím svého emisara požádal. Německo poskytlo frankistům veškerou materiální pomoc, zbraně, trojmotorové junkersy, které převezly podstatnou část vojenských sil na území Španělska, legii Condor, stíhače…, a podporu revoltě vyjádřil i Mussolini. I fašistická Itálie dodala zbraně a své vojáky.

Jaký byl postoj Sovětského svazu?

Stalin byl zpočátku podezřívavý k tomu, co ve Španělsku vzniklo. Ale pak na základě rozhodnutí Kominterny, jež vyhlásila španělským republikánům pomoc, začali přicházet dobrovolníci z mnoha evropských i mimoevropských zemí, včetně Československa. Byli to především lidé levicoví, sociální demokraté, komunisté. Možná to je důvod, proč se o čs. interbrigadistech příliš u nás nehovoří.

Hanebnou roli sehrála Velká Británie, která, mimochodem, udržovala se Španělskem diplomatické vztahy během celého období, tedy i frankistického. Británie se zachovala tak, jak jsme to pak viděli v Mnichově. Navrhla a prosadila politiku neintervence. Britové totiž měli velký zájem na tom, aby ve Španělsku nezvítězili republikáni, protože se báli ohrožení své základny na Gibraltaru. (Politiku neintervence zastávala i Francie.)

Na straně západních států vznikla silná obava, že dojde k vytvoření komunistického režimu na území Španělska. Sověti pomohli, prakticky jako jediní ještě s Mexikem, ale za pomoc, kterou vykázali bojujícím republikánům, si nechali zaplatit španělským zlatým pokladem.

Frankisté postupovali Andalusií a dopouštěli se neuvěřitelných zvěrstev. Očekávali, že dojde k povstání (puči) v celém Španělsku, což se nestalo. Jejich postup byl pomalý, ale systematický. Postupně získali Andalusii, republice zůstala jen polovina Španělska.

Republikáni měli nevýhodu, že většina španělských vojáků se postavila na Frankovu stranu, proto museli rozdat pušky doslova každému - obyčejným lidem, mužům i ženám, kteří zpravidla neuměli se zbraněmi zacházet.

Kdo dal řád těmto lidovým jednotkám?

Byly to právě mezinárodní brigády. Teprve jejich příchodem dostal odpor republikánů organizovanou formu. Interbrigadisté z řady nejen evropských států, kteří přicházeli - a mezi nimi Čechoslováci - totiž měli zkušenosti, protože prošli vojenskou službou.

Proč podle vás ti, kteří hájili republikánské zřízení, nakonec v dubnu 1939 prohráli? Bylo to jen krátce po vzniku protektorátu a čs. demokraté a antifašisté to jistě brali jako zlé znamení věcí příštích.

Víte, od samého počátku bylo zřejmé, že republika válku prohraje. Zaprvé proto, že nacionalisté, jak si říkali, tedy frankisté, dostali masivní podporu od Mussoliniho a Hitlera, a hlavně – pro druhou válčící stranu tu platila ona politika neintervence, kterou vyhlásila v únoru 1937 Společnost národů. To znamenalo, že republikáni nemohli získat zbraně, za které například dopředu zaplatili Francii. To byla velká zrada! Republika neměla dost zbraní. Proto každá z velkých bitev této občanské války skončila buď porážkou republikánů, nebo jejich jen dočasným vítězstvím.

Ještě taková zajímavost: Franco předpokládal, že až dojde k Madridu, Madrid padne. Frankův generál Mola prohlásil, že na Madrid táhnou čtyři kolony, a pátá rozhodne (míněni obyvatelé Madridu, kteří sympatizovali s Frankem). A od té doby se používá toto sousloví, pátá kolona. Jediné Hemingwayovo drama (jak jinak – ze španělské občanské války) nese právě tento název.

Ale podpora republikánům od pokrokových lidí světa, antifašistů, byla obrovská…

To ano. Tito lidé také do Španělska přijížděli a vyjadřovali se na podporu legitimně zvolené vlády. Jistě jste četla Hemingwayův román Komu zvoní hrana. Všichni známe silná protiválečná díla jako Picassův obraz Guernica, který zachycuje apokalypsu po bombardování baskického městečka nacistickou legií Condor 26. dubna 1937. Mnoho umělců bojovalo přímo mezi interbrigadisty, například Brit George Orwell.

Vzniklou válku generál Franco uměle prodlužoval, postupně vybíjel sympatizanty republiky a v brutalitě si s nacisty nezadal. A za frankisty byla spálená země ve smyslu toho, že zastřelili každého, kdo byl příznivcem republiky. Počet obětí španělské občanské války se odhaduje na půl milionu, ale společných hrobů bylo nalezeno mnohem méně.

Kolik Čechoslováků bojovalo nejen »u Madridu«, ale ve Španělsku vůbec?

Uvádí se 1046 Čechoslováků, padlo jich 133. Celkový počet interbrigadistů byl asi 35 000.

Jaký byl jejich osud poté, co museli Španělsko po vítězství frankistů opustit?

Jedním slovem trudný. Pokud přešli do Francie, tak je tam internovali v koncentračních táborech. Takový byl osud i mého otce, elektrikáře z Rakovníka, který přišel do Španělska v roce 1937. Přešel spolu s dalšími Pyreneje a dostal se k dobrovolnické dělostřelecké baterii Klementa Gottwalda, která měla za úkol bránit Sagunto (leží severně od Valencie) před nálety Italů. Bojovala také u Madridu. Ironií je, že baterie nesla jméno Klementa Gottwalda, který v jednom svém projevu na počátku padesátých let odsoudil interbrigadisty jako dobrodruhy...

Během bojů se můj otec zamiloval do místní krásné dívky, kterou si po roční známosti vzal za ženu. To je má maminka. Po porážce republiky oba odešli do Francie, kde je čekal internační tábor, jak jsem již uvedl, a odtud se později rodiče dostali lodí do Anglie, kde otec sloužil u 312. stíhací perutě jako zbrojíř. Já jsem se narodil v roce 1940 v britském Chesteru.

Osud španěláků z jiných zemí byl dramatičtější. Nemohli se vracet němečtí, italští či třeba maďarští interbrigadisté, protože by je jejich vlády ihned věznily či zlikvidovaly. Ale i jinde byli tvrdě perzekvováni, v Polsku, Belgii, Nizozemí, USA, Kanadě, Švýcarsku – tam byli dokonce postaveni před vojenské soudy a odsouzeni do vězení.

Jinak připomenu, že většina španěláků se ve druhé světové válce zúčastnila ať už v pravidelných armádách, nebo v odboji bojů proti fašismu, protože to považovali za samozřejmé pokračování svého předchozího zápasu.

Co dělali vaši rodiče po roce 1945?

Vrátili se do Československa. Otec dělal správce v jedné firmě, pak se dostal na ministerstvo zahraničního obchodu a byl vyslán jako obchodní přidělenec do Venezuely. Ale po neslavném Gottwaldově projevu, který odsoudil španěláky jako dobrodruhy, mého otce z Venezuely odvolali a vyhodili z ministerstva… Obecně vzato se ke španělským interbrigadistům režim v padesátých letech choval jako k západním bojovníkům. Až od šedesátých let byli bráni jako první bojovníci proti fašismu.

Předpokládám, že jste získal mnoho poznatků o této válce přímo od tatínka…

Víte, mrzí mě, že jsem se svého otce málo ptal, málo jsem vyzvídal. Dnes bych o této válce věděl více. Můj otec shromáždil velké množství knih, které se věnují španělské občanské válce, a pro mě jsou tyto knihy dosud zdrojem cenných informací. Také jsem v době, kdy jsem byl europoslancem, nakoupil s touto tematikou mnoho publikací v bruselských a štrasburských knihkupectvích a mnohé informace se dozvídám nyní. Mezi zajímavými knihami, které doporučuji vaší pozornosti, je také kniha Artura Londona Španělsko, Španělsko. Popisuje v ní všechny bitvy z pohledu zapáleného komunisty.

Co se dělo ve Španělsku po dubnu 1939?

Franco byl obratný vyjednavač. Když španělská občanská válka skončila, došlo – bylo to někdy v roce 1940 - k jeho setkání s Hitlerem. Hitler chtěl, aby se Španělsko zapojilo do druhé světové války. Franco řekl, že to není možné, že Španělsko je v takovém stavu, že nemůže vstoupit do války. Hitler také naléhal na Franka, aby pustil německou armádu na Gibraltar. Franco odmítl a Hitler znechuceně poznamenal, že »s těmi chlapy se nedá vůbec jednat«.

Pravda ale je, že Franco zorganizoval Modrou divizi začleněnou do wehrmachtu, která bojovala na východní frontě proti Rudé armádě: u Moskvy, Smolenska, obléhala Leningrad, bojovala u Stalingradu; jiní její členové zabíjeli jugoslávské partyzány a někteří ještě bránili Hitlerův Berlín… Takže to byly fašistické kreatury.

Ano, frankistická vojska se zapojila do druhé světové války na straně hitlerovců. Větší část této divize na východní frontě padla nebo zmrzla…

Po druhé světové válce začalo pro Španělsko velmi těžké období, protože tam nebylo nic, neurodilo se, byl hlad. Až postupně, po dvaceti letech, se začali o Španělsko zajímat Američané, kteří ve Španělsku zřídili své vojenské základny. A pak nastal příliv turistů a Španělsko se z krize tak nějak vymotalo.

Jak se mohlo stát, že Franco, který vládl Španělsku téměř 40 let (zemřel v roce 1975), nebyl potrestán jako válečný zločinec?

Za zločiny frankistů nebyl potrestán vůbec nikdo. Ovšem na rozdíl od toho řada republikánů byla zabita… Jako hlavní zločin frankistů na poli kulturních osobností považuji zastřelení příznivce republikánů slavného básníka a dramatika Federika Garcii Lorky (stalo se 19. srpna 1936). Dodnes se neví, kde leží jeho ostatky. Tedy občanskou válku, v níž bojoval Španěl proti Španělovi, vyřešila tlustá čára. Víte, ony se obě válčící strany uchylovaly během války ke zvěrstvům.

Sám jsem byl před lety ve Španělsku u toho, když na zasedání národního parlamentu bylo přijato usnesení, podle kterého se ukončily diskuse o této minulosti Španělska a stanovila se podmínka, že se nebudou otevírat hromadné hroby. Zkrátka o této minulosti se nemluví.

Jaký je vztah Španělů k Frankovi?

Různý. Někteří ho odsuzují, je to pro ně diktátor a vrah, ale jsou i názory opačné. Ještě za života Franka jsem jel do Španělska a ve vlaku jsem se dal do diskuse se studentem, který mi o Frankovi řekl: »Aspoň nás naučil vyjednávat.«

No, a po vypuknutí studené války se na Franka náhle západní veřejné mínění dívalo tak, že on byl vlastně prvním vítězem nad komunismem. Nejdříve bylo Španělsko, za Franka, vyloučeno ze Společnosti národů a po válce Spojenci zabránili vstupu země do OSN, ale pak byl Franco vnímán jako ten, kdo první »prozřel«, že bojoval již ve třicátých letech proti komunistům. Poté, co nastalo smíření s USA, které jsou přece zárukou demokracie, že…, mají Američané na území Španělska své vojenské základny.

Hovoříte o tlusté čáře. Španělsko část své historie vyloučilo i z vědeckého bádání?

To ne, ale parlament se usnesl, že se nebude nikdo trestat. A nebudou se otevírat masové hroby, přitom se jich stejně několik otevřelo. V současné době téma španělské občanské války už Španěly nezajímá. Já myslím, že většina Španělů se stydí za to, co se dělo. Vycházejí nové knihy, rozhovory s lidmi, kteří měli rodiče či prarodiče v této válce. Po této stránce je ve Španělsku klid. Lidé jsou rozhádaní z jiného důvodu.

Jakého?

Ve Španělsku je dvacetiprocentní nezaměstnanost. Pak mám obavy, zdali ekonomicky Španělsko obstojí. Za vlády socialistického premiéra Zapatera se totiž vytvořil takový důchodový systém, že to podle mě stát nemůže ekonomicky vydržet. Pak do Španělska proudí imigranti. A co je finančně náročné, je systém 17 autonomních oblastí.

Jak silné jsou tendence Katalánců na odtržení?

Katalánci, kteří hovoří vlastním jazykem katalánštinou, jsou přesvědčeni - neříkám, že všichni, ale valná část - že na Španělsko doplácejí. Víte, mně tato jejich situace připomíná čas před rozdělením Československa.

Jak se stalo, že se Frankův klerofašistický režim po jeho smrti proměnil?

Franco otálel s tím, koho určí jako šéfa státu, nástupce. Přeskočil krále a v roce 1960 nabídl vládu dědici španělského trůnu Juanu Carlosovi I., který se také po Frankově smrti stal španělským králem.

Nyní je Španělsko parlamentní monarchií rozdělenou na 17 autonomií, což se stalo za vlády socialistického premiéra Felipe Gonzáleze. V zemi vládne lidová strana v koalici, španělští socialisté jsou na tom špatně, silné je radikálně levicové hnutí Podemos.

Ještě mé generaci je známa, ovšem mladším už asi těžko, španělská politička Dolores Ibárruri, zvaná La Pasionaria. Co o ní říká španělská historie?

Ibárruri pracovala ve vedení Komunistické strany Španělska, byla poslankyní, byla známa svými plamennými projevy (její heslo No pasarán! – Neprojdou!). Pronesla rozlučkový projev k interbrigádám, když odcházely ze země. Byla to opravdu velmi slavná osobnost. Pochopitelně, že nemohla po pádu republikánů zůstat ve Španělsku. Odešla do exilu do SSSR, její syn Rubén Ruiz padl při obraně Stalingradu. Mnoho představitelů republikánské strany odešlo do SSSR, ale také do ČSR, tito velitelé žili dlouhá léta u nás.

Franco kolem roku 1970 vyhlásil amnestii pro tyto bojovníky a hodně Španělů se pak vrátilo do vlasti. I Ibárruri.

Dovolte mi ještě otázku k vašemu Sdružení přátel interbrigadistů - jaké má plány?

Jsme nevelký kolektiv, je nás asi kolem dvaceti a rádi přivítáme každého, kdo má vztah k této historické události, měl například v rodině někoho, kdo byl španělákem, apod. Pracujeme při ČSBS.

My v České republice máme velký dluh v udržování světlé památky těchto lidí, kteří jako první bojovali proti fašismu.

Rozhovor Haló novin s předsedou Sdružení přátel interbrigadistů Richardem Falbrem

Monika Hoření, http://www.halonoviny.cz/articles/view/45994533